Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

PCHK -VÝPRAVY A VYCHÁZKY DO PŘÍRODY 

Budete-li listovat směrem  dolů, najdete tu mnoho čtení  o přírodě...

 

VÝPRAVY - výprava je akce, která je oficiální akce přírodovědného kroužku, jsou přítomní minimálně dva vedoucí (nejlépe však všichni tři), za děti ručíme jako při běžném pchk v zoo.  Je plánovaná pro všechny děti v pchk, výprava je součást přírodovědných kroužků ZOO PRAHA a měly by se jí zúčastnit co nejvíce badatelů. Na Výpravy mají přístup jen členové Přírodovědného kroužku ZOO Praha, jejich případný doprovod ze strany rodičů  a prarodičů. VÝPRAVA bude mít okolo 10 km pěší chůze a každý člen by jí měl ujít. Akčná rádius bude do 40 km od Prahy a to ze dvou důvodů. Čas, abychom nejeli půl dne tam a půl dne zpět. A finance, aby se výlet moc neprodražil..

VYCHÁZKY DO PŘÍRODY S PAVLEM ŠVECEM - jsou to akce, které nejsou oficiální součást kroužků, nemám za děti tudíž žádnou odpovědnost. Jedná se spíše o takovou vycházku s průvodcem, který Vám poví něco zajímavého z místa konání. Většinou to bude směrem k Mělníku či v okolí Prahy směrem k severu, kde je mnoho velmi zajímavých míst. Děti a jejich rodiče, prarodiče, popř. kamarádi přijdou či přijedou buď s vlastním doprovodem, nebo mi odevzdají papír, kde bude jasně napsáno jen, že Vaše dítě jelo na Vycházku s Pavlem Švecem a má to tedy dovolené, od Vás rodičů či zákonných zástupců. Každý účastník si zajistí příjezd (příchod) i odjezd (odchod ) z akce sám. Pokud budu znát, vypíši spoje  autobusové i vlakové. Od Vycházek si slibuji, že sejde zapálená parta dětí i dospěláků, společně se projdeme a pobudeme v přírodě, něco uvidíme a uslyšíme. Jsou přístupné i pro veřejnost a jsou zdarma.

PROSÍM,  NA AKCE DO  PŘÍRODY VOLTE NENÁPADNÉ OBLEČENÍ ABYCHOM NEPLAŠILI ZVĚŘ, PTÁKY A NEPROVOKOVALI MĚČŤÁCKÝM VZEVŘENÍM :))... JSME PŘÍRODOVĚDCI, TURISTÉ A VYZNAVAČI PŘÍRODNÍCH KRÁS....

JEDINÁ má podmínka je, že většinou budu situovat vycházky na Mělnicko, Kokořínsko, Liběchovsko, Podřipsko či Neratovicko, protože času je pomálu (ale kde chce, ten si ho vždy najde) a zdejší přírodní krásy jsou často opomíjené a nedoceněné. Ale co jich tu je! :)). 

OBSAH

1) pozvánky na vycházky

2) zápisník z vycházek aneb  do  jsme prožili  a viděli

 

POZVÁNKY NA VYCHÁZKY

 

ZÁPISNÍK Z VYCHÁZEK

ANEB CO JSME PROŽILI A VIDĚLI

Se zrnem do Kroužku aneb Starou polní mlýnskou cestou do mlýna Kroužek.

Pavel ŠVEC, 4. října 2015

Benjamínkovi vycházky Haničce Doskočilové, malé  velké přírodovědkyni

Podíváme se do malebných obcí Chodeč, Bosyně a Vysoká, půjdeme starou mlýnskou cestou, kterou se chodilo mlít obilí do mlýnu Kroužek v Kokořínském dole

Setkali jsme na mělnickém autobusovém nádraží. Slunce svítilo již od rána, bude tedy pěkný den. 30 lidí a 7 aut. Někteří mladí přírodovědci přijeli autobusem z Prahy Ládví. Jsou  báječní a šikovní. A z této vycházky mám obzvláště velikou radost, protože tu byli naši noví přírodovědci, kteří přišli letos  do našich přírodovědných kroužků v zoo Praha. A také jsem dostal nový krásný kožený klobouk od Zemánků. Tak to se mi bude vykračovat... to víte, bez klobouku si připadám tak nahý... Jen kdyby mé nachlazení nekazilo tu pohodu sobotní vycházky. Ale jak se ukázalo, tak výborná společnost, těšení se na to, že opět se rozjely Vycházky do přírody s Pavlem Švecem v novém školním roce, mi byla terapií. Vysvětlili jsme si trasu a vozy jsme se přemístili do obce Vysoká na okraji Kokořínska. Zde jsem oficiálně zahájil chraplavým nastydlým hlasem vycházku. To víte, ta strašná mužská nemoc.. rýmička...

 

Po účelové úzké komunikaci jsem účastníkům vysvětlil pojem hnědá pole. Je to pojmenování upravených zoraných polí, kde se dá vcelku vidět dost druhů zvířat. My jsme na nic viděli 3 konipasy bílé, 3 poštolky obecné, 20 špačků obecných, 5 strnadů obecných a 10 skřivanů polních. A na střeše jednoho stavení ještě zpívá rehek domácí. Špačci pak ještě posedávali na elektrických drátech a užívali si podzimních paprsků. Silnička byla lemována hrušněmi, jabloněmi, ořešáky a mnozí z nás jsme se živili tím, co  nám příroda poskytla. Takové výborné hrušky nemají ani v supermarketu. A o kousek dál švestky... báječné a chutné... Nad silničkou přelétl strakapoud velký a sedl si  na ořešák. A na poli opět loví poštolka obecná. Nad vískou Chodeč je místo dalekého rozhledu. Ač bylo jasno, viditelnost nebyla nejlepší. Množství prachu v letošním velmi suchém roce bylo dost velké a v krajině byl vidět opar, který znemožňoval výhled do dálav. Ale i tak bylo dost vidět a tak jsme se pokochali pohledy až do Českého Středohoří. Na prahu vidět mnebylo. Ani na ještěd. Škoda. Jmenuje se to tu odjakživa pomístním názvem U Kamene. Ten tu skutečně je a je to druh slepence nejistého původu. Někteří se domnívají, že se jedná  o menhir, což je prehistorický hrubě opracovaný , svisle zapuštěný balvan jako kultovní památník. Nacházíme v jeho struktuře i otisky mušlí. Na poli se pracuje, místní soukromí zemědělci sklízí ručně zeleninu. Ty staré časy. Jak je to pěkné v krajině, která oživla lidskou prací. Jen místo koní a povozů tu byla auta a nezněl zpěv z lidských hrdel. To už je pryč... Asi navždy a to je smutné. Seběhli  jsme do Chodče, prohlédli si památník padlých ve druhé světové válce a na starých staveních jsem vysvětloval ekologii městských sídel. Byla tam stará stodola, stará jabloň, u ní hromada naskládaných polen a nějaký „bordel“ pokrytý zvlněným plechem a igelitem. Ale vše působilo harmonickým dojmem, utěšeně a z pohledu mnohých druhů živočichů to byla i příležitost se tu zabydlet. A tak člověk statkář, sedlák, člověk vesnický nemusil ani nic chránit, ani se nemusil zaobírat nějakými zákony na ochranu přírody, ale on tam v té vyvážené krajině pouze žil. Malá políčka, polní cesty, stavení, kde mohla zvířata volně žít, ukrývat se na zimu. Člověk a příroda žijící vedle sebe. Respekt, tolerance, příležitost, soužití. Příroda tu není nepřítel, ale parťák. Tak to působilo. A naši mladí badatelé byli též spokojeni. Živili se ovocem podél cest, pohladili si koťátka, které nám přišla ukázat stará kočka. Chodeč je starobylá vesnička, romantická a jako by se tu zastavil čas. Jsme konečně u „vstupu“ polní cesty. Tam jsme pomluvili jeden opravený, necitelně opravený starý dům. Majitel asi nedocenil tu krajinu, ve které si stavení pořídil. V Chodči je to jako pěst na oko. A bohužel to není jen zde, ale toto se děje po celém území naší vlasti... Představovali jsme si, že jsme sedláci a jdeme do mlýna Kroužek semlít zrno. Zde vysvětluji dětem pro ně dnes zastaralé slovo úvoz, úvozová cesta. Je to krásná cesta, v říjnu tu ještě létají bělásci zelní, babočky admirálové, paví oka. Z ptáků jme spatřili pěnkavy obecné, kosy černé, vrabce domácí, strnady obecné. Objevili jsme i  jezevčí noru (loni tu ještě nebyla, to vím) a noru křečka polního. Úvozovka vyústila do otevřeného pole, tam jsme polňačkou došli k vesnici Bosyně. Zde jsme pozorovali káně lesní, sojky obecné, vrabce domácí,  hrličku zahradní, holuba hřivnáče, šoupálka krátkoprstého, rehka domácího a červenku obecnou. Jiný je let pozorovaný z dálky holuba, jiný straky a sojky. Ptáci se dají určovat i po způsobu lokomoce, nebo-li pohybu. Let sojky je takový plácavý a s roztaženými letkami,  to jsme si v terénu ukazovali. Mnozí pak již uměli rozeznat letící sojky na stovky metrů bez triedru. Mlýnská cesta pokračovala Bosyní, podél ní byla výstavní sedlácká stavení. U jednoho z nich jsme viděli věneček ze šípků, jako dekoraci na vratech. Ano, to se dělávalo. Děti si dříve hrávaly venku, klučíci běhali jako rtuť v teploměru, děvčátka motala různé věnečky a ozdobičky. Působilo to velice mile... Už máme hlad, Pavléééééé, kdy bude oheň, kdy budou buřty, Pavléééé, my máme hlad... Čím více sílí tyto hlášky, nedá se nic dělat, musíme najít vhodné místo na rozdělání tradičního  ohníčku a péci buřty. Sbíháme dolů do Kokořínského dolu, cestou si  ukazujeme malé místní lůmky, kde se těžil pískovec, ze kterého se těžil kámen na stavby v Bosyni. Opět člověk tak dříve neničil přírodu takovým velkým tempem, dá-li se toto označit jako ničení. Dnes jsou lůmky plné života, on tu ani  vlastně ani nevymizel na dlouho. Vše bylo dělané v malém. Vesnici byly stavěny z toho, co se nacházelo v bezprostřední blízkosti. Pískovec, opuka, dřevo. To je mělnicko  a Kokořínsko. A jdete-li krajinou, lesem a vidíte skály a lesy a jdete-li vsí, tak vidíte ty samé komponenty, leč trochu opracované. Pískovec, opuku, dřevo. A nyní si  představte hypermoderní dům z betonu, skla a železa, zahradu jednolitý zelený trávník... Ani se nebudu dále ptát na názor... Je to víceméně jasné... Tady je mrtvý ták, zvolaly děti. Na zeni  ležela samice kosa s utrženou hlavou. Byla dekapitována. Po ohledání dělám závěr. Byla napadané krahujcem a pak byl dravec asi vyrušen. Od pole vedla lesem světlina, odkud krahulík zaútočil a překvapil kosici u pískovcového bloku. Mrtvolka byla z dneška.  Pavlééééé, my máme hlad, Pavléééé, buřty, buřty, buřty! Je to k neudržení, hledáme místo  pro oheň. Pod skalami jsme vyčistili kousek místa v lese, posháněli kameny na ohniště, nasbírali jsme dřevo a zapálili oheň. To  je tak krásný pohled... děti  a rodiče.. oheň a kusy žvanců... Šťastné děti venku, děti v pohybu, u ohně... Tady si vlastně plně uvědomím, proč toto dělám... Nad ohněm je nejméně deset buřtů, voní po lese, ukojil se hlad , který  trápil výletníky. Dospělí si popovídají, oheň sjednocuje lidi. To uměl odjakživa. Děti běhaly do skal, přinášely různé přírodniny nebo jen tak blbly. Jsou to děti... Najedeno, sklizeno, oheň řádně uhašen. Vydáváme se na cestu. Směr Harasov. Slavné to  místo  na Kokořínsku. Kdo tu nebyl, nebyl na Kokořínsku. V okolních lesích je dost skokanů hnědých, mladých skokánků. U skalního bytu nad Harasovským rybníkem je blok pískovce, na kterém byla agregace stovek slunéček sedmitečných, která se tu vyhřívala. Nad rybníkem přelétla i vážka žíhaná, taková  červená vážka. A na břehu byli vidět i okouni. Jedna z našich nových přírodovědkyň má ráda staré zchátralé objekty. Tak tu pro ní něco mám. Slavný to kdysi hotel Harasov. Perla architektury začátku 20. století, postavený Bedřichem Lobkowitzcem v roce 1912. Hotel je umístěn v zatáčce mezi  rybníkem a skalisky pískovce. Také ho obloukem zdí kopíruje. Zde se pořádali koncerty vážné hudby, swingu, jezdilo se sem na rekreaci jak za první republiky tak i po válce. Hotel prošel rekonstrukcí v 80.letech 20. stol... Pak se v roce 1990 vrátil původním majitelům. A od té doby chátrá. Jdeme se podívat dovnitř a díváme se jak příroda kolonizuje lidskou stavbu. Je z toho smutno. Hotel v krásné přírodě, bylo tu dost šťastných lidí na rekreaci, pokoje na kterých se odpočívalo, v kuchyni se vařilo, v sálech se tančilo, hráli se společenské hry, ženy v krásných toaletách, koně tu ržáli... A za 80, 90, 100 let je z této perly ruina, trosky. Ale z přírodovědného hlediska... Roste tu přes desítku druhů stromů a keřů, běhají tu malí skokánci, je tu ráj kun, desítky druhů bylin jsou na výstavních  balkonech... Nostalgie, smutek... A duchu jsem si vsadil sportku, vyhrál stovky milionů korun, Harasov bych koupil a vrátil mu život a slávu.. Naivní, co? Ale v hlavě bych měl plány jak tomuto domu vdechnout život . A věřte tomu, bylo by to něco s přírodou a výtvarným uměním.... Výstavy, koncerty vážné hudby, přírodovědná tématika věnující se CHKO Kokořínsko - Máchův kraj, přírodovědné kroužky, odborná sympozia apod... Tak jsi jdu vsadit .... No, konec snění, jdeme dále... Po silničce k mlýnu Kroužek. Pavle podívejte, upozornil mě Roman, náš stálý souputník Vycházek, to  hnízdo.... Sršní hnízdo!!! A jaké nádherné, krásné, zajímavé, skvostné... Bylo umístěné na obrovské bukové větvi s dutinou stromového velikánu u silnice. Když jsem tu před týdnem trasoval dnešní výlet, tak jsem si ho nevšiml. Čím více lidí tím se vidí více. Nemusí to být pokaždé, ale v tomto případě tomu tak bylo. Hnízdo bylo tak veliké, že se nevešlo do dutiny větve a tak ho sršně stavěly ven. Jako u  nás v zoo v ptačích budkách, když je oblepují kolem. To je slabý odvar toho, co je zde. Nemohu se odtrhnout od té krásy. Tento blanokřídlý hmyz miluji od dětství. Nedá se nic dělat, jdeme... Jdeme dále ke mlýnu Kroužek. Na silnici nacházíme čerstvé kadávery (mrtvolky) zvířat. Dvě užovky obojkové, červenku obecnou. Na pár metrech. Kolik je to zvířat za týden, měsíc, rok... Mlýn Kroužek. Již tu stál v 16. stol.  Je jedním z 22 mlýnů na říčce Pšovce od Housky do Mělníka. V současné době nemele žádný mlýn v této  oblasti. A nelze to ani obnovit. Pšovka již nemá tolik vody. V Řepínském dole jsou četné vrty na vodu, které zásobují část Středočeského kraje vodou. A to se odrazilo  na množství vody v Pšovce. Na pohon mlýna žalostně málo. Prohlížíme si mlýn. Nádherná skvostná stavba. Je tu k vidění náhon, stará zdymadla. Vše je zarostlé. A také trošku smutné. Ale ve mlýně se žije. A to je dobře. Alespoň se udržuje. K zajímavostem patří, že tu roste kaštanovník jedlý a líska obecná se zajímavým tvarem kmene.  Stoupáme vzhůru mlýnskou cestou. V pískovci jsou vidět terénní úpravy, vyjeté koleje od kol povozů, když se sem po staletí jezdilo. Cestou plašíme stádo daňků evropských. To je nevýhoda větší tlupy lidí a děti neudržíme v klidu a tichosti. Vyšplhali jsme vzhůru a nad dolem jsme si sedli a posvačili. Děti trhaly krmnou řepu. Vedoucí jim ukázal, čím se mají živit a tak to zkouší. Tak se cpou řepou. Sklízí, ořezávají ji, pořezávají se.... Jo jo, nešikovné maso musí pryč...  Jdeme podél hrany Kokořínského dolu a vidíme srnčí zvěř na poli, 800 špačků v hejnu. U Mrzínova. Jako při výpravě minulý rok. Hejno létalo nad polem, sedalo si na topol, který jim byl doslova obsypán. Blížíme se k Vysoké. Děti již nemohou (ale mohou, protože ještě blbnou), již je vidět vížka kostela. Projíždím pole obzorkou a strnu. Je to či není... Je... Není... je ... Kočka, zajíc, vždyť je to černobílé, kolébá se to, je to dlouhé, typicky zvednutá hlava při jištění. Ano, žádný zajíc, kočka, ale... Je daleko, šeří se, ale je to jisté... Jezevec lesní vyšel na pole, kolébal se jako pantáta, občas se zastavil, větřil, pak se zastavil asi u nějakého žíru a kolébal se dále. Ti, kdo měli dalekohled, zírali na stejnou scénu. Radost projela námi všemi, kdo ho viděli. Tak  opatrné zvíře vidět v přírodě je vzácné... Smrak padal na krajinu, ticho a radost. Pěkné zakončení přírodovědné vycházky. Vysoká. 18:30 hod, 13, 5 km. Konec... Ale život v přírodě jde dále, odehrávají se další příhody, scény, dramata, lásky, mordy... příroda je neustálá otevřená divadelní scéna. Tak  někdy příště, příště vyrazte se mnou do  přírody... Děkuji všem za účast, za klobouk, za kremroli a za tu radost co jsem mohl s vámi prožít. Jsme prima parta a ještě tu bylo dost nováčků. A těm také velký dík. Tak příště! To budu snad již také zdráv...  

 

Ledňáček, ledňáček a ledňáček aneb vycházka pro velké malé přírodovědce

Zuzance Turkové a Honzíkovi Doležalovi

Pavel Švec, 17. 11. 2014

Je neděle 16. listopadu 2014. Zatažená neděle. Ale pohled na teploměr mě uklidní. 12 stupňů, ale plusových hodnot. Nádhera. Sice zataženo, ale nádhera. Jako vždy na poslední chvíli letím pro buřty... za sucha... vyjdu z obchodu... za mokra. Kap kap, a náhle déšť. A přidává a lije... To zní divně... chčije a chčije. Jako v té filmové klasice z české vesnice. Ale vůně podzimu v chřípí mi říká, bude krásně.... Tak tedy, vydejte se s námi do krásné podzimní přírody. Jste zápecníci a máte čajík na stole? No nevadí, alespoň si budete říkat, on ten podzim není tak strašný... Zuzanku Turkovou a Honzíka Doležala jsem vzal na soukromou přírodovědnou vycházku do lužních lesů a hlavně na ledňáčky. A uvidíme toho ledňáčka? Oba chodí do našeho přírodovědného kroužku v Zoo Praha a oba patří mezi skutečné přírodovědce, protože se nebojí chodit ven za každého počasí. Sraz byl pod starým mostem přes Labe a vydali jsme se mými šouláky do nitra lesa. Lilo. Ale zaposlouchejte se do deště v podzimním lese. Tak tiše, pššššt... Slyšíte to? Pššššt! Cítíte tu vůni? Pozorujete ty kapky jak dopadají na koberec žlutého listí? Jak se tvoří malé loužičky v malých mističkách javorových a dubových listů?  A což v obrovských listech katalpy... Nádherná symfonie. V přírodě bychom měli hledat krásu ve všech jejích vrtochách.  Nebo vrtoších... Honzík sbírá ptačí hnízdo. Ale co udělá přírodovědec? Popíše ho, určí ho a změří. Je doba, kdy se hnízda mohou již sbírat, aniž bychom zasahovali do reprodukce ptáků. Buď na určení a změření, což jsme dělali my, anebo za účelem sbírky. Bylo to hnízdo kosa  černého. Průměr celého hnízda 14 cm, hnízdní kotlinky 8 cm a výška 11 cm. Bylo umístěné ve staré bezince. Mladým přírodovědcům ukazuji četné pobytové značky živočichů. Řádění černého datla. Pak zde ukazuji vznik půdy... Vše tak pěkně voní... Rozemílám trouch a listy, mísím s humusem a zeminou... A uvidíme ledňáčka?, opět nedočkavý Honzík. Kdo zná děti, ví. Něco slíbíte a pak to musíte dodržet. Ale toto je příroda a ta si dělá věci po svém. Bude, neboj... Na druhou stranu průvodce přírodou nebo člověk, který zná krajinu a zvířata v ní, tak si může si dovolit předvídat, že uvidíme to či ono na tom či onom místě. Což nám později dokázal ledňáček i volavka, kterou pokaždé vídám na mém místě. Ale jak říkám, je to vždy příroda a ta má poslední slovo. Stále pršelo, občas méně, občas více. Na stromech bylo ještě pár listí a byli jsme pod klenbou lesa tak to nebylo tak strašné... Asi po půl hodince přestává pršet. Učíme se hlasy ptáků. Ti jsou všudypřítomní. Ti, kdo se zabývají přírodou a jejími dětmi (jak živočichům v jedné knize říkal věhlasný prof. Obenberger, ty knihy od něho doporučuji), většinou začínají ptactvem a kdo se neštítí, tak i s hmyzem. Jednoduše proto, že jsou všude a jsou pokaždé vidět. V zimě v létě. Savců v naší přírodě moc neuvidíte, tedy až na několik srnek a občas zajíce, matěje, jak se mu žertovně  myslivecky říká, nebo tu a tam přeběhne myšovitý hlodavec přes cestu. Učení hlasů... to je těžká disciplína. Jak na to? Dá se naučit? Dá, ale musí se chtít a musí se jít na to správně. Ale platí jedno. Vjem – vidím opeřence a slyším ho. Dám si to dohromady. Jdu s průvodcem, který mi přímo v terénu řekne, co to je. Napíši si do zápisníku ty druhy ptáků, které za ten den vidím, nebo mi to řekne člověk, který hlasy bezpečně zná.. Doma v klidu si všechny ty druhy ptáků v atlase najdu, přečtu si odstavec, který pojednává o hlasech a pustím si nahrávku. Dnes v době mp3 a internetu je to vcelku snadné. Zjev ptáka – popis hlasu v knize – zvuková nahrávka – zabývám se jen hlasy, které jsou je v té dané lokalitě (např. jen ta naše vycházka) – nepouštět si hlasy všechny najednou! – neustále si hlasy opakovat. Zní to jednoduše, ale těžké to není. A vůbec nezáleží zda-li máte hudební sluch či ne. Po malém poučení zpět k vycházce. Blížíme se ke Mlýnskému potoku a cíííííííí..., ledňáček... Honzík ožil. Honzík je akčnější, ale Zuzanka pečlivější ve psaní zápisků. Pěkně se doplňují a to je dobře. Jdeme k potoku a rybařík se jen mihnul a letěl směrem na Brozánky. V duchu si říkám, nebojte se, mladí přírodovědci, on ještě přiletí... Ukazuji dětem typický biotop ledňáčka říčního (Alcedo atthis). No tak nic, pokračujeme dále šoulákem do interiéru kopřiviště. Ještě než tam vejdeme, názorně mladým badatelům ukazuji v terénu vznik mýtin a pasek v lese a jejich význam... To co se učíme na kroužku, to zde máme in natura, v přirozené (přírodní) podobě.  Je to něco jiného než v zoo. No a pak jsme posvačili na mém padlém stromě. A rozeznávali jsme ptačí hlasy. Mimo jiné cííííííííí... Pavle, on tu je... je... Ale počkej, dočkáš se... Nad nás přilétl krásně červený sameček hýla obecného, všude popiskovali malincí králíčci, sýkory, křičely sojky... Jsme potichu a  svět opeřenců se nám otevřel. Rozkřičeli se kosové. Přeletují strakapoudi. Přeletěla žluna zelená. Ozval se ledňáček. V kopřivišti jsou střízlíci a po okrajích mýtiny červenky. Jak pěkně to ti ptáci mají rozdělené. Biotopy. Říkám dětem, že když si čtou o zvířatech, mají číst i něco jiného než jsou údaje kolik váží a kolik měří. Kde to zvíře žije, jak žije, doba rozmnožování. Jakou mají bionomii, tj.život, jak tedy žijí. To je mnohdy důležitější než údaj váží tolik a tolik...

ZJIŠTĚNÉ DRUHY PTÁKŮ – PĚVCI a NEPĚVCI (celá vycházka) 16. 11. 2014

sýkora koňadra                                                poštolka obecná

sýkora modřinka                                             ledňáček říční

hýl obecný                                                      kormorán velký

králíček obecný                                              strakapoud velký

kos černý                                                        žluna zelená

brhlík lesní                                                     volavka popelavá

šoupálek krátkoprstý                                      volavka bílá

sojka obecná                                                  holub „věžák“   

straka obecná                                                 kachna divoká

červenka obecná                                            puštík obecný

mlynařík dlouhoocasý                                   káně lesní

střízlík obecný

ZJIŠTĚNÉ DALŠÍ DRUHY OBRATLOVCŮ (celá vycházka) 16.11. 2014

veverka obecná

skokan hnědý

skokan skřehotavý

norník rudý

 

Nasvačili jsme se a jdeme k potoku. Vybírá se počasí, i slunce se vynořuje z mraků. Ukazuji pobytové značky volavky, nutrie a kuny. A hle, volavka, mladý pták... Je na potoce, tam, kde vím, že pokaždé je... A byla tu. Mám radost. Rybařík zatím nikde, ale kdo se dočká... Prošli jsme postupně biotopem měkkého luhu, pak mýtinou a kopřiviště, nyní se šoulák stáčí k bukovému háji a pak, tam, kde je mokro, k osikovému. Jeden les a tolik biotopů. A což teprve líně tekoucí potok? V určování živočichů i rostlin je důležité znát biotopy. Pěšina nás dovedla na mostek do Hořína a tam se oddáváme procesu kochání... Výhled do řečiště potoka... Ledňáček, kde je... Honzíku, počkej... Trošku jsem toho modrého ptáka volal... A pak jsem se asi po dvaceti minutách otočil na druhou stranu a ten pacholek tam čapěl na svém oblíbeném posedu u mého místa U malé katalpy. To mi také zůstalo od dětství, pojmenovávat si svá místa, své cesty, lesy, pole, louky... Pak se v mém revíru vyznám... Seděl tam, byl to sameček, čechral si peří, upravoval se. Přirozené chování. Jen nelovil. Ale toto přání jsem dětem nesplnil. Lovit rybaříka neviděly. Tak snad příště... Dobrou čtvrt hodinku jsme ho sledovali... A pak se prudkým letem rozletěl a zmizel nám kdesi ve spleti olší a vrb. Jdeme dále, viděli jsme v lese dva druhy skokanů, hnědého a skřehotavého. Cestou sbíráme suché dřevo a trávu na oheň. Oheň na stejném místě u zdymadel jako s minulou výpravou. Dětem se podařil objev. Ve staré lodyze miříkovité rostliny se objevilo mravenčí hnízdo. Drobní třímilimetroví mravenečci žlutookrové lesklé barvy. Popisuji si fakta do zápisníku a doma druh snad určím. No a výsledek? Temnothorax crassispinus, mravenec dlouhoostný. Je to velmi drobný druh mravence obývající teplé listnaté a borové lesy. Podobný druh, Temnothorax unifasciatus, žije v lesostepních biotopech na vápencovém podkladu. Zde je vidět důležitost znát biotopy a místa výskytu určovaných živočichů. T. crassispinus může hnízdit i ve starém žaludu. Tak malé je hnízdo! Jak by ne, hnízdo má tak 100 – 200 jedinců. Rod Temnothorax má v ČR 10 druhů. Celkem je u nás 105 -107 druhů mravenců. Pozdní oběd tedy byl a jdeme dále. Ukazuji mladým badatelům dutinu, kterou obývaly sýkory a pak jsme se došli podívat na nocoviště kormoránů. Vůně... smrádeček jako v rybárně. Ale hezké...to tam bylo. A smrákalo se. Zpět přes zdymadla, podíváme se na potok a hle... ledňáček, tentokrát samička. Tak na 10 metrů od nás... A 25 divokých kachen již pospávalo pod převislými vrbami a samička tam seděla klidně a skvostně. Cesta zpět utíkala již rychleji, zkoušel jsem přivábit puštíka... Jednou dvakrát se nesměle ozval... no, nic moc, ale puštík se přeci jen ozval .... A cesta přírodovědců končí. Byli jsme venku od 9:30 do 17:30 hod a ušli jsme přírodovědných 8 km. Ale viděli jsme toho více než dost... Tak někdy příště... :))

Jak jsme se došoulali se skromným myslivečkem k panu knížeti

Pavel Švec, 8. 11. 2014

Malému Vavřincovi Burdovi za statečnost

Jedna z nejkrásnějších vycházek. Jen počkejte, až to dočtete do konce. Počet účastníků: 12+vedoucí. Kilometrů: 12, těžký terén. Čas: 9:00 – 18:42 hod. Trasa: Mělník, autobus. nádr.- město-Rybáře-Hořínský park-zdymadla-Mrkvice, nepravý soutok-Mrkvice, pravý soutok Vltava a Labe- V Kačenách-V Lužkách-Vrbno-Zdymadla a zpět na Mělník. Počasí: jasno, +15 stupňů, jarní počasí.

Vyloupl se nádherný den jako když se rozvine poupě vlčího máku v krásný květ. Na autobusovém nádraží se nás sešlo dvanáct a já. Takže třináct. Nejstaršímu členu výpravy do stovky ještě mnoho chybí a nejmladšímu byli tři roky. Malému Vavřinci, který naštěstí nevěděl do čeho jde. Naše tradiční kroky vedly k rybníku u nádraží. Oproti výpravě minulé se tu dějí věci. Jsou upravené břehy proti nájezdům ničivých introdukovaných nutrií, nová výsadba keřů a stromků a tak bylo vidět utopených pár stotisícovek. Napočítali jsme něco málo ptačích druhů. 100 kachen divokých, 6 slípek zelenonohých, 2 polní havrany, 2 koňadry, mihlo se hejnko domácích vrabců, nejméně desítku nutrií. Je jich tu kolem dvaceti, ale vidět nebyly všechny. Kosi černí poskakovali po trávníku za rybníkem. Z keřů jsme si ukázali kalinu obecnou s krásně červenými, leč nechutnými plody. Přímá demonstrace vedoucím... jíst se to nedá. Děti řekly, že to chutná jako h...., doslova. Rychle kolem teska (již to není reklama) přes hlavní silnici kolem našeho domu a zde jsem ukázal mladým přírodovědcům jak může přírodovědec zvyšovat biodiverzitu. Mít bohatý záhonek s kvetoucími rostlinami, krmítko, udržovat písčitý charakter prostředí pro psammofilní organismy (ti co mají rádi písky) a tak tu mám několik druhů blanokřídlíků, hlavně z řad kutilek, květolibů a zlatěnek, dále tu jsou mravkolvi. Dále jsme šli panelovým sídlištěm zkratkou krásnými starými zahradami, kde je učiněný ráj ptactva. Přes historické náměstí se jdeme podívat na ten lán světa kam účastníky zavedu. Díváme se na koruny zlatých stromů v lužním lese, kocháme se podzimními lístky révy vinné a ještě jsme viděli na slunci se vyhřívající vosu obecnou. Kolem Aušperku k malé pekárně. Zavírají  v půl jedenácté a my v půl jedenácté jsme tam vtrhli jako stádo afrických kobylek na plantáž již tak chudých Afričanů. Paní pekařka nám ještě otevřela a my jsme jí na oplátku vyplenili pekárnu... Jak by ne... mnoho věcí bylo za poloviční cenu a to jsme neobjížděli žádné nákupáky, abychom porovnali ceny. Buchtičky, bílé a tmavé pečivo, mňamka. To co jsme nastoupali, to jsme sestoupili směrem Rybáře. Roztomilý Čepeláček pronesl svým hláskem a typickou mimikou... „“Klárka má mě jako ty máš Anetku.“ Opět řekl nějaký jeho myšlenkový špek, na který jsem reagoval. Divočinou kolem této stezky slyšíme červenku, modřinky, koňadry, kosy. Přejdeme Strakův starý most přes Labe a po chvilce se dostáváme do ztichlé galerie lužního lesa Hořín. Je to bývalý anglický zámecký park krásně zničený přírodou. Mnoho lidí to haní, ale je to opravdová divočina pralesovitého charakteru, divoký les s několika druhy exotických druhů stromů. Velkolisté javory, snad javor Heldreichův z Balkánu, (Acer heldreichii), který má listy až 15 cm dlouhé, pak javory stříbrné (Acer saccharinum), listy mají hodně vykrajované, dále katalpy, tisovce dvouřadé, červené duby, metasekvoje, platany, tulipánovníky, ořešáky černé a jiné. Dostali jsme se ke staré hájence V Lipách, kde je na štítu rok 1926, na hraně rozbořeného objektu jsou letopočty, které zobrazují povodně. Škoda, že je hájenka v tak dezolátním stavu. A již jdeme mým šoulákem (rozuměj loveckou stezku, pěšinu). Protože vím, že účastníci jsou zdaleka, tak se mi tu nebudou potulovat a rušit můj klid. Ale jako dobrák jsem jim odkryl trošku z mých oblíbených míst. Je to úzká, nepatrná stezka, je to pěšinka divočinou. Ve čtvrtek jsem našel na této stezce mrtvého malého norníka a dnes v sobotu tu již nebyl. Tak mi ho sežrali... ne výletníci, ale kuna nebo liška, to se ví. Díváme se na starý pařez, který byl rozmlácený datlem černým, který tu hledal dřevokazné mravence. Kolem popiskují králíčci obecní, lidově se jim říká zlatohlávci podle žlutého pruhu na hlavičce, hejnko mlynaříků a sýkory koňadry a modřinky. Stezka se stočila ke kopřivišti, kde šoulák je ještě méně znatelný. Pěkně jsme urtikoidní džunglí prošli a odpočinek jsme dali na mém oblíbeném místě. Mou kládu si označila kmotra liška svým trusem. Má zde tedy teritorium. Ondra s Matoušem si hráli na gibony a lezli po stromkách. Posvačili jsme co jsme výhodně nakoupili a já se snažím v neustálém brebentění pourčovat hlasy ptáků. Nic převratného, již zmíněné sýkory a mlynaříci, sojka, střízlík v kopřivišti. Po chvíli se zvedáme a došli jsme ke Mlýnskému potoku. Určujeme trus volavky popelavé, ukazujeme si skluzy do  vody od nutrií, tunel v husté vegetaci chrastice rákosovité, trávy, stezníky od nutrií. Veverka obecná přesadila ( přeběhla, myslivecky) padlý strom přes vodní tok. Byla to rezavá forma. Říká se, že černé formy spíše obývají horské biotopy, rezavé pak nížiny. Není to pravda, obě formy jsou všude a nejsou vázány na hory či nížiny. Procházíme hejnkem mlynaříků, na dalším padlém kmenu je trus kuny. Šoulák vede nyní bukovým a osikovým lesem podél vody. Vypískl ledňáček, je tu, můj modrý brach, sameček, ale je nás moc a tak spatřit ho, je tu nemožné. A již zaznívá, „ Pavlééééé, kdy budou buřty?“. A to je konec, již vím, že nedají pokoj. Ale bych jiný v dětských letech.?“ Pavléééé, ty jsi slíbil buřty...“ Tak u zdymadel. „A jak je to daleko, my chceme buřty“. Roman objevil kroužící káni lesní, která kroužila nad potokem. Využívala teplé proudy vzduchu, bravurně se plavně nechala vynášet a na obloze visela jako by byla na nějakém dlouhém neviditelném provázku. Tu se z Mělníka oblohou hnal starý havran a jako by si s kání hrál, létali na obloze pospolu. Vypadalo to, že se havran těšil z nebeské společnosti myšilova (ve starší literatuře se uvádělo káně myšilov) a létali si spolu. Pak se krkavcovitý pták oddělil, když se nabažil, a odlétal pryč. Prošli jsme lesem k cestě do obce Hořín na mostek poopravený v roce 2010 a pokochali se nádhernou podzimní přírodou. Miluji podzim, je to jakési druhé jaro a jaro poněkud i připomíná. Vlhkost, vůně, teploty tak akorát, všude spousta tažných ptáků, v lesích živo, jak zvířata sbírají zásoby na zimu. Hra barev, hra slunce, hra matky přírody. V rozmýšlení mě přerušují děti, „Pavlééé, buřty...“. Čepeláček s Fildou sbírají klacky na táborák. Kdyby to přísloví nikdo nevymyslil mnohem dříve, tak bychom ho vymyslili my... Kluci, není to nošení dříví do lesa? Ještě než jsme došli ke zdymadlům, mladí přírodovědci, početní  Burdíci, Matouš, Ondra, Filda a Čepeláček našli zbytky po konzumaci živočišné  potravy, jak se vždy píše v učených knihách stopařských. Jednalo se o norníka rudého, typického hlodavce lužního lesa. Na starém padlém kmenu ležela kůže, zbytky kožíšku, vnitřnosti poházené kolem. Vše nasvědčovalo tomu, že úlovek byl z dnešního rána či dopoledne. Vše vypadalo čerstvé. Kdo byl predátorem čili lovcem? Šelma, dravec nebo sova? Sovu vyloučíme hned, ta polyká takovou kořist vcelku a zde žije puštík obecný a ten je dostatečně veliký. Sova to nebyla. Šelma? Kuna, lasice? Proč by trhala norníka na kousky a odhazovala kůži a útroby? Ta by dávno kořist sežrala a navíc loví převážně za soumraku či v noci. Tak tedy dravec. Ale který? Jestřáb tu běžně v Hoříně nežije a i kdyby, nebude se tak malým savcem zabývat? Poštolka? Bylo to v lese, sice na okraji, ale kolem vody, to se mi také nezdá. Poštolka je lovec na otevřeném prostranství. Snad tedy krahujec? Ten sice loví z devadesáti procent ptáky a malé savce zřídka. Bylo to v lese, bylo to od dravce, i ta poloha kadáveru (mrtvolky) na kmenu... Byl to pravděpodobně krahujec obecný. S určitostí to nemohu říci, ale nic jiného mi nenapadá. Možná byl vyplašen, že tam zbytky nechal a bylo to těch pár zbývajících procent, že ulovil malého savce. Pár morbidních dokumentačních fotografií a šlo se na buřty. To bylo detektivní pátrání, co? Ale tak to, mladí přírodovědci má být. Musíme znát tolik věcí, abychom mohli přemýšlet, potvrdit, vylučovat ... Teze a antiteze. Myšlenka a protimyšlenka. Oheň byl u zdymadel a opět zavládla ta vycházková pohoda, na kterou se těší převážně děti. Ohýnek, buřty a vše co se dá opéci. Filda si opět dělal luxusní bylinkový buřt s kopřivou, Čepeláček opékal gumového medvídka. Co vymyslí příště? Vůně ohně, dobrá nálada, ale chyběli tu naši lidé. Moji vycházkáři. Honzík, Zuzanka a jejich maminky či dědeček, obě Lenky a Břéťa, ty stálice, které s námi pravidelně chodí. A paní učitelky z neratovických škol, co s nimi s kroužkem spolupracujeme. Nebo ony s námi? Tak snad příště... Vypouštěly se plavební komory a byly jsme jako u moře jak to hučelo. Proplouvaly nákladní lodě. Dojedli jsme, oheň řádně uhasili a zahladili stopy. Jako správní lovci. Lovci beze zbraní, lovci přírodní krásy. Jdeme přes zdymadla z roku 1905 a po kamenité cestě k nepravému soutoku, tj. soutoku laterálního plavebního kanálu a Labe. Na vratech zdymadel jsou v prohlubních uvízlé rybky. Mimo jiné i malí okouni. „Tatí, mně je jich líto, tobě ne?“, šeptal Matoušek svému taťkovi. Rybky se tam plácaly, ale možná přežijí, až se zdymadla opět zavřou a ta se dostanou na volnou vodu.. Kvetou hluchavky bílé, hluchavky nachové, kakosty luční, turanky, smetánky lékařské, bažanky roční.  Naproti k nám se třepotá motýl, babočka paví oko.. tak ještě létají. A na cestě se vyhřívají bzučivky zelené. Po pár metrech pod listím jsou nějaké tmavé larvy. Patří  k nějakému dvoukřídlému hmyzu. Ale kterému? Pod tlejícími listy. To musím zjistit. Jinak nemohu klidně spát. Pár fotek při dobytí této špičky. Tam jsme se chvilku zdrželi a pro Fildu a Čepeláčka přijel táta Fildy. A tak je nás o dva členy méně. Loučíme se s nimi a vyrážíme. Proti proudu Vltavy směrem k Šumavě. A k pramenům je to 433 km. Chvilku ještě nějaká cesta je, ale pak se ztrácí v podrostu bylin a to zejména opět kopřiv. Kopřiva je totiž ve vrcholném létě dominantní rostlina v lužních lesích. Tím doslova měkký luh chrání před nájezdy lidí a chodí tam jen ti  nejotrlejší. Území protínají jen zvířecí, rybářské a mé šouláky. Příroda, divočina. Jsme u pravého soutoku Vltavy s Labem. Štěstí, že tu nějakého podnikavce nenapadlo postavit zde vyhlídkové terasy, hotely, kiosky, parkoviště, sportovní hřiště. Ani na Sněžku již bych nešel, ani na tolik vysněné Viktoriininy vodopády v Africe bych se ani zadarmo nejel podívat, protože bych si zkazil iluze jak to tam vypadalo a vypadá dnes. Masová turistika vše krásné zničí a hned opět ukáže ten globální a komerční svět. Štěstí je se sem došoulat vysokou travou a kopřivami a chrástem. Po chvilce zvolám, cítíte tu vůni jako v rybárně. Stanuli jsme pod vysokým mrtvým topolem a kolem jakoby nasněžilo. Úplně bílo. A zbytky ryb. A pronikavý zápach rybiny. Stávaniště, odpočinkové místo veslonohých černých ptáků, kormoránů. Ozýval se ledňáček říční, je tam někde u řeky, občas popolétne a vesele si zapíská. A proč by ne... Je druhé jaro. Je přes patnáct stupňů, jasno. Zvedly se kachny divoké. Ty opravdu divoké. V paprscích slunce krásně svítí, letky září, zrcátka se rozbarvila pod útokem slunečních paprsků. Vypadají úplně jinak než ty polokrotké z měst. Jdeme za sebou jako výprava nějakým tropickým pralesem. To je krásný pohled. Původně tu byl protipovodňový val. Po povodních se o to nikdo nestará a tak průchodnost je obtížná. Malý Vavřineček bojuje s nástrahami kopřiv, které ještě mají sílu žahat. Mně to tak nepřijde, ale ten prcek pod těmi dvoumetrovými velikány? Ledňáček se stále ozýval nad vodou. Postupujeme husím pochodem za sebou a ve změti bylinného a keřového patra jdeme jako africkým pralesem. Na konci zeleného pekla je nám odměnou mnoho chutných jablek spadaných na zem... No, tolik dobrého ovoce tu nadarmo čeká osud shnití! Pak to již jde. Střízlíci a červenky drnčí v kopřivišti, jsou slyšet časté letky kachen jak letí nad hládí Vltavy. Došli jsme k tůním Vltavy, zbytky původní Vltavy, té krásné lužní Vltavy, té Vltavy, řeky, jež bývávala nádherná. Několik ramen, jak znáte jistě z afrických či jihoamerických řek tu před regulací na přelomu devatenáctého a dvacátého století lidští barbaři bylo. Řeka se nevlévala jedním korytem do jednoho koryta. Pak se lidé diví a bojí se ničivých povodní. Ale o tom jsem psal již několikrát. Zkrátka původní koryto vltavské má zcela jiný charakter než řeka regulovaná. Je mnohem hezčí. Funkčnější. Pro obyvatele lužního lesa a inundačních luk (záplavových) lepší biotop k přežití. U tůní jsme v triedru pozorovali nádherného samečka ledňáčka. Dívali jsme se do  krásných tůní plných zlatých listů, listy padají, snášejí se na hladinu tmavých vod... „co trpí lístek každý, nežli dolů v bahno spadne?, víš proč bledý ocún vadne?“, napadá mě verš Karla Legera, někdejšího kolínského statkáře. A najednou žbluňk. Ticho. Smutný výraz Čendův. Pár hodin byl šťastným majitelem kapesního zavíráku, který nyní pohltila Vltava do svých nenasytných vodních útrob. Marně jsme se snažili nůž vylovit, nůž, který v dlaních kluka znamená středobod světa. Počkáme na letní opad vody. Úplně ho chápu, nůž, můj nůž... jako kluk jsem měl též nůž. Musil jsem ho mít, správný muž má mít nůž, nožík, kudlu, zavírák, finku, lovecký nůž, zavazák, švýcarák... Ale ledňáček byl úchvatný. Poslední rozloučení, voda vltavská plyne do nálevky Labe. Jdeme dále... až k cyklostezce. Tam se rozhodujeme. První protestíky Vavřince nebyly vyslyšeny, jdeme k Vrbnu. Přes pole letí datel černý plavným letem. Vysvětluji, že pohyb ptáků je též rozhodující při determinaci (určování) ptáků. Zdálky se let černé tečky na obloze jevil jako let havranův či krkavcův, ale při bližším pohledu obzorkou ( myslivecky dalekohled) se ukázalo, že se jedná o datla černého. Ten nelétá jako jiní datlovití vlnkovým letem, ale letí přímo, hlavu drží zvednutou, létá poněkud neohrabaně, těžkopádně. Kdo si to jednou dvakrát nakouká, již to pozná a rozezná  letící siluetu datla od letících siluet havrana. Po cyklostezce jede pomalu terénní audina, v ní sedí trošku při těle dobře vypadající starší muž s dítětem. Usmívá se na nás, kyne a pomalu jede k Vrbnu. Zdálky slyšíme hlasové brumlání kormoránů velkých. Vidíme první desítku, dvacítku, třicítku ptáků... Zvedli se. Padesát, šedesát... nakonec jich bylo kolem osmdesáti. Rybáři budou opět v nelibosti, nám se to líbilo a hlavně mladým přírodovědcům. „Ticho, je tu tak zajímavá věc a vy se tu mydlíte klacky“, napomínal ostatní badatele chvilku mimořádně pozorný Ondra, který tak náhle zmoudřel a fascinovaně se díval na létající a sedící kormorány. Je krásné vidět, jak se v dětech se vzbudí pocit přírodovědného bádání. Mně to již nepřijde... ledňáček, stovka kormoránů, datel... ano, rád se dívám, zvednu skla a podívám se, nedá mi to, ale ten úžas dětí je však jedinečný. Je to jiné. Je to krásně naivní, krásně milé a je to velký krok vpřed. Mnozí takové věci vidí vůbec poprvé. Jistě jsem se tak choval já, když jsem byl malý. A vlastně se tak chovám dodnes. Mám radost, když se v dětech probudí zvědavost, touha vidět a poznat. Tak ať jim to zůstane. Vidíme audinu. Stojí na louce. A po louce směrem k nám zvolna šel onen usměvavý prostorově výraznější starší pán s malým dítětem. Zkomolenou češtinou nás pozdravil, usmál se a podává mi ruku. Potřeseme si. Správná síla stisku. Povídáme o pozorovaných ptácích. Pomalu to všem dochází. Úsměvy. Ano, vždyť je to sám pan kníže Lobkowicz s panem synkem. Bylo to velmi milé setkání. A pan vedoucí vycházky, vždy tak skromný muž, byl zahrnut otázkami a pohledy... se znáte s knížetem? No, jak mohli vidět, quod erat demonstrandum. Procházka pokračuje. Roman objevil zlaté nitě pavoučích sítí, ani ne sítí, ale byly to tisíce drobných zlatých nití pavučin, které v zapadajícím slunci zářily jakoby byly zlaté. Celá louka jimi byla zadrátovaná! To vám byla nádhera. Takové hromadné vycházky s dětmi mají a nemají výhodu. Děti jsou hlučné a téměř vše vyplaší. Ale zase,ti diblíci, kolik vám toho objeví! Co přinesou za přírodniny. A přinesou vám i ty věci, které třeba i neznáte. A nosí toho hodně, to mi věřte. Ale já to tolik miluji. Mám rád děti a jejich zvídavost, jejich podnikavost, jejich projevování zájmů. Proto ty hlavně vycházky dělám. Jsou hlavně pro děti. A pro jejich obětavé rodiče, kteří obětují svůj čas a jsou s námi, jdou cestou necestou, jdou celý den a snášejí útrapy cest. Ale na těch ratolestech je to sakra vidět, že mají zázemí. A to dnes v mnoha rodinách a společnosti chybí. Najít si tu správnou společnost, prožít příjemné společné chvilky, vyrazit někam za poznáním či kulturou. Jen ti Turkovi, Doležalovi, paní učitelky z neratovických škol, ti všichni chyběli. Tak příště. Kormoráni, zlaté nitě, kníže, ledňáčci, datel, zapadající slunce... Pohledy na další veliké vltavské tůně... U Vrbna jdeme zkratkou. Nevíme do čeho jdeme. Občas to bývá průchodné. Přelezeme ohrazení pro ovce, nenápadně... jsem si myslil, slyšet nás musilo být až na Mělníku a pak oranicí ke kanálu. Vysloveně oranicí... Vavřinečkovi definitivně docházely síly. Padá tma. Dobrodružství. Ti, kdo mě již znají, tasí baterky. Pláč tříletého mužíčka, ale dává to, jak mladí dnes říkají. Odměnou nám je nádherně nasvícený Mělník a zdymadla. Roman bohatě fotografuje. Ticho večera, pláč, ale jdeme statečně. Pak prcek sebere další sílu a tiše jen lká a pak ani to ne. Smířen s osudem cupitá, je poponášen obětavými rodiči. Klobouk dolů. Ale ne ten můj, protože Jiřinka mi při marném výlovu nožíku řekla, „Pavle, bez toho klobouku vypadáš divně.“ Tak asi ano. U laterálního kanálu je již tma. Probíhají družné rozhovory, cesta ubíhá, zdymadla se blíží. Mělník. Odrazy světel. U lamp loví křižáci. Přelety kachen, svist křídel. Bude puštík? Kolem kanálu, na kterém plavou nutrie a březňačky (myslivecký výraz pro divokou kachnu). Puštík obecný se nám ozval. Murdychovi stihnou autobus v těch 18:40. pěkně jsme to natáhli. Jdeme starou silničkou pod zámkem a kostelní věží sv. Petra a Pavla do historických uliček Mělníka. A normálním krokem jsme došli k autobusu, který akorát přijížděl. Ani dobíhat jsme ho nemuseli... Zemánkovi se dovezli k autu na nádraží, Murdychovi jeli do vzdálené Prahy a Burdíci, jak jim souhrnně říkám, protože je jich moc, šli do botárny koupit boty.. Asi na další výpravy! Podal jsem ruku nejstatečnějšímu z nich, Vavřincovi. Podal jsem mu ruku a označil ho pravým chlapákem! Vždyť si to plně zasloužil? Ale to se již vesele usmíval... Asi jako já, protože na tyto vycházky budu jednou moc vzpomínat.

Všem účastníkům moc děkuji za statečnost, velký dík obětavým rodičům a dětem za krásně prožité chvíle... Příště opět někam vyrazíme!

Po trati  bez kolejí aneb co tě nemrzí  v Mrzínově

Pavel  Švec, 4. října 2014

Byl  krásný  podzimní  den. Polojasno, teploty 18-20 stupňů. Počet účastníků: 21. Kilometrů 10. Čas: 9:30-18:30. Trasa: Lhotka u Mělníka- Střednice-Vysoká-PP Mrzínov-Lhotecký  rybník-Lhotka u Mělníka.

Co mně dělá  radost... že se vycházek  účastní i paní učitelky a to zejména přírodopisu a mnohé  z nich  přivedou i nadané  děti, které  jdou  ven. Naše cesta začala na nádražíčku ve Lhotce u  Mělníka. Zde se potvrdilo, že vlak má roční výluku. A možná napořád. Tak  pěkně v tichosti  se vláček  zruší. Že by konec romantické  trati, jediné na Kokořínsku? To je ta dnešní politika. Výborně, nasadíme autobus, lidé se vykašlou i na něj a budou jezdit jen auty. Kde jsou řeči a skutky o ekologii? Na nádraží  si povídáme o neofytech a jiných rostlinách na nádražích, určujeme co umíme. Lnice, pěťoury (pokaždé se mi češtinářsky pletou s pěťourem, obdobné  plameňák  a pelikán :))), šruchy, kakosty maličké (malé), turany (turanky) roční, rozchodníky, pryšce... Nádražíčko  je plné krásných  bylin. Účastníkům ukazuji kudy vedla vlečka do  Střednice. Stavba je v krajině stále patrná. Krajina má paměť. A to je to, co v krajině rád objevuji, obdivuji a mám to rád. Trať Lhotka u Mělníka- Střednice měla 3km, začala se stavět v červnu 1896 a obě tratě (i trať Mělník- Mšeno, č.076), byly otevřeny 22. června 1897. Vlečka měla  dvě stanice, Lhotku u  Mělníka (206 m.n.m.) a Střednici (265 m.n.m.). Provoz byl  ukončen v roce 1970, úplně zrušena 1.2. 1974 a v v roce 1978 byl  snesen  traťový svršek. To  je asi  nejpřesnější informace, co  jsem  kde našel. Po  silničce k prvnímu křížení trati se silnicí. Na povrchu  asfaltu je vidět zalitá kolej. Děti  hledaly zbytky trati.  Dají se stále nalézt. Tu a tam  koukají pozapomenuté kolejnice a pražce. Ozývají modřinky, koňadry, hýli obecní, strakapoud a sojky. Nádherné  plody má  brslen  evropský. Zaujali  nás hálky na dubech. Byly tu  druhy žlabatka penízková (Neuroterus numismalis), žlabatka hrášková (N. quercubaccarum), žlabatka listová (Cynips quercusfolii) žlabatka šišticová (Andricus fecundatrix), žlabatka Andricus kollari a žlabatka růžová (Diplolepis rosae). Hálky určeny dle fotografií a zápisů  v deníku, mladí  badatelé. Cesta stoupá  mírným sklonem  vzhůru, hledáme pobytové  značky zvířat. Našli jsme požerky, hnízda, hálky, stopy po  dřevokazných  mravencích  a jejich  predátorech, datlech, napadané  plody, nějak peříčka, slizy po  měkkýších... Určujeme stromy a keře v remízové  části, které  lemují  cestu. Trnky, svídy krvavé, hlohy obecné a jednosemenné, bezy černé, jabloně, třešně, duby, šípkové  růže, řešetláky, krušiny, svazek druhů ostružiníků, maliníky, lísky... „Pavle, Pavle, my chceme buřty!!! My chceme buřty!!!“, se ozývá... Blíží  se poledne, odbočili  jsme vpravo po rozbité  věkovité silničce do Vysoké a na příhodném  místě rozděláváme oheň. Čepeláček ho rozdělal na první  sirku, děti  nosily dřevo a pekli  se buřty... Téměř všichni mladí  badatelé měli nože a nožíky a krev naštěstí  nebyla žádná. Filda si udělal  biobuřt. Prošpikoval  ho kopřivou...A má stejný lovecký nůž jako  já, když jsem  byl  malý  kluk. Legendární  Mikov Venado, kterého  jsem  si  koupil  z nostalgie, protože ten původní jsem si ztratil. Zpět k tomu  prazvláštnímu buřtu...Až budu  mít opět buřty, zkusím to také. Biobuřt. Nálada u ohně byla jako vždy krásně uvolněná a děti  spokojené. Byla i káva a výborné  koláčky. Prý máčené v rumu. Byly výborné. Zde jsme ztratili část vycházky...a ti přišli  o  hodně. Cestou  k Vysoké  jsme viděli  dva daňky, srnčí  zvěř, kroužit káně lesní a jezevčí  stopy u kaluže. Tady opět bodovala šikovná Zuzanka, protože operativně měla u sebe knihu  Atlas stop zvířat. Dle ní  také určila žlabatku , takže kniha výborně sloužila v terénu.U kaluže se kryly stopy psa, jezevce a strak. Ve Vysoké obdivujeme vesnickou  architekturu. Jíme mochyni  židovskou  třešeň, všem  náramně chutná. To  jsou  ty interesantní  oranžové  lampionky v nichž jsou  červenooranžové  hořkosladké  bobulky.Vydáváme se po silničce do  Kokořínského  dolu. Výhledy do dálky, daňci u remízku, daňčí  stopy v poli, stopy lišky, jíme co se dá. Bio. Jablka, hrušky, špendlíky, trnky, mrkev, krmnou sladkou řepu. Podzimní  příroda je štědrá. Děti mají  radost, když se naučily dívat se do dalekohledu. Zuzanka  trénovala pečlivě. Ondra byl  nejvýkonnější „vyptávač“, ...a Pavlééé“ :)). Šikovný  zvídavý  klučík... a je z nových  badatelů. Měl  jsem  z něho na vycházce radost. A měli jsme tu i lovce dinosaurů, Matouška. Objevil  stopy nějakého raptora. Že by v roklích  Kokořínska nějaký  přežil? Našli  jsme mrtvého kosa v plné  kondici, asi sraženého autem. Tak  jsme ho měřili od hlavy k patě. Badatelé si  to snad zapisovali, tak si potom opíši. Silnička ještě vydala jedno velmi zajímavé  pozorování. Dělnice sršně obecné porcovala velkou  samici  kobylky zelené. Zřejmě jí  neulovila, je to  málo pravděpodobné, přeci  jen je dravá kobylka zdatný  soupeř. Našla jí na silničce a tak jí využila jako  potravu. Ale pohled to byl zajímavý. PP Mrzínov. Vidíme odkvetlé hořce křížaté a pak nádherný  přírodní  úkaz. Velikánské  hejno špačků, snad na 1500 ptáků v hejnu a dělali ty nádherné vlny jak tílka opeřenců přelétávala sem a tam. A přilétali  další a další... Pak sedli na hnědé pole. To  byla nádhera. Můj největší  zážitek  na vycházce. A pak ta sršeň. Kolem  nás prolétla ukázkově krásná lesní  káně. A děti  jí  opět viděly v obzorkách.. Opět pěkný výhled. Tak nás nemrzelo jít až do místní  části, která  se tu  zove Mrzínovem. Zde byly pastviny a louky s hořci a jalovcem. Proto  je to významná  lokalita. Bylo tu i větší hejnko mlynaříků, asi 20 ex plus koňadry a modřinky - a co mě překvapilo, i  ptáci  severního  poddruhu  s bílou  hlavou. Byly jsme i  liščí  nory. Čas kvapil. Scházíme do Kokořínského  dolu k rybníku Lhotka. Zde vidíme labuť a 5 mláďat, ledňáčka říčního a nutrie. Lesní cestou ke kolejím. Mravenec dřevokaz se stal senzací pro  přírodovědce. Byla to  obrovská samice, krásně vybarvená a lezla po  jednom z pražců. A vycházka pomalu  končila. Tak  665,2 metru a byli  jsme u  aut... Tak  doufám, že se to všem  líbilo a PŘÍŠTĚ ZNOVU, přátelé!  

Z Kostelce nad Labem luhem i borem do Kostelce nad Labem borem i luhem

Tento článek  dedikuji Lence Vítkové a jejím žákům

Pavel  Švec, 21. září  2014

Sraz  byl za novým mostem přes nové  Labe v 10:00 hod 20. září  2014 u Kostelce nad Labem. 10 dětí, 4 adulti. Vedoucí  výpravy Pavel  Švec vedl  bandu nadšenců, kteří  neváhali  a obětovali  čas, aby šli  buď s námi či na výpravu  účastníky dovezli, zvláště rodičům. I jim patří  veliký  dík. Z přírodovědného kroužku v zoo Praha byli jen Matouš a Filip. Paní  učitelka Lenka Vítková přivedla velmi  šikovné  a zvídavé  děti, se kterými  je radost někam jít. Byla opět navázána v novém  školním  roce spolupráce s neratovickou ZŠ „Božinova“. Vycházek  se chtějí účastnit i paní  učitelky vyučující  obor biologie. Tak výpravy plní záměr oslovit co  nejvíce dětí i  učitelů a dostat děti  do  terénu. Jsem  vděčen  takovým kantorům, kteří  dokáží  dělat nadstandardní  práci  tím, že jdou se žáky ven  i  mimoškolní  čas.

Vyrazili  jsme po  desáté a šli  jsme podél nového  Labe směrem ke zdymadlům se podívat na Staré  řečiště. Dětem  jsem  ukázal strohost novolabských břehů. Měli jsme pak  porovnat původní  starou  divokou  řeku a její  přilehlou  nivu, která  je plná  života, barev, různých přilehlých  biotopů s tou  novou, okleštěnou od takových ekologicky funkčních biotopů. Botanizovali  jsme na vlhkých loukách, dětem jsem ukázal pár kvetoucích bylin.Vratiče, knotovky, hvozdíky, hadince... Menší  ukázka jak  připravit rostlinu  pro  herbář... prý  to mají  za úkol. Krásný to pohled jak mládež pobíhala se zápisníky, psali a zapisovali, ptali se. Ukázka biotopu ostřic. Najedli  jsme se i slunečnice topinanbur, jedli  jsme přímo  v terénu dobře chutnající hlízky. Jak nám to  šmakovalo. Nad polem kroužily dvě káně lesní. Staré  řečiště. Otevřela se nádherná  scenérie. Stará  řeka. Staré  Labe. Opar nad vodou  se snášel  tak  lehce, poklidná  hláď slepého ramene, mrtvé  řeky ozařovalo  slunce, stromy se počínaly barvit, odrážel se v zrcadle stojaté vody. Vypískl ledňáček říční, křikla žluna zelená a strakapoud malý. Sýkory koňadry a modřinky poskakovaly v rákosí, sýkory lužní  tíkaly v přilehlé vrbině a olšině Bylo kolem poledního, ta  jsme rozdělali  oheň. Děti nanosily dřevo, oheň hořel, voněl ve vzduchu. To tak  v podzimních  dnech  bývá. A opékali se buřtíky, chleby, jablka, prazvláštní toasty z toho co  jim rodiče namazali... Byl  to  pěkný  pohled na děcka, která se uměla v přírodě pohybovat. Po hladině si pluly divoké kachny, křikla žluna a jinak  byl  občas slyšet zvuk vibrací vážčích křídel. Šídlo modré, vážky rudé, vážky žíhané byly ty nejběžnější. Prošli jsme slepé  rameno a došli  jsme na silnici a směr Kopa. Dále po silničce směr Kozly po modré  turistické  značce. Při  silnici  je mokrá louka a na ní  hojnost ocúnů jesenních. Růžová  nádhera. Je tu i rozrazil klasnatý, pcháč potoční. Na jedovatých ocúnech  saje pěkně zbarvená červenočerná  ploštička luční (Spilosthetus saxatilis). Je to dobrodružství dourčit mnohé taxony doma podle fotografií či nákresů, které  si pořídíme v  terénu. Dělám to celý život a tak si  prodloužím zážitky z výpravy. To  je na tom  pěkné. Po  modré  jdeme po silničce asi 600m, pak uhýbáme doprava do borového lesa. Vpravo se to tu místně jmenuje Boroví, vlevo jsou mokřady Okrouhlík. Celé toto území od Kostelce po Neratovice chráněné  území  typu  EVL –Evropsky významná  lokalita v rámci soustavy Natury 2000.. Má č. cz0210152 Polabí  u  Kostelce. Katastrálně je vymezeno – Jiřice, Kostelec nad Labem, Kozly, Lobkovice, křenek, Mlékojedy, Ovčáry, Rudeč, Záryby. Chrání  harmonicky tvarovanou a poměrně zachovalou  říční nivu  Labe s mnohými  tůněmi, slepými rameny a poskytuje ochranu zajímavým druhům rostlin a živočichů a také  chrání vyváženou krajinu v okolí Labe. Modrá se vine borem a došli jsme k chatám, které  již patřily ke Kozlům. Z významných  druhů jsme viděli teplomilné  saranče modrokřídlé s velmi pěkným tyrkysově zbarvenými zadními křídly. Prošli jsme kolem  pandy velké  na stromě, která  se tu  již vyskytuje asi  dvacet let. Viděli  jsme její  trus i požerky. Seděla na borovici a spala. Tak  jsme jí  nerušili a pokračovali  jsme dále do  staré  zástavby v Kozlech. Tam se výprava rozdělila, děti s paní učitelkou Lenkou Vítkovou se vydaly dále po  modré do Neratovic a já  s Julkou a s Romanem  a Matoušem jdeme podél  Labe směrem ke Kostelci. V dáli opět trošku bouřilo... snad dojdeme za sucha. Nedošli. Chytlo  nás to  asi  2 km od auta. A průtrž! Bouřka. Práskalo  to. Ale bylo  teplo a provazy nad Labem byly působivé. Příroda v tomto  ohledu  je svá. I to  patří  k přírodě. Důstojně a klidně jsme došli  k autům a jako vodníci  nasedli  do  vozů a výprava byla zakončená. Děti  z Neratovic pod ochranou  manželů  Vítkových dorazily též v pořádku  domů.  A musím  je ještě jednou pochválit. Byly báječné a mám z nich  radost a pěkný  pocit z toho, že ještě existují  tak  zvídavé  děti.

Vidíme Vidim, volají výletníci!

Pavel Švec, 8. března 2014

A je to tu, první jarní vycházka, Vycházka do přírody s Pavlem Švecem do přírody. Plán byl Horní Vidim-Dolní Vidim-Osinalice-Osinalické sedlo-Nové Osinalice-Dolní Vidim-Horní Vidim a plán byl dodržen. Čas? Utíkal jako splašený střevlík, od 9:00 hod do 19:00 hod. Účastníci: tradiční sestava, výborná parta - Roman s Matouškem, Burdíci, Martin Kolář, Péťa Šír, Čepeláček, Němcovi

Po různých peripetiích jsme se dostali do vísky Horní Vidim. Zaparkovali jsme vozy u kapličky a účastníkům jsem ukázal itinerář trasy. Podívali jsme se na krásný zámeček, kde je Domov důchodců, podívali jsme se na starou barokní zahradu. Tam nás provedl jakýsi starý pán. Byl to smutný pán, hrdě nás však provázel po zahradě. Nedoslýchal nebo byl již příliš senilní, ale smutek v jeho očích byl znát... barokní sochy, stará zahrada, osm památných stromů, sněženky... Prošli jsme náměstíčkem, zde dominoval kostel sv. Martina. Roubenky, roubenky, roubenky. Sudety všude, Sudety s českým chalupařením. Zkrátím-li to hodně, do 17. stol. Tu žili Češi, pak nadešla germanizace, tak pěkně skončila po 2. svět.válce, pak jsme vyhnali Němčoury a dvacet let veškeré Sudety chátraly. Fenomén chalupaření  a chataření zachránil velice cennou architekturu, která tu všude je. Jen aby některé blbce politika nenapadlo zrušit Benešovy dekrety! To bychom tu nácky měli opět... Došli jsme k malému hřbitůvku, vešli dovnitř a nahlédli do říše mrtvých  a do historie. Pak jme seběhli do Dolní Vidimi a tam se napojili na žlutou značku směr Osinalice. Prohlédli jsme si roubenky, odbočili vlevo a pěkným výšlapem stoupali vzhůru. Burdíci lezli sem  a tam a tak jsem se obával, zda to dojdou, budou-li takto plýtvat silami. Ale to je neznáte... Vlastně znáte, chovají se jako malé myšky na setrvačníky, šup sem a šup tam...po pravé straně se zjevila borovice vrostlá do pískovce, byly vidět kořeny jak obepínají skálu. Martin objevil peří sojky. Práce jestřába, dím, lokalita, místo, pomačkaná brka tomu napovídala, že sojka byla ulovena jestřábem.  Také volal z hloubi lesa. Chvilka odpočinku... spíše pro ty starší, děcka lezla po skalách jako magoti. Cesty na Kokořínsku jsou nahoru  a dolu a dolu  a nahoru. Do dolů a nad doly. Zde se nemyslí důl jako kde se těží nerosty, ale na Kokořínsku se údolím říká doly. Zpívají horští ptáci... králíčci obecní, čížci lesní, bubnovali datli,  sýkory parukářky, babky a uhelníčci, krákali krkavci, pěli hýli obecní, brávníci. Jak to, horští ptáci? Jednoduše. I když zde je nadmořská výška 300 - 400 metrů, terén, rostlinstvo zde má podhorský  až horský charakter. A to se pozná i podle zvukového koloritu. Došplhali jsme nahoru do bučiny, která se jevila jako přirozená. Ale zde jsme se příliš neohřáli, cesta prudce klesala dolů. Zazpíval nám střízlík tam dole v dole a za jeho jásavého zpěvu jsme opět šplhali vzhůru. Roman celou cestu trénoval, protože pomáhal Jarmile Burdové s kočárem. Nechtěl se ho vzdát, snad považoval vozítko za jakési tréninkové nářadí a jal si dělat kondičku. Asi na další výlety... Burdíci neustále poletovali jako čmeláčci po kluzkém bukovém listí, po skalách a svazích. Jako smíšci se tvářili a byli naprosto spokojení. Známka únavy? Žádná! Ale počkejte, ono vás to přejde. Opět cesta vzhůru, dostali jsme se na pohodlnou lesní cestu, ještě pár metříků  a jsme na rozcestí pod Supí horou (433 m). Je to hřbítek se zajímavými tvary selektivního zvětrávání pískovců. Zde jsme také poobědvali. Je zde udělané posezení. Děcka pobíhala kolem, někde vylovila starou láhev. Na Romanův popud děti napsaly jakýsi vzkaz a pak ho vhodily do láhve. Roman zazátkoval hrdlo a společně to někam zakopali v okolí posezení  pro  turisty. Posilnění  jsme se prudkým kopcem dostali do Osinalic. Burdíci  se dolu  skutáleli jako kuličky, pro  nás dospělé  je snad horší  cesta dolů. Prohlédli  jsme si  zapadlou  vesničku  Osinalice. V místním  rybníčku vidíme skokany a ropuchy a pijeme výbornou  vodu  ze studánky. Po  silnici  jdeme směr Osinalické  sedlo. Zde je to jako  na horách. Po zelené  značce jdeme směr Nové  Osinalice, díváme se na tzv. řopíky, což jsou  malé  vojenské  bunkry, které  jsou  rozesety po hřbetu a jsou v lesích až do Tupadel. Pomalu padá soumrak. Děti jsou  kupodivu  ještě velmi čilé a tak to tolik nevadí. Navlékáme teplé  oblečení a pokračujeme k Horní  Vidimi k autům. Ještě vidíme přestárlou  srnu jak  pomalu  zatahuje do lesa. U starého  bývalého  pivovaru děti  tahají  baterky, což se jim  líbí, a Roman podle polohy hvězd na chytrém  telefonu zkouší  naší  pozici. K autům  jsme došli  za tmy. Unavení, ale šťastní, protože jsme prožili krásný  den.

Expedice Dolní Vltavinie

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

Pavel Švec, 9. února 2014

Vedoucí expedice: Pavel Švec, skromný organizátor a průvodce, členové výpravy: pan Roman Murdych, hlavní fotograf vycházek a jeho tým, paní učitelka Lenka Vítková z Neratovic, která vždy přivede báječné děti a její skupina mladých výzkumníků, rodina Burdova a jejich cvrčci, kteří prošmejdí kde co... a najdou možné i nemožné.

Letošní první Vycházka do přírody s Pavlem Švecem vedla do džunglí podél nedolnějšího toku Vltavy. Okolo deváté jsem se sešli na mělnickém autobusovém nádraží. Rodil se krásný předjarní den, obloha modrá  a záplava slunečních paprsků se na nás hrnula. Paní učitelka Lenka Vítková přivedla na výpravu báječnou skupinku osmi dětí z neratovické školy, složení podobné jako, když jsme šli na daňky v loňském roce. To zaručovalo, že jsou to výborní  a vnímaví žáci a také nezklamali. Za zpěvu koňader a modřinek vyrážíme na náměstí ke kašně, kde na nás čekají početní Burdíci, aby jste rozuměli, početní Burdovi. Stoupáme k náměstí a již v kopci zahajujeme nekonečné rozhovory, které skončí až při posledním loučení v Rybářích. Vždy se těším na téměř filosofické rozpravy s Romanem. Kdyby nás takových jen bylo v tomto státě, i ve světě, více…. Nahoře na Mělníku jsem si koupil na expedici výborný mšenský kulatý chléb… Téměř neznám lepší! Poutnický chléb… A já se táhnu s paštikou a rybičkami… příště i to nechám doma. Takový ještě teplý chléb... chléb... slyšíte zvukomalbu tohoto slova? Ještě před půl desátou jsme dorazili ke kašně a čekáme na Burdovi… Slyšíte to? Čekáme... I já dokázal někde být dříve... ale u autobusového nádraží jsem to... správně, opět nestíhal. Dočkali jsme se a jdeme do regionálního muzea na Mělníku na výstavu akademického malíře Vlastimila Týmu, mělnického rodáka. V sále jsme si prohlédli nádherné oleje krajin. Mistr Týma je krajinář a maluje přírodu Mělnicka, Českomoravské Vysočiny, jižní Čechy, Šumavu, Podkrkonoší… Jeho obrazy mají koloristický ráz, jsou vnímavé se svými náměty k přírodě. Obrazy, které výborně vystihují krajinu  a její nálady. Často jsou malovány v hrubých pastách, pan Týma používá čistých barev a tak dociluje toho, že jeho krajiny jsou nesmírně pozitivně laděné… Výstavu jsem viděl již podruhé a zajdu určitě ještě jednou… Členům výpravy jsem něco málo pověděl o malování, o barvách, o zlatém řezu, o tom, jak se malíř dívá na svět. Opět mě udivili neratovičtí žáci, kteří byli nesmírně vnímaví. Polovina z nich chodí na výtvarný kroužek a zřejmě je to dost zajímalo. Na výstavě jsme byli asi hodinku, o polovinu déle než jsem si myslil, že tam budeme, a tak jsme konečně vyrazili do terénu. Do terénu – řekne přírodovědec. Do plenéru – řekne malíř. Bylo krásné jarní počasí, přelom března a dubna. Sbíháme roklí k Labi. V rokli jsme vysvětlili ekologii stanovišť. Na slunci je patnáct plus a na dně rokle leží sníh a led. A je kolem nuly. To mnozí živočichové  a rostliny „dobře vědí“ a tak se chovají úplně jinak na slunném místě než v chladné rokli. Zajímavé by bylo zkoumat např. o kolik dní později vykvete taková obyčejná pampeliška na dně rokle než na prosluněné louce o sto metrů dále… Přešli jsme most přes Labe a dostali jsme se do Hořínského parku. Zpívali ptáci. Koňadry, modřinky a babky. Střízlíci, brhlíci a stehlíci. Bubnovali prostřední strakapoudi  a strakapoudi velcí. Zakřičela žluna zelená a ozval se strakapoud prostřední se svým „čéčéčéčéčéčé“. Byl slyšet i přelet divokých kachen. A možná jsem zaslechl i ržání pekelných koní ve starých stájích staré myslivny … nebo starého mlýna. Napásli jsme se na čerstvých orsejových listech, na listech kopřiv a  ptačince žabince. Je to mnohem zdravější než kupovaný hnusný, ba krásně vypadající, listový salát a ostatní komerčně pěstovaná pseudozelenina odkudsi tisíce kilometrů vzdálených nádob s nějakou tekutinou, ve které se trápí rostliny. Jo, rostliny nemluví a ani nekřičí, ale kdo ví, zda to není také týrání rostlin? Že? Přemýšlel o tom někdo? Každé malé dítě ví, že kytky, tráva, strom či keř roste v půdě, ale co chudinka rajče v kýblu v nějakých roztocích… fujtablech… Má ta rostlina pohodu? Líbí se jí to? Ona nám to však pěkně vrátí, to co je dole, má nahoře, v plodech. Otázka do diskuse… K pousmání či k pláči? A to co roste téměř všude v přírodě, toho si lidé nevšímají, možná je to příliš obyčejné. A zadarmo. Dnešní lidé si musí přeci zdraví koupit, ne si najít sám… O tom by také měli mladí badatelé přemýšlet. A možná to bude i k napsání nějaké práce ve škole. Jdeme do interiéru lužního lesa. Malinko se již zelená. Odhrnuji spadané loňské listí, vysvětluji jeho funkci v přírodě a demonstrativně ukazuji dětem jak se množí orsej… Jaký život je pod zdánlivě mrtvým opadem! Již pomalinku vyjíždějí zmíněné orseje, křivatce, sasanky a dymnivky. Kolik síly je v těch rostlinách? Za dva měsíce bude vše kvést, vonět, množit se… Kolik biomasy les vyplodí během jarních bouřlivých měsíců, aby to pak hned po sobě během měsíce opět uklidil. Po sasankách a dymnivkách nezbude nic na povrchu zemském. A veškerou sílu života a energie nalije les do hlíz a hlízek, cibulek  a pacibulek? A pak lužní les opanuje tvrdá a nebezpečná vládkyně… kopřiva dvoudomá. Ještě že je to tvrdá královna! Zabrání vstupu do lesa nepovolaným, těm, kdož se bojí nějaké nepohody. A obyvatelé lesa pak mají náležitý klid. Kopřivy z lužního lesa pálí mnohem více než jejich kolegyně z jiných biotopů. Je to jiná varieta, možná to dělá složení půdy, větší obsah vody... Burdíci statečně vezou terénní kočár bahnem, vodou, místy sněhem  a ledem, ale jdou. Jejich cvrčci pobíhají kolem jako norníci a často se vám vynoří pod nohama... kde se vzal tu se vzal... třeba Vavřineček... Došli jsme ke Vraňansko-hořínským  zdymadlům z roku 1905, které nádherně zapadly do krajinného rázu mělnické přírody. Zde jsem dětem ukázal, a někteří to již poznali, je tu jeden z motivů Mistra Týmy. Pohled na Mělník od hráze zdymadel. Dříve psáno zdýmadel. Pan Murdych udělal pár obrázků i mé maličkosti, protože potřebuji nějaké fotografie k výstavě. A vůbec, Roman je hlavní fotograf vycházek a dělá nádherné snímky... Očistili jsme kilogramy bahna... no, nebylo to tak hrozné, a jdeme pohodlnou cyklostezkou směrem k Vrbnu. Prokletá cyklostezka! Je zde tolik lidí! Zlaté časy polní cesty k Vrbnu... Oběd jsme dali na odpočívadle č.1, zámková dlažba a nepořádek u koše uprostřed tiché  a krásné lužní krajiny. Jako to píší v prospektech... bydlení v krásném koutě přírody, v tiché  a zelené přírodě, v klidové zóně... Kecy, kecy, kecy. Reklamní slogan by měl být: Než jsme to tu postavili naší firmou Vykácej, posekej, buldozerem vyhrň zem, by tu klid, zelená příroda a klid. O tom jsme se přesvědčili na zpáteční cestě přes Hořín. Nově přestavěné domy v klidové zóně v tiché krajině byly doslova vbetonovány do země. Znal jsem ty domy dříve... jen chodníčky vedly do vchodů bytů a okolo byl trávník, keře a stromy. Jo, až přijde liják, voda se střechy poteče okapy do kanalizace a šup do řeky... přímo. A na to řeka? Mám plné korýtko a tady to máte... a usměje se. A bude vědět proč. Proč my, sapientní lidé, máme tak krátkou paměť?  Řeknete si, bóže, jeden komplex domů? No jo, a kolik takových jedněch domů je... Zde v lužní krajině žijí lidé osm set let a žili tu vcelku v poklidu ... a zem jim dávala tolik obživy. Řeky v naší krajině byly jako africký Nil, nosily úrodné živiny. O tom jsem psal již mnohokrát. Pod zdymadly jsem naší expedici ukázal dočasný biotop pískových nánosů. Ty budou jistě na jaře hojně navštěvovány arenikolním hmyzem, to je hmyz, který má rád písky, kde se rozmnožuje a pobývá. V terénu ukazuji bývalá ramena Vltavy, než byla doslova amputována od nynějšího toku, který je postižen regulací. Řeka a krajina mají paměť, o tom jsem již mnohokrát psal v souvislostech o povodních.. Pokračujeme k Vrbnu. Jdeme cestou necestou dalším bývalým korytem řeky. Jsou tu četné tůně a tůňky, loužky. Zastávka č. 2 V Loužkách. Zde čekáme na orla mořského. Jsme tu asi půl hodiny a nic. Ale na tomto místě je pozorován nejčastěji a je jen otázkou štěstí  a býti ve správný čas na správném místě. Ale nevadí. Jdeme starou cestou, ne tou novou, asfaltovou, a pak jdeme starým říčním korytem. Zde s Romanem filozofujeme nad tím, jak se lépe přemýšlí, odpočívá se duševně na té staré dobré polní cestě, na té cestě, kde nesviští měšťáci na kolech na jednočárových bruslích. Na vysokých topolech sedí asi padesátka kormoránů a jsou již ve svatebním šatě. Ozývají se a děti jsou nadšené. Brodíme se stařinou, pískem a nasáklou zemí kolem tůní a tůněk, sledujeme stopy nutrií a jiných živočichů. Děti sbírají pera kormoránů  a zjišťují, že nejsou zcela černá. Jak jsem jim říkal na výstavě... příroda, až na pár výjimek, nezná černou barvu. Všude kolem jsou stříkance od trusu kormoránů. Tady se musím smát malým Burdíkům a Matoušovi. Ti létají jako malí říční  skřítci nahoru dolu, od tůňky k tůňce.  A maminka Jarmila klidná to žena, se dívá jak její ratolesti spotřebovávají energii. Žádný křik a pláč, žádné tatí mamí já chci, mě bolí nohy, chci domů, mám hlad, mě to nebaví. Teda až na to, že se mydlí klacky jako malí řitíři... Také jsem to jako klučík dělal. A krev byla také. Ale toto právě děti potřebují. Jít ven, mít nějakou zábavu, volnost a ne je úzkostlivě hlídat. To nemůžeš, budeš špinavý, zmažeš se, jak se to chováš... Ale oni jsou hodní i ve městě... Starší děcka sbírají ulity... některé nevábně i voní... Došli jsme do  vesničky Vrbno. Tu mám  tuze rád. První zmínky o osídlení pochází z roku 1241 a dominantou obce je jeden z nejstarších kostelů v kraji. Kostel Povýšení sv. Kříže z 1. poloviny 12. století s románským zdivem a gotickým presbytářem ze 14. století. Později, jak tomu bývalo téměř pokaždé, byl barokně přestavěn a byla dostavěna barokní osmiboká márnice. Blíží se večer a tak nasazujeme turistický krok, předtím to byl krok přírodovědný. Prošli jsme Vrbnem kolem pomníku obětem první světové války, jdeme kolem laterálního kanálu zpět ke zdymadlům. Děti se těší na sovy, na puštíky... Kanál, zdymadla, Hořín obec. Zaujali nás tam jednotně vypadající stromky, taková ta rovná tyčka kmen a kulatá koruna a v téměř každé bylo hnízdečko pěnkavy či stehlíka. Bylo to zvláštní. Došli jsme ke zničenému Hořínskému zámku. Na jednu stranu jsem rád, že chátrá a je opuštěn. Na straně druhé je škoda, že chátrá, protože jsou v něm cenné interiéry. Ale ta divoká příroda kolem je mi nějak bližší... Přeci jen... Snad se na mě historikové nebudou zlobit. Smráká se. Přešli jsme Mlýnský potok  a jsme v lese. Napiji se čaje, abych zvlhčil rty a začínám houkat na hubu, abych přilákal puštíka. Dlouho se nic neděje a náhle se ozval jeden a pak i druhý! Tedy v Hořínském parku to vypadá na dva páry! A děti slyšely puštíky a myslím si, že byly nadšené. Jako já ve svých dvanácti letech... Já byl unesen. A vlastně mně ti v mnohém vydrželo do teď. Zakončili jsme expedici Dolní Vltavinii houkáním. U starého mostu v Rybářích jsme se rozloučili a do města jsem již jen s Murdychovými. Mělník přenádherně svítil... a vždy při tomto pohledu na něj, v zimě, v létě, v poledne, v noci myslím na to, jak se předkům podařilo stavbu tak velikou vklínit do krajiny tak, že jí nehyzdí, ale naopak zkrášluje...

Vedoucí expedice Dolní Vltavinie děkuje všem zúčastněným. Hlavní dík patří paní učitelce Lence Vítkové, která dokázala přivést v dnešní době tak úžasné žáky. Uměli se chovat na výstavě, v lese, v poli, byli vnímaví a milí  a hodní. Matouš byl veselý neposeda a Burdíci malí cvrčci byli skřítci říčního krále Potamala. A i my, dospělí, jsme si to užili. Děkujeme i počasí a přírodě, děkujeme kormoránům, panu Týmovy, děkujeme traktoristům  a barokním architektům, děkujeme románským architektům, děkujeme... ale víte co? Nebude jak ti debilní Američané. Tak někdy příště, přátelé!

Uvidíme vodního kosa? Aneb, když má Levý pravé ruce

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

Mělník, 15. prosince L.P. 2013

Další Vycházka do přírody s P. Š. se uskutečnila v sobotu 14. prosince 2013. Bylo vcelku pěkně, dva stupně nad nulou, nefoukalo, ale počasí mělo inverzní charakter. To se ví, v neděli, když píši tento text, vysvitlo sluníčko a svítí nádherně...  Účastnilo se jí 7 dětí z našeho kroužku, manželé Burdovi a Roman Murdych. Takže skalní milovníci přírody, turistiky a dobrodruzi, protože se nebojíme žádného počasí, divých a lítých divokých prasat, bláta, chladu  a hladu – to se rýmuje, tak vyrážíme. Vedoucí výpravy naplánoval cestu Liběchovskem. Itinerář cesty: Liběchov-Boží Voda- Želízy-Tupadly- Had- Harfenice-Liběchov, tj. cca deset kilometříků. Vycházka začala v Liběchově u zámku. Toto malé městečko (od 23. 1. 2007) bylo a je střediskem kultury, umění a východem pro různé sportovní aktivity. Malovali tady Mánes, Jiroudek, Švabinský, sochal Václav Levý. Nejslavnější období byla 30.- 40. léta 19. stol. za majetnického barona Antonína Veita. Je to i sídlo vědy a učení zemědělské. Šli jsme se podívat do zámecké zahrady, která poněkud zdivočela. Historik zapláče, přírodovědec je rád, ekolog má otevřenou knihu sukcese, turista má pomíchané pocity. Liběchovský zámek, bývalá tvrz, postavená kolem roku 1730. Barokní úpravy provedl F.M. Kaňka. Úpravy byly provedeny v roce 1783, 1811, 1855. Velká rekonstrukce byla provedena v roce 1975. V současné době je budova značně poškozena povodněmi 2002 a 2013. Zámek je nyní v rukou soukromých  a tudíž postupně chátrá, jak tomu povětšinou v našich krajích bývá. Její stav není tolik žalostný, ale každým rokem se opravy prodražují. Okres i kraj brzy přijde o tak významnou památku. Sbírka asijského umění byla zachráněna  odvezena do Náprstkova musea. U barokní konírny z roku 1781 jsme obdivovali mohutný platan, na kterém jsme zkoumali svět podkorního hmyzu. No, šoupálci tam mají bohatý sortiment proteinů. Barokní sochy Matyáše Brauna a Václava Levého smutně na nás hleděli, když jsme je obdivovali. Zub času hlodá i kámen... Ozývali se mlynaříci, modřinky, koňadry, strakapoud malý nebo-li stráček, u vody střízlík. Park zvolna divočí, po povodni bylo vykáceno  na 120 stromů, ale příroda si poradí. Asi na polovině se pasou koně, aby paní majitelka nemusela sekat pozemky. Opouštíme zahradu, díváme se na dvě dominanty Liběchova – barokní kostel sv. Havla a na kopci kostel, kostel-kapli sv. Rocha  sv. Hrobu. Jdeme starou lázeňskou cestou často křižovanou ochozy černé zvěře a dostáváme se do části Liběchova (dř. samostatné sídlo) Boží Voda, v době socialistické zvané pro klid duší Dobrá Voda. Zde je od 16. stol. rybárna, hlavně pstruhárna. Ojídáme stromek aronií, černých jeřabin. Přemrzlé jsou výborné  a máme fialové jazyky jako od borůvek. Děti se tím cpou jak jim chutnají. Konečně jdeme k nádržím, díváme se na malý výlov, v pomenších nádržích jsou malí pstruzi, a v jednotlivých nádržích od nejmenších až po veliké ryby. Nádrže jsou chráněné sítěmi proti rybožroutům. Jen trnu, aby děcka nespadla do chladných vod. Proletěla volavka popelavá. Opouštíme ryby a jdeme k bývalým lázním. Zde jsou prameny 8 st. teplé a byly jim připisovány léčivé účinky. Bývalá lázeňská budova je v empírovém stylu z 1.pol. 19. stol. Je zde i krmítko pro ptáky, ale je velmi špatně zakrmeno. Bílé pečivo, paprika, rajče! Paní majitelka vykoukla u okna a tak se s ní dávám se do řeči. Trošku jí vytýkám skladbu krmení pro opeřence, ale postarší dáma má svou hlavu. Prý bývalá hospodská. Cimrmanovské je to marné, je to marné, je to marné u vesničanů platí většinou vždy a všude.. Silničkou se dostáváme ke krásným božím mukám, na rozcestí. Zelená rovně, modrá vpravo, ale obě se setkají u žluté u Mokřadů dolní Liběchovky. Kocháme se rybníkem, který je poblíž a protože jedou stateční Burdovi s terénním kočárkem, volí schůdnější cestu, po zelené. Slyšíme a vidíme koňadry, modřinky, sýkory babky, mlynaříky, střízlíky, sojku, kosy, vrabce polní, žlunu zelenou, strakapouda velkého...  Obdivujeme architekturu staveb a dvorků a také pláčeme nad zhovadilostmi, co dokáží lidé udělat s krásnou stavbou a jejím okolím. Asi po kilometříku stojíme u PR Mokřady dolní Liběchovky. Želízy.Svačíme, pijeme a  nasloucháme hlasu přííírody..., každý máme svůj stromek. Potok Liběchovka se dříve nazýval Desná, Deštná, Liběchovský potok. LIBĚCHOVKA – pramení u Dubé v nadm.v. 280 m, teče jižně  k Labi, vytváří četné cenné meandry a mokřady a je regulována minimálně. Protéká obcemi Dubá, Deštná, Zakšín, Bukovec, Medonosy, Chudolazy, Tupadly, Želízy a Liběchovem. Jednou to prozkoumáme všechno!. Je dlouhá 24 km, povodí 157 km2. A kam její vody míří? Labe, Severní moře, Atlantický oceán. Sbohem, ty kokořínská vodo!  Dvě velmi cenné rezervace - 1996 PR Mokřady horní Liběchovky, 2001 PR Mokřady dolní Liběchovky. Obě jsou chráněné Ramsarskou úmluvou o ochraně mokřadů mezinárodního významu. Rezervací vedou poničené povalové chodníčky, je zde7 info tabulí a stezka je cca 200 m dlouhá. Nádherné meandry a mokřiny, zátočiny a ochozy zvířat. Ale to by nebylo průvodce, aby nešel menším terénkem. Ale Burdovi jsou stateční a nikdy ě neplísní a tak jsme prošli ochozem od černé zvěře mokřadem. A když už to pravdu nešlo, švihli jsme to olšinou a dostali jsme se na lesní cestu, kde vedla modrá i zelená turistická značka. Zvěře je tu až moc. Těch ochozů! Zničený les zničené břehy potoka. Cesta je bahnitá, mírně stoupá až ke staré hájence s úžasným plaňkovým plotem, už dosti poškozeným.. Nějak ty plaňky miluji, v krajině působí značně zabydleně, vkusně, harmonicky a užitečně. Jen kolik hmyzáků tam bude! V esíčku lesní cesty je jeden keř janovce metlatého a na něm cedulka s výzvou  a prosbou, aby nebyl ničen. Po asi 400 metrech míjíme několik chat a jsme v Tupadlech. Zde vidíme a slyšíme nádherné hejno, velikánské hejno čížků lesních. Asi 400 ptáků! Ptáci letěli jednotně v hejnu, štěbetali a malá křidélka vydávala působivý zvuk, jak rozrážela vzduch. Hejno se vlnilo a přelévalo jak je to známé u špačků. Pak napadali do korun olší, kde měli bohatou hostinu v podobě semínek. Opět svačíme a ohříváme se horkým čajem a čížci nad hlavami štěbetají a houpají se klaunovsky na těch nejtenčích větvičkách. Je to nádherný pohled a patří ke koloritu zimní krajiny. Tupadly. Romantická víska, jsou tu domy s hrázděnými patry. Nad vsí je návrší Kostelec, kde byla dříve tvrz. Později tu liběchovský velkostatkář Antonín Veit postavil zámeček Slavín. Je novorománský s maurskými prvky. Slavín zůstal nedostavěn, poněvadž došly peníze. Zachovala se dobře viditelná věž a přízemní stavby. Až příště se k němu vydáme, když naplánuji vycházku opět do těchto míst. Dnes je tu Ústav pro výzkum půd. V Tupadlech jdeme po modré vzhůru do ješovických lesů. Zde má krajina až horský charakter, cesta prudce stoupá a působí na mě pohádkově. Nahoře nás čeká překvapení, v posledních dnech tu těžili dřevo. Toho bláta! Ale to nás nezastaví  a pokračujeme cestou necestou  k Hadovi. Borové lesy povětšinou mladšího stáří, písky a pískovcové monolity. Některé Levý nestačil nebo nechtěl opracovat, jiné ano. Had. Reliéf hada přeťatého sekyrou vytesaný do pískovce ve 40. letech 19. stol. Hadi to neměli, nemají  a nebudou mít lehké nikdy. Kdy si to lidé uvědomí? O kousek dál je Harfenice. Zde jsou vytesány reliéfy lidských hlav. V sousedství je jeskyňka a u ní reliéf Žena s harfou. Děti mají pré, lezou, zkoumají,  skáčí, blbnou, smějí se. V takových chvílích  mám obrovskou radost z toho, že ještě existují děti, které mají radost z přirozeného pohybu venku. Schválně píši... z přirozeného. Fitness studia, umělé stěny, rotopedy, megatělocvičny – tyto institce a budovy nikdy nenahradí mnohem zdravější pohyb celého těla dítěte i dospělého člověka. Pohyb v přírodě, posílení tělesné kondice a očista duše. Ano, i děti v dnešní době, kdy jsou přetížené většími nároky ve škole, by si měly vyčistit hlavu  a to je pobyt v zeleni, v tichu  přírody naprosto ideální. My dospělí to víme, ony to netuší a raději posedávají u počítačů. Tedy jsou výjimky. Čas letí a autobus nepočká. A jak to bývá na mých vycházkách, zrychlujeme. Kroky se natahují, děti nemohou. Zdánlivě nemohou. Padá mlha, tma, blíží se šestnáctá hodina... Den končí... Zrychlení se přelévá do klusu, klus do běhu. Ale to paní Burdová běží s Péťou  a Lukáškem a chytají za blatník autobus. Když se musí, tak se musí... i přes značnou bolest v pravé noze běžím také, loučím se v běhu... no, pohled pro bohy. Ale tak už to je... Nic ladného to není, ale účel to plní. Když někdo nemůže, tak desetkrát může, i když autobus skoro odjíždí, lze ho doběhnout v době, když už má být pět minut za zastávkou. A to mi ještě, v tom spěchu, paní Burdová nabídla tykání. To bylo pěkné a milé.Tak vidíte, co se dá stihnout při dobíhání autobusu. Rychlý, netradiční závěr vycházky s tradičním kalupem na konci.

 

Vodního kosa alias skorce vodního jsme sice neviděli, ale pravé ruce v pískovci  sochaře Levého ano, zažili jme krásné chvíle v přírodě, očistili naše duše, znečistili oděvy a děti, ale opět jsem celý večer měl radost, že se nám vycházka vydařila. Děkuji všem účastníkům, dětem i dospělákům za přítomnost, báječnou náladu a atmosféru. Byli jste báječní! A děti obzvláště. Tak příště v terénu  na viděnou! Třeba zvolám – vidím Vidim!... Slavín, slavím! Již se těším...

Celou přírodu máme na dosah, ale jen proto, aby se nám otevřely oči, musíme ukujit svou touhu po dálkách a pak se vrátit domů

M. M. Prišvin

Dančí stezkou

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

10. listopadu 2013

Tento článek připisuji paní učitelce Lence Vítkové a jejím žákům, kteří byli na vycházce

Přírodovědci se nebojí podzimu. To je jasné. Ani, když celou noc déšť zalévá zemi a ráno to není o nic lepší. Ránem myslím šestou, sedmou hodinu. Pak přestalo, nebe bylo šedivé, ale teplota devátého listopadu vystoupala až k deseti, dvanácti stupňům. Je naplánovaná další Vycházka do přírody s Pavlem Švecem a již se těším na ty, kdo chtějí sobotní čas věnovat procházce přírodou. Protože hlavní vedoucí přírodovědných kroužků je blázen na chození ven, nedbá rad meteorologů a věří na instinkt (někdy to také nevyjde, ale to stává tak jen jednou či dvakrát za deset let :)) ) tak předpověděl, že tak zlé to nebude a tak výlet neodvolal. Na autobusovém nádraží se nás v 10:45 hod sešlo třináct. Velkým zklamáním bylo, že z přírodovědných kroužků se akce zúčastnili pouze dva mladí badatelé. Zachránila to šikovná paní učitelka z Neratovic, která přivedla šest nadšených dětí ze školy, které jevily o pobyt v přírodě zájem. Ten si udržely až do dokonce vycházky a závěr stál skutečně za to, ale o tom později.. Tradiční zastávka u rybníčku pod autobusovým nádražím na Mělníce, kde jsme pozorovali kachny divoké, vrabce domácí  a nutrie říční. Lidé překrmovali vypasené zmíněné živočichy a navíc zeleným pečivem. Ani zvířatům by se nemělo dávat plesnivé pečivo! To si zapamatujte! Podél Pšovky jsme se proti proudu vydali směrem na Rousovice. Vyprávěli jsme si o úpravě vodních toků, o významu selských  stavení, chovu dobytka a koní. Naskytl se nám totiž ukázkový pohled na obě skupiny území. Na straně jedné ohrady s koňmi, selská stavení kontra přes Pšovku betonová poušť benzinových pump, pneuservisů  a supermarketů. Před mostem bývalé železniční vlečky (EU nechala zlikvidovat jeden z největších cukrovarů v Čechách), jsme pozorovali konipasa horského. Prošli jsme Chřástalím lesem, tam jsme si vysvětlili  na jednom malém úseku potoka co znamená pojem horský charakter toku, který můžeme vidět i v nížinách. U Rousovic nacházíme kadáver, zdechlinu nutrie, určujeme stopy nutrií a ukazujeme si nutrií skluz do vody, což je místo, které pravidelně využívají živočichové, kteří žijí u vod. Vydra, nutrie, ondatra. Zvíře přijde po stezce k vodě a doslova sklouzne do vody, někdy to dělají i formou hry, kdy se zvíře doslova sklouzne svahem do vodního toku či rybníka. Při procházení starými Rousovicemi dětem ukazuji plaňkové ploty, význam kompostů, hald se sutí. To jsou místa lidského nepořádku, který však působí v české vesnici esteticky, pokud ho okrášlí patina času. A taková místa, stejně jako staré zahrady, přitahují hojnost živočichů. Došli jsme k mostku, pod kterým rok co rok přezimují nutrie, když jim zamrzne rybníček pod autobusovým nádražím. Jdeme přes trať 072 Mělník-Všetaty a pak přes trať 076 Mělník-Mšeno. Vysvětlujeme si význam starých vykotlaných vrb. Na mokrých místech vytahují vodu z půdy, v dutinách mohou hnízdit sovy a rozsochách se drží epifyty, rostliny rostoucí na stromech. Zde to slovo je poněkud přeneseně, ale v tropech jsou rostliny trvale přizpůsobené růst třebana stromech. Uličkou Na Borku se dostáváme na polňačku, která je plná rozsypané pšenice. Jsou tam stovky ptáků – havrani polní, straky, kavky, vrabci domácí, konopky, strnadi obecní. Úvozovou cestou, říkáme si jak takové cesty vznikaly, se dostáváme do polních biotopů. Podél cesty s námi popolétávají kosi černí, asi dvacet, objevujeme krásně žlutě zbarvené strnady obecné. Jen kdyby to slunce svítilo na ty naše české kanárky! Nad polem loví poštolka obecná. Přes oraninu a mazlaninu jdeme kolem remízu, tam kde jsou chutná jablka a hrušky. Mňam! V jednom malém remízku se nachází liščí nora a tak se k ní vydáváme. Odtud je i pěkný výhled do kraje. Obloha se pomalu začíná protrhávat. Nad poli pozorujeme samce i samici poštolky, tři káně, v dáli se pase srnčí zvěř. V remízku je hejnko asi stovkyvrabců polních a konopky obecné. U zelené značky se od nás odtrhli čtyři účastníci. Škoda. Ostatní se uchýlili k lesu, kde jsme si dali svačinu. Povídáme si o zvěři, o přírodě a krajině,  obloha se promodrává, slunce vykukuje a je nádherně. Krajina se rozsvítila a hrála úplně jinými barvami. Prohlížíme si poloparazitický keřík rostoucí na borovicích  a to je jmelí bílé. Rostlo asi metr devadesát nad zemí, což ta často nebývá. Také zjišťuji, jak jsou neratovičtí žáci vybavení do přírody. Mají kápézetky, vhodné oblečení, chuť být venku, zima jim nebyla. Zbývají asi dvě hodinky do stmívání a děti se těší na daňky. Na poli si ukazujeme jejich stopy, dále stopy srnek a vysvětluji jejich odlišnosti. Prolétla babočka paví očko. Křehký motýlku, ty jsi ještě někam nezalezl? Pátrám po poli, kde je křeččí nora... minule jsem ji našel... pátrám a hle, je tu... děcka, nora křečka! Polní cesta nás navádí ke Lhotce u Mělníka. Jdeme okolo biopásu, což je pruh země osetý pohankou, prosem, řepkou.  V něm se často zdržují ptáci  a zvěř. Opět na vysázených stromkách podél pole sedí můj známý brach – ťuhýk šedý! Staročesky se mu též říká masojídek. Má krásný kontrastní černobílý fráček a je to poměrně veliký pták. Čapěl na jednom z vysazených stromků u Lhotky u Mělníka na Kokořínsku. Neposedně se otáčel vpravo vlevo. Vyhlížel něco k snědku, svítilo slunce a tak v trávě tu a tam bylo nějako to saranče nebo malá myška či spíše hrabošek. Děti se moc těšily na slíbené daňky, jak slibovalo i pojmenování této vycházky. Kopytníci však nikde. Nebylo slyšet ani rochání čili říje daňků. V duchu jsem vyzýval krále vysoké zvěře na Mělnicku-Kokořínsku, aby vyšel se svým harémem spanilých danělek. Měl jsem již kolikrát možnost pohlédnout do tváře těchto zvířat a danělka je opravdu nádherné zvíře. Jemné tváře, krásné vyzývavé černé oči... pohled zvířecí modelky, gazely. Také vědecké jméno daňka je Dama dama... Obzor byl prázdný. Jen stádečko srnčí v dáli. Jinak to ticho, tiché ticho, jaké umí vykouzlit Bláznivý měsíc, což je po indiánsku listopad. To již ptáci téměř nezpívají vůbec, končí všechny říje, na dva měsíce bude klid... Až v lednu nastane skolení lišky. To je ten známý hlas, hlavně z anglických detektivek, to ostré vyštěknutí auuuuu, hauuuuu..., které zaznívá v nočních scénách  a zvláště v době, kdy nekalé živly jdou páchati nekalosti. Tvůrci ale moc neví, že skolení lišáka se ozývá v předjaří v lednu  a únoru, tedy kdy je liščí říje nebo-li kaňkování. Ticho. Prázdno. Dostali jsme se ke skalnímu bytu na Lhotce, který byl trvale osídlen od roku 1900 -1982, kde spřádáme plán. Vysvětlili jsme si přímo v terénu vznik pěšin  a cest, po silničky a silnice až po hnusné dálnice. Občerstvili jsme v té nádherné vesničce a pak nařizuji ticho, s ničím nešustit, jít tiše a pokud možno nedýchat. A jdeme. V duchu prosím pána harému o své vystoupení ze světlin lesů  a hájů, které daňci, na rozdíl od jelenů, vyžadují a milují. Rozbitá asfaltka končí, na ní navazuje pískovcová deska s travnatými partiemi, jdeme přímo ku nebi... horizont se blíží a všichni jsme napnutí. Bláto, louže v poli, čvachtáme, ale nijak nám to nevadí. Vidina daňků... Jsem napnutý jako žížala, která se brání kosovi, když ji tahá ze země. Já snad nejvíc, připadal jsem si jako lovecký průvodce, i paní učitelka, protože byli slíbeni daňci a celou cestu jsme badatele uklidňovali, že budou. Já v to pevně věřil. Ale přírodovědec musí mít i nějakou rezervu, protože příroda je příroda, a když se jednou něco nevidí, neznamená to, že druh tam není, ale že zkrátka nejsme ve správný čas na správném místě. Pěkná zadní vrátka, což? A nic. Ale to nebe! Ten nádherný pohled. Západ slunce. Hořelo nebe růžovým plamenem. Celé jsme to měli před sebou. Nebe se jen na pár minut či spíše sekund rozzářilo, obloha se rozsvítila a krajina kolem získala zajímavý barevný odstín. Ta škála růžových, červených, oranžových, šedomodrých, nažloutlých valérů, odstínů! Dívali jsme se to nebe a slyšel jsem od těch dětí jen slova to je nádhera, takové nebe jsem neviděl, neviděla a cvakali závěrky fotoaparátů. Přátelé, žádná fotografie pořízená tím nejlepším fotoaparátem a nejlepším fotografem, žádný snímek nikdy nezachytí tu nádheru, krásu, sílu okamžiku, tu atmosféru, pohodu, ten pohled... jako když to vidíte. Často přemýšlím, jak bych tuto nádheru přeložil do světa nevidomých. Musil bych vyčerpat všechny trumfy češtiny, od mnoha slov po básně v rýmech  a básně v próze, spojil bych s výtvarnem... dal jim co největší škálu suchých pastelů barev, které bych na obloze viděl a  za doprovodu tichého přednesu,  popisu přímo v terénu bychom malovali v plenéru... To ticho ještě tišší a vlna růžového  a oranžového světla se tiše vpíjejí do našich duší. A i děcka byla němá. To mě hřálo u srdce. A co ti daňci? Popošel jsem ještě pár metů v bahně, když tu.. A dávám znamení. Děti popoběhly a zklamaně šeptly, že nic nevidí. Aha, jsou menší než já... jdeme blíže k horizontu... a hle... Proti oranžovému nebi tiše kráčí siluety králů Mělnicka-Kokořínska, daňci skvrnití, Dama dama. Vidím jen daněly a danělky, ale pána harému nikde? Že by lopatáče množství paní  a děvčat už nudilo? Bylo ticho. Těšil jsem se na jeho rochání, ale mlčel...Byl tam? Projedu obzorkou ještě jednou dvakrát třikrát obzor... když tu náhle zvedl hlavu  a tiše zvolám, je tam i On, lopatáč! Díval se na nás, stál na místě jako socha. Byl si dobře vědom, že on je tím pánem. Po obzoru kráčely daněly a danělky, sem tam i kolouši. Šli na pozadí oranžovo-růžového nebe a jejich siluety byly ostré a krásné. Pitoreskní scéna. Je tam ještě jeden, mladší  a slabší daněk! Ten jako by sklíčeně odcházel ze scény. Šel pomalu, rozvážně do černé náruče lesa. Že bychom o nějakou scénu  na půdě přírodního divadla přišli? Nevím, nevměšuji se do života divokých zvířat. Mají svůj život a já svůj.  Pozoruji je a mám z toho radost, je to mé hobby a zjišťuji, že bez pobytu v přírodě bych brzy umřel. A přecházím do věku, kdy své skromné zkušenosti a radost chci předávat dál, nenechávat si to pro sebe, ale přeji sivychovávat mladé lidi k přírodě a k lásce k ní, protože tato generace dětí nám může uchránit svět před zkázou a zachovat tak bohatou biodiverzitu... Děckám zářila očka, dívali jsme se až do úplné tmy, na ty spanilé daňky na horizontu Lhotky. Vzpomínali jsme často  na Romana Murdycha se synem Matoušem z přírodovědného kroužku, jaké by udělal fotografie. Snad příště. Ale musím je omluvit a zároveň pochválit, vykonávali tuze záslužnou práci, protože sázeli stromky na jedné ochranářsko-ekologické akci. Daňci již nebyli vidět a tak jdeme dobrodružnou stezkou k vláčku. Cesta lesem je opravdu černočerná, ale na pláních svit měsíčku trošku ozařuje večerní krajinu. Čvachtáme blátivými cestami s četnými kalužemi na rozcestí Čepička, kde se dáváme doleva směrem na Hleďsebe. Blikající světlušky, mladí přírodovědci mají ukázněně čelovky na hlavách  a tak se nám nikdo neztrácí. Posvítil jsem baterkou do lesa a rozsvítily se zelenožlutá světla srnčí zvěře. Jako bludičky svítila ve svitu baterky. Seběhli jsme úvozovou cestou do Hleďsebe, vpravo se dali po silničce k nádražíčku... k zastávce vláčku... Děti nevěřily,  že zde staví vláček, u takové plechové boudy, koleje zarostlé v trávě a všude kolem pole a lesy a za námi nádherná vesnička utopená ve tmě, tak jak to má být. A ne ta přesvícená sídla lidí, kde můžete číst knihu kdekoliv pod lampou nebo i v prostoru mezi nimi. Vlak měl trošku zpoždění a tak jsme čekali o něco déle. Vynořil se z černé tmy, tři světla na nás svítila a motoráček brzdil. Byl teplý večer, okolo osmi deseti stupňů a Kokořínsko se nám vzdalovalo... Mělnická Vrutice-Velký Borek-Mělník. Báječný vydařený den. A to díky nadšeným dětem z jedné neratovické školy, které to opravdu bavilo, byly nadšené, měly radost z vědění a byl jsem nadšen z toho, jak naplnily krásné české slovo, kochat se. Z takové osvěty pro ochranu přírody mám radost, upřímnou radost. Děkujeme přírodě za nádherná pozorování, teplou náruč a za učebnice, které jsme dosud ještě nestihli přečíst a zcela pochopit.

 

Dvacatero krkavců

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

 14. října 2013

Vycházka do přírody s Pavlem Švecem. Dnes nás cesty zavedly do zemědělské krajiny Mělnicka. Psal se dvanáctý říjen roku 2013 a opět jdeme se skalními příznivci přírodovědného kroužku do terénu. Sešlo se nás bohužel jen deset. Mnohé asi odradilo i počasí, ale i když nebylo jasno a třicet stupňů, bylo nádherně. Typický mlžný vlhký podzimní den, teplota do třinácti stupňů. Sraz byl ve třičtvrtě na devět na mělnickém autobusovém nádraží. Zpíval budníček menší a rehek domácí. Jdeme pěšky na nádraží  a odtud jedeme po trati 076 do stanice Velký Borek. Zde začíná naše cesta.  Krátké slovo úvodem. A již tu máme první druhy spatřené ze stanice Velký Borek. V dlažbě železniční stanice vyrůstá rozplácle v dlažběšrucha zelná nebo-li portulák ( Portulaca oleracea). Je to jedlá rostlina pocházející snad z Himaláje, to se přesně neví,  kde roste do nadmořské výšky až 5000 m. Lodyhy obsahují asi 92 procent vody, přes 2 procenta  bílkovin, 2 procenta sacharidů, 1 procento vlákniny, 1,6 procent minerálních látek aj. Dá se jíst za syrova. Tato rostlina se rychle šíří, za posledních deset let se značně rozšířila v polích, rumištích , městech. A povodně jí svědčí, voda je rychlý dopravce. Vylétli vyplašení holubi a tu se zjevil sameček krahujce obecného a usedl na plaňkový plot u trati. Na zahradě do vysoké thuje  zapadlo hejnko čížků lesních. Nad polem, jako na provázku přivázaného k těžkým oblakům,  visela poštolka obecná, a byl to barevný sameček.  Jdeme úvozovou cestou vzhůru. Vítají nás obalené keře brslenů ( Euonymus europeus). Má nádherné růžovo-oranžové  plody, a jsou jedny z nejhezčích plodů v naší přírodě. Naučili jsme se rozeznat oba druhy našich  hlohů ( Crataegus monogyna, C. laevigata). Jinak zde  plodí jabloně, šípky, pámelníky, dřišťály, kustovnice, svídy, bezinky, ptačí zoby. V bylinném patře ještě kvetou hlaváče žlutavé a starčky přímětníky. Čteme ze stop zvěře. Terén po včerejším dešti rozměklý a tak byly stopy dobře vidět. Srnčí zvěř, černá zvěř, bažanti...Z keřů se line zpěv červenky obecné a okolo 60 ex. vrabců polních sněmuje v bezince. Z polí se ozývají ještě skřivani polní, kteří ještě neodlétli do teplejších krajin. Na poli paběrkují straky obecné, které se chovají tak jak by měly, když nežijí ve  městě. Lovily v ornici hmyz či promrzlé hraboše a nehrabaly se v odpadcích u kontejnerů jako na sídlištích. U psího hřbitova se ozývají dva krkavci velcí a než se účastníci rozkoukali, byli pryč. Nevadí, věřil jsem, že ještě nějaké spatříme. A proletěl  druhý krahujec, kterého jsme dnes viděli. Vidím je tu téměř pravidelně, bohaté remízky jim poskytují mnoho potravních příležitostí. Psí hřbitov je velmi pěkné místo na rozcestí čtyř cest, v zimě se tu drží koroptve a bažanti. A pak je tu zajímavá nazelenalá plechová tabule s nápisem: PAMATUJ! * JAK ČLOVĚK PŘÍRODĚ TAK PŘÍRODA ČLOVĚKU * VIZ ROK 2002. Pěkné, že? Nad hnědým polem stále prolétávají skřivani polní. Jdeme polní cestou směrem k Bílým břehům. Po levé straně dozrávají poslední „zdivočelá“ jablka. Chutnají výborně, stejně jako poslední letošní ostružiny. Podzimní sladkosti, občerstvení přímo z větévky, jaká je to lahoda v terénu. „Kro kro, kro kro“, ozývá se směrem od Mělnické Vrutice. Obzorkou prohlížím terén a ostatní se přidávají a tu spatříme hromadu hnoje či navážky a na ní čtyři... ne šest... deset ...patnáct... dvacet krkavců velkých! Dr. Pospíšil se usmívá od vousy, kdyby je měl, a praví, už dost, to nám nikdo neuvěří. Dvacatero krkavců se hašteří, létají po dvojicích nad polem, létají nad les a zpět. Chodí po zemi, čapěli na obrovské hromadě zeminy. Divoké reje a drsné „kro kro“ se nese krajinou. Je to úchvatná podívaná. V dáli za nimi jsou dvě stádečka srnčí zvěře, nad polem letí káně lesní... A občas se ozvou skřivani  a z lesa táhnoucí čížci a skupinky sýkor a mlynaříků. Podzimní ponurý kolorit je narušen tichými hlasy všudypřítomných živáčků. Na rozcestí Bílé břehy se občerstvujeme a posilněni vyrážíme dále. Obdivujeme pokroucené staré soliterní borovice, které rostou v remízku,  když se tu náhle jako přízrak zjevil daněk skvrnitý. Lehce přesadil polní cestu a běžel po pokoseném kukuřičném poli a směřoval k horizontu. Byl to impozantní pohled. Silný daněk s nádhernými lopatami proti šedivé obloze. To byl pohled! Jsou obrazy v krajině, které se vám zapíší do paměti a do srdce.., mohou to být i zcela všední věci... a znáte ten pocit, že zavřete oči  a vidíte to znova a znova. Mívám to často. Všichni účastníci z toho měli nevšední zážitek. A pak děti našly u pole  kadáver srny, která byla zřejmě sražena kombajnem při seči. Dostali jsme se k Čepičce, opět rozcestí. Směr Lhotka u Mělníka, Mělnická Vrutice a Hleďsebe. Nad Čepičkou prolétlo osm krkavců. Směr? K té hromadě v poli. Jdeme se podívat do krajiny směrem k Vrutici. Rozvolněná krajina, takovou milují daňci. Pole, louky, remízky, lesíky, veliké bohatství biotopů. V dálavě letí hejnko patnácti kvíčal a cca 400 špačků obecných. Nebo jich bylo 358? 425? Veliké kompaktní hejno táhlo směrem k Mělníku. Byly slyšet hrdelní hlasy krkavců, ozval se i  drozd brávník se svým „křř, křř“ a budníček menší. „Cilp cap, cilp cap“. Obracíme se zpět a jdeme do Lhotky do Mělníka, která je v nadmořské výšce 210 m v jižním okraji Kokořínského dolu. Došli jsme ke skalnímu bytu čp. 1.Byl v pískovci vytesán okolo roku 1900 a byl trvale obydlen do roku 1982. Dlouho jsme tento architektonický skvost prohlíželi. Celá Lhotka je nádherné hnízdo a stojí za důkladnější prohlídku. Tak snad příště. Po silničce se vydáváme k červené turistické značce a vidíme dva mladé muže jak staví plot. A nevěříme vlastním očím. Žádný beton, ale místní kámen pískovec, plot bude  postaven z lokálního materiálu. Tak tady vědí co je cit pro krajinu  a krajinný ráz. Ani nevíte jak mi to hřeje u  srdce. A tak se s mladíky dávám do řeči  a chválím je. Dozvídáme se, že kdysi tu za minulého režimu chtěli dělat autobusovou zastávku  a tak původní plot musili majitelé rozebrat. A kvádry pískovce si naštěstí uschovali. Zastávka se nepostavila. A plot se znova staví až v roce 2013. Červená značka nás navádí do Liščí rokle, kterou se pak dostaneme do Chloumku a posléze na Mělník. Začíná nám pršet  a pak už pořádně lije. Ale všem je teplo, protože stoupáme strouhou, která v horní části poněkud zarostla. Asi je málo turistů. Ještě před osmi, deseti lety jsem jí projel na kole od shora dolů. Chvíli jdeme  lesem  a jsme na Chloumku.  Poslední 2 km sbíháme po silnici a celou skupinu doprovázím na výchozí bod, tedy na autobusové nádraží v Mělníce. Zde naše cesta končí. Shrnujeme největší zážitky a vyhrávají krkavci a daněk. A skalní byt to uzavírá. Doufám, že se to všem zúčastněným líbilo, a ti kdo nešli, tak snad půjdou příště s námi. A řeknu vám, přišli jste o hodně! OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Byl jsi na výpravě? Popiš cestu, popiš zážitky.2) nakresli si do deníku mapku, 3) není špatné si napsat do deníku i dopravní spoje, 4) vypiš si zvlášť pozorované druhy

 

PS. Druhý den tam byli krkavci jen čtyři a daněk žádný... Ale všude mnoho jejich stop. A v každém posedu seděl myslivec s puškou. A tak jsem se ocitl v nepříjemné pozici. Naštěstí jsem jim vše vyplašil a tak po ničem a po nikom nepálili. Protože nepálili ani po mně, mohl jsem dopsat tento článek. :))

Loučení s létem

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

24. září 2013

Okolo deváté jsme se sešli na mělnickém autobusovém nádraží. Ráno bylo nádherné, již od rozednění  byla mlha a slunce se dralo z bílé tmy. Dorazilo nás 26, z toho 13 dětí. Na rybníčku v parku jsme si vysvětlili jak je to se zbarvením divokých  kachen a spatřili jsme vzácnou kachničku mandarinskou, samce. Polodivoké nutrie byly všude kolem. Zpíval budníček menší, jednalo se o jeden z posledních ptačích zpěvů v letošním roce. Z kaliny tušalaj se ozýval nesmělý zpěv mladého samce kosa černého. Zastavili jsme se na rozhraní dvou rozdílných biotopů v městském prostředí – betonová poušť obchodního domu  jehož název začíná na „T“ a divokého ruderálu, který je zarostlý  pionýrskými druhy dřevin  a bylin. Kdo se mnou byl minulé vycházky, tak mohl vidět „pokrok“ jaký příroda udělala s divočinou na jalové půdě ruderálu. Dětem jsem ukázal co by mohly mít v deníku. Stačilo nadzvednout vyhozený poklop z automobilu, deska co zakrývá kufr v kombíku, a pod ním se děly podivuhodné věci. Poklop tam nebyl dlouho, protože  pod ním byla zažloutlá tráva, ale již tento antropogenní mikrobiotop byl osídlen mnohonožkami – plochulePolydesmus complanatus,  mnohonožka Ommtoilus  sabulosus, žížala obecná. Čím déle tam víko bude ležet, tím více pod ním přibude živočichů. To by mohl být nápad pro mladé badatele, co mají v přírodě sledovat a zkoumat. Počítám v zimě s nastěhováním myšovitých hlodavců, se zásobami oříšků, pecek apod. Cesta přes Mělník, jediný výrazný kopec během vycházky, ubíhala vcelku svižně. Nad městem létaly jiřičky a vlaštovky. Dostali jsme se k vyhlídce, pozorovali jsme soutok dvou našich největších řek, Vltavy a Labe. Nad Hořínem proletěli  dva kormoráni velcí. Sestupovali jsme  dolů k Labi a na květech pětiprstky byly desítky vos obecných  a útočných  a jeden vosík r. Polistes. Všichni se živili sladkým nektarem. Na opěrných zdech vinice a pod ní  byly stovky plžů suchomilek Xerolenta obvia. Zde jsme si něco řekli o významu starého města, opěrných kamenných zdí, které představují významný biotop pro živočichy ve městech. Ze starého mostu jsme si prohlédli soutok. Cyklostezkou jsme se vydali směrem pískovna Vlíněves. Obdivovali jsme staré stromy podél Labe. Akáty a topoly černé, všelijak pokroucené, vykotlané, rozsochaté, plné života, plné epifytů a dendrotelem. Výrazy jsme si vysvětlili v terénu. Kochali jsme se na břehu slepého ramene. V něm ležel padlý strom a na něm v jedné linii patnáct kachen divokých. Krásný to pohled! Do tůně vedl skluz  nutrií. Skluz je místo, kam chodí pravidelně vodní živočichové do  vody a z vody. Povídáme si o lužním lese, o jeho dynamice, kráse i stavu po povodni. Povídám o nornících, krásných červenohnědých hlodavcích typických pro lužní lesy. Chci najít obrázek živočicha, když tu malý badatel Matouš vytáhl svůj bohatě vedený deník  a hle, norník rudý v plné kráse. To je přesně ono, proč vyžaduji vést si přesně deníky. Pokračujeme dále, prošli jsme pod novým mostem a dostáváme se na mostek přes Mlýnský potok, což kdysi bylo jedno z ramen Vltavy. Pod ním na jeho železné konstrukci jsou zajímavé a bohaté  nánosy klacků, trav a bahna. Píši si to do deníku, abych na to nezapomněl a na jaře tam budu čekat hnízda konipasů a jiných ptáků.Ideální biotop pro ledňáčky je tento potok Napadané vrby, výborné pozorovatelny. Děti jak viděly vodu a šup, již se ráchaly na břehu. A bádaly a volaly neustále  Pavléééééé. Vylovily škeble, zbytky raka, kosti apod. My,dospělí, jsme na ně koukali, jak byla děcka šťastná. Ještě mnohem  šťastnější byla v samotné pískovně Vlíněves. Kamenitá pláž již pěkně zarostla, loni jsme na ní svačili na výpravě a byla holá, téměř holá... Vrby, topoly, břízky, lebedy, pryšce, rdesna, turanky, kvetl vlčí mák... Házeli jsme si žabky na vodě a děti lovily v tůňkách a mělkých vodách. Tam bylo života! Příště musíme vzít síťku na lovení ve vodě. Těch vodních brouků – různí potápníčci, vírníci, potápníci, vodomilové... Našli jsme velikou larvu ováda, z vodních ploštic se vyskytla splešťule blátivá, znakoplavka obecná, vodoměrka štíhlá, klešťanka, bruslařka. V rovných a kolmých stěnách byly nory po břehuli říční. Byly v době hnízdění obydlené, okolo vletového otvoru byl trus a na konci nor výstelky. Na veliké brukvovité rostlině, statná soliterně rostoucí rostlina, druh se nepodařilo určit, seděla nádherná nazelenalá můra blýskavka lebedová. Pátrali jsme po stopách  a na březích byly stopy volavek, kachen, kuny, psa, srnčí zvěře a stopy divokých prasat.  Na hladině zatím ani brko, což je odborný výraz pro stav, kdy je  na hladině prd., jen přelet kachen divokých narušil tichou oblohu. Pokračujeme v cestě, abychom obešli celou velkou nádrž. Objevujemeveliké housenky přástevníků a nacházíme obrovskou housenku lišaje svízelového ( Hyles galii), která se brání tím, že na nás vystrkuje hřbet, kde má devět párů „očí“. Dětem ukazuji obranný mechanismus housenky. Obracím nebohou housenku neustále na záda, ale ta sebou prudce trhne a otočí se zpět. A všechna děcka uskočí a leknou se. Tak toto zvíře se jíst  nedá. Všechny housenky lišajů mají jakýsi ostrý trn na konci těla. Housenka je barevně proměnlivá, např. v předposledním instaru je úplně zelená také se žlutýma očima. Pískovna je plná jídla pro živočichy a lidi, které je krásně zbarvené.. jablka, hrušky,hložinky, skalníky, bezinky, špendlíky, zplanělé víno, šípky... Ještě jsme viděli denní motýly – babočky paví oka, admirály, bělásky. Z vážek létají vážky rudé, vážky obecné, šídla modrá a šídla pestrá. Vážky jsou vždy menší velikosti, šídla jsou mnohem větší a rychlejší a tyto podzimní druhy jsou namodrale zbarvené. Na hladině jen tři potápky roháči, volavka popelavá číhala v rákosí  na kořist a samice motáka pochopa se motala nad rákosinami. V bahně jsme sledovali četné stopy naší zvěře – srnčí, černá zvěř. Cestou domů se ozýval cvrčivec révový svým charakteristickým hlasem. Cvrčivec patří mezi rovnokřídlý hmyz, tedy do rodiny kobylek, sarančat a cvrčků. U obce Vlíněves prolétla káně lesní.

Vycházka měla přes 10 km délky, venku jsme byli od 9 do 18:00 hod, bylo oblačno, 18st.C, teplo. Ukázali jsme si lužní lesy po povodni, viděli jsme zcela přeměněnou krajinu zdánlivě zničenou, pískovnu, která je již opuštěná a příroda má zde volnou ruku zacelit rány po člověku. A daří se jí to báječně, protože je to oása klidu, pestrého života v polní krajině.. Doporučuji účastníkům aby se sem vraceli, protože sled událostí, sukcese, roční období, činí tuto oblast velmi pestrou  a zajímavou. Kdo se mnou byl minulé vycházky, žasl, žasl nad tím, co vše se za rok,  za dva změnilo. Stejná místa, zdánlivě stejná místa jsou velice zajímavá tím, jak se mění a dynamika zjizvené krajiny a její osidlování je nanejvýš interasantní.Tak opět příště, přátelé! Pěknou fotodokumentaci vycházky provedl Roman Murdych, čímž mu moc děkuji. Na jeho fotografiích můžete vidět housenku lišaje, larvu ováda, blýskavku, spokojené děti... Odkaz najdete na Nástěnce pro PCHK...

Labe u Obříství

(Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

Tento článek připisuji rodině Burdovým  za statečnost

 9. března 2013

Také by se článek dal nazvat Sněženková cesta. Sraz jsme měli okolo půl desáté na tržišti u hlavní silnice č. 9 Obříství, Štěpánský most 9. března 2013. Je zatažený den, trošku mrholí, je ale teplo 4 – 6 st. C. Jako vždy jsem dorazil o pár minutek později – špatné zacházení  s časem...Ach jo, kde se to jen naučím. Bylo nás přes dvacet. Statečná šestičlenná rodina Burdova dorazila i s kočárkem. No, odvážní to lidé, ale tomu se říká správná rodina, která vyrazila do přírody. Tak to má být. A to ještě nevěděli co je čeká. To já ano, ráno bylo mírně po dešti..., a to ještě mírně mrholilo. Pověděli jsme si něco o místu Na Štěpáně. Na místě dnešního mostu, který byl postaven v roce 1912. Předtím tu  byl od 15. stol. jen brod přes Labe a později tam podle pověsti sedlák Štěpán převážel na pramici pocestné  a cestovatele směrem na Mělník. Vozy jsme popojeli doObříství vesnice a zabočili k Černávce. U malé čističky jsme zaparkovali  a zahájil jsem vycházku. Šli jsme kolem Černavky směrem k mrtvému rameni Labe. Zahajuji osvětu zelené lékárny a zelené vitamínové kuchyně. Lístky orsejů, kopřiv a popenců plné vitamínu C a jiných zdravých složek a na důkaz, že se to dá jíst, konzumuji.  Zpívali špačci obecní, strnadi obecní, modřinky, koňadry, pěnkavy, zvonci, kosi a brávník. Ozývaly se žluny zelené, duetové volání,  bubnování žlun  a strakapoudů, ozval se i datel černý. Na starých topolech seděli dva kormoráni, na hlati staré řeky dva páry kachen divokých. Dívali jsme se na četné krtiny, hraboší stezky, na místa, kde lovila liška hrabošovité hlodavce. Ukázali jsme si terénní deprese (prorákliny v krajině), kudy tekla voda kdysi a může téci znova, až se zvedne voda. Krásné spojení příroda, louka a zemědělské usedlosti v Dušníkách. Kdysi vyvážená krajina luk, usedlostí, lužních lesů, spojení přírody a lidí. Určování stromů  a keřů s dětmi z pchk (přírodovědně-chovatelského kroužku v ZOO Praha). Kolem strouhy v louce (již se tam těším na vážky!!!) se vydáváme přes mostík a s Martinem Kolářem si svorně říkáme... tady by se hospodařilo... hovádka bychom tu chovali... ty usedlosti v Dušníkách jsou nádherné, leč hodně poničené zubem času. Přes louku se dostáváme opět k další strouze... a tam není mostík... tam je bahno, voda a jakási roura coby most. A nastala švanda. Děti se bavily. A padaly do bažiny. I leckterý rodič značně znečistil obuv, když zahučel v bahýnku. Ale největší borec byl Martin Kolář... ten tam paní bažině nechal i botu... hop  a hop a bota vězela v bahně. Ale jak jí rychle sebral! A pak pěkná scéna s kočárem... Naházeli jsme do vody a bahna pevnější předměty – prkna, cihly, kameny, klacky... no a trojkolák se musel cítit jako landrover v Africe.  Dostali jsme se k zámku Obříství, který jsme si zvenku prohlédli a šup zpět do lesů. Ukázali jsme si proces zazemňování řeky... vedlejší rameno starého koryta Labe se ztrácelo a zbyla z něho jen bažina. A pokvetou tam kosatce. Vytahuji nůž a vyřezávám starou síť, omotanou kolem stromu... děsně nebezpečná past pro volně žijící zvířata. Na zemi nacházíme žluté bobule jmelí a ukazuji členům vycházky jak pěkně lepí a říkal jak se z toho vařil lep na chytání ptáků. Nacházíme i lebku nutrie. A jdeme lužním lesem. Kočárek okusil terén... Dostáváme se k datlí dutině a sílí tlak dětí, že mají hlad a chtějí buřty. A již svorně sbírají na oheň. A mají hlad. A chtějí oheň. A buřty. A to hned! Okamžitě! A my dospělí klid. A tak nacházíme u fotbalového hřiště (je tam trávník) a staré ohniště a tak zakládáme oheň. Mokrá krajina, zataženo, vůně ohně a pak buřtů. A voněl chléb a děti byly spokojené. My dospěláci také. Máme klid. A první letošní špekáčky mňam mňam... Po odpočinku a jídle se vydáváme do lužního lesa v pásu mezi starým  a novým Labem. Bílo. Všude bílo. Miliony květů. Bělostná čistá běl sněženek. Ne co je vidět v zahrádkách či v pražských parcích pár trsů... zde jsou statisíce trsů. Nádhera. Účastníkům plesala srdce. A mezi bílou nádherou dupali dva starší lidé  a rvali kvítky do igelitky... zvednutý dalekohled k mým očím je donutil se odporoučet. Nemám nic proti trhání sněženek, pokud to není takto masové. A do igelitky. No fuj! Ano, natrhejme si do vázičky domů malou kytičku bílých květů, dejme ji své milé, maminkám, babičkám..., ale vezměte nožík a jemně seřízněte křehkou rostlinku. Nepoškodíte hlízky a rostlina opět na jaře vykvete. I to patří k jaru, člověk má přírodu rád, kdo bydlí ve městech, tak jí potřebuje. Ať více či méně. Říkáte že nikoli? Tak proč máte doma květináče s květinami a chováte zvířátka? Sněženky, orseje, křivatce, dymnivky označujeme botanickým názvem geofyty. To jsou rostliny, které se rychle zjara objeví, vyraší, vykvetou a pak zmizí. A to doslova. Nic po nich nezůstane. Jen ta hlízka v zemi, v ní rostlina přežívá ostatní měsíce v roce a nad ní již kvetou  a rostou jiné rostliny. Pak se lužní les zavře jak se stromy olistí a rostou tu jen kopřivy.  Procházíme lužním lesem, Burdovi statečně prorážejí se svým kočárkem bahnitou půdou plnou stromů a stromků a ukazujeme si výrypky divokých prasat. To jsou jámy! Aniž bych poškozoval přírodu, zalovil jsem v rozryté půdě a ukázal badatelům hlízky sněženek a dymnivek dutých. Jsou opravdu duté a některé i veliké. Všude jsou ochozy divočáků  a srnčí zvěře. Stopy žalovaly. Sem tam vede lesem pěšinka... vcelku pěkná a pak najednou zmizí ve spleti houštin a stromů. To démoni lužního lesa si v noci zvolna vykračují, pak je to zřejmě přestane bavit, tak si popolétnou na svých jemných křídlech a tak vznikají tyto úkazy. Jinak nevím a neumím si to vysvětlit... Děti přinesly pěkného broučka, bázlivce olšového, krásnou modrou mandelinku. A nalézáme  několik padlých stromů do vody a na nich vysvětluji zazemňování či nový životní prostor rostlin  a živočichů. Odbočujeme k vodě a otevírají se nádherné výhledy na přirozenou řeku. Vskutku pitoreskní podívaná, těch valérů okrů, sien a žlutí, abych to vyjádřil malířsky a již jsem v hlavě míchal barvy na plátně či papíře. Děcka všude pobíhala jako norníci, a norníků rudých tam bylo mnoho, a vždy něco nacházela, Pavlééé, co je to, co je toto... A tak objevila skokana hnědého na břehu a ve vodě se líně pohybovala splešťule blátivá. Za zatáčkou káchaly kachny a zpívali ptáci. Obloha světlé Paynovy šedi dokreslovala pěkný kolorit předjarního dne. Prodrali jsme se lesem k novému jezu  na  novém Labi, cestou objevuji divoký česnek, česnek medvědí. Tak ho ochutnávám a nejen já. Opět vitamínová bomba. Byl vynikající. Ještě jsou lístky malé, ale pak si je natrhám a dám na chléb s máslem. Srovnáváme divoké Labe s nádhernými břehy plné života a nové Labe s místy betonovými břehy, s břehy holými. Smutný je to pohled. Přejdeme výpusť starého Labe a dáváme se doleva a v tom mě sjede zrak na obří kopeček zeminy. Ale obrovský. Vykřiknu krtčí hrad, ale pak se zarazím, ale vždyť to není velké, ale gigantické. Výška kolem půl metru a oblouk kopce měří přes metr a půl. Pátráme zda sem někdo zeminu nenavezl, bylo podivné, že široko daleko nebyla ani jedna normální krtina, jen tato hromada. Vše ale stejně nasvědčovalo k tomu, že to byl krtčí hrad. Doma jsem si věc ověřil dle literatury a v ní píší, že v podmáčených oblastech mohou krtčí hrady být obrovské. Krtčí hrad je veliká krtina, může bát i dvou či třípatrová a samice krtka v něm má mladé. Krtek rodí mláďata od března do června. Ale ta velikost mě udivuje. Tak to byl pěkný objev této výpravy za poznáním. Dostáváme se ke výklenkové kapličce, která zůstala po starých Semilkovicích na břehu Labe. Tato vesnice zanikla v roce 1784, kdy jí totálně smetla veliká povodeň. Voda by nebyla to nejhorší, ale obrovské kry se valily oblastí Meziříčí, to jest územím mezi Vltavou  a Labem u Mělníka. Změnilo se v gigantické jezero. Lužní krajina. Meziříčí je zakončenou Ouporem nebo-li Úporem. Ze Semilkovic nezbylo nic, vrchnost již nepovolila obec postavit na stejném místě znovu a tak se Semilkovice posunuly asi o 2 km dále. Jak moudré. To dnes lidé zapomněli na rok 2002, kdy katastrofální povodeň zaplavila celé Mělnicko, tak v Obříství postavili satelitní městečko. A nikdo se nepoučil, stále si myslíme, že vládneme přírodě. No,tak si to mysleme..., ale pak neplačme. Dle jedné pověsti se v době záplavy u starých  Semilkovic zjevil pěkný a neznámý mládenec, ladnými kroky a skoky zachraňoval obyvatele postižené vsi a převáděl je do bezpečí. A lidé ho označili za anděla seslaným samotným Bohem. Výhled do polí, začíná pršet. Srnky nezklamaly, večer se blížil, bylo již kolem páté a tak se pásly dvě stáda v oblasti Meziříčí. To větší mělo 30 kusů, to menší 13 kusů. Jsme pěkně naprocházení, děti vylítané a jdeme k autům. A nastala balada bahenní. Polní cestu jsem poznal vždy zamrzlou nebo pod sněhem. Dnes by tam měla problémy i Lada Niva. Ne však Burdovi s kočárkem. Jako tank si to valili po cestě. Obdivujeme staré  a obrovské stromy, které čněly ku nebi jako němí svědci starých lužních lesů na Mělnicku. Přicházíme k vozům po mostku přes Černávku a loučíme se. Byl to nádherný čas strávený v přírodě, počasí za oknem sice příliš nelákalo, ale venku bylo nádherně. To je vždycky tak, venku je vždy lépe než to vypadá z okna. To tak je. A měli jsme i klid v přírodě, nikdo moc nechodil. Kdyby bylo jasno a plus deset, potkali bychom více lidí. CÍLEM  Vycházky s Pavlem Švecem do přírody bylo dostat děti ven, ukázat jim předjarní les, sněženky a dokázání, že na mapě se kolikrát jeví místo, že tam nebude nic, snad jen pár stromů, lesíček, bažinka ... les je malý, louky jsou malé... poměr zelené a bílé barvy je na mělnické turistické mapě  č. 16 zcela ve prospěch bílé barvy. Pak to budí dojem, že tu jsou jen pole, města a vsi. Pořádné lesy jsou až nahoře v mapě, na Kokořínsku. Ale co je to pořádný les? O tom příště. I taková zelená tečka na bílé mapě může být přírodně velmi cenné území A skutečně tomu tak je. Quod erat demonstrandum. Což bylo dokázáno...

foto: wocko vl.jm. Radek Vídeň

Výlet druhý, sobota 12. března 2011

Karlštejnsko – CHKO Český kras

Pavel ŠVEC, 19.3.2011

foto Tereza Laifrová, v potoce Loděnice, voda se dala trochu i pít (jen vedoucí Pavel) -  a nic se nestalo

Trasa: Srbsko – Sv. Jan pod Skalou – Karlštejn (les) – Srbsko (Karlštejn)

Čas: cca 9:00 – 17:00 hod

Počasí: jasno, + 15 st.C

Poděkování: Všem vedoucím... Radce, jejímu Jeňýkovi, Tereze L. a Zdendovi, fenoménu všeho druhu. Děkuji jim za to, že se nám podařilo ukočírovat velkou masu mladých badatelů. Všichni byli vzorní a milí. Počasí také děkuji, že se nám vyvedlo, také děkuji všem organismům, že tam byli a na nás i čekali, a navíc se i ukazovali, děkuji vlakům, že jely a jely kupodivu  i včas, děkuji mladým přírodovědcům za jejich zájem a statečnost, děkuji jarně vyhladovělým medvědům, že tam v tu dobu nebyli, a také děkuji všem rodičům, kteří mají tak báječné děti, které chodí do Přírodovědně-chovatelského v Zoo Praha...  

                     

foto Tereza Laifrová, sněženky a čemeřice se včelou medonosnou

Sraz jsme měli v 8:20 na Hl.nádraží v Praze, v 8:45 odjezd. No, a po deváté v Srbsku. Z lávky jsme pozorovali kormorány velké(Phalacrocorax carbo), labutě velké(Cygnus olor), kachny divoké (Anas platyrhyrnchos), z pěvců konipase bílé (Motacilla alba) a konipase horské (Motacilla cinerea). Byl slyšet i  jejich zpěv a vábení na břehu Berounky a později i na potoce Loděnice. Výlet jsme zahájili po žluté značce podél řeky Berounky. Cestou nasloucháme ptačím hlasům (koňadra, modřinka, pěnkava, kos, vrabci polní i domácí, červenka), nad tokem prolétlo pár kormoránů a holub hřivnáč (Columba palumbus). Pohodlná cesta vede podél vápencových skal, ve kterých jsou nepřístupné jeskyně. Pěkně se tu vyjímali polodivocí holubi (Columba livia f. domestica), kteří sedávali na skalních římsách jako jejich divocí předkové v mediteranní oblasti. Na skalách rostou sukulentní rostliny (přizpůsobené životu v prostředí s nedostatkem vláhy až extrémně suchém prostředí, vystavené ostrému a přímému slunci). Určujeme rozchodník bílý(Sedum album) a trávy kostřavy sivé (Festuca pallens). Roste v trsech na vápencových skalách i  v těch nejmenších skulinkách a má typické štětinovité listy. Na skalách se vyhřívá četný hmyz, většinou dvoukřídlí (Diptera) tj. mouchy, pošvatky (Plecoptera). Objevili jsme druh, který se mi zatím nepodařilo deteminovat, ale z jarních taxonů to mohly být rody Nemoura, Leuctra či Isoperla. Nejsem na pošvatky odborník, tak přesně nevím druh. Bylo jich tam mnoho na teplých vyhřátých vápencích. Třeba ho dle fotografie někdy určíme. Ze stromů je hojný dub šípák (pýřitý) (Quercus pubescens), který na svazích tvořil teplomilné šípákové doubravy. Na hlinitopísčitém podkladu cesty hnízdí solitérní včely pískorypkyAndrena vaga, objevili jsme jejich hnízdní nory přímo v cestě. Po žluté jsme došli k místu, kde se potok Loděnice vlévá do Berounky. Nacházíme se v mikrooblasti několika biotopů (vzpomeňte si také na slovo ekoton).Biotopy, které jsme zatím viděli: vesnice (antropogenní stanoviště), řeka, vápencové skály, měkký luh, potok, niva potoka, potoční olšiny, údolní jasanovo-olšové luhy... Za chvilku jsme měli další boitop, a to, vlastní potok... Ale nepředbíhejme. U soutoku jsme viděli párek morčáka velkého (Mergus merganser), potápku malou (Tachybaptus ruficollis). Zpívají ptáci roku - strnadi obecní (Emberiza citrinella), dva samci (dvě možné zkratky, které se používají v textech...a tak se je naučte, budeme je používat - 2MM, 2♂♂). Nádherně bylo slyšet „kéž by si sedláčku chcííííp.“ „Neuměl bych to líííp“, pěl ten druhý sameček. „Ukecaný Pavle musííme jííít“, napodobuje samečkův hlas nějaká lidská samička v tlupě sběračů přírodních zajímavostí.. No jo, jdeme, ale ještě něco z lidové poesie...

Vezu, vezu, vezu kvítí

postavte si chaloupečku

ze samého sítí.

                              Plicka K., Janeček O., 1990 

A ještě růže šípková (Rosa canina), podle latinského jména by se měla jmenovat růže psí. A na ní nádherné hálky (cecídie) žlabatky růžové (Diplolepis rosae). Tak a chvátáme...Hejna vrabců, zvonci zelení (Carduelis chloris), obecní strnadi potvrzují vazbu na extenzivní zemědělství  v krajině – v nivě potoka je malá zemědělská usedlost. Na cestě stojí smutný kůň, který se dívá do země...jako by děl, ať to pěkné počasí skončí a lufťáci ať vypadnou... Dále byl slyšet velmi zvučný zpěv střízlíka obecného (Troglodytes troglodytes) a pěnkavy obecné (Fringilla coelebs) a „zamňoukala“ káně lesní (Buteo buteo). V okolí obou vod (řeka a potok) jsou vidět následky povodní  v záplavových  (inundačních) zónách. Výživné bahno, trsy trav a jiné fytobiomasy (shluk všeho možného rostlinného materiálu) na olších  a vrbách, které jsou poté plné života (mnoho hmyzu, hnízda ptáků aj.). Nezapomeňte, povodeň v přírodě je plus, ne mínus. Povodně pro přírodu znamenají nová stanoviště, nárůst druhů, obměnu společenstev. Kde se respektuje příroda a její zákonitosti, tam voda nenapáchá škody ani člověku. Pamatujete na tu mokrou louku u vesničky Hostím, kde byly ještě zamrzlé lože a tůňky? Kde se nachází vesnička? Vysoko nad měkkým luhem a záplavovou loukou. No vidíte... Lesem se ozývá zvučný hlas drozda brávníka (Turdus viscivorus) na vysokém smrku a vzápětí křičí žluna šedá (Picus canus). Tato dříve běžná žluna se vyskytovala i v pražských lesích  a velkých parcích. Jak nádherně zněl v našich uších její hlas! „Gly gly gly gly   gly... tón klesá, hlas je smutnější, o trochu pomalejší než u žluny zelené (P.viridis). Žluna šedá je více vázaná na světlé listnaté a smíšené lesy než je žluna zelená – tu častěji potkáme ve starých sadech, parcích, remízcích - tedy v menších lesních komplexech.  Trasa naší výpravy stále vede podél potoka, na kterém si demonstrujeme meandry, kolmé hlinité stěny stvořené pro nory ledňáčka, štěrkové lavice, mrtvá a slepá ramena, ostrůvky, ukazujeme si jak se měnil tok Loděnice, inundační louky a olšiny, lovíme potvůrky pod vodou a na kamenech, vysvětlujeme si význam slova reofilní druhy – proudomilné druhy, díváme se na vystupující velký kámen, který je znečištěn bílými stříkanci. Je to od ptáků, nejčastěji od konipasů horských (M. cinerea) nebo skorce vodního (Cinclus cinclus). Kdyby to bylo od skorce, byly by tam pravděpodobně vývržky, které by obsahovaly schránky chrostíků, pevné skelety vodních potvůrek. Kámen byl v hlubší vodě a tak jsme to blíže neprozkoumali. Nikdo neměl holinky. Jeden potok a tolik zajímavostí! A je to jen „obyčejný“ potok! V blízkém okolí toku rostou olše lepkavé (Alnus glutinosa), jasany ztepilé (Fraxinus excelsior), javory kleny (Acer pseudoplatanus) místysmrky ztepilé (Picea abies), vrby (Salix spp.), bezy černé (Sambucus nigra) a další lužní dřeviny, které se naučíme, až se alespoň olistí či vykvetou. Olše a vrby jsou v prostředí měkkých luhů velice důležité. Váží na sebe mnoho vody, velmi lehce regenerují po vyvrácení, zlomení, stabilizují břehy a obnažené kořeny skýtají mnoho zajímavých útočišť pro živočichy od ryb až po ptáky. Bylinné patro tvořily rozkvetlé jaterníky podléšky (Hepatica nobilis) a sněženky podsněžník (Galanthus nivalis), vykukovaly mladé listy sasanek hajních(Anemone nemorosa). Na malých skalkách rostou kapradiny sleziníky červené (Asplenium trichomanes), staročesky se sleziníku říkalo podivení nebo sníček. Dále od vody a do svahu převládají dubohabrové háje a teplomilné doubravy. Na květy habrů ( Carpinus betulus) si ještě chvilku počkáme, v tomto předjarním období (praevernální aspekt – čti prévernální) kvetly olše, vrby a lísky. Na sušším místě nad potokem rostou i  borovice lesní (Pinus silvestris). Máme další pobytovou stopu, hnízdo mravence dřevokaza (Camponotus ligniperda) na borovici, které bylo v zimě pleněno nespíše žlunou. Tito šplhavci (Piciformes) jsou specialisty na mravence a v zimě jsou  vítaným zdrojem bílkovin a cukrů. Lesní cesta nás vyvedla na silničku. Dáváme se vlevo a dostáváme se do vesničky Hostím. Chvilka pauza na nádherné návsi. Obdivujeme staré statky, staré lípy, boží muka, vysvětlujeme si estetiku našich barokních vesniček, vztah člověka-přírody-krajiny, tj. malý úvod do krajinného rázu (o něm na nějaké další schůzce), protože ten, kdo má rád přírodu a žije v krajině, a má rád i zvířata a rostliny, měl by míti  rád i svou otčinu nebo-li vlast, svojí domovinu. Alespoň to tak cítím já, a zároveň vnímám, jak se toto cítění z naší společnosti vytrácí... A čím bohatší a pestřejší bude krajina, tím více v ní budeme nacházet druhů organismů. Ale o tom opravdu příště... Na čemeřici černé (Helleborus niger) je včela medonosná (Apis mellifera). Na staré stodole se vyhřívá černule obecná (Anthrax anthrax: Diptera). To je taková černá „moucha“, která parazituje na solitérních včelách, které hnízdí na povrchu. Mihla se kolem, sedla si na stodolu, ale pak rychle odletěla... Všímejte si občas jižně exponovaných zdí, skal, plotních dřevěných kůlů, okenních rámů apod. Na těchto mikrostanovištích je celá plejáda hmyzáčků! Anhraxka je velice zajímavá rozmnožovací bionomií. Samička vyhledává hnízda soliterních včel, v okolí hnízda samička (♀) nabere zem či písek. Tento materiál se nalepí  na lepkavý povrch vajíček a ty jsou pak vystřelována za kmitavého a stojatého letu v blízkosti včelích hnízd. „Obalový materiál“ chrání vajíčka před vyschnutím, ale také jsou lépe maskována. Více o těchto zajímavostech časem najdete v sekci Entomologie... Po silničce stoupáme ke Svatému Janu pod Skalou, kde své dětství prožil spisovatel František Nepil. Městečku dominuje kostel Narození sv. Jana Křtitele. Roku 1904 zde byly založeny lázně, které však brzy zanikly. A jdeme po červené značce, a to znamená, že trasa je obtížná. A je opravdu náročná. Stoupání, samé stoupání, ale tlupa přírodovědců se žene vpřed, žádné ztráty nemáme. Jsme v oblasti bučin, kvetou hojně jaterníky. Všímáme si stromového složení lesa, buky, habry, kleny a lípy. Pěšina vede stylem nahoru (občas se nám zdá i na horu) a dolu (občas se nám zdá i do dolu). Přešli jme silničku, a opět do galerie lesa. Míjíme nádherné torso starého buku, panelový dům pro tisíce organismů, nebojím se říci pro tisíce druhů! Takové staré mrtvé stromy mají svůj nepostradatelný ekologický, estetický i výtvarný význam. Část skupinky šla vykonat mikci (to si najděte ve slovníku) a opět vyrážíme. Na stromech si všímáme zvláštních ptačích budek. Jsou ploché s malou hloubkou, vletový otvor mají u kmene a jsou tedy určeny pro šoupálky rodu Certhia. Je nádherné počasí  a tak máme štěstí i na první jarní motýly- babočku paví oko (Inachis io), babočku admirála (Vanessa atalanta), [Rojková T., 12.3.2011], více očí více vidí a také se projevují badatelské synchronizace ve skupině. Tak to má být. A kdo vidí žluťáska řešetlákového (Gonepteryx rhami)? Já, já, já se ozývá...Ten má tu zvláštnost, že přezimuje ve formě imaga zcela volně na vegetaci, na větvičce stromu či keře, nebo na vysoké bylině či trávě. Motýl téměř vyloučí ze svého těla vodu, tělní tekutina je „zhuštěná, zahuštěná“ a obsahuje soli a jiné nezamrzající látky, které mrazu nedovolí potrhat tělní buňky v zimním krutém období, zvláště pro hmyz. Je to takový přírodní fridex. Cesta se trochu zhoršuje jak se blížíme k Bubuvickým vodopádům na Bubovickém potoce. Je tam i malá přístupná jeskyně a tak si mladí badatelé konečně hrají na speology (speologie je nauka o jeskyních). Cestou zkoumáme co žije v potoce, často nacházíme larvy či spíše schránky chrostíků (Trichoptera). Přenosné schránky jsou budované z různých materiálů jako jsou kamínky, listy, dřívka, anebo některé druhy nestavějí schránky žádné, ale budují jen úkryty, před kterými mají lapací síťky na zachycování potravy. Dle schránek či úkrytů lze některé taxony určit alespoň do nějakého rodu, protože pouhým okem je determinace imág i larev nemožná. V ČR žije kolem 250 druhů trichopter.

Rod Agapetus sp.staví schránku z menších kaménků,

Hydroptila sp. – ze sekretu a jemného písku (šlemovité schránky),

Hydropsyche sp., Polycentopus sp. nestavějí žádné, jen úkryt z kaménků a s lapací síťkou. Do přesného určování jsme se nepouštěli. Hojní byli i blešivci potoční (Gammarus fossarum). Seběhli jsme z lesa ke Kubrychtově chatě, která je sezónním sídlem informačního centra CHKO Český kras. Skupinka s Radkou a Jendou šla dále po červené přes Karlštejn (název rezervace) do městečka Karlštejna a již na vlak, my jsme šli po žluté směr Srbsko. Krutě jsme jim záviděli pozorování čolka (Triturus sp.)! Míjeli jsme další, dnes již poměrně vzácný biotop a to starý sad a na okraji vsi stál ořešák s nádhernou dutinou jak stvořenou pro sýčka. Třeba tu je... A jsme na silničce k vlaku, po pravé straně byl již ostudně polorozpadlý hotel, na kterém rostly odolné merlíky, kostřavy a břízky. Jo jo, příroda je všude, přátelé! U lávky přes Berounku jsme si znova poslechli konipase bílé i horské a šli jsme na vlak...Tam jsme konečně něco v klidu snědli a vypili....

Počasí nám vyšlo na jedničku s hvězdičkou, všichni byli stateční a domnívám se, že i spokojení. Příště však musíme výlet zkrátit, aby bylo více času na bádání, pozorování, určování či naslouchání. Nyní to tu máme zmapované, tak si to zopákneme... druhy nám jistě přibudou. Již se těšíme na další výlet...

foto Tereza Laifrová, Pseudocanis silvestris (Švec, 2011), nově objevené pazvíře, 2011. Kdo vymyslí originální české jméno pro tohoto živočicha? To je úkol!

P.S. Cesta měla 14 km a já nezhubl vůbec nic, protože tu štangly sekané co se hřála v mém deuteru celý den, tak jsem sežral v osm večer téměř celou se čtvrtkou chleba a pivíčkem,  káva a miňonky a pak jsem usnul jako znavený čmelák u polomského pralesa. A tak mě napadla jedna má báseň z roku 2007. Zde je a již se loučím a gratuluji těm kdo tento článek dočetl až do konce. Má v něm být poučení i historie našich výprav  a pozorování, jakýsi záznam činnosti přírodovědného kroužku. Shrnutí je určeno mladým přírodovědcům a badatelům, ale i jejich rodičům. Ti se dozvědí to, co jsme s jejich ratolestmi prováděli a co badatelé zažili a co viděli...

 

Yettiho dieta

Z vysokých hor přišel Yetti

a tiše povídá,

že vymyslil nový způsob diety.

Že prý tlusté lidi vidí,

podnikl s nimi výlety.

Vzal je do vysokých hor a skal

hnal je jako ovce

pak jim pěkně zatleskal.

Shodili ti lidé těch pár kilo,

- tak myslím, že to bylo!

 

Yetti ukončil diety

v době,

když na trati

v horách ve všech polohách

jednou nohou v hrobě

leželi hubení znavení lidé,

kteří dále nemohou jít.

Museli však vyjít,

protože nechtěli pojít

strašnou smrtí hladem...

Supi plakali a kručelo jim v břiše,

Sedím tiše a ... jsem cent,

no a co!

 

(ze sbírky Kdyžtuyettyžil, Pavel Švec, 2007)

 foto Tereza Laifrová

                                                                                             

*********

Výprava první, sobota 22. ledna 2011

Pavel Švec

Trasa:  Zoo Praha-Podhoří-podél Vltavy k psímu útulku- Zámky- Draháňské údolí-Čimice- ZOO Praha, cca 7 km, terén obtížnější

Čas:  8:00 – 15:00 hod, kupodivu dodržen

Počasí:  mírně pod nulou, v noci nasněžilo 1 – 2 cm sněhu, zataženo, v poledne náznak slunce

Před zoo jsme se sešli v počtu 22 mladých přírodovědců + i nějací vedoucí J) Autobusem v 8:14 jsme si trochu ukrátili cestu do Podhoří, abychom mládež nezničili hned na začátku. Od zastávky jsme seběhli k Vltavě a tam si něco pověděli o vodních ptácích na Vltavě. Na řece jsme viděli poláky velké (Aythya ferina), poláky chocholačky (A. fuligula), kachny divoké (Anas platyrhynchos),lysky černé (Fulica atra), slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), potápky malé ( Tachybaptus ruficollis), volavku popelavou(Ardea cinerea) a letící černé kříže, kormorány velké (Phalacrocorax carbo), kteří již měli svatební šaty, tedy byli ti ptáci v toku. Na obloze četná hejna racků chechtavých (Larus ridibundus) v krásných letových formacích, 10 hejn, cca po 80 -100 exemplářů., pak 4 hejnka menší do 20 ex., mezi nimi byli 3 rackové stříbřití ( L. argentatus), 1 adult., 2 imm., kteří jsou mnohem větší a mohutnější. Na břehu již kvetou „kočičky“, vrba jíva (Salix caprea), značně nalité byly jehnědy lísky obecné (Corylus avellana). Podél Vltavy jsme si zopakovali ptačí hlasy, které jsme se naučili v klubovně, zpívala sýkora koňadra (Parus major) a sýkora modřinka (P. caeruelus),šoupálek krátkoprstý (Certhia brachydactyla). Červenka obecná (Erithacus rubecula) seděla, ale nezazpívala na šípku. Na cestě ležel kelímek od „mekdonalda“ a kolem byly stopy, ptačí stopy… kdo to byl? Který pták je natolik inteligentní a zvědav… no přeci straka obecná (Pica pica), která šmejdila v tomto výdobytku nezdravé stravy člověka. U psího útulku jsme dali pauzu, mnozí mladí přírodovědci již údajně ( to je moderní slovo) trpěli hlady a žízní. Po chvilce na d zastávkou přeletěla osamělá labuť velká ( Cygnus olor), a v lesíku se objevila káně lesní (Buteo buteo). Kdopak z vás jí viděl? Naše tlupa dožvýkala chleby a dopila čajíky  a opět vyrážíme, směr Zámky, k Draháňskému potoku. Po pravé straně se nám přiblížil malý lůmek… po kamenném poli běžel zajíc polní (Lepus europeus). N a šípku jsou hálky žlabatky růžové (Diplolepis rosae). U Draháňského potoka je nádherná ukázka měkkého luhu, tedy jeho zbytek, tak jsme si o něm pověděli přímo v plenéru, jeho význam a důležitost. To lidé dosud nepochopili a tak jsme šířili osvětu.. Přeletěli 2 kormoráni velcí … Obětuji se a nořím své přední končetiny do chladné vody potoční a lovím… schránku chrostíka(Trichoptera), blíže neurčeno, na kameni  ploštěnka černá (Polycelis nigra). V tlejícím listí hojní různonožci (Amphipoda), v ČR je asi 8 druhů, s hrstí tlejícího listí jsem vytáhl vodní breberky , blešivce (Gammarus sp.) a berušku vodní (Asellus aquaticus). Cesta podél potoka byla občas terénně náročná (kdo měl nesmeky, vyhrál), ale všichni jsme to zvládli.  Při stoupání po levé straně je Středočeský kraj, po straně pravé je Praha, to je taková významná-nevýznamná zajímavost. V terénu jsme si definovali co jemeandr na potoce. U jedné chaty na tukové kouli visí strakapoud velký (Dendrocopos major), nedočkavé sýkory a brhlíci čekají, až se ten velký pták nažere. Jdeme kolem starého mlýna, který ovšem zakrýval neprůhledný plot buržoustů, jež ho koupili a vyšli jsme u velmi pěkných mokřadů. Ovšem opět u jejich zbytků. Mokřadní společenstva jsou nejohroženější ekosystémy v přírodě na celém světě. Zde jsme vyhlásili i domácí úkol a ten zní: napište, jaké živočichy najdeme v tomto biotopu, v biotopu mokřadů? Podél cesty se táhnou impozantní hlavaté vrby. Stály tam jako němí svědkové dob, kdy lidé ještě využívali dary přírody dokázali s ní žít v jakési symbióze, ctili jí a skláněli se před ní. Hlavaté vrby a jejich dutiny jsou plné bytů a bytečků pro mnoho organismů, stojí tu a dávají poutníkům pohled k zamyšlení. Hlavaté vrby, staré a zkroucené, ale hrdě se vypínají k obloze a tiše doufají, že se budou pnouti ještě mnoho jar…Cesta vede vzhůru, bláto obtéká naše boty, míjíme ochoz srnčí zvěře a vycházíme na okraj lesa. Tam si vysvětlujeme v terénu pojmyremízek, ekoton, větrolam, kulturní step…co jsme měli v klubovně jako teorii, máme v praxi. A to je přeci velmi důležité, nemyslíte? Skláníme se nad stopu koně, Radka vysvětluje a povídá k otisku, srovnáváme se zubrem…vysvětlujeme rozdíly. Jdeme přes pole (kulturní step), nádherné černé mraky hrozí sněhem a přicházíme k Libovému pahorku, kde se tyčí mohyla z kamenů k památce 11. střediska dejvických skautů. Čas tlačí, jdeme na jednu z nejcennějších lokalit v tomto kraji, na skalní ostroh, kde rostou velmi vzácné efemérní jarní rostliny, křivatce české (Gagea bohemica). Na žluté květy, které jsou  poněkud jiné, než jiné druhy křivatců si však musíme počkat. Kvetou zhruba od konce února do poloviny března. Po kamenných srázech jako kamzíci běhaly srnky (Capreolus capreolus) a zajíci. Stáčíme to k zoo, čas letí, dostáváme se po polní remízové cestě (stačilo se zadívat a objevili se ptáci zemědělské krajiny, zvonci, strnadi, vrabci, kosi) k bohnické léčebně… vedoucí jsou odolní tvorové a tak hospitalizace není nutná. Na krmítko ve staré zahradě létají sýkory a šoupálek krátkoprstý, který nesměle zazpíval. Do jara květnatého ještě daleko, ale jaro je již ve vzduchu. A nasadili jsme krok přes nudné sídliště, seběhnout do Tróje, přes zoo k hlavní bráně a tlupu mladých přírodovědců odevzdáváme rodičům přesně v 15:00. A zde se sluší za to poděkovat Radce, mé kolegyni, která narozdíl ode mě nemá potíže se zacházením s časem. Být to na mně, dobíháme ve čtyři odpoledne… možná…

Děkuji i jejímu snoubenci Janu Vašíčkovi, který se zhostil úlohy hlavního fotografa, udržoval dobrou náladu a přispíval svými zraky k ochraně naší tlupy mladých přírodovědců. Jeho fotografie budou, slíbil mi to ! Již nyní se na ně těším! A ještě jednou děkuji Radce za výběr trasy a za dodržení časové přesnosti. A děkuji i Zdeňkovi Houškovi, studentovi chovatelské SOŠ, který také pomáhal při bezpečnosti juvenilních hominidů.

Na další výpravu se těší Přírodovědně-chovatelský kroužek a jeho vedoucí. A kam? To se ještě uvidí. Jo, a máte ve svých denících zápisy? Ano? V pořádku? Ne? Tak šup to napravit! Těšíme se na Vás, mladí přírodovědci. Bádání a vědě zdar!

 

Pavel ŠVEC a jeho kolektiv, 23.ledna 2011

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz