Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci                           

PUŠTÍKŮV (STRIXŮV) ATLAS ZVÍŘAT

Strixův nebo-li Puštíkův atlas zvířat pro přírodovědné kroužky v zoo Praha

Pavel Švec, od 27. 6. 2015 do...

Přírodovědné kroužky v zoo Praha jsem založil v roce 2010. Byl jsem (a stále jsem) si vědom a přesvědčen jak značně chybí znalost přírodovědy, ekologie a ochrany přírody. Jak mnoha dětem chybí pobyt venku, přímý styk s přírodou, jak chybí znalosti a povědomí o našich spolubydlících na planetě Zemi. Snažím se proto něco maximálně dělat a tak vzniká další podnět. Naučit děti pracovat s textem v knihách a jiných publikacích, naučit vyhledávat informace, předložit jim ukázky, co si mají zapamatovat a co by měly umět, jak chodit ven a jak často, co v ní mají vidět a pozorovat, když chodí do našeho přírodovědného kroužku. Jediné co nemohu je, „nalít“ jim to přímo do hlavy, nutit je aby uměly to či ono. To již musí každý z nich sám. V dnešní době je tolik prostředků, od krásných časopisů přes knihy a v neposlední řadě i elektronické „“vychytávky“ ve formě webů, elektronických encyklopedií či  dokonce fejsbůku... Již více dělat nemohu, ale třeba to  bude stačit, aby to někoho „nakoplo“ k samostudiu jeho vlastního zájmu.

STRIXŮV ATLAS ZVÍŘAT je miniatlas toho všeho, co již bylo někdy napsáno v knihách, časopisech i internetu, ale tento atlas je určen převážně pro potřeby výuky v našem přírodovědném kroužku. Bude na fb stránkách i na webových  stránkách strix.websnadno.cz a bude (měl by být) psán jazykem dětí cca 12 -16 let. Tudíž srozumitelně, ne příliš erudovaně (vědecky), ne příliš dlouze ani stroze, protože ani jedno není dobré pro naučení a pro účel věci. A to je, aby naše děti uměly hovořit o životě zvířat, jejich prostředí, ochraně, aby je vůbec poznaly. Tento atlas je součástí i domácích úkolů a i návodem jak jej mají plnit. I v době plného vytížení  ve školách (jsem si toho vědom) by si děti měly najít čas na své zájmy, na své koníčky. Jsou to jejich kroužky, jejich zájem. Příspěvky v atlasu by měly být dlouhé tak akorát. Že nevíte kolik toho má být? Pan Werich  v jedné pohádce říkal přiměřeně, přiměřeně...

ATLAS zpravovali Klára Pokorná (KP), Tereza Laštovková (TL) a Pavel Švec (PŠ)

ATLAS SAVCŮ

           MRAVENEČNÍK VELKÝ (Myrmecophaga tridactyla)

-          největší ze všech  chudozubých (Xenartha), což je bývalý řád savců, dnes se dělí na pásovce a mravenečníky a lenochody, mravenečníci  nemají zuby (pásovci, lenochodi ano)

-          dlouhý je kolem dvou metrů, po 142? – 190 dnech vrhá jediné mládě, které váží 1-2 kg, matka ho vozí na hřbetě, pozůstatek po stromových předcích

-          žije v Jižní Americe od jižní  Belize po severní Argentinu, obývá hlavně pampy a okraje pralesů, na stanoviště není náročný

-          srst má dlouhou až 25 cm, na ocase až  40 cm, ocas používá jako  deštník, slunečník či přikrývku, když odpočívá

-          při chůzi našlapuje na hřbetní stranu chodidla, šetří tak dlouhé a silné drápy, které používá na vyhrabávání mravenců a termitů

-          je to vcelku důvěřivé zvíře, které  nás nechá k sobě přiblížit

-          neustále chodí s čenichem při zemi, hledá  mravence a termity (potravní specialista), silné přední nohy a silné drápy slouží k rozhrabávání tvrdých hnízd, dlouhým jazykem 60 cm prohledává skulinky, až 120x za minutu kmitá jazykem, na který se nalepí hmyz, ten  je nadrcen ostrými papilami v tlamě a silný žaludek rozdrtí tělíčka termitů, mravenečník též polyká malé kamínky jako grit, který pomáhá trávit potravu

-          mraveniště a termitiště nikdy zcela nezničí, zajišťuje si tak pravidelný přísun potravy, teritorium asi 3 km2

-          velmi rád se koupe, dobře plave

-          pohlavně je dospělý je za 2 -4 roky, v zajetí se dožívá až 25 let, v přírodě značně méně

-          cestovatel Kapler uvádí: „ Správce plantáže se setkal s mravenečníkem a domníval se, že ho skolí dlouhou dýkou. Způsobil mu však  jen lehké poranění. Tu se zvíře obrátilo, objalo ho a drželo ho tak pevně, že se nemohl ani hnout. Oba upadli na zem. Celou hodinu volal správce o pomoc, než přispěchali lidé. Teprve pak zvíře správce pustilo a uteklo. Správce byl tak  zřízen, že ho musili odvézt do nemocnice v Paramaribu, kde si pobyl několik měsíců.“

-          zpracoval PŠ                           

 

 ​PAOVCE HŘIVNATÁ( Ammotragus lervia)

zpracovala KP

ZUBR EVROPSKÝ (Bison bonasus)

-          největší evropský tur

-          patří do čeledi turovití ( Bovidae)

-          velké zvíře, váha krav kolem 500 – 600 kg, býků kolem 900 – 1200 kg

-          zbarven  je tmavě hnědě, v létě je srst kratší, v zimě delší

-          rozšířen je v Polsku, Bělorusku, Litvě, Rusku, Slovensku, Maďarsku, Rumunsku, Bulharsku, na Kavkaze, tedy v oblastech mírného podnebného pásu  v Evropě, kde byl však  téměř vyhuben. Poslední  zbytky populace žila do  19. stol. V Polsku. Odchytem  z volné přírody, spoluprací  se zoologickými zahradami se druh na světě udržel

-          zubr se živí trávou, bylinami, travinami, výhonky, pupeny a kůrou měkkých dřevin a jehličnanů

-          bionomie, nebo-li způsob života. Žije ve stádech jako ostatní příslušníci turovitých, jejich velikost se liší dle ročního období. V zimě mají stáda 20 – 30 kusů. Stáda s krávami vede stará zkušená kráva. Zhruba ve 3 letech  se od stáda oddělují mladí býčci. Pak žijí osamoceně nebo v pánských tlupách. Zubři jsou aktivní ve dne i  noci, ale těžištěm jejich aktivity je ráno a pozdní odpoledne. Přes den hodně odpočívají. Rádi se koupají  v písku, mají rádi i  vodu, ale bahnění v kalištích jako u jelenů pozorováno nebylo. Dokáží i  rychle běhat a v nebezpečí i vysoko skákat navzdory své mohutné postavě. Rozmnožování: Pohlavně jsou dospělí ve 2 až 3 letech, zubři  mají říji v srpnu do září. Doba březosti  je 260 – 270 dní, kdy kráva rodí jedno, velmi vzácně dvě telata.

-          v současnosti žije ve volnosti, v oborách a zoo kolem 3000 zvířat. Což není  mnoho, ale pro záchranu druhu to stačí...

-          zpracoval PŠ

OCELOT STROMOVÝ (Leopardus tigrinus)

-          patří  mezi tzv. malé kočky, ty mají úzkou a svislou zornici, jen  rys, manul a jaguarundi  ji mají kulatou. Malé kočky neumí řvát jako tygr nebo lev a je to proto, že mají zkostnatělou jazylku, proto jen předou, jako domácí kočka, která sem patří také

-          postavou připomíná kočku domácí

-          váží  asi jako domácí kočka kolem 2 kilogramů

-          mají úzkou a svislou zornici, s  výjimkou rysů, jaguardů nebo manul, kteří mají zornici kulatou. Mají  zkostnatělou jazylku, na rozdíl od velkých koček, u kterých je částečně chrupavčitá. Kostěná jazylka omezuje pohyblivost hrtanu, malé kočky proto nedokážou řvát, ale mohou příst nepřerušovaně při nádechu i při výdechu,  Malé kočky konzumují potravu přikrčené, s končetinami pod tělem.

-          žije v severní části Jižní Ameriky, z Kostariky do  jižní  Ameriky, kde obývá husté tropické lesy

-          v biotopu se často  zdržuje na stromech a je to  samotář

-          potravu tvoří většinou malí obratlovci, ptáci, malí savci

-          až pětina jedinců bývá melanická, to jest, že jsou  černí

-          ohrožený druh, kácení pralesů, lov pro kožešinu

-          ve starší literatuře ho můžeme nalézt pod jménem tigrillo

-          zpracoval PŠ

OVCE TLUSTOROHÁ (Ovis canadensis)

-          žije v jz Kanadě až po sz Mexiko, vysazena ve Španělsku

-          váží 30 -140 kg

-          ovce, na rozdíl od koz, nemají kozí bradku, podocasní žlázy a samci  v době říje nepáchnou, naopak u nich najdeme předoční  a meziprstní žlázy, ploché čelo a samci mají do kruhu stočené rohy

-          ovce tlustorohá je statné zvíře s nápadně světlým zadkem

-          rohy samců jsou spirálovitě stočené do  dokonalého kruhu, průměr až půl metru, rohy jsou dlouhé tak metr a mohou vážit 6- 15 kg, u samic jen mírně zahnité, dlouhé tak  30 cm

-          obývá horské louky a světlé lesy na úpatí hor

-          jsou to toulavá  zvířata, pohybují se ve stádech 10 - 20 (50) jedinců, složených  buď ze samců nebo  samicemi  s mláďaty

-          v létě vystupují  na alpínské louky 2600 – 4500 m.n.m., v zimě jdou do  nížin (vertikální migrace)

-          spásá  byliny, trávy, listy a výhonky dřevin

-          dokonalý pohyb v horách, na příkrých svazích  běhá 40 -50 km/hod, skáče až 9 m

-          vůdčím zvířetem v pánské tlupě je vždy nejsilnější beran, ten s největšími rohy, časté  souboje o postavení, při kterých  se sokové staví  na zadní nohy a čelně se srážejí rohy, na podzim bojují o  samice

-          mláďata jsou kojena 4 – 6 měsíců, pohlavně dospívají  v 10 -11 měsících, ale aktivně se rozmnožují ve 2. až 3. roce, samci až po sedmi letech

-          nejvyšší známý věk je 24 let

-          na Aljašce a v Britské Kolumbii žije příbuzná  ovce aljašská ( Ovis dalli). Je menší, má slabší rohy. Vytváří  dvě barevné formy, bílou  a tmavou. Způsob života je obdobný jako u o. tlustorohé

-          zpracoval PŠ

LACHTAN JIHOAFRICKÝ - (Arctocephalus pusillus) (čt pchk)

Zařazení: savci – šelmy – ploutvonožci – lachtanovití

Lachtan jihoafrický patří mezi ploutvonožce. Do této skupiny patří šelmy, jejichž končetiny se přizpůsobily životu ve vodě a přeměnily se v ploutve. Mezi další ploutvonožce patří tuleni, mroži, rypouši, čepcolové.

Patří mezi výborné potápěče, dokážou se ponořit až do hloubky 200 m a pod vodou vydrží kolem 8 minut.

Jak již napovídá název, kolonie těchto lachtanů se vyskytují na jihozápadní pobřeží Afriky, nicméně část populace je i na jihu Austrálie. Kolonie mohou čítat až několik tisíc jedinců a samci si hájí své samice (harém), před ostatními samci.

Samci jsou mohutní, kolem 180 – 230 cm dlouzí a váží až 350 kilogramů; samice jsou proti nim drobnější a váží od 60 do 120 kilogramů.

Potrava lachtanů se skládá především z ryb, ale na jejich jídelníčku se objevují např. i olihně, krabi a někdy i ptáci. I lachtan se ale může dostat na „jídelní lístek“. Jejich přirozenými nepřáteli jsou žraloci bílí, kosatky, hyeny čabrakové.

Páření probíhá v listopadu a prosinci, kdy se samci se samicemi shromažďují na pevnině. Samice jsou březí skoro 12 měsíců, ale z této doby je embryo (plod) 4 měsíce v tzv. latenci (utajená březost), což znamená, že se dostane do klidového období (přestane se na určitou dobu vyvíjet). Díky tomu se pak mláďata rodí synchronizovaně v příznivém ročním období (z naší fauny je to např. u srnek).

-    zpracovala TL

HRABÁČ KAPSKÝ – (Orycteropus afer), čt pchk

Zařazení: savci – hrabáči – hrabáčovití

Hrabáč byl dříve řazen kvůli své podobnosti s mravenečníky mezi chudozubé, ale v dnešní době má pro svou jedinečnost skupinu sám pro sebe. Dříve se v literatuře nazýval také „kutoš“ od slovesa kutat.

Rozsah jeho domoviny je na jih od Sahary. Je to samotářský živočich, který obývá africké savany, kde nachází dostatek své potravy. Vypadá velmi bizarně. Protáhlé čelisti jsou podobné mravenečníkovi, uši připomínají zajíce, ocas jakoby patřil klokanu a na povrchu těla má štětiny jako u prasátka. Na nohách jsou velmi silné drápy, které slouží k hrabání nor (kutání).

Jedná se o potravního specialistu (živočich, který se živí pouze jedním druhem potravy). V noci obchází termitiště a mraveniště, silnými nohami s drápy rozhrabává jejich části a pomocí lepkavého jazyku nachytává termity a mravence. Vždy rozhrabe jen část, protože kdyby zničil celé, už by se k němu nemohl vrátit a o potravu by tak přišel.

Přes den je ukrytý v norách, které si hloubí a aktivní je především v noci, kdy mu nehrozí tolik nebezpečí. Hlavními predátory hrabáčů jsou lvi, levharti, hyeny a vlastně jejich jedinou obranou jsou jejich drápy, kterými mohou nepříteli zasadit nepříjemnou ránu.

Samice hrabáče je březí přibližně 7 měsíců. Mládě po porodu váží 1,6 kilogramu a 4 měsíce saje od matky mléko. Vypadá svraštěle a až po několika týdnech kožní záhyby zmizí. Matku mláďata následují od druhého týdne života, v 9-ti týdnech už krom mléka spořádají i nějaké termity, a v 16-ti týdnech dochází k odstavu. S matkou zůstávají až do věku dvou let.

V zoologických zahradách se termiti nahrazují speciální rozmixovanou kaší, která se skládá z mletého masa, psích granulí, kondenzovaného mléka, sušeného hmyzu, vody, …    

zpracovala TL

PES PRALESNÍ ( Speothos venaticus)

-          pes pralesní nebo též dříve pes lesní

-          délka těla je okolo 70 cm a váží 5 – 7 kg, tedy poměrně malý  pes

-          tvarově (morfologicky) se podobá spíše kunám, je podsadité postavy na nízkých  nožkách, má širokou tlamu a tmavé zbarvení, což nebývá u psovitých šelem (Canidae) běžné, dále má kulatou mozkovnu stejně jako kuny

-          žije v pralesích a bažinatých savanách, většinou tam, kde je voda

-          velmi dobře běhá, plave a potápí se, v tomto prostředí shání i potravu, která  je velice pestrá, od bezobratlých až po větší obratlovce, často loví velké hlodavce aguti, při lovu tvoří smečky, která dobře koordinuje (spolupracuje)

-          samice může mít až tři vrhy ročně, mívá 4-5 mláďat

-          je to  denní zvíře, v noci spí ukrytý v norách, žije ve smečkách okolo 10 jedinců

-          často je chován v zajetí, kde se i  dobře rozmnožuje

-          zpracoval PŠ

KAPUSTŇÁK JIHOAMERICKÝ (Trichechus inunguis)

-          „nebyly zdaleka tak  krásné, jak je popisuje Horatius“, píše Kolumbus

-          Sirény, Sirény... a Odysseus svým lodníkům zacpal uši  voskem a sám se nechal uvázat ke stožáru, aby unikl lákání Sirén (bájných  dívek), odtud pojmenování savčího řádu Sirenia

-          patří do savčího řádu sirény (Sirenia), žijí  v mořích, říká se jim též ochechule či mořské krávy, středověcí mořeplavci měli pro ně poetický název – mořské panny, ačkoli tato zvířata nejsou, řekněme, to z hlediska lidského vnímání, příliš krásná. Mořské panny proto, že samice mají mléčné žlázy na prsou a značně připomínají ženská ňadra. I při kojení je mládě drženo ve svislé poloze. Proto ten příměr. Ale také, že námořníci ženy viděli jen  v přístavech.  Tento  řád má 5 druhů, z nichž je jeden zcela vyhuben (koroun bezzubý). Koroun je nejrychleji vyhubeným druhem savce člověkem - od objevení druhu to člověk stihl za 27 let!

-          sirény jsou býložravé, velmi dlouhá střeva až 20x přesahují délku těla

-          orientují se sluchem a hmatem, méně již zrakem

-          jejich prostředím je voda, zvíře akvatické, na břeh  nevystupují, pod vodou vydrží 2 -5 min, při spánku až 15 min na jedno nadechnutí

-          žijí jednotlivě, v párech i menších stádech

-          jsou to nekonfliktní zvířata, neútočná, pomalá, rozvážná

-          kapustňák jihoamerický (Trichechus inunguis) patří mezi nejmenší  zástupce čeledi Trichechidae, má štíhlejší tělo, protáhlé přední ploutve bez kopýtek (ostatní  druhy je mají)

-          jako  jediný obývá sladkovodní vody, nanejvýš smíšené (brakické) v Jižní Americe, řeky a jezera Amazonské pánve, biotopem  jsou zarostlé řeky a jezera a laguny s teplotou vody 22 -30 stupňů C

-          žije ve skupinách  4 -8 jedinců

-          samice je březí 1 rok a rodí 1 mládě

-          dnes žije v přírodě asi 10 000 kapustňáků

-          zpracoval PŠ

ATLAS PTÁKŮ   

   SERIEMA RUDOZOBÁ (Cariama cristata)

-          patří  k největším po zemi pobíhajícím ptákům po pampách  Jižní Ameriky, Bolívie, Brazílie, Argentina

-          mají dlouhé nohy, dlouhý krk, dlouhý ocas, krátká zakulacená křídla, která k letu využívají málo, jsou vynikajícími  běžci, 50 -70 km/hod

-          často velice mocně volají, hlavně ráno a navečer

-          jsou k vidění jednotlivě i v párech, někdy i v rodinných skupinách

-          nejčastěji loví bezobratlé i malé obratlovce – žáby, hlodavce, ještěrky, hady a ptáky

-          hnízdo je vždy na stromě 1 -5 m vysoko, je to hromada větví zpevněná listy, vymazaná blátem  a dobytčím trusem, stavba trvá asi 30 dní, samice snáší 2 -3 vejce, sedí  většinou samice, mláďata krmivá, po 14 dnech vyskočí z hnízda a následují rodiče, za 5 měsíců jsou velké jako dospělé seriemy

-          seriemy jsou u domorodců oblíbeny, protože loví  hady, doma ochočené slouží  na hlídání jako domácí

zpracoval PŠ

BAŽANT TIBETSKÝ ( Crossoptilon crossoptilon)

- patří do řádu hrabavých ( Galliformes)

- patří mezi tak zvané " ušaté bažanty". To proto, že má na hlavě bílá pírka svým tvarem připomínající uši

- nalezneme ho v Asii - od Tibetu a severní Indie až po střední Čínu

- biotop - hory , lesy - smíšený , listnatý les i jehličnaté lesy, může se vyskytovat až do výšky 4300 m.n.m.

- potrava - v podstatě se jedná o všežravce, protože jeho potravu tvoří jak rostliny tak i bezobratlí živočichové. Samozřejmě složení a   rozmanitost potravy záleží na tom,co ve svém biotopu nalezne

- jedná se o větší druh bažanta, protože hmotnost samce může být až kolem 2,5 kg , samice z pravidla váží o něco méně ( do 2 kg)

- na první pohled nepoznáte samce od samice, tudíž zde není žádný sexuální dimorfismus ( česky pohlavní dvojtvárnost )

- samice snáší kolem 5 vajec a doba inkubace je 24 dnů

- mezi zajímavosti z jejich života patří například i to, že mimo dobu rozmnožování mohou žít ve skupinách až o 30 zvířatech, v době rozmnožování jsou v párech

- jak již jméno napovídá, tak se jedná o bažanta z Tibetu. Tudíž z horského prostředí  takže je dostatečně otužilý

- zpracovala KP

TOKO ŽLUTOZOBÝ – (Tockus flavirostris)

Zařazení: ptáci – srostloprstí – zoborožcovití

Toko žlutozobý patří mezi menší zoborožce. Jeden prst směřuje dozadu a tři prsty směřují dopředu. Charakteristickým znakem srostloprstých je také to, že dva prsty jsou srostlé. Je to výborné přizpůsobení k uchopování větví stromů, na kterých přebývají.

Mezi další druhy patřící do čeledi zoborožcovití, které můžeme u nás v zoo nalézt je zoborožec kaferský (pozemní druh), dvojzoborožec nosorožčí, dvojzoborožec hnědavý a další.

Tito zoborožci obývají africké křoviny a lesy. Jejich potravou je především hmyz a různé plody. Pokud mají příležitost, chytí i drobného obratlovce jako je ještěrka či nějaký malý savec. Nestravitelné zbytky pak vyvrhují (vývržky).

Stejně jako velcí zoborožci i tento menší druh se při hnízdění zazdívá. Pár si najde vhodnou dutinu, samice se do ní schová a otvor se pak zazdí až na malou skulinu, kudy dostává samice a mláďata potravu a kudy kálí ven z dutiny, aby nebyli v nepořádku. Toto zazdění slouží jako ochrana před predátory. Jakmile jsou mláďata už dostatečně velká, samice zazdění rozbije a mláďatům pak shání potravu oba rodiče. V mytologii afrických domorodých kmenů jsou pak zoborožci označováni za symbol věrnosti.

zpravovala TL                 

   ATLAS PLAZŮ

CHAMELEON JEMENSKÝ ( chamaeleo calyptratus)
- třída : plazi ,   řád : šupinatí
 - nalezneme ho v hornatých oblastech Jemenu a Saudské Arábie
 - je charakteristický vysokou přilbou a hrdelním vakem , samci jsou větší než samice , mají až 45 cm , samice kolem 30 cm - bez ocasu
-   přilba může být u dospělého samce vysoká až 8cm , tělo je bočně zploštělé a prsty připomínají tvarem kleště
- nejnápadnější na chameleonovi je jeho umění měnit barvy, základní barva těla je zelená . Zvíře dokáže měnit barvy protože za 1 ) se snaží splynout s okolím ( což je nyní spíše zastaralý názor)  2 ) jeho umění měnit barvy je spjato s náladou. Zvíře se nemůže zbarvit do jakékoli barvy, každý jedinec má pevně danou škálu barev do kterých je schopen se zbarvit.
- další fascinující věcí na chameleonovi je fakt že každým okem může pohybovat jak chce - nezávisle na tom druhém.
- rozmnožování -samice  snáší až 60 vajec - jsou vejcorodí -  doba inkubace trvá kolem 180 dní. Chameleoni pohlavně dospívají kolem 7 měsíce života
- potrava - živí se hmyzem v podstatě jakýmkoli který jsou schopni ulovit , dospělí jedinci nepohrdnou ani menšími hlodavci .
- potravu loví pomocí svého dlouhého lepkavého jazyka . V lidské péči je nejčastěji krmíme cvrčky, sarančaty,octomilkami a šváby
- chameloni jemenští jsou často chováni i jako " domácí mazlíčci" ,i když to není úplně vhodné zvíře protože je velmi citlivý na všechny změny teploty, vlhkosti i stravy
- pokud se rozhodnete chovat chameleony doma tak jsou vhodnější samci , dožívají se déle a to až 7 let

ANAKONDA VELKÁ (EUNECTES MURINUS)

- třída : plazi , řád : šupinatí
- anakonda je jedním z největších hadů světa ( je to škrtič samozřejmě), do konce se tvrdí že je nejtěžší , nejdelší je krajta mřížkovaná

- známe dva druhy anakond - anakonda velká a anakonda žlutá (je menší než anakonda velká)

- obývá tropické lesy v okolí vodních toků , na vodě je závislá

- nalezneme ji v Jižní Americe

- panuje zde velký rozdíl mezi samcem a samicí co se týká velikosti, samice jsou mnohem větší než samci

- samci měří 2-3 m , samice 3 -7 m ( výjimečně až 9 m )

- hmotnost samců je 5 - 15 kg ( cca , výjimky samozřejmě existují!) , hmotnost samic 15 - 90 kg ( rekord je i více jak 200kg)

- anakondy jsou živorodé, samice přivádí na svět mláďata obvykle ve vodě ( mládě po narození může měřit až 90 cm )

- aktivní jsou hlavně za soumraku a v noci

- anakondy výborně plavou a ve vodě většinou číhají na kořist 

- živí se veškerou kořistí, kterou jsou schopny ulovit - ryby , kajmani, kapybara, ale klidně i mládě tapíra 

Zpracovala KP

 HROZNÝŠ KRÁLOVSKÝ (Boa constrictor)
 

-          patří mezi šupinaté ( řád ), plazy ( třída) 
-  nalezneme ho ve Střední a Jižní Americe
- obývá různorodé prostředí - od sušších lokalit s nestálou teplotou až po vlhké pralesy se stálou teplotou a vysokou vzdušnou vlhkostí
- jejich základní zbarvení má maskovací účely, nicméně v lidské péči bylo vyšlechtěno několik barevných mutací, včetně bílé
- samice od samce nerozeznáme podle odlišného zbarvení ( obě pohlaví vypadají barevně stejně), ale může nám pomoci při určování pohlaví to, že samice bývají zpravidla větší
- v lidské péči může dorůst kolem 3 m ( klidně víc) a hmotnost se uvádí až 50 kg ( ale to berme s rezervou, vždy existují výjimky)
- hroznýš královský je poměrně běžně chovaným hadem v lidské péči u soukromníků 
povahově je tento had velmi mírný a přátelský , samozřejmě při vhodném zacházení
- patří mezi škrtiče
- živí se potravou která je v dostupné velikosti, to znamená menší savci případně ptáci
- potravu polyká vcelku jako všichni hadi
- ve volné přírodě se páří většinou na jaře, jsou živorodí ( případně vejcoživorodí) , samice je březí cca 150 - 200 dní a může mít až 60 mláďat  

-          zpracovala KP               

 ​DRACÉNA KROKODÝLOVITÁ ( Dracaena guianensis)

- pod pojmem dr​​​​acéna si nepředstavujte rostlinu nýbrž plaza, který patří do řádu šupinatí

(Squamata)

- dracéna je statný ještěr s velkou hlavou a silným krkem, na hřbetě se táhnou řady šupin s hrbolky, kterými může trochu připomínat kůži krokodýlů

- nalezneme ji v tropické Jižní Americe

- jejím biotopem jsou: sladké vody, tropický les v okolí řek

- velikost dracén může být až 1,2 m,  z toho na ocas připadá tak 70 cm , váží kolem 4 kg

- potrava: dracéna patří mezi potravní specialisty ( to znamená ,že se specializuje pouze na určitý druh potravy a nic jiného nežere). V případě dracény jde o plže s ulitou ( takže v našich podmínkách šneci)

- mají mohutné čelisti, které jim slouží jako louskáček k drcení ulit. Dracéna ulitu nepolyká, ale plive ji ven z tlamy. Polyká pouze měkkou část plže

- nejlépe se cítí v okolí vod a v případě nebezpečí hledají úkryt ve vodě

- větší část roku žijí samotářsky, společnost ostatních vyhledávají hlavně v době rozmnožování

- samice snáší 1-7 vajec. Vejce klade do hnízd stromových všekazů. Ti hnízdo, které jim samice porušila rychle opraví a tím vlastně vajíčka zazdí

- doba inkubace je kolem 190 dní  

zpracovala KP

ATLAS OBOJŽIVELNÍKŮ 

               ​VELEMLOK ČÍNSKÝ( Andrias davidianus)​
 

- patří do třídy obojživelníci ( Amphibia), řádu ocasatí (Caudata), čeledi velemlokovití (Cryptobranchidae´)​
- nalezneme ho v Asii, Čína - horské potoky a výjimečně jezera
- žije ve sladkých vodách - podhorské a horské potoky s chladnou a hlavně čistou vodou 
​​- je největším mlokem světa,​ může dorůstat délky až 180 cm , průměrně váží do 15 kg, ovšem výjimečně mohou vážit až 50 kg
- samci se od samic na první pohled neliší, tudíž zde NENÍ pohlavní dimorfismus 
- živí se v podstatě jakoukoli živočišnou stravou, kterou jsou schopni sežrat - žáby , ryby, korýši a může u nich docházet i ke kanibalismu
- dospělí velemloci jsou samotáři, jako mláďáta mohou žít ve skupinách
- velemloci tráví celý život ve vodě 
- ve dne se ukrývají třeba pod břehy, balvany, kořeny v podstatě kdekoli to jde a v noci se vydávají na lov 
- ve vodě se orientují pomocí čichu a velmi dobře vnímají jakékoli otřesy, změny teplot či změny proudění. na druhou stranu zrak mají velice slabý
- samice klade vejce do nory na dně a tím její starost končí , samec snůšku oplodní a pak ji hlídá - samice klade až 500 vajec, inkubace je cca 60 dní
- mláďata zhruba do tří let věku dýchají žábrami , poté projdou metamorfózou ( proměnou v dospělce) žábry zaniknou a dýchají poté plícemi
- velemloci jsou kriticky ohroženi, v Číně se ocitli na pokraji vyhubení - hlavní příčinou je lov velemloků na maso a některým částem těla velemloků jsou připisované léčebné až zázračné účinky což je samozřejmě nesmyslné , dalším důvodem jejich ohrožení je znečisťování vodních toků , vhledem k tomu žejsou vemi citliví jakoukoli změnu špatně snáší

zpracovala KP

ORNITOLOGICKÝ DENÍK Pavla Švece

27. září 2012 polojasno, 15st.C, dopol., AA, ZOO Praha                     zpěv budníčka menšího, pěnice černohlavé

6. října 2012  polojano, 18st.C,  13:00 hod. ME, Mrkvice.                    2 sokoli stěhovaví, 2 kormoráni  velcí,

Rorýs opozdilec

 Pavel Švec, 5.9.2011

V ZOO Praha si takhle pracuji, vyvážím kolečko voňavého hnoje a s mým kamarádem Bivojem se zadíváme na oblohu, kde vidíme kroužit velké hejno jiřiček a mezi nimi se mihnul král oblohy - celý černý, dlouhá elegantní křídla, rychlý let... prostě král vzduchu - rorýs. Je to pro mnohé lidi málo známý pták, který však dokresluje kolorit mnohých měst... je to ukřičený zvěstovatel pozdního jara a léta. Je to pták, který se u  nás zdrží necelé  čtyři měsíce, vyvede mláďata a odletí do teplých krajin Afriky. Rorýsi přiletí okolo prvního května, někteří jedinci o chvilku dříve a zmizí do první dekády měsíce srpna. Přílet poznáme podle typického křiku, který vydávají létající stíhačky a ten křik je slyšet po celou dobu pobytu těchto ptáků u nás. A pak je ticho, to ticho nápadné, žádné "srííííííí, sríííííí" se neozývá. Ticho. Léto téměř končí. Ale tento rorýs tu byl sám, samotinký, ale hlavně se psalo v kalendáři 27. 8. a zdržel se tu do 1.9. 2011. Zapomněl odletět? Nebo se u nás tolik líbilo, že si pobyt prodložil? Ale nebojte, on to do té Afriky stihne včas. Jeho přítomnost mně ještě řekla, že léto trvá. Jiřičky nad zoo krouží dál a budou kroužit ještě tak měsíc... a máme podzim. Už se opět těším na jaro, na teplo a na rorýse... Jen doleť včas, opozdilče!!! :)) 

Přírodní divadlo zvané vzdušné reje břehulí, jiřiček i těch druzích aneb o své zážitky se podělím s dětmi z přírodovědného kroužku v Zoo Praha

Pavel Švec, 4.5. 2011

Již jsou tady... ze zimoviště dorazili 25.4.2011 rorýsi a křičí  a krouží nad Prahou... I břehule říční jsou zde. Je jaro v Trojské kotlině. Zpěv jiřiček a pokřik břehulí zní nad Vltavou. A mihly se i vlaštovky...

Na kole jsem se po práci zajel podívat na Vltavu pod zoo. Ve středu 4. května 2011. Bylo aprílové počasí, deštík, slunce, zataženo, slunce, kolem 12 st.C. Nic moc, ale kolem šesté podvečerní svítilo slunce. Vše zářilo čistou jarní zelení. Na střechách zpívali konipasi bílí a „cíknul“  ledňáček říční u čističky. Z korun zněl zpěv žluvy hajní... ne divokého ptáka, ale samce, kterého chováme v zoo. Ale to vědí jen znalci, že ho tam máme. Na protějším břehu, z Císařského ostrova, pělrákosník zpěvný a cvrčilka zelená. Nad zoo, mezi gorilami a Dětským koutkem, zakroužila a zapískala káně lesní. Tento běžný dravec nebývá častým hostem nad zahradou... Měl jsem dnes docela štěstí, ale krátká ornitologická vyjížďka ještě nebyla u konce a překvapení mě ještě čekalo. A o to se chci s Vámi, přátelé přírody, podělit. U Podhoří, tam kde je molo přívozu, jsem málem s kolem sjel doVltavy...Stovky ptáků létalo nad hlatí řeky i vysoko nad ní... Bylo to nádherné divadlo přírody... Všude znělo „šrrr šrrr“, švitoření, které se dnes již tak často neozývá, ale tady v Praze? Břehule... břehule říční...Riparia riparia...

Zastavil jsem a MTB opřel o zábradlí. A díval se. Jen se díval... fascinován a jen jsem cítil blažení  po celém těle. Stovky ptáků létaly nad hlavou... nad řekou... nad silničkou... nad zahradami... všude kolem mě...Čtyři druhy opeřenců, dobyvatelé vzdušného prostoru, který jim byl domovem i jídelnou. Na protějším břehu hlomozila silnice plná aut, občas drnčel vlak..., ale švitoření, zpívání a pískání bylo přesto slyšet. Čtyři druhy našich stíhaček v přírodě. Stíhačky tu byly dávno, mnohem dřív, než je „vynalezl“ člověk... vynalezl? Okopíroval, ostatně jako všechno z přírody... Ptačí stíhačky stíhají hmyz, vzdušný plankton, kterého jsou ve vzduchu metráky... Jen ho pochytat. Nahoře i dole...

Vysoko loví rorýsové obecní (Apus apus), jen v době před deštěm, stejně jako vlaštovky, loví v nižším spektru vzdušného prostoru. A pískají u toho, jako děcka na sebevražedných atrakcích na pouti. Rorýse poznáme v tom hemžení snadno, zaprvé hlasitě pískají, létají nejvýše a mají dlouhá srpovitě zahnutá dlouhá křídla a jsou černí. Pod ním létají jiřičky obecné (Dolichon urbica) a vlaštovky obecné (Hirundo rustica). Vlaštovku snad pozná každé malé dítě podle vidličnatého, hluboce vykrojeného ocásku a podle hnědočerveného čela a hrdla. Létají ladně a křídly oproti jiřičkám mávají pomaleji. Jiřička se v tomto hemžení též dobře rozpoznala. Ze všech čtyřech vzdušných pirátů je nejvíce černobílá, ocásek je vykrojen méně než u vlaštovky a krásně bíle svítí kostřec (to je místečko na ptačím těle... mezi koncem zad a kořenem ocásku – tak bych vám to přiblížil). A zbývají nám ty krásné, vzácné břehule říční (Riparia riparia). Tři trojúhelníčky, tak jsem si kdysi udělal pomůcku při determinaci. Křídla a ocásek. Ten je ještě méně vykrojený než u jiřičky. A břehulky jsou celkově hnědé, žádná černá barva, bříško špinavě bílé a na voleti hnědá páska, která je patrná i pouhým okem bez triedru. Vzdáleně to vypadá jako by hlava a bříško byly oddělené  páskou...A stále se ozývají svým nezaměnitelným  „šrrr šrrr“. A létaly nejníže. Tak vidíte, jak to příroda zařídila. Každý obyvatel vzduchu má své místečko... a každý má dost potravy.Tak vidíte, letový mumraj byl odhalen a čtyři druhy ptáků jsme se naučili rozpoznávat. Chce to jen trochu cviku, vyrazit do  terénu, být trpělivý a mít radost nad vlastním bádáním...

A já tam stál a jen se díval a kochal se. Přestal jsem vnímat hluk města a zaposlouchal se do jednotlivých hlasů a měl jsem čistou radost z toho, že tu máme poblíž zoo břehule, které hnízdí v betonové stěně, v otvorech, které odvádějí vodu pod silnicí... A to je, přátelé jeden ze způsobů, jak si zlpšit náladu, sršet optimismem a být šťastný. Vynecháte-lo bláboly našich politiků, těch tlučhubů, a vydáte-li se v podvečírce na procházku namísto TV zpráv ven, kamkoli, tak zjistíte, že mnoho stresu z Vás náhle spadne. A to jenom tak, že budete venku a budete se kochat přirozenými věcmi kolem Vás.

Na břehulky jsem jel i druhý den 5.5. 2011. Byly tam. Ale už tam nebylo to velké množství vládců vzduchu. Vyjasnilo se, nehrozila bouřka ani déšť a tak hmyz opět létal vysoko. Rorýsové se přišpendlili na oblohu, že z nich byli pískající srpokřídlé tečky, břehulky řiřikaly u vody, vlaštovky chyběly, ale jiřičky... asi po půl hodině přilétlo 30hlavé hejnko a posílily letku lovců vzduchu. Zde jenádherná ukázka toho, proč máme naslouchat našim předkům a moudrým starším lidem... na těch pověrách, pranostikách, báchorkám, pohádkám... vždy je kus pravdy. Nebyli to žádní vědci  s pěti tituly před jménem, ale dokázali se dívat a žít v pokoře s přírodou. Příroda je mocná hybná síla tohoto světa a člověk nad ní nezvítězí.... Važme si jí, važme si naší vlasti ( ne, prosím Vás, "této země", jak naši zem degradovali naši politici!!!) a choďme třeba na břehulky do Podhoří.

Váš Pavel Švec, 6.5. 2011

břehule říční (Riparia riparia), foto Přírodainfo.cz

Kukačka obecná (Cuculus canorus)

foto: Jiří Bohdal  text: Pavel Švec

Vycházka za ptačím zpěvem proběhla na konci dubna  2010. Stejně jako na zimní vycházku i na tuto akci přišlo kolem 30 lidí, kteří za symbolickou cenu 20 kč ráno v 7 hodin šli s Pavlem Švecem, Tarou a Romanem Bělohlávkem do jitřní zologické zahrady. Podmínka byla taková, že jsme musili opustit zoo jako skupinka a tak jsme program ukončili ve 13 hodin na Císařském ostrově. Tam byl zaznamenán zpěv rákosníka zpěvného (Acrocephalus palustris) a cvrčilky zelené (Locustela naevia), což jsou ptáci, kteří na hnízdiště přilétli o něco dříve. V zoo jsme naslouchali slavičímu tlukotu, zpěvům rehků domácích i  zahradních, pěnic černohlavých, ale viděli jsme i predování kosího hnízda strakami i velkým množstvím zvuků. Dále jsme poslouchali i hlasům chovaných ptáků, zvláště pak majnám a loskutákům, jak imitují  a do svých zpěvů vkládají strofy našich ptáků... 

Vydejte se s námi v roce 2011 na další vítání ptačího zpěvu. Termín upřesním buď zde na mém webu, nebo to bude v kalendáriu Zoo Praha či na stránkách ČSO, České spol. ornitologické.

Již od roku 1992 Česká společnost ornitologická vyhlašuje akci Pták roku. Cílem tohoto projektu je cílená ochrana konkrétního ptačího druhu. Akce má vzbudit u odborníků i laické veřejnosti zvýšenou pozornost o konkrétní druh. To napomáhá k lepším poznatkům, které se pak mohou aplikovat v ochraně naší avifauny. Pták roku se tak stane mediálně propagovaný a tím se veřejnosti dostane do podvědomí. Ornitologové pak dostanou více dat, které mohou zpracovat a vyhodnotit. Získají se tak lépe údaje např. o příletu a odletu ptáků, o době hnízdění a jeho průběhu, jaké biotopy jsou osidlovány, ze kterých ptáci z nějakého důvodu mizí a tím upravit ochranu území atd. Ptáky roku se již např. stali ledňáček říční, vrabec domácí, rorýs obecný, slavík obecný a v loňském roce to byl skorec vodní. V roce 2010 je zvolená kukačka obecná. Zoo Praha se letos poprvé zapojí do této bohulibé myšlenky a připravila pro vás vycházku za Ptákem roku 2010.

Kukačka obecná (Cuculus canorus) je pták, kterého zná snad každé dítě podle typického hlasového projevu. Ve starší literatuře je známá i pod lidovým jménem žežulka i žežhulka, kukavka. Kukačka je ještě zatím hojný druh, který se prakticky vyskytuje po celém území naší vlasti od nížin až do hor. Je to arborikolní druh, ale souvislým velkým lesním komplexům se vyhýbá. Nebojí se ani větších měst a takhnízdí i v Praze, kde je pravidelným hnízdičem. Obývá spíše periferie, kde je větší počet lesních a křovinných biotopů s dostatkem většího hmyzu a drobného ptactva. Větší početnost vykazuje pravý břeh Vltavy, kde je více rozptýlené zeleně, např, v povodí Rokytky a Říčanského potoka, v Kunratickém lese. Vyšší denzitu na levé straně mají větší komplexy lesů např. v Radotíně či Prokopském údolí. Jen tak pro zajímavost v roce 1944 a 1945 byla zjištěna i ve Stromovce, kde parazitovala u ťuhýka obecného  a pěnice slavíkové. Tak byla zajímavá avifauna v Královské oboře! Kukačka je hnízdní parazit, to znamená, že samice klade svá vejce do cizích hnízd. Bylo zjištěno více sto hostitelů, z nichž je asi 20 hlavních (rehek zahradní, konipas bílý, rákosník obecný, červenka obecná). Kukačka vede velmi skrytý způsob života a není vůbec lehké ji v terénu najít i přesto, že má tak nápadný a nezaměnitelný hlas, který pozná i naprostý laik. Všeobecně je znám jen projev samečka, již méně samice. Hlas kukajícího samce není ukazatelem celkového počtu „hnízdících“ samic, proto se při mapování populace počítají počty tokajících samců. Ale i tak se zjišťuje, že od poloviny 90. let 20. stol. počty klesají. Příčina není zcela známa, zřejmě jsou na vině změny v zemědělství a pokles počtu drobného ptactva.

Kukačka obecná se v Praze v nízké denzitě vyskytuje, ale na města a obce není nijak vázaná, a tak se tomuto prostředí  

Co zde létá?

                                                              Z deníku ornitologa

                                                                                      Verze do Koníka

                                                     Text:   Pavel Švec

                                                     Ilustrace: Kateřina Švecová

Pražská zoo je veliká, krásná a na volně žijící druhy rostlin a živočichů bohatá zahrada, která skýtá oasu klidu, vzdělávání, ale i odpočinku a potěšení. To nám dávají nejen chovaná zvířata, ale i nesčetné vzdělávající programy, které svojí hravou formou poskytují návštěvníkům mnoho informací a zábavy. Cílem těchto programů jsou většinou zástupci světové fauny, ale pozornost návštěvníků tak poněkud odvádějí od naší přírody, která je neméně zajímavá.

   Zoo nejsou jen výběhy a voliéry se zvířaty a imitacemi jejich přirozených prostředí v nichž ve volné přírodě žijí. Zoologická zahrada je také antropogenní biotop, který poskytuje útočiště mnoha druhům živočichům a rostlinám v hlavním městě.Uměle vytvořené biotopy dávají možnost vytvářet životaschopné populace, které obohacují zahradu až o několik set taxonů (druhů) živočichů i rostlin.

   Pražská zoologická zahrada v posledních letech prodělává velikou revitalizaci, zvláště po ničivých povodních v roce 2002. S trochou nadsázky by se dalo říci, že zátopy pomohly vrátit přírodě ztracený a cenný biotop, který se tu vyskytoval – a to tůně, rybníčky a mokřady s litorálními porosty, které značně obohatily dnešní prostředí trojské kotliny.

     Pohleďme na toto specifické území, jako zoologická zahrada v Praze je, očima ornitologa. Ptáci jsou snadno identifikovatelné objekty, které pozornější návštěvníky upoutají nejdříve.A jsou  i oblíbení. Snad každý sype opeřencům v zimě na krmítko. A jsou i  krásní na pohled (stehlík, ledňáček, pěnkava, žluna), nebo nádherně zpívají (slavík, pěnice černohlavá, střízlík, ale i zdánlivě obyčejný kos). Není místa v Praze, abychom hned neviděli nějakého holuba, vrabce nebo koňadru poskakující ve větvích stromů a keřů. Pojďme se společně vydat na stezku poznání s ornitologem, triedrem a se zápisníkem.

Zápisník nebo deník by měl být neodmyslitelnou součástí každého, kdo chodí do přírody bádat nebo jen tak pozorovat.Využití deníku je velice rozmanité a praktické. Spoléhat se jen na vlastní paměť zcela nelze. Velké množství informací, které přicházejí z terénu, nejsme s to si zapamatovat dopodrobna. A k určování rostlin a živočichů potřebujeme znát přesné indicie, které povedou ke správnému určení druhu. Do deníku raději pišme obyčejnou tužkou, která se nerozpíjí, když nám náhodou sešit zmokne. Deník by měl správně obsahovat datum, čas, záznam o počasí, lokalitu a přesné popisy událostí. Jak jsou příjemné a cenné záznamy pozorování fenologických jevů v přírodě nebo zajímavých pozorování! Rád se vracím do psané minulosti. Pár takových střípků jsem ze svého deníku použil i do tohoto příspěvku.

Biotopy v pražské zoologické zahradě

Vodní prostředíje zde zastoupeno, zvláště v dolní části, vodami tekoucími a stojatými. Rybníčky, tůňky, slepé rameno a zarostlé vodní příkopy i četné vodopády – to vše tvoří jedinečný biotop, který přitahuje mnoho biologických druhů. Známé rčení říká, kde je voda, tam je i život. Pokud půjdeme teplým vyschlým borem, kterým protéká sebemenší potok, můžeme si povšimnout, jak bohatá společenstva rostlin  a živočichů tam žijí. Okolí rybníků na jihu Čech přímo překypuje životem. Čím to je způsobené? Je to především bohatou nabídkou živin, které se v tomto biotopu nachází. V jediné kapce vody žijí tisíce miniaturních druhů, které spatříme pouze v mikroskopu. Patří sem zooplankton, buchanky (Cyclopoida), vznášivky (Calanoida), trepky (Paramecium) nebo fytoplankton, rozsivky (Diatomae) a mnozí další. Tato plejáda pouhým okem neviditelných potvůrek tvoří základní „stavební kameny“ vodního ekosystému. Druhy se na sebe nabalují jako na sněhovou kouli a výsledkem je bujný život ve vodě vlastní a v jejím blízkém okolí

   V naší zoo ke druhové diverzitě paradoxně dopomohl člověk. Alespoň přírodě částečně vrátil, co jí v minulosti vzal. Kolem Vltavy se kdysi rozkládaly inundační louky, tůně a slepá ramena. Člověk racionálně zareagoval na ničivé záplavy v roce 2002 a v dolní části zahrady postupně vznikl unikátní vodní svět. Toto jedinečné, přírodě blízké stanoviště, je dnes obýváno mnoha taxony (druhy), které se sem postupně migrují z blízkého okolí.

Toto prostředí je bohaté nejen na ptactvo (rákosník zpěvný, slavík, slípka zelenonohá a mnoho dalších), žije tu mnoho obojživelníků a plazů, ale i hmyzu a jiných bezobratlých. Ale o nich příště.

Skály a skalnaté výchozy nám závidí mnohé zoologické zahrady. A proč? Protože jsou zcela přirozené. V naší zoo tvoří jeden obrovský „schod“ a rozděluje jí na horní a dolní část zcela unikátním způsobem. Tato místa patří k jedněm z nejteplejších míst v Praze. Tento jinak faunisticky a floristicky pozoruhodný biotop je v zoo ptáky tak trochu opomíjen. Zato ho však obývá pražská populace vzácné ještěrky zelené ( Lacerta viridis) a pavouka stepníka rudého (Eresus cinnaberinus). Z ptáků ve skalních štěrbinách může sbírat potravu rehek domácí (Phoenicurus ochrurus), který původně tento biotop obýval.

Teplé slunné stráně a loukyse nacházejí zvláště u cesty od horských kopytníků ke kiangům. Tam žijí společenstva teplomilných a  heliofilních druhů živočichů a rostlin. Z ptáků tam můžeme zastihnout  semenožravé druhy, které tam sbírají semena trav a plevelů (zvonek zelený, pěnkava, ale i bažant a koroptev).

Posledním významným biotopem jeparková a zahradní krajina.Ta je vyhledávána běžnými druhy, které známe např. z velkých parků, sadů a zahrádek. V zoo ji tvoří  roztroušené stromy a keře, záhony, pozůstatky lužních lesů, lidské stavby. I zde se dá krásně žít a tak i toto životní prostředí může být hojně druhově obsazeno.Např. populace hrdličky je v zoo největší v Praze. Hnízdí zde několik druhů sýkor, pěnic, budníčci a sedmihlásci.                                          

Galerie druhů

Je velmi těžké vybrat z více než 50 volně žijících druhů ptáků, které lze vcelku běžně v zoo potkat, těch pár nejzajímavějších. Kritérií pro výběr opeřenců do této galerie je několik. Cílem výběru jsou druhy zajímavé, které se stávají pozorností návštěvníků. Ti nás často informují o ptácích, které spatří v areálu zoo, a o nichž si myslí, že nám unikli z chovů. Takovým druhem může být žluna zelená (Picus viridis), často vydávaná za ulétnuvšího papouška…

1. Žluna zelená  (Picus viridis)

Tento nádherný šplhavec je v celé Praze hojně hnízdícím druhem. Vyhledává světlé a smíšené lesy, ve městech staré parky s přítomností dutin, ve kterých hnízdí. Tento datel je velikosti holuba. Je převážně zelená s červenou čepičkou na hlavě. Sameček má u zobáku červený vous a samička ho má černý. Při letu, zvláště na jaře, se ozývá veselým, vysokým „gly gly gly gly.“ V zoo se pravidelně zdržuje po celý rok a ve vhodných dutinách hnízdí.

2. Ledňáček říční  (Alcedo atthis)

Exoticky vypadající všeobecně známý pták Popisovat tohoto krasavce jistě není třeba. Pták na našem obrázku má připravenou rybu pro svá mláďata, protože ledňáčci polykají rybičky hlavičkou napřed. Bohužel, takový výjev v zoo nespatříme, poněvadž zde ledňáček  nehnízdí. Celkem pravidelně do zoo (ale i do Stromovky) zalétá zimující populace, nebo mladí potulní jedinci. Ti zde loví v mělkých vodách našich rybníčků a v expozicích a dělají společnost pelikánům a jeřábům.

14.1.06  8:40  na suché větvi nad vodní plochou ve Vodním světě sedí ledňáček říční. Vyplašen od návštěvníků zalétl do voliéry k pelikánům…15.1.06 pták na lokalitě setrval…

3. Slavík obecný  (Luscinia megarhynchos)

Tento nenápadný pěvec na sebe spíše upozorní svým překrásným zpěvem než zjevem. Mnozí lidé ani netuší jak vypadá. Obrázek napoví, že je to pták barevně nevýrazný. Slavík v zoo a v jejím okolí hnízdí. Slavíci hnízdí v nižších polohách, v prostředí křovin u vodních toků, v neudržovaných zahradách a parcích nebo na okrajích světlých lesů. Je to druh přísně tažný. Z Afriky, kde zimuje, se k nám vrací na přelomu dubna a května. Že se vrátil mistr v ptačí říši, poznáme podle zvučného zpěvu, který zaznívá z křovin ihned po příletu. Slavík často pěje za noci, proto ho Němci nazývají Nachtigall, což v překladu znamená noční zpěvačka.

4. Kvakoš noční  (Nycticorax nycticorax)

Volavka s krátkým krkem. Tak se dá jednoduše přiblížit tento brodivý pták. U nás sporadicky hnízdí v rybničnatých oblastech v jižních Čechách a na Moravě. Co je však velmi zajímavé je to, že ho můžeme spatřit i volně v areálu zoo a jejím blízkém okolí. Na území zahrady dokonce i hnízdí  a kolonie se mírně rozrůstá. V areálu zoo hnízdí přibližně 5-7 párů kvakoše ze záchranného programu Zoo Praha pod vedením dr. Pitharta  Hnízda můžeme spatřit poblíž slonince a na úseku zvaném bažantnice naproti lemurům katům. Je imposantní vidět tohoto vzácného ptáka v hlavním městě, který jinak hnízdí v těžko přístupných místech Českobudějovicka.

Kvakoš noční spatřen ve Stromovce (rybníček u Výstaviště, 30.4.06, s větvičkou v zobáku. Let směrován k zoo

5. Vlaštovka obecná  (Hirundo rustica)

Kdo by jí neznal? Vlaštovka bývá často spojována svým hnízdním výskytem se zemědělskou výrobou, zvláště pak s chovem hospodářských zvířat. Je to proto, že tam nachází vhodné místo na umístění miskovitého hnízda (podobná jiřička ho má kulovité) a bohatou potravní nabídku, kterou tvoří převážně drobný hmyz z řádu dvoukřídlých. V okolí by neměla chybět i vodní plocha, nad kterou vlaštovky často loví. Ze zimovišť se vrací v  polovině dubna. První přilétají samečci, kteří obsadí většinou loňská hnízda a hnízdní okrsky a pak přilétnou samičky. V zoo vlaštovka hnízdí, kde vyhledává stáje s kopytníky nebo sloninec.

30.3.2006 jarní přílet vlaštovky, přelet nad lvincem!!!  Velmi časný návrat ze zimoviště.

6. Volavka popelavá  (Ardea cinerea)

V zoo sice nehnízdí, ale pravidelně se tu vyskytuje od druhé poloviny 80.let minulého století. Počet zimujících ptáků je okolo třiceti, kteří se zdržují v areálu trojské kotliny. Volavky často posedávají a nocují nad výběhy horských koz. Často je můžeme vídat spolu s racky a kormorány, jak se přiživují na rybách, které jsou určeni pro pelikány.a jiné rybožravé ptáky.

7. Slípka zelenonohá (Gallinula chloropus)

Na první pohled vypadá jako cizokrajný pták, který nám utekl z chovu. Není tomu tak. Slípka patří spolu s lyskou mezi krátkokřídlé(řád Gruiformes), kam řadíme i jeřáby či dropy. Je menší než kachna a dospělé ptáky bezpečně poznáme podle rudě zbarveného zobáku se žlutou špičkou (podobná lyska má zobák a čelní štítek bílý!), dále má zelené nohy a prsty a bílé spodní ocasní krovky. Často ji můžeme slyšet. Zvučné ostré „kyrk kyrk“ se ozývá z litorálních porostů i z volné hladiny. Slípka zelenonohá v zoo běžně hnízdí v hustých porostech v kulovitém miskovitém hnízdě. Mláďata se ihned po vylíhnutí a proschnutí  spolu s matkou vydávají na vodní hladinu. V prachovém šatě jsou černá s červenými zobáčkem.

8.. Střízlík obecný  (Troglodytes troglodytes)

Jeden z našich nejdrobnějších ptačích druhů, měří kolem 9cm a váží asi10g. Na Slovensku mu říkají oriešok. Primát v nejmenší velikost evropských ptáků  však drží  oba druhy králíčků, králíček obecný a ohnivý. Střízlík je převážně hnědavě zbarvený, bříško je světlejší a jemně vlnkované.. Má zavalité tělíčko s krátkým vztyčeným ocáskem. Střízlík vyhledává lesy, staré zahrady a parky, často u vodních toků s dostatkem keřů a jiné husté vysokobylinné vegetace. Proto spatřit střízlíka je velice obtížné. Jeho přítomnost bezpečně poznáme podle typického, krásného a zvučného zpěvu, který zaznívá z podrostu. V zoo na vhodných stanovištích běžně hnízdí.

9. Konipas horský  (Motacilla cinerea)

V České republice žijí a hnízdí 3 druhy konipasů. Se dvěma druhy, konipasem bílým a konipasem horským, se můžeme setkat v hnízdní době i v Praze. Konipas luční v hlavním městě nenašel vhodný biotop. S konipasem horským se setkáme na bystrých vodách potoků  od nížin do hor. Zdržuje se převážně na zemi, kde pobíhá podél břehů, kolem stavidel, jezů, na kamenech a pískových sedimentech. Od na první pohled podobného konipasa lučního se odlišuje šedým hřbetem, žlutozeleným kostřecem a delším ocasem. K. luční má hřbet zelený, nazelenalý kostřec a kratší černý ocásek s bílým lemováním. S horským konipasem se na lokalitě zoo Praha pravidelně setkáme spíše na  podzimním a jarním průtahu. Často se zdržuje  v dolní části zahrady v pavilonu Vodní svět nebo u lemurů katů.

 Z deníku: 12.4.2005, 10:20hod, u vodopádu u katů 1 ex. adult samec kon.hor. ve svateb. šatě…zpívá..    

 10. Rákosník zpěvný  (Acrocephalus palustris)

A kde jsou v zoo rákosiny, aby v nich žil rákosník? Pár stébel sice na vhodných místech roste, ale ne každý rákosník je na tyto rostliny vázán.  Rákosník zpěvný raději vyhledává vlhké louky, porosty vysokých bylin při potocích a příkopech. V rákosinách se zdržuje v době tahu a to v květnu a v září.

Po příletu začátkem května sameček začne po celý den intenzivně zpívat a to i za tmy. Jeho zpěv je koncert pro uši pro náročného posluchače. Píseň je pokaždé jiná, protože tento malý imitátor do svého projevu dokáže zakomponovat mnoho ptačích kolegů a to dokonce druhy i z afrického zimoviště.

11. Cvrčilka zelená (Locustella naevia)

Tento malý ptáček často uniká pozornosti.Je 13 cm dlouhý a  Žije velmi skrytě na mnoha místech v bylinném patře ve vlhkých biotopech v nižších polohách. Je to přísně tažný pěvec, který přilétá až počátkem května. Sameček ihned začne zpívat svojí jednoduchou písničku, kterou přednáší s široce otevřeným zobáčkem na stéblu traviny nebo na větvičce stromu. Jeho písnička připomíná vrzání kobylky zelené, od které se těžko rozeznává. Malé hnízdečko je ukryto většinou na zemi v husté porostu bylin. Živí se výhradně živočišnou potravou, převážně hmyzem. V areálu zoo hnízdí poblíž pavilonu vodních ptáků nebo na Císařském ostrově.

12. Krahujec obecný (Accipiter nisus)

Jako poslední pták naší galerie je zástupce řádu dravců. I predátoři mají své místo v ekosystému, protože udržují populace v dobré kondici a to je pro přírodu základní předpoklad, aby v ní přežívali jen ti nejzdatnější jedinci. Krahulík je malý dravec, samička je zvící hrdličky, sameček jako u všech dravců, je menší. V letu ho poznáme podle krátkých kulatých křídel na rozdíl od poštolky, která je má zašpičatělé. Stejně velká poštolka je má zašpičatělé. Létá nízko nad zemí a kopíruje terénní vlny odkud překvapuje svojí kořist. Je to specialisovaný lovec ptactva. Sameček zvládne kořist do velikosti kosa, velké a zdatné samice zdolají i hrdličku. Hnízdo většinou staví sameček na jehličnanech, zvláště na smrcích, méně často na listnáčích. Není výjimkou přebírání starých hnízd po vránách a veverkách. Krahujec obecný do zoo pravidelně zalétá, kde se i slabší samečci naučili lovit přemnožené hrdličky, které tu ztrácejí svojí plachost a ostražitost.a 2. 3. 2007, dva dny po sobě krahujec slovil úspěšně dvě hrdličky

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-

Závěrem bych chtěl poděkovat mému deníku, kterému vděčím za poznámky, které bych jinak již dávno zapomněl a dr. Karlu Pithartovi za přehlédnutí textu a za údaje poskytnuté o kvakoších v záchranném programu.

                                                 Co zde létá II – ptáci parkové krajiny

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

V minulém čísle TK jsme si představili 12 druhů ptáků žijících na území pražské zoologické zahrady a v jejím blízkém okolí. Nyní si přestavíme další tucet druhů, které obývají tuto rozmanitou lokalitu, což je zhruba polovina všech hnízdících taxonů této oblasti. Není možné se podrobně zabývat všemi druhy tak cílem výběru jsou ptáci něčím zajímavé, které upoutají běžného návštěvníka.

Zahrady a parky jsou součástí antropogenních stanovišť. Velké parky vznikaly transformací původních přirozených biotopů, které člověk v různých obdobích přetvářel a upravoval. Většina parků vznikla na území lesních společenstvech. Krásným příkladem je Královská obora nebo-li Stromovka, která kdysi bývala lužním listnatým lesem, kde ještě můžeme tušit jeho zbytky. Dodnes tu přežívají taxony, zvláště ze zástupců hmyzu, keřů a stromů, kteří dokládají původní prostředí. Při ničivých zátopách bylo dobře vidět jak původní dendrologická skladba odolala a mnohé okrasné a nepůvodní stromy popadaly a zahynuly.

Ptáci reagují obdobně. Výskyt lejska bělokrkého, budníčka lesního, ze šplhavců strakapouda prostředního potvrzuje, že tito ptáci z prostředí zcela nezmizeli, jen zmenšili své počty, ale setrvali. Jak člověk prostředí měnil, tak se i měnila druhová skladba rostlin a živočichů. Některé taxony zareagovaly zánikem a ústupem z prostředí, jiné zůstaly jako rezidua, naopak řada dalších nastoupila jako náhrada zmizelých. Osidlování přetvořené krajiny je velice zajímavé a lidské prostředí je také velice druhově bohaté.

Proč jsou zahrady a parky ve městech přitahují nové druhy? Samozřejmě, nemohou se měřit s mnohem bohatší přirozenou cenózou, ale ve městech představují jakousi oásu života v betonové a asfaltové poušti. Vyjeďme si z centra na okraj Prahy, do Trojské kotliny, a uvidíme i uslyšíme život, který tu je velmi bohatý. Proč tomu tak je? Trója je většinou zastavěna vilkami z první poloviny 20.stol., u kterých jsou velké a živé zahrady. Staré stromy a keře, skalky, záhony plné květin, polorozpadlé lidské stavby, místy neudržované travnaté plochy, to jsou ta místa, která přitahují mnoho druhů. Bohužel dnes je doba, kdy se ze zahrad stávají „golfová hřiště“ s jedním dvěma konifery, bez záhonů, bez neudržovaných ploch, vznikají velké betonové plochy apod. Takové prostředí mnoho ptáků nepřiláká. Ptáci potřebují úkryty před predátory, vyžadují vhodná hnízdiště, bohatou potravní nabídku. Avifauna parkové a zahradní krajiny může být hodně bohatá, naleznou-li ptáci vhodné podmínky k životu. U jednotlivých druhů se zmíním o ekologických nárocích na prostředí. Nabídneme-li volně žijícím živočichům a rostlinám různorodé prostředí, věřte kolik jich zde najde svůj domov, protože jen tak můžeme ovlivnit počty a výskyt ptáků v našem městě.

Pražská zoologická zahrada má širokou škálu parkových stanovišť, kde se ptáci mohou vyskytovat i hnízdit. Vystoupáme-li náš unikátní obrovský geomorfologický „schod“, tak se ocitneme v horní části zoo, která má poněkud jiný přírodní charakter. Je tu zřejmá absence vodních ploch, jsou tu větší luční společenstva ( pastviny, větší výběhy pro kopytníky), dřevěné seníky apod. Místy jsou vidět i „rozsáhlejší“ lesíky a lesostepi. Pozorný návštěvník si jistě povšimne odlišnějšího složení ptačí cenózy. Samozřejmě to nejsou velké druhové rozdíly, ale dají se postřehnout. Téměř chybí vodní ptáci, je tu více jiřiček a vlaštovek reagující na stáje kopytníků, kde je více hmyzu a vhodných ploch k založení hnízda. A ve výběhu Africké panorama si umím představit dudka sbírající potravu…ještě v první polovině 20. stol. se tu občas vyskytl, protože hnízdíval v Divoké Šárce.

Pojďme se projít naší malou galerií druhů, kterou jsme pro vás připravili. Cílem výběru jsou druhy něčím zajímavé, které upoutají zraky vás návštěvníků.

Pěnkava obecná (Fringilla coelebs)

Jeden z nejpočetnějších ptačích druhů v Praze. Je to původně pták lesů všech ekologických typů a jeho okrajů, ve městě proniká do starých zahrad a parků, kde je větší podíl dřevin. V intravilánu jí stačí menší parčík nebo dvůr s pár stromy. Pěnkava je sice všeobecně známý pták, ale krásně vybarvený sameček, je-li nasvícen jasným jarním sluncem, působí velmi exoticky. Mnozí návštěvníci se mě ptají, zda-li nám neulétl nějaký ptáček z voliéry. Samička je nenápadně šedohnědá. Obě pohlaví mají dobře viditelné bílé křídelní pásky. Pěnkava je převážně zrnožravá, v době hnízdění mláďata krmí hmyzem. Hnízdečko je velice půvabné a pro druh typické. Většinou je situováno vysoko a při kmeni stromu. Je postavené z mechů a lišejníků, z jemných kořínků a je vystláno chlupy, peřím a jiným jemným materiálem. Je to zčásti tažný druh, zimě zůstávají staří samečkové, proto C. Linné dal pěnkavě druhové jméno coelebs, vdovec.

Sýkora modřinka  ( Parus coeruelus)

Naše nejmenší sýkorka, hned po koňadře nejpočetnější.  Koňadra je naše největší sýkora. U nás hnízdí šest druhů rodu Parus, na světě je známo dalších 42 druhů pravých sýkor. Je to modrožlutý neposedný  ptáček s bílým proužkem na křídle a na rozdíl od koňadry nemá bříško rozdělené černým proužkem a hlavičku má modrou. Všechny sýkory hnízdí v dutinách stromů, u lidských sídel v budkách. Modřinka hnízdí dvakrát v roce a v první snůšce může být až 15 vajíček, což je na tak malého ptáčka úctyhodné číslo. Tuto sýkorku lehce poznáme i podle zpěvu, když si zapamatujeme jednoduchou mnemotechnickou pomůcku, „cícícícililink“ zní jako dětské napodobování staré tramvaje. Při kroužkování tento diblík podává heroické výkony a věřte, že její štípnutí bolí mnohem více než od její  větší kolegyně koňadry. S modřinkou se setkáme běžně ve městech, kde je alespoň pár stromů a nějaká dutina a to např. i schránka na dopisy nebo dutý plotní sloupek.

Dlask tlustozobý ( Coccothraustes coccothraustes )

V naší galerii jeden z nejpestřejších opeřenců. Patří do velké rodiny pěnkav (čeleď Fringillidae) a je z nich se svou délkou kolem 17 cm největší. Jeho vědecké pojmenování doslova znamená louskač pecek. České lidové jméno třešňák nám rovněž napovídá čím se dlask živí a co je na jeho vzhledu nejnápadnější – jeho velký a tlustý zobák. Ten používá na louskání tvrdých pecek a semen, což je jeho hlavní potrava. V zobáku může vzniknout tlak až 45 kg a tomu již žádná pecka neodolá! Je to pták hojný po celém území ČR a v i v zoo se s ním běžně setkáme. Však dlaska vidět vyžaduje cvik, pomůže znalost hlasu nebo mít štěstí. Pták se totiž často zdržuje vysoko v korunách stromů  a prozradí ho krátké „ciks ciks“ (přízvuk je na ci), které se dá lehce imitovat, nebo při hodování uslyšíme praskání loupaných semínek. V zimě létá na krmítka, kde hejnka dlasků vypadají velmi exoticky.

Šoupálek krátkoprstý ( Certhia  brachydactyla)

Na území ČR a i v Praze žijí 2 taxony rodu Certhia. Na první pohled jsou habituálně téměř identičtí, způsob života je rovněž stejný, liší se však rozdílnými zpěvy a nároky na prostředí. Šoupálek krátkoprstý vyhledává spíše parkovitou krajinu a světlejší listnaté a borové lesy. Druhý druh, šoupálek dlouhoprstý, je na území hlavního města vzácnější, protože je úzce vázán na prostředí jehličnatých stromů. Šoupálek krátkoprstý je hojnější a v zoo se s ním  můžeme setkat. Šoupálci jsou jedni zmála šplhajících pěvců, další je např. brhlík lesní. Šoupálek krátkoprstý je čilý a poměrně nebojácný ptáček, kterého můžeme zblízka pozorovat jak spirálovitě šplhá od paty stromu směrem ke koruně a pak opět slétne téměř k zemi a celý proces se opakuje. Při tom tento hmyzožravec prohledává každou skulinu, kde by našel nějakou tu hmyzí lahůdku. Zajímavý je i způsob hnízdění. Šoupálci nejsou typičtí doupní hnízdiči, proto vyhledávají odchlípnutou kůru, pukliny ve stromech, v metrech dřeva nebo v lidských sídlech i na příklad pootevřená okenice. Sám jsem jednou našel hnízdo v rozpadlé poštovní schránce, kde bylo šest bílých, červeně tečkovaných vajec.

Mlynařík dlouhoocasý  (Aegithalos caudatus)

Podle habitu připomíná sýkory, ale mlynaříci mají svojí čeleď Aegithalidae. Jsou to drobné „vatové kuličky“ s dlouhým ocáskem, proto si nelze tohoto 9 g ptáčka s žádným jiným druhem splést. Od sýkor se liší způsobem hnízdění. Nehnízdí v dutinách, ale staví si velké kulovité hnízdečko, které má  jediný postranní vchod a patří spolu s moudivláčkem mezi  nejimpozantnějším hnízdům mezi našimi ptáky. Je to mechová, kolem 20 cm vysoká stavbička, která je maskována mechy a lišejníky, které se vyskytují na stromě, na němž je hnízdo postaveno.Do této kolébky samička snese 8 – 12 vajíček, na kterých si sama sedí. Celá snůška často váží více než samička! Mlynaříci jsou ptáci stálí, v zimě se potulují ve větších hejnkách, často i se sýkorami. V zimě je také příhodná doba si tohoto drobečka dobře prohlédnout. Také si můžeme všimnout dvou barevných forem. Čistě bílá hlavička patří k severnímu poddruhu (subsp.caudatus), forma s proužkem přes oko ke středoevropskému (subsp. europeus) a ta je také na našem obrázku.

Pěnice černohlavá  (Sylvia atricapilla)

Jedna z našich 5 druhů pěnic.Všechny jsou přísně tažné. Ještě zhruba před 30 lety na území Prahy hnízdilo všech pět druhů těchto hmyzožravých ptáků. Pěnice vlašská (Sylvia nisoria) bohužel vymizela. S ostatními pěnicemi se běžně v Praze a v okolí zoo běžně setkáme. Černohlávek, jak se pěnici černohlavé lidově říká, přilétá ze všech pěnic nejdříve, někdy i v polovině dubna. Sameček má černou hlavičku u samic a mladých ptáků je rezavá. Samci při příletu ze zimoviště, začínají ihned krásně zpívat. Někteří znalci ji řadí ve zpěvu na druhé místo hned za slavíkem. Pěnice staví miskovitá hnízda 0,5 – 1,5 m nad zemí a snáší 4 –5 vajíček. Mláďata krmí hmyzem všech vývojových stadií. Na podzim ptáci sbírají jako doplněk stravy i různé bobule. Na zimoviště odlétá vcelku pozdě, někdy i v polovině října. Černohlávek se dobře adaptoval na urbánní prostředí a ve městech vyhledává vhodná prostředí, kde i hnízdí. Je pozoruhodné, jak se ptáci přizpůsobují životu ve městech. Pěnice černohlavá je ze všech pěnic nejvíce vázaná na lesní prostředí – a při tom její zpěv zněl v roce 1997 v dolní části  Václavského náměstí, v roce 1998 si pro své hnízdo zvolila Františkánskou zahradu!

Červenka obecná  ( Erithacus rubecula )

Je to hmyzožravý ptáček velikosti vrabce. Je hnědavě zbarvená s cihlově červenou hrudí a tvářemi. Podle velikosti červené náprsenky se přesně nedá určit zda se jedná o samečka či samičku. Zavalitější tělíčko nesou poměrně dlouhé a tenké nožky. Červenka je výborný zpěvák a její zvučná a melancholická písnička zní od časného jitra až dlouho do tmy, kdy jiní ptáci již ztichli. Můžeme ji slyšet téměř po celý rok. Zvláště působivý je zpěv v jasném zasněženém lednovém dni. Dalším typickým znakem jsou nápadně velké oči a to i u mláďat, takže si je nemůžeme splést s podobně zbarveným mláďaty, např. rehků. Velikost očí je ekologické přizpůsobení pro život v přítmí křovin a vysokých bylin. Na toto prostředí je vázána, tam také při zemi hnízdí a vychovává mladé. U červenky je všeobecně známa velká mortalita mláďat, proto dokáže v příznivých letech vyhnízdit i třikrát. Červenky jsou částečně tažné, v zimě většinou zůstávají starší samečkové. Samičky a mladí ptáci létají do jižní Evropy a severní Afriky.

Rehek zahradní  ( Phoenicurus phoenicurus)

Na našem území hnízdí dva druhy rehků a s oběma se můžeme setkat v naší zahradě. Oba jsou tažní, k nám přilétají zhruba na přelomu března a dubna. Ihned popříletu samečci začínají zpívat a to vždy na vyvýšeném místě, např. na střeše, komíně nebo vysokém stromě. Rehek domácí se ve městě lépe etabloval než jeho blízký příbuzný rehek zahradní. Zatímco se s rehkem domácím můžeme setkat i v centru Prahy, jeho zahradní protějšek vyhledává ve městech velké parky, hřbitovy, staré vilové zahrady, kde jsou  staré doupné stromy v nichž přirozeně hnízdí. Méně často si své hnízdečko postaví i v polobudce, tzv. rehkovníku. O vystýlku a inkubaci 5 –7 vajec se stará samička, sameček se zapojuje až při krmení mláďat. Že se jedná o rehky snadno poznáme podle toho, že neustále pocukávají svými rezavými ocásky, podobně jak to dělají konipasi. Rehků mírně ubývá a pomoci jim můžeme tím, že pro ně postavíme budky nebo, to je mnohem lepší, nebudeme ze zahrad dělat travnaté pouště s nízkými konifery, ale vrátíme jim starobylý ráz. Ve vilových čtvrtích Dejvic, Hanspaulky nebo Šárky je rehků zahradních stále ještě dost.

Strakapoud velký  ( Dendrocopos major )

Málokdo ví, že na našem území hnízdí 5 druhů strakapoudů, kteří mají velice podobné zbarvení a způsob života. V Praze žijí a hnízdí 3 druhy, strakapoud malý, s. prostřední a třetí nejhojnější z nich je strakapoud velký. Je to druh nenáročný, svá mláďata vyvádí v lesích všech typů od nížin až do 1300 m.n.m., v parcích, zahradách, na hřbitovech Jako téměř všichni datlovití ( kromě krutihlava, ten jako jediný odlétá do teplých krajin) žijící na našem území, je strakapoud velký stálý nebo v zimě potulný. Strakapoudi se živí jak potravou živočišnou, tak i rostlinnou a to především v zimě. Začátek reprodukční doby můžeme pozorovat již v teplých a slunných lednových a únorových dnech v městských parcích. Uslyšíme typické bubnování samečků. Svými ostrými zobáky klepou nejraději do suchých dobře  rezonujících větví, protože čím silnější zvuk větev vyluzuje, tím více ukazuje na dominanci samečka. V hlučném městě může bubnování zanikat v rachotu ulic, ale přizpůsobivý šplhavci to vyřešili. Našli si náhradní zdroje pro svojí produkci – okapy, plechové tabule, a dokonce, jak jsem pozoroval, i velký stavební jeřáb. Zní to podivně? A nepřipomíná vám jeřáb vysoký smrk?

Kalous ušatý  ( Asio otus )

Spolu s puštíkem obecným je kalous naše nejběžnější sova, v Praze je nejhojnější. Vyhledává lesy i lesíky, remízky v agrární krajině, staré parky, hřbitovy a vilové zahrady. Trochu připomíná svým habitem zmenšeninu výra a to hlavně „oušky“, které má na hlavě. Od března můžeme v zšeřelé Praze i na území zoo slyšet jeho typické houkání, krátké nepříliš hlasité „hu…hu…hu“. Pro zapamatování hlasu to zní podobně jako když L. Smoljak napodoboval žáby ve filmu Na samotě u lesa. V toku sameček pořádá pro samičku akrobatické lety při kterých tleská křídly pod tělem. Hnízdo si kalousi nikdy nestavějí sami, ale přebírají větší hnízda po sojkách, strakách, dravcích nebo i po veverkách. Do něj samice snese v průměru 3 –6 kulovitých vajec. Mladí kalousi se líhnou zhruba po 28 dnech. Během května se s mladými kalousky můžeme potkat, protože se nechovají příliš nenápadně. Sedí na větvi, koulí před sebe svými oranžovýma očima ( podle tohoto znaku lehce poznáme juv. kalouse od juv. puštíků nebo sov pálených ) a jemně pískají „cíí, cíí“. S rodiči se zdržují až do podzimu. Kalousi  jsou nesmírně užiteční, jejich potravu z 95% tvoří drobní hlodavci, zejména hraboši a myši. Zbytek připadá na ptáky, obojživelníky a plaze apod. Dospělí pták denně pozře 4 –5 myší tak si z toho lehce odvodíme kolik je to za rok a jaké to má pozitivum pro zemědělství.

Holub hřivnáč  ( Columba palumbus )

Je to náš největší zástupce řádu měkkozobích ( Columbiformes). Měří kolem 40 cm a váží půl kilogramu. Od běžných zdivočelých holubů, tzv. věžáků, se ještě dobře rozpozná podle  čistě bílých pásek na křídle a bílé skvrny na krku. Hřivnáč patří k tzv. kulturofilním druhům ptáků, protože spolu se sojkami, strakami, slípkami, lyskami a dalšími druhy si vytváří pozitivní vztah k městskému prostředí. To často vede ke změně v chování. Původně lesní ptáci ztrácejí plachost, potravu hledají poblíž lidských sídel, část populace tažných druhů může přezimovat, hnízdí na rušných místech apod. Tak bylo nalezeno hnízdo sojky na vysokém jeřábu uprostřed stavby, straka postavila domov pro mláďata ze 150 drátů a jiného kovového materiálu a hřivnáč zahnízdil na  rušné Vinohradské třídě! Holubí hnízda jsou na velmi primitivní úrovni. „Věžáci“ snáší na pár klacíků na skalní nebo domovní římse, hřivnáči hnízdící v korunách stromů z větviček, které jsou tak ledabyle položeny, že často vidíme zespoda bílá vejce nebo mláďata. Samička klade jen 2  bílá kulovitá vejce, na kterých se oba partneři střídají. Hřivnáči hnízdí 2x v roce, byla však zaznamenána i snůška třetí. Hřivnáči každoročně v několika jedincích přezimují. Před pár lety se na území zoo přezimovalo asi 30 hřivnáčů.

Poštolka obecná( Falco tinnunculus )

Malý sokol velikosti holuba. Poštolka je nejhezčí z našich dravců. Zvláště sameček s modrošedou hlavou je pestře zbarven. Její velké oči jí dodávají uličnický vzhled a nejsou tak „zlé“ jako jsou oči jestřába nebo krahujce. Poštolka je v Praze běžně hnízdícím dravcem a nebojí se ani centra. Tam hnízdí na nejvyšších místech budov všeho druhu, v přírodě vyhledává stará a opuštěná hnízda po vranách a strakách. Jako ostatní sokoli hnízdo moc nevystýlá. Samička snáší 4 – 6 vajec, která inkubují po 30 dnech. V té době má sameček hodně napilno, protože musí lovit jak pro samičku tak i pro mláďata. Je to neúnavný dravčík, který loví především na zemi. Svým jedinečným třepotavým letem vyhlíží kořist pod sebou. Nejčastěji to bývají malí hlodavci, větší hmyz, ještěrky, občas nějaký pták apod. Co je však zajímavé, že poštolky hnízdící v inravilánu velkých měst dokáží skolit i tak velkou kořist jako jsou sami, což  ve volné přírodě téměř nedělají. Velké holuby věžáky totiž prudkým nárazem shazuje s domovních říms. Je to opět adaptace na městské prostředí, které nabízí v hojnosti tuto potravu.. Poštolka v okolí zoo běžně hnízdí a je často vidět jak se třepotá nad velikým výběhem u Afrického panoramatu. Na této lokalitě není nouze o malé hlodavce, proto se sem slétávají poštolky z blízkého okolí, aby si zde nalovily.

Z mého deníku

28.4. 2006, nalezeno hnízdo hřivnáče na čtyřmetrové lipce v Dejvicích v Bubenečské ulici

2.10.2004, polojasno, 16°C, Podz. fest. ptactva, Vltava pod zoo s Jardou Cepákem,  1ex. pisíka ob. mezidruhová agresivita mezi poštolkou a krahujcem

28.10.2004, zataž., inverze, 15°C, u pěší lávky k zoo slyšen zpěv zvonohlíka!!!, pozdní výskyt, 30 ex. kvíčal na ostrově

zima 2006/07, na krmítku v areálu zoo pozorována přezimující pěvuška modrá

4.8. 200516:30 hod, u hor. kopytníků sledován strakapoud prostřední

27.3.2006, zataž. 9°C, přílet rehka dom.

16.3. 2006, ráno -2°C, špaček na „bažantnici“v zoo imituje majny Rotchildovy, vlaštovku, brhlíka, volání pěnkavy a zpěv žluvy hajní

2.3.2006nalezen host ze severu -  sameček jikavce, náraz do skla, přežije…

2.8.2006, 22:10 hod, slyšena mláďata kalousů ve smrcích u silničky do Podhoří u Afr. výběhu

15.5.2006, 5:20, na Císař. ostrově zpívá rákosník zpěvný, cvrčilka zelená a loví puštík obecný. Je to pár hnízdící ve Stromovce.

Velká voliéra dravců, aneb jak to vidí luňák

- nevšední pohled na unikátní chovatelské zařízení

                                                                 Věnováno věčné památce Jiřího Felixe

text: Milvus milvus a Pavel ŠVEC

fotografie: Roman Vodička, Jaroslav Šimek

Zdravím vás všechny, kteří se rozhodli přečíst si můj příspěvek v tomto plátku, který bych chtěl obohatit nějakou tou vědou, jak tomu ti dvojnožci říkají. Pomáhat mi bude ornitolog, alespoň si tak říká, Pavel Švec se, myslím, jmenuje. Doufám, že mi do toho nebude moc kecat, jak to má ve zvyku. To si jednou koupil knihu a… (k tématu, Milvusi!). Mně dal jméno nějaký Carl Linné, Milvus milvus, tak to vymyslil ten pán. A Češi mi říkají luňák červený. Kde sebrali tu červenou, to nevím, luňák rezavý by bylo daleko výstižnější. Tak to jsem já. Nebojte, o sobě ještě něco napíši, až přijde čas. A můj spoluautor je takový nadšenec s bříškem, v kloboučku, bez kterého ani ránu, a kterému se prý splnil životní sen dělat v zoologické zahradě, u zvířat, venku, v přírodě, v osvětě za záchranu biodiverzity.  A jak si tak sedím a přemýšlím o článku, který chci s Pavlem napsat, tak se začínají dít podivuhodné věci. Tlupa dvojnožců z řad vošošů stojí před naším bejvákem a dělají tam něco co se nápadně podobá lovecké poradě. A je tam i říďa, tak je to asi důležité. (Milvusi, říďa se říďovi neříká, správně je to pan ředitel!) Tak ho vidíte, fu…, stále, pořád mě opravuje, to bude náročná spolupráce. Ale já se ho nebojím, třeba ho budu potřebovat a tak jdu do toho.(co to máš za výrazy, od lidské omladiny, co?)…a tak to s ním napíši.

Sedím na stromě v obehnaném prostoru, kterému dvojnožci říkají voliéra. Voliéra není klec, voliéra je voliéra…to slovo je cizího původu, pochází  ze země galského kohouta, z Francie, ze země vonící levandulí a vínem.. Kohouta bych si… (ale Milvusi!). Etologický(etymologický!) slovník praví: velká ptačí klec. Z fr.voliere od voler létat. A létat tu opravdu dovedu, a to vcelku královsky. Mohou tu kroužit i mí spoluvoliérníci, supi hnědí, a to jsou nějaká monstra. Prostor jim to dovolí. Voliéra totiž má délku 38 m, výšku 16 m  hloubku 28 m. Byla postavena v roce 1972  firmou ČKD Slaný, přesně na místě, kde stála JVD Jandova voliéra dravců. Ta byla myslím…menší…, Pavle…(Původní Jandova voliéra byla opravdu menší, ale ve své době, tj. v době otevření naší zoo 28. září 1931, byla největší v Evropě. Měla délku 25 m, výšku 14 m, a hloubku 16 m. Projektoval jí slavný C. Hagenbeck z Hamburku a stavba se  zaplatila z finančního daru od T.G.Masaryka. Na tuto stavbu navazují i menší dvojvoliérky, ve kterých  dnes chováme lorie, amazoňany, sovy a tvoří pěkný kolorit, kde se odráží historie pražské zoo. Byla by věčná škoda zbavit se daru minulosti, to je jako kdyby se zboural Trojský zámek jen proto, že tu stojí příliš dlouho a je trochu oprýskán. Ale citlivá rekonstrukce by jim prospěla. Zkázu zažila unikátní velká voliéra 26.11. 1969. V noci napadl těžký mokrý sníh, ocelové nosníky nevydržely a praskly.  Ráno bylo naměřeno 25 cm mokrého sněhu…Pozoruhodné a zajímavé bylo druhové zastoupení dravců v Jandově voliéře, které bylo od počátku zoo velmi pestré: orel mořský, orel skalní, orel křiklavý, orel volavý, orel královský, orel jasnohlasý, orel páskovaný, orlosup palmový, orel východní, orel stepní, orel klínoocasý, orel bělohlavý, orel kejklíř, orlosup bradatý, kondor královský orlík krátkoprstý sup bělohlavý, sup hnědý, sup kapucín, sup holohlavý, sup bengálský,sup himalájský, sup mrchožravý,  káně lesní, karančo jižní, kondor havranovitý, kondor krocanovitý, káně (orel) aguja, káně černohřbetá, kondor andský, jestřáb lesní, luňák hnědý a můj spoluautor Milvus milvus. Dále tu byli umisťováni i „nedravci“: vrána obecná šedá, čáp černý, krkavec velký…)   

No a takto to dopadne, když dám Pavlovi slovo. A měl to být můj článek!(Tak se nečil a povídej…)

Tak si sedím …na stromě, prší celou noc a celý den… a tam dole postává tlupa těch dvojnožců v modrých mundúrech. To nevěstí nic dobrého. Jsou tam i vošošky z kachňárny (ale Milvusi, říkáme chovatelky, jsou to dámy a jsou z PVP!), přišla i Martínka, naše šéfka o svém volnu. No, jestli to nebude kvůli té opravě našeho bejváku. Něco jsem zaslechl, a že by se to už uskutečňovalo? To je tedy fofr. No, to ale znamená, že nás budou chtít voš… chovatelé odchytit a to bude mela. Stejně na nás nemají, my jsme ptáci, umíme létat a zvláště my dravci. Kam se hrabe takový vrabec nebo pěnkava? (Ale Milvo, co takový rorýs nebo některé kachny, tak se nevytahuj…, z vaší rodiny hadilov písař toho moc nenalétá). Ta distribuce  lidí ve voliéře mně naháněla hrůzu a děs. Mapoval jsem (není lepší pozoroval jsem?), tedy pozoroval jsem ty zvláště nebezpečné, to jsou ti, kteří si hrají na rupicapry (kamzíky, to je z latiny, skalní koza, pozn. v době, kdy angličtina zabíjí češtinu a klasické jazyky) a umějí šplhat výborně po skalách a cítí se tam jako supi v termických proudech. Promiň Pavle, ale ty mezi ně nepatříš(no no, já jsem terestrický typ živočicha) Ale je to určitě kvůli našemu bejváku…, protože voliéra se nám nějak rozpadá, zub času oprýskává ocelové nosníky, chodí nám sem potvory lišky, protože eroduje skála a s tím se musí rozhodně něco dělat, řekli ti nahoře. Prý se bude „opravovat“ i skála a to není skála nějak obyčejná. Něco jsem o tom slyšel od nějakého nadšeného geologa.Skalisko je tu podstatně déle než my, protože to jsou horniny starohor, které pocházejí  z doby před více než půl miliardy let, z ordoviku (podle Ordoviků, latinského jména keltského kmene v Británii, jen tě, příteli, doplním). No vidíte ho, on se mi do toho bude pořád plést…ale to jsem stejně nevěděl. Vy, čtenáři, na tom vyděláte, protože se toho dozvíte možná více. Ten geolog by nám ihned řekl, že tu bývalo moře byly tu i sopky…A sakra!(sakra se neříká, tudíž se i nepíše). A do mršiny!  (co?) Do mršiny! To neznáš, chytrolíne? To se říká mezi námi dravci. (no dobrá, tak pokračuj). Už to začalo vřít a bouřit.(Ten odchyt…, pozn.)Voš…chovatelé, ale i veterináři zahájili akci, rozmístili se do prostoru našeho bejváku, hulákali, šplhali po skále  a mávali kesery. Mí kámoši supi se zvedli na svých třímetrových křídlech a těžkopádně začali kroužit v prostoru. Jsou to sice dravci, ale aktivní let jim příliš nejde jako mně. Jak jsou velcí, tak raději plachtí ve vzdušných proudech, a jak jsem již říkal, využívají teplé termické proudy, komíny. Na nich se nechají unášet nad krajinou, jako by byli zavěšeni na provázku jako nějaké loutky. A to ve voliéře nemohou využít, tak ti vcelku neohrabaní dvojnožci mají šanci je odchytit. To já si plachtím a dívám se na tu akční scénu pěkně z výšky. Rána. Pletivo se prohnulo, kolega sup to nevybral a narval to do pletiva a sesunul se k zemi. Dole na to čekali ti dvojnožci a tlupa se jich na chudáčka supa vrhla a při tom pořvávali, rychle, mám ho, ne, pozor, ať mu neublížíte…To se jim to machruje, když Aegypius (Aegypius monachus, sup hnědý) váží 7 –12 kg a Homo (Homo sapiens???, člověk moudrý???) má 70 – 100 kg, někteří i více! Pak supíka prohlédli zvíředoktoři a šoupli ho do bedny. Ale co jsem záviděl supíkům, bylo to, že jim říďa (pan ředitel, Milvusi ) osobně otvíral a zavíral vrata! A tak nás dostávali jednoho po druhém, Aegypiuse, Neophrony, ty dostali do beden do půl hodiny. Jak by ne, když jich tam bylo jako psů, ale na mě nemají! Já si čapím na stromě, pěkně vysoko. Pavel odjel se supy do zázemí, nechal mě tu samotného napospas lovcům a tak jsem si říkal, že třeba mě tu nechají. Znaveně sleduji dění pod sebou, ale nečekal jsem zradu od vůdce celé tlupy. To je ten s dlouhými vlasy v culíku. Musel se plížit jako kočka na lovu. A jak jsem přemýšlel o své nepolapitelnosti, tak mi ten vůdce tlupy vošošů přehodil přes hlavu kesr a byl jsem v kadáveru!!! A čekala mě cesta za ostatními souvoliérníky do neznáma. Ach jo, ale bylo nám slíbeno, že se do VVD vrátíme co nejdříve. Alespoň to říďa říkal…Tak uvidíme. Pavel mi prozradil, že nyní, v první etapě, se obrousí  a pak natře celá voliéra a v etapě druhé se nám vymění i pletivo a poopraví erodující skála. Už aby to bylo! Tak se mějte a opět na viděnou.

Chované druhy dravců ve velké voliéře a ve dvouvoliérách 1931-2008

Řazeno chronologicky, podle Felixe, 2003

Dravci  v zoo Praha od roku 1931 - 1945

Orel skalní (Aquila chrysaetos)

Orel mořský  (Haliaeetus albicilla)

Orel královský (Aquila heliaca)

Orel křiklavý (Aquila pomarina)

Sup bělohlavý  (Gyps fulvus)

Káně lesní (Buteo buteo)

Káně bělochvostá  (Buteo rufinus)

Káně rousná (Buteo lagopus)

Raroh velký (Falco cherrug)

Krahujec obecný (Accipiter nisus)

Jestřáb lesní (Accipiter gentilis)

Poštolka obecná (Falco tinnunculus)

Ostříž lesní (Falco subboteo)

Sokol stěhovavý  (Falco peregrinus)

Včelojed obecný  (Pernis apivorus)

Karančo jižní  (Polyborus clancus) 

Moták pochop (Circus aeruginosus)

Luňák červený (Milvus milvus)

Sup hnědý (Aegypius monachus)

Kondor havranovitý  (Coragyps atratus)

Kondor krocanovitý  (Catarthes aura)

Kondor andský  (Vultur gryphus)

Orel (káně) aguja (Geranoaetus melanoleucus)

Čimango žlutohlavý  (Milvagus chimachima)

Poštolka rudonohá  (Falco vespertinus)

Orlík krátkoprstý (Circaetus gallicus)

Orel volavý (Aquila clanga)

Sup mrchožravý (Neophron percnopterus)

Luňák hnědý (Milvus migrans)

Po roce 1945 přibyly další druhy:

Orel jasnohlasý (Haliaetus vocifer)

Orel páskovaný (Haliaeetus leucoryphus)

Orlosup palmový (Gypohierax angolensis)

Orel kamčatský (východní)  (Haliaeetus pelagicus)

Orel stepní (Aquila nipalensis)

Orel klínoocasý (Aquila audax)

Orel bělohlavý  (Haliaeetus leucocephalus)

Orlík kejklíř  (Terathopius ecaudatus)

Orlosup bradatý (Gypaetus barbatus)

Kondor královský  (Sarcoramphus papa)

Sup kapucín  (Necrosyrtes monachus)

Sup holohlavý  (Aegypius calvus)

Sup bengálský  (Gyps bengalensis)

Sup himalájský  (Gyps himalayensis)

Káně augur (černohřbetá) (Buteo augur)

Moták stepní (Circus macrourus)

Hadilov písař  (Sagittarius serpentarius)

Orlovec říční (Pandion haliaetus)

Poštolka pestrá (vrabčí)  (Falco sparverius)

Raroh lovecký  (Falco rusticolus)

Harpyje pralesní  (Harpia harpyja)

Proč mizí vrabci

Sedí vrabec na makytě,

kroutí zadkem rozmanitě.

I jdou lidé do kostela,

dívají se, co to dělá.

                                 (z lidové poesie)

Pavel Švec

„Proč mizí vrabci, vždyť jich všude bylo?“ Za posledních pár let tuto větu slýchávám až příliš často, ba přímo při každém setkání s veřejností, pro kterou připravuji ornitologické vycházky. A je velmi zajímavé, že tento pták se těší veliké oblibě u dnešních lidí. Podíváme-li o padesát let zpět, platil vrabec ještě za škůdce polních plodin a rolníci jej neměli příliš rádi. I já dnes s hlubokou nostalgií vzpomínám na hejna vrabců u nás v Dejvicích v křoviskách v okolí základní školy. Pak vyřezali houští a bylo po vrabčákách. To je jedna z příčin úbytku, ale nepředbíhejme…

V naší vlasti žijí dva druhy vrabců a lidé je vcelku rozeznávají, z čehož mám radost. Vrabec domácí (Passer domesticus) a vrabec polní (Passer montanus).Nebudeme se zatěžovat podrobnými popisky habitu obou druhů, rozdíly vyplynou  z obrázků. Hlavní řeč bude o prvním z nich, vrabci domácím, na němž budeme v tomto příspěvku demonstrovat příčiny drastického poklesu hnízdních populací na území ČR. Ostatně je tento druh ve městech častěji rozšířen a je typičtější pro urbánní část města., kde  zůstalo alespoň pár keřů a drobty od pečiva a nějaký ten nepořádeček.

Vrabec domácí (Passer domesticus)

Všeobecně známý pták, kterého zná snad každé malé děcko. Každá ornitologická publikace uvádí ve stati o velikosti druhů poznámkuvelký jako vrabec. Vrabec domácí je i typickým učebnicovým příkladem stálého ptáka. To se však týká středo a západoevropských populací, severněji hnízdící ptáci vykazují menší či větší potulky. U nás byla kroužkováním potvrzena potulka, která měřila 85 km. Vrabec domácí má původně palearktické rozšíření (zoogeografická oblast zahrnující Evropu, Středomoří a mírné pásmo Asie). Druh se však za pomoci člověka dostal téměř do celého světa. Chybí jen v tropických oblastech Afriky a Jižní Ameriky. Do míst, kam ho člověk uměle nerozšířil, se vrabec pomaslu šířil sám. I zde mu pomohl člověk sám, protože mu umožňoval lepší podmínky v místech, které původně nebyly zcela typické pro ptáka otevřené krajiny. Až rolnická činnost našeho druhu otevírala tomuto pěvci z příbuzenstva snovačů  (Ploceidae) cestu do celé Evropy. Jak se měnila divoká příroda v kulturní krajinu (kulturní step = pole) a poskytovala druhům žijícím ve stepích, jako jsou z ptáků např. skřivani(Alauda arvensis), chocholouši(Galerida cristata), ze savců  sysel (Citellus citellus)nebo křeček (Cricetus cricetus), výhodné podmínky, tak přizpůsobiví živočichové toho využili a začínali se množit. A někteří z nich i přemnožovat. Takovým problémovým taxonem byl i vrabec domácí. Vrabec je typickým synantropním živočichem, který vždy provází lidská sídla a proto se mimo antropogenní stanoviště téměř nevyskytuje. Obdobně se chovají někteří myšovití hlodavci, jiřičky a vlaštovky, z hmyzu např. rybenky, které žijí většinou v těsné blízkosti člověka. Lidé proto začali vrabce pronásledovat kde jen mohli a dokonce i drasticky hubit. Jednak pro kulinářské účely, jednak ryze prakticky, aby uchránili svojí úrodu před totální zkázou, kdy velmi početná hejna dokázala zničit celá políčka. Člověk ale dokázal být velmi krutý. Za Marie Terezie byla vypsána odměna za každého zabitého vrabce a za protektorátu bylo hubení dokonce nařízeno! Paradoxní je část knihy Z. Klůze „Chraňme ptactvo“ z roku 1947:„Vrabce chytáme od června do října a chycené omráčíme a usmrtíme buď rozdrcením lebky kladivem na tvrdé podložce nebo rychlým utržením hlavy.“ Děsivé, co člověk dokáže dělat ostatním spoluobyvatelům naší společné planety! Toto drastické svědectví však ukazuje skutečnost, že vrabec byl na každém kroku.Tak proč mizí? Začneme s tím, co ten ptačí věčně se hašteřící uličník, potřebuje k životu.

Poznejme příčinu a zjednejme nápravu!

Celkem logicky znějící věta. Obecně platíaequat causa effectum, jaká příčina, takový důsledek. V ochraně přírody – biodiverzity, biotopů a jednotlivých taxonů, je vždy nutné poznání a pak teprve zjednat nápravu. Jen důkladné studie napáchají nejméně škod, které mohou omylem vzniknout i při dobré vůli pomoci a tím situaci ještě zhoršit.Ochrana přírody, to je cesta po velmi tenkém ledě. Přílišnou snahou něco zachránit můžeme napáchat více škod než užitku. Příroda si většinou pomůže sama a necháme-li jí „dělat svou práci“, tak nenechá žádný druh zbytečně vyhynout. Vrabec na „jejím seznamu“ jistě není, jen ho bude méně. Proč? Na jednu stranu Homo sapiensvrabci pomohl v šíření ba i k přemnožení (toto slovo příliš v lásce nemám, protože podmínky, které byly vrabcům poskytnuty, musely nutně vést k velkému nárůstu populace naší i světové). Odlesňování pro získání polí, velkokapacitní živočišná výroba, potravní nadprodukce – lidská populace se chová na stejném principu), na druhou stranu vývojem lidské civilizace, změnami v agrární politice opět vrabcům dobré podmínky odebírá. A tak druh reaguje snížením početních stavů. Tím již narážím na jednotlivé příčiny, kam mizí vrabci. Oni nikam neodletěli. Jen tu nemají místo, domovy jim mizí před očima.

Příčina první:  Města a vesnice jsou příliš čisté.

Podívejme se na stav urbánních stanovišť. Městská zástavba je „zkrášlována“ tím, že se vyřezávají křoviny, vysekávají se ruderální plochy, zavážejí příkopy, velké plochy jsou zalévány asfaltem a betonem, zmizely popelnice, v zahradách jsou chudé anglické trávníky plné jedů hubící plevele a hmyz. Vrabci nutně potřebují křoviny. Všichni známe z vesnic obsypané keře štěbetajících sněmovníků. Na neudržovaných plochách rostou plevely, které poskytují semena a ukrývají hmyz, který je velmi důležitý v době hnízdění (viz níže). Všichni známe pořekadlo popelíš se jako vrabec. Kde se má chudák vrabčák popelit, když nemá kde? Kde se má koupat a pít, když všechna voda z asfaltu odteče? V centrech měst nemohou vrabci nalézt ani stavební materiál. Není to lepší ani v suburbánních oblastech (příměstských). U nově vznikajících moderních satelitních městeček tvářících se jako bydlení na venkově vznikají trávníkové monokulturní pouště. Opět chybí makrofytní vegetace a potrava, „betonizace“ je velmi rozšířená.Co stačí zlepšit? V dejvické Rooseveltově ulici je malý parčík se zachovalým křovinným patrem, předzahrádky u činžovních domů jsou obhospodařovány staršími lidmi, kteří dosud ctí tradice českých druhově bohatých zahrádek a ctí práci navíc a zadarmo jen aby to měli před domy krásnější. V zahrádkách se zdržuje hmyz, ptáci tam mají své „sněmovny“, četné výklenky a niky na domech představují možnosti ke hnízdění V zimě lidé vyvěšují krmítka a bohatě a pravidelně je zasypávají. Výsledek? Žije tam velmi početné hejno vrabců. Jak málo stačí, že?

Příčina druhá:  Ve městech ubývá potrava.

Opět je na vině přílišná uklizenost ve městech. Jak jsem již zmínil, zmizely popelnice a v nich se přeci nacházela potrava. Vymizela tažná zvířata, dělající „koblihy“, které často zůstávaly na zemi a byly rájem koprofágního hmyzu. Ten pak vyzobávali nejen vrabci, ale třeba i chocholouši, kteří jsou kriticky ohrožení. Parkové plochy upravované, stříhané, stříkané, neustále se měnící kompozice květin na záhonech, trávníky nízko sekané – tady nemá hmyz šanci přežívat. Proč je to důležité? Málokdo totiž ví, že vrabci v době hnízdění spotřebují velké množství hmyzu pro svá mláďata, kterým jsou krmena. Co stačí zlepšit? Nevyřezávat zbytečně velké plochy křovisek, zelené plochy nechat poněkud zdivočet, aby se tvořila semena a mohl v nich žít hmyz. Znovu zavést chovy drobného zvířectva, protože…

Příčina třetí: Nedostatek potravy v zimním období způsobený poklesem chovu domácích zvířat.

Jak toto může spolu souviset, naskýtá se otázka. Zcela jednoduše. Kde jsou slepice, husy a krůty, tam jsou hejnka vrabců. Dostatek potravy celoročně způsobuje lepší přežívání jedinců v krutých zimních podmínkách. Když selky zavolaly „na puťa puťa na“ a rozhodily hrst obilí, slétla se nejen drůbež, ale i celá hejna vrabců žijící v okolí. Je potvrzena přímá úměra, čím více je na vesnicích zaveden chov domácích zvířat, tím více je tam vrabců. Také se změnila sklizeň polních plodin. S nástupem mechanizace se minimalizovaly ztráty, které vznikaly sklizní a na polích zůstává jen velmi málo zrní. Rovněž se zvýšila i hygiena v chovech, podestýlky se zbytky semen se odvážejí a neskladují se na hnojištích blízko statků. Pak se tu drží daleko méně hmyzu, který vrabci potřebují k úspěšnému vyvádění mláďat. To vedlo k poklesu, ale co je mnohem horší v dnešní době? V posledních letech, kdy se živočišná výroba u nás intenzivně ruší, v bývalých areálech JZD není ani stopy po vrabcích. Je to velmi smutný pohled na vylidněné a„vyzvířetněné“ stáje, kravíny a vepříny. Co jsem se na kole najezdil po benešovském kraji a v každém  JZD hnízdilo vrabců, vlaštovek a jiřiček. Nyní zejí prázdnotou a ptačí obyvatelé buď vymizeli zcela, nebo zůstal pouhý zlomek toho, co tam bývalo.Co stačí zlepšit?Vrátit vesnicím původní kolorit české vsi s tradičním chovem drobného zvířectva. Pro přežití vrabců stačí pouhé drobty, aby přečkali v lepší kondici zimní období a pak mohli vyvádět silná mláďata.

Příčina čtvrtá:  Nárůst automobilismu.

Tato příčina nemusí být tak závažná, ale přece. Mnoho ptáků hyne pod koly vozů, nejčastěji mladí, nezkušení jedinci, kteří nemají ještě pořádně „nalétáno.“ Velká pohroma dle mého pozorování se stávala v době žní. Nákladní vozy, kombajny a traktory vyjíždějící z polí, trousily zrní na silnice. Často jsem nacházel mrtvá tělíčka většinou zrnožravých ptáků, vrabců, pěnkav, strnadů a zvonků zajetých na komunikacích. Co se týká výzkumu britských vědců, že bezolovnatý benzín spalováním vytváří toxickou sloučeninu, která hubí hmyz, to prokázáno nebylo.

Příčina pátá:   Neznalost. Nevšímavost. Lhostejnost k přírodě, k přírodním vědám. Chybějící úcta k přírodě a jejím obyvatelům.

To je smutná příčina, i když jak jsem psal v úvodu tohoto příspěvku, lidé se zajímají a ptají se proč tak dříve hojný a obecný pták rapidně mizí z našich měst a vesnic. Ano, ale jen se zajímají a řešení problému pokulhává daleko za realizací. Nemohou za to ani snad jen jednotlivci, ale nastavení celé společnosti, která prochází jakousi podivuhodnou reformou, co nás, jako národ, nutí vzývat jiné hodnoty než jakou má jen obyčejná příroda a její hodnoty. Jakmile by se měl člověk nějak uskrovnit, tak celá ochrana jde stranou. Automobily na silnicích a dálnicích závodí jak na okruzích, pokácejme raději  9 000 stromů a celé aleje, ať se nevybouření řidiči v silných vozech a na motocyklech nezabijí o strom. Je vůbec strom živý organismus, není to jen „věc“ mající nějakého vlastníka? Skutečnost, že vrabci silně ubývají v celé Evropě, nebrání společnosti, aby byly dále stavěny obrovské haly a asfaltová parkoviště tzv. na zelené louce, tedy na místech, kde bylo takové to chrundí, křoví, remízky a malá políčka, tedy domov pro mnoho rostlin a živočichů. Velké parkoviště sice olemované nízkými stálezelenými keříky a pár středněkmených stromků neposkytuje vrabcům vhodný domov, kde by mohli žít, natož se rozmnožovat. Chybí i osvěta ve školách, řádná výuka biologických a přírodních věd, zájmové kroužky. Semilský ornitolog Ladislav Jasso, prováděl průzkum ve městě Semily u dětí do 15 let věku, kdy mládeži ukazoval dermoplastický preparát (to je lepší výraz pro vycpaninu) samečka vrabce domácího. Výsledek katastrofální. Ze 104 dětí ho správně určilo 18!, tj. 17,3%. U dospělých dopadl lépe, z 68 oslovených ho správně určilo 47, tj. 69,1%. Městské děti z vilek a satelitních městeček, kde kralují anglické trávníky a bazény, tohoto opeřence neznají. Tam totiž není místo pro vrabce. Osvěta, výuka přírodopisu na školách a více zájmových kroužků, jak jsem již zmiňoval. V Dejvicích, kam chodí má starší dcerka do školy, ve dvou školách ( a ani ve školce) není kroužek s touto náplní. I ministr školství přiznal letos v únoru na Čro 2 Praha, že za poslední dva tři roky se úroveň v této oblasti katastrofálně propadla na velmi nízkou úroveň. Mladí lidé jsou neustále vtahováni do diskusí ohledně Evropské unie, ekonomie, pan prezident V. Klaus ekologii a přírodní vědy věčně sráží na kolena, jako by to byla přítěž a nepřítel mladého občana. Ale to už by bylo na samostatný článek.

Příčina šestá:  Predátoři.

Predační tlak ze strany šelem a dravců může snižovat stavy vrabců, ale v zásadě se nepodílí na celkovém poklesu početnosti. Největšími nepřáteli jsou krahujec obecný (Accipiter nisus)  kuna skalní(Martes foina), dále pak straka obecná (Pica pica) a kočka domácí(Felis silvestris f. catus)  Krahujci sice dokáží v zimním období lokálně slovit až 50 % vrabců, ale to zdravé a silné populace příliš neohrozí. Početně navýšená straka může vybírat hnízda, ale i přes prudký nárůst nebylo pozorováno, že by straky příliš snižovaly stavy ptáků. Příčiny hledejme jinde.

A co řícizávěrem? Odpovím čistě hypotetickým modelovým příkladem.

V ZOO Praha oba druhy vrabců žijí v docela slušných populacích. A pak se stane něco neskutečného. Magistrát zoo zruší. Celá vrchní část se zplanýruje, postaví se tam 5 hypermarketů s obrovskými parkovišti a polodálniční sítí. Zeleň se vyseká ( takové ty ošklivé neupravené keře) a nasázejí se keříčky střižené na míru.Z unikátního geomorfologického svahu se vybuduje obrovská sjezdovka s početnými sněhovými děly. Postaví se restaurace, půjčovny sjezdovek a „snoubordů“ a lanovky. Vše se pořádně odlesní. Ze starého slonince se vybuduje obří koupaliště. Opět megaparkoviště, příjezdová komunikace, jo a nějaký ten hypermarkýtek. Vše vysekat, nasázet nízké keře a anglické trávníky. U Vltavy pořádný přístav s jachtklubem. Co se stane?

Zmizí chovaná zvířata a tak ubude potrava a místo pro stavbu hnízd.

Nízké keře a anglické trávníky. Kde najdou vrabci potravu a úkryt, své „sněmovny?“.

Mnoho automobilů. Výfukové plyny pohubí hmyz. Opeřenci budou hynout pod koly vozů a budou se zabíjet o četná skla neofunkcionalistických staveb.

Vymizí predátoři, tak se sníží odolnost organismů vůči nemocem  a virům.

Vymizí ruderální plochy, plochy stepního charakteru. Ty produkují typickou potravu vrabcům. Co budou zobat?

Na tomto drastickém příkladu jsem chtěl ukázat co se stane, když se změní prostředí k nepoznání a nemusíme zabít ani jednoho vrabce. Vrabci prostě zmizí. A objeví se až tehdy, když tu opět vyroste nová zoo s výběhy, podestýlkou, stájemi a zrním. Lidé, nenechme z vrabců udělat ohrožený druh.

                                                                                                 Za vrabčáky Pavel ŠVEC

Pták roku 2010 …a pojďme vítat ptačí zpěv se zoo Praha

Kukačka obecná (Cuculus canorus)

Již od roku 1992 Česká společnost ornitologická vyhlašuje akci Pták roku. Cílem tohoto projektu je cílená ochrana konkrétního ptačího druhu. Akce má vzbudit u odborníků i laické veřejnosti zvýšenou pozornost o konkrétní druh. To napomáhá k lepším poznatkům, které se pak mohou aplikovat v ochraně naší avifauny. Pták roku se tak stane mediálně propagovaný a tím se veřejnosti dostane do podvědomí. Ornitologové pak dostanou více dat, které mohou zpracovat a vyhodnotit. Získají se tak lépe údaje např. o příletu a odletu ptáků, o době hnízdění a jeho průběhu, jaké biotopy jsou osidlovány, ze kterých ptáci z nějakého důvodu mizí a tím upravit ochranu území atd. Ptáky roku se již např. stali ledňáček říční, vrabec domácí, rorýs obecný, slavík obecný a v loňském roce to byl skorec vodní. V roce 2010 je zvolená kukačka obecná. Zoo Praha se letos poprvé zapojí do této bohulibé myšlenky a připravila pro vás vycházku za Ptákem roku 2010.

Kukačka obecná (Cuculus canorus) je pták, kterého zná snad každé dítě podle typického hlasového projevu. Ve starší literatuře je známá i pod lidovým jménem žežulka i žežhulka, kukavka. Kukačka je ještě zatím hojný druh, který se prakticky vyskytuje po celém území naší vlasti od nížin až do hor. Je to arborikolní druh, ale souvislým velkým lesním komplexům se vyhýbá. Nebojí se ani větších měst a takhnízdí i v Praze, kde je pravidelným hnízdičem. Obývá spíše periferie, kde je větší počet lesních a křovinných biotopů s dostatkem většího hmyzu a drobného ptactva. Větší početnost vykazuje pravý břeh Vltavy, kde je více rozptýlené zeleně, např, v povodí Rokytky a Říčanského potoka, v Kunratickém lese. Vyšší denzitu na levé straně mají větší komplexy lesů např. v Radotíně či Prokopském údolí. Jen tak pro zajímavost v roce 1944 a 1945 byla zjištěna i ve Stromovce, kde parazitovala u ťuhýka obecného  a pěnice slavíkové. Tak byla zajímavá avifauna v Královské oboře! Kukačka je hnízdní parazit, to znamená, že samice klade svá vejce do cizích hnízd. Bylo zjištěno více sto hostitelů, z nichž je asi 20 hlavních (rehek zahradní, konipas bílý, rákosník obecný, červenka obecná). Kukačka vede velmi skrytý způsob života a není vůbec lehké ji v terénu najít i přesto, že má tak nápadný a nezaměnitelný hlas, který pozná i naprostý laik. Všeobecně je znám jen projev samečka, již méně samice. Hlas kukajícího samce není ukazatelem celkového počtu „hnízdících“ samic, proto se při mapování populace počítají počty tokajících samců. Ale i tak se zjišťuje, že od poloviny 90. let 20. stol. počty klesají. Příčina není zcela známa, zřejmě jsou na vině změny v zemědělství a pokles počtu drobného ptactva.

Kukačka obecná se v Praze v nízké denzitě vyskytuje, ale na města a obce není nijak vázaná, a tak se tomuto prostředí nevyhýbá.

Jedna z mých raných prací. Psal jsem to pro výbornou partu průvodců v zoo Praha asi v roce 2005, tuším. Vtipněji psané texty sloužily jako pomůcky pro externí pracovníky, kteří komentovali úseky Dunajská delta a Voliéru pod skalou (Africká voliéra). Obsahuje podstatné informace, které v zoo chyběly.

(bez úprav, možná později J)

Dvě prvotiny z let 2005, Voliéra Dunajská delta a Africká voliéra. Pro autentičnost zde zachovávám původní texty. Bylo to psáno v době kdy jsem měl první počítač v životě. No, a podle toho to vypadá...

 VOLIÉRA „DUNAJSKÁ DELTA“

                           Pavel  ŠVEC

                                                      „ Kdo se  chce něco dovědět o životě ptáků a                                                                                                                                                                                            

                                                       porozumět jejich chování, může si ke studiu                                

                                                       zvolit kterýkoli ptačí druh. Vrabec domácí je

                                                       stejně zajímavý jako orel skalní.“

                                                                              Niko Tinbergen

Jedna z nejhezčích vodních voliér, jež demonstruje zachovalou vodní plochu dunajské delty nebo také můžeme říkat s trochou nadsázky „vzácné jižní Čechy“. Slunce se jemně dotýká hlatě rybníka, vážky a šidla brázdí vzdušný prostor, na jaře jsou slyšet vokální projevy ropuch zelených a skokanů skřehotavých, v létě zase sarančat a cvrčků – a to vše dotváří ucelený kolorit laguny kdesi utopené mimo dosah nenasytné civilisace. Ptáci klidně posedávající na zemi či na spadaných kmenech přímo volají po komentování, protože zvídavých lidí je při správném navození dost. Zírají z cesty, mumlají dezinformační štěky, jásají při pohledu na „cotoje“, některé děti strkají své znavené rodiče do voliéry, kteří si myslí, že ZOO obývají jen tygři, opice a sloni – a hle – voni tu sou i opeřenci. Děti jsou základ a my na ten základ potencionálního biologického ornitomateriálu začneme jemně útočit! Na opovrhující vejšplecht „tady sou jen ptáci“ jsem jako ornitofil ( ornitolog je pro mne příliš silné slovo) alergický, protože ptáci si zaslouží zvýšenou pozornost. Však lidí, kteří se doopravdy chtějí něco dozvědět o opeřencích je dost a proto s prosíkem apeluji na ty, jež budou na voliérách nebo v Sečuánu, aby svou práci dělali zodpovědně a naplno. Tady bych si dovolil vyslovit upřímný dík Celii Korittové a Michalovi Podhrázkému, oba do své práce ve voliérách dávají podstatný kus svého srdce.

         Na první pohled krásně září kolpíci, „kraklá“ mandelík nebo radostně křičí ústřičník… Ošetřovatelka vkročila na území, které patří jen ptákům a lidem ze zoo, kteří milují svojí nikdy nedoceněnou práci a na miskách nese potravu, ptáci se zvedají a houfují… Tak pojďme se již projít po imitaci naší  d u n a j s k é  d e l t y….

                           Avifauna dunajské delty

Kolpík bílý  ( Platalea leucorodia)

„U nás je kolpík vzácný zjev. Několikrát jsem ho pozoroval v rezervaci Velký a Malý Tisý. Na jižní Moravě a na Slovensku se objevuje častěji. … Jediný případ hnízdění kolpíků u nás. Bylo to na jaře roku 1949 na ostrůvku Mlýnského rybníka v lednické rezervaci na jižní Moravě.“(Hanzák, Hudec,1963)

    Velcí bílí ptáci, většinou klidně posedávající a většinou mlčící (často se ozývají mláďata na hnízdě). Životní prostředí tohoto krásného ptáka jsou jezera, bažiny, tůně, delty a pomalé toky velkých řek s mělkou vodou a bahnitým dnem, hojně zarostlé rákosem, orobincem, vrbami, topoly a jinými litorálními porosty.

     V toku kolpíci čepýří chocholku a zvedají zobáky, aby ukázali žlutou prsní skvrnu. Hnízdo si staví nejčastěji na starém polámaném rákosu, orobinci, vzácněji na vrbách a topolech. Hnízdo je většinou velká kupa rákosu, orobince, méně často z větví. Kolpíci bílí hnízdí i u nás a to ve dvou centrech – jižní Čechy a jižní  Morava. Jsou to koloniální ptáci a hnízda staví daleko od břehů, kde na ně většinou není vidět. Hnízdo umisťuje do výšky 5 m, hnízdo z klacíků a větviček staví oba adultní (dospělí) ptáci a pak samice klade 3-5 vajec. Sedí obě pohlaví 24-25 dní V trvalých koloniích používaná několik let, u nás vždy nová a na jiném místě. Někdy použijí staré hnízdo volavky nebo kormorána. Mláďata nidikolní (krmivá). Starají se oba rodiče a juv. jsou vzletná do 2 měsíců.

     Potravu si hledá ve vodě 10-20 cm hluboké, kde sbírají potvory z bahna (plže, mlže, korýše, pulce, žabky, rybky). Loví často ve skupinkách na mělčinách typickým způsobem – čvachtavé pohyby lžícovitým zobákem ze strany na stranu.

     Kolpíci v ZOO se množí každý rok. Adultní ptáci mají zobáky černé, mladí jedinci žluté! Největší  kolonie těchto ptáků je v deltě Dunaje a v celé Evropě hnízdí kolem 4000 párů.

Čáp černý  ( Ciconia nigra )

Jeden  z našich obou druhů čápů. Je o něco menší než čáp bílý a dal by se klasifikovat jako lesní pták, který vyhledává rozsáhlé lesní komplexy ( Křivoklát, Brdy, Českomoravská vysočina, Krkonoše ). Lesy mohou být jehličnaté i listnaté. Nejvýše položené doložené hnízdo ve výšce 1100 m.n.m. V ČR okolo 300 párů. Mohutná stavba při kmeni, může i nastavovat předešlé hnízdo. Vystýlá mechem, ale i lidským bordelem (papíry, hadry). Jeden z partnerů přináší materiál a druhý staví. Páří se na hnízdě.

    V Evropě je to východní prvek, hnízdí od stř. Evropy až daleko na východ, izolované hnízdiště ve Španělsku. Je tažný a jako čáp bílý využívá dvě tahové cesty. Čápi ze 

z á p a d n í  Evropy táhnou přes Francii, Španělsko a přeletí Gibraltar, Maroko, Tunis a vrhají se přes vyprahlé pustiny Sahary a ve střední Africe se spojí s čápy v ý ch o d o t a ž n ý m i,  kteří letí Polsko, evropské Rusko, Maďarsko, kde je jakási „čapí brána“. Další cesta vede na Balkán, Malá Asie a Palestina a konečně do nitra Afriky. Se západními kolegy kopírují Nil a letí na jih černého kontinentu. Výzkumem našich ornitologů se prokazuje, že to může být trochu jinak, ale tak to přibližně je. Nejsem čáp bílý ani černý tak to přesně nevím, kudy bych měl letět a odchylky samozřejmě existují. Čáp černý přilétá od kon. III.- IV. a  odlétá VIII.- IX.

     V Čechách je mnohem vzácnější než na Slovensku, ale počty se zvyšují díky přibývající ochraně a mediálnímu zájmu, protože čápy černé proslavil ČRo 2 Praha (pro mladší ročníky je to „nezajímavá“ veřejnoprávní rozhlasová stanice, jež poslouchají právě ti nejlepší návštěvníci - důchodci … a já) a také ornitolog Bobek, který celý projekt vede ještě s Fr. Pojerem.

    Požírá různé potvory až do velikosti myší a ještěrek, ryby do velikosti 25 cm. Je více rybožravý než čáp bílý a můžeme ho spařit na lovu i na lesním potůčku či tůňce. V horských potocích loví především pstruhy. Loviště mohou být i značně daleko od hnízdiště.

     Je velmi poetické vidět černého čápa lovit hluboko v lese na bystrém potoce v lesní rezervaci Polom na Vysočině, kde jsem ho pozoroval triedrem několik cenných minut. Pak jako démon odletěl mezi smrkovými velikány a zmizel nad lesní průsek, kde se vznesl nad překrásný kraj východních Čech… To jsem si dovolil malé prozaické odskočení, tak snad mi to prominete.

Ústřičník  velký  (Haematopus ostralegus)

Nejukřičenější pták voliéry jež je slyšet na sto honů. Pobíhá agilně ve voliéře a působí legračním dojmem. Tvoří stálé páry, ale samec každoročně na jaře dlouze toká. To by se líbilo lidským samičkám! U nás se vyskytuje vzácně na průtahu a je to velká ornitologická událost. Jsou to vysloveně mořští ptáci, charakterističtí při pobřeží Severního moře. Je to potravní specialista na mořské měkkýše a drobné živočichy na pobřeží. Pták strčí zobák do polootevřené ulity, přestřihne sval, který ji zavírá ještě dříve než se uzavře. Někdy se však stane, že ulitka je rychlejší než bystrý pták a pak jeho červený zobák zdobí plž, který opadne, až když se unaví jeho svalová činnost a ústřičník si může oddychnout.

     Hnízdí na pobřeží a hnízdečko je kotlinka „vystlaná“ kamínky či drobnými lasturkami. Samice sedí kolem 30 dní na 2-5 vejcích. Mláďata jsou po vylíhnutí čilá a velice rozpustilá. Běhají za rodiči a ti je ochraňují a připravují pro život. Dospívají poměrně pozdě, ve 3-4 letech. Ústřičníci jsou ptáci dlouhověcí, dožívají se přibližně 20 let. V ZOO Praha 3 juv. (2005).

    Krásný je jejich tok, který jsem pozoroval u nás v ZOO: oba adultní ptáci běželi svorně vedle sebe a jejich pohyby byly krásně sesynchronizované. Pootevřené červené zobáky směřovaly kolmo k zemi, oba zamilovaní hlasitě pokřikovali, běhali tam a sem a najednou skončili za hustou vegetací a… Dál nebylo vidět nic,jen se tam hodně křičelo..  ale jistě tušíte co ukrývalo chvějící se houští… Všechny pohyby byly ladné a neobyčejně lehce prováděné.

 ( Nebojte, jsem stále v ornitologii! )

    Krásné je pozorovat ústřičníky, když se krmí. Chvilku po přinesení krmiva ošetřovatelkou jsem pozoroval adultní ptáky jak běží se soustem v zobáku k vodě, tam ho namočili a poté spolkli. Asi 15denní mláďata je napodobovala a za chvilku to uměla jako rodiče. Zaprvé sousta si umyli a za druhé jim zřejmě schází kontakt s vodou při získávání potravy.

                                                   *-*

    Nejkrásnější je pohled na deltu v jarním aspektu. Ptáci ukazují veškeré své chování, od námluv až po konečnou reprodukci. Jaro je pro ornitologa jako pro Casanovu úspěšně svedená žena. Rozrušeně pobíhá s triedrem po lokalitě, naslouchá dechu a slastným výkřikům lásky, jež představují písně opeřenců. Máme možnost ukazovat zvídavým návštěvníkům zajímavá pozorování (nesmíme je však nutit, pak by z toho neměl požitek nikdo. Návštěvník chycen do tenat našeho verbálního maratonu může být naopak velice podrážděn a znechucen, když do něho nechtěně nahustíme velké množství informací, které není s to pochopit.  Zaujatého návštěvníka poznáme dle toho, že déle než je obvyklé postává a snaží se identifikovat, ať správně nebo ne, různé druhy ptáků a pak mu do toho skočíme!.

    Velmi zajímavý a poutavý je tok mandelíka, výše uvedeného ústřičníka či hohola severního. I na hnízdě sedící ptáci pořád jen nesedí, ale o svá vajíčka se řádně starají, otáčejí je a poupravují v hnízdní kotlince. A  jakmile se ptáčata vylíhnou je pozorování ještě pestřejší a zajímavější. U ptáků je vidět jak rychle rostou, jejich dětství tvoří jen 1%  délky života ( u vyšších primátů, člověka, šimpanze asi 25 – 30%) a  doslova rostou před očima. Dobře to demonstrují třeba kolpíci, kteří hnízdí blízko čumidla pro návštěvníky a do jejich domova je nádherně vidět.

                           Mandelík  hajní  ( Coracias  garrulus )

Tak to je náš Karlík! Papoušek, ledňáček, exot… snad nikdy ne mandelík. I to slovo občanovi běžného typu nic neříká a je to tak krásné slovíčko.Dokonce ani učitelům, kteří vyučovali biologii! ŠOK!!! Je to již téměř archaismus, který označuje panáka, snop z obilí na poli zpravidla o 15 snopech, na kterých pestrobarevný pták posedává a vyhlíží kořist. 

    Mandelík patří do rodiny vlh, dudků a ledňáčků (řád srostloprstí,Coraciiformes), a hnízdí v palearktické zoogeografické oblasti. Celkem je 12 druhů mandelíků ve 2 rodech ( Coracias, Eurystomus). Lidově se mu říkalo modrák, zde vidíme jak je čeština  jazyk krásný.

    Je to masojídek, který si potravu opatřuje aktivním lovem. Je potravně vázaný na velké druhy hmyzu ( sarančata, kobylky, motýly, brouci ), které z naší přírody mizí, stejně tak jako staré stromy s dutinami, na které je mandelík životně limitovaný.  Mandelík je v dnešní době vyhynulým zástupcem naší avifauny, za posledních 10 let nezahnízdil ani na jižní Moravě, kde tradičně hnízdil v bývalých vojenských prostorech.

 ( To je velmi zajímavé téma, které třeba někdy napíši, budu-li mít čas. Vojenské prostory versus ochrana přírody je námět na samostatný článek, který se dá aplikovat i v povídání kdekoli v ZOO. ). Hnízdění doloženo ve 2 kvadrátech na jižní Moravě v letech 1985-1989, 1991 Kobylí, BV (Svoboda). Na většině území v areálu vymizel zcela ( Švédsko, Dánsko, Německo), dramatický pokles početnosti v rozmezí 20-50% ve všech zemích, kde hnízdí poměrně silné populace ( Španělsko, Ukrajina a Bulharsko). Stabilní populace ve Francii, Moldávii a Rumunsku.

     Je to striktně tažný druh, který se v našich zeměpisných šířkách vyskytuje od V.-VIII. Odlétá do subsaharské Afriky.

     Mandelík vyžaduje staré sady a háje s hojností stromových dutin, ve kterých hnízdí. Dutinu moc nevystýlá, je to takové malé prasátko, samice snáší 2-7 vajec, která jsou bílá jako u většiny dutinových ptáků, inkubují (líhnou se) po 17-20 dnech. Sedí oba, samice více a v noci.

    U nás hnízdil v nižších polohách do 19.stol. vcelku běžně na vhodných místech, do pol. 20. stol. mizel rapidním stylem. Ornitolog Hanzák mandelíka pozoroval v hnízdní době na Šumavě asi v 1000 m. n.m.  Udržel se na místech uchráněných „před lidmi“, ve zmíněných vojenských prostorech. Důvody mizení vcelku jasné, celkový komplex příčin – intenzivní zemědělství, chemizace, kácení doupných stromů aj. Pro ochranu: zachovat extenzivní zemědělství a snížit chemizaci.

    Karlíku, Karlíku, ať ti seženou holku!  Víte proč na to apeluji? Prostě, když Karel nemá v době reprodukce paní ptákovou, je velice smutný (dovoluji si zde malý antropomorfismus, i když ho moc nemám rád. Slečna Celie Korittová má Hagginku a já Karla!, tak bacha na nás!) a létá si pro útěchu k lidem. (S klidem a s klidným svědomím!). Ono je to velmi příjemné a dobře se začíná rozhovor, ale z hlediska k jeho chování je to zcela nevhodné, poněvadž manďas zblble (zpitoměle) létá k jinému druhu živočicha než je on sám. A je mu zcela jedno zda k samičce či k samečkovi. V době mimohnízdní se vykašle na všechny a létá si po voliéře, aniž by si někoho povšiml a prdí i na mne. Stále však je velmi zajímavým zjevem této expozice! Je veliká sranda, když se zjeví Radka nebo Katka (ošetřovatelky ze Sečuánu), to Kája pořádá nálety na jejich hlavy. Zážitek! Doporučuji vidět!

Ibis  hnědý  ( Plegadis  falcinellus )

Sedí rozvážně na stromech a chce je chvilku hledat, neboť je to pták velmi rozvážný a dokonale se ukrývající pták. Často sedávají na stromě směrem k  pelikánům. Ibis hnědý je jediný ibis, na kterého můžeme narazit i u nás, když se sem vzácně zatoulává v letních měsících. Například tu byli v povodňových letech na Moravě a snad i v Čechách. Udělali radost ornitologům, méně však zaplaveným a vytopeným. Tak bacha na Moravany! Do ČR a SR se ibis hnědý dostane od Blatenského jezera v Maďarsku. Podle věrohodných informací kdysi hnízdil v Kameničné na Žitném ostrově (1898), odkud pocházel dermoplastický preparát ( což je úplně normální vycpanina, je to obdobné synonymum jako klec-voliéra, uzavřený prostor-expozice. Vše zní tak odlehčeně a navíc zároveň vědecky a návštěvníci stejně vědí … prd…). Do roku 1965 zjištěn nejméně 40x (Lednicko, Ostravsko, Pardubicko a v jižních Čechách. ) Do roku 1984 asi 30 pozorování, největší kumulace dat v X. měsíci. Většinou zastiženi jednotlivý ptáci nebo malá hejnka. A zajímavost, jediný zimní výskyt 1ex. 15.-19. XII. 1982 u Mušova, BV ( Macháček in litt.,1983). 

     Má téměř kosmopolitní rozšíření ( pozor! v kosmu nežije, to znamená, že žije po celém světě). Obývá teplejší Eurasii, Afriku, Velké Sundy, Novou Guineu, Austrálii, v. Sev. Ameriky a Antily. V Evropě tento nádherný pták mizí v důsledku destrukce a likvidace bažin s litorálními ( břehovými ) porosty. Ach jo, opět ten nenasytný druh primáta Homo destructor  R . Havel ,1990.

    Tento ibísek váží asi 0,5 kg a rozpětí křídel má asi 90 čísel. Má rád mělké vody s rozsáhlými porosty vodních rostlin, bažiny, tůně, jezera, delty s rákosinami,  inundační území. Hnízdo staví obě pohlaví v rákosinách nízko nad vodou, jsou vcelku hezká, vystlána zelenými rákosovými listy. Hnízdo má průměr asi 45cm, hloubka kotlinky 5-8 cm, do které samice snáší 3-5 vajec a to v měsíci  kon.V.. Sedí oba 15-20 dní, mláďata nidikolní (to si najděte, nebudu vše vysvětlovat desetkrát), krmí také oba, avšak samec předává potravu ke krmení samici. Hnízdo opouští po 30 dnech a jsou dokrmována mimo hnízdo. Nejstarší  kroužkovaný pták se dožil bezmála 20 let.

    Ibis hnědý se živí různými druhy červů, měkkýšů a vodního hmyzu, také malé rybky či žáby.

    Největší evropská hnízdní kolonie je v ústí řeky Volhy ( 10 000párů ), v deltě Dunaje

 (4 000 párů ).

                                                       *-*

To co vám tady píši, neberte, prosím, jako že toto všechno těm lidem  m u s í t e   vyprávět, ale jsou situace, které si o to říkají. A pak budete připravení ( a to samozřejmě i já!!!, také nemám všechno v hlavě, abyste si nemysleli!!!) na všetečné verbální střelce, kteří na nás občas útočí otázkami, které souvisí s ornitologií a ochranou přírody. Mně se ta práce s lidmi,

 o zvířatech a o přírodě moc líbí a skýtá mi potěšení, když odcházejí a jsou naplnění ve svém nitru. Jsou to hloupé řeči, co? No,  jestli mě máte dost tak to zahoďte do koše, já se zlobit nebudu. Prostě rád píši a co mám nohu na ho…na houby, tak bušim do klávesnice jako datel při migréně, na stole stojí červené víno a hrnek s Cihlářovou modřinkou a v něm kávička…

    Tak co, jdeme opět na procházku do voliéry?

                                                          *-*

                                             Morčák  velký  ( Mergus  merganser )

Na vodní ploše plují kachny. Vpravo, vlevo, sem tam se potopí, protřepají křídly a lidé nic. Kachny, vždyť tu mají kachny, kterých vidíme všude dost. Ano, bohužel, je tomu tak, ale…najde se pár lidí, kteří se zadívají pořádně a zjistí, že to nejsou obyčejné kachny, ale je to něco jiného. Táto, mámo, dívej…

Morčák velký, morčák bílý, hohol severní ( Rusové mají Gogola!) a čírka obecná… Tři kachny potápivé a jedna plovaná, jedna hodně velká, druhá kontrastně černo-bíle zbarvená, třetí hnízdí netradičně v dutinách a ta poslední je nejmenší z evropských plovaných kachen. Tak jaképak zařazení „jen kachny“.

Nebudu popisovat jednotlivé šaty kachen, protože slova řeknou méně než visuální vjem. Šatů je mnoho – svatební, přechodné a prosté. Nejlepší je to napozorovat – viz kachničky mandarinské v Sečuánu. Kachny se během roku neustále mění a přesně určovat kachny je veliké umění. Literatura určovací: Černý-Drchal, 2003, Hudec-Dungel, 2001, Balát, 1986, Rob Hume, 2004, Lars Svensson, 2004. Ta poslední je nejlepší, tedy až na ten překlad, errata najdete na webu ČSO. (www.birdlife.cz).    

Jdeme na to a začneme tou největší kachnou – morčákem velkým…

                                                           *-*

Mergus merganser je opravdu veliká kachna, která má něco málo přes 2 kg rozpětí křídel až

1 ma tělo dlouhé 65 cm.  Má holarktický typ rozšíření (palearktická a nearktická zoogeografická oblast dohromady). Ve střední Evropě izolované populace v oblasti Alp a při pobřeží Baltu. Na Mazurských jezerech v severovýchodním Polsku hojný. Vzácně pak ve Švýcarsku, v Německu v Bavorsku a Šlesvicku-Holštýnsku, Dánsko, Norsko. U nás je to horší, 2 doložená hnízdění – 1977 na již dnes neexistujícím Dřínovském jezeře, MO samice se 6 juv. U Káraného, PH na soutoku Labe s Jizerou samice se 3 juv. Morčák velký vyhledává větší vnitrozemská jezera, říční toky, fjordy i mořská pobřeží. Pro hnízdění jsou nutné doupné stromy. Druhy nejsou rozhodující.

    Tok nastává koncem zimy na zimovišti i na hnízdišti.  Hnízdí nejčastěji v dutinách stromů

( 2.5-18 m vysoko), nebo i v dutinách skalních stěn. Obsazuje i budky a to dělá dobře, protože pak se jeho stavy zvyšují, stejně jako u hohola u nás. Výstelku tvoří prachové peří. Dutinu využívá i několik let. Samice sedí okolo 33 dní na nejčastěji 7-14 vejcích. Ve dvou hnízdech nalezeno 19 a 36 vajec. Vejce určitě od 2 samic, to se u kachen občas stává. Byly zaznamenány i případy, že kachna divoká snesla vejce k bažantí slepici. Příroda je nevypočitatelná, to je na ní krásné, nemyslíte?

    Morčáci jsou ichtiofágní a loví drobnější rybky různých druhů ( parma, plotice, úhoř, sleď, okoun ) až do délky 10 cm, štíhlejší i větší. V menší míře larvy hmyzu, korýši, červi, měkkýši – spíše potrava pro mláďata. Kořist loví pod vodou, potápí se nejčastěji do hloubky 2-4 m a pod hladinou zůstává 30-40 s, při pronásledování kořisti i 110 sec.

    U nás morčáci velcí i bílí pravidelně zimují, někdy až stovky jedinců. Pod naší ZOO pravidelně na Vltavě, asi do 20 ex. od každého druhu. Přilétají jakmile udeří kruté mrazy a spoutají jezera na severu ledovým příkrovem a pak je jim naše teplá, přehradami přehrazená a kontaminovaná Vltava dobrá. Její eutrofizované vody pod Prahou uživí mnoho rybožravých forem ptáků. (kormoráni, volavky, potápky, racci, morčáci).

Morčák malý (dř. bílý)  ( Mergus  albellus )

Tak tady krátce, protože mnoho údajů je společné s m. velkým. Morčák bílý je ve svatebním šatě překrásně kontrastně černo-bíle zbarvená kachna (kačírek). Tato potápivá kachna žije v palearktidě. Celá světová populace nepřesahuje 140 000ex.( Asi jako holubů v Praze). Vzhledem k charakteru rozšíření bylo překvapující zahnízdění na Lipně v Černé v Pošumaví. Veselovský vyplašil samici z hnízda se 2 vejci v dutině pařezu, samec byl přítomen.

    Potravu tvoří drobné nedorostlé rybky (zima, jaro), 3-6 cm, ouklej, plotice, okoun, pozdní jaro až podzim téměř výhradně larvy i imaga hmyzu, v menší míře korýše, pulce a zčásti i rostliny (okřehek, semena rdestu splývavého).

Čírka obecná  (Anas  crecca)

Nejmenší plovaná kachna, velikosti menšího holuba, když letí v hejnu březňaček je téměř poloviční.

    Po roce 1960 došlo k velmi drastickému poklesu čírek i jiných kachen. Při posledním sčítání se ukázalo, že z 900 párů v ČR nyní u nás hnízdí 150-250 párů, proto byla navržena do Červeného seznamu do kategorie CR – kriticky ohrožený druh. Jen na 158 rybnících jižních Čech poklesla početnost z 0,9 ex. na 0,07 ex./km2!

    Čírka obecná hnízdí v palearktické oblasti od Islandu po východní Asii. Jinak má rozšíření holarktické.

    U nás čírka obecná hnízdí, početně protahuje a řídce přezimuje (např. na Vltavě v Praze.) Hnízdí na celém území a vyhledává rybníky, mokré louky i docela malé bažiny i tůňky, močálovité porosty. Na hnízdiště přilétá již v párech, které se tvoří již od února na zimovišti. Hnízdo si staví v hustém rostlinném krytu, ve vysoké trávě, ostřici, rákosu, sítině, někdy i pod keři a vrbičkami. Hnízdní kotlinku vystýlá prachovým peřím. Snáší 8-10 vajec, sedí jen samice a to 23 dní. Samec často hlídá poblíž hnízda. Mláďata velmi samostatná a brzo po oschnutí jdou se samicí na vodu.

    Potrava čírek je spíše rostlinná, nevyhýbá se ani živočišné (jaro, léto). Mláďata se živí spíše animální ( živočišnou ) potravou.

                                                     *-* 

Přišel ke mně chlapeček a povídá mi. „Pane, jste říkal kachna plovaná a potápivá, co to je?“

     Byl to chlapec asi devítiletý a velmi pozorný se zápisníkem a tužkou v ruce. Správný klučina, který měl hluboký zájem o přírodu a takové mám rád. Třeba z něho jednou bude zoolog a my si pak přečteme jeho knihy. I s malými dětmi ztrácejme čas, protože ty se dají ještě zpracovat. Subadultní samci a samičky – s těmi je to horší!!!

 Kachny  p l o v a n é:U nás rod Anas, na světě celkem 38 druhů. Plovou-li na hladině tak vidíme, že mají dosti ponořenou hruď. Jsou výborní letci, proto mají těžiště vpředu pod křídly. Svaly něco váží! Proto je ocas položený výše nad vodní hladinou (trčí) a nedotýká se vodní hladiny. Podobně plavou i husy (Anser sp.).

    Sbírají potravu na hladině a potápějí se zřídka. Potravu vyčvachtávají. Na mělčinách často „panáčkují“, ponoří přední část těla a z vody trčí ocásek. Téměř se nepotápějí, jen v nebezpečí a potřebují k tomu nadskok.

     Na zadním volném prstíku žádný kožovitý lem. Při vzletu nepotřebují rozběh po vodní hladině. Na zemi jsou obratnější. Většinou mají barevnější zrcátka, to jsou plošky v křídlech

 ( nesou důležité determinační znaky!), aby si děvčátka nemyslela, že se kachny fintí, tam to dělají kačírci. U ptáků jsou samečkové většinou hezčí, u lidí je tomu naopak, to kluci určitě znají, že?

Druhy:např. kachna divoká, čírka obecná

Kachny  p o t á p i v é:  Výborně adaptované formy kachen. Mají zavalité, zploštělé a poněkud kapkovité tělo. Při plavání hluboký ponor, ocas na hladině. Těžiště těla je posunuto dozadu. Zadní prst má široký kožovitý lem. Často se potápějí a to bez nadskoku. Potopení cca do 1 min, někdy až 120 s.  Po souši se pohybují hůře než plovanky. Po stranách těla zvláštní kapsy z peří, kam vodotěsně ukrývají křídelní letky, aby si je při častém potápění neumáčely. Živí se více rostlinnou potravou. Potápivým kachnám chybějí kovová zrcátka v křídlech.

Druhy:např. polák velký, hohol severní, morčáci ( často bývají řazeni do samostatné kategorie )

Morčáci:  Protáhlé tělo, tenký středně dlouhý krk, větší hlava s chocholkou. Od ostatních kachen se odlišují zobákem. Je dlouhý a štíhlý, má hákovitou špičku a ostré hrany opatřené zoubky. Perfektní nástroj na chytání ryb, co v něm jednou uvízne, zpravidla skončí v žaludku.

    Jsou to výborní potápěči a rybáři, proto ho nenažranej a ekonomicky zblblej Homo nemá příliš rád. U nás zastihneme 3 druhy (velký, prostřední, malý), 2 „v deltě“.

                      *-*

Hohol  severní  ( Bucephala  clangula )

Hned ho poznáme podle půlměsícové skvrny u zobáku.  U nás hnízdí asi 60-90 párů a to od roku 1960, kdy bylo zjištěno 6 rodin na Práterských rybnících u Třeboně. Centrum hnízdního výskytu je Třeboňsko, Českobudějovicko i  Soběslavsko. Početnost značně kolísá, populaci v prvním maximu v roce 1978 zdecimoval botulotoxin, samice hynuly přímo v hnízdních budkách na vejcích. Další úbytek mají na svědomí kuny lesní, které se naučily mít budky jako spižírnu.

    Hohol severní má holarktický typ rozšíření. Areál je identický s areálem severského jehličnatého lesa. Ojedinělá hnízdiště na jihu od souvislého areálu.

    Hnízdí na větších i menších vodních plochách s velkou plochou volné hladiny. Jsou nutné staré stromy s výskytem dutin v nichž hoholi hnízdí. Často využívají dutin vytesaných datly. Čím výše jsou dutiny položené, jsou hoholi spokojeni, někdy až 20 m (na Třeboňsku 10 m). Hnízdní kotlina je až 5 m hluboká a je vystlána trouchem a prachovým peřím. Hohol má krásný dlouhý tok a samec doslova oblažuje samici svým pozorným chováním. Vajec 7-10, sedí kolem 30 dní, klubání trvá 30-50 hodin, vodí jen samice, samec se od vylíhnutí mláďat vytrácí.( to je hajzlík, samičku v tom nechá samotnou. Já vím co děti zaberou času a nervů a mít jich 10 jako hoholice…, no nevím). Juv. se umí od prvního dne potápět. Jsou to šikulkové, co? Mortalita mláďat asi 60%.

    Potrava je výhradně animální (živočišná). Požírá měkkýše a vodní hmyz, dále pak pulce, drobné druhy ryb a žab.

                                                             *-*

Hoholi a morčáci velcí jsou pro mě kachny, na které čekám v zimě na pražské Vltavě. Vždy si říkám odkud asi jsou, kam povede jejich další pouť, až se odlepí od hladiny naší Vltavy, kde zahnízdí a kde vyvedou svá mláďata, která sem možná také přiletí a budou dělat radost těm, kdo si na ně počkají a vydají se do mrazivého lednového či únorového dne. A hle, už tu jsou ty černobílé kachny s půlměsíčkem u zobáku a tam vzadu velké parníky morčáků. Jak nemám rád zimu, tak když mám taková to pozorování, je mi docela teplo, zvlášťě pak, když tyto řádky píši v červenci. V ZOO jsou sice také pěkní, to nepopírám, ale volná příroda je přeci jen něco jiného. Stovky kachen brázdí mrazivý vzduch a srdce zahřívá krása ptačích perutí…

                                                          *-*

                                  V trojhranu kachny zas letí

                                  pod nebem šedivým.

                                  Nad hrází začne se chvěti

                                  tesknota, mlha a dým.

                                                    Ladislav Stehlík, Voněly vodou večery, 1956

Čejka chocholatá  ( Vanellus vanellus )

Vy, čejky v lukách, zakníhejte ještě,

ať vím, že doma jsem.

                                 Ladislav Stehlík

Druhý druh ptáka, který je ve voliéře „Dunajská delta“ dobře slyšet a to tím typickým „ kníííha, kníííha“ jež se snad ještě často nese po českém kraji. Čejky lze pozorovat i v Praze, třeba v oblasti Zličína a Třebonic. Je to pták, kterého znali naši dědečkové a babičky, kteří ho vídávali na polích a lukách jak letí svým příznačným houpavým letem. Dnešní generací si už nejsem tak jist, proto máme čejku v zoologické zahradě! A věřte nebo ne, lidé jí často nepoznávají. smutné, nemyslíte? Dříve lidé sbírali čejčí vejce, ptáci však ztráty rychle nahradili (do 14 dní) a tak škody na populaci nevznikaly. Nejvíce čejky ničí dnešní způsob vysokovýnosového intenzivního zemědělství.  Starší venkované jí říkají kniha nebo knihora.

    V republice bylo do 80. let  20 000 - 40 000 párů a stavy neustále klesají. V letech 1995 – 1997  7 000 – 10 000 párů.  Je to tažný druh, přilétá již kon. II., nejvíce v III., odlet pozvolný od VIII., nejčastěji v pol. X., někteří jedinci mohou přezimovat.

    Čejka chocholatá žije v celé palearktidě. Jako bahňák ( Charadrii ), patří do rodiny kulíků,  není tak přísně vázaná na vodu. Je monogamní, hnízda nalezena na loukách, polích, vypuštěných rybnících v řídkých koloniích. Zvýšená ochrana hnízd před vetřelci. Více ptáků vidí lépe! Hnízdo je malý důlek, vystlaný podle vlhkosti místa. Hnízdit začíná zpravidla v první dekádě IV., samice snáší 2 –6 vajec ( jsou typicky srovnané špičkou k sobě) a sedí na nich kolem 25 dní. Mláďata nidifugní (nekrmivá). Rodiče mají rozdělené úlohy, samec zpravidla hlídá a samice vodí a zahřívá. Čejčata se umějí dobře maskovat, že je v terénu můžeme lehce zašlápnout. Tak pozor!

    Potravu čejek tvoří animální složka (brouci a jejich larvy, mravenci, kobylky, měkkýši, korýši) a někdy semena různých rostlin.

Kvakoš   noční   ( Nycticorax  nycticorax )

Patří k našim nejkrásnějším volavkám  ( po volavce červené,Ardea purpurea). Zdálky tak nevypadá, také mu říkám volavka bez krku. Je velký jako malá slepice s chocholkou, kterou tvoří 2-3 prodloužená pera. Na větší dálku (stejně ho blíže ani v zoo neuvidíme) se jeví jako uhlazený šedo-černý pták, který připosraženě  nehnutě sedí a přemýšlí jako vodník, který chce momentálně někoho utopit a ještě neví přesně koho. Sakra, to je jako Brehm s Erbenem dohromady!

                                  Sedí kvakoš na stromě

                                            mlynářka šuká po domě.

                                            Pojď Marjánko, jen pojď prát,

                                            ať si mohu s tvojí duší hrát!

                                            Včera a dnes sedí kvakoš podobně.

                                            Marjánka je kůže tuze líná

                                            a o práci jen krásně zpívá.

                                            Proto ten pták sedí jenom tak

                                            upřený má na hladinu zrak

                                            a tiše spílá…

                                             Dnes je čtvrtek, zítra pátek,

                                             externista čte bulvární noviny

                                             Kvakoš má dnes totiž svátek

                                             a  člověk neví dne i hodiny!

Pavel  Švec, 2005, Morgensterno-Erbenovská variace:  Kvakoš

Tak jste mi snad odpustili mé veršovánky, už jsem takový. Jo, slůvko„šukat“ není to co si myslíte, zde znamená  pobíhala po pokoji a snad něco dělala, ta líná Marjánka. Tak a teď zpět k zoologii…

 Kvakoš noční je kosmopolitický druh, chybí jen v australské oblasti. U nás a v palearktidě je tažný a zimuje v Africe. V ČR hnízdí v některých rybničnatých oblastech Čech a Moravy a v nížinných inundačních ( záplavových) oblastech. Dříve hnízdil občasně a nepravidelně, Frič (1872) možné hnízdění ve Veltrusích, Špatný (1890) uvádí jen průtah. Pravidelně v roce 1947 byla zjištěna hnízdní kolonie,( Hanzák, 1947, 1958, 1961, 1963), 20 párů, ta se pak rozrostla na párů 100 (1960). 1949 V. M. Tisý, 17 párů, rybník Naděje 7 hnízd (1951), 63 hnízd (1953), 0 hnízd (1954). V letech 1973-1977 na M. Tisém 70-100 párů ( Hanzák). Další lokality: Přehrada Rozkoš, Zlivský ryb., Dívčice, Zbudovský ryb. , Lednice (nárůst počtů), bažiny u Dyje aj. Jak vidíte, počty a lokality se v průběhu let silně mění a tak není zcela možné říci přesné údaje. Jisté je, že se nycticorax u nás na vhodných místech usadil a dokáže vyhnízdit. V současné době hnízdí 300 – 350 (400) párů. Jo a literatura nějak opomenula, že kvakýsci hnízdí i v areálu naší ZOO. To je totiž tak  Tady se nám množí a pak se vypouštějí do volné  přírody. Ale jim se zalíbila pražská kotlina tak si řekli, že se tu vůbec neměli špatně, mají tu žrádlo, ptákodoktora Pitharta a tak. Naši kvakoši si dokonce přitáhli i kamarády zcela volné. Kolonie je za slonincem, ale pozoroval jsem expanzivní lety do Stromovky, kde se ptáci zdržovali u soustavy rybníků (2004, 2005). Třeba jednou…

    Kvakoš je pták tažný, jehož zimoviště se nachází v tropickém pásu střední a západní Afriky. Odlétá nepravidelně, zhruba VIII.- IX. ( nejpozdější nález na hnízdišti z 28. IX., M.Tisý, Hanzák uvádí 1.XI., přílet nejčastěji IV.)

    Hnízdí v koloniích, často s ostatními brodivými ptáky. Tok a páření probíhá většinou na hnízdě v noci (to je stejné jako u lidí).Hnízdo blízko vody, povětšinou na stromech a keřích, zřídka v rákosinách a orobinci, 7 – 20 m vysoko, v rákosu 0,5 – 2 m, hnízda v kolonii blízko sebe. Hnízdí jen jednou do roka, samice snáší 2 – 5 (3 – 4) vajec, sedí na nich 21 – 23 dní a oba partneři se zhruba po 2 hodinách střídají. Juv. se líhne vidomé, krmí oba rodiče, zpočátku kašovitou  natrávenou hmotou.

    Potrava kvakošů se většinou skládá z ryb, obojživelníků (pulci), hmyz. Z ryb to byly nejčastěji okoun (30,2%), plotice (15%), piskoř (12,1%), kapr (9%) a jiné.

                                                           *-*

A jsme na konci v našem putování. Tak snad vás nebolí nohy po té virtuální procházce za vodními ptáky a do okolí rybníků, tůní nebo té zmíněné delty. Ani nemusíme jezdit do nějakých zapadlých koutů Evropy za ptáky, protože naše zemičku obývá 200 hnízdících druhů opeřenců a dalších více než sto protahuje a jsou vedení jako druhy nehnízdící, ale u nás se vyskytující na průtahu. Samozřejmě, že mnohé skvosty tu pravidelně nemáme, jako například velká hejna ibisů, kolpíků, pelikánů nebo tenkozobců  a pisil. Ale oni tu také jsou a o to větší máme radost, když je tu zahlédneme a obohatíme naše faunistická porování.

                                             *-*  

 Byl krásný květnový den a slunce zapadá za jihočeský rybník kdesi u Lomnice nad Lužnicí, na kterém se v dáli pohupují stovky kachen a husí. Některé z nich mají různobarevné krční límce s identifikačními čísly, které jim nasadil nějaký terénní ornitolog. Triedrem obhlížím zvlněnou hlať rybníka a v orobici se zjevila postava, tak dva metry vysoká, obličej zarostlý vousy a stále se usmívající tvář. Ach ano, toho člověka přeci znám, kdysi jsem s ním dělal v Pražské zoologické zahradě. No ano, Michal Podhrázký, tak se jmenuje ten slavný ornitolog…

          ( P. Š.   2. 6.  2047, Putování za ptačími perutěmi,kniha dosud nedokončená,2049)

 Pro báječné lidi v ZOO srdečně Pavel Švec                                                       

                                                                       V Dejvicích, 23. července 2000

Africká voliéra    

                 Pavel      ŠVEC

         Nejlépe v době ranní

         v oblasti mediteranní.

         Holubi a ibisi

                              dnes

         tam snad krouží jako kdysi!

         Kde jsi, ornitologu,

         vylez ze svéhu brlohu.

                                                            Ornitolog vylez

                                                            ze skály přehléd‘ kraj…

                                                            Afrika, to je ráj!!!

        A těch ptáků! Dopřej svému zraku

        pokochání. Nesyti krouží v mraku.

        Simbilové zadýchaní.

        Supi tahaj maso z autovraku…

                                                            Perličky nosí cvičky,

                                                            frankolíni nejsou líní

                                                            a  dudci truchlí v síni…

Pavel Švec   „Variace na Ch. Morgensterna: Ornitofil ve voliéře“

                    Prolog

Co mne vlastně láká v Africe nejvíce? Volní lidé, pralesy, buše, nebo ta nádherná a tolik pronásledovaná zvířata..

                             Josef Vágner, Simba a ti druzí, str. 11

Bungalov stál na okraji malé vesnice. Je hodina před rozbřeskem a z chatky od naproti vyšel Baboucar N´Jie, mladý průvodce a strážce zvěře v senegalském národním parku Niokolo Koba. Rozdělal oheň, nad plameny postavil kotlík s vodou a připravil snídani. Z bungalovu vyšla mladá dívka, protáhla se, zavětřila vonící jídlo a na lehce se usmála.

    „Vás paní, nemusím ani probudit, co?, s úsměvem od ucha k uchu pronesl Baboucar. „Dnes máte vajíčka na slaninu, abyste měla sílu na ty vaše ptáka. Stejně nevědět co na nich stále vidět.“

    „Jsou prostě úžasní, to ty Babu nikdy nemůžeš pochopit. Ty máš své vodušky no a já ibisy a čápy. Tak honem, ať to stihneme, ty máš nejvíc řečí ve chvíli, když pospícháme“, odvětila ornitoložka a pustila se do jídla. Byla radost se na ní dívat když jedla, protože by naučila dlabat i zapřísáhlou anorektičku. Naházeli do sebe jídlo a pak vyjeli.

    Landrover  poskakoval po rozbité pistě přes kterou přebíhali vodušky a buvolci.  Baboucar při řízení neustále žvanil a přitom vehementně gestikuloval rukama, takže jste si nikdy nebyli jistí zda dorazíte v pořádku. Afričani mají zvláštní typ humoru, jsou nesmírně houževnatí a nic není problém.

    „To stejně nestihneme, tak zvolni nebo nás zabiješ“, nesměle prohodila dívka s brýlemi přes které stejně nic neviděla , protože skla byla pokryta silnou vrstvou prachu, kterému se zde říká bowal.

    „Babu stihnout vše, u vas monsiňór Dakar Lopre, tady Babu“, a netrvalo dlouho a černý řidič strhnul volant prudce doprava.

    „Ale Babu, tudy se na močály nejede?!“

    „To Babuova zkratka, my tam hned jako hyena u mršiny, vy nebát, vy mi věřit jako můj otec věřit Praha v universita Karla.“ A než to Babu dořekl, landrover se propadl do husté kaše bahna, motor zařval a pak zhasl. „ A sakra, shit!, no vůbec žádná prabléma, já mít naviják, auto jako špunt od  lahve a bude OK.“ A Babu se opět usmíval, protože v Africe nic není problém. Tak se tam dojede o pár hodin později. Černý mladík si zapálil cigaretu pochybného tabáku a obhlížel situaci. Cosi mumlal pod vousy, když tu náhle zaslechl podivný hlas.

    „Slečna Celia, jít honem, dobrá zpráva. Hadegaš tady! Já vědět, že na mě spoléhání, vy ty ptáka mít tady, není to senzabilní?“

    „Senzační se říká, ale to na věci moc nemění, protože…to je úžasné, našli jsme novou lokalitu! Tam za tím lesíkem jistě bude další močál“, a než to dořekla, tak v triedru spatřila čápy sedlaté a simbily a hejno hus gambijských. Ozvaly se i čejky ostruhaté a lysky hřebenaté. Přímo nad zapadlým landroverem přelétli tři ibisi hadegaši. Celie se celá rozzářila a dala Babuovi nesmělou pusu na tvář.

    „No není Babu úžesný?“

    „Přestaň se naparovat a raději pojďme vydolovat to auto a pak se vydáme na průzkum okolí.“, štěkla polozmatená přírodozpytkyně do tichého afrického jitra.

    „Tak tady jsou moji oblíbení miláčci, hagískové“, rozplývala se ibisí dívka (hagedash girl), tak jí totiž říkali domorodci v Niokolo Kobě. Po hodině vyprošťování landrovera konečně vyšla do nitra močáliska a mapovala druhy ptáků, které znala ze zoologické zahrady v Praze.

   Ibis hagedaš seděl na spadlém kmeni akácie a rozvážně sledoval bezprostřední okolí…

                                                                                                          Perutě nad Afrikou, 2018  Pavel Švec

                                                  i b i s      h a g e d a š

                                  bostrychia hagedash, syn.  hagedashia hagedash

Tento ibis žije hlavně ve východní Africe, ale je vcelku hojně rozšířen v celé kontinentální Africe. Žije v blízkosti vod, ale také mu není cizí sušší krajina. Je to spíše pták nížin než vyšších poloh.

    Mezi ostatními ibisy vyniká krásným zbarvením a neobyčejně silným a melodickým hlasem, alespoň pro mne. Lovci afrických safari ho příliš nemilují, protože jako v našich lesích sojka svým voláním prozrazuje přítomnost  člověka a varuje zvířata před největším predátorem, který kdy na Zemi žil. Podobně reaguje i na ostatní dravce.

    Bostrych se živí hlavně hmyzem a měkkýši, často se vyskytuje na exkrementech velkých savců, kde se vyskytuje koprofágní hmyz (to neni hmyzák živící se koprem, ale jsou to druhy živící se výkaly, nebo se na nich zdržující. Jak lze pozorovat u komentování supů – když se řádně díváte – špačci a vrabci tam slovují imaga much [r.Lucilia, Calliphora, Sarcophaga], které přilétají za „vůní“masíčka.).

    Hagedaš není koloniální ibis jako ibis skalní nebo i. posvátný. Je to spíše samotář nebo se vyskytuje v malých seskupeních asi do čtyř exemplářů. Velká shromáždění hagedašů jsou vzácností. Není příliš plachý a často dovolí značné přiblížení, pak posedává a řve „há-há-ha-ha-ha.“ Odtud jméno, pak nevím kde se vzalo to „š“. Možné vysvětlení by znělo, že domorodci mají špatný chrup a tak na něj volají „haš-haš-haš-deš-haš“( Švec, 2005). Ornitolog si musí pomoci v každé situaci a mnemotechnické pomůcky jsou výborná věc. Víte např. jak zpívá strnad obecný (Emberiza citrinella)? Jeho jednoduchá písnička zní jako: „Kéž by si sedláčku chcíííííííííp“, no a na konci léta strofu zkracuje na: „Sedláček chcíp“. To se už dá pamatovat, ne?

    Ve voliéře máme hagedaše jen jednoho. Je to samice, velice přítulná a milá, tak jak samičky dokáží být, když něco chtějí. A Hagginka (jméno, které jí dala Celie – dopustila se nepřípustného antropomorfismu!) chce, a to hladit, a to zase nechce slečna Celie (a také odborný personál ). Tak velký pozor!!! Sám jsem zkusil jemný tělesný kontakt a vyběhla se mnou jako s malým klukem. Pak jsem pochopil, cloumala s ní žárlivost, Hagginka patří jí. Toto podivné chování jsem sledoval jako amatérský etolog a stanovil jsem diagnozu, která nebyla dosud publikovaná v odborném tisku. Nový druh erotické anomálie – lesbická ornitofilie (Švec, 2005). Jsem pozván na sjezd sexuologů a tam se poradim s Radimem… Další výzkum má prokázat, zda se toto chování  vztahuje jen na druh Bostrychia hagedash.

To ukáže čas a hlavní je, že se Cilka našla.

     A nyní vážně, dovolil jsem si malý úlet, toto má bát seriózní zoologické čtení a ne laciné vtípky. Ještě mě napadl jeden citát: Stále něco nového přichází z Afriky ( Plinius st.).

     Všichni mají pravdu v tom, že se naruší celkový vzorec chování ptáka. Popravdě, on již narušený je, protože to bylo mládě vychované „na ruce“ a s tím se již nic nenadělá. Naši ibisi pocházejí ze Dvora Králové. Ale NENÍ SPRÁVNÉ, aby lidé zvířata hladili! To je stejné, jako kdybyste chtěli  pohladit po vlasech  Andreu Verešovou – taky by nás klepli!  Samec kvůli tomuto chování musel být přemístěn na „lagunu“. Byl tak agresivní, že chudák musel jít. To je spravedlnost, spousta lidí si jí však neuvědomuje. Žádné hlazení, žádné krmení, žádné jiné činnosti kromě té, že mohou návštěvníci jen zírat na tak krásného ptáka a mohou být rádi, že sem směli vkročit a vyposlechnout si naší přednášku, aby se dověděli mnoho zajímavostí, že?

                                 Voliéra jako biotop?  

   A proč ne? Sice sekundární, ale funguje to tu jako v přírodě. Druhová diverzita každým rokem roste, protože se neustále vytvářejí podmínky k novému a rozmanitějšímu životu. Některé taxony rostlin pečlivě nasázené zahradníky a architekty živoří, hynou, jiné naopak velmi prospívají a nejlépe se daří těm, které se zasely svojí přirozenou cestou. Buď je přivál vítr, přinesli ptáci, lidé na podrážkách bot apod. Vodní nádržka se postupně naturalizuje – zarůstá vodními rostlinami, obsazují jí na vodu vázaní živočichové, ti jsou schopni aktivního pohybu a tak voliéru osídlil mnohý hmyz ( Lepidoptera, Odonata, Hymenoptera, Caelifera, Coleoptera), obojživelníci (Rana, Bufo), plazi (Natrix) nebo i savci (Microtus), skončil však v žaludku ibise skalního, nebo i jiní ptáci (Passer, Phoenicurus, Parus, Phylloscopus), a tak voliéra dostává i hodnotu ekosystémové expozice. Voliéra se neustála mění v i ročních aspektech, jiná je na jaře a jiná na podzim. Je to nádherná kvetoucí zahrada, která dává autentický pohled na biotop, jenž je nám tak vzdálený. (Tedy jak pro koho…)

    „Vkročili jste do expozice, která má demonstrovat (ukazovat) přírodu (avifaunu) jižní Evropy nebo-li mediteranu a Afriky, zde můžete spatřit typické zástupce ptačích obyvatelů této oblasti“, dají se oslovit odvážlivci, kteří pochopili, že voliéra je i pro ně, nejenom pro ptáky a zaměstnance, do kterých se počítáme i my. Stává se dost často, že lidé občas nechápou, že se  mohou  na chvíli nechat dobrovolně zavřít do „klece“, jak tomu  „v o n i  řikaj“, my samozřejmě ne! Nechápavě čtou všechny tabulky s nápisy a dohadují se mezi sebou filosofickými vejšplechty zda mohou či nikoli. „Jen pojďte dále…“  A pak stojí a zírají a hladí Hagginku. Tak a hrrr na ně! Informační útok by měl odvrátit pozornost na poučení a na zajímavosti kolem nich. A věřte, že to zabírá. Jen strohé  n e h l a d i t,  n e d r b a t,  n e k r m i t ,  n e…,  n e… lidi nas…naštve a často odcházejí s „blbejma kecama“. To dokáži i pochopit, proto menší přednáška zapůsobí jako odrážedlo negativních reakcí. A kluci!, holky se umí pěkně usmívat… kluci na vás, průvodkyně, také, abyste neřekly, že nadržuji klukům.

    Další pták v naší galerii ornitofauny Afriky je nesyt africký..

                                            NESYT

                                            Variace na Ch. Morgensterna  Pavel  Švec, 2005

                                             Bílý nenasytný nesyt

                                             fakt není nikdy syt.

                                             Nech ho chvíli pro-syt

                                             než mu budeš jídlo no-syt!

                                     n e s y t    a f r i c k ý

                                      mycteria ( ibis )  ibis

Velký bílý pták zvíci čápa bílého  a také to čáp je, jenomže africký. Jako náš čáp bílý se nijak neozývá. V Africe je široce rozšířený na vhodných místech, hlavně na březích vodních toků, ať u řek či na jezerech nebo na jiných vnitrozemských vodách, vzácněji na pobřeží. Hnízdí v menších koloniích na stromech nebo na skalách.

    Celkem 4 druhy nesytů: n. africký                  Mycteria ibis

                                           n. americký (lesní)    M.americana

                                           n. indický                  M. leucocephala

                                           n.bílý                         M. cinerea 

Nesyti mají zajímavý způsob lovu kořisti. Svůj žlutý zobák ponoří téměř po oči do vody a po nahmatání vhodného sousta vodu mezi čelistmi procedí. Vypadá to jako by jedli vodu, která jim ovšem protéká škvírama mezi horní a spodní polovinou zobáku, však si to sami napozorujte, snad to popíšete lépe než já. 

                                                                         *-*

     Brehm, který znal dokonale africké ptactvo o nesytovi píše více než výstižně. Možná se zdá, že Brehm je dnes překonaný, ale já se domnívám, že ne. To byl ještě totiž velký přírodovědec, jenž nazíral na přírodu a na zvířata vůbec jako na  živé herce ve velkém divadle přírody, která hraje jen samé premiéry, protože v karuselu věčného života není nic statické. Nepiplal se v žádných molekulách, makro-mikrobiologii atd. (nepopírám, že to není důležité – je a moc, ale nazírání na život obyčejnýma lidskýma očima je mi milejší.) Je určitě převratné používání metody DNA k určování taxonomických skupin ptáků, ale jak v zoo lidem, kteří se chtějí mnohé dozvědět a nejsou moc znalí v biologických vědách, vysvětlím, že kondoři patří taxonomicky nejblíže k čápům. To mě pošlou někam a vysmějí se mi a budou si myslet, že zoo zaměstnává cvoky. A tak stále tvrdím, že jsou to supi Nového Světa a basta! Ale je to správné? To je relativní, to si každý musí zodpovědět sám. Při čtení Brehma se jistě mnoho nasmějeme, je tam spoustu bludů, ale je to nádherné poeticko-prozaické dílo, jež nemá obdoby {to je novácký vejšplecht z TV novin}. Přírodu měl napozorovanou dokonale, tak vřele doporučuji! Budu- li mít čas a náladu, vsunu malé intermezzo mezi zoologické statě, které píši pro  NÁS  průvodce, souhlasíte?, když ne, tak mi to řekněte!!! A prosím Velkého Františka – Frantu Šustu - o „zkolaudování“ textů, protože přeci jen nejsem „vyučený“ biolog, snad jen Malinkatý Brehmíček

    „Setkával jsem se s ním jen u vod nebo v jejich blízkosti, nikdy tak daleko od řek jako s ostatními ptáky. Zdá se, že se zdržuje stejně rád na holých březích veletoků jako na travinatých, dešťových loužích. Zrána a z večera se zabývá lovem drobného živočišstva, tedy i savců a mladých ptáků, ač ryby, obojživelníci a červi tvoří jeho hlavní potravu. V poledne ho vídáme obyčejně ve velikých hejnech, jak odpočívá na písčitých ostrovech v proudu nebo stojí v mělké vodě, ale také na stromech. Chůzí a letem se podobá našemu čápu tak, že nedovedu vyjádřit rozdíly mezi jejich pohyby. Přece se však jeví v letu krásnějším, protože se při tom uplatňuje jeho opravdu skvostné zbarvení křídel.“

    K tomu není co dodat a dá se to aplikovat i pro návštěvníky ve voliéře.

                                                     č  á  p     s  i  m  b  i  l

                                                        ciconia abdimii

Čapík, který se velmi podobá našemu čápu černému (Ciconia nigra). Zbarvení obdobné, jen má bílou i horní polovinu zad a krásný modrý vous u zobáku. Dřívější vědecké jméno  znělo Sphenorhynchus abdimii.  Hnízdí v Africe na sever od rovníku a to v době dešťů, hnízdiště opouští v době sucha a přeletuje přes rovník na jih.

    „Zimuje v jižní Africe, kde je chráněn, protože usilovně chytá saranče a kobylky, Způsobem života připomíná našeho čápa bílého. Hnízdo si staví rád přímo ve vesnicích, ne však na střechách, nýbrž na stromech. Obvykle hnízdí pohromadě celá společnost a na jednom stromě bývá i třicet hnízd.“   (Vágner, 1990)

                                            Jednoho dne já potkal simbila.

                                            A víte kde? V Bille.

                                            Nevěříte? Ilona tam se mnou byla.

                                            Simbile, simbile, ty  kde-byle?

                                            Já simbil byl v Bille a potkal Billa.

                                            On v Bille taky byl a rybu do hlavy bil,

                                            až celá ryba bílá byla.

                                            Chudák ryba mrtva byla.

                                            Ilona křičela na Billa, „Bille, Bille, tys to byl,

                                            kdo tu rybu zabil!!!“ 

                                            Já bych rybu sám ubil!

                                            Prodavač se jenom zubil.

                                            A simbil? Ten sytý byl.

 Pavel Švec    Variace na Ch. Morgensterna    Simbil v Bille, (2005)

                                                  I  b  i  s     s  k  a  l  n  í    

                                               geronticus      eremita

Velký černý ibis s holou hlavou, jeden z nejvzácnějších ptáků na Zemi žijících.  Má lysou višňově rudou hlavu, která mu dodává geromorfní (stařecký) vzhled. Kdyby se zaváděla nová nomenklatura ptáků, dalo by se jeho jméno přeložit jakoibis poustevník  (eremiti -  původně křesťanští poustevníci). Přiléhavé, co? Mně se osobně líbí více než hagedaš, který je proti němu nafintěný frajer (Cilka mě zaškrtí!!!, ale je demokracie, ne?). Dalo by se zhruba říci, že žije v Maroku, v Sýrii, v oblasti Eufratu a na pobřeží Rudého moře. V historické době žil porůznu v jižní Evropě, v Rakousku (Alpy), i ve Švýcarsku.

    Je biotopicky vázaný na pusté skalní útvary, vysoké hory a nepřípustné mořské břehy. Podle starých záznamů obýval i zříceniny hradů. Představte si eremity na Košumberku!!! Pěkná  představa!

    Pro potravu si zaletuje do stepí a luk, kde je potravně vázán na větší druhy hmyzu, kobylky, sarančata, ale i hlodavce, ještěrky a různé jiné potvory. Kobylky po objevení „zázračného“ DDT a po jeho aplikaci v zemědělství hromadně hynuly  a s nimi bohužel i ibisi, kteří otrávenou a tudíž dobře dostupnou potravu sezobli. Pár ptáků zbylo (zřejmě nebyli nikdy příliš hojní), ale ti pak byli rušeni pseudoornitology a zvědavci z řad turistů. Živý ekosystém je jeden živý organismus. Všichni jsou závislí na všech a každý druh má v přírodě své místo… základ ekologie. Tam to žije, tedy jak pro koho… Ve voliéře jsem pozoroval hraboše (osidlování biotopu), ale neosídlil nic, protože se stal zákuskem pro ibise. Smůla, ale to se v přírodě stává.

    První zmínky  o ibisovi skalním nacházíme v klasickém zoologickém díle švýcarského učence Gessnera (všichni zoologové ho alespoň jednou ve svých knihách citovali), Historia animalium,  z roku 1555 (to se dobře pamatuje). A tak si jednoho dne navečer při svíčce četl C. Linné tohoto chytráka a zařadil ibise mezi dudky, protože měl chocholku. No a protože v chytrákově díle bylo mnoho zvířat vybájeno, tak většina přírodozpytců několik z textů vypustili. A mezi nimi byl i  poustevník.  Později se po Egyptě v horku trmácel ňákej Wageler, číhnul na ibise a popsal ho jako nový druh. Zajásal, ale ne nadlouho. Později se ukázalo, že ibis Gessnerův a ibis Wagelerův je jeden a týž pták. Nakonec se za jménem pyšní a usmívá sám velký Linné. Geronticus eremita, Linné, 1758.

    Co se týká celkových počtů ptáků i kolonií, autoři se značně rozcházejí. Co kniha, to jiný počet anebo se autoři opakují. Přesné údaje pro nás získávám z „vyšších“ míst v zoo, až… tak je dopíši.

Šťastný, Bejček, Hudec, 1998 uvádějí6 koloniií (do 1997, téměř 10 let starý údaj!), 220 ptáků, 80 párů – pohoří Atlas, (Maroko). V jihozápadní Arábii 1 neznámá kolonie (neověřeno). Ústně jsem slyšel 2-3 kolonie. Tak si vyberte. Naštěstí se ibis skalní dobře množí v zajetí, proslulý je chov v Basileji (sz. Švýcarsko), vypouštěli v Itálii (Anděra, 1998). V současné době se zavádí pokusný projekt na vypouštění (reintrodukce) do Alp

    Ibis skalní žil ještě v 16. stol. v okolí Salzburgu na skalách a zříceninách města. Lidé ho tam stříleli, byly nalezeny vyhlášky od vrchnosti, která zakazovala ibise střílet (1530, 1578). Zmizel však i pustých Švýcarských Alp, kde ohrožen lidmi nebyl. „Myslím, že šlo o přirozený ústup severní hranice rozšíření k jihu, ovlivněný nejspíš podstatnými změnami v podnebí“ (Hanzák, 1963).

                                                        p e r l i č k a   s u p í

                                                       acryllium vulturinum

Pták o něco málo větší než slepice, kterému evolučtí šprýmaři nasadili malou supí hlavu. Vypadá imposantně, bizarně, směšně. Patří do řádu hrabavích (Galliformes). Obývá rozsáhlá území Tanzanie, Keni , Somálska a Etiopie. Má kolem 1,5 kg a patří mezi ty větší druhy perliček. Zrána a navečer si zalétávají k vodě svlažit hrdlo a přes horké poledne se nejraději schovávají pod hustou vegetací a keři. Zbytek dne shání potravu, kterou je v období dešťů tvoří převážně hmyz a v období sucha převážně semena, plody a výhonky.

    Sexuální dimorfismus (pohlavní dvojtvárnost, samec a samice jsou stejní) není. V době hnízdění žijí v párech, po vyhnízdění se potulují v hejnech. Hnízdí hlavně v době dešťů (jako většina ptáků v Africe, vyšší nabídka potravy i rostlinného krytu), hnízdo na zemi a nedbalé kam slepice snáší kolem 8 – 14 (15) vajec, sedí 23 –25 dní. Dlouho o ně nepečuje, mláďata jsou brzy soběstačná a rozbíhají se do okolí.

    Ve voliéře máme párek, který se již téměř nebojí lidí, tak hlídat, aby lidé nekrmili!                     

                                             š p a č e k    r u d o k ř í d l ý

                                                     onychognathus  morio

Asi 30 cm velký špaček s delším ocasem, který žije převážně ve východní Africe, od Kapska po Etiopii. Je místně hojný v lesnaté krajině, často kolem budov ve vesnicích i větších městech.

    Hnízdí v párech, jinak tvoří velká i více než stohlavá hejna, která létají za hlasitého táhlého volání „ťjú, ťjú, ťjú“ (krásně se nese i voliérou). Potrava je rostlinná i živočišná a shání ji na stromech a na zemi, asi jako naši špačci.

    Ve voliéře je henko 3 ptáků, původně byli čtyři. Sedí-li, jsou velmi nenápadní svojí černou barvou, vzlétnou-li,  rozevřou rezavé letky a působí velmi kontrastně. Pozor na vchod u „domečku“, špačci tam posedávají a trusí na chodník i do kapes vest – vlastní zkušenost!!!

        s l í p k a    m o d r á

                                                   porphyrio    pophyrio

Je tak málo vidět, že si jí lidé ani nevšimnou. Často se zdržuje u domečku a vychází spíše navečer. Je to prvek mediteranní suboblasti a u nás byla dokonce zastižená 4x., vždy koncem léta. Všechna pozorování byla doložena, ale byly vysloveny pochybnosti, zda šlo o ptáky volně žijící. Na žádném ale nejsou patrné stopy po zajetí. 1884, střelen 1 ad. na koroptvím honu.  16. VII. 1905 střelen 1 ad., Žehuňský ryb., 12. IX. 1910 střelen samec juv., Nesyt u Lednice, 21. VIII. 1967 střelen samec u Jaroslavic, ZN .

    Druh má indoafrický druh rozšíření,místy zasahuje do palearktické oblasti – záp. Středomoří (sz. Afrika, Pyrenejský poloostrov, Španělsko, Sardinie, Sicílie), v Egyptě (delta Nilu) a v Přední Asii (j. Turecko, Sýrie, delta Volhy, Afghanistán).

    Je velikosti lysky, celá modrá, ploška na čele intenzivně červená. Má dlouhé nohy a mohutný zobák. Často šplhá v rákosí, skrývá se v hustém pořadí, nerada plave, je-li to nutné, tak to dokáže.

    Vyhledává husté litorální porosty ve stojatých vodách v teplejších oblastech. Vody mohou být sladké i brakické (míchané). Tam také pátrá po potravě,  je převážně fytofágní, zelené části, semena a plody různých rostlin, rýže, rákos. V mnohem menší míře vodní hmyz, obratlovce, žáby, hlodavci, malé ptáky i vejce.

    Hnízdí jednotlivě, méně často v malých skupinách v bažinných porostech asi 0,5 nad hladinou. Samice snáší 5 – 7 vajec a na nich sedí 22 – 25 dní, mláďata chvilku zůstávají na hnízdě,(4 –5 dní).s

     Je to nádherný pták, ale v naší voliéře nemá vhodný biotop. Proč?  Vidíte tam snad nějaké bažiny a spleť vodních  rostlin? Tak vidíte!!! Pohyby i chování je podobné jako u nás poměrně hojně hnízdící slípky zelenonohé (Gallinula chloropus), která vyvádí své mladé i ve Stromovce

      č í r k a     ú z k o z o b á

                                                marmaronetta   angustirostris

Čtyři malé kačenky plují svorně na hladině malého rybníčku, mají nenápadné zbarvení, tělo hnědé s puntíkama a moc krásné a přitažlivé oči jako jsou oči mladých dívek.  Žádné zrcátko v křídlech, tak dámy, žádné nepůjčovat! Samec a samička jsou stejní, jen samečci mají malou chocholku. Aspoň něco. Z vody vylézají za potravou a k odpočinku do vysoké trávy a tam mi věřte, je nenajdete.

    Marmaronettka má sarmatský typ rozšíření (oblast kolem Kaspického moře a Aralského jezera). Areál je značně roztříštěný počty rapidně klesají. V deltě Guadalquiviru v jižním Španělsku hnízdilo v XIX. století několik tisíc párů, kolem roku 1970 méně než 100 párů. V j. Francii hnízdila do roku 1940, Itálie 1892, v Makedonii asi do roku 1960. U nás byla zjištěna 2x, 1892 (Zliv), střelena, 1964 4ex. ryb. L´ubotice, PO (SR). (Hudec a kol., 1994)

    Má ráda jezera a rybníky nevelkých rozloh s bahnitými  dny a litorálními porosty rákosin a orobince. Hnízdo si tvoří na březích rybníků a u dočasných jezer, na loukách, v  deltě Volhy i ve starých vraních hnízdech (Demenťjev a Gladkov, 1951 – 1954). Snáší 7-12 (14) vajec, sedí samice přibližně 26 dní.

    Potrava a její sběr obdobné jako u našich čírek.

                                   Intermezzo  I

    Podle dopisu, který byl doručen do mého dejvického bytu měl být Boris Kuzmičev  velký a urostlý chlap, který na nás má čekat v odlehlé lovecké chatě, která leží v Kyzylagačské přírodní  rezervaci v jihovýchodním Ázerbájdžánu. Zrovna tady se rozkládá jedno z největších zimovišť vodních ptáků. Boris je zde jeden z nejlepších průvodců a velký znalec migrujících ptáků a tak velmi rádi uvítáme jeho služby.

    Jednoho dne jsme se v Praze rozhodli, že se vydáme někam za  vodními ptáky hodně daleko. Leželi jsme v literatuře a vybírali ty nejzajímavější lokality. Každý z nás měl jinou představu a tak nakonec vyhrál Frantův návrh Kazylagačská rezervace a přilehlá okolí na pobřeží Kaspického moře. Nenávidím zimu, ale představa tisícihlavých hejn kachen a hus se mi zalíbila. Michal zajásal a vše bylo rozhodnuté.

   „Holky s sebou žádné nebereme, protože by nás rozptylovaly, stejně jsme zadaní“, prohlásil Podhrázký a Šusta s Tymrem taktně mlčeli. A tak se na konci listopadu odjelo. Z velké zimy do ještě větší, no chápete to? No ani já ne, ale ty bernešky, husy a tisíce kachen a bahňáků … No tak vidíte, co člověk, má-li  koníčka, neudělá. V blízkém okolí se podivovali mému nápadu a tvrdili, cožpak zvířat v zoo není dost a ty husy tam máte také, ne?  Nechápou to, ale ať, oni jsou jiní, já jsem normální, tedy někdy, až na pár vyjímek.

    Obtěžkaný UAZ (né těhotný, jako jeden z jemnějších výrazů užívaný pro ženskou březost, pardon pro citlivky, těhotenství. Ale jsme v zoologii?) sebou mlátil po rozšvihaných rádoby silnicích, byla v něm zima jako v morně, ale zaplaťpámbu za něj, protože jiné auto by se tu rozpadlo dříve než bychom dojeli do cíle. Musím vzdát obdiv Františkovi, který kočíroval  ten malý tank, zvláště pak ve stepi. Bylo pozdě odpoledne, když jsme zastavili před chatou a vybalili naše věci. Boris na nás čekal s připravenou večeří – maso, slanina, vejce, chléb a tolik nepostradatelná vodka, která je vypálená z „bůchvízčeho“. Hrob pro lidi ze „západní“ České republiky! Najedli jsme se  a musili jsme si dát „balšój stakán vódky a pak jiščó raz.“ Strašná zkušenost, ale chcete-li být zadobře s místními lidmi, tak pijte a v jejich očích mnohem více stoupnete a „búděte charóšij máľčik.“ 

    Boris nás vzal na večerní procházku. UAZ  v jeho rukou doslova plakal (zlatý Franta!), Rusové jsou v tomto ohledu pěkná prasata, co vám budu povídat, ale ruské stroje vydrží všechno. Konečně jsme vystoupili a my si oddechli.

    „Fsjo charašó?“

    „Ale jo“, vyštěkl Michal. „Příště tolik nepij, pak to bude mnohem lepší, ale dobrý…“

Ruský ornitolog se pousmál a na haubnu postavil lahev a stakany. „Kde to proboha vzal?“

    „Borisi ne, Borisi néééé!“, vykřikl jsem nyní já. „Jsme tu na ptácích a ne v nálevně.“

    „Zděs chalódno“, řekl stroze a nedalo se mu odporovat. Zima sice byla a tak to i pomohlo. Ale abyste si nemysleli, později se potvrdilo, že Boris Kuzmičev je člověk, který o ptácích sarmatské oblasti věděl naprosto všechno. Tady je těžký život a místní lidé se tu nějak musí protloukat, aby se tu nezbláznili.

    Přiblížil se večer. Na kraj padá rychle tma a ze stepi přivál vítr specifickou vůni suchých stepních rostlin. Na obloze se objevila obrovská hejna hus, kachen a bernešek. Husy malé, běločelé i velké. Typický šik bernešek rudokrkých, ani typické V, ani husí čára, ale jakýsi chaotický zmatek, pulsující hejno, na které byl fascinující pohled. Ptáci se snažili jeden druhého předstihnout, pak se srazili do hustého „klubka“. Záliv se rozezvučel tisíci hrdly, že se ani nedalo spolehlivě určit komu který hlas patří. Úchvatný pohled, v jižních Čechách je jen nepatrný zlomek toho, co se nachází zde. Husy si hledají nocleh, protože se napásly přes den, naopak bernešky čekají na roušku tmy, aby se mohly i ony v klidu napást. A to není vše, jako malé stíhačky si to přihasily kachny (nemám sice rád připodobňování živočistva k nedokonalé  a mladé technice, ale kachny jsou jedni z nejlepších ptačích letců – o hmyzu ani nemluvě ). Ostralky , hvízdáci, čírky, kopřivky i dobře známé březňačky. Začal foukat mrazivý vítr a z dálky se ozvalo liščí zaštěknutí. Dnes si vybere noční daň, aby i ona mohla přežít v tomto drsném ekosystému.

    Škoda jen, že tma zahaluje tu pitoreskní krajinu kolem nás, tak na bahňáky až zítra a to jich tu je! Kulící a jespáci i vodouši… Tak tady bude třeba Boris a jeho perfektní určovací talent..         

                             č í r k a     m o d r á

                                                         anas   querquedula

Tato čírka je dosti podobná čírce úzkozobé ve voliéře, zvláště pak ve prostém šatě. Když všech šest kachen leží za poledního žáru někde opodál návštěvnické stezky. Kačírek se zjara ozývá krásným hláskem, který zní jako velikonoční řehtačka (rrrrreb, rrrrreb. Transkripce je vždy zavádějící, protože každý z nás to slyší poněkud jinak). Důležité upozornění, sice se jmenuje „modrá“, ale modrá jako perlička není!!! Ten přívlastek pochází od světle modrošedého předloktí. Sameček ve svatebním šatě bílý nadoční proužek a takovou „přehazovačku“ na hřbetě. V prostém šatě se dá splést s čírkou obecnou (viz „Dunajská delta“)

    Druh je rozšířený v palearktické oblasti, u nás hnízdí a protahuje a patří mezi méně hojné kachny 100 – 170 párů na celé území ČR a má stále klesající trend. Chován          

                                              č e j k a     ž l u t o n o h á

                                                      vanellus senegallus

Čejka mnoha českých druhových jmen – hnědá, senegalská a podle poslední nomenklatury Hudec et. al., 2003, žlutonohá.

    Délka asi 35cm šedohnědá čejka s nápadnými červenými a žlutými laloky. Zobák žlutý, na konci černá špička. Čelíčko má bílé, dlouhé nohy jsou žlutošedé až žluté.

    V Africe je rozšířená v subsasharské části kontinentu. Vyhledává mokrá místa i savany a úhory. Hnízdí na zemi jako jiní kulíci (čejka je vlastně kulík!).

                                                          *

Rád bych se zmínil o jedné věci. To co tady pro nás píši, nemám samozřejmě všechno v hlavě, ale využívám bohatých literárních pramenů, abych získal co nejpřesnější informace. Pokud možno, neopisuji, když k tomu dojde (zejména u počtů, přesné zoogeografie) tak samozřejmě uvádím autora a rok publikování.. Data jsou z publikací a monografií, které mám doma ve své rozsáhlé knihovně. Internet nepoužívám, dostatečně s ním neumím a stejně více věřím  knihám. Tam jsem také poznal, že se mnoho příspěvků neustále točí dokola a již není z čeho čerpat. Sice vyhledávání poznatků sežere pár hodin práce, ale mně to stojí zato. V literatuře se setkávám ještě s jedním fenoménem a jako příklad mohu uvést čejku žlutonohou. Ví se o í vcelku málo, tak proto, aby se něco o ní napsalo, uvádějí se v textech poměrně často teze i antiteze. „Někde je stálá, jinde kočovná, tvrdě hájí území, pak hnízdí i  3 – 4 páry pohromadě“. (Encyklopedie s pandou) Jistě to tak může být, ale často je to i u více druhů na podobném principu. Navíc jsou kolikrát v jednotlivých pramenech diametrální rozdíly, proto mám některé příspěvky „vyšeptané“, poněvadž údaje jsou strohé a není nikde nic revolučně nového. U většiny druhů se stačí zaměřit na celou skupinu příbuzných druhů (čeleď, rod), tam je mnoho společného  a jednotlivé taxony se od sebe liší minimálně. Proboha, do čeho jsem se to pustil? Do neodborné polemiky? Doufám, že mě lidi VŠ ze zoo nezakousnou jako surikata hlodavce!  Třeba se mýlím, tak mě, prosím, neberte vážně, ale pak mi to řekněte. Chybami se člověk učí. Chyba a konkurence, to jsou dvě věci, které mě vždy hnaly vpřed a nutily dělat věci, na které bych kašlal. Když udělám chybu, mrzí mě to a pak se snažím jí napravit na 300% (to je jak za komunistů nadplán).

     Také mnoho příspěvků mám napozorováno přímo z přírody, protože ta je tou nejlepší učitelkou a rádkyní, ke které se velmi rád vracím.

     Pak jsem  sebral co nejvíce faktů i zajímavostí, které jsem odlehčoval svými intermezzy, aby to bylo napsáno tou známou čtivou formou.

     Průvodce voliérami (Dunajská a Africká voliéra),tak by se dalo nazvat minidílko šílence, který rád dělá svojí práci a rád se vyskytuje mezi báječnými lidmi, kteří se kumulují v pražské zoologické zahradě.

                                                         h o l u b    s k a l n í

                                                            columba  livia

Na skále sedí párek holubů,  který se tváří jako kdyby právě teď přilétl do voliéry se nakrmit a pak si odletí zpět na vysoké pražské věže a historické rynky zaplněné turisty ze všech koutů světa. A holub je také jeden z nich, protože jako druh osídlil celý svět a je tedy kosmopolitický, ale…  Na první pohled, na druhý také a možná ani na třetí nepostřehneme drobné nuance ve zbarvení, abychom správně určili holuba skalního – Columba livia. Původní rozšíření tohoto divokého holuba je turkestánsko-mediteranní. Z divoké formy člověk vyšlechtil mnoho domácích ras. Došlo k tomu asi před 3 000 let před naším letopočtem (někteří autoři 5 000 - 4 500 let př. n. l.) v Mezopotamii. Člověk vyšlechtil 500 – 2000 plemen. Existuje jakási nejednotnost v plemenářství a tak v tom mají holubáři malinko bordel. To nic nemění na situaci, že holub (kanár, kur, andulka) jsou ptáci velice tvární habituálně,  barevně i vokálně (kanár). Čeština má pro domácí plemena holubů krásná jména: Pražský rejdič, Prácheňský káník, Česká lyska rousná, Český stavák, Polský rys, Slepičák vídeňský, Moravský pštros, Slezký voláč bělouš, Pávík

    Původní holub skalní hnízdí v jižní Evropě, sev. Africe, Indie, Arábie, Skotsko, Hebridy. Vyžadují skály, útesy, skalní římsy na kterých vyvádí svá mláďata. Hnízdo je velice nedbalá stavba jako u všech měkkozobích. Často se stává (třeba u hřivnáčů), že mláďata vypadnou spodkem hnízda, jak jsem to pozoroval jednou ve Stromovce. Obvykle snáší 2 vejce, po 17 dnech se klubou holoubata. Krmí oba rodiče natrávenou kaší (holubí mléko). Holubí manželství trvá celý život. Monogamie – vy tomu věříte?

    V Praze žije asi 150 000 holubů zdivočelých, ubývají a na vině jsou rekonstrukce domů. Jistě to není žádná tragédie, ale vzpomeňme na kdysi všudepřítomné vrabce! Stejně tak v Praze i jiných městech ubývají rorýsi.

                                         f r a n k o l í n      ž l u t o  h r d l ý  (žlutokrký)

                                                        francolinus   leucoscepus

Hrabaví, bažantovitý pták (Phasianidae), který žije v severovýchodní Africe, v Etiopii, Somálsku, Keni a Tanzanii. Obývá volnou otevřenou krajinu s příměsí vyšších bylin a keřů.

    Žije v párech a někdy i v menších hejnkách a potuluje se volně po krajině, kde si sbírá potravu – semena, plody a hmyz. V poledne se ukrývá před žhavým africkým sluncem ve stínu. K napajedlům zalétá a za potravou chodí ráno a navečer.

    Frankolínů je 41 druhů s těžištěm výskytu v afrotropické a orientální oblasti.

                                                    Byl  Frank a Olín, frankolíni dva

                                                         Frankolín potkal frankolína kdesi u Kolína.

                                            Osudná to byla chyba!

                                            To vám byla sranda, to vám povím

                                            jak frankolína u Kolína lovím.

                                            To smála se mi ryba.

                                            Další velká chyba!!

                                            Frankolíni nejsou líní

                                            a běží za mou tchýní.

                                            Jejich poslední chyba!!!

                                            Trouba hřeje a vůně se nese síní

                                            a ptačí doktor šílí… plný strašných vizí…s

Pavel  Švec   Variace na Morgensterna:   Frank-olín, (2005)

                                    s p a r á k   ( turako )  b ě l o b ř i c h ý  (světlý)

                                                    corythaixoides  leucogaster

Dříve turako světlý, dnes sparák bělobřichý a co zítra? Vědecká jména jsou stálejší, ale kdo by nás poslouchal? Já bych užíval  t u r a k o, stejně lidi moc nevědí kdo to je, co to je a  kam patří. Řadí se do řádu kukaček, kde zaujímají místo druhé čeledi (Musophagidae).

    Turaka jsou to středně velcí ptáci, asi jako holubi (většinou s chocholkou a delším ocasem), kteří žijí na stromech. Nejsou to dobří letci, spíše poskakují ve větvích. Zobák mají krátký, široký a silný. Živí se rostlinnou potravou (semena, plody, bobule, pupeny), nepohrdnou ani hmyzem. Zdržují se v henkách do 20 kusů a spíše je uslyšíme (mají dost hlasité a ostré zvuky) než uvidíme, protože žijí skrytě.

    Nedbalá hnízda podobná holubím staví oba rodiče a pečlivě se starají o mláďata, která se líhnou po 16 – 18 dnech z 1 – 3 vajíček. Juv. se velmi brzo rozlézají po okolí, ale na noc se vrací zpět. U rodu Corythaixoides pomáhají mladí ptáci z předchozího hnízdění.

    Turaků je 23 druhů, kteří žijí výhradně v subsaharské Africe.

Corythaixoides leucogaster žije v severovýchodní Africe, od Etiopie a Somálska po Keňu a Tanzanii. Běžný je v suchých oblastech a navštěvuje zahrady a parky. Je velký a habituálně připomíná dravce, dovoluji si popsat podle fotografie, jenž mám na svém psacím stole a kde mi připomíná posezem krahujce s chocholkou a dlouhým ocasem.

Tak a jen tak pro pořádek – v textech uvádím u jednotlivých druhů typy  rozšíření, zoogeografické oblasti, tak pár vět na vysvětlení k druhům zde zastoupených. Zoogeografie je velmi zajímavé odvětví biologických věd a tak doporučuji knihu prof. Jana Buchara ZOOGEOGRAFIE (1983, SPN), ze které čerpám mnoho zajímavostí.

ŘÍŠE: HOLARKTIS

1.  oblast  p a l e a r k t i c k á    -evrosibiřská

                                                     -mediteranní

                                                     -středoasijská

                                                      -východopalearktická                        holarktida

2.  oblast  n e a r k t i c k á         -kanadská

                                                     -východonearktická  

                                                     -západně-centrální     

                                                     -kalifornská

ŘÍŠE:  PALEOTROPIS

1.  oblast   e t i o p s k á                      -africká

                                                             -madagaskarská

2.  oblast   i n d o m a l a j s k á         -indická

                                                             -indonéská

Palearktická zoogeografická oblast:

Evropa včetně Islandu, Asie bez indomalajské oblasti a severní Afrika (včetně Sahary a Kanárských ostrovů) s větší částí Arabského poloostrova

Asi 52 mil. km2 (39% pevniny)

Nearktická zoogeografická oblast:

Severoamerický kontinent na jih po střední Mexiko, včetně Grónska a přilehlých ostrovů na severu

Asi 21 mil. km2 (15% pevniny)

N. z. o. má obdobné klima jako palearktida

                                                                           (  zkráceno a upraveno podle Buchara, 1983)

                                                   d u d  e k     c h o c h o l a t ý

                                                              upupa  epops

Ve voliéře  jsou dva dudci, ktterým jsem dal jméno Zlatý kroužek  a  Stříbrný kroužek. Zlatý je celkově tmavší.

    Dudek má starosvětský  typ rozšíření, zahrnující teplejší oblasti Evropy, Asie a celou Afriku.

    Habituálně popisovat dudka se mi zdá zbytečné, ale občas se v ZOO podivuji nad užaslou populací návštěvníků, kteří se diví, že  t o t o  je dudek. Zřejmě jak se dnes mnohem méně čte, bohužel i dětem, tak se tento pták vytrácí z lidské základní vzdělanosti i z lidové slovesnosti. Kolik druhů ptáků znali naši předci ještě v době nedávno minulé?

    Ještě v 19. a na začátku 20. století se u nás měl upupík vcelku dobře a byl na vhodných lokalitách hojný. Náš velký ornitolog Kněžourek (1910,1912) ho považoval za zcela hojného ptáka. V letech 1950 – 1960 téměř zcela vymizel, změnilo se zemědělské hospodaření z extenzivního na intenzivní (viz případ mandelík). Tito ptáci sice zemědělství potřebují, ale takové to rolnické – políčka, kravky a jejich lejna, staré sady, minimálně chemie, zarostlé zahrady, tradiční způsob hospodaření… to je přibližně extenzivní zemědělství. Kde to dnes najdeme? Jen se podívejme kolem sebe, tady není místo pro takovou činnost, protože ta prostě a jednoduše nevynáší!!! A co ty hnusné a pusté  zahrady á la golfové hřiště téměř bez života! Koho zajímá osud dudka? Ňákýho Švece, Podhrázkého, Juříkovou, Tymra, Dvořáčkovou, Korittovou, Peteru a nás dalších sto, nebo kolik nás je. Jsme příliš malá smečka nadšenců proti útoku dobře vyzbrojené armádě ekonomů, požitkářů, konzumistů hájící nenasytnou bestii Civilizaci, jež je nezničitelná a vtíravá, protože pohlcuje i nás, včetně mě. Na čem píši tato slova? Doba mě k tomu dohnala. Tak to vidíte! To ale dudka a mandelíka nezachrání. Ročně u nás zahnízdí 60 –120 párů Dudka (Šťastný et. al., 1997) a 0 –3 páry mandelíků (Šťastný et. al., 1997).

    Dudek je tažný druh, ale byly pozorovány pokusy o přezimování ( pozorování 10. XII: 1984, Dubnice, CL (Kurka). Zimuje v Africe, vzácně ve Středomoří. Nejčastěji přilétá v dubnu a odlétá trousivě od srpna.

    Vyhledává otevřenou krajinu se skupinami doupných stromů, ve kterých hnízdí.  Nevyhýbá se ani oblastem s vyššími srážkovými úhrny. Hnízdo je vždy v dutinách, dokonce i v budkách, nejčastěji od 1 do 5 m (2,2m). Samice se ani nenamáhá jej nějak vystýlat. Snáší 4 – 8 (12) vajec, sedí průměrně 16 dní (14 – 21), délka hnízdní péče je asi měsíc.

    Nejčastěji lapá hmyz a jeho larvy a převažuje měkké papáníčko, housenky, pavouci a jejich kokony, dvoukřídlí, blanokřídlí a jiné. Pro potravu zaletuje nejčastěji na exkrementy kopytníků, kde kazí dostaveníčka hmyzáčků.

    Některé lokality s možným výskytem upupíka. Pavlovské vrchy, Milovický les, Třeboňsko, Bzenecko, u Pardubic, jižní Morava.

Posledním ptákem ve voliéře by měl býtstepokur ozdobný (Syrrhaptes quadricinctus). Ti nejsou vůbec vidět (jsou tam dva, zatím) a moc se neetablovali a tak je zbytečné o nich psát. Možná časem.

No a jsme na konci naší cesty po Africké voliéře. Doufám, že vás z toho nebolí hlava ani nic jiného. 

                                                                             S pozdravem  Pavel Švec, Dejvice 27. 8. 2005

ENTOMOLOGIE

Obsah sekce

Sociální vosy v pražské zoologické zahradě 1. - 4. díl, * Sršeň  pro dr. Kůse, * Vážky v zoo Praha, * Nejen odonatologický průzkum v zoo Praha, * Nové bydlení, děti slunce volají 

Sociální vosy v pražské zoologické zahradě

                                                       1. díl

Pavel Švec

Vosa, která píchla Viktorii,

… … … … … … …

byla velká černo-žlutá vosa,

výrazně a ostře žíhaná

                                  Jan Skácel

Jsem asi blázen, ale já ty černožluté krásky hmyzího světa miluji. Již od dětství mě zaujaly svojí krásou, fascinujícím sociálním životem, opatřováním si potravy i svými lehkými lokomočními pohyby. Nevím, jak se taková láska k jedovatým, nebezpečným, velmi zajímavým tvorům (kdo takové živočichy respektuje, nemůže se mu nic stát) zrodí. Nějak to přijde, pak vás ovlivní okolí, četba literatury, ale hlavně pohyb v přírodě je pro přírodomilce nejdůležitější. Nic vám nedá více, než se sebrat s triedrem  na krku, s batůžkem plným determinačních klíčů, atlasů a vlastním deníkem, kam si zapisujete plno zážitků a poznatků, které by se vám jinak vykouřily z hlavy. A nemusíte jet ani někam daleko, život je velmi zajímavý i ve městě, ne-li zajímavější z pohledu urbánní ekologie.

   Ze svého dětství si pamatuji, že jsem byl u svého dědy a babičky na chatě u Jílového u Prahy. V koutě zahrady bylo vosí hnízdo. A znáte to. Malý chlapec již postižený vším co

létá a leze, toto hnízdo zaznamenal a chtěl ho náležitým způsobem prozkoumat. Šel jsem na to nějak špatně, neodborně, nebo si to vosy špatně vyložily.A stalo se to, co se většinou stává v případě, kdy se tito tvorečci vyruší. Následoval útok, který mě rychle vypoklonkoval za území vosího království. Řval jsem jako tur, jak se na ukřivděného kluka sluší, a to přilákalo mého dědu, který zasáhl. Vosy zničil. Asi osm žihadel akupunkturovalo můj krk a záda. Tenkrát jsem jim to přál, ale vzápětí jsem si uvědomil, jak to bylo nespravedlivé. Vosy nebyly příliš nakloněny k tomu, aby je nějaký klučina zkoumal klackem. Reagovaly stejně, jako když mně někdo sebral na hřišti mojí věc. Taky jsem dotyčného atakoval a nikdo mě nezabil.

Vosy, sršně a vosíci

Nejdříve se pustíme se do mé oblíbené taxonomie. Zařadíme si tyto evertebraty do zoologické klasifikace, abychom v tom měli pořádek. Snad každého, i úplného antibiologa, napadne, že patří dotřídyInsecta (hmyz), do podtřídy Pterygota (křídlatí) a konečně do řádu Hymenoptera (blanokřídlí). Vědecké pojmenování je z řeckého hymen (blána) a pteron (křídlo). Do tohoto řádu patří přes 200 000 recentních druhů, v České a Slovenské republice „pouhých“ 12 000 taxonů, v celé střední Evropě asi 15 000.. U hmyzu je velice těžké stanovit přesný počet druhů, protože každým rokem přibývají po stovkách nové. A to nejen v tropických oblastech, jak se většina lidí domnívá, ale i v Evropě. Velikost hymenopter se pohybuje od 0,1 mm (vejcomarovití, Scelionidae) do 40 mm (lumkovití, Ichneumonidae, žahalkovití, Scoliidae). Řád Hymenoptera dále dělíme na dva podřády 1. Symphyta, (širopasí) 2. Apocrita (štíhlopasí). Vosy patří do apocrit a do nadčeledi Vespoidea (vosy), kde mají svojí čeleď Vespidae (sršňovití nebo vosovití). Zde se čeleď ještě dělí na dvě odlišné skupiny, na Terebrantes (s kladélkem) a Aculeata (s žihadlem, což je přeměněné kladélko). Známé rody vos jsouVespa, Vespula, Paravespula, Dolichovespula, Polistes. V pokračování tohoto příspěvku si je přiblížíme a něco si k nim řekneme. Bylo toho na vás moc? Jsem člověk pořádkumilný a pořádek musí být. Pan Linné to špatně nevymyslil a domnívám se, že trocha taxonomie nás nervově nevyčerpá. A koho ano, tomu se omlouvám.

Vosy jsou typické svým žlutočerným zbarvením, které ostatním živočichům jasně říká dej si na mě veliký pozor, jsem jadovatá a tudíž nebezpečná! Vosy preduje jen několik potravních specialistů, jako např. vlhy nebo dravec včelojed lesní. Jiní živočichové během vývoje „zjistili“, že toto vybarvení je výhodná a vcelku bezpečná obrana proti nepřátelům a tak druhy  zcela neškodné imitují druhy silné, jedovaté nebo nestravitelné. Tak např. motýl nesytka sršňová, Sesia apiformis nebo tesařík skvrnitý, Rutpela maculata, si na sebe vzali vosí šat, jedná se tzv.batesiánské, nebo Batesovo mimikry (neškodní napodobitelé nebezpečných druhů).

    U nás žije 10 druhů sociálních vos a jeden druh sršně ( ta vytváří 2 dobře určitelné subspecie). Všechny staví složitá papírovitá hnízda, v nich žije i několik stovek až tisíců jedinců. Nejsou výjimkou kolonie o počtu 5 000 až 10 000 buněk. V plné sezóně má hnízdo i 10 plástů. Největší hnízda jsou veliká asi jako fotbalový míč. Papírovinu vosy míchají z nastrouhaného dřeva smíchaného se slinami. Kuličku z této hmoty dopraví do hnízda a tam z ní vystaví požadovaný fragment, který je zrovna zapotřebí. V době největšího rozmachu hnízda jsou to nové buňky pro larvičky. Imaga se živí především sladkým nektarem, ovocnými šťávami (cukry v potravě slouží jako „palivo“ pro svalovou činnost a „kryjí“ velké energetické náklady při lovu kořisti).  Své larvy však  krmí výhradně animální potravou. Vosy jsou aktivní predátoři, což mnoho laiků také neví. Mají ostrá kusadla a žihadlo, které však při lovu používají zřídka. Za potravou létají na komposty,  hnojiště, mršiny, do záhonků, v zoo běžně zalétávají do kontejnerů s biologickým odpadem. Na těchto místech se totiž zdržuje mnoho hmyzu, zvláště dipter ( řád dvoukřídlí, laicky mouchy). Běžně loví i housenky lepidopter (motýlů), pavouky nebo se shlukují na kadáverech, na kterých chirurgickou přesností odkrajují kousky masa ve váze, kterou jsou s to unést. Vosa v letu transportuje až čtyři pětiny vlastní hmotnosti! Jak ale pozná správnou váhu, kterou odnese? To ví jen vosa. Často jsem o tom přemýšlel. Je-li kořist příliš těžká, vosa nebo sršeň vystoupí s nákladem na vyšší místo (např. na okraj kontejneru), seskočí do prostoru, padá k zemi, náhle to zvedne a již mizí s nákladem do hnízda. Ulovený hmyz zbaví přebytečných nepoživatelných částí, jako jsou nohy, křídla nebo hlava. Vznikne jakýsi transportní balíček, který vosa složí pod sebe, přidržuje ho nohama a odlétá. Dělnice za potravou létají do 500 m, výjimečně dále. Delší lety se totiž energeticky nevyplatí. Pokud vosám promineme, že navštěvují ovoce, které znehodnotí svým mlsáním, tak se jedná o živočichy z pohledu člověka užitečné. Sám jsem nejednou pozoroval lovící vosy na záhonech se zeleninou, kde se zmocňovaly housenky běláska zelného (Pieris brassicae), takže zahrádkáři by jí měli prominout nějakou tu hrušku nebo jablko.

Na zahrádce sleduji hmyz na záhoncích. Krásný hlávkový salát je spásán nevítanými housenkami běláska zelného. Malé housenky klidně požírají zelené listy a nic netušíc si nevšimly žlutočerných stíhaček v plné zbroji. Dělnice vos i vosíků nalétávají do džungle listů…Vosy jsou označovány bílou tečkou, abych je poznal, kdyby se vracely. Tužka, deník (malého) přírodovědce se plní záznamy. Během hodiny jedna Vespulka přiletěla pětkrát. Co přílet, to úspěšný lov. Samozřejmě, že vosy neslovily všechny housenky (to by bylo proti pravidlům přírody), ale je vidět, že by bělásci nezlikvidovali všechen salát na zahrádce…

---

(z mých deníků před x-lety)

Vosa je zdatný lovec. Zdolá i o něco málo větší včelu medonosnou (Apis mellifera) a to u mnohého včelaře může vyvolat negativní postoj k vosám. Na zahradě včely opylovaly bělavě zelené květenství cibule. Zaujalo mě podivné chování vosy útočné (Vespula germanica), která kroužila kolem květů a prudce vrážela téměř do každé včely, nebo i jiného hmyzu. A ten, který se neudržel a spadl na zem, skončil v mandibulách (kusadlech) černožluté lovkyně. Vysvětlení je logické. Funguje to stejně jako např. u vlků. Ti si také vytipují kořist, a která je slabá či nemocná a včas neuteče, tak nemá v přírodě co pohledávat. Vosa chytila ty včely, které zdravě rychle nezareagovaly. Po krátkém boji většinou zápas o život prohrály…

                                                                                                                            (z mých deníků před x-lety…)  

  Nyní si blíže vysvětlíme běžný vosí rok. Přezimující oplozená samička v dubnu nebo v květnu vyleze ze svého úkrytu a rozlétne se do okolí. „Natankuje palivo“, sladký nektar z jarních rostlin, nebo si uloví nějaký hmyz a posilněná hledá místo na založení svého státu, budoucí kolonie.. Má naspěch, protože ji čeká mnoho těžké práce, na kterou je zatím sama. Vosy a sršně nikdy nevyužívají starých stávajících hnízd, jak se mnoho lidí mylně domnívá. Zaprvé si nepamatuje místo svého zrození a za druhé se hnízdo stejně většinou rozpadne, zvláště pak u „zemních“vos (Vespula germanica, V.vulgaris). Umístění hnízda bývá nejčastěji v dutinách, na půdách, v ptačích budkách, v zemi ve starých hlodavčích norách, pod vývraty apod.   

    Samička (královna) létá nízko nad terénem, zalézá do všech koutů, které by mohly představovat vhodné místo pro hnízdo. Když samička najde vyhovující prostor pro budoucí kolonii, několikrát si vybrané území prohlédne. Krouží kolem v malém akčním rádiu a mapuje důležité dominanty, dle kterých vždy po návratu vybranou noru nebo ptačí budku najde. Po výběru místa začne vosí samička pokládat první „základní kameny“ budoucího hnízda. Jako první začne stavět stopku a první patro a na ní lepí první buňky ve tvaru pravidelného hexagonu a nakonec vzniká báze ochranného obalu, který má za úkol stavbu chránít před nepřízní počasí. Navíc udržuje stálou teplotu kolem 30°.C. Do každé buňky vloží po jednom vajíčku. Protože vajíčko visí hlavou dolů, je přilepováno lepkavou tekutinou ke dnu buňky, aby nevypadlo. Za 4 –5 týdnů se zrodí nové pokolení. To jsou již dělnice (pohlavně nedospělé samičky), které ihned přebírají práci královny. Ta se již věnuje jen jediné činnosti, a to kladení vajíček. Dělnice sami ví, co mají dělat a kolonie se zvolna rozrůstá. Dělnice se starají o vajíčka, zajišťují potravu, krmí larvy i královnu, uklízejí, brání svůj nový stát. Obranné hlídky na vyšší úrovni mají sršně, které patrolují u vchodu a zvláštními feromony si sdělují případný poplach. Ten pak vyvolá poplach a jeho následky nemusím popisovat. A nechovají se lidé stejně?

    Někdy se hnízdo či kolonie nazývá superorganismus, protože jedinec tu nic neznamená. Každý má svou úlohu a kolonie funguje jako jeden veliký organismus. Je to zvláště patrné u eusociální (nejvyšší stupeň socialisace) včely medonosné (ale také u mravenců), která to v evoluci „dotáhla“ hodně daleko. V říši hmyzu včela zaujímá místo jako člověk v říši savců. Ale o ní třeba příště.

     Na konci léta se v hnízdě počínají objevovat první samci a samičky. Samečky vos a sršní rozeznáme na první pohled od dělnic velice jednoduše. Oproti dělnicím mají o hodně delší tykadla. A co je důležité – nemají žihadlo.Když vás to nepíchne, je to samec. Proto lidi vždycky fascinuje, když je beru do holé ruky. No, ze začátku v chlapeckých letech jsem se také spletl při determinaci…

    Blíží se podzim a chladné počasí, které vosy nemají rády. Potravy ubývá, omezuje se krmení, dělnic ubývá, naopak se objevují samci a oplozené samice – a to je počátek zániku hnízda. Vosy si neumí vytvářet potravní zásoby, jako to dělají včely. Vosí stát je jednoletý a vosy tudíž na zimu vymírají. Přežívají jen oplozené samičky. Létavky začínají vynášet z buněk mrtvé larvy, které odhazují po okolí. Hnízda chytají první plísně. Hmyzu začíná být poskrovnu a dělnice nestačí zásobovat hnízdo dostatkem potravy. Důmyslná stavba v hmyzí říši se začne rozpadat jako paláce Máyů…

     Tyto aspekty nám ukazují hlavní rozdíly mezi včelami a vosami. Včely, aby přečkaly zimu, si nadělají zásoby, díky nimž přežijí. Je to známý  lahodný, energetický med, který zaručí přežití kolonie do příští sezóny. U vos přežijí jen oplozené samičky, které se na podzim rozletí po krajině. Pak si najdou nějaký úkryt, kde přezimují, aby opět daly vznik nové kolonii v následujícím jaru.

Sedím si v červenci na okraji pole a louky a dívám se do krajiny. V pavoučí síti, napnuté mezi chrpou a kopretinou, sedí nepohnutě mladý sameček křižáka. Slunce pálí a na trnce pozoruji ťuhýka obecného, který lovil sarančata pro svá mláďata. Věděl jsem o hnízdě ukrytém ve sterém sadě v šípkové růži. Živit tři hladové krky jistě není jednoduché. Tatík byl úspěšný lovec…a šup saranče se již kroutí v zobáku masojídka. Ozvalo se zabzučení. Otočil jsem se a spatřil vosu, která kroužila kolem sítě. Dávej bacha, vespulko, nebo tě pavouk sežere! Nedbala mých dobrých rad a vlétla přímo do sítě. To je tvůj konec, pomyslil jsem si. Co se odehrálo pak, bylo naprosto fascinující. Vosa vpadla do sítě nikoli proto, že chtěla spáchat sebevraždu, ale ona si z pavučiny vytáhla pavouka!  Uchopila ho za hlavohruď, zařadila zpětný chod a s pavoukem v kusadlech slétla na polní cestu. Po krátkém boji křižák podlehl a zatímco si vosa dělala transportní balíček ze svého úlovku, říkal jsem si, jak to ti pavoučí samečkové mají v životě těžké. Když je při páření nesežere samička (tam si alespoň užijí), tak je sežere někdo úplně jiný. To malé ekotonové místo (ekoton, území, kde se setkávají dva či více biotopů, zdržuje se tu více druhů) mně připomínalo výjev jako z nějaké africké divočiny (kde jsem nikdy nebyl). Tak krásná a divoká je i naše příroda za humny. Jen místo lvů tu loví vosy různý hmyz jako lvi v Serengeti pakoně a zebry.

                                                                                                                                      (z mých deníků před x-lety)

Vespula germanica

Sociální vosy v pražské zoologické zahradě

2.díl

Pavel Švec

VOSY pozorované v zoo Praha

Je to vosa skoro jako labuť,

neboj se jí,

vůbec není zlá…

                     Jan Skácel

Jak jsem již v prvním díle seriálu o vosách naznačil, tento příspěvek se zabývá sociálními druhy vos. Ty žijí pospolitým způsobem života, kde panuje pevný řád, staví papírovitá hnízda, jsou dravé a užitečné, nenáviděné, ale zajímavé, nebezpečné, ale krásné. Nyní si přiblížíme jednotlivé taxony sociálních vos, které se mně podařilo zaznamenat v areálu a v okolí zoologické zahrady.V pražské zoo jsem  pozoroval  dva nejznámější druhy tzv.“zemních“ a krátkohlavých vos, vosu útočnou (Vespula germanica), její dělnice měří kolem 14 mm a vosu obecnou (Vespula vulgaris, která je o něco větší, dělnice mají až 16 mm.. Rozlišíme je od sebe vcelku snadno. Na čelním štítku (clypeus) má vosa obecná černou hruškovitou skvrnku, zatímco vosa útočná  má na clypeu tři malé tečky (viz obr.) Tyto druhy totiž hnízdí nejčastěji v podzemních norách, nejčastěji po hlodavcích. Nezřídka jsou jejich hnízda nalézána na kuriózních místech.  Tak jsem jednou našel kolonii ve staré holínce, v pumpě na studni nebo v nádrži v autovraku. Okolí hnízda je pečlivě vyčištěno (toho si jistě každý všiml v lese při houbaření ). Volný prostor u hlodavčí nory je jasný ukazatel přítomnosti vosího hnízda, protože vosy do hnízda létají v plné rychlosti a chtějí mít čistou přistávací dráhu.  Samičky obou druhů vylétají již během krásných dubnových dnů a státy zanikají v příznivých letech, tj. v teplém podzimu,  dokonce až koncem listopadu. Státy jsou silné, během sezóny se v nich zrodí 7 000 – 10 000 jedinců! To však neznamená, že v hnízdě napočítáme deset tisíc buněk. Vosy některé buňky využijí několikrát a tak se počet stávajících komůrek vynásobí koeficientem 1,6, který nám udá přibližný počet imág (dospělců). 

    Třetím druhem je vosa saská (Dolichovespula saxonica,) 12 – 14 mm, která má velice krátký životní cyklus. Její samičky opouštějí úkryt koncem května, dělnice spatříme v červenci a na začátku září již kolonie vymírá. Saxonica patří do skupiny tzv. dlouhohlavých vos, to znamená, že má relativně dlouhé líce, jejichž délka (od základu kusadla po spodní okraj složeného oka) je o dost větší než polovina šířky kusadla. Ve svém zbarvení je velice variabilní, ale dalo by se říci že žlutá barva většinou převládá nad černou. Je o malinko menší než zemní druhy vespulek.Tato vosa nemá ráda úplnou tmu, jako její předešlé kolegyně, proto staví typická kulatá a šedivá hnízda nejčastěji u lidských sídel nebo přímo v nich, např. v kolnách, na půdách, v ptačích budkách. Zřídka je zavěšuje přímo na větve v korunách stromů nebo, když samička na jaře nenajde jiné místo, tak i v mělké zemi. I tady její hnízdo bezpečně poznáme, je totiž částečně viditelné, a jak jsem říkal, hnízdo je šedé. ( Vosa obecná má hnízdo nažloutlé!). dostavěné hnízdo je zvící dětské hlavičky. Stát není tak početný jako u germanik nebo vulgarek. Průměr je asi 1200 – 1500 imág. To souvisí s krátkým životním cyklem. V srpnu se již v kolonii rodí samci a tento faktor již určuje pomalý, ale jistý zánik kolonie. Chování, potrava a péče o potomstvo je stejné jako u všech našich sociálních vos.

S kamarádem na chatě jsme našli vosí hnízdo ve staré holínce. Stály v páru vedle sebe na verandě a jedna z nich skrývala vosí hnízdo (Vespula germanica). Nebylo tak silné, rozměry „osmiček“ to příliš nedovolovaly.Velikost prostoru také ovlivňuje početnost hnízda. V materiálech, které to umožňují, si vosy poradí. Svými silnými kusadly v zemi nebo v měkkém dřevě prostor vyhloubí.Zadívejte se někdy u  vosího hnízda jak dělnice vynášejí cosi v kusadlech. Jsou to tři položky. Za prvé odpadky, na rozdíl od sršní je čistotnější vosy odklízejí, za druhé kamínky, zem, kousky kořínků apod., to svými kusadly dělnice rozšiřují prostory a za třetí na konci sezóny mrtvé larvy a vajíčka, když se k podzimu mění klimatické podmínky... V holínce se příliš roztahovat nedá…, ale dá se s nimi udělat pokus, který dokazuje, jak si vosy pamatují umístění hnízda. Stačilo boty prohodit a bylo to. Opatrně jsem vzal gumák tak, abych nájemnice nerozzuřil. Jednak,aby mě nepoštípaly a potom, abych nezpůsobil zbytečný poplach. Pravé pozdvižení nastalo při příletu, kdy žlutočerné stíhačky rovnou vpadly do prázdné holínky a zjistily, že tam najednou žádné hnízdo není. A začaly se shánět po domově, Jen pár minut trvalo než se dění kolem hnízda uklidnilo a vosy akceptovaly nově situované hnízdo.a následovalo další měření. Vosy se nenaučily „chápat“ mojí hru a intervaly s nalezením posunutého hnízda se nezkracovaly. Mnohem zajímavější bylo posunutí gumáku o pět, deset metrů dál. Bordel to byl a veliký, ale vespulky to vždy vyřešily…DOPSÁNO O PÁR LET POZDĚJI: To se odehrálo v mých chlapeckých letech před mnoha lety a dnes bych své pokusy rád realizoval mnohem  na preciznější bázi, na „vědecké úrovni“. Ač stále pátrám, vosy v holínce jsem znova dosud nenašel…

                                                                                                      ( z mých deníků před x-lety )

Ač není v Čechách nijak vzácná, tak je rozšířená méně než ostatní druhy vos a i u nás v zoo je málo početná. Je to kráska, úplná modelka v rodině vespulek. Vosa ryšavá (Vespula rufa) jméno její! Samička měří kolem 20 mm, dělnice 11 –14 mm. A dá se navíc i lehce rozpoznat od ostatních vos na přehlídkovém molu Přírody. První a druhý zadečkový článek shora, tzv. tergit, je oranžový. Velmi podobná je vosa norská (Dolichovespula norwegica), ta však má na tergitech oranžové skvrny jen na boku. Tento druh jsem v zoo zatím neobjevil. Možná je to dáno tím, že se jedná o boreoalpinní druh, ( druh vyhledávající lesy ve vyšších polohách), který se v nížinách objevuje sporadicky, ale jednoznačně dominuje v horských rašeliništích. Vosa ryšavá je druh preferující lesní stanoviště a obývá většinu typů lesů. Tento druh vespulky např. dominoval v okolí ornitologické terénní stanice na Blatci u Dívčic na Českobudějovicku, kde jsem s kolegou Podhrazkým byl na kroužkování ptáků. Na malém území bylo u rybniční soustavy nalezeno deset hnízd, a téměř všechny byly vypredovány vzácným dravcem včelojedem lesním (Pernis apivorus). Tento dravec, když už  jsem ho tu zmínil, je úzký potravní specialista, monofág, který se živí téměř výhradně sociálně hnízdícími druhy blanokřídlého hmyzu. Myslím, že vosojed by bylo jméno příznačnější. Dravec velikosti káně hnízda rozhrabává svými pařáty a vyžírá především tučné larvy. A nyní zpět k ryšavce. Hnízdí v zemi a hnízdo je skryté, takže není vidět. Má jen 3 –4 plásty a pár set buněk. Je to vosa s krátkým životním cyklem a již během srpna vymírá. Živí se jako ostatní druhy vos, však imaga (dospělce) nejčastěji spatříme na miříkovitých květech, na borůvce, rybízu apod. Její bodnutí bolí více a delší dobu, často vpich cítíme i po několik dní. Je krásná, ale pozor na ní! Vždyť ona nám to také říká svým zbarvením – černožluté zbarvení je ještě zvýrazněno oranžovými tergity!

Jako poslední druh vosy, který vám představím, je poněkud většího vzrůstu než vulgarka nebo germanika a může velmi vzdáleně připomínat svojí velikostí dělnici sršně. Vosa lesní

( Dolichovespula silvestris  ), 18 mm.  Jak ji poznáme? Kromě toho, že je větší než běžné druhy vos, má zadeček(abdomen) pruhovaný ve víceméně pravidelných prstencích bez teček. Zadeček je na první pohled jiný než u zemních druhů. Tady připomínám, že zbarvení abdomenu není vždy přesným vodítkem při určování vos, poněvadž jeho zbarvení je značně variabilní. Ale každý taxon má typické znaky, jak na abdomenu nebo clypeu, které mohou výrazně laikovi pomoci s determinací alespoň v rovině pro amatérského přírodomilce, který si chce jen tak pro radost určit nějaký ten biologický druh. Přesné určování druhů hmyzu je někdy velice obtížné a již vyžaduje určitou specializaci. Druhy, které většinou známe nebo si je nastudujeme z běžných atlasů, mohou sloužit jako vodítko pro laiky ( tak jako jsem i já), kteří určují mnohé jen tak pro radost, nebo touha vědět ještě více odstartuje nástup specializace, protože při bližším studiu narazíme na větu, „ (druh) má v naší zvířeně ještě několik podobných druhů“ (J. Zahradník, 2004). To  vás však odsoudí  k tomu, zvláště právě u hmyzu k tomu, že se budete babrat v několika rodech  jednoho či dvou řádech. Vždyˇzrovna u hymenopter např. soliterních včel, je ve střední Evropě několik set až tisíců druhů! A mnohé přesně určíte až při podrobné analýze, např. feromonů (r. Andrena). Ale pak budete váženými vědci, ale jen v malé dílčí skupině obrovského celku. Obojí má mnoho pozitiv a záleží na vás, jakou cestu zvolíte. Nic nemůžete pokazit, budete-li preferovat to či ono. Ale kdyby nebylo specialistů, statisíce druhů by neplnilo stránky odborných publikací a periodik…Vosa lesní je klidná, neagresivní vespulka, protože při mých pokusech byla vyrušená ve své hnízdní báni a obrana hnízda probíhala následovně. Při vyrušení se vyřítila jedna nebo dvě vosy, které velmi krátce obkroužily bezprostřední okolí hnízda a vypustily obranné feromony do ovzduší a pak se vrátily ke vletovému otvoru. Tam již čekaly další dělnice, statečné obránkyně místa, které obklopily vchod a byly v bojové pohotovosti. Tam jevily neklid, když jsem se přiblížil jen na pár centimetrů. Toto by vos obecných a útočných nebylo možné. Ty mají jinou strategii při defenzivě. To jistě zná většina houbařů, když nechtěně šlápnou na hnízo. Vosy se vyřítí, létají zběsile po desítkách kole hnízda a vrhnou ser na každou oběť, u které předpokládají narušitele… 

Sedím znaven na výletě. Je horký letní den v lese na Šumavě u Čertova jezera. Svlažuji hrdlo tekutinou a vybaluji „sváču“. Zaslechl jsem známé bzučení. Vosa! Ano, i podle bzukotu křídel lze odlišit hmyz. Jinak bzučí včela, sršeň, vosa nebo moucha či brouk. Učím se hlasy ptáků, v kroužku pod vedením Pavla Pivoňky, získávám první hlasy na mgf. kazetách. A učím se i své oblíbené hymenoptery a toto je vosa. A ne ledajaká! Má oranžové tergity! Ryšavá! Krouží nad suchým jehličím smrkového lesa. Po něm se nic netušíc prochází sekáč (Phalangium opilio). Sekáči jsou ti nohatí „pavouci“, kteří do pavouků vůbec nepatří. Mají svůj řád, Opilionida, čeleď Phalangiidae.Vosa jako bitevní vrtulník pročesává terén až jehličí pod vířením křídel létá na všechny strany. Predátor zaznamenal pohyb pod sebou a náhle prudce zaútočil. Sekáč atak neočekával a tak vespulka měla značnou výhodu. Jako podle učebnice se situace udávala. Postupně zmizelo všech osm noh a na hrabance se v mandibulách vosy ocitlo torso těla kořisti. A pak to zajímavé teprve začalo. Vespulka nemohla úlovek odnést. Hodně dřela, ale její motory ji nevynesly do oceánu vzduchu. A tak hlavohruď nebohého sekáče rozdělila na dvě stejné poloviny. Jednu půlku si upravila do transportního balíčku a vznesla se a zakroužila nad místem souboje.. A co druhá polovina? Vrátí se? Sakra, kde mám barvičku, abych lovkyni označil! Čas, alespoň měřit čas, kdyby se vrátila. Jaká je pravděpodobnost, že by jiná rufinka kořist našla? Malá, velmi malá.Snad. Čtyři minuty dvacet tři. Vrátila se pro druhou polovinu. Určitě to byla ona! Přesně věděla, kde svojí kořist zanechala. Vzala si zbytek „flákoty“ a zmizela mezi kmeny smrků. Pak se již nevrátila. Není to úžasné? Ta vosa si musela zapamatovat polohu místa kde skolila svojí oběť. Jak to udělala? Odpověď se skrývá v tom malém zakroužení nad místem lovu. Soliterní druhy vos a včel si takto zaznamenávají polohy svých hnízd. Kdybychom odstranili veškeré dominanty v okolí nor, tak těm tvorečkům pěkně zamotáme gangliony! Ale o tom někdy příště…

                                                                                               ( z mých deníků před x-lety)

Svět vos je fascinující. A není vosa jako vosa. Přesná determinace je skutečně velmi obtížná a běžnému přírodomilci bohatě postačí rozpoznat těch pár rodů či druhů, které jsem zde představil. Ani já nejsem odborník, protože taxonů černožlutých krásek je mnoho a navíc zbarvení může být velmi variabilní. Navíc se k nim počítají i druhy, které nežijí sociálním způsobem, ale jsou to paraziti a imitují své hostitele svým zbarvením a drobné nuance tam jsou. To je již  zapotřebí silné lupy, mikroskopy, speciální atlasy a klíče a vyhranit si specializaci na určitou skupinu taxonů. A to již není pro laickou veřejnost, která se chtěla samovzdělávat v oboru přírodovědném. Příroda je pokladnice druhů a není možné poznat vše a tak nás nesmí trápit, že kolikrát nevíme jméno živočicha nebo rostliny, kterou vidíme někde na louce. Je třeba mít přehled a větší radost nám způsobí fakt, že známe mnohé z různých oborů než mnoho v jediném a nemít ponětí o těch dalších.

V dalším díle si blíže představíme nohaté vosy s úzkým zadečkem, které se lehce vznášejí nad květy a lidé o nich říkají, že jsou to divné vosy, ale jsou to vůbec vosy…?! Tak co to je? V příštích TAMTAMECH naleznete odpověď…

Text a ilustrace:  Pavel ŠVEC

Sociální vosy v pražské zoologické zahradě

3. díl

Nohaté vosy a královna sršeň

Pavel Švec

… až usneš, potom možná ve snu

velikánskou vosu uvidíš

                                               Jan Skácel

Vosa, vosička, vosík, „cé“ je správně! Tak tedy, v dnešním pokračování povídání o vosách si představíme zbývající základní druhy sociálních vos a to vosíky rodu Polistesa naší největší vosu rodu Vespa, sršni obecnou.

Jak nám  podtitulek prozrazuje, vosíci jsou vosy, které vcelku velmi rychle rozeznáme od „klasických“ vos a sršně. V naší vlasti žije několik druhů tohoto sociálního hmyzu, ale já tu zde představím dva taxony, které patří mezi nejhojnější a dají se jakžtakž poznat. Správné určování  blízkých skupin šestinožců, třeba v rámci jednoho rodu bývá někdy dosti obtížné. V našich TAMTAMECH  do podrobností nepůjdeme, ale představíme si hlavní představitele vosíků.

Vosíci  (Polistes sp.)

Vosíci se značně podobají vosám, ale mezi oběma skupinami jsou značné rozdíly.1. tvar těla. Vosy mají na první pohled zadeček vpředu široký a rovně uťatý, kdežto u vosíků je na obou koncích zúžený. Vosíci mají k poměru těla delší končetiny. 2. sociální uspořádání. Polistíci stejně jako vosy žijí sociálním způsobem, ale na daleko nižší úrovni. V hnízdě zpravidla žije jedna samička, někdy však je tam samiček několik a to většinou na jaře v době zrodu státu. Hnízdo tedy staví více samiček. Nejsilnější z nich obvykle ostatní spolubudovatelky vyžene nebo usmrtí a sežere  jejich vajíčka, až jí zůstanou jen vlastní. Z nich se posléze vylíhnou první dělnice, které jako u jiných sociálních hymenopter převezmou funkci matky – starají se o své sestřičky a zaručují chod hnízda. 3. hnízdo. Základním rozdílem mezi vosím hnízdem a hnízdem vosíka je, že hnízdo je tvořeno jen jedním plástem bez ochranného obalu, který je typický u pravých vos. Plást s několika buňkami (počítáno na desítky) je přilepen stopkou k vegetaci, ke kameni, pod stříškami krmelců apod. Často je několik hnízd vedle sebe v jakési kolonii. Takový shluk hnízd každoročně nacházím na chuchelském lesním hřbitůvku ve skřínce na nářadí. Hnízda mohu kontrolovat i v plném rozkvětu, protože vosíci jsou mírumilovní tvorové. To už je musíte pořádně naštvat, aby vás laskavě bodli!

Na zahrádce u sousedů, manželů Havlových, mých velkých učitelů světa poznání a krásy vědění, jsem na mnohých rozkvetlých květinách pozoroval šestinohý svět. Po žlutých, červených, bílých a modrých květech běhali, sáli, kopulovali, lovili, odpočívali mnozí hmyzíci a to včetně dekorativních vosíků. Vyhřívali se tam jako slečny na pláži a budili postrach. Kdesi jsem vyčetl, že tyto nohaté vosy mají slabé žihadlo, které neprobodne lidskou kůži. A tak jsem se svým mladším bratrem, antibiologem, vsadil, koho vosík bodne dříve a je-li toho vůbec schopen. Byl to pokus, který byl nutný, abych si ověřil to, co jsem nastudoval v jedné entomologické literatuře. Byl jsem rozpačitý, protože vosíci jsou přeci jen zvící vosy… Vzali jsme si z květu po jednom kousku…“JAU“ a následoval řev. Ne můj, ale bráchy! Dostal to do jemné kůže mezi prsty. Ta moje dělnička byla miloučká a nic mi neudělala. A bráška tehdy řval jako tur a tak jsem mu slíbil celou čokoládu! Zainvestoval jsem do vědy své kapesné… částku, za kterou jsem měl jedno číslo mého oblíbeného časopisu Živa…

                                                                                                        (z mých deníků před x-lety)

Polistes gallicus na typickém hnízdě. Všimněte si, že na rozdíl od vos nemá ochranný obal. Hnízdo je tvořeno jedním olástvem

Nejznámější a nejhojnější u nás žijící vosík je Polistes gallicus, vosík francouzský. Délka dělnic je okolo 14 mm, u samiček 15 mm. Tato půvabná vosa létá od dubna do září, občas oplozené samičky můžeme pozorovat do teplého října. Na jaře samička, které zima dovolila přežít, bloudí po loukách, zahradách, po světlých lesích a mýtinách, ale také i po městech, aby našla vhodné místo pro svůj budoucí ministát a založila budoucí pokolení. Jak vypadá hnízdo a jeho zrod jsem představil v úvodu tohoto příspěvku a u všech polistíkůje to prakticky obdobné. Vosíci jsou rovněž dravci a loví drobný hmyz a pavouky, kterým v hnízdě krmí larvy a královnu. Imaga (dospělci) často navštěvují květy a mlsají nektar. Ve srovnání s vosami, jsou vosíci poněkud „opilejší“ ve svých lokomočních projevech. Při letu nejsou jako stíhačky jako vespulky, ale doslova ve vzduchu tančí, podobně jako loutky na drátkách. Při kontrole hnízd dělnice sice po vosím způsobu trhavě pobíhají, ale jen tak, aby se neřeklo a na lovu jsou pomalejší. Útoky vos jsou mnohem agresivnější a cílenější a častěji končí úspěchem. Vosa při útoku na kořist má „větší trpělivost“, vosík často jen výpad na oběť jen naznačí a dále čeká, co mu spadne pod kusadla. Ve srovnání obou skupin, vosy jsou mnohem lovecky úspěšnější. Stačí se podívat na přebohatě naservírovaný stůl, který příroda nabízí – spadané ovoce. Tam se odehrává fascinující divadlo, kde je mnoho herců a her je nespočet. A pak najednou přiletí královna hymenopter…velká a imposantní, silná a dravá a zároveň mírumilovná kráska s basou v křídlech, Vespa crabro, sršeň obecná…

Sršeň obecná  (Vespa crabro)

Posledním druhem v naší galerii je naše největší sociální vosa sršeň obecná. Sršeň je lingvisticky správně rodu ženského. Zmiňuji to proto, že většina lidí užívá více rod mužský, ten sršáň.Obdobné je to v ornitologii s kání, kdy jazykový úzus nás nutí říkat to káně, avšak správný tvar je ta káně, tedy rod ženský. Skončíme jazykovědu a vydáme se opět na pole entomologické. Sršeň je naší, ale i evropskou největší sociální vosou. Dělnice měří 20 – 25 mm, samička 30 – 35 mm. Je to teplomilný druh, který se  v našich šířkách vyskytuje zhruba do 600 m.n.m. Rod Vespaje v ČR zastoupen jedním taxonem a to Vespa crabro, který vytváří dvě subspecie, crabroa germana. Dají se od sebe velmi dobře rozeznat i pouhým nezkušeným okem. Podíváme-li se na thorax (hruď) subsp. germana, spatříme na černé kutikule červenou skvrnu ve tvaru písmene „V“, subsp. crabroji má černou bez žádné skvrny. Podle mých měření je crabroo trochu větší  a je vzácnější. Biologie a způsob zakládání hnízda je velmi obdobná s ostatními druhy vos a tak podrobný popis vzniku sociálního státu zde již podávat nebudu, protože bych se příliš opakoval. Jenom bych zmínil, že sršeň preferuje teplé doubravy, lužní lesy, kde se hojně vyskytují stromové dutiny, ve kterých hnízdí.Jsem velmi rád a šťasten, když najdu ptačí nebo vosí hnízdo v přirozeném lese a v přirozené stromové dutině. Tím samozřejmě nechci snižovat nebo shazovat umělé hnízdní nory nebo budky, ty jsou v antropogenním a industrializovaném světě velice vítané a nezbytně nutné pro existenci mnoha druhů živočichů. Přeci jen je mi mnohem bližší vidět sršni nebo vosu vylétávat z dutiny dubu nebo ze staré třešně…

U nás na chatě na Hradišťku pod Medníkem je na okraji pole nádherná stařičká třešeň. Pravý zahrádkář nebo antiekologický, penězi oslepený V.Klaus, by jí dávno skácel, protože strom je napůl mrtev a nevynáší maximální produkci plodů. Já ten strom znám 25 let, kdy jsem prvně pohladil jeho borku a pak jsem ho uviděl u jedné báječné moudré paní na obraze, kde byl zobrazen jako dendrologické batole, stojící v remízku mezi poli. Kolik ten strom toho zažil, co viděl, koho neustále hostil ve svých vlasech větvoví? Dlouho jsem ten obraz neviděl, ale dobře si ho vybavuji jak tam stojí mezi výrostky keřů trnek a hložinek a měl na sobě stylizovanou mašli, snad kosí hnízdečko. Roky plynuly a třešeň se osamoceně dívá do velikého pole, do  zahrad a chat, které vyrostly na loukách a na pastvinách a na černou velkou skládku, kam lidé odhazují tolik nepotřebných odpadů. Ještě nedávno tam měla přítelkyni hložinku, která  však utrpěla vážný zásah do své dřeviny hlubokou orbou nešikovného traktoristy. Ale jak to tak v přírodě bývá, když se keř ocitl kořeny mimo půdní prostor, na jaře dalšího roku vyrostl na uschlém keři  jeden nový prýt… a tak v současné době má stařenka třešeň opět kamarádku, která přitahuje mnoho druhů živočichů hlavně z řad hmyzu. Ale proč zde v kostce nastiňuji příběh nějaké staré třešně? Je to zcela prozaické a má to biologickou souvislost. Lidé by si měli uvědomit důležitost některých, byť zdánlivě nepodstatných, prvků v krajině. Solitérní stromy, staré sady a suché stromy mají v přírodě naprosto stejný význam jako stromy živé. Mrtvé stromy jsou oživovány stovkami taxonů rostlin a živočichů. A jak do toho zapadají mé oblíbenkyně sršně? V zimě těžký sníh odlomil na třešni jednu z největších větví a strom dostal další tvrdý zásah do své existence. Na místě odlomu vznikla nádherná dutina, která se v následujícím roce stala domovem datla žluny zelené…a dalším rokem špačka… a dalším rokem matka sršeň zde vystavěla první plást svého státu…Na podzim jsem hnízdo prohlížel důkladně (během hnízdění sršní to nedoporučuji) a bylo impozantní. Papírovina obalu vyplňovala snad každou skulinu v dutině a samotné hnízdo mělo délku 1 m! Nebyla to tedy žádná klasická báň, která je typická pro hnízda ve volném prostoru, ale velice úsporná stavba v omezených prostorách přírodní dutiny. Jak vidíme strom žije…panelák v přírodě…

(z mých deníků před x-lety)

Sršeň, jak jsem napsal, hnízdí převážně v dutinách stromů, ale hnízda jsou nalézána na půdách, ptačích budkách a vzácně v zemi. V podzemních prostorách jsem sršně našel pouze dvakrát a to v noře hraboše a v bývalém doupěti lišky. Bylo to v remízku mezi dvěma poli a tak dělnice musely překonávat poměrně daleké lety přes otevřené pláně, což pro sršně není typické, protože se jedná o lesní druh vos.

Procházka galerií vos končí. Nastává opět jaro a vosám začíná sezóna. Samičky co přezimovaly, vyhledávají vhodná místa k založení nového vosího státu…a jak to je, již víte. Chtěl jsem vám, vám čtenářům Tamtamů a milovníkům přírody, přiblížit fascinující svět těchto nádherných, leč někdy nebezpečných tvorů… a nyní mě přepadla myšlenka ještě jednoho dílu o vosách. Snad vás to nebude nudit a já slibuji, že se pokusím, aby toto téma bylo zajímavé. Jen vám prozradím, že si do příspěvku přivedu hosta, který mi pomůže s chemií, léky, terapií a okolnostmi vědy zvané medicína

Vosy ještě jednou … po čtvrté a (snad) naposled

Jed a jedový aparát

Pavel Švec                             

To, že vosa má žihadlo, ví již každé malé dítě. Jak v těle funguje, zná každý, kdo se o sociální hmyz a biologii alespoň trochu zajímá. Tento díl našeho seriálu by měl pojednávat tak trochu o vosy zevnitř, o tom, co vosu dělá vosou. Žihadlo, někdy též staročesky žahadlo, je interesantní orgán, aparát, který je unikátní svojí stavbou a tím, co s ním jeho majitelka dokáže. Jeho hlavní funkce je defenzivní, nebo-li obranná. Vosy ho používají nejvíce k tomuto účelu. Naopak, při lovu ho vosy překvapivě moc nevytahují. Při mém studiu způsobu lovu vos, nejčastěji na spadaném ovoci, jsem si povšiml, že i při lovu větší kořisti žihadlo používají minimálně. Opačná situace nastávala, když vosy byly samy loveny svými většími příbuznými, sršněmi. To se oběť statečně, leč většinou marně brání. Když to shrneme, tak vosí žihadlo je pozoruhodné několika vlastnostmi

1. je to přeměněné kladélko, kterým samice hmyzu, např. lumků, kde je obzvláště nápadné, kladou vajíčka, vosy pak do buněk plástu
2. má funkci obrannou, vypouštění „svolávacího“ feromonu při obraně hnízda
3. má funkci útočnou, pomocný prostředek při lovu, užití jedu
4. slouží jako dopravník jedu do rány
5. na rozdíl od včel vosy žihadlový aparát z rány vytáhnou a je opětovně připraven k dalšímu použití
6. má také na konci bodel zpětné háčky, ale menší, jsou jenom tři a jsou elastičtější

Žihadlo, správněji žihadlový aparát, se skládá ze tří hlavních částí

1. žihadlové báze,
2.  dvou žihadlových bodel se zpětnými háčky,
3.  jedového váčku

Segmentů je samozřejmě více, nechci však v tomto příspěvku zacházet příliš hluboko do anatomie a fyziologie hmyzího těla. Co nás bude zajímat? Tak tedy, píchla nás vosa nebo včela. Jak to probíhá? Při vydráždění vosa nalítne na naší kůži a bodne do elastického materiálu svou žihadlovou bázi, která se zakotví v ráně. Ihned nastupují na scénu žihadlová bodla, která se jako po kolejničkách pohybují střídavě sem a tam a vnořují se do rány stále hlouběji. Zpětné háčky zabraňují, aby žihadlový aparát vyklouzl z rány předčasně. Pohyby bodel působí jako pumpa, která přečerpává jed z jedového váčku do rány. Když necháme vosu v klidu dělat svou práci, tj. nás bodat a působit nám bolest, živočich doslova visí přilepen zadečkem k naší pokožce a jsou krásně vidět pohyby zadečku, jak jed vniká do kůže. V ráně máme teoreticky tři vpichy. Opět nahlédněme do jednoho z mých deníků, abych vám přiblížil funkci žihadla…

Jsem v lese na Medníku, na tom kopci, kde roste a kvete na jedné jediné lokalitě v Čechách kandík psí zub ( Erythronyum dens-canis ). Je léto a jsou prázdniny. Klenba bukového lesa nepropouští pálivé slunce. Miluji interiéry lesů, těch listnatých ještě více, protože je v nich více života. Vím o jednom vosím hnízdě, které patří druhu Vespula vulgaris. Je to obrovská kolonie, matka si našla vhodnou dutinu v pařezu velkého stromu. Pozoruji  hnízdo a čtu si Tomanovy verše. Čas běží, slunce ustupuje z oblohy, zvedá se vítr, blíží se bouřka. Je čas jít se skrýt…pár méně šťastných pohybů a dostávám od vespulek první žihadlo, a druhé…Odebíhám  z akčního rádia vosího hnízda, stále však cítím palčivou bolest na předloktí. „Přilepená vosa mi visí na pokožce…nechal jsem jí. Už je to jedno, nějak to vydržím. A tak jsem vulgarku nechal a pozoroval jsem princip a funkci žihadla na sobě. To je zkušenost, kterou vám žádná kniha nedá. Ruka mi pak značně natekla, protože mi tam statečná obránkyně míru napumpovala snad celou dávku svého jedu…

                                                                                                       (z mých deníků před x-lety)

Proč rána natekla? Jaké je složení jedu? A jak jed působí? Jak léčit otoky? Tak na to nám odpoví dr. Roman Vodička, slovutný veterinář ze zoo Praha. Ještě než mu dám slovo, mám ještě jednu příhodu ze života

…v jedné pražské restauraci patřící našemu „božskému Kájovi“ kde jsem kdysi vařil, se odehrála během dopoledne úsměvná scénka. Bylo léto, horko jako u Tuaregů, když se rozlítly dveře od restaurace do kuchyně, a tanečním krokem se vřítil číšník s zženštilým hlasem, který připomínal hlas Ivety Bartošové (to je zpěvačka, která byla idolem mnoha mužů v 80.letech minulého století, pozn.pro mladší generaci)a začal zpívat. „Honem, honem, píííchla mě vosa, Pájo, honem cibuli, honem cibuli, natejká to docela fest…Dal jsem tomu nebožákovi, jež skučel jako Iveta v refrénu, dvě půlky cibule! Přiložil si ji na místo vpichu a tiše úpěl. Čekali jsme, co to udělá. Večer se edém podstatně zmenšil…

A nyní předám slovo slovutnému dr. Vodičkovi, kterého jsem požádal o pár slov na závěr. Jedná se lékařský náhled  na vosy a včely – složení jedu, symptomy při bodnutí, ošetření. apod. Usoudil jsem, že není povolanější osoba než doktor, který by mi pomohl s chemií a terapií.Tím Romanovi velmi děkuji.

Včela medonosná (Apis mellifera)                            
 
Nejčastěji postižená zvířata - ptáci, koně, psi, kočky a skot.
Etiologie - sežrání včely, mnohočet¬né pobodání následuje při rušení roje, 
při pronikavých zvucích nebo u rychlých pohybů v blízkosti úlu. U některých druhů je známá agresivita.
Toxicita - vazoaktivní látky (histamin) a enzymy (fosfolipáza A, hyaluronidáza a peptidy).
Jed je imunoaktivní. Reakce organismu na jed je závislá na druhu včely, věku a stavu imunitního sys¬tému postiženého zvířete. Závažnost stavu závisí na místě, kam bylo zvíře pobodáno.

Klinické projevy

V místě vpichu - viditelné žihadlo, v případě mno¬hočetného pobodání vypadá zvíře jakoby bylo po¬kryto bílým prachem nebo práškem, akutní bolest, za 30 sekund místo zčervená, místní otok a edém se objeví za 24 - 48 hodin, ale u zvířat není dobře viditelný díky srsti nebo peří, svědění.
Celkové příznaky - pozorovány především u mno¬hočetného pobodání, pocení, zvracení, tachykardie, ojediněle koma, kolaps a smrt, u koně - dyspnoe, kolika, průjem a hemoglobinurie.
Bodnutí v oblasti hrdla - otok záklopky, dušení. U senzibilovaných zvířat se objevuje alergická reakce, která může přejít až do anafylaktického šoku. Ptáci - výrazná bolestivost, paralýza, smrt za 5 - 7 hodin v závislosti na množství jedu.

Terapie

Lokální - jodová tinktura, alkohol nebo arnika, krémy obsahující kortikoidy nebo antihistaminika Celková - terapie alergické reakce a minimalizace šoku, adrenalin, kortikoidy, antihistaminika, v pří¬padě otoku hrtanu a neprůchodnosti dýchacích cest provedeme tracheotomii.
Prevence - zvířata můžeme nesenzibilovat podkož- ními injekcemi extraktu ze včelího jedu. Aplikace je nutná řadu let.

 Vosa (Vespula ssp.)  

                             Nejčastěji postižená zvířata - ptá¬ci, koně, psi a skot.
Etiologie - přímá konzumace hmy¬zu současně s příjmem potravy, která
je atraktivní pro vosu (např. ovoce),

útok vos po vyprovokování či bez příčiny.
Toxicita - jed obsahuje vazoaktivní komponen¬ty (histamin, serotonin) a enzymy (fosfolipáza A a hyaluronidáza), bodnutí vyvolá okamžitou imunitní reakci zvířete, toxický efekt jedu závisí na druhu vosy, věku a stavu imunitního systému zvířete.

Klinické projevy

V místě vpichu - akutní bolest, zarudnutí kůže (do 30 sekund), otok v místě vpichu (za 24 - 48 hodin se může zvětšit), u zvířat často nepostřeh¬nutelné díky silné vrstvě peří nebo srsti, svědění. Celkové příznaky - pocení, zvracení, průjem, ta¬chykardie, ojediněle kolaps, koma a smrt. Bodnutí v oblasti hrtanu - otok záklopky, duše¬ní, alergická reakce se může objevit u zvířat, která jsou citlivá k jedu, pokud je bodnutí mnohočet¬né je nástup alergické reakce velmi rychlý a může končit až anafylaktickým šokem.
Ptáci - extrémní bolest, paralýza, smrt za 5 - 7 ho¬din v závislosti na množtví jedu.

Terapie

Lokální - jodová tinktura, arnika, kortikoidy nebo antihistaminové krémy
Alergická reakce - adrenalin, antihistaminika, ,,kortikoidy, v případě otoku hrtanu - tracheotomie • uvolnění obstrukce dýchacích cest.
:zvířata je možno desenzibilovat podkožní aplikací extraktu vosího jedu po dobu mnoho let.

A tímto seriál o vosách v Tamtamech končí. Doufám, že jste v něm našli alespoň trochu poučení a zábavy.

                                                                                                                      Pavel Švec

Pro dr. Kůse

Sršeň obecná  (Vespa crabro)

Na území České republiky žije několik druhů sociálních vos. Mezi nejběžnější patří vosy rodu Vespula, vosa obecná a vosa útočná (V.vulgaris a V. germanica). Největší evropskou vosou je sršeň obecná, samičky tohoto druhu mohou dosahovat délky i 35 mm, dělnice pak 25 – 28 mm.

Stejně jako včela medonosná ( Apis mellifera ) vosy patří do řádu blanokřídlí (Hymenoptera), který je u nás zastoupen asi 15 000 druhy. Vosy (Vespoidea) jsou středně velké až velké druhy. Bývají výrazně zbarvené, černožlutá barva do okolí říká, pozor, jsem jedovatá a nebezpečná! Vosy preduje jen několik potravních specialistů, jako např. vlhy nebo dravec včelojed lesní. V ČR „hnízdí“ něco málo přes 10 druhů sociálních vos a jeden druh sršně. Všechny druhy staví papírovitá hnízda v dutinách, na půdách domů nebo v zemi. Larvy krmí živočišnou potravou, imaga většinou sladkým nektarem nebo ovocnými šťávami. V hnízdě panuje matka (plodná samička) a pevný řád, který je o „třídu“ nižší než u  včely medonosné.

Největší sociálně žijící evropskou vosou je sršeň obecná ( Vespa crabro ). Oplozené samičky, matky, dosahují délky 30 –35 mm, dělnice jsou o něco menší, 20 – 28 mm. Na území střední Evropy se vyskytuje ve dvou subspeciích, které se od sebe dobře rozliší. Poddruh s celou černou hrudí se jmenuje V. c. crabro, poddruh V.c. germana má na hrudi červenou kresbu ve tvaru „V“. Sršeň obecná je teplomilná, nad 600 m.n.m. vystupuje jen zřídka. Je to druh nížinných doubrav a lužních lesů, parků, starých zahrad a nevyhýbá se i lidským sídlům.Do domů nevniká, ani nás neotravuje  v restauračních zařízeních, v bytech apod. Ani není nijak mlsná, nesetkal jsem se sršní, která by mě obtěžovala při konzumaci sladkých pokrmů. I s vlastními dcerami jsme jedli zcela bezpečně půl metru od vletového otvoru sladký přezrálý meloun, a to bych si u vos nebo včel nedovolil. Lidé sršni poskytují nejčastěji úkryt pod střechami domů, na půdách, v kůlnách, ve stodolách apod., kde si staví své obrovské hnízdo. Je to druh nepříliš hojný až vzácný a hustota postavených hnízd je mnohem menší než u jejích menších příbuzných vos.. V sousedním Německu je tato vosa dokonce zařazena v Červené knize.

Nyní si blíže vysvětlíme běžný vosí rok, který je společný pro všechny druhy sociálních vos. Na rozdíl od včel jsou hnízda vos v našich šířkách jednoletá. Na podzim státy vymírají a přežívají jen oplozené samičky V podmínkách střední Evropy probíhají jednotlivé fáze životního cyklu téměř shodně. Již za teplého počasí ke konci dubna vylétávají první samičky sršní, které přečkaly nehostinnou zimu. Musí se nasytit, aby posilněné mohly zvládat svůj mateřský úděl. Loví první hmyz, olizuje energeticky bohatý nektar z prvních jarních květů.  Samička je na vše sama, až mnohem později jí zastoupí dělnice, které si vychová. Přednostně musí nalézt vhodné místo k založení hnízda. Musí být suché, dostatečně velké a stinné. Po nálezu místa pro hnízdo si samička zmapuje terén, aby dutinu po návratu opět našla. Královna staví základ hnízda. Stavebním materiálem je rozžvýkané staré, rozpadající se dřevo z dubů nebo jiných tvrdých stromů. Prach ze dřeva je slepen slinami. S touto hmotou letí samička na vytipované místo, kde nejdříve postaví stopku a na ní první plást se asi třiceti až čtyřiceti buňkami. Z jedné dávky je schopna postavit proužek o délce asi 3 centimetrů. Do každé naklade po jednom vajíčku. Je až dojemné, jak se královna stará o své první larvičky, budoucí dělnice. V době nepohody je zahřívá svým tělem. Za 4 – 5 týdnů se vylíhnou první dělnice. Jsou poněkud menší než dělnice další generace, protože jak jsme si řekli, samička byla na vše sama. Od této doby vylíhlé dělnice přebírají veškeré práce po královně. Ta se již věnuje výhradně snášení vajíček. Dělnice jí krmí, uklízí po ní a celkově zajišťují celý chod hnízda. Stát se rozrůstá a za sezonu sršni postaví průměrně 6 – 8 plástů, které mají průměr kolem 20 cm. V plástech je kolem 1800 buněk, ale počet zrozených vos je vyšší, protože jsou využívány opakovaně.

Sršni jsou především dravci a svou kořist aktivně loví. A to jak na zemi i za letu, ve dne i za teplých nocí, proto na rozdíl od vos přilétnou i na světlo. Její nejčastější kořistí bývá dvoukřídlí hmyz a to zejména mouchy, za kterými zaletuje na komposty, na skládky, k podzimu i na spadané ovoce. Sám jsem na zahrádce pozoroval sršní dělnice které lovily na kvetoucích rostlinách pěstovaných na záhonkách. Počínaly si obdobně jako čtyřnozí lovci, např. vlci nebo psi hyenovití. Lovící dělnice nalétávala na všechen hmyz, který byl přítomen a náhle zaskočen hřmotným predátorem. Zdraví a silní jedinci v dobré kondici se nenechali sršní z květu srazit, nemocní nebo nějak deformovaní byli svaleni na zem nebo byli přímo uchváceni silnými kusadly. Vosy a sršni většinou žihadlo při lovu nevytahují, jak si lidé téměř vždy myslí, a tak neplýtvají jedem, který slouží spíše k obraně. Čtenáře VČELAŘE bude jistě zajímat, zda mezi predovaným hmyzem byly i včely. Přiznávám že ano. Sršni s oblibou též loví i své blízké příbuzné vosy.Tady se naskýtá otázka, zda sršeň působí citelné škody na včelstvech nebo nikoli. Je pravda, že sršní dělnice jsou schopny vcelku bez větší námahy ulovit včelí létavku. Mám však zkušenosti, že zdravá  a silná včela má velikou šanci na včasný únik. Mnohem větší škody mohou sršni napáchat vykrádáním medu z úlu ke konci léta. Zvábeni vůní medu a jeho vysoce energetickou hodnotou se pouští do riskantního počinu – vlétávají do úlu. Pokud však není sršní hnízdo příliš blízko včelích sídel, není se čeho obávat.

Mezi škůdce včel (milovník přírody by toto slovo měl z etických důvodů zcela vypustit, protože příroda nezná slovo „škůdce“) se řadí květolib včelí (Philanthus triangulum), který se živí výlučně včelou medonosnou, a to jak imago tak i larvy, dále pak dravé vážky (Aeschna sp.), roupci (Asilidae), kteří kořist uchvacují přímo v letu. Tito dravci loví létavky v terénu, ale ve včelínech škody působí různé druhy zavíječů, kožojedi (Dermeastes sp.), vrtavci (Ptinus sp.), ba dokonce i mravenci.

Sršeň obecná je exoticky zbarvený druh hmyzu a dovolím si říci užitečný. Záleží ovšem na úhlu pohledu. Samozřejmě včelaři mohou se mnou polemizovat a já se jim nedivím, protože silné „sršnistvo“ by dokázalo oslabit včelí stát jednak přímým lovem létavek, jednak pleněním zásob medu.. Ovšem na druhou stranu, je nutné ničit každé hnízdo sršní? Nemají tito jinak užiteční tvorové právo na trochu sladkého mlsu jako my lidé?  Je to druh nepříliš rozšířený, a není to potravní specialista na včely, který zpustošil celé úly.

Sršeň je vosa mírumilovná, člověka si nevšímá, do domů vniká minimálně a u stolů na restaurační zahrádce sršni ani nevidíme. Rozruch a respekt budí jen svou velikostí, hlučným letem a vosím zbarvením, které do okolí hlásí, pozor na mě, jsem jedovatý tvor! Na místě jsou jen obavy alergiků na včelí nebo vosí jed. Měli bychom si uvědomit skutečnost kolik lidí zemře na jed blanokřídlého hmyzu v porovnáním kolik lidí zbytečně zahyne na silnici při dopravních nehodách. A zakážeme snad všem lidem jezdit automobily? Nikoli. Vždy je a bude pohodlnější zabít tvora, kterého se bojíme. 

Rozloučím se slovy z Brehma:„Že však i sršně při vší divokosti i zkrotiti lze, ukázal MÜLLER, který mohl zcela volně ku práci sršní v úle jeho se usadivších přihlížeti dítkám svým i přátelům častěji poskytnouti tohoto podívání vzácného, aniž kdy byl sršněmi napaden

 Z deníku přírodovědce

„Jak to, že se většina ornitologů zabývá vážkami“, ptal se jeden účastník odonatologického semináře na Dolní Ohři v roce 2009. A ornitolog Tomáš Bělka odvětil. Ptáci aktivují hlavně brzo ráno a navečer. A vážky létají za plného slunce v poledne…

                                                                               z  diskuse po přednášce, volný přepis

Motýlice lesklá (Calopteryx splendens)  a  šídlatka hnědá (Sympecma fusca), foto Pavel Krásenský

Vážky v ZOO PRAHA

                                                                                                                                    Díl 1.

Text: Pavel Švec

Fotografie:

                                                           Tento seriál připisuji svému příteli ing. Jiřímu Pokornému z CHKO Blaník

Jsem  od redakce Tamtamů tak trochu směrován, abych psal spíše o chovaných zvířatech, než o těch divokých. Nevím, ale zaprvé budu raději psát o těch volně žijících, protože pak nastává střet zájmů mezi kolegy. Druhý důvod je zásadní, protože i divoká příroda, rostliny a živočichové, mají v zoo své neoddělitelné místo a patří sem a zaslouží si též pozornost. Je zde vytvořeno několik vhodných biotopů, které lákají svými vlastnostmi stále nové a nové nájemníky.  A jejich průzkum může přinést také důležitá data, třeba jak se vyvíjí příroda v areálu zoo. A pak jsou tu i zaměstnanci, které potěší vědět něco víc o svém okolí.. A těmto zvídavým potenciálním čtenářům jsou věnovány články, které snad mohou rozšířit jejich obzory a budou mít radost, že se dozvědí co  nového je za humny.

Proč vážky? V minulém roce jsem psal o monitorování sociálních vos v zoo Praha a tak jsem se rozhodl o volné pokračování seriálu o zajímavých živočiších v naší krásné  zahradě. Ta poskytuje útočiště mnohým exotickým zvířatům, ale v poslední době se klade důraz i na ochranu autochtonních druhů (in situ) živočichů i rostlin, které s námi sdílejí stejný životní prostor. A protože jsou zdejší, jako by obyčejné, tak jsou opomíjené. A to je škoda. Ano, mnozí návštěvníci chodí do zoo hlavně za lvy, slony a krokodýly, je ale i mnoho lidí, a ti přibývají, kteří vnímají okolí a život i mimo voliéry, pavilony či jiná chovatelská zařízení. Nahlížejí i do tzv. biopásů, které jsou mezi jednotlivými chovatelskými zařízeními a kypí životem. Obdivují oázy „divoké“ přírody, které vznikají hlavně v dolním prostoru zahrady a to díky vodě. Opičí ostrovy. Ostrovy přírody. Starý mlýnský náhon, tzv. Strouha.Tam, kde je voda, je i život.Velmi vkusné, citlivé, ale i správné řešení tvorby životního prostoru v této části zoo. Tady bych chtěl poděkovat všem, kteří to mají na svědomí. Odvedli vynikající práci  a příroda sama již připravuje domovy pro své děti. A tak vzniká kus země, který je taxonomicky bohatý a věřím, že bude ještě bohatší, když vypracujeme správný managament ochrany tohoto území. Jsou zde již místa, která značně připomínají zapomenuté kouty naší přírody. Miluji ta zákampí a pozoruji v nich život. Jen ten stánek s občerstvením s velmi hlasitou hudbou a přílišnou agregací druhu Homo sapiens poněkud kazí kolorit „divoké“ přírody. Ale jsme v kulturně-vědecké instituci, která má návštěvníky vést k pohledu na přírodu. A toto je cesta jak městského člověka přivést do přírody, byť antropicky hodně pozměněné.

ÚVOD DO SERIÁLU O VÁŽKÁCH

Proč vážky, tak zní otázka na začátku tohoto příspěvku. Už od dětství se mně líbily a rád jsem je pozoroval a vzhlížel k nim jako k vílám, které tančily nad vodou ve žlutém karuselu slunce. Ale měl jsem své ptáky, vosy a sršně. Vše chce svůj čas a došlo i na vážky, abych se o ně zajímal hlouběji. Můj dobrý kamarád, veliký znalec naší přírody, Jirka Pokorný, mně jednou napsal do esemesky, že chytá a determinuje vážky. Pak jsme měli terénní schůzku v Železných horách u hnízda ostříže lesního na Trhovokamenicku, kde jsme mimo jiné chytali i denní motýly a právě vážky. A dostaly mě, ty krásky a královny volného prostoru…

Tak tedy…řád vážky (Odonata), ano má oblíbená zoologická klasifikace na začátek, bez které by to nebyl ten pravý úvod.

Zjednodušený zoologický systém

ŘÍŠE (REGNUM):                                   Živočichové (Animalia)

KMEN (PHYLLUM):                              Členovci (Anthropoda)

PODKMEN (SUBPHYLLUM):              Šestinozí (Hexapoda)

TŘÍDA (CLASSIS):                                Hmyz (Insecta)

PODTŘÍDA (SUBCLASSIS):                Křídlatí (Pterygota)

NADŘÁD (SUPERORDO):                   Starokřídlí (Paleoptera)

ŘÁD (ORDO):                                       VÁŽKY (ODONATA)

PODŘÁD (SUBORDO):                        ZYGOPTERA , 2800 druhů, 270 rodů

                                                                EPIOPHLEBIA (JV Asie), 2 druhy

                                                               ANISOPTERA , 2900 druhů, 360 rodů

Vážky jsou na japonských ostrovech symbolem odvahy a síly, také první japonský císař nazval svou zemi Akitsu shima, „Ostrov vážek.“ Ve staré Číně byly vážky oslavovány  jako poslové štěstí, síly a odvahy. Budhisté věřili, že vážky jsou jejich  převtělení příbuzní, a že se k nim vracejí v podobě tohoto hmyzu. Také existuje legenda, že když nás obkrouží vážka, tak si Bůh jejím prostřednictvím zváží naší duši. V Evropě se příliš úcty vážkám nedostalo. Byly považovány za posly Ďábla, posly neštěstí a nemocí. Nehezké je i anglické jméno pro vážky, „ďábelská létající jehla“, Chorvaté měli „vílin věneček“, to nás zavedlo do bažin, slatí a hlubokých lužních lesů plných pijavic a komárů. I Američané (ti praví, kterým Amerika patří) se jich báli, a věděli proč.

„Chutnají dobře, to nemohu říct“, tak nějak by se daly vážky zařadit cimrmanovskou stylizací do kulinářského oboru. Mnoho kultur má vážky v jídelníčku. Někde věří, že vážky léčí. V Africe, na Dálném východě, i v Mexiku jsou brány jako delikatesa. Způsob přípravy je různý, od syrových tělíček počínaje po pečené, smažené, vařené, na chilli konče apod. Číňané a  Japonci využívají těla vážek jako medicínu proti impotenci.

Základní charakteristika a habitus vážek

Vážky planetu Zemi oživují přibližně 300 mil. let. První vážky se objevují ve svrchním karbonu asi před 325 mil.lety. Nejznámější čeledí je Meganeuridae, např. taxonMeganeura monyi, která měla rozpětí křídel až 70 cm. Pamatujete si na ten slavný Zemanův film Cesta do pravěku… Před 150 mil. lety, v mezozoiku, se objevily recentní čeledě Gomphidae a Aeshnidae.

Po celém světě létá okolo 5700 dosud popsaných druhů vážek (Odonata), které se dále dělí na tři podřády (viz výše v taxonomii), které se od sebe dosti výrazně morfologicky odlišují. V našem seriálu se budeme zajímat jen dvěma z nich, podřádu Zygoptera a Anisoptera., které se v naší otčině vyskytují. Dále se v našem seriálu budeme zabývat převážně jen druhy, které se vyskytují na území zoo nebo v její blízkosti. V Evropě žije asi 130 taxonů vážek. V České republice žije a rozmnožuje se okolo 75 druhů.

Podřád Zygoptera  (zygo-, pár, dvojice, -ptera, křídla, z řečtiny)

Stejnokřídlice, dříve motýlice. Jedná se o gracilní šidélka (např. rody Coenagrion, Pyrrhosoma, Ischnura, Enallagma), motýlice (Calopteryx), šídlatky (Lestes, Sympecma). Jak už české jméno napovídá, tato skupina má křídla přibližně stejně velká i tvarově velmi podobná. A na rozdíl od Anisopter skládají křídla nad tělo k sobě a ukládají je podélně s osou těla.Létají pomalu a často odpočívají. Loví i menší druhy kořisti. Jsou aktivní při teplotě alespoň 12 st.C. Liší se i etologicky, ale o tom později.

Podřád Anisoptera (aniso, nestejný , -ptera, křídla, z řečtiny)

Různokřídlice, dříve vážky.Tento podřád zahrnuje velké druhy šídel, vážek, lesklic, klínatek, páskovců (např. rody Aeshna, Anax, ,Libellula, Somatochlora, Gomphus, Cordulegaster). Ty v klidovém stavu křídla neskládají, ale nechávají je horizontálně k ose těla. Jsou to dokonalí letci, rychlí a přesní. Na „tachometru“ mají i přes 50 km/hod, umějí létat dopředu, pozpátku, bočně, obratně manévrují. Aktivní jsou při teplotách 20 st.C a více. Tyto vážky loví větší kořist, naše šídlo velké (Aeshna grandis) bylo pozorováno při lovu malých žabek!

Pro vážky je typický amfibický životní cyklus, to znamená, že se larvy vyvíjejí ve vodě a dospělci (imaga) žijí na souši, resp. ve vzduchu. V éteru vážky tráví většinu života. Jsou na to výborně uzpůsobené, mechanismus jejich letu je v hmyzí (celé živočišné říši) unikátní. Mohutné létací svaly v hrudi (thorax) jsou umístěné ve 2. 3. článku (pterothorax, synthorax). Vážky mají 2 páry křídel, a každé je napojeno na svůj křídelní sval. Jsou to tzv. přímé svaly. To je unikátní koncepce ve světě hmyzu, protože ostatní insecty mají křídelní svaly nepřímé. A tak díky tomu může každé křídlo vykonávat jiný pohyb, vážka může dokonce vyřadit i druhý pár křídel a letí jen na přední pohon. Létají i za deště a dokáží se při slabším dešti vyhýbat kapkám deště a ještě při tom lovit.Odonaty umí i plachtit jako ptáci. Vážky nebzučí jako vosy nebo mouchy. Je to proto, že vážky křídly kmitají pomalu, 20-40 kmitů za vteřinu. Moucha až několik setkrát. Pro svůj let vážky potřebují vysokou „provozní“ teplotu, proto se účelově vystavují přímým slunečním paprskům.  Dokáží účinně „zahřívat“ své motory tím, že vibrují křídelními svaly (ostatně tuto funkci má i jiný hmyz, určitě jste někdy viděli čmeláka jak měl zařazeno na neutrál, tj., jedinec kmital křídly naprázdno, aniž by vzlétnul.). Hmyz patří mezi tzv. poikilotermní živočichy (endotermní živočichové jsou jen ptáci a savci), organismy s proměnlivou teplotou těla. Vážky však se „naučily“ během vývoje tak trochu teplotu těla regulovat Vážky jsou typičtí heliofilní živočichové, milují tedy plné slunce a jsou na něm primárně závislé, a tak jsou nejaktivnější za jasných teplých dní…

A dnes toho bylo dost, konec první části…

Vážka černořitná (Orthetrum cancellatum),foto Pavel Trhoň  a  vážka žíhaná (Sympetrum striolatum), foto z BioLib.cz

(Nejen) odonatologický průzkum v zoo Praha

Text: Pavel Švec

V roce 2009 jsme s Honzou Strakou zahájili další amatérský faunistický výzkum v zoo Praha a to na téma vážky (Odonata). V letech 2007 a 2008 autorská dvojice mapovala taxocenózu sociálních vos na půdě zoo, nyní přichází s novým projektem. Začali jsme v roce 2009, kdy jsme prokázali výskyt cca 17 druhů vážek, které jsme dokumentovali fotografií (Straka, 2009). Příroda v zoo je antropicky narušena, a to jak pozitivně, tak i negativně. Ekosystémy jsou dynamické, neustále se mění a tak i složení jednotlivých biotopů a jejich biologických hodnot se v čase a prostoru mění a tak se mění i společenstva. Chceme se zaměřit na vodní plochy v dolní části zahrady a zejména na zrevitalizovaný Mlýnský náhon, nebo-li Strouhu u pavilonu vodních ptáků (PVP). V této lokalitě byl proveden velmi drastický asanační zásah ku prospěchu věci a tak je tu nové prostředí, které si zaslouží zvýšenou pozornost botanickou a zoologickou. Strouha byla vyčištěna, vybagrována, břehy byly nově zbudovány a tak se otevřela nová učebnice sekundární sukcese. Je to výzva k prozkoumání a sledování lokality po několik let intenzivně, abychom se dozvěděli, jak úspěšná byla revitalizace tohoto kdysi cenného území. Člověk tu pomohl „přeskočit“ pionýrské období, protože náhon byl uměle osázen již vzrostlými makrofyty a tak se jistě sukcese značně urychlila. K čemu to povede a jak se s tím příroda vypořádá, ukáže čas. Jako jeden z hlavních důvodů, proč k asanaci této lokality došlo, je, sem repatriovat ledňáčka říčního (Alcedo atthis), který tu sporadicky hnízdil (Pithart, 2009). Vybudovali se tu dvě hnízdní nory a ty je nutné sledovat. Tak uvidíme…Domnívám se, že již tu nastal první ekologický problém, a to se dvěma eudominantními druhy živočichů, kteří zde žijí  a přebývají (a i před rekonstrukcí), krysa potkan (Rattus norwegica) a kachna divoká (Anas platyrhynchos). Tito živočichové mohou dosti výrazně ovlivňovat vyvíjející se společenstvo rostlin a živočichů. Ani několikaměsíční proluka staveních prací tyto druhy početně nijak nesnížila.

Snaha dvou amatérských přírodovědců je zmapovat určitou část taxocenóz na lokalitě, a to z oblasti ornitologické, odonatologické a herpetologické. Ledňáček se tu občas ukáže, a to v letním i zimním aspektu, vážek tu bylo v prvním roce napuštění 7 druhů (rody Libellula, Aeshna, Sympetrum, Ischnura, Coenagrion) sledovaných při epigamním chování – námluvách a kladení vajíček a 2 druhy co jen lovily (Švec, 2009), a ze břehů bylo slyšet žabí skřehotání a vyčnívající kmeny hbitě obsadily užovky podlamaté (Velenský, 2009). Tak je vidět, že život má obrovskou sílu se navrátit tam, kde jsou dobré podmínky.  Je na nás, jak je vytvoříme.

Závěrem tohoto drobného příspěvku autoři Pavel Švec a Honza Straka žádají o jakákoli data, fyzické nálezy např. mrtvých živočichů, případně fotografie, kdyby byly k dispozici. Předem děkujeme. 

Pavel Švec, chovatel v Dětském koutku

Honza Straka, chovy plazů

Šidélko páskované (Coenagrion puella), foto Pavel Krásenský

Děti slunce volají, pojďte, nové bydlení!

Text: Pavel Švec

Fotografie: Pavel Švec děkuje všem autorům fotografií a  BioLibu  

Zoo Praha neotevírá jen pavilony a výběhy s cizokrajnými zvířaty, ale myslí i na místní faunu a flóru, i na naší přírodu jako celku. Vzniká tak bohatý komplex stanovišť, který oplývá druhovou mosaikou rostlin a živočichů. Zatím posledním počinem byla oprava bývalého mlýnského náhonu, který dokonale zapadl do tohoto typu území. Je to důležitý biokoridor nejen pro hnízdící a migrující ptáky, ale i pro mnohý hmyz a vodní živočichy. Přírodě blízké biotopy ( původní biotop by tu byl jen lužní les a aluviální louky ) se stávají čím dál vzácnější. O revitalizaci nového biotopu, Mlýnský náhon, na území zoo Praha bylo napsáno mnohé. V minulém čísle kolegové podali vyčerpávající ekologické informace a poučení o biotopech sladkých vod a významu mokřadů. Tyto stanoviště nám doslova mizí před očima a cílená  obnova nestačí pokrýt jejich devastaci. Zoo Praha se však daří tyto přírodní stanoviště nejen chránit, ale i budovat. Ochrana přírody je dnes již v rukou člověka a člověk může ničit, ale i cíleně hájit, když byla lokalita poničená po povodni 2006. A o ochraně se tu hovořit dá. Strouha byla biotechnickými prostředky asanována a sukcese značně urychlena vysazenými makrofyty, kdy byly převezeny celé polštáře rostlin apod. A nejen rostliny, ale s nimi i živočichové. Z genetického a ekologického hlediska je to postup nepřístupný, protože diaspory nepocházely z místa, kde rostly mateřské druhy. Jen čas ukáže, jak byla obnova „Strouhy“ úspěšná.

Prolog

Každé nové životní prostředí volá, tady volno, levné nájemné! Druhy se začínají stěhovat. Nejdříve imigrují taxony, které se vyskytují v blízkém okolí. Stromy a keře produkují semena, šíří se  vegetativně, živočichové se také značně podílejí na transportu diaspor. Nejdříve se uchytí tzv. pionýrské druhy, tj. druhy, které nepotřebují žádné zvláštní nároky na stanoviště. Říkáme jim eurytopní druhy. Jsou to běžné všudypřítomné rostliny a živočichové. Vytvoří tak základ pro složitější ekologické vztahy, ale ty poznáme až za několik let. S kolegou Janem Strakou se pokusíme o sledování této lokality, otevřené učebnici sukcese (posloupné obnovy) a budeme tu sledovat nástup vybraných skupin živočichů, hmyzu, obojživelníků a plazů a ptáků. Vydejte se s námi  do Strouhy v novém. Díl první, vážky.

Něco zajímavého o vážkách

Voda pomalu začíná počátkem června plnit koryto, drobní pavouci, mravenci a ploštice utíkají před řínoucí se vodou. Starý potkan se ze břehu dívá, jak jeho vyšlapanou stezku zalévá voda…tak nějak mohli vnímat živočichové napouštění nového mlýnského náhonu. Času je málo a voda stoupá, tak pociťovali drobní živočichové tuto změnu prostředí. Příroda je dynamická a za pár sezón se z tohoto prostředí stane bohaté přírodní stanoviště, pokud se o něj budeme dobře starat.. Voda stoupá a kaly se usazují, reliéfní břehy opticky zkrášlují celé vodní dílo, staré padlé kmeny oživují stříbřící se hladinu. Litorální rostliny čekají na první obyvatele… a najednou nad vodní hladinou zakrouží malý vrtulník. Dítě vykřikne, vážka, podívej!

Řád vážky (Odonata) jsou starobylou skupinou třídy hmyzu (Insecta = Ectognatha)). První vážky se na Zemi objevily ve svrchním karbonu před 325 mil. lety. Nejznámější čeleď Meganeuridae a druh Meganeura monyi jste mohli vidět v Zemanově filmu Cesta do pravěku.Byla veliká, největší druh hmyzu, který kdy na Zemi žil. Tato vážka měla 70 cm rozpětí křídel, tedy přibližně jako má poštolka! Recentní druhy vážek již tak velké nejsou. Naše největší šídlo královské (Anax imperator), které létá i v zoo Praha, a páskovec kroužkovaný (Cordulegaster boltonii), který je vzácný v našich pahorkatinách. Jejich těla měří asi 8 cm  a rozpětí křídel mají okolo 11 cm. Vážky jsou velmi pestře zbarvené a často mají kovově lesklé povrchy. Všechny druhy vážek mají amfibický životní cyklus, to znamená, že se jejich larvy vyvíjejí ve vodě a dospělci (imaga) žijí na souši. Životním médiem imág je však spíše vzduch. Jsou na to výborně přizpůsobené, zaprvé mají vynikající zrak, a zadruhé, to co dělá vážku vážkou je její bezkonkurenční let. Zcela unikátní v říši hmyzu jsou její „motory“, které pohánějí dva páry křídel. Každé blanité křídlo je totiž poháněno vlastním svalem, to znamená, že vážka dokáže každým křídlem hýbat zvlášť, může vyřadit i druhý pár a letět jen na přední pohon, navíc vážky umí i plachtit. Při plachtění jí klesá spotřeba energie a v horkých dnech se naopak  i vzduchem chladí, takže se jedná o primitivní termoregulaci. To je další výjimečnost tohoto prehistorického hmyzu. Hmyz se řadí mezi tzv. poikilotermní organismy (živočichové s proměnlivou teplotou těla). Většina hmyzu potřebuje teplo a slunce, aby byl schopen životně fungovat, a je-li chladno, tak hmyz moc nevidíme. I vážky se tak chovají, ale…Vážky jsou vyloženě heliofilní a sluneční paprsky vyžadují. Ale co když je slunce málo či naopak moc? Je-li chladnější počasí, vážky vyhledávají teplé podklady, na kterých sedí, nastavují křídla jako sluneční kolektory, natáčejí se přímo za sluncem a vibrují křídelními svaly, kde mají zařazeno na neutrál. Je-li naopak horko, vážky aktivně vyhledávají studené podklady, křídla slouží jako deštníky, staví se do pozice „obelisku“, tzn., že zadeček směřuje kolmo ke slunci, při letu plachtí, namáčejí se do vody a pijí studenou vodu. Jedná se tak o primitivní termoregulaci těla. Vážky jsou dravci lovící živou kořist. Podle způsobu lovu je dělíme posedáře a letce. Ti první, to jsou např. malá šidélka, motýlice nebo šídlatky, sedí na vodních rostlinách jako na posedu  a čekají na drobnější kořist, jako jsou komáři či muchničky. Ti druzí jsou stíhačky, které loví vše, co je ve vzduchu, jako mouchy, motýly, ba dokonce i své menší kolegy (kanibalismus).  Pikantní pozorování odhalilo i predaci malých obratlovců! Naše Aeshna grandis bylo viděno při opakovaném lovu malých žabek. Šidélko Ischnura elegans zase vykrádalo sítě pobřežních pavouků (kleptoparazitismus). Larvy loví pod vodou pomocí vychlípitelné masky od planktonních živočichů až po malé rybky a pulce. To však  záleží na druhu  a velikosti larvy. Jak je vidět, způsob obstarání si potravy je u vážek různý a dosti pestrý. Vážky se naopak stávají kořistí dalších živočichů. Imaga chytají někteří práci, např. vlhy pestré nebo ostříži lesní, dále pavouci, vosy a sršně, larvy požírají ryby, které dokáží při velké obsádce zdecimovat obrovské množství larev. U nás je to nejčastěji chovaná ryba, kapr obecný.

Taxocenóza vážek na území zoo Praha

Taxocenózou vážek rozumíme  všechny druhy vážek na určitém vymezeném prostoru (biotopu). S kolegou Janem Strakou jsme v roce 2009 našli v prvním roce průzkumu 17 druhů vážek (ve formě imaga), a to převážně v dolní části zahrady. Tato část je pro vážky atraktivnější, protože je tu velké zastoupení vodních ekosystémů. V horní části byly pozorovány velké druhy jako šídlo královské a šídlo modré, které se rozptylují daleko od vodních ploch. Stojaté a mírně proudící vody jsou na území zoo různého stáří. A toto rozrůznění ní je důležité, protože v každé nádrži jsou jiné podmínky. Navíc jsou tyto biotopy ovlivňovány antropickou činností, zvláště pak zahradnickou, což nemusí vždy vést k degradaci biotopu. Někdy i naopak. Větší problémy způsobují přemnožené ryby a kachny, které predují larvy ve velkém množství.

Řád vážky (Odonata) má u nás 2 podřády, které se dají velmi snadno od sebe rozeznat,

a) Zygoptera, stejnokřídlice (dř. motýlice), mají oba páry křídel stejné, jsou drobnější, křídla skládají podélně k ose těla, drží se spíše ve vegetaci

b) Anisoptera, různokřídlice  (dř. vážky), mají oba páry křídel rozdílně dlouhé, bývají větší, křídla neskládají, dokonalí letci, „pravé“ vážky

Mezi zygopterní vážky patří motýlice, gracilní šidélka a šídlatky. Jsou většinou černomodré, modré a zelené, jen jeden druh je červenočerný.

Mezi anisopterní vážky řadíme mnohem známější šídla, vážky, klínatky či páskovce. Jsou to ty pravé vážky, které neúnavně patrolují nad vodní hladinou, létají nad lesními cestami, zahradními jezírky apod.

V zoo Praha se vyskytují oba podřády a v prvním roce výzkumu (2009) jsme zde našli zatím 17 druhů vážek. V ČR žije asi 75 - 80 druhů ( v Evropě 130), na celém světě kolem 5700 druhů.

Jedni z nejkrásnějších zygopterních vážek jsou motýlice. Oba naše druhy se vyskytují i na území zoo v místech, kde alespoň trochu protéká voda (reofilní druhy). Jsou to motýlice obecná (Calopteryx virgo) a motýlice lesklá (Calopteryx splendens), která je podle Červené knihy zařazena do ohrožených druhů (kategorie E). Obě mají kovově modrozelené tělo a modročerná křídla. Létají pomalým třepotavým letem nad vodní hladinou tančí jako motýli.. Naše jediné červenočerné šidélko je šidélko ruměnné (Pyrrhosoma nymphula), které se spolu se šídlatkou hnědou (Sympecma fusca) objevují již brzy na jaře, a to už v průběhu dubna. Šídlatka hnědá je navíc naše jediná vážka, která přezimuje ve formě dospělce (u nás ještě jeden druh, Sympecma annulata, ta je velmi vzácná a v zoo nežije).První šídlatky se často vyhřívají na dřevěných kůlech a zábradlí okolo vodních ploch. Z modročerných  gracilních šidélek je nejmodřejší šidélko páskované (Coenagrion puella), které obývá stojaté vody. Šidélko s černou kresbou hříbku na 2. zadečkovém článku je šidélko kroužkované (Enallagma cyathigerum). Další dva druhy šidélek, které jsou si velice podobné jak habitem tak i nároky na stanoviště. Jsou to šidélko větší (Ischnura elegans)  šidélko malé (Ischnura pumillio), které je označováno za téměř ohrožené (kategorie NT). Posledním druhem šidélka je též černomodré, ale jeví se jako vyšisované od sluníčka, je šidélko se širokou holení porostlou dlouhými chloupky, šidélko brvonohé (Pletycnemis pennipes). A defilé stejnokřídlic zatím uzavírá šídlatka páskovaná (Lestes sponsa), která je zajímavá tím, že vajíčka klade do pletiva vodních rostlin a za tím účelem se potápí i několik decimetrů pod vodou!

První anisopterní vážky se objevují od května a přehled začneme od všudypřítomné vážky ploské (Libellula depressa). První jsme viděli mladou samičku tohoto druhu, která v letu připomíná obrovskou sršeň. Toto nápadné zbarvení má na svojí ochranu, protože napodobuje nebezpečného tvora a tím zvyšuje svojí míru přežití. Sameček má zadeček modrý. Podobný druh předešlému, je vážka černořitná (Orthetrum cancelatum). Konec zadečku je však tvarován do špičky a je černý. Stejně velká, žlutohnědá vážka se čtyřmi skvrnami na křídlech je vážka čtyřskvrnná (Libellula quadrimaculata). Kovově zelená vážka, výborný letec, to je velká lesklice zelenavá (Somatochlora metallica). Při letu samci pravidelně kopírují linii břehů a let je často přerušován krátkými zastávkami. Červené anisopterní vážky, množina devíti podobných druhů. V zoo jsme zatím našli dva taxony a to vážku obecnou (Sympetrum vulgatum). Jako jeden z mála druhů vážek obývá celé rozpětí nadmořských výšek v České republice, 130 – 1350 m. n. m. Vážka žíhaná (Sympetrum striolatum) je otužilec, který vydrží v naší přírodě do pozdního podzimu. V zoo jsme posledního jedince, samečka, pozorovali 7.12.09 u gaviálů na betonové stěně kde se vyhříval. Pravděpodobně je to nejteplejší místo v zoo. A v poslední dva druhy v galerii vážek dosud nalezených v zoo Praha jsou dva druhy šídel. Největší vážka ČR, šídlo královské (Anax imperator) se do zoo nejspíše zatoulalo, protože zde nevykazovalo žádné teritoriální chování, které je pro tento druh typické. Samečci se totiž chovají velmi agresivně snad vůči čemukoli co vidí Na objekty útočí  a odhání je. Druhým šídlem je šídlo modré (Aeshna cyanea), které je o trochu menší. Samici tohoto šídla jsme odchytili těsně po ovipozici (kladení vajíček) na břehu opravené Strouhy.

Opravený Mlýnský náhon byl napuštěný v červnu 2009 po velice razantním biotechnickém zásahu do biotopu. Ale již v sezóně 2009 tam bylo pozorováno při epigamním (námluvách) chování a později i při kladení vajíček u některých druhů, sedm druhů vážek. Bylo to šidélko brvonohé, šidélko páskované, šidélko kroužkované, šidélko větší, vážka ploská, lesklice nazelenalá a šídlo modré. Lokalita nemá zatím vytvořené zapojené litorální (břehové) porosty, které vážky potřebují a tak se jedná o tzv. pionýrské druhy, které zkouší osídlit nový biotop. Pozorováním procesu sukcese se v dalších letech dozvíme více. Lokalita má stojatou nebo mírně tekoucí vodu, tak se zde usídlí druhy, které potřebují takový typ prostředí ke svému žití a rozmnožování..

Nové články

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Ostatní zoologie

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz