Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Krajina pod Řípem aneb toulky domovem

Tato sekce obsahuje i OBRAZY Pavla Švece, které se svým námětem dotýkají krajiny Podřipska, Mělnicka, Štětska, Kokořínska a Máchova kraje

foto: Wocko, vl. jm. Radek Vídeň

VYCHÁZKY DO PŘÍRODY S PAVLEM ŠVECEM - jsou to akce, které nejsou oficiální součást kroužků, nemám za děti tudíž žádnou odpovědnost. Jedná se spíše o takovou vycházku s průvodcem, který Vám poví něco zajímavého z místa konání. Většinou to bude směrem k Mělníku či v okolí Prahy směrem k severu, kde je mnoho velmi zajímavých míst. Děti a jejich rodiče, prarodiče, popř. kamarádi přijdou či přijedou buď s vlastním doprovodem, nebo mi odevzdají papír, kde bude jasně napsáno jen, že Vaše dítě jelo na Vycházku s Pavlem Švecem a má to tedy dovolené, od Vás rodičů či zákonných zástupců. Každý účastník si zajistí příjezd (příchod) i odjezd (odchod ) z akce sám. Pokud budu znát, vypíši spoje  autobusové i vlakové. Od Vycházek si slibuji, že sejde zapálená parta dětí i dospěláků, společně se projdeme a pobudeme v přírodě, něco uvidíme a uslyšíme. Jsou přístupné i pro veřejnost a jsou zdarma.

JEDINÁ má podmínka je, že většinou budu situovat vycházky na Mělnicko, Kokořínsko, Liběchovsko, Podřipsko či Neratovicko, protože času je pomálu (ale kde chce, ten si ho vždy najde) a zdejší přírodní krásy jsou často opomíjené a nedoceněné. Ale co jich tu je! :)). vloženo 18. října 2013

OBSAH:

 ŽLUTÝ LIST*Závoj * Domovu * Staré stromy * OBRAZY z kraje ...* Kelské louky* Večer u Labe * Výlet na kole 3.3.2012 * 5. březen za kamna vlezem....* Norníci * Výpravy za poznáním v kraji mělnickém

≈ * ≈

Malé básně v próze aneb malé toulky čistou krásou přírody v kraji labské nížiny a Kokořínska

Letící jeřábi, olejový pastel tužka. A3, Pavel Švec, 2012  Tam v dáli, v Máchově kraji je slyšet křik jeřábů. Severočeská pobočka České společnosti ornitologické se jim pod vedením ing. Petra Lumpeho věnuje... 

600, 200, 50, 30, Pavel Švec, 4. 11. 2012

Nedělní odpoledne. Vyjdu si na svou oblíbenou procházku. Je čtvrtého listopadu, 12 st. C, a počasí všeho druhu. Slunce. Mrak a déšť. Zataženo. všude je cítit vůně podzimu  a ticho, které tepe v žilách. Ticho. je v přírodě ticho?. Nikdy není... Hudba kapek deště, krákání havranů a veselý pokřik hejnek drobných pěvců. Cesta mě vedla z Mělníka na Chloumek, polní cesta a její rozježděné koleje od traktoru... Půda voní a parfémuje jí drobný deštík.a ještě mnoho květů... lnice květel, heřmánkovci, řebříčci, dva druhy slézů, pampelišky, vikve, chudobky, hadince... Osamělá červená  a žlutá jablka na stromech. Spižírny pro vosy, sýkory a kdoví, zda nepřiletí jikavci na zimu...A hejnko sýkor a mlynaříků visí na malé jabloni jako ozdobičky, jako předozdoba vánoc...Hnědá pole. Víte co jsou hnědá pole? tušíte, ale víte... to jsou zoraná pole, bez ozimu, a jsou často vyhledávaná ptáky. A v dáli jich bylo! Zvedám obzorku k očím a počítám černé havrany. Jedna, dva, tři, čtyři, pět, deset, dvacet, sto a ta stovka je tak pětkrát a tam vzadu jsou ještě další ptáci... šestá stovka. Mezi nimi jsou i menší krkavcovití ptáci, kavky. Počítám... ale vždyť to nejde, ty potvůrky jsou namíchané... v duchu mi čísla naskakují.. okolo dvou set jich tam je. Stojím na polní cestě, koušu spadlé, na zemi našlé vynikající a sladké jablko, piji teplý čaj a čekám na další herce v přírodě. A dočkal jsem se. Smíšené hejnko stehlík  a čížků... počet? Okolo třicítky. Vyšlo slunce a pera ptáků se rozsvítila. Hnědá pole, žluť a červeň ptáků . Svítí slunce. Nádhera! A ještě to není vše. K havranům míří hejnko špačků. Co vy černí bratři kosů, co tu ještě děláte? Nemáte být na jihu? Nechce se vá z naší otčiny? Ani se vám nedivím... Také bych nikam nejel.... A padá večer. Vůně se v kraji změnila. Vůně půdy střídá vůně komínů... Věřte mi, že rád mám tu vůni z komínů... ten dým jaksi patří na podzim  a v zimě do krajiny... Mlhy, kouř z kamen a z ohýnků, vůně tlejících listů  a mokré půdy a černí havrani a kavky a čížci... Malá procházka na tři hodinky a jsem plný dojmů... doma si dám čaj  a v hlavě mi běží děj, který jsem prožil v nedělním odpoledni čtvrtého dne listopadu. Zkuste si vyjít také a do paměti vložit příběh, který píše paní Příroda...

Žlutý list, Pavel Švec, 22.10. 2012

Stojím na mostku v Hoříně a dívám se na líně tekoucí strouhu... potok,

který kdysi přiváděl na mlýn vodu. Je podzimní den, krásný podzimní den, zářivý jako lesk zlata.

Mnohem zářivější a hezčí než mrtvý kov... nebe je modré, bez mráčku a proti zlaté listí javorů.

Stojím minutu, dvě, půl hodiny a dívám se jak padá listí... na zem... na hladinu. 

Moucha bzučivka usedla na zábradlí a dívala se směrem jako já. A pak se dívám na mouchu... sedí tiše.  Co se jí honí v ganglionech?

Obyčejná moucha, řeknete si...Zazpíval střízlík. Tiše.. červenka se rozezvučela...

Obyčejné zpěvy ptáků, mnozí je ani neslyší. A proletěla sršeň, v tom tichu byla slyšet křídla...

Obyčejná sršeň... Vypluly kachny zpod mrtvého stromu, který ležel napříč potokem...

Obyčejné kachny... Genius loci tohoto místa a přec obyčejné.

A pak žlutý javorový list...padaly jich stovky ba i tisíce a miliony, ale tento padal tak nějak jinak...

Dlouho se snášel k zemi, houpal se na vzdušné podušce, rotoval, hrál si...ano, měl jsem ten pocit, že si ten list hrál...

Užíval si svůj pád, svůj konec... protože si byl vědom toho, že prožil mnoho krás tohoto světa.

Zrodil se na jaře z pupenu, rozvil se a dával život jiným a pomáhal jim dýchat a žít...

A nyní padá a padá, je krásný ve svém posledním rubáši a není sám, který padá...

Obyčejný javorový list... padá jich tisíce a miliony...

A co my, lidé, v tom spěchu... zastavme se na chvilku a dívejme se na rytmy přírody a buďme rádi za to, že můžeme se

kochat. Ta bzučivka se dívala, ale vnímala to jeviště plné živých i neživých herců?

Věřte tomu, že se vám mysl očistí, spěch zpomalí  a stres se bude třást strachy a bát se o svou existenci... 

Závoj, Pavel Švec, 22. října 2012

Podzim... chmurný i zářívý, leč půvabný, jako půvab sám.

Toulám se lužním lesem kol Labe, toulám se lužním lesem kol Vltavy,

je zdaleka jedno, zda svítí slunce, prší či padá mlha... ta půvabná mlha, kterou utkaly víly před příchodem zimy.

Opary visí nad krajem, voní všude smrt, ale tak jemně a mile...

Příroda nechává umírat ty, které v zimě neuživí, tak ať si nyní ještě pamatují teplo a slunce.

Zima bude mnohem krutější, mnohem krutější... Bílá mocná vládkyně... Ale je lépe zde, zde v nížině...

Řeky ožijí vodními ptáky na zimu, bílý koberec pokryje jen na chvilku polní hroudy a vršky stromů.

Ale teď ne, ještě ne... je Podzim, vládce barev, vůní, smrti  a života. Příroda je scéna plná herců.

V závoji mlh, ano mlh... je jich více druhů a typů a každá je nádherná a jedinečná.

Je jako deka nad loukou, je jako bílá stěna, kterou rozbije dívčí dlaň a je bělejší než zrcátko laní.

Chřípím vtahuji vůni par a hledám slunce, které se snaží rozbít tu bílou krásu a vypít kapičky slz, kterou tam nechaly víly.

Oplakávaly ty, kteří již opouštějí svět. Přírodovědec řekne... opravdu opouštějí tento svět? Navždy?

Ne, nikoli, mí drazí...přijeďte si někdy... jen tak se podívat na Kelské louky.. na podzim, v zimě, na jaře , v létě...

Každý rok a každé jaro jsou tam záplavy květů, létají motýli a loví luňáci a káně a pasou se srny a zajíci...

Za závojem podzimních mlh není smrt, není truch, a nesmí být trudnomyslnost lidí,

protože až bílé a šedé mlhy opadnou, svět zaplaví karusel života a pestrá paleta barev...

Domovu... Pavel Švec, 9. září 2012

Cesty a pěšiny naší krajinou tiše vedou, cesty naší vlastí a domovem...

Ty poutníku milý, otiskni boty či nohy nebo kola bicyklu do bláta a prachu cest.

Nech se vést linií čar a dívej se a kochej se čarokrásnou naší vlastí. 

Slyším Halasův hlas domova a blízká je mi Raisova cestička k domovu... každý Čech by jí měl mít a znát.

Nehledej štěstí v cizích krajinách jsi-li povinut v kolébce naší vlasti

a chraň a važ si našich luk, polí a lesů , řek a potoků a pij krásu z oblých ňader hor

naslouchej písním a básním a pohádkám z per českých lidí...

Miluji tu kotlinu českou a smuten jsem dneškem co jí provádějí dnes panovníci u žlabů

za pár zlaťáků rozkrádají ornou zem a půdu a zalévají ji betonem  a asfaltem

a kde pak vodníci, bludičky a víly mají míti ples?

Kolik dětí si hraje na lukách a mezích a návsích dědin, kolik dětí zná důkladně naši zem!

O Evropské unii se učí více než o rodné hroudě a kráse naší otčiny!

Budeme mluvit česky neb anglicky? Jen se zaposlouchejme do řečí našich dětí!

Jaká čeština krajem zní? Kde je bohatá kvetoucí jabloň češtiny? 

Zde je chyba, zde je chyba! A ptám se, co bude dál? 

Kdo si váží alejí u cest a lip u statků  a stavení? Kdo si váží mezí plných mateřídoušky?

A pozná ji vůbec někdo?

Z toho smuten jsem... 

* * *

Staré stromy, Pavel Švec, 11. září 2012

V krajině stojí tichý svědci - u cest, v remízcích, u lesních okrajů, u starých stavení či návsích.

Dívají se do kraje, stojí tu a pamatují mnoho a mnohé. Někteří stovky let krášlí barokní krajinu zemí českých.

Často se zastavím u té nádherné rostlinné architektury, stojím jako oni, tiše a hloubavě.

A přemýšlím o tom, co by mohl strom vyprávět. Listy ševelí a květy voní, pod tíhou sněhu své větve kloní.

O ptačích hnízdech, o odpočinku zajíce či laně, o nesmělých polibcích milenců a vzdechů lásky,

o tažení vojsk, o vraždách, o pláči či smíchu lidských ratolestí.

Lidé s citem chodili kol, zastavovaili se, klábosili u paty kmene.

Vážili si starých stromů, často je bránili vlastními těly. Vojáci do nich stříleli patrony.

Strom plakal, ale vydržel. Zacelil rány a na místě v místě, kde tekly proudy mízy,

v horku míza kvasila... opilí hmyzáčci se váleli v prachu cest či ranní rose.

Strom naslouchal zpěvům dětí  a žen a muži si pod ním mazali chléb se sádlem.

Houká vlak, supí krajinou... kol stromu trať se vilně vine a lístky se rozmávají na pozdrav.

Starý strom si píše poznámky do listů, aby mohl tiše vyprávět.

To je má úcta ke starým stromům a nevěřím lidem,

kdo staré stromy či jejich torsa může s lehkým a povrchním srdcem zničit.

Jak si můžeme vážit starých lidí... , když jsou staří a pomalí..., ale mají co povídat a vypravovat.

Važme si starých, třeba i mrtých stromů.

Jabloň na zahrádce pokřivená, nemaje plodů, pomálu listů, je krásná.

Lípa u stavení... celé generace pod ní sedávaly a rozprávěly...

A dnešní lid na starý strom? Je starý, spadne, poničí vilu či vůz.

Dejme ho dolů! Za pár minut k zemi padá kmen, jež rostl stovky let...

Oči mi vlhnou, duše sevřená nenávistí,  hloupost a omezenost lidská někdy nezná mezí!

Jak si můžeme vážit starých  lidí, věcí či rodné zemi, naší vlasti?

Pařez, mrtvý tichý hrob... kdysi koruna kryla mez a na mezi boží muka.

Místo oněmělo, osiřelo, ale černý pruh asfaltu do krajiny vpustil lomozící hromady plechu.

Nikdo se nezastaví, nikdo nenamaže chéb z pece sádlem. Chléb. Dovoz. stovky a tisíce kilometrů.

Kamiony, pro něž se ta černá monstra staví, vozí chléb z cizích zemí. A nejen chléb...

A naše země nás neuživí? Nedá nám jídla... nedá nám chléb?

Pole, mez, remízek  a strom. Mrtvý pruh země...

U dálnice lány řepky, žluté a páchnoucí... a žitný chléb neseženete...

Kde je koruna starého stromu, kde jsou ptačí hnízda a kde z ní ptačí zpěv?

Kde si děti hrají, kde zní zpěv?

OBRAZY Z KRAJE PODŘIPSKÉHO

Zde Vám, milí čtenáři,  budu předkládat obrazy z krajiny, kde bydlím a žiji...

Červenka...., nenápadný ptáček se smutným zpěvem.. sličná melancholie v hrdle... Jak dojemné, když tento opeřenec pěje i v industriální krajině..., pěje i na hřbitovech a i v betonové džungli měst... sedí v temném koutě křovisek, není ho téměř vidět a lidé si jen těžko zapamatují její typický zpěv.  Mám rád zpěv červenky pro jeho složitost, melodičnost a jakýsi smutek v jemné písni. V písni drozda je radost, v písni skřivana je hlas domova, v písni kosa slyším klid a v jednoduché písni koňadry slyším pomalý příchod jara.

Říp... fotografoval jsem ho ze staré silničky na Mělník... pitoreskní západ slunce... dole tiše teče Labe, nad řekou letí kachny a hejno špačků a všude je klid. Městečko usíná, jen lidé, kteří umějí vnímat krásu stojí u zábradlí silničky a fotografují nebo se jen kochají  touto scenérií... Takové divadlo přírody se nikdy neokouká....Za zády zraje ve vinohradech víno, hejna jiřiček  a vlaštovek křižuje podvečerní oblohu a křik poštolky dodává podvečírce ráz poklidu. Lužní lesy pod Mělníkem temní a lákají k nočnímu rozjímání. Je vlahý zářijový večer... čas, milý poutníku, se zastavit a podívat se kol sebe, kde žijeme...   Foto: Pavel Švec, 6.září 2012

Staré pokroucené jabloně... rostlinné klenoty podél silničky na Jenichov. Jsou jich tu desítky, ba možná i stovky. Plodí nádherná jablka, vábí poutníky, aby si utrhli... Seskakuji z kola a ochutnávám ty žlutočervené plody a děkuji našim předkům, že podél cest takové stromy sázeli. Dříve si takových stromů lidé vážili... Stromy vrhaly cestám stín i těm, kdo šli kolem, stromy dávaly obživu, v zimě chránily před návaly sněhu či ukazovaly směr cest. Stromořadí  v krajině píše tenkou linkou stopu života a mnoho druhů organismů v nich bydlí  a žije. A kde stromořadí zcela chybí, chudá je krajina... jako je chudá sbírka poesie bez obrázků... Foto Pavel Švec, 9. září 2012

Labe u Beřkovic. Dnes je to poměrně čistá řeka... teče líně a pomalu, na ostrůvcích či na potopených kládách posedávají kormoráni, volavky  a rackové a roste vodní vegetace. Seděl jsem tiše na břehu... díval se a přemýšlel, jak to tady vypadalo, než to člověk přetvořil. Nemohu jen lamentovat nad tím, že Homo sapiens vše zničil, naopak, jsou místa, která zkrášlil, dal jim novou tvář a rozměr. Proč se nám líbí česká krajina...? No prostě proto, že je velice pestrá a mosaikovitá. Tu políčko, tu louka, tam chalupa, nad ní les či háj, ale i komíny a věže a menší cesty a silničky... Foto Pavel Švec, 9. září 2012

Pohled na Chcebuz. Vysupěl jsem kopec od Štětí, městečka, kde se vyrábí kvalitní papír na malování, a na horizontu na mě vykoukl takový nádherný výhled. Jen si všimněte, jak pestrá je česká krajina! Silničky a polní cesty jsou lemované stromy a remízky, vzadu je kostelík.... Ač jsem nevěřící, tak ale kostely v krajině dosti intenzivně vnímám. Dávají krajině krásný obraz, patří sem. Česká vesnice bez kostela není správná vesnice. Mají satelitní městečka něco obdobného? Nikoli. Jsou chudá, nemají vzhled... jsou ošklivá a bezcitná k životu kolem... Foto Pavel Švec. 9. září 2012

Kelské louky

Pavel Švec

Zimní krajina. Mráz. Ten noční, – 18stupňový, oděl krajinu do bělavého hávu a spoutal všechny vody okovy, že i slunce bylo slabé na to, aby povolilo sevření toho krutovládce. V poledne však svítilo, obloha modrá, sýkory si prozpěvovaly a paprsky zvolna rozvazovaly pouta mrazu... nebo se alespoň o to pokoušelo. Vyšel jsem ven, bylo již jen – 10stupňů, ale na sluníčku se člověk  ohřál. Má cesta vedla přes starý Mělník, přes rynek, zavítal jsem do antikvariátu  a podíval  jsem se, zda nemají něco pro mě zajímavého... Ha, sehnal jsem další díl knihy o přírodě -   Jan Jeník , Václav Větvička, Život rybníků a jezer (doma ještě mám Život hor, Život pouští, Život lesů, Život mokřadů). Vydával je Albatros v 80. letech, a  je to má vzpomínka na dětství, kdy sem tyto knihy hltal z knihovny vypůjčené... byly to knihy o životě v jednotlivých biotopech a jejich ekologie. Byly a jsou určeny pro děti  a mládež, ale středoškolák i VŠ student v nich najde věci, které již od základky zapomněl. Ha, tak mám další díl a teď si nevzpomínám, zda jsou ještě další. Ale už jich mám pět a tak mě to zahřálo u srdéčka, až ten mráz se zdál mnohem snesitelnějším. Seběhl jsem k Labi, úzkou pěšinkou proti proudu až k soutoku s Vltavou. Široké vody soutoku jsou pro mě jako splynutí  a tak  vždy chvilenku postojím a dívám se jak Vltava odevzdaně svěřuje své vody ze Šumavy Labi, které je pak odnáší vstříc moři. Ticho. Jen svištící kachny nad hlatí  a zamňoukání káně... ticho... vody plynou tiše a přemýšlím, jak je život člověka malicherný. Ty vody tu plynou, ty stejné vody tu plynou po staletí, tisíciletí, statisíciletí... Ví se, že se ze zeměkoule neztratí ani litr vody, je to věčný koloběh, tok energie, která nás ovlivňuje, která formuje krajinu kolem, neskutečná síla... Poněkud člověkem spoutaná přehradami a děsnými regulacemi toků, ale stačila povodeň v roce 2002 aby řeky ukázaly co umí. A bude hůř, mnohem... A víte, že se na to i snad těším? Aby příroda člověku konečně shodila hřebínek z hlavy a ukázala, kdo je pravým vládcem a správcem přírody. Ona tu byla první, to Ona vše stvořila, to Ona má právo se mstít. Ne člověk...Vody plynou, myšlenky se ubírají k nějakému smíru člověka a přírody, ale jde to vůbec? Člověk neustále bere, pokrok se prý nedá zastavit, západní a komerční politika nás nutí stále více drancovat přírodní zdroje, ale kvůli čemu? Ekonomice? A my si jí vezmeme do hrobů? Peníze? Moc? Ale kdež! Co necháme svým dětem, vnukům, pravnukům... Vody plynou tiše, splývají, ticho krajiny, psí štěkot... Říká se, že Lobkowic chce z Hořína udělat největší golfové hřiště v Čechách a jízdárnu. Prý, aby lidé z měst mohli do přírody, že je města dusí svojí špínou... Ale Ti lidé sem mohou jít i bez golfu  a jízdárny... už tam nebudou miliony dymnivek, křivatců, orsejů..., ale říkám si, zajímá dnes někoho tato příroda? Tato krajina? Tato divoká příroda, ne okleštěný park s nafoukanými golfisty v mercedesech? Usmívám se, a představuji si, jak bych tam vypadal v terénním oblečení, s triedrem na krku, se síťkou na motýly, vážky a brouky a sbíral léčivé rostliny... Proč musí člověk neustále přetvářet? Vyjděte si  do takového téměř přírodního lesa a jarní kytky a potom druhý den do městského parku aby jste viděli ten rozdíl. Můžeme jít rovnou do parku na Václavské náměstí... Ale je naděje, finanční krize zřejmě nedovolí zbudovat tuto megalomanskou zhovadilost. Kéž by! Vody plynou tiše, přilétla volavka a sedla ji na padlý kmen v řece... Ticho. Mráz a ledové kry na Labi. A na kře sedí černá lyska, dívá se po okolí  a čistí si peří a pluje na tom ledovém vorku. Kam pluješ, lysko?

Podél Labe jsem došel do přírodní rezervace Kelské louky. Jedná se tradiční zamokřené louky, téměř každoročně zaplavované Labem a v tom tkví jejich krása. Rostou tu vzácné rostliny jako bahnička jednoplevá, srpice barvířská, hrachor bahenní, jarva žilnatá, rozrazil dlouholistý, jsou to rostliny vázané na tyto inundační louky. Ale co to vidím? To snad ne! Mladí lidé se psem a vozem s SPZ MEL 19 65, uprostřed louky. Potkávám ženu na procházce a pozdravili jsme se a... prý již hodinu tu jsou... Tak proboha, venčím psa tak jdu na procházku  a ne zajet autem až do přírodní rezervace, ne? Jdu přes louku, tiše, půda je zmrzlá i nádherné louže... v nich se zrcadlí slunce, později jeho západ a pak i Měsíc... Řev motorů! Co to je? Vpodvečer na louku vjeli dva chuligáni na terénních čtyřkolkách. A jezdili po chráněné louce, vyplašili zajíce, který již pospával za trsem zvýšené trávy a oni ho proháněli... v tom mrazu plýtvali jeho energií, kterou každé zvíře v zimě nesmírně šetří. Zavolal jsem na ně, zpozorovali mě, jak obzorkou hledám espézetku, ale žádnou samozřejmě neměli. Stočili to ke mně a prosvištěli kolem mě v těsné blízkosti. Výhrůžka? Co si má slušný člověk myslet? Já si o těchto raději nemyslím nic, stejně jako o motorkářích. Jejich mozky jsou asi bahnitější... Je to kulantně řečeno? Mimochodem, kolem toho zajíce sem prošel aniž vstal... Mějme úctu k životu kolem nás! Prosím. Nechejme ty zlomečky přírody v klidu a na pokoji. Tady v okolí Prahy, ve středních Čechách, již tak rozsáhlé „lány“ přírody jako mají na Šumavě, Žďárských vrších, v Jeseníkách , nemáme. Chraňme to, co nám zbylo. Přemýšlel jsem, kdybych zavolal policii. Co zmohou? Nějaká louka? Nějaké kytky? Nějací ptáci. Chceme se bavit, prodali nám na to stroje, nemusíme pěšky. Zajíc? Hračka. Legrace, zábava. Příroda je zadarmo. Co stojí bahnička? Skokan? Lípa? Hrachor? Co kdyby motýli, žáby člověka žalovali za genocidu, kterou mnohde Homo sapiens na těchto tvorech spáchal. Naštěstí to neumějí. Nebo na neštěstí...  Ale kdyby vjeli do supermarketu a jezdili by mezi regály, adrenalin, ne? Nebo po golfovém hřišti. No, tam nejsou ti zajíci... To už by se bralo jinak. Bylo mi z toho smutno, ta bezmoc... Doufám, že takové nebudou mé dcery nebo děti z kroužků... Pak odjeli. Na louky se snášela tma. Západ slunce v tom mrazu byl čarokrásný. Na ledu v louce se odráželo nebe a v dáli se páslo stádečko srnčí zvěře o 15 kusech. Měsíc vycházel, můj krok směřoval k Labi, kde mráz opět spoutával jeho klidnou hladinu a Měsíc se v něm odrážel. Na slepém rameni hrál led na svůj příkrov. Znělo to děsivě. Slyšeli jste to někdy? Ten led strašidelně zpíval a do toho z Ouporu houkal puštík. Tma. Zpívající led. A puštík a kousek dál tekoucí Labe neslo kusy ker, které o sebe narážely. Písně večera. Ticho. Jen ty prazvláštní zvuky... pěkně do sebe zapadaly a bylo to úchvatné... Puštík houkal...

A vyšel jsem v historickém jádru Mělníka. Je to pěkné městečko, je krásně osvětlené, do žluta, místy i ponuře v zapadlých uličkách a bylo to tak nějak přirozené. Ne jako Praha, která svítí téměř jako ve dne a blíží se tak k městům za velkou louží. Tak se má šetřit? Šetření je nepopulární, protože vede ke zdražování... Procházím Mělníkem, mezi starými domy a vyjdu u Masarykova kulturního domu. Pěkně svítí  a dívám se na to co dávají... I přírodovědec musí za kulturou...

Soutok Labe s Vltavou v roce 1910, dobové foto

Večer u Labe

Pavel ŠVEC

Stojím na břehu Labe. Večer barví oblohu do růžova a oranžova – to drahý mráz maluje pastelem plátno nebe.

Měsíc vystoupil na svou pouť, blíží se úplněk a hvězdy na nebi svítí  a suché kvítí a staré stromy  a domy dostávají mýtický ráz.

Je krutý mráz, spoutává řeku ledovým příkrovem a kry plovoucí se zastavují, utichají a brzy začnou zpívat.

Slyšeli jste někdy zpívat led? Jeho pnutí a praskot, hlas, který je strašidelný a leze vám pod kůži a vy se chvějete pod tlakem vjemů.

Měsíc ozářil hlať , odráží se v ní a rozlévá své světlo do krajiny. Palisáda stromů Ouporu stojí proti mě a láká mé srdce do útrob, kde je srdce lužního lesa.

Mé srdce plesá, ale chci již jarní slunce, něžnost květů a dostat se do tisíců světů, které ochraňuje hradba stromů.

Stojím na místě, ni žádného hluku ze silnice ke mně nedoléhá, tiše stojím a přemýšlím o malosti člověka. Puštík houká a Měsíc svítí  a jeho dcery hvězdy mu pějí píseň noci.

Tato zákampí zasluhují ochranu, aby lidé nemusili jíst a polykat prášky na deprese.

Mám lék, nic nestojí, jen malé úsilí. A vůli. A chuť. Vyjít ven, ven do přírody, protáhnout tělo a vyčistit mozek. Zaslechl jsem zakejhání, snad dvakrát, ale byl jsem tak zamyšlen tak, že nemohu s určitostí říci, ano, letěly husy... Mohly letět, ty severní, severky jim říkáme, běločelé nebo polní... mohly letět noční stezkou pro perutě..

Obloha hrála mnoha odstíny šedé a modré, růžové a oranžové, od mrazu. A bílá brána v Paynovy šedi zvala zbloudilé duše do nebe, byl to kruh, okousaný ledovým vánkem... a byla to brána kamsi, vzhůru... Kam?

Měsíc zářil do kraje, mohl bych i číst na břehu řeky, která za chvilku zmohutní díky vodám ze Šumavy, Vltava odevzdá své vody vodám z Krkonoš...

a stromy na zem malovali prapodivné stíny... Praskal led na březích a poslední lístky na stromech ševelily...

Šel jsem dál, domů... opouštěl jsem Labe a šel zvolna do města... domů, do tepla a na čaj...

3.3. 2012 + 8st.C, polojasno, Mělník – Vrbno – PR Úpor, transekt měřil 26 km

Pavel Švec a MTB Retynka, 3.3. 2012

Je počasí, za kterého se musí jít ven, ven do přírody, i kdyby se vám snad ani nechtělo. I na začátku března, kdy zrod nového roku, nové sezóny v přírodě se zove  předjaří. Pokud se zabýváte ekologií, můžete to pojmenovat praevernální aspekt. Krásně česky předjaří.

Slunce svítí, po obědě do terénního a batoh a Retynku. Představoval jsem Vám jí někdy? Ne? Tak Retynka je mé horské kolo zn. RETA HotRock H2000 z roku 1996. To zní pěkně, že? Z původního kola zbyl jen rám..., když se o kolo dobře staráte, jezdíte do servisu a hodně jezdíte v terénu a vážíte okolo metráčku, tak k tomu dospěje také. Poprvé jsme letos vyrazili v novém bydlišti. Nikoli na švih, což je rychlá jízda, sportovní  a technická, ale vyjeli jsme na cestu přírodovědnou. Přiblížit se v přírodě k místům, které mám rád a jsou již daleko, na to je kolo výborná věc.A tady na Mělnicku se dobře jezdí, máte všude rovinku. Má cesta vedla Mělník- Hořín – Mrkvice – Vrbno – Úpor rezervace - Úpor zemědělská usedlost – Zálezlice – Vrbno – Hořín – Mělník. Pouhých 26 km, což je taková malá projížďka. Slunce svítilo a  jelo se nádherně. Přes Labe u Mělníka Rybáře přelétlo 5 kormoránů velkých, na vodě bylo 20 kachen divokých  a 5 poláků chocholaček. V Hoříně štěbetalo a sněmovalo desítky vrabců domácích  a vrabců polních. Zastavil jsem a poslechl si ještě zpěv dlaska tlustozobého. Projíždím okolo nové protipovodňové zdi, nevzhledného betonového monstra, ale v Hoříně parku slyším zpívat špačky obecné, šoupálka krátkoprstého, sýkoru lužní, koňadru a modřinku, mlynaříka dlouhoocasého, kosa černého, pěnkavu obecnou, stehlíka obecného... a možná, že jsem něco přeslechl. U zdymadel na plavebním kanále pátrám po ledňáčkovi a konipasech horských (už by tu měli být), ale štěstí nemám, zato však přelétl datel černý a ozývá se. Stezka vede na Mrkvici, což je oblast starých sadů, dnes nefunkčních, ale pro přírodu je to učiněný ráj. Dívám se na povltavské tůně, jsou nádherné, plné, některé mají volnou vodu, některé, zvláště ty ve stínu, jsou ještě zamrzlé, ale co to slyším? „Vrumlají“ skokani hnědí. Ty tůně jsou pozůstatky původní krajiny a zbytky původních ramen Vltavy (původně jich bylo 16 a táhly se až k Cítovu), protože se dnes Vltava do Labe vlévá pouhým jedním ramenem... lidmi spoutaný kraj. Spoutaný??? Myslíte, že se příroda dá spoutat? No, rok 2002 připomínám... Víte kolik vody pojmou tůně u dolního toku, terénní deprese v krajině, inundačnílouky, lužní lesy, jednotlivé ztrouchnivělé stromy, slepá ramena, tůně v loukách či v lesích? Mnoho. A když si to člověk sám sobě zničí regulací řek svůj kraj, tak se stane co, když se odstranili tyto přírodní nádrže... Léta 1996, 2002, 2006 např. vám na to odpoví... Ale tady je to skoro ráj. Zbytky, zbytečky tůní a lužních lesů tu přeci jen zbyly. A jsou tu pole a na nich jsou patrné terénní deprese, pozůstatky původních ramen... a ty se stále plní vodou při zvýšených hladinách ... Člověk nikdy nezvítězí nad přírodou, mocnou vládkyní na Zemi. Sjedu z cyklostezky, která je pro ty, kteří neumějí jezdit na kole po polních a lesních cestách, ale je pro „masaře“, masové sportovce, a tak raději jedu po původní cestě, která je částečně zachovalá. To je pohoda - tráva, bláto a voda. Kola kloužou vonnou zemí. Asfalt nevoní a je tvrdý... Je vám to proti? Fuj, špína? Bláto? Tak patříte mezi ty druhé.. Nad polem krouží káně lesní, prolétávají vrány šedivky a na ekotonech pějí pěnkavy obecné, zvonci zelení, strnadi obecní, stehlíci obecní a čížci lesní. V tůních se ozývají lysky černé, kachny divoké a chocholačky, nad Vltavou letí hoholi severní. Je jich pět. Zastavuji u velkých tůní, kde pokvetou stulíky, až na ně bude čas. Ale už tam nebude krásně jako v době před cyklostezkou. Bude tu mnoho lidí, křiku a nepořádku. Lidé si neváží čisté přírody, lidé chtějí mít i městský nepořádek v přírodě. Přejí si mít řád a příkazy a zákazy, mám na mysli plechové kulaté značky. Snad to dělají i cíleně. Nevím. Nevím, co si mám o tom myslit. Je tu odpočívadlo, prázdný koš a kolem na zemi svinčík, jak by řekla moje babička.

 Počítám – 3 krabičky od cigaret, 26 nedopalků, 4 obaly od sušenek, 3 papírové kapesníčky, 1 kondom, 6 obalů od bonbonů, 12 map od žvýkaček, 1 velká pet láhev a tři malé.. Jakou cenu mají tato místa na odpočinek? Dá se v tom odpočívat? Osobně v tom sedět nebudu... Raději si sednu na kámen, pařez, kládu či jen tak do louky na trávu. A místo plechových značek mám rád v přírodě volnost. Kdy se lidé nad sebou zamyslí? A to je teprve 3. březen! Až bude plná turistická sezóna...to bude mazec. Nedělejme, prosím, městská zákoutí v přírodě! Stará cesta zmizela pod nánosem asfaltu a tak musím po ní opět chvíli chtěnechtě jet. Horkovod je nadohled, přes Vltavu se trubky klenou a je tam i mostek pro pěší. Projíždím okolo samoty U přívozu, je to pěkný dům na břehu Vltavy, který přežil katastrofální povodeň v roce 2002. Proč? Naši předci byli moudří  a ctili přírodu. Vysoká kamenná podezdívka přes 80 cm široká dům dokonale chránila před každoročními povodněmi a nikomu se svět nehroutil. Kolem jsou políčka a louky a lužní hájky a kamenný dům... Vidíte? S přírodou se nemá bojovat, ale respektovat. Žádnou hlubokou filosofii v tom nehledejte. Anebo ano... tu čistě logickou. Lidé v tom kraji žili vždy, příroda jim dávala obživu a člověk jí ctil. Až do počátku 20. stol. kdy řeku člověk zreguloval. Byli to lidé z měst, studovaní, chytří inženýři, řeklo by se... Ale co tito lidé věděli o místech, kde řeky tekly? Ale ptal se někdo prostého sedláka, který tam žil léta a historie jeho rodiny sahala hluboko do středověku? Vltava se do Labe vlévala 16 rameny, až u Cítova jsou jejich pozůstatky. A řeka si je pamatuje. A všude žili lidé. Mělnicko byl  a je úrodný kraj a byl využíván tisíce let k rolnickým činnostem. Ale lidé tu byli součástí přírodního prostředí. Tak jsem stál u té samoty a chvíli přemýšlel. Prý dům koupil nějaký veterinář z Mělníka a dům opět ožil... Přešel jsem horkovod, zahnul doleva a vyjel směr Úpor, staročesky Oupor. Cesta byla bahnitá, mé kolo těžklo pod nánosy bahna. Ozývají se a již vidím čtyři vrány šedivky, na zemi sedí kolem čtyřiceti špačků obecných a deset kvíčal. Nad Úporem krouží káně lesní. Špačci zpívají, přidává se strnad obecný se svým kéž by si sedláčku chcííííííp. To sedláčkovi nepřejme, protože nebýt jeho, strnadů by tu moc nebylo. Od Vltavy se ozývají kormoráni, z klidných zátok plaším kachny divoké a lysku černou. Dlouho tu asi člověka na břehu s kolem neviděli. Dorazil jsem na hranici přírodní rezervace Úpor a interiér lesa mě pohltil. Jel jsem po cestě vyjeté traktorem a místy i musil jít, protože bahna přibývalo a Retynka těžkla. Zadíval jsem se na zem a efemérní geofyty... to zní tak učeně, ale není to nic jiného než jarní cibuloviny, které na jaře vyraší a pak zmizí a po celý rok žijí skrytě pod zemí... Sem patří sněženky, bledule, orseje, křivatce, později dymnivky. Těším se na ten jarní aspekt lužního lesa. Oupor mě zarazil, na jedné straně poměrně dobře zachovalý lužní les, na straně druhé to tam vypadalo jako smetiště. Velká povodeň sem zanesla obrovské množství lidského odpadu. Lidé uklidili města, ale přírodu nechali být. Doba plastová, archeologové budoucnosti budou mít lehkou práci. Těch umělohmotných věcí, od dětských panenek až po kýble a nádob všeho druhu. A mezi tím pokvetou nádherné a pestré koberce jarních květin... Snažím se ten nepořádek nevidět. Co mě ale zaráží a rozčiluje, je fakt, proč lidé sem do lesa navozí např. valník shnilých  jablek  a brambor a vyhodí sem plné pytle odpadků. Les je snad kontejner? Ticho! Co se to ozývá? Stoupající „ čéčéčéčéčéčéčéčé“, no jasně, strakapoud prostřední. O kousek dál se hašteří dva samci strakapouda velkého, jeden z nich pak bubnuje. Kdo se to přidává? Tiše, jsme v lese, obzorkou pátrám a hle, datel černý.. Mohutné bubnování, až z toho mrazí. Od ostatních šplhavců se dá lehce odlišit. Strakapoudi  a žluny bubnují jinak a dá se to naučit rozeznávat. Datel černý je nádherný majestátný pták, plachý a tak ho dostat do čoček dalekohledu je umění. Navíc u šplhavců platí pravidlo, že jsou vždy na opačné straně stromu než je pozorovatel. Cesta se stáčí k okraji lesa a v ekotonové části slyším ohlušující řev. Čížci lesní, ale těch je, počítám je a dostávám se k číslu dvě stě... Je to nádhera, slunce svítí a paprsky dopadají na lesní zem a stíny stromů  vrhají obrazce na pole, kde hledá potravu asi 30 špačků obecných. Cesta se stáčí k Vltavě a po mé levici je dlouhá tůň, další pozůstatek bývalého ramene řeky. Ale toto rameno je pohlcováno lesem  a zaniká přirozeně, tak jak to bývá, protože řeka má svůj rozum, který pochopí jen Matka Příroda. Přes světlinu je nádherně vidět Mělník, jeho nádherný zámek. Jak je pěkné propojení architektury s přírodou... tedy jaké architektury, ono se to ne vždy povede... Dostávám se na chvilku z lesa na takovou loučku, která je však necitelně rozježděná traktorem, když tu těžili dřevo. Nejsem proti těžbě, naopak, ta dopadla dobře, les se prosvětlí a nevadí mu to, ale ta těžká technika napáchá více škod. Vypadalo to hrozně.Příroda koleje sice opět zacelí, naplní je dešťovou vodou  a mohou fungovat jako periodické nádržky pro různé živočichy a rostliny, ale pro oko to nyní příliš lahodné není. A zvláště, když tu rostou celé koberce sněženek, celá les svítí bíle a v nich jsou vyjeté koleje až půl metru hluboké. Když se nad tím zamyslím, o takové poškození tolik nejde, traktor sice vyryje koleje, ale ty cibulky sněženek se vytlačí do stran, případně se nabalí na kola s hrubým vzorkem a mohou se tak šířit. Ale řekněte popravdě, dokázali by jste vjet do panenských bílých květů smradlavým a mohutným traktorem? Netrhalo by vám to srdce? Ono je to složité,  dřívějších dobách všeho toho krásného bylo více, dnes máme pouhé fragmenty toho, co bývalo. Dívky mohly maminkám natrhat celé kytice květů, od křehkých sněženek až po orchideje na našich lukách. Utrhly květy, nechaly však životadárné cibule, oddenky či kořeny rostlin a ty mohly opět na jaře vykvést. Po nájezdu buldozeru či rozorávání luk, mezí a remízků nám toho moc nezbylo. Jen v národních rezervacích. Slyšíte? Národních..., tedy příroda patří nám všem. A jak se národ chová ke svým zbytkům krásné přírody? To je úvaha na další článek, který chystám, tak příště... Kochám se nyní sněženkami, jsou nádherné  a tak si studuji květy. Nejsou jen bílé, jak se zdá na první pohled. Mají šest okvětních plátků, tři vnější  a tři vnitřní. Tři vnější jsou dlouhé  a bílé, tři vnitřní jsou o polovinu kratší s jemnými zelenými proužky, mají tvar šipky a slouží jako naváděcí značka pro přistávání hmyzu. To je dokonalý systém, co?... Na Ouporu obdivuji starou hájenku, jak jinak, chátrající, ale odolává času statečně. Také je postavena tak jak má být budova v záplavových zónách – má vysokou a kamennou podezdívku, čtyři schůdky a než vejdete do chodby a je natočena tak, že jí případná voda obepluje. Mám taková místa rád a vždy přemýšlím, jak tam lidé žili, když na takových samotách bydleli. A to mám vždy na mysli, když potkám na svých toulkách stavby, které jsou opuštěné a chátrají. Je to taková paměť lidstva a mnohé by mohly vypovídat o historii místa. Krkavec velký, pár nad hájenkou prolétl! Paráda, nádhera! Na louce zemědělci vysypali shnilé brambory, celý valník, a na té zapáchající hromadě se pohybovalo 15 strnadů obecných  a 10 špačků a obdivuji staré krkavčí hnízdo. Čas běží jako splašený kůň a tak musím vyrazit k domovu. Vezmu to zkratkou, po polní cestě, směr Zálezlice. No jo, ale  5,5 km to bylo bahnitou cestou, Retynka se propadala do bláta a do louží, ale ustáli jsme to. To jsme si dali... zkratkou... V polích u křižovatky polních cest je starý statek, Oupor, zpustlá, dříve honosná stavba, ale rozpadající se zdi jsou pěkným biotopem pro mnohé organismy. Nemám příliš času, ale vrátím se sem a prostuduji lokalitu pořádně. Na poli běží stádo srnek s jedním srncem, je jich patnáct a do dálky svítí jejich bílé obřitky. Je to pěkná podívaná, jak po hnědém poli běží stádo srn. Již vidím první domy, Zálezlice, to je jedna z nejhůře postižených vesnicí na Mělnicku po záplavách 2002. Ty další byly Vrbno, Hořín, Brozánky... Vesnice je velmi pěkně a navíc vkusně opravená a je tady zachován i krajinný ráz, je tu mnoho ohrad s koňmi, prostě vládne tu bukolická nálada. Slunce jde pomalu spát, ochlazuje se a musím tedy jet. Opět přes parovod a jedu přes Vrbno a náhle slyším dozdí zpěv. Drozd zpěvný přiletěl. Poslechnu si prvního zpěváka tohoto druhu a jedu dál a náhle zaslechnu melodické hvízdání, luňák červený!!! Hlas samce se nese krajinou lužních lesů. Srdce mi plesá nad tou nádherou, tak dnešní výlet se vydařil! Nádhera! Na poli za Vrbnem směrem na Mrkvici se opět pase 15 srnek, které tam jsou stále, i s Ogarem jsme je tu v únoru viděli. Šlápnu do pedálů (kolo má pedály, ne šlapky, šlapky šlapou, ale ani do šlapek se nedupe) a jsem na zdymadlech. Ledňáček opět není, projíždím Hořínem, poštolka obecná si zakřičí a beru to přes park. V Hoříně v parku houká puštík obecný, jeho typický hlas se nese lesem. Co více si přát na závěr výletu? Načerpal jsem mnoho duševních sil a vyšlápl si  (pěšky! :))  prudký kopec na Mělník, jediný kopec a u benzínové pumpy umyl ouporské bahno z kola a dojeli jsme domů... a kosi černí začali při soumraku zpívat... To byl plodný a krásný den...

5. březen za kamna vlezem´? Nikoli...

Pavel Švec, 15. 3. 2012

Transekt Zelčín – Vrbno – Hořín – Mělník... procházka odpolední, 5.3. 2012.... Vydařila se, opět bylo nádherně. Polojasno, kolem sedmi stupňů, počasí na krátký rukáv. Autobus mě vyhodil v Zelčíně, někdy psáno Želčín. Pěkné jméno romantické vísky. Pozdravil jsem dva muže, tak padesátileté, silně opotřebované prací, cigaretami a jistě pivečkem, ale byli moc milí. A jak je svět malý, jeden z nich pochází sice z Krkonoš, dlouhá léta pracoval ve Slatiňanech v hřebčíně, kde má pražská zoo koně Převalského, druhý z nich byl kynolog. Byli z kraje Muže v klobouku..., Železné hory to jsou. Oba věděli o kraji mělnickém mnoho, ukazovali mně co je na jihu, co na severu, západě či východě, vyplatí se naslouchat lidem, když putujete krajinou, vždy řeknou něco zajímavého,věděli také, že tu působili ochranáři a vyvěšovali ptačí budky, mezi nimi byly i sovníky. Jeden padal zrovna před mými zraky dolů se starou střechou stodoly... Nový majitel nemovitosti. Ti chlapi nadávali, kde budou sovy hnízdit!? A já se přidal. Mám radu, nedávejte na první dojem a první pokuk... ti chlapi byli jako „vejpitkové“, ale srdce, srdce měli na velmi dobrém místě. Radili mně, kudy mám jít, abych měl pohodlnou cestu, když slyšeli, že jdu na Mělník. Prý tam chodí denně se psem na procházku... nejkratší cesta jepodél laterálního kanálu. Moc se divili, že to chci obcházet přes Vrbno. To jsou vesničani, moc nechápou člověka z města, že jde někdy někam jen tak. Na výlet. Zelčín. Když jsem tu, nemohu jíst nic jiného ... no správně, čínské zelí, a to ve středních Čechách. Zelí-čína. Rychlá orientace v terénu, to co mi chlapi poradili, Vltava, laterální kanál, parovod.... tak si ti již mířím na přírodní protipovodňovou hráz... Byla stavěna v roce 1905 a nádherně se začlenila do krajiny. Ne jako ta nová zeď z betonu v Hoříně, tady věřím tomu, že s pevným betonem si příroda moc neporadí ani za těch sto let. V triedru objevuji stádečko srnek, je jich dvanáct. Byl jsem špatně, s větrem, tak mě vyzradil a viděl jsem nádherný běh středoevropských „antilop“, bílé obřitky svítily do dálky a všem zvířatům, která porozuměla těmto optickým signálům, říkaly, pozor, nebezpečí! Nad polem směrem k Vrbnu kroužily dvě káně lesní, předváděly tzv. svatební let. Na louce bylo hejnko kvíčal, kolem padesátky. Sypaná protivodní hráz porostlá suchými trávníky se vlnila jako užovka mezi rákosím. Mělník se v dáli tyčil... je k němu kousek, tvářil se tak blízko, ale zase tak blízko není. Po mé pravici jsou tůně, ale ne tak ledajaké, jsou to tůně bývalého ramene Vltavy. Nádherné břehy, původní břehy, měkký luh kolem, popadané stromy na hlati, to jsou břehy jaké měly řeky do doby, než se je podařilo člověku řeku spoutat. Alespoň si to myslil a stále myslí, ale pak poznal, a poznává, že se jeho dílo postavilo proti němu. Však to znáte, ne? Vraťme vodu do krajiny, rybníčky, tůňky stružky, prameny, staré toky, slepá ramena, záplavová jezera, mrtvá ramena, inundační louky, lesy, které umí pojmout miliony litrů vody...Pěkné mokré louky mezi valem  a tůněmi budou jistě zajímavé, a až vyjede vstříc slunci bohatá vegetace. Zvukový kolorit tvořily hlasy vran šedivek, tokajících holubů hřivnáčů, zpěvů zvonků a strnadů obecných. Došel jsem na okraj vísky Vrbno. To vám je vesnička, mohlo by se jí právem říkat filmová vesnička. Mnoho historických filmů a pohádek se tady natáčí. Točí tu i zahraniční štáby. Důvod? Zcela jednoduchý až prozaický. Je to zachovalá rolnická vesnice plná selských stavení, které jsou zachovalé, přirozeně se rozpadající i opravované tak šetrně, že nenarušují krajinný ráz. Potkávám člověka, pána, tak 45let s pěkným bříškem, kávou v půllitráku ukotvenou v hraboší díře, aby se nevylila a ryl záhonek u starého stavení, které bylo archaického zjevu. Pán byl upovídaný bodrý usedlík a z jeho vyprávění jsem se tak domníval, že je to domorodec. Nebyl. Pocházel z Moravy od řeky Moravy, znal řeku, znal co řeka umí, poznal, že řeka má paměť. Měl tedy úctu k přírodě, vrátil se do přírody, koupil ve Vrbnu staré stavení a opravuje ho. Ale jak! Je to dům přes dvě stě let starý, a tak jak byl stavěn, je opravován. I staré zdi procházejí revitalizací. Na otázku, zda se nebojí veliké vody? Ani ne. Dole jsou zdi přes osmdesát centimetrů silné a kamenné  a žije se nahoře v domě... Tak vidíte, dá se v kraji, který je jako palačinka (mám hlad, držím dietku) rovný  a placatý, krásně žít. Měl tam záhonky, bude se pěstovat zeleninka, kytičky, rybaří v tůních, ve velkém domě pronajímá bydlení. Hluk silnic je daleko, Mělník vozem deset patnáct minut, a ze zahrady ho vidí jako na poličce. Do města? Nikdy! A není jednodušší ty zdi  a dům opravit moderními tvárnicemi, ytongy apod. Ne, první voda a vše jde dolu. Kámen! Hodně kamenů! Tradice. Nad řekou letí  tři labutě a pak hejnko dvanácti kormoránů. Hřivnáč tokal nad staveními. Létal klouzavě, tlesknul křídly, opět klouzal... nádherný let a drozd zpěvný zpívá na vrcholku staré olše.

S pánem jsem se rozloučil a vyrazil dále. Nechtělo se mi po té prokleté cyklostezce (s dětmi s kroužku po ní také moc nepůjdeme) a tak u stulíkových tůní uhýbám doleva. Je tam remíz, dlouhý, široký, protéká jím potok, lužní lesík ho obklopuje. Je tam pěšinka, úzká, nádherná. Křičí sojky, zpívají špačci, průhledem mezi stromy vidím na pole, no jo, dvanáct známých srn se pase na ozimu. Jsou tam celou zimu, nyní na jaře, jistě se po pastvě zdržují v remízu. Tak vidíte k čemu jsou dobré. Sedím chvilku na břehu potoka. Miluji ty chvíle u vod. Naslouchám hudbě běžící vody, bublající, miluji tišiny na březích a ten život kolem vod. Je tak bohatý. Oproti potůčkům na Železnohorsku, jsou tady potoky líné a špinavé a nedá se z nich pít jako z Polomky tam u nás na Malé Stříteži. Ale jsou tu, jiné, jsou u nich měkké luhy, jiný život. Jen nevím, proč mě jako neplavce vábí vody... Jsem terestrický druh primáta a vodu leda tak ve sprše nebo v dešti, když bijí kapky do klobouku a hrají deštivou symfonii. Mám však rád takové vody jako kaluže, tůně, potoky, říčky, lužní lesy, rašeliniště, mokřady... ne však rozsáhlé vodní plochy...ty jsou na povrchu bez života. Podívejte se někdy v jižních Čechách na rybník „bahňák“ a na rozsáhlý čistý rybník s modrou vodou. Ten je prázdný, „bahňák“ je vody po kolena a na něm i v něm je života mnoho. Jdu lesíkem, cesta chvilku dobrá, chvilku místy neprůchodná, leč stavěná pro přírodovědce. Ale co to slyším? To je nádhera! Zpívá žluva hajní. Ale nyní? Pátého března? Ale ne, již mnoho let vím, že špačkové velice zdatně a velice oblíbeně napodobují zpěv žluvy hajní. Její hlas zní nadšeně „máme doma vííídejóó“, důraz na víí. Tři špačci synchronně pěli jako žluva a jeden z nich imitoval čejku. To jsem se posadil  a naslouchal. Špaččí zpěv je nádherný  a v těch imitacích zrádný. Proto je vhodné znát zpěvy mnoha druhů ptáků, umět naslouchat ale hlavně být v přírodě zticha. Míjím stopy po datlovi, který tu „řádí“ a ze starých stromů dělá třísky na zátop, na zemi v bahýnku vidím stopy srnčí zvěře, černé zvěře, lišky, kuny a bažanta... měkké blátíčko je zápisník přírody. Tak co, asfalt?! Je to zkratka, za to ale delší a bukoličtější... pole, loučky, lužní lesík, potok.. to je ekotonů, tam je bohatost života v nudném poli! Vycházím z remízu, řádně obdařen diasporami rostlin, takže je ze mě antropozoochor a na svém těle šířím geny rostlin hodně daleko a účinně. Něco opadá samo, něco sundám osobně, a rostlina na tom vydělá. Zdymadla. Ledňáček není. Hořínský park. Pěšinkou jdu do intravilánu lesa a dívá se na zem – jarní rostlinky (vernální efemérní geofyty), vylézají  a listy tvoří křivatce, orseje a dymnivky, sněženky vymizely (potřebují častější záplavy nebo se změnila kvalita půdy). Vždy se nesmírně těším, až to vše vykvete. Po zimě je to taková čistá radost, zastavit se a akochat se barevností květů  a pozorovat opylovače jak se činí při sběru pylu. Tak čtrnáct dní, tři neděle a je to tu. U pěšiny jsou stromy ošetřené od datla. To poznáte vcelku snadno, všude je hromada velkých třísek. Někde tu musí být... Na Ouporu datel bubnoval a v Hoříně je mnoho pobytových značek po tomto zajímavém opeřenci. Datel se také zvolna přizpůsobuje mnohým lesům a obývá místa i v blízkosti větších měst. A tak mě v Hoříně čekalo poslední pěkné pozorování – nádherná samička datla černého (samičky mají menší červenou čepičku), krále evropských šplhavců. Již zdálky letěla, to poznáme dle toho, že se specificky ozývá. Datla nevidíte, ale

„krykrykrykrykrykry“ ho dokonale prozradí. Pak ztichne a po pár vteřinách se ozve „ íjé íjé“, je to dosti podobné káni lesní, někdy se tak ozývá sojka, ale při troše náposlechu se to dá rozpoznat lehce. Taková souhra letu a hlasu, dosednutí  a hlasu, je druhově daná a téměř neměnná. Pak většinou následuje ťukání do stromu při hledání potravy nebo v jarním období samci majestátně bubnují, což je takový instrumentální zpěv. Pojem zpěv u ptáků je totiž vázán jen na řád Passeriformes (pěvci). Samička hledala potravu. Lezla po buku, pak přelétla na jiný, až na deset metrů směrem ke mně, což je na datla hodně blízko. Do skel obzorky jsem jí dostal ihned a tak jsem se těšil z její krásy a ladných křivek šíje a hřbetu. Již padala tma a puštík obecný počal houkat. Je konec dne... kosi, drozdi  a červenky ještě chvilku pějí, jsou to soumrační pěvci, a nastupuje noční směna živočichů. Životní prostor bude opět naplněn jinými druhy a nekonkurují si s denními taxony. Tak to v přírodě chodí, kapacita přírody je vždy rovnoměrně naplněná a nikdo nestrádá. Opouštím les, jdu po schodech na silnici... a domů... Příjemně znaven a v duši  a srdci naplněn...

Norníci

Pavel Švec, duben, 2012

Tak právě to jaro na konci března a na počátku dubna, mě opravdu nabíjí. Dlouhá zima skončila, slunce svítí a hřeje a žene ven první květy a celé rostlinky. Klíčí nový život. Rodí se nový život. Probouzí se nový život. Lužní les v okolí Mělníka je nádherný v každém ročním období, ale na jaře obzvláště. Je pestrý... přepestrý... Je jiný než les v Železných horách. Nemohu srovnávat, je jiný v mnoha aspektech... v ekologických, floristických, faunistických... i v poesii, ve vidění malíře, ve vidění romantika..

Podrážky opustily silnici a ochutnávají lesní cestu. Zvuky města jsou stráveny korunami stromů, dálkou a zpěvem ptactva. Ticho vnitřního těla, do bubínků vnikají zvuky lesa... zpěvy, listí šustí, co či kdo je pod ním? Zastavit se, člověče, je pro Tebe důležité. Kam spěchá ten či onen, zastav se člověče, ať si mladý či starší, ale nauč se kochat se tím krásnem, které je kolem nás. Stůj v lese, tiše a jen stůj... ptají se mě, a to jsi vše viděl, já nevidím nic... Je to možné? Ledňáček? Není k vidění... prý, běhat jsi viděl norníky, hraboše, šplhat datla? To se dá? Dá a věřte tomu. A chce to trošku cviku, chce to znát život zvířat, řád lesa a dívat se pozorně. Sešel jsem mírně z cesty a zastavil se. Stojím, stojím jako socha, jen tep mého srdce ruší vnitřní klid. To, co jsem vyplašil, se uklidnilo a život a jeho chod se rozběhl, jako bych tam nebyl. Mé zraky se upíraly na koberce dymnivek a sasanek pryskyřníkovitých a křivatců...

Žluť a běl a modř či nach a jarní zeleň a hnědá mrtvá masa listí, které šustí,

slunce se opírá a květy probouzejí k jarní opilosti a vábí své hmyzí přátele.

Ti se opylení zhostí a vír jejich křídel víří a já vím kam míří...

Veselý zpěv drozdů a posmutnělých červenek či nezbedných špačků

dávají hudební kolorit lužního lesa. A šustot listí, chroupání semínek se ke mně nese.

Je veseleji v tom jarním lese. Norníci rudí, krásné myšky, barvy oranžových gerber

se honí a skáčí a živí se metr od mých toulavých bot. Stojím tiše, ani nedýchám

a odměnou je mi potěšení zraku a duše a srdce. To je mé štěstí, to je zdroj mé lásky...

příroda je má učitelka, příroda je můj lékař, příroda je má milenka, kterou mám v srdci

od plen a vezmu si jí až do svého hrobu. A ona mě, ani já jí nikdy neopustím. Je to čistá láska.

Je to radost, je to... korálky černých očí na mě koukají, rezavý kožíšek a světlé bříško. Norník.

A druhý a již se honí a mizí pod listím, pod stařinou, probíhají tunýlky pod pařezy a vývraty.

Třetí, čtvrtý... devátý... těch tu je skřítků Clethrionomysů (čti kletrionomysů). Jsou úžasní!

Jsou báječní a milouncí, nenažraní po zimě a vůbec si nedávají pozor... Stojím tiše.

Šoupálek leze po hladké kůře buku, nedaleko kos hrabe v listí, zaštěkal srnec.

Skřítci běhají téměř u nohy a černá očka ve slunci září... i jejich srst se leskne a září.

Jako ty dymnivky a sasanky a křivatce... Včelky bzučí a čmeláci hřmotní létají kol.

Slunce zapadá, zpěvy zesilují a noční malý mol prolétl v úrovní mých očí. Večer se blíží.

Denním druhům se očka klíží a noční nastupují na trůn temné niky. Výměna stráží. Výměna rolí. Ti, kdo se bojí, jdou spát a noční se těší na prostřený stůl.

Puštík odhoukal noční směnu, je chladno a temno a krásno... Jdu naplněn po okraj duše domů...

Výpravy za poznáním aneb vycházky s Pavlem Švecem 2014 v kraji mělnickém

Expedice Dolní Vltavinie

Pavel Švec, 9. února 2014

Vedoucí expedice: Pavel Švec, skromný organizátor a průvodce, členové výpravy: pan Roman Murdych, hlavní fotograf vycházek a jeho tým, paní učitelka Lenka Vítková z Neratovic, která vždy přivede báječné děti a její skupina mladých výzkumníků, rodina Burdova a jejich cvrčci, kteří prošmejdí kde co... a najdou možné i nemožné.

Letošní první Vycházka do přírody s Pavlem Švecem vedla do džunglí podél nedolnějšího toku Vltavy. Okolo deváté jsem se sešli na mělnickém autobusovém nádraží. Rodil se krásný předjarní den, obloha modrá  a záplava slunečních paprsků se na nás hrnula. Paní učitelka Lenka Vítková přivedla na výpravu báječnou skupinku osmi dětí z neratovické školy, složení podobné jako, když jsme šli na daňky v loňském roce. To zaručovalo, že jsou to výborní  a vnímaví žáci a také nezklamali. Za zpěvu koňader a modřinek vyrážíme na náměstí ke kašně, kde na nás čekají početní Burdíci, aby jste rozuměli, početní Burdovi. Stoupáme k náměstí a již v kopci zahajujeme nekonečné rozhovory, které skončí až při posledním loučení v Rybářích. Vždy se těším na téměř filosofické rozpravy s Romanem. Kdyby nás takových jen bylo v tomto státě, i ve světě, více…. Nahoře na Mělníku jsem si koupil na expedici výborný mšenský kulatý chléb… Téměř neznám lepší! Poutnický chléb… A já se táhnu s paštikou a rybičkami… příště i to nechám doma. Takový ještě teplý chléb... chléb... slyšíte zvukomalbu tohoto slova? Ještě před půl desátou jsme dorazili ke kašně a čekáme na Burdovi… Slyšíte to? Čekáme... I já dokázal někde být dříve... ale u autobusového nádraží jsem to... správně, opět nestíhal. Dočkali jsme se a jdeme do regionálního muzea na Mělníku na výstavu akademického malíře Vlastimila Týmu, mělnického rodáka. V sále jsme si prohlédli nádherné oleje krajin. Mistr Týma je krajinář a maluje přírodu Mělnicka, Českomoravské Vysočiny, jižní Čechy, Šumavu, Podkrkonoší… Jeho obrazy mají koloristický ráz, jsou vnímavé se svými náměty k přírodě. Obrazy, které výborně vystihují krajinu  a její nálady. Často jsou malovány v hrubých pastách, pan Týma používá čistých barev a tak dociluje toho, že jeho krajiny jsou nesmírně pozitivně laděné… Výstavu jsem viděl již podruhé a zajdu určitě ještě jednou… Členům výpravy jsem něco málo pověděl o malování, o barvách, o zlatém řezu, o tom, jak se malíř dívá na svět. Opět mě udivili neratovičtí žáci, kteří byli nesmírně vnímaví. Polovina z nich chodí na výtvarný kroužek a zřejmě je to dost zajímalo. Na výstavě jsme byli asi hodinku, o polovinu déle než jsem si myslil, že tam budeme, a tak jsme konečně vyrazili do terénu. Do terénu – řekne přírodovědec. Do plenéru – řekne malíř. Bylo krásné jarní počasí, přelom března a dubna. Sbíháme roklí k Labi. V rokli jsme vysvětlili ekologii stanovišť. Na slunci je patnáct plus a na dně rokle leží sníh a led. A je kolem nuly. To mnozí živočichové  a rostliny „dobře vědí“ a tak se chovají úplně jinak na slunném místě než v chladné rokli. Zajímavé by bylo zkoumat např. o kolik dní později vykvete taková obyčejná pampeliška na dně rokle než na prosluněné louce o sto metrů dále… Přešli jsme most přes Labe a dostali jsme se do Hořínského parku. Zpívali ptáci. Koňadry, modřinky a babky. Střízlíci, brhlíci a stehlíci. Bubnovali prostřední strakapoudi  a strakapoudi velcí. Zakřičela žluna zelená a ozval se strakapoud prostřední se svým „čéčéčéčéčéčé“. Byl slyšet i přelet divokých kachen. A možná jsem zaslechl i ržání pekelných koní ve starých stájích staré myslivny … nebo starého mlýna. Napásli jsme se na čerstvých orsejových listech, na listech kopřiv a  ptačince žabince. Je to mnohem zdravější než kupovaný hnusný, ba krásně vypadající, listový salát a ostatní komerčně pěstovaná pseudozelenina odkudsi tisíce kilometrů vzdálených nádob s nějakou tekutinou, ve které se trápí rostliny. Jo, rostliny nemluví a ani nekřičí, ale kdo ví, zda to není také týrání rostlin? Že? Přemýšlel o tom někdo? Každé malé dítě ví, že kytky, tráva, strom či keř roste v půdě, ale co chudinka rajče v kýblu v nějakých roztocích… fujtablech… Má ta rostlina pohodu? Líbí se jí to? Ona nám to však pěkně vrátí, to co je dole, má nahoře, v plodech. Otázka do diskuse… K pousmání či k pláči? A to co roste téměř všude v přírodě, toho si lidé nevšímají, možná je to příliš obyčejné. A zadarmo. Dnešní lidé si musí přeci zdraví koupit, ne si najít sám… O tom by také měli mladí badatelé přemýšlet. A možná to bude i k napsání nějaké práce ve škole. Jdeme do interiéru lužního lesa. Malinko se již zelená. Odhrnuji spadané loňské listí, vysvětluji jeho funkci v přírodě a demonstrativně ukazuji dětem jak se množí orsej… Jaký život je pod zdánlivě mrtvým opadem! Již pomalinku vyjíždějí zmíněné orseje, křivatce, sasanky a dymnivky. Kolik síly je v těch rostlinách? Za dva měsíce bude vše kvést, vonět, množit se… Kolik biomasy les vyplodí během jarních bouřlivých měsíců, aby to pak hned po sobě během měsíce opět uklidil. Po sasankách a dymnivkách nezbude nic na povrchu zemském. A veškerou sílu života a energie nalije les do hlíz a hlízek, cibulek  a pacibulek? A pak lužní les opanuje tvrdá a nebezpečná vládkyně… kopřiva dvoudomá. Ještě že je to tvrdá královna! Zabrání vstupu do lesa nepovolaným, těm, kdož se bojí nějaké nepohody. A obyvatelé lesa pak mají náležitý klid. Kopřivy z lužního lesa pálí mnohem více než jejich kolegyně z jiných biotopů. Je to jiná varieta, možná to dělá složení půdy, větší obsah vody... Burdíci statečně vezou terénní kočár bahnem, vodou, místy sněhem  a ledem, ale jdou. Jejich cvrčci pobíhají kolem jako norníci a často se vám vynoří pod nohama... kde se vzal tu se vzal... třeba Vavřineček... Došli jsme ke Vraňansko-hořínským  zdymadlům z roku 1905, které nádherně zapadly do krajinného rázu mělnické přírody. Zde jsem dětem ukázal, a někteří to již poznali, je tu jeden z motivů Mistra Týmy. Pohled na Mělník od hráze zdymadel. Dříve psáno zdýmadel. Pan Murdych udělal pár obrázků i mé maličkosti, protože potřebuji nějaké fotografie k výstavě. A vůbec, Roman je hlavní fotograf vycházek a dělá nádherné snímky... Očistili jsme kilogramy bahna... no, nebylo to tak hrozné, a jdeme pohodlnou cyklostezkou směrem k Vrbnu. Prokletá cyklostezka! Je zde tolik lidí! Zlaté časy polní cesty k Vrbnu... Oběd jsme dali na odpočívadle č.1, zámková dlažba a nepořádek u koše uprostřed tiché  a krásné lužní krajiny. Jako to píší v prospektech... bydlení v krásném koutě přírody, v tiché  a zelené přírodě, v klidové zóně... Kecy, kecy, kecy. Reklamní slogan by měl být: Než jsme to tu postavili naší firmou Vykácej, posekej, buldozerem vyhrň zem, by tu klid, zelená příroda a klid. O tom jsme se přesvědčili na zpáteční cestě přes Hořín. Nově přestavěné domy v klidové zóně v tiché krajině byly doslova vbetonovány do země. Znal jsem ty domy dříve... jen chodníčky vedly do vchodů bytů a okolo byl trávník, keře a stromy. Jo, až přijde liják, voda se střechy poteče okapy do kanalizace a šup do řeky... přímo. A na to řeka? Mám plné korýtko a tady to máte... a usměje se. A bude vědět proč. Proč my, sapientní lidé, máme tak krátkou paměť?  Řeknete si, bóže, jeden komplex domů? No jo, a kolik takových jedněch domů je... Zde v lužní krajině žijí lidé osm set let a žili tu vcelku v poklidu ... a zem jim dávala tolik obživy. Řeky v naší krajině byly jako africký Nil, nosily úrodné živiny. O tom jsem psal již mnohokrát. Pod zdymadly jsem naší expedici ukázal dočasný biotop pískových nánosů. Ty budou jistě na jaře hojně navštěvovány arenikolním hmyzem, to je hmyz, který má rád písky, kde se rozmnožuje a pobývá. V terénu ukazuji bývalá ramena Vltavy, než byla doslova amputována od nynějšího toku, který je postižen regulací. Řeka a krajina mají paměť, o tom jsem již mnohokrát psal v souvislostech o povodních.. Pokračujeme k Vrbnu. Jdeme cestou necestou dalším bývalým korytem řeky. Jsou tu četné tůně a tůňky, loužky. Zastávka č. 2 V Loužkách. Zde čekáme na orla mořského. Jsme tu asi půl hodiny a nic. Ale na tomto místě je pozorován nejčastěji a je jen otázkou štěstí  a býti ve správný čas na správném místě. Ale nevadí. Jdeme starou cestou, ne tou novou, asfaltovou, a pak jdeme starým říčním korytem. Zde s Romanem filozofujeme nad tím, jak se lépe přemýšlí, odpočívá se duševně na té staré dobré polní cestě, na té cestě, kde nesviští měšťáci na kolech na jednočárových bruslích. Na vysokých topolech sedí asi padesátka kormoránů a jsou již ve svatebním šatě. Ozývají se a děti jsou nadšené. Brodíme se stařinou, pískem a nasáklou zemí kolem tůní a tůněk, sledujeme stopy nutrií a jiných živočichů. Děti sbírají pera kormoránů  a zjišťují, že nejsou zcela černá. Jak jsem jim říkal na výstavě... příroda, až na pár výjimek, nezná černou barvu. Všude kolem jsou stříkance od trusu kormoránů. Tady se musím smát malým Burdíkům a Matoušovi. Ti létají jako malí říční  skřítci nahoru dolu, od tůňky k tůňce.  A maminka Jarmila klidná to žena, se dívá jak její ratolesti spotřebovávají energii. Žádný křik a pláč, žádné tatí mamí já chci, mě bolí nohy, chci domů, mám hlad, mě to nebaví. Teda až na to, že se mydlí klacky jako malí řitíři... Také jsem to jako klučík dělal. A krev byla také. Ale toto právě děti potřebují. Jít ven, mít nějakou zábavu, volnost a ne je úzkostlivě hlídat. To nemůžeš, budeš špinavý, zmažeš se, jak se to chováš... Ale oni jsou hodní i ve městě... Starší děcka sbírají ulity... některé nevábně i voní... Došli jsme do  vesničky Vrbno. Tu mám  tuze rád. První zmínky o osídlení pochází z roku 1241 a dominantou obce je jeden z nejstarších kostelů v kraji. Kostel Povýšení sv. Kříže z 1. poloviny 12. století s románským zdivem a gotickým presbytářem ze 14. století. Později, jak tomu bývalo téměř pokaždé, byl barokně přestavěn a byla dostavěna barokní osmiboká márnice. Blíží se večer a tak nasazujeme turistický krok, předtím to byl krok přírodovědný. Prošli jsme Vrbnem kolem pomníku obětem první světové války, jdeme kolem laterálního kanálu zpět ke zdymadlům. Děti se těší na sovy, na puštíky... Kanál, zdymadla, Hořín obec. Zaujali nás tam jednotně vypadající stromky, taková ta rovná tyčka kmen a kulatá koruna a v téměř každé bylo hnízdečko pěnkavy či stehlíka. Bylo to zvláštní. Došli jsme ke zničenému Hořínskému zámku. Na jednu stranu jsem rád, že chátrá a je opuštěn. Na straně druhé je škoda, že chátrá, protože jsou v něm cenné interiéry. Ale ta divoká příroda kolem je mi nějak bližší... Přeci jen... Snad se na mě historikové nebudou zlobit. Smráká se. Přešli jsme Mlýnský potok  a jsme v lese. Napiji se čaje, abych zvlhčil rty a začínám houkat na hubu, abych přilákal puštíka. Dlouho se nic neděje a náhle se ozval jeden a pak i druhý! Tedy v Hořínském parku to vypadá na dva páry! A děti slyšely puštíky a myslím si, že byly nadšené. Jako já ve svých dvanácti letech... Já byl unesen. A vlastně mně ti v mnohém vydrželo do teď. Zakončili jsme expedici Dolní Vltavinii houkáním. U starého mostu v Rybářích jsme se rozloučili a do města jsem již jen s Murdychovými. Mělník přenádherně svítil... a vždy při tomto pohledu na něj, v zimě, v létě, v poledne, v noci myslím na to, jak se předkům podařilo stavbu tak velikou vklínit do krajiny tak, že jí nehyzdí, ale naopak zkrášluje...

Vedoucí expedice Dolní Vltavinie děkuje všem zúčastněným. Hlavní dík patří paní učitelce Lence Vítkové, která dokázala přivést v dnešní době tak úžasné žáky. Uměli se chovat na výstavě, v lese, v poli, byli vnímaví a milí  a hodní. Matouš byl veselý neposeda a Burdíci malí cvrčci byli skřítci říčního krále Potamala. A i my, dospělí, jsme si to užili. Děkujeme i počasí a přírodě, děkujeme kormoránům, panu Týmovy, děkujeme traktoristům  a barokním architektům, děkujeme románským architektům, děkujeme... ale víte co? Nebude jak ti debilní Američané. Tak někdy příště, přátelé!

2013

Dvacatero krkavců

Pavel Švec, 14. října 2013

Vycházka do přírody s Pavlem Švecem. Dnes nás cesty zavedly do zemědělské krajiny Mělnicka. Psal se dvanáctý říjen roku 2013 a opět jdeme se skalními příznivci přírodovědného kroužku do terénu. Sešlo se nás bohužel jen deset. Mnohé asi odradilo i počasí, ale i když nebylo jasno a třicet stupňů, bylo nádherně. Typický mlžný vlhký podzimní den, teplota do třinácti stupňů. Sraz byl ve třičtvrtě na devět na mělnickém autobusovém nádraží. Zpíval budníček menší a rehek domácí. Jdeme pěšky na nádraží  a odtud jedeme po trati 076 do stanice Velký Borek. Zde začíná naše cesta.  Krátké slovo úvodem. A již tu máme první druhy spatřené ze stanice Velký Borek. V dlažbě železniční stanice vyrůstá rozplácle v dlažbě šrucha zelná nebo-li portulák ( Portulaca oleracea). Je to jedlá rostlina pocházející snad z Himaláje, to se přesně neví,  kde roste do nadmořské výšky až 5000 m. Lodyhy obsahují asi 92 procent vody, přes 2 procenta  bílkovin, 2 procenta sacharidů, 1 procento vlákniny, 1,6 procent minerálních látek aj. Dá se jíst za syrova. Tato rostlina se rychle šíří, za posledních deset let se značně rozšířila v polích, rumištích , městech. A povodně jí svědčí, voda je rychlý dopravce. Vylétli vyplašení holubi a tu se zjevil sameček krahujce obecného a usedl na plaňkový plot u trati. Na zahradě do vysoké thuje  zapadlo hejnko čížků lesních. Nad polem, jako na provázku přivázaného k těžkým oblakům,  visela poštolka obecná, a byl to barevný sameček.  Jdeme úvozovou cestou vzhůru. Vítají nás obalené keře brslenů ( Euonymus europeus). Má nádherné růžovo-oranžové  plody, a jsou jedny z nejhezčích plodů v naší přírodě. Naučili jsme se rozeznat oba druhy našich  hlohů ( Crataegus monogyna, C. laevigata). Jinak zde  plodí jabloně, šípky, pámelníky, dřišťály, kustovnice, svídy, bezinky, ptačí zoby. V bylinném patře ještě kvetou hlaváče žlutavé a starčky přímětníky. Čteme ze stop zvěře. Terén po včerejším dešti rozměklý a tak byly stopy dobře vidět. Srnčí zvěř, černá zvěř, bažanti...Z keřů se line zpěv červenky obecné a okolo 60 ex. vrabců polních sněmuje v bezince. Z polí se ozývají ještě skřivani polní, kteří ještě neodlétli do teplejších krajin. Na poli paběrkují straky obecné, které se chovají tak jak by měly, když nežijí ve  městě. Lovily v ornici hmyz či promrzlé hraboše a nehrabaly se v odpadcích u kontejnerů jako na sídlištích. U psího hřbitova se ozývají dva krkavci velcí a než se účastníci rozkoukali, byli pryč. Nevadí, věřil jsem, že ještě nějaké spatříme. A proletěl  druhý krahujec, kterého jsme dnes viděli. Vidím je tu téměř pravidelně, bohaté remízky jim poskytují mnoho potravních příležitostí. Psí hřbitov je velmi pěkné místo na rozcestí čtyř cest, v zimě se tu drží koroptve a bažanti. A pak je tu zajímavá nazelenalá plechová tabule s nápisem: PAMATUJ! * JAK ČLOVĚK PŘÍRODĚ TAK PŘÍRODA ČLOVĚKU * VIZ ROK 2002. Pěkné, že? Nad hnědým polem stále prolétávají skřivani polní. Jdeme polní cestou směrem k Bílým břehům. Po levé straně dozrávají poslední „zdivočelá“ jablka. Chutnají výborně, stejně jako poslední letošní ostružiny. Podzimní sladkosti, občerstvení přímo z větévky, jaká je to lahoda v terénu. „Kro kro, kro kro“, ozývá se směrem od Mělnické Vrutice. Obzorkou prohlížím terén a ostatní se přidávají a tu spatříme hromadu hnoje či navážky a na ní čtyři... ne šest... deset ...patnáct... dvacet krkavců velkých! Dr. Pospíšil se usmívá od vousy, kdyby je měl, a praví, už dost, to nám nikdo neuvěří. Dvacatero krkavců se hašteří, létají po dvojicích nad polem, létají nad les a zpět. Chodí po zemi, čapěli na obrovské hromadě zeminy. Divoké reje a drsné „kro kro“ se nese krajinou. Je to úchvatná podívaná. V dáli za nimi jsou dvě stádečka srnčí zvěře, nad polem letí káně lesní... A občas se ozvou skřivani  a z lesa táhnoucí čížci a skupinky sýkor a mlynaříků. Podzimní ponurý kolorit je narušen tichými hlasy všudypřítomných živáčků. Na rozcestí Bílé břehy se občerstvujeme a posilněni vyrážíme dále. Obdivujeme pokroucené staré soliterní borovice, které rostou v remízku,  když se tu náhle jako přízrak zjevil daněk skvrnitý. Lehce přesadil polní cestu a běžel po pokoseném kukuřičném poli a směřoval k horizontu. Byl to impozantní pohled. Silný daněk s nádhernými lopatami proti šedivé obloze. To byl pohled! Jsou obrazy v krajině, které se vám zapíší do paměti a do srdce.., mohou to být i zcela všední věci... a znáte ten pocit, že zavřete oči  a vidíte to znova a znova. Mívám to často. Všichni účastníci z toho měli nevšední zážitek. A pak děti našly u pole  kadáver srny, která byla zřejmě sražena kombajnem při seči. Dostali jsme se k Čepičce, opět rozcestí. Směr Lhotka u Mělníka, Mělnická Vrutice a Hleďsebe. Nad Čepičkou prolétlo osm krkavců. Směr? K té hromadě v poli. Jdeme se podívat do krajiny směrem k Vrutici. Rozvolněná krajina, takovou milují daňci. Pole, louky, remízky, lesíky, veliké bohatství biotopů. V dálavě letí hejnko patnácti kvíčal a cca 400 špačků obecných. Nebo jich bylo 358? 425? Veliké kompaktní hejno táhlo směrem k Mělníku. Byly slyšet hrdelní hlasy krkavců, ozval se i  drozd brávník se svým „křř, křř“ a budníček menší. „Cilp cap, cilp cap“. Obracíme se zpět a jdeme do Lhotky do Mělníka, která je v nadmořské výšce 210 m v jižním okraji Kokořínského dolu. Došli jsme ke skalnímu bytu čp. 1.Byl v pískovci vytesán okolo roku 1900 a byl trvale obydlen do roku 1982. Dlouho jsme tento architektonický skvost prohlíželi. Celá Lhotka je nádherné hnízdo a stojí za důkladnější prohlídku. Tak snad příště. Po silničce se vydáváme k červené turistické značce a vidíme dva mladé muže jak staví plot. A nevěříme vlastním očím. Žádný beton, ale místní kámen pískovec, plot bude  postaven z lokálního materiálu. Tak tady vědí co je cit pro krajinu  a krajinný ráz. Ani nevíte jak mi to hřeje u  srdce. A tak se s mladíky dávám do řeči  a chválím je. Dozvídáme se, že kdysi tu za minulého režimu chtěli dělat autobusovou zastávku  a tak původní plot musili majitelé rozebrat. A kvádry pískovce si naštěstí uschovali. Zastávka se nepostavila. A plot se znova staví až v roce 2013. Červená značka nás navádí do Liščí rokle, kterou se pak dostaneme do Chloumku a posléze na Mělník. Začíná nám pršet  a pak už pořádně lije. Ale všem je teplo, protože stoupáme strouhou, která v horní části poněkud zarostla. Asi je málo turistů. Ještě před osmi, deseti lety jsem jí projel na kole od shora dolů. Chvíli jdeme  lesem  a jsme na Chloumku.  Poslední 2 km sbíháme po silnici a celou skupinu doprovázím na výchozí bod, tedy na autobusové nádraží v Mělníce. Zde naše cesta končí. Shrnujeme největší zážitky a vyhrávají krkavci a daněk. A skalní byt to uzavírá. Doufám, že se to všem zúčastněným líbilo, a ti kdo nešli, tak snad půjdou příště s námi. A řeknu vám, přišli jste o hodně!

PS. Druhý den tam byli krkavci jen čtyři a daněk žádný... Ale všude mnoho jejich stop. A v každém posedu seděl myslivec s puškou. A tak jsem se ocitl v nepříjemné pozici. Naštěstí jsem jim vše vyplašil a tak po ničem a po nikom nepálili. Protože nepálili ani po mně, mohl jsem dopsat tento článek. :))

Loučení s létem, 22. září 2013 

Pavel Švec, 24. září 2013

Okolo deváté jsme se sešli na mělnickém autobusovém nádraží. Ráno bylo nádherné, již od rozednění  byla mlha a slunce se dralo z bílé tmy. Dorazilo nás 26, z toho 13 dětí. Na rybníčku v parku jsme si vysvětlili jak je to se zbarvením divokých  kachen a spatřili jsme vzácnou kachničku mandarinskou, samce. Polodivoké nutrie byly všude kolem. Zpíval budníček menší, jednalo se o jeden z posledních ptačích zpěvů v letošním roce. Z kaliny tušalaj se ozýval nesmělý zpěv mladého samce kosa černého. Zastavili jsme se na rozhraní dvou rozdílných biotopů v městském prostředí – betonová poušť obchodního domu  jehož název začíná na „T“ a divokého ruderálu, který je zarostlý  pionýrskými druhy dřevin  a bylin. Kdo se mnou byl minulé vycházky, tak mohl vidět „pokrok“ jaký příroda udělala s divočinou na jalové půdě ruderálu. Dětem jsem ukázal co by mohly mít v deníku. Stačilo nadzvednout vyhozený poklop z automobilu, deska co zakrývá kufr v kombíku, a pod ním se děly podivuhodné věci. Poklop tam nebyl dlouho, protože  pod ním byla zažloutlá tráva, ale již tento antropogenní mikrobiotop byl osídlen mnohonožkami – plochule Polydesmus complanatus,  mnohonožka Ommtoilus  sabulosus, žížala obecná. Čím déle tam víko bude ležet, tím více pod ním přibude živočichů. To by mohl být nápad pro mladé badatele, co mají v přírodě sledovat a zkoumat. Počítám v zimě s nastěhováním myšovitých hlodavců, se zásobami oříšků, pecek apod. Cesta přes Mělník, jediný výrazný kopec během vycházky, ubíhala vcelku svižně. Nad městem létaly jiřičky a vlaštovky. Dostali jsme se k vyhlídce, pozorovali jsme soutok dvou našich největších řek, Vltavy a Labe. Nad Hořínem proletěli  dva kormoráni velcí. Sestupovali jsme  dolů k Labi a na květech pětiprstky byly desítky vos obecných  a útočných  a jeden vosík r. Polistes. Všichni se živili sladkým nektarem. Na opěrných zdech vinice a pod ní  byly stovky plžů suchomilek Xerolenta obvia. Zde jsme si něco řekli o významu starého města, opěrných kamenných zdí, které představují významný biotop pro živočichy ve městech. Ze starého mostu jsme si prohlédli soutok. Cyklostezkou jsme se vydali směrem pískovna Vlíněves. Obdivovali jsme staré stromy podél Labe. Akáty a topoly černé, všelijak pokroucené, vykotlané, rozsochaté, plné života, plné epifytů a dendrotelem. Výrazy jsme si vysvětlili v terénu. Kochali jsme se na břehu slepého ramene. V něm ležel padlý strom a na něm v jedné linii patnáct kachen divokých. Krásný to pohled! Do tůně vedl skluz  nutrií. Skluz je místo, kam chodí pravidelně vodní živočichové do  vody a z vody. Povídáme si o lužním lese, o jeho dynamice, kráse i stavu po povodni. Povídám o nornících, krásných červenohnědých hlodavcích typických pro lužní lesy. Chci najít obrázek živočicha, když tu malý badatel Matouš vytáhl svůj bohatě vedený deník  a hle, norník rudý v plné kráse. To je přesně ono, proč vyžaduji vést si přesně deníky. Pokračujeme dále, prošli jsme pod novým mostem a dostáváme se na mostek přes Mlýnský potok, což kdysi bylo jedno z ramen Vltavy. Pod ním na jeho železné konstrukci jsou zajímavé a bohaté  nánosy klacků, trav a bahna. Píši si to do deníku, abych na to nezapomněl a na jaře tam budu čekat hnízda konipasů a jiných ptáků.Ideální biotop pro ledňáčky je tento potok Napadané vrby, výborné pozorovatelny. Děti jak viděly vodu a šup, již se ráchaly na břehu. A bádaly a volaly neustále  Pavléééééé. Vylovily škeble, zbytky raka, kosti apod. My,dospělí, jsme na ně koukali, jak byla děcka šťastná. Ještě mnohem  šťastnější byla v samotné pískovně Vlíněves. Kamenitá pláž již pěkně zarostla, loni jsme na ní svačili na výpravě a byla holá, téměř holá... Vrby, topoly, břízky, lebedy, pryšce, rdesna, turanky, kvetl vlčí mák... Házeli jsme si žabky na vodě a děti lovily v tůňkách a mělkých vodách. Tam bylo života! Příště musíme vzít síťku na lovení ve vodě. Těch vodních brouků – různí potápníčci, vírníci, potápníci, vodomilové... Našli jsme velikou larvu ováda, z vodních ploštic se vyskytla splešťule blátivá, znakoplavka obecná, vodoměrka štíhlá, klešťanka, bruslařka. V rovných a kolmých stěnách byly nory po břehuli říční. Byly v době hnízdění obydlené, okolo vletového otvoru byl trus a na konci nor výstelky. Na veliké brukvovité rostlině, statná soliterně rostoucí rostlina, druh se nepodařilo určit, seděla nádherná nazelenalá můra blýskavka lebedová. Pátrali jsme po stopách  a na březích byly stopy volavek, kachen, kuny, psa, srnčí zvěře a stopy divokých prasat.  Na hladině zatím ani brko, což je odborný výraz pro stav, kdy je  na hladině prd., jen přelet kachen divokých narušil tichou oblohu. Pokračujeme v cestě, abychom obešli celou velkou nádrž. Objevujeme veliké housenky přástevníků a nacházíme obrovskou housenku lišaje svízelového ( Hyles galii), která se brání tím, že na nás vystrkuje hřbet, kde má devět párů „očí“. Dětem ukazuji obranný mechanismus housenky. Obracím nebohou housenku neustále na záda, ale ta sebou prudce trhne a otočí se zpět. A všechna děcka uskočí a leknou se. Tak toto zvíře se jíst  nedá. Všechny housenky lišajů mají jakýsi ostrý trn na konci těla. Housenka je barevně proměnlivá, např. v předposledním instaru je úplně zelená také se žlutýma očima. Pískovna je plná jídla pro živočichy a lidi, které je krásně zbarvené.. jablka, hrušky,hložinky, skalníky, bezinky, špendlíky, zplanělé víno, šípky... Ještě jsme viděli denní motýly – babočky paví oka, admirály, bělásky. Z vážek létají vážky rudé, vážky obecné, šídla modrá a šídla pestrá. Vážky jsou vždy menší velikosti, šídla jsou mnohem větší a rychlejší a tyto podzimní druhy jsou namodrale zbarvené. Na hladině jen tři potápky roháči, volavka popelavá číhala v rákosí  na kořist a samice motáka pochopa se motala nad rákosinami. V bahně jsme sledovali četné stopy naší zvěře – srnčí, černá zvěř. Cestou domů se ozýval cvrčivec révový svým charakteristickým hlasem. Cvrčivec patří mezi rovnokřídlý hmyz, tedy do rodiny kobylek, sarančat a cvrčků. U obce Vlíněves prolétla káně lesní.

Vycházka měla přes 10 km délky, venku jsme byli od 9 do 18:00 hod, bylo oblačno, 18st.C, teplo. Ukázali jsme si lužní lesy po povodni, viděli jsme zcela přeměněnou krajinu zdánlivě zničenou, pískovnu, která je již opuštěná a příroda má zde volnou ruku zacelit rány po člověku. A daří se jí to báječně, protože je to oása klidu, pestrého života v polní krajině.. Doporučuji účastníkům aby se sem vraceli, protože sled událostí, sukcese, roční období, činí tuto oblast velmi pestrou  a zajímavou. Kdo se mnou byl minulé vycházky, žasl, žasl nad tím, co vše se za rok,  za dva změnilo. Stejná místa, zdánlivě stejná místa jsou velice zajímavá tím, jak se mění a dynamika zjizvené krajiny a její osidlování je nanejvýš interasantní.Tak opět příště, přátelé! Pěknou fotodokumentaci vycházky provedl Roman Murdych, čímž mu moc děkuji. Na jeho fotografiích můžete vidět housenku lišaje, larvu ováda, blýskavku, spokojené děti... Odkaz najdete na Nástěnce pro PCHK...

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz