Vítejte v sekci

Pastelová paleta

aneb povídání o malování

Tato sekce je  plným srdcem věnována mgr. Václavu Žemlovi in memoriam 

OBSAH SEKCE

1) Střípky psané pastelem

2) MALÍŘ, KTERÝ MALOVAL DO TMY aneb rozmluva o malířství, knihách  a poesii

1.

Střípky psané pastelem

Pavel Švec, 2014

Žlutý pokoj... malá místnost velkého významu. Pokojík přibližně 3x3 metry, stěny jsou žlutě vymalované, plné obrazů. Mých i cizích. Velké knihovny, kde je okolo dva a půl tisíce knih. Knih o přírodě, poesie, knihy o výtvarném umění, cestopisy, četné slovníky, knihy o češtině...  Je to ateliér i studovna, je to pokoj, kde je klid, kde vládne pohoda, voní olejíčky, je zde dobré víno... Žlutý pokoj je název ateliéru. Žlutý pokoj je místnost, kde je dobře,  kde je věda a umění, kde zní milá hudba, kde vznikají mé obrazy, kde píši, kde odpočívám, kde je klid. A nejkrásnější je tento pokoj v noci, kdy jen lampy svit, šero, příjemná hudba z Vltavy či z D-duru se line, kde voní pastely a vonná aroma lampa... A znějí verše a chutná dobré víno, zkrátka Žlutý pokoj je taková má svatyně, svatyně vědy, umění a rozjímání... To je můj ateliér Žlutý pokoj...

***

Maluji rád. Malování je velký útěk do jiného světa, do světa barev, vůně a vzpomínek. Malování je klid. Malování je procházka, kde je člověk sám, kde hraje Dvořák, Smetana či Mozart. Nádherný je ten pocit, když sedíte nad prázdným pastelovým papírem, v duchu vidíte předběžný obraz, který tam ještě není. Ale on už je. Je ve vás, ve vaší mysli, ve vaší hlavě, vzpomínka, okamžik, náhlá chuť vyrazit do krajiny. Ta krajina je vaše, vy si jí namalujete jak jí cítíte. ta krajina je skutěčná, ale každý jí vnímá odlišně. Krajina je obraz, obraz vystihuje krajinu... jakožto přírodovědec vnímám krajiny odlišně. Snažím jí zcela porozumět. ale to se nikdy nestane... Příroda je studnice, která nemá dno...

***

Krajina. Krajiny jsou  tvárné. Krajiny jsou barevné, pastelové, krajiny jsou skutečné, krajiny jsou nesmírně plastické. A nemůže nikdy s jistotou říci, to není možné, tak to není, tak to tam nevypadá. A pastel, pastel je výtvarné médium, které je podstatně barevnější, pigmentově čisté. "Červená krajina" je improvizace z ateliéru. Ale řekněte s jistotou, že to tak někde někdy nevypadá. Při svých  četných toulkách po přírodě vidím neskutečné výjevy a říkám si, kdybych to takto namaloval, nebude to kýčovité? Složité jsou mé vycházky do krajiny. Dívám se na ní očima přírodozpytce i okem malíře... Vše dělám na úrovni amatéra, ale dělám to srdcem a duší naplno. A to mě činí šťastným... Člověku stačí tak málo, aby byl  spokojen  a šťasten. Jen v tom skrovném málu najít hloubku a smysl...

***

Mělnická krajina je zvláštní. Mnozí ji zatracují, nic tu není., říkají. Nevím, ale já mám tuto krajinu rád. Je rovinatá, je podmáčená, máme tu dvě veliké české řeky, Vltavu  a Labe. Předávají si zde své vody, které se mísí  v kraji, kde lužní lesy stále dávají krajině specifický vzhled. Kolem řek se táhnou četné tůně, slepá ramena, džungle lesů, spoustu ptáků  a obojživelníků. Ptají se, co tam tedy vidíš? Odpovídám ... krásu krajiny, krásu starých stromů, vůni zahnívající vody, pole a polní cesty, volání luňáků a křik mořských orlů, zpěvy desítek druhů ptáků a sborových chórů žab... V zimě veliká stáda srnčí zvěře v polích, volavky a krkavci nad zoranou zemí... A krásné je to podél řek... tam se táhne džungle přírody, kam moc nikdo nechodí. Zde mám klid na skicování, fotografování, na meditaci kde jsem sám... jen se zápisníkem, skicářem, tužkou a triedrem...

***

Uzounká silnička ze Rváčova do Petrkova v Železných horách. Zastavil jsem vozem na travnaté louce a se svým kamarádem Martinem Kolářem jsme vystoupili. Bylo pozdní odpoledne, sedli jsme si na zem  a kochali se. Nekouřím, ale jednou za pět let si dám vanilkový doutníček. Sedíme a kocháme se krajinou. Mlčíme. Jsme tam asi hodinku... Neprojelo ani jedno auto, voněla tráva na louce a vanilka z doutníčku. To ticho, klid a letní pohoda. Dívám se na jeřabiny, začínají se červenat, léto na vysočině je letos velmi teplé a tak se kuličky jeřabin barví do červena. Nafotil jsem si krajinu, toto místo na mě zapůsobilo. A na Martina také... Železné hory... koho chytí, tomu se zavrtají do duše a tam se usadí natrvalo... 

***

Zvláští atmsféra v krajině. její barvy. Světlo a stín. Pastelové barvy malující oblohu. Někdy si říkám, mohu tuto oblohu namalovat? Nebude vypadat kýčovitě? Často jsem v terénu, často procházím stálá místa a pokaždé jsou jiná. Ale co dělá tu jinakost? Světlo. Zachycení světla je to nejtěžší na malování. A stanovit si, co je vlastně ten kýč.... Kýč totiž v přírodě neexistuje. Kýč je stvořen lidmi, protože příroda je panensky čistá. A proto mám rád pastely a čisté a pestré barvy. Pastelem vymodeluji krajinu, která je barevná a skutečná... A na té stráňce taková obloha tenkrát byla...Stál jsem tam  a zíral. Nemaje u sebe fotoaparát, jen tužku a bílý papír... Slovy jsem se snažil popsat tu nádheru, která trvala pár minut... Fotogafové také vědí své...

***

V zoologické zahradě v Tróji jsou místečka jako někde na vesnici daleko za Prahou. Jsou tu zákoutí, která představují lužní krajinu, jsou tu místa nádherných skal, kde běhají vzácné ještěrky zelené, jsou tu skalní stepi a řeka V ltava s kamenitými břehy hostí vzácné užovky podplamaté a na hlati se pohupují četné kachny a občas i pelikán či plameňák ze zoo. A také je tu nádherný stateček, který je nazýván Babiččin dvoreček. Je to statek s domácími zvířaty a voliérami s našimi ptáky. A to je mé pracovní království. Je to místo, kde vznikají velké věci, velká přátelství, místo, které je velmi pozitivní. Zde padla první slova na založení přírodovědných kroužků, zde hnízdí v koloniích četné druhy soliterních včel, otrokářských mravenců, zde je kolonie vzácné kutilky Sceliphron curvatum. Je tu i rybníček, na který pravidelně létá ledňáček. A chodit sem do práce je velmi příjemné a milé. Chodí sem i milí lidé a kam chodí milí lidé, je vždy dobře... Jako na na nezkažené české vsi...

***

Obloha. Obloha je základ obrazu. Můžete mít sebekrásnější námět, sebekrásnější popředí obrazu a zkazíte ho oblohou. Oblohou začínám každý svůj obraz a maluji jí tak dlouho, až jsem z ní nadšen. Teprve pak přistupuji k dalšímu námětu na obraze. Tato obloha je malována technikou mokré do mokrého a měla být jen jako studie oblohy. Nic víc. Jen studie. ale ono to uschlo a v černé paspartě to vypadá zajímavě. Krajinomaleb je všude dost, ale téměř nikde jsem neviděl obraz jen oblohy... Jedině u  J. M. W. Turnera...

***

Tání sněhu je častým námětem malířů. Bílá krajina, zimní krajina... tyto obrazy přitahují zraky diváků častěji než letní motivy. Možná je to tím, že zima je velice příjemné období ač se vám to zdá či nikoli. Jdete se projít zimní krajinou, je ticho, všude klid, sníh křupe pod nohama a sem tam se ozve osamělý pták, zazní bakání srnce a jinak je ticho. Zašumí vítr, prohání se ve stařině, hraje si se suchou trávou, vyžene myšice z nor... A vy tam jdete, stojíte, díváte se, mráz šlehá do tváře. Krajina se vám zavrtává pod kůži, z terrmosky si nalijete teplý čaj... A pak přijdete domů, příjemně znavení, ošlehaní mrazrm. Dáte si čaj, kávu či horkou polévku a pak v křesle něžně zavíráte oči a je vám dobře. sníh... bílá krajina, bílý háv v krajině anebo tání sněhu... ten smutek a zároveň radost z toho, že snad přijde jaro, teplo, něžné květy rozzáří svět kolem nás...Tání sněhu... to jsou hnědi, okry, běloby, žlutě...kombinace těchto barev dává člověku pocit trýznivého smutku, který někdy tolik milujeme a utápíme se v něm. ne ze žalu, ne z nostalgie, ale protože podvědomě chceme se ponořit do zvláštního smutku... to proto, že v zápětí přijde úsměv. Je čas vzít papír a pastely a začít malovat...

***

V roce 2013 jsem poprvé použil techniku vaječné tempery a objevil její krásu. Kouzlo této techniky spočívá v tom, že místo ředění tempery vodou se barva pojí s vaječným žloutkem. Někdo doporučuje celé vajíčko, ale to jsem zatím nezkoušel. Tempera spojená se žloutkem je hustší, chová se trochu jako olej a pomaji schne, což dovolí mnohé efekty, které známe z  olejomalby. Barvy míchám štětcem i malířskou špachtlí na obyčejném bílém talířku. Obraz je lesklejší, barvy jsou zářivější  a ne tupé  jako při ředění vodou...   24. LEDNA 2013

***

Mělník  a kousek je Velký Borek, velká pole, remízové cesty plné ptáků a uprostřed lánů je křižovatka cest. Marně hledám boží muka, starou lípu či poutní jabloň... jen tyto břízky odolaly hladovému oracímu stroji  a stojí jako němé krásky v české krajině..., P.Š., 24. LEDNA 2013

***

Obdivuji anglického malíře J. M. W. Turnera, jeho  Turnerovo dílo nelze reprodukovat. Vše vypadá proti tomu směšně, neumě a nikdo dosud nepřišel na to, jak to dělal. Ale mnozí se o to pokoušejí. Každý po svém. V době fotoaparátů se dá okamžik vytvořený přírodou zachytit a pak se stím nějak poprat na plátně či na papíře. Ale v době, kdy Turner žil, to možné nebylo. O to jsou ta díla autentičtější... malířštější... Má studie jedné mělnické zimní oblohy je pokus fušovat do umění přírody. To příroda neví, ale je to těžší než nakreslit strom... P. Š. 24. LEDNA 2013

***

Vlčí máky... kopírování sama sebe je velmi těžké, jsem zjistil. Tento obrázek je druhý (první je v soukromé sbírce jako dar) a není tak povedený jako originál. Časem jsem přišel, proč tomu tak je. S prvním námětem, s první m obrazem si člověl hraje, míchá pečlivě barvy, pomalu je vkládá do obrazu, malije obraz mnohokrát déle, než kopii. Téměř vždy, když namaluji ten samý obraz dvakrát za sebou, ten první je vždy lepší... Ten druhý totiž ... jak už se ví, jak  nato, je odfláknutý. Je to tak... Člověk by neměl kopírovat sám sebe... Ale vždyť právě kopírováním se učí malíř malovat. promalovat se k malování. Kopírovat Mistry... Osobitý styl si nás vždy ale najde, vždy, to mi věřte, tak se nebojte toho, že budete "obkreslovači".  P.Š., 24. LEDNA 2013 

***

Mám rád černobílé obrázky, pérovky i černobílé fotografie. Podle nich se se člověk naučí rozeznávat  50 odstínu šedi, 50 odstínu čené a 50 odsstínu bílé....Můj vzor, Mistr Žemla z naší umělecké skupiny TILIA,  mě k tomu de factó přivedl. a nasměroval. Inu, vždy naslouchejme těm, kteří ledacos umí a na kontu života mají o nějaký ten rok navíc...  Při učení malování , jsem pouhý autodidakt, jsem si našel černobílé fotografie přírody, rostlin, zvířat  a i staré publilace o umění a za dlouhých  zimních večerů je okem studoval... a pak i tužkou, tuší, tvrdým i měkkým pastelem... P. Š. 24. LEDNA 2013

***

Malování stromů, to je výzva. Každý je jiný, je to architektura přírody po miliony let, osvědčená a nádherná. Je mi líto, že si dnešní lidé neváží starých stromů... Rád malluji stromy . A fotím je, abych je maloval. Dnes si lidé neváží ani seniorů, ani krajiny, ani tradic, ani lidské architektury... ani lidských hodnot. Je to doba mamonářství a sobeckosti... 24. LEDNA 2013

***

Proč většina krajinářů  maluje právě krajiny? Proč se lidem líbí krajinomalby? Proč současní krajináři nemalují dálnice plné kamionů, nevkusné sklady okolo měst, benzínové pumpy, betono-skleněná monstra domů místo chalup? Kupoval by to někdo  a věšel by si to na stěnu? Ne! Lidé v hloubi duše takový svět nechtějí, proto si téměř nikdo nepověsí takovéto náměty doma v obývacím pokoji. Kdo by se díval na stresující barvy každodenního života? Pohled do zeleně a do přírody vnáší do duše klid a uvolnění... P.Š. 24. LEDNA 2013

***

Zdá se vám, že je obloha nepřirozeně růžová a fialová? Máte pravdu. Ale proč to na obraze vypadá kýčovitě a v přírodě říkáme a jsme fascinováni... jéééé, to je nádhera, to je krása. jak to ta příroda umí? A malíř? Musil by malbu "pokazit" něčím, aby to vypadalo jako dílo člověka a ne jako dílo přírody... P. Š. 24. LEDNA 2013

POKRAČOVÁNÍ BUDE

***

2.

MALÍŘ, KTERÝ MALOVAL DO TMY je volné pokračování Dnů černých obrazů, které jsou umístěné v ekci Literární činnost. Je to setkání po letech se ženou, která  den svých osmnáctých narozenin při autonehodě přišla o zrak. Vyrovnala se s tím a dokázala ve svém životě udělat mnoho krásných věcí. Svět jí ležel u nohou  a ona je jeho ozdobou, která mnoha lidem přináší radost, životní sílu  a optimismus, sílu  a touhu. A po letech se setkala s jedním malířem  na jeho výstavě...

Součástí tohoto příběhu je povídání o malování a obrazech, o malířských materiálech a o námětech , o technikách malování. Je to jakési okno do světa umění, kde se formou nenuceného rozhovoru možná něco dozvíte o  této lidské kultuře. Je zde vidět i zdánlivý protiklad nevidomého člověka s vizuální realitou jako je právě malířství, kde si mnozí z nás myslí, že zrak je to nejdůležitější... V mnohém ano... v mnohém i ne... Je to převážně cit a souznění pro tuto oblast kultury. Odhoďme předsudky...

MALÍŘ, KTERÝ MALOVAL DO TMY

ANEB ROZMLUVA O MALÍŘSTVÍ, UMĚNÍ, KNIHÁCH A POESII

PAVEL  ŠVEC, 2014, 2015, 2016

Zpátky bych již neměnila, mám svůj vnitřní svět

a do něj nikoho nepouštím. Jsem tam svojí paní

a skládám si fantasijní obrazy v nichž pobývám

                                      v době radosti i smutku.

Vskutku jsem šťastná, snad díky Osude!!!!

Tenkrát jsem Ti nevěřila, také jsem Ti celý obsah svých hoří nesvěřila. Bylo to příliš bolestné.

A dnes? Dělám opět vše co mě baví a každý úspěch slavím

a vážím si všech hodnot života.

I svět  č e r n ý c h  o b r a z ů  není pustý…, pravím…

příprava na výstavu v Dubé na Kokořínsku

Z VERNISÁŽE

Potkal jsem tu dívku po letech. Léta co jsem jí neviděl jí na kráse neubrala, ba spíše naopak, čas jí zabalil do drapérie elegance. Byla stejně půvabná jako tenkrát. Ne, byla mnohem krásnější. Byla nejen okouzlující ženou, jenž se uměla krásně smát, dokázala mile hovořit o umění, hrála na klavír ty nejkrásnější melodie ze světové hudby. A skládala nové symfonie, hudba jí byla plná a žila pro ní. Neměla již svého vodícího německého ovčáka Césara, ale měla zlatého retrívra Volfiho. Jméno z Formanova oscarového Amadea.  Byla to silná žena plná lásky, žena plná půvabné ženskosti, umělkyně, jež mnoho řekla, aniž by však promluvila. Miluji takové lidi s nimiž si máte co říci. Svět není jen válka o moc a tažení za penězi, majetky a statky. Abychom v tom světě přežili, musíme v něm plout i po jiných řekách poznání. A takové cesty vedou po laterálních kanálech, které se vlévají do řeky vědění a zájmů. Svět bez nějakých takových zájmů je velice chudý. Kdo má ve svém životě „trnkové keře“, kam se chodí rozjímat, kam se chodí schovat před realitou života a zároveň umí vystoupit a říci něco světu, je velmi bohatý člověk. Nejen že obohatí sebe sama, ale obohatí nejednoho člověka, byť by to měl být jeden jediný. Předat ostatním své názory a ideje a nechat je vplout do moře lidstva. Buď se utopí, nebo vyplují napovrch  a budou působit radost, zamyšlení či diskusi. A v tom tkví podstata lidského konání a nezáleží na tom, v čem ta diskuse či názor je objektivní  či negativní. Svět umění je velice křehký, svět umění je nádherná procházka v duších  a srdcích lidí, kteří se mu věnují. Ale hlavně je  to svět, který se předává ostatním. Umění není jen pro jednoho člověka, umění je pro lidi, kteří chtějí od života něco více…

Potkali jsme se na výstavě. Na vernisáži. Bylo to v jedné malé galerii v menším městě. Umělkyně Klára Hájková otevírala začátek výstavy svým hudebním doprovodem. Na pianino mistrně hrála Čajkovského a pak své vlastní skladby. Rád jsem poslouchal její skladby a rád jsem se díval jak hraje. Ženám hudební nástroje nesmírně sluší. Všimli jste si toho někdy? Jestli ne, tak se podívejte. Oblečení, večerní toaleta, upravené kadeře, jemnost  a ladnost pohybů, úsměv a jemná motorika prstů… Klára dohrála a šel jsem jí poděkovat s velikým pugétem růží. Byly bílé, takové, jaké má ráda. Políbil jsem jí něžně ruku, poděkoval jí a předal kytici. Usmála se na mě jako tenkrát v tom metru… před pár lety. Bože, ten čas ale letí. Podal jsem jí rámě, ona se o mě opřela a s lehkostí víly jsme si šli dát skleničku dobrého moravského vína. Obcházeli jsme obrazy se sklenkou a povídali si. Klára se u každého zastavila a dlouze se na něj podívala. „Co bych tam měla vidět, mistře“, řekla jemně a svýma mrtvýma očima se dívala na barevný velký pastel. „Je to olejový pastel, že?  Mohu si sáhnout, abych se podívala?“ a koketně se usmála. Přesně takovou jí znám. Jak jsem říkal, neobyčejně silná žena, která vždy věděla co v životě chce. I když ji potkal tak těžký osud, kdy jako náctiletá při autonehodě oslepla. Nezlomilo jí to, jako mnohé lidi, ale naopak ji to posunulo mnohem dál… Dovolil jsem jí to a ona jemně prsty přejížděla pastózní pastel.

 „ Nádherná letní krajina, mistře, je plná slunce, barev, voňavé louky a dýchl na mě stín lesa vpravo…“ Nevěřícně jsem se na ní podíval.

 „Nevěříte mi? Tak se podívejte lépe“, a usmála se.

„Pojďme dál…“ a byli jsme u další krajinky. Jak to jen poznala? Co vlastně viděla? Jak se dívala? Prsty? Měla je zašpiněné od pastelu, nenápadně k nim koketně přičichla jako by to byl vzácný francouzský parfém. Že by jednotlivé pigmenty obsažené v pastelech voněly jinak? To ano, pastely voní, jednotlivé značky voní jinak, to moc dobře vím. A mám tu vůni moc rád. A vůně terpentýnu. To je nádhera. A přistihl jsem se, stejně jako mně kdysi vyprávěl pardubický malíř Václav Žemla, když dlouho nemaluji, přičichnu si občas k lahvičce terpentýnu. Ten kdo maluje to jistě zná, ta magická vůně borových silic…Vůně, nádherný odér. Někdo to nesnáší. Zkuste to někdy a uvidíte.

„To jsou nádherné  obrazy, nevím jaký si mám vybrat do svého nového domu, poraďte mi.“

„Jak veliký je váš dům, vaše místnosti?“

„Veliké, abych se tam nepřizabila.“ A opět ten úsměv, na který jsem nemohl zapomenout.

„Tak vybírejte, mistře, vezmu si jich více. „Ale máme čas, nespěchejme. A můžete mě tu nechat samotnou… anebo mě, prosím, doprovoďte ke klavíru. A běžte již, hosté na vás čekají. Měl byste s nimi pohovořit, je to vaše vernisáž. A hosté by neměli čekat…“ Dovedl jsem jí k hudebnímu nástroji, poděkoval jsem jí a šel se věnovat ostatním hostům. A Klára Hájková opět rozdávala radost, jinou radost, radost pro sluch návštěvníků. Hudba a malování, umění tónů a umění barev… Radost pro ty, kteří jí chtějí naplnit své životy…

„Mistře, nedal byste si se mnou skleničku? Přítel se opozdil a přijede později, nerada bych čekala sama. A s vámi se pěkně povídá, řekněte mi něco  o sobě, o vašem malování, řekněte mi to, co by mohla a měla slepá žena vědět o malování a kreslení.“ Šli jsme spolu ke stolu, donesl jsem láhev pozdního sběru a dvě sklenky. Hosté se rozcházeli, jen malé skupinky přátel zůstávaly.

„ Známe se tolik let a vlastně se neznáme. Jak to tedy, že si máme o čem povídat, jako bychom byli přáteli odnepaměti?“, prohodila, když svými červenými rety opustila okraj sklenky.

„  Tak to někdy je. Život to někdy tak chce, osud to tak někdy plánuje.“

„Osud, osud… stále mě provází“

„ Osud, ten proklatý osud, toho znám. Často jste se s ním hádala, on vás provázel, podrazil vám nohy, nutil vás žít… tenkrát… všechno vím… A koho by neprovázel? Každý ho máme. A neexistuje kdyby, žádné kdyby. Život jde tak jak jde a jak jde, poznáváme samotné sebe, poznáváme ostatní lidi, poznáváme nové  a nové věci. Měníme se, mění se naše okolí a podle toho se měníme i my. Sice si myslíme, že jsme stejní, ale nejsme. Měníme se, ať chceme nebo ne“, zafilosofoval jsem.

„ Myslíte, že jsem se změnila?“

„ Ano, ale k lepšímu“.

„ Jak k lepšímu? Ale pravdu.“

„ Ten první den černých obrazů vás změnil. A k lepšímu, jak jsem řekl. Jako vidoucí jste měla vše velice usnadněné…ale ten těžký osud, kdy jste překonala sama sebe, to byla největší výhra pro vás a pro hudební umění.“

„ I za cenu, že jsem…“

„ Ano…, hned jsem jí přerušil. „ Víte, viděl jsem obrazy a kresby malířů bezrukých, kvadruplegiků, kteří malovali jen ústy či jiní zase jen nohou. To byly tak umělecké obrazy, které uměly mnoho říci aniž by dole v popisku bylo sáhodlouze popsáno co to vlastně je. V tom je síla umění. Něco namalovat či něco zabrnkat s trochou talentu  a pílí dokáže téměř každý. A kde já mám jistotu, že na své obrazy za pár let uvidím?“

„ To máte pravdu, svatou pravdu. Myslíte, že je Bůh? Umění mě nevytáhlo ze zdemolovaného auta“.

„ Nevím, zda je či není, každý věříme v něco jiného, ale po celá staletí žijeme v nějaké víře. A nazývejme jí jak chceme. Ale nebyl to Bůh, kdo vás vytáhl, ale byly to čísi ruce… někdo, kdo byl blízko a cítil touhu či povinnost pomoci. Myslím, že mu bylo jedno, zda tahá krásnou ženu jako jste vy nebo stařenku nebo nedej bože dítě. A kdo vedl ty ruce? Je to důležité? A slyšíte, řekl jsem nedej bože… je to fráze nebo je to něco vyššího? Tak se chová většina z nás.“

„ Jste úžasný člověk.“

„ Nejsem a nemyslím si to. Jen umím lidem naslouchat, rád si vyposlechnu příhody lidí, ať jsou pozitivní nebo negativní. Ale čím více příběhů člověk zná, tím je bohatší. Může to pomoci ostatním i sobě samému.“ Napil jsem se vína a zahleděl jsem se do jejích mrtvých očí. Měla je krásné jako hnědé lesní tůňky. Nebyly jako u jiných slepců rozjeté ani zakalené, ale jen bez života. Bez lesku. Jen svíčky plamínek se v nich odrážel. Usmála se. A já měl pocit, že mě vidí.

„ A jak jste se dostal vy k malování? Jak vím, nemalujete zas tak dlouho. A co jsem tady slyšela, jste docela šikovný.“

„ No to nevím co jste slyšela…“

„ Věřte, že dost, slyším i za roh… za dva,“ a usmála se a přitiskla lehce rty na skleničku, vteřinku dvě počkala a pak se lehce napila.

„ A vy to chcete vědět?“

„ Nechci, ale přála bych si to vědět…“

„ A necháte si to pro sebe?“

„ To nemohu slíbit, jsem přeci žena…“

Sál se vyprázdnil. Všichni lidé odešli. Všechna světla zhasla. Jen jedna jediná svíčka na našem stolu svítila a hřála. A kolem horkého knotu kroužila drobná muška. V láhvi osvícené červené zářilo jako lampion v KLDR a zůstali jsme tu samotní. Malíř s půvabnou klavíristkou, s vínem  a svíčkou… a s uměním… Dolil jsem oběma sklenku a přiťukli jsme si…

„ Mistře, o mně víte vše, nebuďte tajemný  a vystupte ze šera lesa na slunce ozářený palouk. Kdy a kde jste se naučil malovat?“, koketně se usmála s tím sebejistým výrazem…

MALÍŘ: Prosím, neříkejte mi tak. Za mistra se nepovažuji. To ještě nejsem.

KLAVÍRISTKA: Nebuďte tak skromný. Všichni vás tu chválí a jsou nadšení. Ty krajinky jsou vskutku nádherné. Nebuďte k sobě tak sebekritický.

MALÍŘ: Jsem odjakživa příliš sebekritický a to mě posunuje vpřed, alespoň si  to myslím. Ale mistře, prosím, ne.

KLAVÍRISTKA: A co mi uděláte, když vás neposlechnu? A jak to  s tím počátkem malování, mistře… 

MALÍŘ:  Vy jste ale tvrdohlavá... A to na vás oddivuji jak jste silná  osobnost, která ví c co  chce... Tak tedy...Je tomu dávno. Od svého nejútlejšího dětství jsem miloval přírodu. Dostal jsem od babičky knihy o přírodě a ty byly nádherně ilustrované. Nejdříve jsem si je prohlížel když jsem se naučil i číst, mnoho jsem pak četl. A kniha, kniha je samo o sobě výtvarné dílo. Slova, myšlenky, doprovodné ilustrace, malby… to vše je inspirující. To ve vás nějak zůstává. To vás poznamenává v dobrém slova smyslu. Je to podvědomé, je to ve vás a najednou to tam je.

KLAVÍRISTKA: Ale to jste ještě nemaloval. Ani se to neučil. Zajímá mě… kdy to bylo. Čteme skoro všichni, i já mnoho četla jako dítě…

MALÍŘ: To jistě. Dnes je to jiné. Děti nečtou. A když čtou, čtou braky. Co vychází v dětské literatuře? Samé ságy o upírech  a upírkách, o čarodějích  a čarodějkách, mystika. Viděl jsem mnoho takových knih. Ale obrázky tam nejsou! Jsou to světy dospěláků zabalené do dětské košilky. Děti potřebují pohádky. A s výtvarným doprovodem. Kde jsou dětští ilustrátoři? Kde je dobře srozumitelný Lada, Zmatlíková, Krásl, Černá, Jiřincová, Aleš,  Hanák. Jednoduchá kresba, jednoduché malby, to je, co děti potřebují. Pak si lépe umí představit příběh, který se tam vypráví. A tam kde nejsou obrázky, příběh moc nezaujme. Dnes nakladatelé šetří. Vycházejí po letech nová vydání knih, ale často jsou zkrácené a ošizené právě o ten výtvarný doprovod. A to dělá knihu knihou. A mě to vždy učarovávalo kochat se obrázky. A Krásl a Hanák, to jsou mistři akvarelu a jejich obrázky jsou okolahodící. Všichni asi známe Rybaříky na Modré zátoce.

KLAVÍRISTKA: To ano, ty jsem jako děvče milovala. Mistře, ve vašich slovech zaznívá malba a kresba. Vy tedy malujete nebo kreslíte? A proč děti potřebují obrázky? Nevím to… nemám děti…a nemohu je mít…, ale mám své nadané nevidomé žáky a žačky, které učím hudbě. A mnoho těch dětí sochá nebo i maluje. Je to v nich…. Asi ano…

MALÍŘ: A proč lidé potřebují hudbu? Krásnou hudbu? Tedy se nabízí, proč obrázky. A vše začíná u dětí. Dětský svět je chudý.  Domnívám se, že právě proto, aby se v nich dobře vyvíjel cit, aby byli lepšími lidmi. Aby děcka byla vnímavější, aby byla oduševnělejší. Ano, mají různé tablety, počítačové hry, vždyť se na to podívejte, co tam mají.

KLAVÍRISTKA: Já tam toho moc neuvidím, ale dovedu si to představit. Ale tu kresbu  a malbu…

MALÍŘ: Omlouvám se…Nebudu jako politik a jdu hned k věci, abych na to nezapomněl. Kresba je kreslena liniově, linie, čáry a čárky a to těmi médii jako jsou tužky, pastelky, pera, uhly, tedy to, co dělá čáry… Ale malba, ta se maluje štětci a případně prsty, jako mé pastely. Roztírají se, vznikají barevné skvrny a ty se poskládají a dobarví  a obraz je na světě. A omlouvám se…

KLAVÍRISTKA: A za co? Nemáte zač. Nevěřil byste, ale já ty obrázky mám uschované a mám doma plné knihovny knih. A máte pravdu, jako malá holčička jsem celé dny listovala dětskou literaturou a prohlížela si obrázky. A také jsem je vybarvovala. Ty Ladovy. Nedělá se to, to již vím, ale možná, že právě…

MALÍŘ: Tak vidíte, Klárko. Je to ve vás, je to z dětství. A také proto máte k těmto věcem vztah. A že jste na knihy nezanevřela. Jsou studnicí vědění a to internet neumí.

KLAVÍRISTKA: Ale mluvit neumějí. To mám v počítači programy, které mně umožňují číst stále. Ale jistě máte pravdu, že ve světě vidoucích knihu nic nenahradí. Ale obrázky ani počítač přečíst neumí. Prý jsou i nějaké čtečky knih.

MALÍŘ: Tak to vedete jedna nula. To ano… čtečky, ale jsme opět u toho. Když vám milenec bude číst Seifertovy verše ze čtečky nebo z knihy a budou v ní Tichého či Janečkovy obrázky, co je romantičtější? Co je poetičtějšího. A co když dojde baterka? Řeknete , miláčku, nemám baterie… Musíme si uvědomit, že je literatura, která se do těchto médií nehodí. Možná za sto let budou mladí říkat něco jiného, nebo už tento svět nebudou znát. Promiňte mi ty výrazy, ale bude to znít, hele vole, chceš to nebo ne, pojď na to bez těch keců vokolo, tě vole miluju…

KLAVÍRISTKA: A není ta doba již dnes? Často to slýchám u mladých… Že by nečetli Seiferta s obrázky Janečka? Je mi z toho také moc smutno, ale jaké je z toho východisko? Bude láska? Bude cit?

MALÍŘ: Ale bude. Ale jinak. A jiná. Moje babička s dědečkem spolu chodili tři roky, než bylo něco víc než políbení. Dnes je to již divné, ale zároveň je to smutné. Víte o kolik se všichni ochudíme na citech? A téměř každá dívka či žena chce být dobývána. Ať se tváří jakkoli. Ale chce to. A již je jedno, zda toho muže pozná či ne. On je totiž veliký rozdíl mezi mužem  a chlapem. Jak vám bylo v časech nejtěžších a pak přišel Jan a četl vám verše a rozkvetlé jarní  a letní louce v jižních Čechách. Nebylo to krásné? A sám je básník, ne? Ty jeho rýmy na popis barev, ty jsou přeci nádherné. Tak vidíte, hudba, verše, malířství…. Není to propojené? Není to spojené a dá se to oddělit? Když maluji, poslouchám vážnou hudbu. Hudba zní a plyne a rytmu houslí, violy či klavíru se mi maluje lehce. Mám to rád.

KLAVÍRISTKA: Ale to již předbíháme. Skončili jsme v dětství, ale to jste ještě nemaloval. Či snad ano?

MALÍŘ: Ne to ne, to se vyvíjelo, ostatně jako všechny mé zájmy. Ale často jsem si tak čmáral, kreslil si do deníků, do výpisků o zvířatech. Mimochodem… dosti příšerné kresby. Ale to je právě ono. Neustávat. Věnovat se všemu co vás baví, věnovat se tomu neustále. Jako virtuoska dobře víte, že musíte denně cvičit. Tak je tomu neustále. V latině je jedno přísloví, nulla dies sine linea, ani jeden den bez čárky. Neustále trénovat, cvičit, zkoušet. Znám jednu ženu, která tvrdí že neumí kreslit ani malovat. A ta se nadchla pro kresbu. A kreslí, dívá se na předlohu, ale kreslí. A jde jí to čím dál lépe. Proč? Protože trénuje, kreslí často a výsledky se dostavují. Tak je to ale se vším. Takže vše je v pohybu a ve fázi učení. I tato výstava je jakým si milníkem v mém životě. Obrazy to nejsou dokonalé,ale…

KLAVÍRISTKA: Jaképak ale, jsou nádherné. Je jasné, že v každém období je vše jiné. Mozart když hrál, zněla ta hudba z dobových nástrojů jinak. A kde víte, že tak či onak to zní či vypadá dobře. To je velice subjektivní. Nikdy nevíme co je dobré i správné. A to jak v hudbě tak i v malířství… i v těch básních nakonec. Tak jak to bylo s tou malbou, to víte, jsem zvídavá žena. A vámi se tak pěkně povídá…

MALÍŘ: Ono to není tak jednoduché, vše má svou cestu. Také mě ovlivnili manželé Havlovi z Hradišťka pod Medníkem. Měli na chatě i do na Jižním Městě v Praze mnoho knih. A měli celé řady publikací o výtvarném umění. A tak jsem v nich často listoval a četl si v nich. Ale to jsem ještě nemaloval, ale již ve mně hlodal červík, že bych to mohl zkusit. Vidíte, jak lidé  a knihy ovlivňují druhé. To je to přenášení radosti z vědění.

KLAVÍRISTKA: A vy to nedáváte dál? Myslím si, a vím že ano. Vždyť z vás úplně prýští s jakým zápalem o tom hovoříte. A to nejen o malování.

MALÍŘ: To musí posoudit jiní… a přivádíte mě do rozpaků, Kláro. To nemůžete. Jedna slečna v zoo si mě dobírá, že jsem prý ješitný. A to je hrozná nemoc mužů, proto dělám vše proto, abych nebyl. To pak není dobré a ani ne milé. Připouštím, kolikrát o věcech hovořím s velikým zápalem, hořím a zapaluji. Nebo chci zapalovat. Protože to zapálení pro věc je nejlepší učení.. Když nejste dobře vyladěni na to, co vlastně chcete dělat, tak to raději nedělejte. Základ všeho je, musí se chtít. Protože když něco chci , tak dělám vše proto, abych se to naučil

KLAVÍRISTKA: Ale mužům sluší být ješitní, jsou pak roztomilí.

MALÍŘ: Myslíte?

KLAVÍRISTKA: Něco o tom vím. A to já nedávám mužům nic zadarmo. Musí být bohatí, ne ve statcích, ale musí být plní uvnitř. Jinak bych tu neseděla. …A doktora Rudolfa Havla znám, jeho verše… kraj kolem dýchá tmou/ šeré stíny z lesa jdou/ nad Hostivařskou přehradou/samoty mojí svědky jsou/a v temnotách se rozplynou. Anebo jeho mistrné převody Poea, Rilkeho či Morgensterna. Byli to tišší velicí lidé, kteří stáli za zrody krásných literárních děl. Vy jste je znal osobně?

MALÍŘ: Díky jim jsem to, co jsem a nikdy na ně nezapomenu. To je přesně to , o čem jsme hovořili. O těch cestách osudu, o těch náhodných setkání, v životě poznání báječných lidí, kteří vám mohli dát to, za co nezaplatíte ani korunu. Je jste málem urazila za to, že jste jim koupila bonboniéru za to, že se vám tolik věnovali. Jezdíval jsem na chatu na Hradišťko pod Medníkem a byli to naši sousedé. Chodíval jsem k nim často, již jak se v pátek přijelo na víkend, hned jsem byl na jejich květinové zahradě. Neměli děti, byli jen pro sebe, pro češtinu, pro literaturu, milovali přírodu, hudbu, byli to skromní hlubocí lidé. A jako kluk jsem si jich moc vážil. Odjakživa mám rád moudré starší lidi, měli mně co říci  a já to vždy přijímal a hltal jsem jejich moudra, poznatky, jejich vědění, jejich určitý nadhled, jejich uvažování, zkrátka lidé, co něco prožijí. A nemusí to být jen profesoři, co byli manželé Havlovi. A také ne každý člověk, který je starý je moudrý. V nějaké knize, již nevím ve které, se psalo, když to byl blbec za mlada, je to blbec , i když je starý. A to je přesné. Také bych chtěl být, až budu stár, nějakým vzorem pro mladé, jako byli oni. Sice nejsem profesor, a nikdy jím nebudu, protože čeho všichni nedocílili, bylo to, abych šel študýrovat. Jako každý kluk, měl jsem tenkrát tu smůlu, že jsem po vyučení šel rovnou pracovat. To osvobození sám si vydělat nějakou tu korunu, to bylo lákavé. Nevím kde byla chyba, zda u mých rodičů, babičky a dědy, jen se chlapče vyuč…Ale teď vím, že ta největší chyba byla u mě. Nechtěl jsem. Byla to i ta divná revoluční doba, kdy se lámaly politické režimy a tak sem na to vše kašlal. A vidíte, opět ty výmluvy, hloupé výmluvy. A mám je dosud. A to jsem opět v životě potkal lidi, kteří mě tlačí do vyššího vzdělání, toho na papíře…. A ono tenkrát být vyučen  a dělat řemeslo pěkně někde v klidu bylo víc než být inženýr. A hle, dnes je to naopak. A  vyučil jsem se v oboru, který je dnes tak zkažený, že tam chodí  ti největší hlupáci. Dříve tomu tak nebylo, ale tato politická sféra úplně zabila řemesla a nyní se musím smát jak znovu objevují krásu řemesel. A je pozdě. Ten globální svět nás zničil, otupěl, všeho máme dosti, ale máme takových povrchních braků. A to nejen ve výrobcích, ale i ve vzdělání. Dnes je každý druhý inženýr nebo magistr či doktor. Vzpomínáte na Plzeň? Kolik lidí si to koupilo? Je to trend, mít před jménem písmenka, ale znám lidi, kteří studují biologické vědy a na krmítku nepoznají naše sýkory. Halas a Holan jim také nic neříká, Vergilius. Knihy doma nemají. Ano, je  internetu, tam vše najdou. Ale zkuste tam najít něco seriozního? Něco ověřeného? Když neznáte autory, a ty znáte většinou z knih, tak jste odkázaní na to, co tam na tom internetu je. A zadáte třeba ty sýkory, sýkoru koňadru, a ony vyjedou  nejen koňadry, ale modřinky a babky. A co teď? Víte, dnes je záplava, úplná povodeň všeho. Ano, řeknete si, je to dobře, je to výhodné, je to báječné a mládež řekne, že je to hustý! Ano husté to je. Jako bažina na blatech, pomalu se v tom utopíte a všude je plno nádherných květin, vážek, ptáků, ale také mnoho bahna. Utopíte se v tom. Skáčete z odkazu do odkazu, jste klamáni tím, že se přece vzděláváte, že je všude mnoho informací a na po třech hodinách zjistíte, že to co jste původně hledali jste vlastně ani nenašli, a že prakticky v té záplavě nových poznatků jste se utopili  a nevíte nic. Ale vezmete-li si knihu o Cezannovi, tak čtete jen o něm. Ano, mladý namítne, ale neuvidím jeho díla, ta města kde žil…Nezatracuji internet, i já ho často používám, ale používám ho obdobně jako knihu. Konkrétní věci, jdu po autorovi, jdu za cílem. A často vzpomínám na ty chvíle dětství, jak jsem minimálně jedenkrát v týdnu chodil do knihovny si půjčit knihy. A ta vůně z regálů, ta vůně té místnosti, ten papír. Často při poslechu vážné hudby zavru oči a vidím na Hradišťku či v bytě v pražských Hájích doktorku Havlovou, jak vytahuje knihu za knihou  a hledá informace. Je to namáhavější práce, ale taková příjemná, detektivní. A to je mé mládí. Možná staromódní, ale takové pestré…

KLAVÍRISTKA: Máte pravdu, mistře. Také o vás vím mnoho, ale neustále mě udivujete. A není škoda si tu školu udělat? Doba si to žádá, chce to, myslet na zadní vrátka. O tom jste nepřemýšlel. A co to malování, vždy někam odbočíte a já pak nevím, kdy jste se tomu naučil.

MALÍŘ: Možná že mám opět nějakou hloupou výmluvu, ale říkám, zže chci být moudrý či chytrý blbec než hloupý vysokoškolák.

KLAVÍRISTKA: Jak tomu mám rozumět, já mám také dvě vysoké školy a nemyslím si, že bych byla hloupá…

MALÍŘ: Ne to nemyslím, že by vysokoškoláci byli hloupí, to je poznámka k mé vlastní osobě. Řekněme jsou obory, kde bych se utopil na mělčině. Musil bych je dřít a nevím zda bych je udřel a také bych dlouhá léta nemohl dělat co mě baví. Chodím do práce, která mě nesmírně baví, maluji, píši, vedu přírodovědné kroužky, chodím často, neustále do přírody, která je mou největší učitelkou. A jsme opět u toho, až na pár opravdu malinkých výjimek, neznám studenty biologie, kteří chodí do terénu. Kteří chodí ven a opravdu vidí přírodu taková jaká ve skutečnosti je. Tu s deštěm, s horkem, zimou, za povodně… Ano, budou do inženýři či magistři, ale v terénu neumí chodit a poznávat. Dřepí na zadku, dělají všechno možné, jen ne přírodu. Ale to chce doba. A takto nechci dopadnout.  A začíná to v těch přírodovědných kroužcích. Máme necelých padesát dětí a na jedné ruce spočítám, která děcka opravdu bádají venku v terénu, jako jsme to dělávali my jako děti.

KLAVÍRISTKA: Takový byl můj Pavel, než umřel. Ale ten studoval na Karlově univerzitě a v terénu byl víc než doma. Často jsem tam s ním chodila. Oba jsme byly na svůj věk tak vyspělí, oba jsme byli… Pavel už věděl, že chce dělat s přírodou… promiňte… ale toho jsem opravdu milovala… byl to kluk s mužným chováním… omlouvám se…

MALÍŘ: Já vím, tady máte kapesníček, utřete si oči… Ale takových lidí je opravdu málo. Znal jsem ho z doslechu a z jeho pozorování a nějakých článečků... Mám kamaráda, který dělá od dětství terénní práce na husách a věřím, že je bude dělat celý život. A tak by to mělo asi být…A to právě obdivuji na těch lidech, že jdou za svým cílem. A jdou stále dál.

KLAVÍRISTKA: Tak tedy pan Havel vás učil kreslit? Nějak jsme to opět zamluvili. Sám se věnoval kresbě, jestli se nemýlím.

MALÍŘ: Ne nemýlíte. Ve svém vysokém chodil na soukromé hodiny na kreslení. Dělal hlavně  tužkou. A na Hradišťku jsem často kreslíval do deníků, do svých „knih“ které jsem si psal. A nešlo mi to. Chodíval jsem za ním a on mi radil… Jako se vším mně radili. Psal jsem i poesii. Ta však končila většinou v koši. Chtěl jsem býti básníkem, jako Seifert… To jsem si dovolil hodně a bylo to veliké sousto.

KLAVÍRISTKA: To je jeho poslední sbírka, Býti básníkem, že? Až bude čas, nepřečetl byste mi něco z této sbírky?

MALÍŘ: Ale je to smutné. Přečtu, a rád. Ale vlastně co je v poesii, i ve výtvarném umění smutné, má větší uměleckou váhu. Poe  a jeho Havran, Schikaneder a jeho obrazy z temných uliček  a jeho utonulé  a zavražděné…

KLAVÍRISTKA: Máte rád takové obrazy a básně. Nejsou smutné moc?

MALÍŘ: Mám. A je zvláštní, že je mám nejraději,když sám propadám do smutku. Ono se to v té smuténce nějak lépe chápe, prožíváte to mnohem citelněji. Zkuste si po krásném večeru kde je plno smíchu  a zábavy nebo po milování přečíst Havrana. Ale jste-li posmutnělá, sednete si do příšeří, pustíte si pomalou hudbu… anebo ještě lépe Mozartovo Rekviem a čtete, nebo je vám čten Havran…

A tak havran bez pohnutí sedí, sedí v ustrnutí

bledou sochu stínem halí, nepomýšlí na návrat.

A z těch temných očí zhloubi zírá na mě démon zhouby

a se světlem lamp se snoubí na podlaze stín  a chlad

a má duše se z těch stínů jdoucích Smrti ze zahrad

                     nevzchopí – ni jedenkrát.

Není to nádherné? Mráz mi běhá po celém těle při každém čtení této básně v překladu doktora Havla. Je to nejhezčí překlad, který jsem dosud četl.

KLAVÍRISTKA: Máte nádherný přednes, to jste se učil také sám? Víte, dávám akcent na dobrý přednes, ono to pak jinak vyzní a nějaká literatura si to zaslouží. Ale na druhou stranu takový ten vyloženě umělecký přednes, to kolikrát není k poslouchání.

MALÍŘ: Ano. Jsem autodidakt ve všem a proto si toho sám moc vážím. Víte, když posloucháte, a to vy jistě ano, třeba takovou Vltavu na Českém rozhlase nebo Dvojku, někdejší Prahu, tak se zároveň učíte i mluvit. A je to těžké, řeknu vám. A kdyby nebyla ta tréma…

KLAVÍRISTKA: A vy máte někdy trému? Nevšimla jsem si toho u vás. Jste zcela přirozený  a upřímný člověk.

MALÍŘ: A jakou. I s vámi když tu sedíme, mám trému. S takovou umělkyní jako jste vy tu sedím, povídáme si o umění, o obrazech… No vidíte. O obrazech a mém malování. A opět jsme odbočili. Jak je to jen možné? A chcete ještě něco vědět?

KLAVÍRISTKA: Ráda bych, vždyť jste mi ještě nic vlastně neřekl. Zůstali jsme ve vašem dětství, možná jsme došli do puberty, ale to jste nemaloval. Že ne?

MALÍŘ: Ne to ne. To přišlo mnohem později. Jsou dva typy umělců. Někteří malují, píší, sochají od dětství, jiní se najdou mnohem později, třeba i ve zralém věku. To proto, že jsou třeba moudřejší, nebo si hledají zadní vrátka co budou dělat v důchodu a nebo mají v sobě tolik aktivit, že to musí jít ven. Anebo, aby to nebylo tak jednoduché, se ty zájmy prolínají, jak jsme již řekli. A u mě to šlo ruka v ruce s přírodou. A také, že jsem potkal báječné nové lidi. A opět nějaké ty vzory, nápady a touhy. Ten základ, ta báze všeho, ta byla založena v dětství a pak to přišlo se Železnými horami. Byl jsem jimi uchvácen, pohlcen…

KLAVÍRISTKA: Jste se nějak odmlčel?

MALÍŘ: Ne, jen je toho tolik, že přemýšlím odkud bych začal a na nic nezapomněl…

KLAVÍRISTKA: Tak to zkuste od začátku… Ale to dětství již vynecháme, ano?

MALÍŘ: No jo, od začátku… od začátku…

KLAVÍRISTKA: Co se děje, posmutněl jste v hlase…

MALÍŘ: Dnes to asi nestihneme, jde váš přítel s Volfim.

KLAVÍRISTKA: To je škoda, tak snad příště, ale slibte mi, že mi to dopovíte…

MALÍŘ: Když budete chtít…Opět se rád setkám s tak půvabnou  a milou ženou jako jste vy.

Usmála se na mě, vyndala z kabelky vizitku  a podala mi jí. A podala mi ruku, kterou jsem něžně políbil. Zašeptala mi do ucha, že strávila velice milý  a nádherný večer, a že mě opět velice ráda uvidí. Volfi k ní již doběhl, ona ho pohladila a bavila se s ním. To pouto vodícího  psa a nevidomé bylo okouzlující. Její Jan mi podal ruku a poděkoval mi. Nevím sice za co, nebo v tu chvíli jsem nevěděl za co, ale později jsem pochopil. Byl to nádherný pár, Jan měl vysoce distingované chování stejně jako Klára. Něžně jí políbil, pomohl jí do kabátu, posbíral její věci a volným krokem odcházeli, aniž by se ohlédla. I po těch dlouhých letech, co jsou spolu. Mluvili k sobě velice mile a hezky. Jako za první republiky, kdy se lidé uměli nádherně chovat. Odešli. A já tam jen tak seděl, dopil jsem sklenku a pomalu se oblékl, vzal si klobouk  a volným krokem jsem odcházel… Všude byla tma, vlahý večer a na obloze létali netopýři…První letošní netopýři...

 Pavel Švec a Václav Žemlav ateliéru na Lipce, Železné hory, 2012 

Seznámení s Václavem Žemlou v Železných horách

Za týden mi sama zavolala. Prý jestli mám čas, že má pro mě lístky na její vystoupení. A že má vybrané  s Jenem ty obrazy. Nakonec jich bude více. Nějaké si dají do svého domu. Chce je pověsit i do své školy pro nevidomé děti, aby to tam prý nebylo tak černé  a prázdné. Má zvláštní černý humor. Domluvili jsme se, že do té školy je věnuji…

Její koncert byl nádherný. Seděla za klavírem ve smetanově bílých šatech v načesaných kadeřích, usmívala se nad každou notou a její ruce jako by se dotýkaly slunečních paprsků, jak hrála lehce…

Měli jsme objednaný stůl ve vinárně a tam jsme se také sešli. Měla s sebou Wolfiho a bílou hůl a přišla sama. Jan jí vyzvedne později…

„ Byla jste úžasná“, předal jsem jí kytici bílých růží, vzápětí přišel číšník, odnesl je a pak je opět přinesl ve váze. Ještě nám zbylo několik restaurantů, kde se umějí k hostům chovat. Kde nepracuje kdejaká přepudrovaná bloncka s líbivým úsměvem  a zcela neprofesionálním přístupem. Nebo dokonce Ukrajinka. Objednal jsem víno, které bylo otevřeno s náležitým servisem.

„Děkuji, vám, mistře“, a smyslně se usmála. „Jsou nádherné. A jak jste se měl celý ten týden?“

„ Maloval jsem, obešel několik výstav a psal“.

„Vy píšete? A kdy to stíháte?“, udiveně se zeptala.

„ Dny jsou krátké  a noci dlouhé,“ pohotově jsem odvětil.

„ O tom mi povídejte“, a napila se lahodného vína…

KLAVÍRISTKA:  Mistře… já vás s tím ale zlobím, že ano, ale v umění nesmíte být tak skromný… O vás vím jen to, že nemalujete tak dlouho. Jsou malíři, kteří malují od útlého dětství, ale to vy ne, jak jste mi tak prve vylíčil. Já hrála od té doby co jsem se naučila sedět… Přeháním trošku, ale malinká jsem byla.

MALÍŘ: Víte, ono je to asi kus od kusu. Rimbaud psal verše, ty nejlepší verše, pouhé čtyři roky, ve svém životě. A je zapsán ve světové knihovně. Ono asi nezáleží  na tom jak to dlouho člověk dělá to co dělá, ale záleží na to, jak  to dělá  a jak se tomu věnuje. Studování si… neustále se učit něčemu novému. Ne vychodit nějakou školu, ale stále se samovzdělávat, i když to nemáte nikde na papíře. Papír je vám mnohdy  k ničemu. Znám mnoho vzdělaných lidí, kteří živoří s penězi, ale jsou bohatí na duch  a jsou skromní a stačí jim to co mají. A jsou lidé bez škol, mají fůru peněz,ale jejich svět je prázdný. A jen se honí za penězi  a statky a neumějí žít. Mají miliony na kontech  a bojí se o ně, mají mnoho přátel, ale jen do té doby, co mají peníze. Mému dobrému strýčkovi, ať je mi lehké nebe, když byl zdráv a měl dost peněz. A když vážně onemocněl, zbyla jen hrstka nejvěrnějších přátel. Již je nezval, peníze utápěl v lécích… a lidé odešli. Ale co vám zůstane, zůstanete jen vy a vaše duše. Na to se spoléhejte. Věřme jen svatému nadšení  v nás. To je Svatopluk Čech. A já vždy chtěl umět více než ti druzí. Ale nechtělo se mi učit se co mě nebaví. V životě dělám většinou jen to co mě baví. Někdo to třeba odsoudí, jiní pochopí. Takový je život. Ale mám ho rád. Rád se obklopuji lidmi, se kterými si mohu něco říci… S moudrými lidmi…

KLAVÍRISTKA: A to malování…Vy mně nějak slovně odcházíte… jen vás chvilku nepřerušuji, tak vždy někam zabrousíte. To bylo na Vysočině? Tam byly vaše začátky?

MALÍŘ: Asi ano. Určitě ano. Tam jsem potkal úžasného člověka…Vlastně nejednoho. Když jsem se oženil tak jme se ženou začali jezdit k nim na chatu do Železných hor. Malá Střítež, Horní Bradlo. Malá Střítež má pár čísel a je pod pralesem Polom. Mám bezvadnou tchýni  a tchána…

KLAVÍRISTKA: Mistře, vy mě ale opět někam zacházíte...

MALÍŘ: No, počkejte, to vše s tím souvisí, to správné genius loci, to je nesmírně důležité. Vše není tak přímočaré… Mám bezvadnou tchýni  a tchána a Jirka, můj tchán, měl úžasného kamaráda, spolužáka z gymnásia, Václava Žemlu. Hudebníka, pedagoga, malíře, historika a hudebního skladatele. A hrál na varhany. Člověk nesmírně tvůrčí. Ale už jsem ho poznal jako staršího pána, ale bylo to seznámení, které přerostlo ve velké přátelství. A byla zde jedna tradice, když Mistr dohrál  v kostele, tak se každou neděli zastavili na kávu na zahrádce. A tam jsme si začali povídat. A byl jsem nadšen z toho, že jsem po letech opět nalezl jakéhosi pana Havla s paní Havlovou. Společné zájmy – literatura, vlast, poesie, příroda, vážná hudba a právě malování a malířství.. Viděl jsem skutečného malíře. Znal jsem obrazy a odjakživa jsem je měl rád, ale toto setkání bylo iniciální k mé tvorbě. A to se psal rok, tuším, dva tisíce.

KLAVÍRISTKA: Ale to jste ještě nemaloval? Uznávám a je to vcelku logické, člověk musí najít tu lásku, to nadšení, tu chuť. Když jsem oslepla, nechtěla jsem žít, chtěla jsem se zabít. Každý mě obdivoval, byla jsem na svůj věk velice vyzrálá v mnoha směrech, muži mě obletovali. Svým způsobem mě i tak trochu zkazili… když neustále říkali, jste nadaná, jste nádherná… To jako ženě lichotí  a zvyknete si rychle na to. Je to však špatně. Co je krása? Co je půvab? Je to na to nějaký standard? A pak se to stalo. A oni hned, chudinka…Taková krásná holka… Co bude dělat? Už nikdy nebude hrát. Hlavně to říkali muži. To bolelo. Ne aby mi hned pomohli, ale byla jsem na odstavné koleji…Chtěli mě neustále vidět krásnou a zdravou. Ale proč se k tomu neustále vracím? Protože toto je báze toho, že jsem v sobě chtěla najít tu vnitřní sílu jít dál… Osud mě zkoušel, vláčel mě bahnem útrap, dával mi ale znamení a světlo prozření. Učil mě a nutil mě žít…A víte co mně pomohlo? To svaté nadšení v nás… v nás samotných, uvnitř sebe sama jsem našla smysl života… A vy jste prozřel na Vysočině?

MALÍŘ: Vždy jsem vás obdivoval a mnozí by vás měli mít za vzor. Ano, tam to propuklo. Pili jsme kávu na zahrádce a povídali si o těch věcech. A pak jsem navštívil mistrův ateliér na Lipce. To mě fascinovalo, naprosto udivilo. Štětce, tužky, olejové barvy, plátna… a vůně terpentýnu…Bože, ta vůně terpentýnu… A rozpracované obrazy… A po tomto ántré jsem si koupi první knihu o malířství a obrazech. Dějiny malířství od renesance po dnešek. A ty jsem přečetl jedním dechem. A jak se říká… s jídlem roste chuť, opatřoval jsem si další  a další knihy o malířství… Ale to jsem stále ještě nemaloval… Teprve jsem … vstřebával. Ano, to je vhodné slovo… Vstřebával… To je důležitá fáze jakéhokoliv zájmu o něco. Zkoušet, experimentovat… hledat se  a hledat to co vás pohltí. A ono mě to pohlcovalo a připravovalo. Knihy vám dají mnoho návodů, poznání, ale nejvíc vám dá vzor. Příklad. Hmatatelný člověk. Ztělesněná duše. A to byl ateliér na Lipce a pan Žemla, nebo-li Váša… A o pár let později jsem si v roce 2004 koupil zlevněnou krabičku pastelů od Koh-i-nooru. Bylo jich tam šest. A na obalu byla slunečnice. V těch knihách jsem totiž objevil pastel, suchý pastel. A také v chatě na Stříteži visely dva pastely. Díval jsem se na ně a podvědomě jsem si toto médium zamiloval. A vlak malování se rozjel.

KLAVÍRISTKA: A jaký byl váš první obraz? A těch šest barviček, není to málo? Vím, že dají barvy míchat, ale šest?

MALÍŘ: To stačí pro začátek. A mně to stačilo tak na dva roky. Co jsem namaloval? Zkoušel jsem tu slunečnici z obalu. A to byl děs. Mazalo se to. Mísilo se to. Špinilo to. No, nešlo to… Zkoušel jsem to několikrát se stejným výsledkem. Mazanice. A tak ležely dva roky v šuplíku  a bylo po malování… Ale v té době jsem mnoho četl o malování  a dozvěděl jsem se z knih mnoho zajímavého. A od Váši, jak se mu familiárně říkalo…  

KLAVÍRISTKA: A to jste celé dva roky nemaloval?

MALÍŘ: Ne… Ale v roce 2006 jsem si koupil v jednom malém krámečku výtvarných potřeb krabičku olejových pastelů. Alespoň to tam psali. Byli opět od Koh-i-nooru. Bylo jich tam dvanáct a nebyl to pastel olejový, ale tvrdý.

KLAVÍRISTKA: Jak tvrdý? Ono je několik druhů? To mně musíte objasnit. Ale prosím za chvilku…

Naklonila se ke mně a pošeptala mi, zda bych jí neodvedl k toaletám. A že jí to musím povědět a objasnit jak to s těmi pastely je… A proč zrovna pastel. A jak se s ním maluje. Nebo kreslí? Doprovodil jsem Kláru k toaletám a objednal ještě lahvičku vína…   

z Kokořína, olejový pastel, P.Š., 2014

O pastelech

KLAVÍRISTKA: A ono je pastelů více druhů? Vždy jsem znala jen ty suché, křídy se jim také říká, ale křídy to nejsou. A ty se přeci mažou? Ale na vašich obrazech tolik ne, měla jsem pocit, že jsou mastné a jsou jako nějaká pasta. A nádherně voněly. A každá barva jinak..

MALÍŘ: Před stejným rozčarováním jsem tenkrát. Jen jsem věděl, že se mi obrazy pastelovou technikou líbí, ale proč, to je vždy mezi nebem  a zemí. Zkrátka vás to pohltí. Ale to první shledání s pastelem, to malování  s ním, mě zklamalo. Mazalo se to, barvy se mísily tak jsem nechtěl, zkrátka děs. Ale pak jsem si zakoupil malé brožurky a později i knihy o výtvarným médiích a vše si prostudoval. Bez toho to nejde. Doba je taková, že dnes koupíte vše a tudíž to není tak špatné. Takže kdo chce malovat, měl si nejdříve najít čas a něco si o tom přečíst. To dělení pastelů je trošku složitější. Existují čtyři druhy pastelů. Ty základní, nejpůvodnější, jsou ty měkké nebo také suché či prašné křídy se jim někdy říká. Pak jsou olejové pastely, ty jste viděla na mé poslední výstavě a ty se mohou ředit i terpentýnem. Pak jsou pastely tvrdé a těm se někdy říká tyčinky fonte a pak jsou pastelové tužky nebo-li pastelky, které znají snad všichni. A to co je v tyčinkách fonte, to samé, ale je to vytvarováno do dřevěného nosiče a to jsou tužky A i  to jsou pastely. A pak jsou ještě rozmývatelné pastely kde je obsažen vosk. Měkké pastely jsou asi nejpoužívanější, protože mají půvabné sametové odstíny. Mají velmi malý podíl gumy či jiné tuhnoucí hmoty a mají zvýšený obsah pigmentu. To také záleží na výrobci. Jako všude platí, nekupovat bezejmenné značky. A to malé  množství pojiv dělá to, že pastely jsou měkké. Mají úplně jiné složení materiálu a s křídou nemají nic společného. Vyrábějí v obrovské škále odstínů, ne barev, ale odstínů. Náš Koh-i-noor jich dělá 120, ale jiní výrobci jich míchají i přes 200. Měkké pastely se musí fixovat tzv. fixativem, aby se tolik nemazaly. Ale má to svá úskalí, pigmenty po nanesení fixativu ztrácejí něco ze své brilantnosti, zešednou. Proto dělám to, že namaluji obraz  a zafixuji ho lehce, jenom lehounce, jako pel z jívy se vznáší lak nad malbou. Obraz uschovám, a to nejlépe do novinového papíru nebo do kartonu, a pokud ho vystavuji nebo ho dám k zákazníkovi, na poslední chvíli ho přemaluji, šmoužka sem šmoužka tam  a dám ho hned pod sklo a zarámuji. Tím pastel má opět svou zář. No, je to něco jiného než olej. Ale to je právě to jiné. Většina malířů maluje olejovými barvami, je to nejrozšířenějším médium  a všichni laici to uznávají  téměř jako jediný výtvarný styl či typ obrazů. Pak je tu možná ještě tužka a akvarel… tedy spíše znám pod vodovými barvami čili vodovkami. A náš Koh-i-noor, na který nedám dopustit, má suché pastely výborné. A dělá je ve třech škálách tvrdosti. A pak máme další typ pastelů. Olejové pastely. Obrazy, jimi namalované, tak trochu připomínají olejomalbu, ale zachovávají si ten sametový pastelový nádech. Jak název již napovídá, je zde přítomen olej jako pojivo, který dává tyčince  hutný  a mastný charakter. A tak jsou barvy méně zářivé než je tomu u pastelů suchých. Jsou pro ně typické silné tóny a hutné vrstvení na papíře. Olejové pastely se mohou ředit terpentýnem a pak mohou vzniknou obrazy podobné akvarelům, nebo naopak se mohou nanášet v silných vrstvách a tak vzniká pastózní malba. Ta u měkkých pastelů jde jen omezeně. Olejové pastely se dají, stejně jako měkké, různě kombinovat s jinými výtvarnými médii, jako např. oba druhy do sebe, s akvarelem, s akrylem, s olejem, uhlem, tyčinkami conté. Mezi olejovými pastely jsou značné rozdíly ve kvalitě, mnohem větší než u suchých pastelů. Není nic horšího, než když pastel se nedá vrstvit… jedna barva nezapadá do druhé. Tvrdé pastely jako třetí v řadě jsou opravdu tvrdé. Obsahují více pojiva než pigmentu, proto jsou i mnohem pevnější. Je to vlastně pastelky v tyčince… Hodí se spíše na přípravné skici, na dokreslení detailnějších částí obrazu. Dají se nosit do terénu na skicování, pro zachycení barev v přírodě nebo jimi kolorovat třeba perokresby apod. Pastelky, jak jsem již říkal, jsou vlastně tvrdé pastely v tužce. Hodí se na kreslení, s pastelkami se nemaluje, nýbrž kreslí. V nich jsou obrovské kvalitativní rozdíly a to i cenové. Faber Castle má nádherných 120 pastelek za pět tisíc korun. No, nekupte to. Ale opět, náš Koh-i-noor, má pastelky výborné kvality. Ale musíte mít řadu art collection, protože v této nejvyšší řadě najdete ty nejlepší produkty. A to platí i o ostatních pastelech  a jiných výtvarných médiích této značky. To víte, Kláro, jsem vlastenec a mám tudíž rád naše výrobky. Ale to neznamená, že mám jen kohinorky, to vůbec ne. Třeba olejové pastely mají nicmoc. A zpět k pastelkám. Pastelky se dělají typické a klasické a druhý typ jsou pastelky rozmývatelné. A to již zároveň kreslíte a malujete. Nejdříve nakreslíte obrázek a mak ho štětečkem můžete rozmýt, jako akvarel. To je co? A kdo to umí, vycházejí z toho nádherná dílka. A jako poslední jsou… ano, rozmývatelné voskové pastely. Je to zajímavé, ale vosk se ředí s vodou… Nanesou se na akvarelový papír jako olejový pastel a pak se  přetřou čistou barvou a vzniká něco jako akvarel.

KLAVÍRISTKA: Teda, mistře, to je úplná věda. Ale je to nesmírně poučné. A zajímá mě to čím dál více. Chtěla bych se naučit malovat. Zvláště, když jsem poznala, jak pastely voní  a ten terpentýn. Mimochodem, jak jste mi dal tu malou lahvičku, tak se přiznám… překrásně voní. Naučil byste mě to? Nebo i děti v mé škole? Myslím, že by je to učarovalo? Dá se to naučit i nevidomí?

MALÍŘ: Znám několik nevidomých malířů. Vznikají skvostná abstraktní díla. Byl jsem na několika výstavách… v Paříži, v Římě…Proč ne? Víte jaké je to uvolnění, když malujete? Ten klid, pohoda, hudba zní z cédečka, třeba Klára Hájková, a vy u toho malujete a popíjíte vínko… A když máte navíc ráda impresionismus, tak ta Francie voní uměním…

KLAVÍRISTKA: to se dohodneme. Přála bych si to a chtěla bych umět malovat… zkusit si to. A jaké je to se učit malovat… od té první krabičky pastelů, doma, autodidakticky. To musí být těžké. Není jednodušší jít někam na kurs? Kde vás to naučí?

MALÍŘ: Je a není. Víte již jak já to mám s tou školou. Raději sám a v klidu. Pokus a omyl. Pak si sám sebe více vážím. Ano, možná jednodušší to je, ale na tom kurzu se učí i věci, které bych asi nezvládl. Ale to se nemá říkat, že? Jednodušší to je proto, že vám učitel ukáže co  a jak. Pár tahů a je to. Zatímco se to doma horko těžko učíte sama. A já chtěl malovat. A ty pastely byly v šuplíku tak se jen osmělit a tvrdě se učit. Nakoupil jsem si pár knih o malování typu jak na to, několik knih s obrazy a dal se do toho. Zjistil jsem, že šest barev je málo a také jsem vyzkoumal, že se dají koupit i jednotlivě. Kupoval jsem si časopis Fotolife, kde byly krásné fotografie a podle nich jsem zkoušel svá první díla. Také jsem poznal, že se nedá malovat na kdejaký papír, takový normální obyčejný je k ničemu, na něm pastel nedrží, nedá se vrstvit, sfoukává se. Nakoupil jsem si pastelové papíry a později i akvarelové, na kterých se pastelový prášek také dobře udržel. Vymyslil jsem si podložky pod papíry, staré prostěradlo, aby prach všude nelétal a dočetl jsem se, že předražený fixativ se dá lehce nahradit obyčejným lakem na vlasy. Tak chodím do drogérie a s mám sestřihem žádám lak na vlasy s tužícím efektem od čtyřky nahoru. Ten kdo chce začít malovat, a to se týká téměř všech věcí, které chcete dělat, měl by si nakoupit a pořídit kvalitní věci. To znáte jistě i z hudby. Housle nebo klavír za pár tisíc, to je spíše pro zlost než pro radost. Já vím, a říkají to i  rodiče dětí… to mu či jí bohatě stačí na to čmárání nebo brnkání. Ale. Je tady to ale. Ty věci no name, ty jsou k ničemu. Nebojte. To nemám vyčtené, to mám ožité. Koupil jsem si své první horské kolo za pár tisíc. Do roka jsem ho vyhodil. Koupil jsem si první radiomagnetofon a hrál tak příšerně, že ječák Michaela Jacksona měl i Karel Gott. A koupil jsem si levné pastely, levné papíry a výsledky byly tristní. Nešlo to. Ale stále jsem měl víru, že malovat chci, nechci zklamat sám sebe, že to vzdám, ale nechtěl jsem zklamat ani pana Žemlu v Železných horách. Na Lipce. On mi věřil. A často jsem mu naslouchal, trpělivě si do mozku zapisoval jeho rady, půjčoval mi staré knihy o malování. Víte, trh dodával nové  a nové knihy o malování, malíř španělský, pan Parramón se o to postaral, ale tam něco chybělo. S panem Žemlou jsme o tom často hovořili, také měl tu řadu knih, ale to byli malíři jižní Evropy. A tam je krajina zcela jiná. A já už tíhl ke krajinomalbě. Ta mě učarovala. To víte, přírodovědec, všude se někde rád toulám, příroda je má veliká učitelka. Omnis ars imitatio est naturae. Všechno umění napodobuje přírodu. Malíř se má učit od přírody. V přírodě jsou všechny barvy, valéry, tóny, tvary… Malíř nikdy nic nevymyslel, jen se učí od přírody. Ať vědomě či podvědomě.

KLAVÍRISTKA: To máte pravdu. Ono má vše takový svůj řád. I hudba má kořeny v přírodě. A většina lidí si jí neváží. A mám pocit, že jim mnohdy i překáží. Ale nakonec se k ní stejně nějak dostanou. Jedou do hor, do lesů, chodí do parků. A tam, když se podívají, všude je tolik barev a tvarů. Vždy jsem to obdivovala. Ale něco jsem si v paměti uchovala. Ale tvary a vůně zůstaly. Příroda je mocná čarodějka.

MALÍŘ. To tedy je. Inspirace, to je to, co v ní nacházíme. A bez ní to nejde. Neustálé hledání námětů a motivů. Tíhnu tedy ke krajinomalbě, to je můj středobod malby. Občas namaluji zátiší a občas nějaký akt. Ale věřte mi, kdybych uměl portréty a figurální malbu, maloval bych hlavně ženy. Ale to jsem zkoušel…

KLAVÍRISTKA: A jak to dopadlo? A mě byste nenamaloval?

MALÍŘ: Vás? To bych si nedolil. Víte jak by to dopadlo? Ani si nepřejte…

KLAVÍRISTKA: … vidět?

Upřímně jsme se nasmáli. A otevřely se dveře a do restaurantu vstoupil Jan, přítel Kláry. Básník  a spisovatel. Políbil Kláru, podali jsme si ruku a přisedl si k nám. Číšník donesl ještě jednu skleničku. Odešel jsem na toaletu, a když jsem se vracel, šel jsem pomalu, abych viděl tento nádherný pár. Slušelo jim to spolu a byli spolu mnoho let. To se dnes nevidí. Tolik lásky a obětavosti, tolik něhy a tolik souznění… Kde to jsem? Jsem v tomto světě? Kde jsou ty řeči o zkaženosti světa? 

z ateliéru ŽLUTÝ POKOJ na Mělníku

O námětech, ateliéru a vkusu

BÁSNÍK: A kam chodíte nejraději malovat? Často se mi nestává, že bych potkal malíře venku, s plátnem a štětci.

MALÍŘ: Příroda je má učitelka, jak jsem již říkal. Námět… výsek krajiny…A vkus… To záleží na tom, co se mně líbí, co je mi blízké, co mě chytne za srdce. Vybírání námětu je někdy těžké, na tom jsme s shodli i s panem Žemlou. Kolikrát člověk sedí nad prázdným papírem či plátnem  a neví. Říká se tomu strach z bílého papíru či plátna. A to je špatně, většinou pak z toho vyjde obraz, který vás moc neuspokojí. Ale někdy, a to nejčastější, máte námět, máte představu ve svém nitru, popud, nyní  a teď to namalovat. Je to podobné jako u spisovatele či básníka. Když dolujete každé slovo či verš, je to také špatně. Vznikne špatná báseň. Cosi v ní chybí, není to tzv. ono. Chybí jí duše. To pak je nejlepší nemalovat vůbec a čekat na dobu, až to přijde. Protože, když se do něčeho příliš nutíte, nedopadne to dobře. Malíř je obdobně jako spisovatel podivín  a samotář. Potřebuje tu vnitřní samotu, ten svůj vnitřní svět, být sám se sebou, mluvit s plátnem či hýčkat slova. Nejde malovat či psát, když máte za sebou mnoho lidí nebo vám koukají přes rameno. Malíř nebo kterýkoli jiný umělec by měl mít svůj nějaký ateliér nebo alespoň nějaký tichý kout, kde bude sám pro sebe a sám se sebou. Musí tam rozjímat. Hledat to duchovno umění, tu podstatu samu, to co obraz dělá obrazem. Jinak samozřejmě uvažuje krajinář, jinak kdo maluje světské výjevy, jinak abstraktní malíř. Jakmile jsme ve formě nějakého hledání, tak co pomáhá, to je zdánlivě nedělat nic. Sedíte v ateliéru a rozjímáte. To je největší pohoda.

KLAVÍRISTKA: Mistře, a vy máte nějaký ateliér? Ono to zní tak honosně... ateliér... Ale co je pro vás ateliér. Je to příroda, je to místnost, kde pobýváte. A co vám dává...

MALÍŘ: Myslíte, že to zní honosně? Ateliér pochází z francouzštiny, atelier. Původní význam byl tesařská dílna. Starofrancouzsky astelle dřevo a to pak z latiny assula, prkýnko od latinského assis, nebo-li prkno. Ateliér je v dnešním slova smyslu umělecká dílna. Ateliér je ale něco mnohem více. Je to svatyně umělce. Já mám to štěstí, i když žiji v panelovém domě, mám jednu místnost sám pro sebe. Mám zde vše co potřebuji. Ateliér má být místnost, ve které vám okolí dovolí býti sama. Jen sama pro sebe. To ticho, ten prostor, který si vyplníte tím, co máte rádi, to vás obklopuje a inspiruje. Ale na to přijdete sama nebo začínajícím umělcům pomohou různé příručky, kterých vychází nepřeberné množství. Může vás to inspirovat, ale to srdce ateliéru vychází z vás. Váš ateliér, to jste vy. Sem, když někdo přijde, tak zařízení prostoru mu o vás řekne tolik, že nemusíte sama o sobě moc mluvit. Můj ateliér je Žlutý pokoj, jak mu říkám od začátku. Je žlutě vymalován, ale volných zdí moc nemám. Prostor je zcela vyplněn. Je zde přes dva a půl tisíce knih, mám zde pohodlné křeslo na čtení, mám zde pracovní stůl, police se štětci, špachtlemi, tužkami, pastelkami, skříně plné uměleckých papírů, olejových barev, pastelů všech tří typů, temper, akrylů, uhlů.... Je zde i bar na víno a pochutiny. Mám zde stereo a mnoho CD disků s vážnou hudbou, která mě inspiruje při tvorbě. Zkrátka a dobře, ateliér je svatyně každého umělce a zařízení je jen na něm. Ale má to být pohodlná místnost, kde můžete nerušena tvořit. Je to místnost, kam zvu návštěvy, kde mohu nabídnout dobré víno, kde se rozpráví o umění a nejen o něm. Ateliér je snem každého umělce. A nemusí to být velikánská místnost, může to být právě takový malý pokoj, kde lidé nejdříve zaklepou a pak vstoupí. A vstoupit může každý s dobrým srdcem a dobrými úmysly. Umělec je většinou samotář, pokud tvoří, exhibicionista, pokud vystavuje. Na zdech visí obrazy mé i jiných autorů. Ale ty mé jsou tu proto, že mají vždy nějaký nedostatek. Jsem k sobě příliš sebekritický a tak alespoň vidím ty nedostatky, které ty obrázky mají  a snažím se je zlepšit. Člověk by se měl učit do svých posledních dnů. Ateliér, to je můj svět, ateliér, to je má svatyně. Zde i píši, poslouchám vážnou hudbu, poslouchám rozhlasové hry a Český rozhlas vůbec. Vše co je náročnější na mysl, to jsem schopen vnímat právě zde. A zapomenout na reálný svět kolem sebe. Netahám sem příliš nějaké starosti a strasti. Tady je místo na umění, tady je místo pro klid duše. Takový má být ateliér, dílna na umění  a sny...

KLAVÍRISTKA:  A když tedy nemáte náladu, nemáte tvořivou, jak se říká, tak to tady jistě vymyslíte... Ale pěkně jste mi popsal svět umělce výtvarného umění. My v hudbě to máme trochu jinak, i když podobně. Píši-li skladby, mám také ráda klid a soukromí. Ale jak tedy to na vás přijde?

MALÍŘ: To nelze takto říci. Chodím malovat s tím, že malovat právě chci  a nenutím se do toho. To je základ. O  tom jsem hovořil. Již máte v hlavě ten obraz, který chcete vytvořit. A podle těch představ se pouštíte do díla. A první črta, první tah, první čára. Rozbít ten prázdný prostor papíru či plátna. Dát si sklenku dobrého vína, pustit Smetanu či Dvořáka a svět je váš. Ale pak to najednou přijde. Přijde námět, který vidíte ve svém nitru  a jde to ven. Námět... Také je více způsobů, kde vzít námět. Buď mám skici z plenéru, nebo něco mám v hlavě, nějakou fantasii, nebo mám nafocené krajiny ze svých cest. Nestydím se za to, ano, používám fotoaparát pro své náměty. Nevím, jak to dělají jiní současní malíři, ale domnívám se , že se dnes malovat do plenéru, pod širým nebem, se moc nechodí. Ty doby jsou pryč. S nástupem fotografie se začal svět v umění měnit. Dříve se musilo chodívat ven a malovat to, co malíř viděl. Zabalil nuzná plátna s nuznými základními barvičkami namaloval fantastická díla. Dnes máme všeho moc, tak moc, že by Cezanne z toho dostal mrtvici. Přijdete do obchodu  s výtvarnými prostředky a ten je přeplněn materiály, že jen vybíráte podle cen. Ale o tom později…

BÁSNÍK: Chodit do plenéru, že…? Takže současní malíři již nechodí do plenéru?

MALÍŘ: Ale chodí. Plenér je malování pod širým nebem a tento způsob malby zavedli impresionisé, aby docílili co nejvíce imprese do svých děl. Ano, stále se chodí do plenéru malovat. Ale méně, jsem o tom přesvědčen. No ty doby, jak jsem před chvilkou říkal, jsou téměř pryč. A je to škoda. Kaván, Dvořák, Prucha, Chittussi, ti všichni brázdili Vysočinu s malířským stojanem  a malířskými fidlátky.  Není potřeba. A můžete to zatracovat či nikoli. Jako byli zatracováni impresionisté… A dnes?  Máte-li doma Cezanna, jste milionáři. Musíme brát věci tak jak jdou v proudu času. Vše se vyvíjí a vyvíjí se zákonitě i malířství. Kam? Na to ať si udělá názor každý z nás, protože obrazy a pohled na ně je velice subjektivní záležitost. Nelíbí se mi třeba Picasso. Ptají se mě proč? Je to světový malíř? Prostě se mi nelíbí. A basta! Malíř z Vysočiny, který si za větší  olej dnes řekne tisíc, patnáct set korun maximálně, je pro mě větší umělec než nějaký světový malíř. A tak to má být. Líbí se mi to. Tečka. V době elektronické máme fotoaparáty, kde máte snímek okamžitě. Vidím něco pěkného, tak to nafotografuji a mám to hned, v tuto chvíli. To má svojí výhodu a nevýhodu. V době, kdy byl kinofilm, lidé zvažovali co nasnímkují, za co utratí nemalé peníze při vyvolávání či koupi kinofilmu. Digitálnímu fotoaparátu je to jedno, karty mohou obsahovat stovky či tisíce snímků. Je to záplava obrázků, které kolikrát máme a téměř pak o nich nevíme, že je vůbec máme. A i síť internetu je toho plná. Tak jak jsem naznačil a plyne z toho, dnes většina malířů vedle skicáku nosí ještě ty malé přístroje na továrnu obrázků. Má to tu výhodu, že vyfotíte to, co se vám líbí. Zachytíte i atmosféru. Okamžik.

KLAVÍRISTKA: Okamžik. To ano, ale fotografie zachytí úplně vše. Není přece jednoduché pak do obrazu vše vměstnat. Pokud si pamatuji, obraz je vždy zjednodušený obraz světa. Každý strom, každý kamínek nemůžete namalovat. Plátno by bylo přeplácané...

MALÍŘ: Krásně jste to vystihla. Většina začínajících umělců dělá jednu velikou chybu. Maluje vše co doopravdy vidí. Právě každý strom, každý kámen, každý domek... Musíte obraz umět zjednodušit a nemalovat vše co vidíte. Ale i tak, jak to cítíte. Každý malíř má jiné vidění světa a to je na umění tak jedinečné. Každý malíř má svůj rukopis... používá jiné barvy, jinou techniku, jiné nanášení barev, způsob nanášení, použití štětce. I v pastelech jsou rozdíly. Někdo pokrývá celý papír, jiný nechává prosvítat papír, nebo používá jiné podklady, míchá různá média. Já používám pro nějaké obrazy podklad akryl, často jej nanáším špachtlí a teprve na tento povrch maluji olejovým pastelem. Dá se použít i tempera. Nebo podklad pastel suchý a pak olejový. Záleží na mém rozpoložení  a na typu obrazu.

KLAVÍRISTKA: A myslíte si, že fotografie je umění? Také se to musí umět. Můj Jan fotografuje a co slyším, lidé ho chválí. Fotografuje jak černobíle tak i barevně, ale tíhne k té nebarevné. Prý je to větší umění. Jakýsi návrat. Možná máme moc té dokonalosti a opět jdeme proti proudu času. Teď měl nedávno výstavu aktů, které dělal černobíle...

BÁSNÍK: Ale Klárko, to pana malíře nebude zajímat... fotografie... akty.

MALÍŘ: Proč by mě to nemělo zajímat? Samozřejmě, fotografie je umění. A mnohdy veliké umění. Jen si  to zkuste něco pěkně vyfotografovat. I s digitálním fotoaparátem není tak jednoduché snímkovat. Pořádám vycházky do přírody a často na ně chodí i jeden pán, který nádherně fotí. Najde vždy nějaký námět a zobrazí ho v takovém úhlu pohledu, až se tají dech. Snímek je dobře doostřen, nasvícen. Prý je upravuje i na počítači. I to se dá označit za umění dodělat fotografii tak, aby byla vskutku výstavní. Samozřejmě se nedá srovnávat malba, kresba, fotografie. Vše je úplně něco jiného, z jiného těsta. Jen si třeba srovnejte stejnou scénu v krajině zobrazenou olejem, akvarelem, pastelem, tužkou, pastelkou a fotografii. Pokaždé stejný výsek přírody, ale každou technikou to vypadá zcela jinak. A černobílá fotografie je mnohem umělečtější. Masově se rozšířila fotografie barevná, tam vše podtrhují barvy, ale černobílý obrázek vám vyzradí všechny chyby. Tam nic neobejdete. Světlo  a stín platí jak ve výtvarném umění tak i ve fotografii. Mnoho umělců se učí světlo  a stín podle černobílých fotografií. Na nich je vše přesně vidět a tím se naučíte zacházet se světlem. Světlo je tuze důležité v malbě. Opět se vychází z přírody. Dívejte se kolem sebe, dívejte se a zapisujte si. Skicujte. Hledejte stíny v krajině, přiřazujte je k denní době, kam padají, kam se vrhají... Co je světlé  a co je tmavé. Používejte fotografie... A nepohrdejte ani fotografy. Každý malíř sní  o tom mít výstavu. Nebo knihu. Dnes web. A zkuste si nafotit svá díla. A srovnejte to s profesionálním fotografem. A pak mluvte. Ano, může to být technikou, ale i levný fotoaparát dělá nádherné snímky. Na Vysočině je nějaký mykolog a říká si Kudláček  a na svých webových stránkách má bezvadné snímky hub všech druhů. Podle fotografií jsem usoudil, že má vybaveníčko za desetitisíce. Neměl, měl fotoaparát za sedm tisíc a obal od šlehačky. A viděl jsem ho, jak ty houby fotí. Úplně jednoduše. Zkusil jsem  to také a výsledek? Děsné. Proto považuji fotografování za umění. A ty vaše akty jsou nádherné.

BÁSNÍK: Pokud  je nádherný objekt... A děkuji vám za anonci fotografie... a možná i rehabilitaci. Víte, dnešní digitální svět je plný dokonalostí, že se svět opět vrací k bázi umění, k tomu někdy méně je více...

MALÍŘ: To platí snad všude. Jinak vzniká jakási kakofonie všeho možného. Obrázků pěkných žen, toho je příliš. Ale zobrazit ženu jako objekt hluboké krásy a ne jednoduché líbivosti, to je to pravé umění. Žena, která nemusí mít líbeznou či sladkou tvář... A zde bych rád citoval našeho  básníka S Nobelovou cenou Jaroslava Seiferta, že na světě není ošklivých žen... Každá žena může být nádherná ve světle aktu, který není vůbec lascivním uměním. A to se vám oběma povedlo.. Váš Jan odvedl vskutku uměleckou práci...

KLAVÍRISTKA: Stydím se. Vy jste to poznal?

MALÍŘ: Byl by hřích nezvěčnit ladné křivky přírody.

BÁSNÍK: To pravé umění v tomto případě odvedla sama příroda...

KLAVÍRISTKA: Pánové, nepili jste příliš toho silného vína?

Podnik pomalu zavíral. Bylo již pozdě. Strávil jsem s touto milou dvojicí mnoho krásných hodin. Jan pomohl Kláře zabalit věci a zvolna odcházeli do vlahé noci. Políbil jsem Kláru lehce na tvář a ona potichounku zašeptala, a příště, mi to, mistře, dopovíte. Ještě jsme nehovořili o mnoha věcech, třeba o barvách.... Ještě jsem si dopil sklenku a také jsem odešel do ztichlé ulice... Netopýři poletovali nad lampami, můry se jim snažili vyhnout, aby si zachránili život. Nevěděli nic o umění, ale umění měli vepsané v křídlech...

O barvách

S Klárou Hájkovou jsem se opět setkal. Hrála u Lobkowiců v zámku ve věnném městě Mělníce. Měla s sebou Wolfiho, a když dohrála, šli jsme se projít po městě. Ukázal jsem jí náměstí, kašnu, staré uličky a došli jsme na vyhlídku na soutok. Byl vlahý letní večer, vál slabý větřík a vzduch voněl lužním lesem dole pod ostrohem. Šli jsme si sednout na terasu zámecké vinárny. Číšník přinesl psovi čerstvou vodu a nám jídelní lístek. Doporučil nám láhev mělnického vína. Po chvilce ho přinesl, dal mi ochutnat a pak nalil ho nalil podle bontonu. To víno pak zcela jinak chutná 

MALÍŘ: Chcete skutečně hovořit o barvách?

KLAVÍRISTKA: A proč ne? Jsou součástí tohoto světa, jsou součástí vašeho díla, jsou součástí mě samotné. Každý barvy vnímáme jinak. A já je mám uchované v hlavě. Postižení očí je různého typu. Není jedna slepota, slepot je víc, jako směrů v umění. Ti co nevidí od narození, barvy neznají, nikdy je nepoznali  a tudíž jim neschází. Těm, kdo k amauróze přišli během života a prožili kus života vidící, si barvy mohou uchovat ve své paměti. Já viděla osmnáct let a to je dlouhá doba. Naštěstí. Mám barvy ve své hlavě, ale pomalu se mi vytrácejí. Pamatuji si základní barvy, již méně jejich odstíny. Snad se nedožiji toho, že zcela bezbarvý bude můj svět.

MALÍŘ: To jistě není a nebude. Máte ráda barvy, to jsem si všiml na vašem oblečení, na volbě make-upu, ve vašem domě... Cítíte barvy a to je dobře.

KLAVÍRISTKA: Jste všímavý. Víte, to dělám proto, abych na ně nezapomněla.

MALÍŘ: Měl bych být všímavý, jsem přírodovědec a malíř, bez toho by to moc nešlo. Umělec by měl umět vnímat barvy. A neustále na ně myslet. Moc jsem obdivoval a obdivuji verše Jana o barvách, jak vám jednou napsal a jsou v Dni černých obrazů...

KLAVÍRISTKA: Ty  já umím nazpaměť...                    

BÍLÁ

Ta patří kopretinám a trnce

a je chladná jako mince

hozená ubohé, beznohé žebračce.

Bílý je sníh, který chladí v dlaních.

Bílé je pohlazení mrazivého dne,

bílá jsou zrcátka laní,

které se klaní k chladné pastvě ranní.

Bílý je strach dítěte, které zůstalo bez matky,

když padla na kraj bílá mlžná noc.

Bílé jsou zmatky kolem vánoc.

Není toho pojednou moc?

ŽLUTÁ

Ta svítí! Ta hřeje. Jak Slunce se směje.

Píseň vesny pěje. Je také barvou nebezpečí!

Nenechavé paprsky Slunce se schovávají do blůzky

a dávají si tajné schůzky tam,

kam smějí jen ústa milence.

Do těch míst pouštějí ctnostné dívky jen ty,

kterým nejsou cizí milostné romance.

Žlutá je barva jarních pampelišek

A žlutý je i pelíšek z pylu.

Jak to vím? Viděl jsem tu včelu!

MODRÁ

Letní obloha. Nekonečné, neposkvrněné jarní nebe,

dodávající nezměrnou vyrovnanost

po zimních studených dnech.

Je to létání ve snech, jež vás posilují

a opojení ze života zesilují.

Je to náruč milého a drahého.

Do hřejivé náruče vás vezme a ponese

jako vílu z pohádky,

aby se vaše něžné údy

nedotkly bahnité půdy Spleenu,

jež člověka souží, jako stín se za ním plouží

a bere mu to, po čem tolik touží!

ČERVENÁ

Ta je tak sladká. Je to láska, je to krev

tekoucí z rány ze srdce. Milují jí milenci,

musí jí mít upíři dívající se na rakev.

Červené srdce, rudý západ slunce

vyrývá punce do interpunkce

zanikající lásky mizející na smetišti citů.

Je to náklonnost a cit na tílku motýla,

který pije z louží sladký nektar

z kalichů vlčích máků.

Opíjí se nad vítězstvím a radostí života,

těší se z letmého dotyku dlouhého sosáku

sladké odměny na dně ruměného poháru.

Červená je polibek našich prvních lásek

a nevinného milování sladkých krásek,

je to horké celování za školní zdí,

dobrodružství, jen ať nás školník nevidí!

Červená také patří ke sklence dobrého vína

a naslouchat hudbě pana Stivína

v teple u krbu a světle žhavé svíce.

Líbat ženu na rty a chuť červené růže v ústech…

ZELENÁ

Zelená? Zelená…. Ach zelená…

Zelená je borovice, vůně vánoční borovičky, má milá.

Sedíte u krbu, kde praská oheň,

dýmá se z františků a vonný dým

usedá na knížku Skácelových  veršů,

které vám recituje babička.

Stařecky a mile zaznívají slovíčka

vypouštěná z úst a něžně sedají na víčka

a vidíte krásu kraje a motýly na křídlech se nést,

květy na louce kvést…

Vážky v zeleni tůně tančí Straussův valčík

a z vídeňského nádraží vyjel zelený vlak do Prahy…

Zelené květiny za hodiny lásky u klavíru.

Klára Hájková je zpět ve víru

koncertů a miláčkem publika.

Klára a ne její replika!!!

---

---

--

„A   Č E R N Á  tam není?“

MALÍŘ: Básník, vidíte. Báseň může být barevná, může obsahovat barvy. Přeložit barvy do tmy. Ať to někdo ze čtenářů zkusí. Není to tak jednoduché.

KLAVÍRISTKA: To mně povídejte. Ale, mistře, ty barvy. Vím, že existuje něco jako primární, sekundární barvy, terciální...

MALÍŘ: V malířství existuje základní pomůcka pro výtvarníky a to je barevný kruh.. Ten nám představí tři primární barvy a jaké barvy se z nich dají namíchat každá příručka má kruh trošku jinak koncipován, ale v zásadě je na všech vidět, jak ze tří základních barev namícháme všechny možné barvy. Tak tedy, kromě bílé a černé existují ještě tři barvy, které se nedají smíchat z jiných  barev a musí se vyrábět uměle. Jsou to červená, žlutá  a modrá. A říkáme jim primární barvy. Jestliže z těchto primárních barev mícháme barvy jiné, říkáme jim sekundární barvy. Modrá  a žlutá nám dá zelenou. Červená  a žlutá nám dá oranžovou. Modrá  a žlutá fialovou. Každá barva má navíc své odstíny, odstíny jedné barvy, čili valéry. Jiný výraz pro barvu je tón. . tedy můžeme říci modrá barva i modrý tón. A ten modrý tón má několik valérů, odstínů. To je velmi důležité znát třeba při nákupu barev, nebo i při malování. Pak máme ještě terciální barvy a to jsou hnědi a většina šedí. Terciální se logicky nazývají proto, že v v sobě skrývají tři barvy primární, ale dají se míchat i z barev sekundárních, které samozřejmě obsahují barvy primární. Vznikají tak barvy jako anglické červeně, šedozelené, šedomodré, různé hnědé okry apod.

KLAVÍRISTKA: Málokdy to přiznávám, ale toto bez vidění se to dost špatně chápe. Ale je to nesmírně zajímavé. Najdu si to někde a budu se snažit to pochopit. Ale ještě jsem slyšela o jiných barvách. Komp... kompletních...?

MALÍŘ: Myslíte komplementárních... Ano, vzhledem k vašemu hendikepu se opravdu teorie barev dá pochopit, ale my to zvládneme. Až přijdete ke mně do ateliéru, vyzkoušíte si to. Pak mně třeba popíšete, jak jednotlivé odstíny voní. Ale u komplementárních barev to nepůjde. To jsou barvy doplňkové, ty leží v barevném kruhu proti sobě... tvoří dvojice. Červená  a zelená, žlutá  a fialová (nachová), modrá  a oranžová. To je speciální dvojice barev, které když jsou v těsném sousedství, jeví se  opticky výraznější a tvoří vzájemný kontrast. Vystupují do popředí. Pak máme barvy lomené. A právě můj oblíbený pastel je na to ideální. Jedná se o efekt lámání barev. Lomená barva je termín,který označuje na první pohled záměrně nehotovou vrstvu, která pouze částečně zakrývá povrch papíru. Oblohu mohu namalovat tak, že vezmu tyčinky pastelu a nanesu přes sebe čisté tóny barvy. Místy nechám prosvítat papír. Barvy si zachovají svojí svěžest více, než kdybych je rozmazával.

KLAVÍRISTKA: To je ale věda. Není to tak jednoduché jak to vše vypadá.

MALÍŘ: Není, ale nemá cenu se v tom moc pitvat a rozebírat to. Chce to znát základní teorie barev. Co se může míchat a co ne. Co dát první, co druhé, která barva schne pomaleji, která rychleji. Pak jsou dobré ty barvy komplementární. To vám pomůže vystihnout motiv v obraze. Pak je dobré si  s barvami hrát. Já vím, ono je to otravné, všude to píší  a mluví se o tom. Zkoušejte, jen tak si čmárejte... Každý totiž chce malovat a to hned teď a všechno. Tak se to zkouší  a zkouší. I já nebyl zpočátku jiný. Chtěl jsem malovat obrazy. A ono to nešlo. A tak jsem se poslušně vrátil k těm učeným teoriím a maloval jen dílčí věci v obraze. Zkoušel jsem si míchat barvy. Psal jsem si postupy co se mi podařilo a naopak nepovedlo. To když experimentujete s barvami, s různými médii, je dobré si dělat pozvánky, aby se dalo udělat i příště. Mistr Žemla někde vyčetl a pak jme se podle toho řídili, i když ne doslovně... stokrát namaluj ta kamna a po sto jedné se ti povedou. No jo a koho to má bavit stokrát kreslit či malovat jedny kamna.

KLAVÍRISTKA:  To máte pravdu, ale v naší branži kolikrát myslíte, že já hraji jednu větu, předehru či celou skladbu neustále dokola? Není to stejné?

MALÍŘ: Máte svatou pravdu. Repetetio est mater studiorum. Opakování je matkou moudrosti. Člověk by se měl neustále učit, pak se stává jiným člověkem.

KLAVÍRISTKA: Mistře...

MALÍŘ: Drahá Kláro, prosím... ne...

KLAVÍRISTKA: Mistře...  a jaké vy používáte barvy?

MALÍŘ: Já jsem především krajinář a paleta barev pro krajináře je jiná než u malířů, kteří se věnují figurální kresbě nebo malbě. Většinou mám na paletě – pastel nepotřebuje samozřejmě paletu, barvy krajiny. Pastel se míchá rovnou na papíře a v tom také tkví jeho krása a všestrannost. Paleta však není jen výraz pro prkénko, na kterém se míchají barvy. Toto slovo se používá přeneseně i pro jakýsi seznam barev, které malíř většinou používá ve svém díle. V mých obrazech jsou většinou okry, hnědi ,zelené... prostě barvy přírody. Ale pastel dovoluje mít zářivé barvy a tak toho někdy využívám. Některé obrazy mám pestré... A jak tomu bývá, polovina lidí to miluje, polovina odsuzuje. Umění je subjektivní. I vnímání barev.

KLAVÍRISTKA: Mám ráda barvy a je velice poučné, co jste mi tu pověděl. A je to věda...

MALÍŘ: Právě vědu z toho dělat nemáte.  Rukopis barev je pro malíře typický. Klad barev, mísení barev...

KLAVÍRISTKA: Nepůjdeme se projít? Je vlahá noc... a voní vinohrad...  

O malování  a učení se od mistrů

KLAVÍRISTKA: Mistře, ještě jste mi neodpověděl, proč máte nejraději pastel. Tuším, že půjdu k vám do učení... pastel se maluje prsty a dlaněmi, v nich mám cit a tuším, že mi to půjde... a je vzrušující vidět barvu bříšky prstů

MALÍŘ: Pastel bylo první malířské médium, se kterým jsem se setkal. Pamatujete na ten obchodní dům, kde jsem si jej koupil ve slevě... těch šest barviček. Zpočátku mně to příliš nešlo s tímto médiem zacházet, ale pak jsem objevil jeho vnitřní krásu. Pastelové barvy, pastelové přecházení barev... Vnitřně se mi malby zamlouvaly. Malování tím je rychlejší, značně rychlejší, nemusí obraz schnout, tudíž to není tak náročné na místo. Pokud malujete olejovými barvami, máte obrazů rozdělaných více. Jsou na stojanech, jednotlivé vrstvy zvolna prosychají tak jak potřebujeme. Akryl je zase rychleschnoucí... a tempera něco mezi tím. A na to je dobré mít větší ateliér, aby to nikomu nepřekáželo. A to jsem neměl. A také malování zabírá mnoho času... Proto je pastel rychlejší, přizpůsobivější. Každý malíř vyzkouší víceméně všechny druhy malířských potřeb a různých druhů pomůcek. Uhel, pastel, tužka, pastelky, tyčinky conté, temperu, akryl, olej, malířské špachtle, různé druhy štětců, různé druhy papírů a podkladů jako je sololit, rozličné dřevěné desky. Ale na to přijdete postupně...

KLAVÍRISTKA: A jak toho člověk docílí? Koupí si barvičky a papír a začne malovat... je to tak prosté...?

MALÍŘ: Ano, to je, ale nefunguje to. Je zatím mnoho úsilí, snažení, čerpání nápadů od jiných, aby se každý našel sám. Řekněme, že základ malování je jen jeden. A to jsou barvy. Ty máme a o nich jsme si povídali. Máme poklady, to si ještě řekneme. Máme základní perspektivu, která je daná. Máme pomůcky, které nám pomáhají. Ale proč tedy každý malíř maluje jinak? To je právě ten styl, rukopis malíře, jeho technika... A k té se musí dopracovat. Jasně, existují výjimeční umělci, kteří jsou nenapodobitelní. Mají vlastní směr. Cezanne, van Gogh, Dalí, Lada... to jsou umělci s velikým U. Jistě, můžete malovat podobně jako je Lada, ale každý, od dítěte po staříka vám řeknou... je to na způsob Lady. Ale můžete od každého takového malíře naučit. Je již klišé, ale všude v knihách typu jak malovat, píší, učte se od mistrů. Napodobujte je. Zkoušejte to. A jak se naučili tito malíři malovat? Opět kopírovali mistry, své předchůdce... Ano, je to klišé, i já to zde říkám, všude se to píše a neustále přepisuje, ale je to tak je. A funguje to. Máme štěstí, že žijeme v době, kdy vychází mnoho publikací s barevnými reprodukcemi, spousty příruček, máme obchody plné malířských potřeb. Ale o tom jsem vám již říkal... stejně tak jako o přírodě, která je pro malíře ta nejlepší učitelka. O čem jsem ale nehovořil, je o tom napodobování...

KLAVÍRISTKA: Napodobování... ale není to krádež nějaké stylu, kopírování někoho úplně jiného než jste vy sám? Pak mohou říci, to  není náš mistr, napodobuje Slavíčka...

MALÍŘ: Aby jste napodobila Slavíčka, musíte být tak geniální malířka, aby to byl  Slavíček... jako Slavíček. Dokonale napodobit dílo tak známého umělce je také vrcholné malířství. Ono i prosté kopírování sebe sama... namaluji obraz, udělám ho ještě jednou a stejně ten první je lepší... To tak je. Ať si to každý zkusí. Ne, to tak není. Jistě, máte před sebou obraz, fotografii nějakého díla a zkoušíte to. Máte načtenou teorii, spojíte to s tím, co máte před sebou a tak nějak to namalujete. Není to ono, protože nejste, dejme tomu Slavíček. Něco mezitím. Ale již jste něco namalovali. A podruhé... a potřetí... podesáté..., posté... A najednou to není ani Slavíček, ani jeho napodobenina, ale jste to vy... Tak se naučilo malovat mnoho malířů. Napodobovali se navzájem, ovlivňovali se no  a pak se zrodil jeden génius, který vymyslil úplně něco jiného. Opět zmíním našeho Ladu nebo španělského Dalího, ti dva se již nenarodí, ale nechali tu trvalý odkaz

KLAVÍRISTKA: To je báječné. Tak takhle to funguje? A to jste zažil? To musí být veliký zrod malíře... Ta proměna... To jsem nikdy nezažila. Já si jen tak čárala a zkoušela to, ale nic mi z toho nevyšlo. No, asi jsem neměla zrod malířky...

MALÍŘ: Nevím zda-li veliký, ale vnitřní ano. Je to veliká metamorfóza. Najednou zjistíte, že malujete obraz podle někoho jiného, vzali jste si námět, motiv, ale teď přišlo něco... Je to úplně vaše dílo. Změnili jste úhel cesty, přidali či ubrali strom, postavili jste dům na plánu obrazu... léto vyměníte za zimu, spojíte dva tři obrazy do sebe... vykolejili jste z toho co jste viděli, a již malujete své obrazy a svým vlastním stylem. Jste to už VY. Ten zrod může být různě dlouhý. Ale já jsem ve všem autodidakt. Takto jsem se sám naučil malovat. Protože jsem opravdu chtěl. Tisíce stran knih jsem přečetl o malování a malířství, stovky vyházených papírů, vyplácané barvy, toho času po nocích... Těch výstav co jsem navštívil, detailně jsem zkoumal, jak to ten malíř namaloval. Někde tajně, někde se to smělo, jsem fotil detaily obrazů... jak je vystavěn kmen stromu, jak popředí, jak obloha, jak pozadí. Z každého si vezmete malinkatý kousíček a ten si uložíte do paměti. A když malujete, tak to nevědomky... podvědomě použijete... Přidáte vlastní dodělávky, vlastní prvky, vlastní rukopis. A pak se odvážíte dělat i vlastní náměty paralelně s tím kopírováním a proces učení je téměř u konce... Záměrně říkám, téměř u konce..., protože každý umělec se vyvíjí, učí se celý svůj tvůrčí život. Obraz také nikdy nedoděláte, jak řekl Jiří Anderle, obraz je opuštěn...

KLAVÍRISTKA: To jste mi nahrál... jak ,vy malíři, poznáte, že vaše dílo hotové?

MALÍŘ: Odpovím vám otázkou. Jak , vy skladatelé, poznáte, že symfonie je hotová? Prostě to tak vnitřně cítíte. Můj postup je takový, že udělám podklad. Pod pastel dávám akrylový či temperový nátěr, nebo tvrdě zafixovaným pastel a teprve na to namaluji hrubý obraz. Uhlem nebo měkkou tužkou si naskicuji kompozici obrazu. Tedy navrhnu co tam bude, jak to tam bude vypadat...Takže mám podklad a hrubý obraz a to je základ a pak teprve na to maluji. A hraji si s barvou, velikostí, perspektivou, umaži, vymaži, přidám... zkrátka maluji. A když se domnívám, že je dílo dle mého přesvědčení hotové, opustím ho. A osvědčila se mi jedna věc. Říkám tomu, že obraz zraje. Na týden, čtrnáct dní ho někam schovám, pak ho vyndám a dlouze se na něho podívám. A provedu pár tahů, nebo také ne... nebo ho zlikviduji. Jsem sám na sebe velice přísný a jsem sebekritický. Přátelé, kamarádi vám mohou říkat, je to nádherné, je to moc pěkné, jsi výborný... Na tyto pochvaly moc nedejte, i když vás to těší. Kritika, co ten kmen, proboha?, co ta obloha?, ujíždí ti barák... Toho si važme, to vám něco dá, to vás posune. Malování je radost a má se dělat z lásky k přírodě, k umění, slouží k vyplnění volného času příjemnou relaxací. Jakmile nemáme čas a náladu, tak se do malování nepouštějme. Nemá to  cenu. Je to stejné jako  se psaním, když loudíme z mozku každé slovo, je to v háji. Nejde to. Místo toho, když nemám náladu nebo málo času, tak si o umění, malířích a obrazech raději čtu. Dá mně to mnoho. V knihách najdete mnoho krásného. A k tomu mi slouží ateliérek Žlutý pokoj. Je sice malý, ale nesmírně útulný, jak má správný ateliér vypadat. A protože mám zájmů mnoho, jedno pro druhé musí ustoupit, abych se do té místnůstky 3x3 metry vešel. Proto tu nemůžu mít roztažené úplně všechno...

KLAVÍRISTKA: Jak to? Vždyť mají malíři a potažmo i ostatní umělci většinou takový ten roztržitý bineček. Já si ho dovolit nemohu, protože bych se ihned přizabila, proto jsem na pořádek šílená a vyžaduji to i po Jenovi, který naštěstí patří do skupiny pořádkumilných umělců...

MALÍŘ: To je logické. Tak se mnou byste to měla také jednoduché. Mám rád pořádek a věci na svém místě. Řekla jste většina umělců... Tak já mezi ně nepatřím. Ano, jsou výtvarníci, kteří mají na stole páté přes deváté, mají svůj svět pořádku či spíše nepořádku. Ale jsou umělci, kteří mají rádi úplný přehled o všem co mají a mají na stole klid. Tužky v nějakém košíčku, pastelky rovněž, znám umělce, který má rozdělené teplé  a studené barvy... Když jste v malířské euforii jistě máte rozházené věci kolem sebe, protože malování má svůj řád. A když malujete, tak to jede, tak to sviští... A nemáte čas hledat barvu, špachtli či tužku. Ale když skončím, tužky dám do kelímku, špachtle umyji, pastely rozdělím zpět do přihrádek, ale obraz na stojanu nebo na podložce nechám. No jo, ale pak mám problémy si sednout do velikého  a pohodlného křesla. Naliji si sklenku vína, lampy svit mi ozáří knihu a buď čtu,... anebo spím... Žlutý pokoj je v noci uklidňující, nádherný, nesmírně útulný... tlumené žluté světlo, knihy, obrazy, víno a krásná vážná hudba... nebo vyprávění v rozhlase..., případně ticho...

KLAVÍRISTKA: Jak vám rozumím, mistře. Také jsem to měla... mám ráda a dodnes mám v domě své místo... malou místnost, kde jsem ráda sama a tam si i svítím...

MALÍŘ: Odpusťte mi to, ale není to zbytečné?

KLAVÍRISTKA: Ne, vůbec ne. Mám tam silnou žárovku... a ta hřeje... a dává mi teplo a teplo je pocit bezpečí. Vnímám to teplo a mám pocit té situace, jakou jste popisoval. Jen já  a klid, a světlo a hudba. A také si tam ráda čtu... nebo poslouchám audioknihy. Už jich vydali spoustu... Je to stejné jako to máte vy a rozhlasové hry či pohádky... A tak se bojím, že již obyčejné žárovky z trhu zmizí... ty nové nehřejí...

MALÍŘ: To je pravda... nejde z nich to teplo... také je mi příjemné. A víte, když mi záleží na poslechu a na obsahu hry, mám celou dobu zavřené oči? Pomáhá mi to se lépe soustředit. Jinak se všelijak rozptyluji a poslech není tak intenzivní a plnohodnotný.

KLAVÍRISTKA: Jste roztomilý člověk... vím to. Když člověk vidí, vnímá svět povětšinou vizuálně a pak ho to odvrátí od poslechu a od přemýšlení nad tím co vlastně poslouchá. Všiml jste se, jak my hudebníci, přivíráme oči při poslechu hudby?

MALÍŘ: Všiml. Souvisí to s tím vnímáním... Není vám chladno? Celá se třesete?

KLAVÍRISTKA: Není... je to moc příjemný rozhovor... Je mi s vámi dobře...

O umění

Sedíme v malé útulné kavárně, slunce svítí do oken, hraje příjemná hudba. Byli jsme s Klárou Hájkovou na výstavě soch a autor dovolil Kláře prohlédnout si exponáty prsty. Doprovázel nás její pes Wolfi...

KLAVÍRISTKA: Mistře, myslíte si, že lidé, že lidstvo potřebuje umění? Co mu dává, co mu bere, zda-li vůbec bere? Je důležité umět vnímat umění?

MALÍŘ: ...

KLAVÍRISTKA: Občas o tom přemýšlím, zda-li to není zbytečné... pro lidstvo... pro jedince. Vstupenky jsou drahé, knihy též, prostředky vedoucí k umění... Je na vás jistě příjemný pohled, když přemýšlíte a rozjímáte. Vaše mlčení hovoří, z vašeho ticha vyzařuje cosi... cosi tajemného... mohu si vás prohlédnout prsty a dlaní?

MALÍŘ:  Můžete... a mohu u toho povídat?

KLAVÍRISTKA: Povídejte, nebudeme u sklenky dobrého vína mlčet...

MALÍŘ: Položme si otázku, co vlastně umění je. Senecovo omnis ars imitatio est naturae, někdy psáno omnis ars naturae imitatio est, je dosti výmluvné. Vše už tady bylo  a je. Umění je jen napodobování přírody. A to nejen v malířství, ale i v hudbě, v sochařství, v poesii... v každém vlastním umění...

KLAVÍRISTKA: V každém? Ale jak to... v malířství či hudbě  třeba ano...ale...

MALÍŘ: V hudbě též přeci... vy nemusíte, ale já když jdu přírodou, zavřu oči, abych měl klid. Aby mně oči nepřekážely v rozjímání. Jiné ticho je v zimě, jiné na jaře, v létě, na podzim. Každá roční doba má své hlasy. Svůj zvuk, své ticho  a šumy. Umět vnímat přírodu i po stránce zvuků... Náhle se otevře jiný svět. Učím to děti, které mám v kroužku přírodovědců, učím to i dospělé, učím se sám sebe. Svět je plný zvuků a čím více jich rozeznám, tím lépe. I to je umění... příroda, to je prazáklad hudby...zvuky... eufonie... kakofonie... Jinak zpívá louka, jinak stepní stráň, jinak borový les v prudkém slunci jinak tentýž les v zimě, jinak zpívá bukový les, jinak sad či park. Jinak zpívá vítr, jinak šplouchá rybník, jinak tůň a jinak potok v nížině a jinak potok horský...

KLAVÍRISTKA: To já přeci umím, ale jak to, že i vy? Vy přeci vidíte... Jak to, že umíte to, co vy mě sám učíte... je i toto umění?

MALÍŘ: To nevím, zda je to umění... je to touha znát, touha vnímat svět jaký opravdu je, je to smysl života... je to láska k životu, láska ke krásnu a ke kráse, láska k přírodě, úcta k přírodě a k domovu, k vlasti... Vše je propojené, vše má svůj smysl  a řád. Vidím, ještě vidím... ale mé oči jsou hodně zkažené... a jednou vidět nemusím... Je to tenká folie, která se jednou může protrhnout... Víte, miluji přírodu od plenek, je to již klišé, jak to všude říkám, ale je to tak. A proto mám k ní tolik hluboký vztah a dokáži jí vnímat všemi smysly. A naplno. Proč milovat květiny... jen květiny, ptáky, jen ptáky, motýly, jen motýly... vše je propojené... Slunce, světlo, krása motýlích křídel, zpěv ptáků, vůně květin... Co znamená milovat přírodu? Milovat živé bytosti, milovat architekturu v krajině, milovat lidi, milovat kopce a doliny, zpěv ptáků, bzučení hmyzu, vůně květin a vůni vzduchu... a to vše dohromady působí na toho, kdo dělá umění. Dává mu to sílu, optimismus, může pomoci zapomínat na příkoří, na zlovůle, na zlo a na zlý svět... a toho zla ve světě je mnoho... možná více než těch radostí. Ale záleží na úhlu pohledu. Budu-li si neustále říkat, vše je na nic, svět je ošklivá skládka neřestného odpadu, lidé jsou zlí a oškliví... tak to tak prostě bude. Ale oni jsou lidé i hodní, milí, pomáhající, svět není tak ošklivý, ale je to soubor nádhery a krásy, báječných míst, tak se vám bude žít o hodně lépe. Je to míra poznání, vnímání, empatie, percepce... to je také umění... Umění má zkrátka mnoho poloh, ale je na člověku samotném, jak se k tomu postaví...

KLAVÍRISTKA: Vy jste asi pomohl mnoha lidem... jak vás tak poslouchám a mnohé jsem o vás slyšela... Z vás jde tolik pozitiva...

MALÍŘ: To nevím, ale znáte to, lidé toho tolik napovídají, nesmíte všemu věřit... jsem jaký jsem, a jestli to někomu pomůže, jsem jen a jen rád. A dělá mi to radost. Dělá mi to dobře, protože vím, že tu nejsem zbytečně. Víte... dobrá nálada, příroda, umění, umění milovat... mám rád děti, krásné ženy, moudré staré lidi, mladé lidi, kteří mají pevné cíle... Pak mohou něčeho dosáhnout. Jen ve světě mocných, ve světě materiálních statků, peněz... v tom jsem chud... Ale nevadí mi to. Naopak, jsem možná i rád, vlastně rád jsem... Kdo ví, jaký bych byl, kdybych byl milionářem... Teď to vím, ale věděl bych to ve dvaceti? Víte jak dopadnou dvacetiletí milionáři?

KLAVÍRISTKA: To nevím, ale asi tuším...

MALÍŘ: Tak vidíte... Jednou mě dojala reportáž v televizi, již je to mnoho let... Slečna bez nohou a jedné ruky potřebovala k životu pořádný vozík a počítač... aby mohla přežít v našem světě... Pojišťovna jí nedala ani na ten vozík... měla ho jen zapůjčený... Mladík, který dělal náhradní vojenskou službu v Domově důchodců... Za měsíc asi... jsem se dozvěděl, že jakýsi podnikatel koupil slečně vozík i ten počítač... mladík po službě v tom Domově zůstal na trvalý úvazek... četla babičkám knihy, viděl je umírat, viděl jejich radosti...Víte, i toto je umění... A kdybych byl milionářem, tak bych jím asi brzy nebyl... Mě by uspokojovaly takové radosti... pomáhat těm, na které se zapomíná.

KLAVÍRISTKA: Nevím, co na to říci... Ale takových lidí je jen hrstka... Já, když jsem byla v léčebně, chtěla jsem umřít, nechtěla jsem být slepá, bezmocná... Svět končil... Navíc všichni jen zdůrazňovali - nadějná klavíristka oslepla, slepá kráska, krásná mladá žena se již neposadí za klavír... Byly to ho plné noviny a časopisy. K čemu mi byla krása... neměla jsem to slovo ráda. Co je krása? Krásná slečna? Krásná nevidomá slečna? V tom je soucit a něco interesantního. Je to však větší krása? A pomoc? Ne, svět nežije z dobra, ale z neštěstí. Tím se každý baví Kde jste byl vy?

MALÍŘ: Krása pomůže a pomáhá, Klárko. Nejen vnější, ale i vnitřní. Ta snad mnohem více. Mohou být půvabné ženy, ale pod ňadry jim křičí  a řve děsná saň. Pak krása bolí....nebo když půvabná žena hovoří vulgárně... a je po kráse. Je mnoho dobrých lidí, jen se je musíme naučit rozeznávat, najít je v tom davu, kde jsme všichni individualisté... a štěstí je třeba také pomoci. Štěstí nechodí samo... Musí se mezi lidi, mezi dobré lidi, tam se najde V hospodě ne, v kavárně spíše ano. To máte tak, i ušlechtilost prostředí dělá mnoha lidem dobře. Tam se vede i umění, tam umění jen kvete. Ano, byli umělci, a jsou, to opilci, žijí zhýralým životem, ale pak jsou to většinou egoisté. No, asi bych brzy milionářem nebyl...

KLAVÍRISTKA: Jsem ráda, že jsem tu s vámi... otevíráte mi oči.. i po letech. Mám ráda lidi i umění... ale ještě jsme se vlastně nedobrali k tomu, co je umění...

MALÍŘ: Jak to že ne? Hovoříme tu o něm celou dobu...

KLAVÍRISTKA: Ale já myslím skutečné umění... to umění... umění...

MALÍŘ: A co je skutečné umění? A co je vlastně umění?

KLAVÍRISTKA: Na to se vás celou dobu ptám a vy mně myšlenkově tak utečete... , že se v tom ztratíme.

MALÍŘ: Ale neztratíme... o umění povídáme stále... i žít je umění. Ne odžít či přežít vlastní život, ale umět ho prožít. I s těmi neduhy, které občas přináší. Ale chápu vás... vrátíme se k samé podstatě slova umění... ale nevím, zda tu podstatu v podstatě najdeme.

KLAVÍRISTKA: Tak dobrá... umění... to slovo vzbuzuje v mnoha lidech jakousi nadřazenost... jako něco navíc v životě... co vlastně ani nepotřebujeme a zároveň potřebujeme. Chápete mě?

MALÍŘ: Ano... Jsou lidé, kteří mohou žít bez umění a mnozí tak žijí. Ale to jsou lidé nesmírně chudí. A kolikrát jsou chudí dvakrát... jak, že nemají movité statky, tak , že nemají žádných radostí, žádných zážitků, žádných vedlejších kolejí, po kterých se ujíždí před hlavní tratí života a problémů. Je to jakýsi únik do jiného světa, do světa, kdy zapomenete na své trable a na chvilku se oddáte něčemu, co vás povzbudí, navnadí, vrátí do života. Kdo tuto potřebu má, opět říkám, umí žít a žít, relativně dobře žít, je veliké umění. Žít, ne odžít...Umění, pokud vás pohltí, tak máte vyhráno, máte pro co žít. Stává se koníčkem. Mám rád Bedřicha Smetanu? Tak si o něm něco i přečtu, nebudu jen poslouchat jeho hudbu. Mám hudební hluch? Nevadí, ale hudební teorii si mohu nastudovat, k tomu hrát na hudební nástroj nemusím umět. Maluji rád? Studuji různé směry, různé –ismy, to mně pomůže pochopit umělecké směry, vkládání barev, kompozic, z čeho umělec vychází. Mám koníčka, mám hobby a to mi dělá život pestřejší. Pestrost života je nesmírně důležitá. Získáváme mnohé pohledy, mnohé zkušenosti, mnohé lásky. Často zmiňuji slovo láska, ale láska se dnes zúžila na tu jednu složku... sexuální, a to je veliká škoda. Umění může být a je erotické, ale to má úplně jiný význam... například květ vetknu do Tvých kadeří.... to je erotické, má to náboj, je to pohlazení pro duši mnohých žen... těch žen, které mají grácii a smysl pro umění. Žena, která je denně v hospodě, pije pivo a hraje automaty, to neocení. Chybí jí láska k umění. Láska... bez lásky by svět umřel... umění, úcta  a láska...to jsou tři položky v životě.

KLAVÍRISTKA: A myslíte si, že s tímto v životě vystačíme, Není to málo?

MALÍŘ: To se vám zdá málo. Domnívám se, že nikoli. V lásce milujeme a to cokoli co je nám milé. Láska k druhému pohlaví, láska k dětem, láska k přírodě, láska k životu, protože, kdybychom nemilovali, tak tu nejsme a není krásno. Pro někoho i zdravá láska k Bohu. Bez lásky by nebyl  ani život. Úcta? K lidem, které máme rádi, úcta k životu... k veškerému životu, úcta k hodnotám, úcta i k sobě samému, úcta k těm, kdo nás i dobré míře haní.  A umění? To nám dává náhled na svět... na náš svět stvořený námi, námi lidmi. To je pro potěchu ducha, srdce, ta malá  a důležitá výhybka z hlavní trati životního rychlíku

KLAVÍRISTKA: Někde jsem četla výrok poesie je nezbytná – kdybych jen věděl k čemu. To popírá svět umění...

MALÍŘ: To vyřkl Jean Cocteau... To je právě to, o čem hovořím. Zamysleme se nad tím výrokem. Teze a antiteze. Poesie je nezbytná...Každý z nás si řekne, a domnívám se, že za celý život každý z nás našel v životě poesii... ta poesie může bát psaná, může být prožitá, může to bát etapa života i zlomek nějakého dobra. Druhá část, kdybych jen věděl k čemu... Ano, opět si každý z nás řekne k čemu mi poesie je. Nenajím se jí, nezbohatnu... co mi to tedy dá. Slyšíte to, Kláro, opět převáží ty materialistické myšlenky. Ale ne úplně všechno je pro peníze, za peníze. Úctu si nekoupíte. Lásku také ne. Umění možná ano...

KLAVÍRISTKA: Úctu si koupí každý podnikatel či politik. Lásku od prodejných slečen také... A na umění potřebujete mnoho peněz...

MALÍŘ: Úcta se nedá koupit, ta je, ta čistá úcta, která jde ze srdce. Moc se dá koupit, ta ano. Láska? Viděla jste někdy nevěstinec, kde by se koupila láska? Tam koupíte čistý sex bez lásky. Umění nemusí být za mnoho peněz. Není Kupka, Dalí či Pikasso předražen a nekoupí si originál jen snob, který se bude chlubit svým přátelům, že má doma originál hlídaný kamerovým systémem  a smečkou divokých rotvajlerů? Koupit si obrazy za pár stovek či tisíc, jsou to také originály a jsou mi mnohem milejší. Světoznámé obrazy se neustále kopírují  a padělají, ale neznámí venkovský malíř, který maluje nádherně a s láskou k malování  a ke kraji, nám udělá stejnou službu...

KLAVÍRISTKA: A v čem tedy spočívá hodnota umění. Proč by člověk bez něho nemohl žít?

MALÍŘ: On bez umění žít může, ale jde o to jak a jak kvalitně a spokojeně.  Nejen malířství je umění... též divadlo, biograf, tance, vážná hudba, fotografie... pestrost... v tom tkví síla umění. Lidé hledají zábavu, rozptýlení či nějaký pocit uvolnění. Ale proč to hledají. A kde to hledají... Najdou si cestu k umění lidé nebo si umění najde své obdivovatele? Proč nadšeně kolegům v práci či ve škole vyprávíme obsahy  divadelních her, filmů, zážitek z koncertů, proč malíř po shlédnutí svého kolegy je plný inspirace malovat hned a okamžitě, proč se hodiny díváme na opravdu skvostné obrazy, proč si kupujeme desky s vážnou hudbou... A co vám, milá Klárko, dává svět umění...

KALVÍRISTKA: Touhu  a sílu žít!

MALÍŘ: Teda, vy jste to vyhrka z plného srdce... To je čistá pravda.

KLAVÍRISTKA: No vidíte, ani jsem si nevšimla. Máte pravdu, mistře, hudba mě tenkrát zvedla z temnoty tmavého pokoje, dala mi pocit důležitosti, pocit dobra, pocit touhy žít dál. Dala mi radost, dala mi sílu vykročit do ulice s bílou holí, přestala jsem se bát, přestala jsem odmítat pomoc druhých a lépe jsem přijala svůj osud... Umění mě zbavilo strachu, toho ošklivého strachu, který jsem měla, strachu ze sebe sama. Byla jen tma a prázdno, svět černých obrazů. A najednou... kdesi v okně hrál Čajkovskij... můj Čajkovskij... Z protějšího domu se linula ta hudba, jeden starý osamělý muž si přehrával mé cédéčko. Věděla jsem, že se tam přestěhoval nedávno, šel z většího bytu do menšího, osamělý vdovec... prý na pohled tuze smutný pán. Požádala jsem svou asistentku, aby mě s ním seznámila. A ona mně řekla, milá slečno, ale půjdeme tam za ním obě. Vezmete si hůlku  a půjdeme. Trvalo mi to týden... A ten starý muž hrál mé skladby z cédéčka... Ale pak je hrál i sám na klavír...i s mým akcentem. I to je síla umění, mistře... Hudba, obecenstvo, nezávislost i peníze, abych neměla jen holý invalidní důchod. A to mi dalo další svobodu. Svobodu býti nezávislá... nebo alespoň co nejméně. To mi dalo umění a vy jste mi otevřel oči... Usmíváte se...máte na tváři vrásky úsměvu...

MALÍŘ: Mám radost z vašeho prozření a máte moc hezký úsměv...

KLAVÍRISTKA: Jak hezký?

MALÍŘ: Ukažte mi ruku... dlaň a prsty...

KLAVÍRISTKA: Tak takový?

MALÍŘ: Lépe to nedovedu...

KLAVÍRISTKA: ...

MALÍŘ: ...

KLAVÍRISTKA: ... Myslíte si, mistře, že se dá lásce k umění naučit třeba ve středním věku či k stáru?

MALÍŘ: Myslím, že ano. Ano. Lze. Ono to jde někdy i postupně jak člověk stárne a moudří. Nikdy není pozdě. Já se učím malovat od třiceti let, znám několik malířů, kteří to měli také tak. Mám přátele ornitology, kteří se naučili poznávat ptáky před důchodem, aby unikli stereotypu v důchodovém věku a mohli být venku. Je to umění se najít, najít si práci ne pro práci, ale pro radost. Poslechněte si Václava Cílka, profesora Pafka a mnohé jiné velikány české vědy. Milují svou práci a umění. Legendární věta z filmu Marečku, podejte mi pero, i skladník si může přečíst Vergilia v originále... Umění je pro každého. Nemám rád škatulkování, že je to jen pro intelektuály, umělce samé, pro hrstku bláznů apod. Na druhou stranu se bojím těch, kterým umění nic neříká. Jsou to jednoduché bytosti. I mnozí prostí venkované si dojdou do kostela, na výstavu za humny, vyřezávají ze dřeva, na vsích byli kováři... Prostí měšťáci jsou bez koníčků někdy až zlí  a oškliví...

KLAVÍRISTKA: Není to příliš tvrdé , mistře? Každý nemá vlohy pro krásno a krásu.

MALÍŘ: Myslím že ne... Ale takových lidí moc není, aby neměli zájem o nic... o nic pozitivního. Ale s takovými lidmi se špatně komunikuje.

KLAVÍRISTKA: To ano, marně se hledají slova a témata, marně se rozvíjí rozhovor... Možná i to je umění... povídat dlouho  a o ničem...

MALÍŘ: To umějí jen politici. Půl dne žvaní o něčem, a ani vlastně neví o čem. Pak ani nevědí závěr... To je smutné, ale je bohužel realita.

KLAVÍRISTKA: Já bych si nekazila naše rozmlouvání o politice.

MALÍŘ: To máte pravdu... Ale myslím, že váš čtyřnohý přítel potřebuje ven... ke stromečku.

KLAVÍRISTKA: Vyvenčíme ho... Půjdete se mnou?

MALÍŘ: Velmi rád...

POKRAČOVÁNÍ PŘÍŠTĚ

Pro přehlednější úpravu sekce lze obsah rozdělit do textových "bloků". Bloky lze libovolně vytvářet, mazat a jejich úpravu zahájíte dvojitým poklepáním tlačítkem myši. Textový editor se vždy spustí pouze pro vybraný blok. Jak editor pracuje naleznete ve videoukázce.

Základní tipy:

• Používejte často nové bloky.
• ENTER = nový odstavec.
• SHIFT+ENTER = nový řádek.
• Obrázek je nejprve třeba nahrát na server přes Vložit obrázek a Správce souborů.
• Obsah z Wordu vždy přenášejte přes Vložit z Wordu.
• NEpoužívejte mezerník pro zarovnávání objektů...

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz