Psanci Železných hor

Nové články

9.5. 2011  2 nové pohádky o hovadu a přepsán úvod do pohádek o hovadu

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Tyto stránky věnuji ing. Jiřímu Jadrnému, mému tchánovi, který již není bohužel mezi námi a byl to skvělý člověk a Mgr. Václavu Žemlovi, malíři, hudebníkovi a mysliteli. Oba to jsou vzácní lidé a radost jim naslouchat.

Chladný den, olejový pastel,  Pavel Švec 

PSANCI ŽELEZNÝCH HOR (PZh i PŽh je správně, záleží na tom, zda to píšeme v sms zprávách nebo správně česky :))), protože častá je naše komunikace přes sms zprávy (v tomto komunikačním mediu vznikaly první básně v próze Muž v klobouku a Pohádky o hovadu). Zde je vidět, že i sms zprávy mohou obsahovat a nést i těžká témata... nebo přenášejí i jazyk latinský, což není tak obvyklé v dnešní době... PSANCI ŽELEZNÝCH HOR,  to je výtvarně-literární-přírodovědná skupina nadšenců působící v krajině hlubokých lesů, krásných luk, čistých vod, kde z potoků se dá pít, působí v kraji půvabných městeček, vesniček a samot, kde lišky dávají dobrou noc, působí v kraji, kde krajinomalba je malířský styl číslo jedna, a v každé druhé vísce žije minimálně jeden malíř..., kde voní terpentýn a koberce bylin, působí v kraji, kde hnízdí černí čápi a ostříži a stále kvetou orchideje... v tomto kraji na Malé Stříteži u Horního Bradla a na Lipce se sešla vzácná suita lidí, kteří si dali jméno PSANCI  ŽELEZNÝCH  HOR... 

Psanci Železných hor je výtvarná, literární, vědecká a filosofická skupina lidí... velkoměsta s nenasytnou hubou netvora mamonářství  jim brání v rozmachu...  a tak se členové uchylují do lůna přírody a tam jako psanci nepochopení civilizací, ale i manželkami a dnešními globalizovanými poměry tvoří a myslí a kochají se...a milují svou otčinu a šíří její věhlas v širé kraje... Psanci...  prvně tohoto slova užil Jiří Jadrný a pak nějak kolektivně se k tomu připsalo ... Železných hor...

Psanci Železných hor mají v plánu vydávat i vlastivědno-přírodovědný plátek (časopis) TILIA ( lat. lípa). Bude obsahovat apoteózu na kraj železnohorský... vysočinský... TILIA byla založena na Lipce v srpnu 2010 panem Václavem Žemlou, Pavlem Švecem a Lukášem Němečkem, který přislíbil zpracování na pc, protože jako jediný to s ním pořádně umí, ale Muž v klobouku (Pavel Švec) se to také trošku naučil, tak snad... Uvažuji, že část periodika TILIA bude na stránkách strix.websnadno.cz

(květen, 2011) 

Zakladatelé Psanců Železných hor (zleva doprava - mgr. Václav Žemla, Pavel Švec a ing. Jiří Jadrný)

Definic Psanců Železných hor je povíce, ještě tu nejpřesnější vyplodí ve své moudré hlavě náš nejváženější  a nejstarší člen, slovutný mistr slova a štětce, Václav Žemla z Lipky, na které bydlí ve svém letním  sídle. Na Lipce a na Malé Stříteži u Horního Bradla jsou dvě nejdůležitější místa setkávání  PZh.

Cestovatel (Emil Holub), uhel, nakreslil Lukáš Němeček, uměl. jménem Leonardo Lukíny, 2010, člen Psanců Železných hor, Je to Muž v klobouku na stavidle vypuštěného rybníka u Hostetínek - kdyby jste to nepoznali, tedy to stavidlo a rybník :))

Obsah sekce:

Muž v klobouku, 2010, 2011

                       Pohádky o hovadu aneb pohádky ze Železných hor, 2010, 2011

Básně v próze, které vznikají rozjímáním v kraji, kde se tak trochu zastavil čas. Miluji slovo kochat se, je to spolu s rozjímáním jedno z nejhezčích slov... a ještě láska mezi ně patří...

Sbírka Muž v klobouku,2011

Sbírka Muž v klobouku je poetické vyprávění toho, co vnitřně prožívám při toulkách krajem v okolí Trhové Kamenice. Pár stavení, to je Malá Střítež u obce Horní Bradlo. Rozjímání většinou začíná v časných jitřních hodinách, kdy se vytratím tichounce z chaty a nadýchnu se čistého železnohorského vzduchu... Chlad, rosa, zpěv ptáků, v dáli hlasy kravek z pastvin, ostříž, který má hnízdo přes louku v malém lesíku pokřikuje a vítá nový den. Je hřích spát dlouho, v Železných horách jsou nádherná rána, ctnostná a čistá, jako duše některých žen. Klobouk, obzorku (pěkné synonymum pro dalekohled), síťku na hmyz a otevřené oči... tiché kroky mě vedou po pěšinách, kde chodí zvěř. Tam, kam chodí laně pít (to jsem si vypůjčil od vynikajícího básníka Jana Skácela), tam chodím pít i já. Voda z Polomky, z potoka, který protéká pralesem Polom, je tou nejlepší vodou, kterou jsem kdy okusil. Pít z dlaní, smáčet rety v chladné tekutině a nechat vodu stékat jícnem do útrob, to je jistý atavismus... nádherný pocit svobody, kde si člověk uvědomí, že za tuto vodu neplatí vůbec nic. To je pocit těžko popsatelný..., že to skutečně pochopíte jen v okamžiku, až to sami zkusíte. A pak zvednete hlavu, jako to zvíře, rozhlédnete se kolem a podíváte se do tváře nového dne. Pozdravíte ho, pološeptem řeknete... dobrý den... a svět je rázem bližší. A domnívám se, že takto by to mělo být. Na chvíli se zastavit, zapomenout na starosti všedních dní, na stres, který nás ničí, zkrátka vypnout a jen se dívat, naslouchat zpěvu ptáků a koncertům hmyzu na lukách a v lesích. Je to šílené, bláznivé a praštěné? Nikoli... zkuste to a uvidíte a prožijete ten pocit volnosti a svobody, kterou vám dá příroda.

Malíř z Lipky, pan Žemla, mi dal přezdívku Emil Holub. To je přezdívka, kterou nosím jen v Železných horách. Nikam jinam se nehodí... v jiných částech vlasti mám ještě dvě... a ty se zase nehodí do Železných hor. A nevím, zda vám je tu řeknu..., protože to není podstatné. Proč Emil Holub? Pořád někde "rajzuju", triedr a ta "síťka na motýly", batoh plný knih a vody a nádob na přírodniny. A klobouk, ten vynález, který obdivuji... Muž v klobouku se toulá krajem, povídá si s lesem i loukou, pije z chladných vod potoků a smeká, když přeje dobré jitro či den domorodcům ve vesničkách. Je důležité se umět zastavit a pohovořit s místními usedlíky, protože jedině tak se o kraji a krajině více dozvíte. I o lidech... A ze střípků zážitků vystavím jakýsi obraz kraje... jak slovem, tak i obrazem...   

Muž v klobouku, u Javorné, foto: Jiří Náhlík, 2010

Muž v klobouku

Jsem muž a rád chodím v klobouku. Dělá mě tak trochu zajímavějším  a drsnějším. Alespoň si tak připadám. Navíc se domnívám, že klobouk patří do přírody. Chrání hlavu před žárem slunce a deštěm, dokonce i před ptačím trusem shůry. A copak může být hlava nahá? Do klobouku se dá nabrat voda, je-li kožený, dá se do něho chytat hmyz, není-li po ruce  entomologická síťka, sbírat houby i nosit žáby přes silnici, když na jaře táhnou. Kdo vynalezl klobouk, byl génius, to vím zcela určitě… 

U Chrudimky

Tam, kde se dá z potoků ještě pít, toť kraj, který je ještě rájem v naší vlasti. Již okusil jsem vodu ze tří potoků a blažení se rozlilo v ústech a útrobách. A černé jeřabiny při cestách nabízejí zdravé pohoštění plné vitamínů. A maliny. A ostružiny. A houby. A borůvky barví rety do tmava. A dívky se koupají v prosluněné Chrudimce a smějí se na celou nivu. Motýlice usedají na suché větvičky olší a svítí modře do okolí…

U křížku pod Lipkou

Den otevírá oči a slunce vstává z mlhavého závoje a krávy na pastvině se k sobě tulí a pára z tlam jim stoupá nad hřbety. Je půl hodiny po páté a střízlík vyzpěvuje na vrbě v podmáčené louce a překřičí i traktor hlučící na horizontu pastviny. Zastavuji u trsu ostružin, kde se v noci odehrála krvavá řež. Pavouk lapil dvě mouchy a jednu tiplici a nyní hoduje za zpěvu budníčka většího. Jeřabiny s korálky rosy září jako drahokamy… a jsou ještě hezčí než na pultech zlatníků… možná hezčí je snad šperk v dekoltu půvabné dívky kráčející laním krokem lesní tišinou… a dávající luční kvítí k božím mukám…

Jitřní zastavení u Chrudimky

Jitro. Slunce vstává o něco dříve než já. Den vylézá ze skořápky noci. Paprsky hladí účes posekaných luk a první pestřenka opilá novým dnem zahajuje lesní hmyzí koncert. Ostříž proklál modré nebe a komár se vesele nalévá mou krví. Mé kroky vedou ke Chrudimce. Motýlice, stovky modrých tělíček se plavně vznášejí nad řekou, až z toto zrak přechází. Možná je mezi nimi zakletá krásná panna, která čeká na svého prince. Kochám se, čas se zastavil, voda plyne… jsem v pohádce, tak nač otevírat tajemství. V podvědomí se mi promítají obrazy Odvárkovy, Sodomkovy, Komárkovy, Slavíčkovy, ale  i Průcha s Wagnerem se v tom defilé projde. Tady jsou ta malovaná místa mistrů…!

 Raníčko 

Ráno zmírá pod tíhou teplého poledne a chladné vody potoka bublají v lesní tišině. A hýl sedí v tmavém smrčí a svítí jako červený trs jeřabin. Jitro v Železných horách je malíř, který tu  nikdy nemůže ztratit inspiraci. I schnoucí liščí trus na kameni plný nestrávených chrobáků má v sobě sbírku poesie… 

Rosa

Malá zrcadla na pažitu září jako drahokamy. Zmáčená krajina, zmáčená louka, zmáčený břeh u Chrudimky pod Horním Bradlem. Ostré ostřice s listy ostrými jako břitvy hrozivě trčí z pažitu. Zadívám se pozorněji a hle…a hledím na subtilní vážku, malou vážku obalenou malými krůpějemi rosy. Jsou malé, jsou jich desítky, korálky hýřící barevností jak jimi procházejí paprsky slunce, září jako drahé kamení,  ranní chlad a chladná voda a můj fascinující pohled ji pomalu probouzel. Byla jako křehká víla, která cudně klopí zrak při pohledu na neznámého muže, jež se blíží k řece smáčet své oudy. Červenka pěje svojí melancholickou písničku a ostré vypísknutí prozradí ledňáčka. Ticho lesní tišiny, ticho lesní samoty a probouzející se den. Slunce stoupá a hřeje a paprsky své opírá o kus naší vlasti a čas plyne pomalu a klidně jako pírko plující v tiché části toku…je to pírko káněte a pluje neznámo kam…

Pláč krajiny

Obloha je barvy Paynovy tmavé šedi. Nad Lipkou se mraky válí jako antičtí lidští bozi… Z lesů se dere mlha hustá a chladná…tichá předzvěst těžkého deště…Ptáci tiše zpívají, chudobky, pampelišky a máchelky zavřely své cukrárny pro hmyz, který stejně nelezl a nelétal. První kapky dopadaly tak tiše, úplně tichounce a lehounce, ani listy trávy se nezachvěly. Kraj ztichl… ztichl jen na chvilenku, na tu chvilenku, než déšť vytrvale zaléval krajinu od sebou. A stál jsem na pěšince v divoké zahradě, kde má bydlení ježek, kuna a hnízdí tu nerušeně ptáci, a stál jsem a díval se na provazy vody, které dopadají na zem, na zem již mokrou od jitřních ros… A náhle začalo všechno vonět, vonět tak intenzivně, že takový parfém nikdy nenapodobíte. Ani Francouzi by to nesvedli. Nasával jsem tu vůni, ten odér, plný nos čichových vjemů… a snažil jsem si je zapamatovat, abych si je vždy vybavil, až se mi bude stýskat po kraji, kde déšť voní jako akvarel v přírodě…

Pastvina s krávami, olejový pastel, 2010, Pavel Švec

Cardamine trifolia

Je tomu asi pět let, s dcerkami jdu po silničce, hnědý klobouk a zelený ohoz a obzorka na krku… slunce již zalévá louku pod lesem, teplé houstičky voní v batohu, vidina snídaně na zahradě, za zpěvu ptáků a vrzání hmyzu… Jede bílý vůz s šípem ve znaku a pomalu zastavuje… Vyklonila se známá tvář z ČT 1, Vladimír Kořen, tehdy známá tvář z pořadu Zelené srdce Evropy a dnes ještě ze soutěže Zázraky přírody. Sjel mě pohledem a zřejmě usoudil, že jsem ten pravý člověk, co by jim byl nápomocný. Jeli do pralesa Polom, natočit jednu sličnou bylinku, takovou najádu v říši rostlin.

„Dobrý den, pane“, oslovil mě, „vypadáte, že to tu budete znát“, usoudil. Odvětil jsem, že možná ano, dle toho, co budou potřebovat .

„Ano, pane Kořene… já vás znám“, vyhrkl jsem trapnou poznámku, „jistě, v čem mohu pomoci…“ Řekli mně o té rostlince a jestli bych jim neukázal, kde ji najít, že je tlačí čas. Dcery jsem doprovodil domů, byli jsme sto metrů od chaty, a šel jsem do pralesa za filmaři. Televizní štáb, no štáb, kameraman, zvukař, Kořen s velkým „K“ a jeho děti…Den počínal být horký, plantáže starčeků Fuchsových voněly, včely bzučely a potok bublal svojí monotónní píseň. Hledali řeřišnici trojlistou. Řeřišnici trojlistou. Řeřišnici trojlistou. Jen si to zkuste vyslovit několikrát po sobě. Byl jsem svědkem, že i zkušený moderátor to „sjížděl“ na osmkrát… stál u znaku, u státního znaku přírodní rezervace… „jsme na lokalitě, kde se vyskytuje vzácná řeřišnice trojlistá“, po osmé to bylo výborné, tedy pro zvukaře…

Zavedl jsem je těžko přístupným terénem k potoku Polomka. Chudák kameraman vláčel těžkou kameru přes klády, větve, kořeny s malým „k“, a svahem k potoku… Pamatuji to zcela přesně, jako by to bylo dnes… slunce ozářilo trsy kardamínek u štěrkového nánosu, jako by to byly skutečné hvězdy… Kameraman hned začal točit, aby neztratil světlo… a malé rostlinky se cudně chvěly pod vysokými buky. A aby to bylo dokonalé, po chvilce přiletěla sršeň k potoku, sedla si na kamínek  a počala pít tu lahodnou vodu plnou kyslíku. A Vladimír Kořen byl vosou tak fascinován, že takto zapáleného člověka  jsem snad viděl jen u sebe samotného…Dopila a odletěla s hřmotným zvukem kamsi do útrob Polomu… A já se napil též…ze štábu na mě hleděli na mě fascinovaně, ale po shlédnutí „místního znalce“ usoudili, že to bude bezpečné, tak se na doporučení  první napil Vladimír a pak kameraman… Chutnala jim ta přírodní voda nejpřírodnější, chutnala jim moc, a bodejť ne, vždyť pramení na louce těsně nad pralesem a celou dobu svého toku teče jen v chrámu plném stromů…

Byl to pěkný zážitek, viděl jsem, jak pracně se točí dvě minuty pořadu Zelené srdce Evropy, kolik to stojí práce a námahy... Važme si přírody kolem sebe, přátelé…

V dubnu a květnu řeřišnice trojlisté rostou  a kvetou bílými květy pod velikány buků a smrků a pod zbytky mrtvých jedlí... jsou jich tam tisíce a vyskytují se i na hlavní přístupové cestě... a lidé po nich šlapou a téměř si jich nevšímají. A je to možná dobře a rostlinkám to nevadí... více by jim vadilo, kdyby se změnilo hospodaření v pralese. Pokud tam bude vládnout příroda, porostou tam kardamínky trojlisté...

Vítej!

Šest ráno. Slunce zalévá vlhké louky, rosa se třpytí na listu kontryhelu a v dáli štěká srnec. Záplava zeleně, ta škála odstínů a valérů, těžko by malíři stačila. Potok zurčí na své cestě do Chrudimky a nese s sebou koncerty zvuků z lesa. Rozčilená koňadra se chvěje touhou chutí poznání, kde je ten poutník v klobouku, jež ho prý znala její máti i babka.. Oblohu rozčísl ostříž a na obloze napsal svými perutěmi… vítej!

Karel  Wagner

Po páté jitřní hodině voní v oparu nad loukou černá káva a čaj… muž v klobouku se opíjí  čerstvým povětřím, čte knihu Kmoškovu o osamělém malíři Vysočiny, z Kameniček, té půvabné vísky s malířskou tradicí..Váš trvalý odkaz žije, je tady a zde, Mistře Wagnere! Slavíčkova malířská škola na Hlinecku v tom nádherném, leč chudém kousku naší otčiny, netrvala jen ty dva roky… , ale ona v tichosti vábí, ba v dobrém slova smyslu… znásilňuje… mnoho uměleckých  bláznů, kteří se nechávají zahrnovat polibky té chudé děvečky krajiny. Louky, břízy, aleje jeřábů, to píše do  knih a časopisů kde kdo, ale já si dovolil užít tohoto tvrdého příměru, protože jsem vtažen do trvalého objetí milenky zvané Vysočina… Káva voní a čaj též a terpentýn rozlitý na paletě. Káva voní a vzduch se plní vůní parfémem té znásilkyně… školy mezi ňadry Vysočiny…

Skorec

Kolik příjemných chvil dokáže naplnit skorec, který brzičko ráno raníčko poskakuje po mokrých balvanech, potápí se, třepotá křidélky a zapěje svou vysoko zpívanou písničku, která v ohlušujícím řevu jezu musí vyznít… A víte, drazí lidé, že i klenot umí létat? Ledňáček v záplavě prvního slunce na Chrudimce oživuje paletu zeleně na břehu toku. Takové jitro, to je nejlepší medicína na unavenou duši věčného poutníka za něčím, čemu se říká harmonie, soulad a souzvuk

Noční obloha

********tma***********************************************tma****************************tma

*******************tma*********************************************tma*****************

****tma**********************tma************************tma************************tma

Voda v PETlahvi a voda z bublajícího potoka

Lesní tišina, bublající potok, voda, která se z něho dá pít… nic lahodnějšího není, než se s rodícím se dnem napít plnými doušky té životadárné tekutiny přímo z hlatě potoka, jako divoké zvíře… Mám rád tento atavismus, z lahve ze supermarketu pije každý vůl. Která voda je zdravější? Ta stresovaná v lahvi kupovaná ve špinavém městě nebo ta voda neustále čerstvá, volná a tudíž zdravá. Co je písek či malý korýšek oproti PEThumusu?

Rybník Rohlík, pastel, Pavel Švec, 2011

Mokrá báseň

Provazy vody smáčejí kraj v povodí Chrudimky, proudy vody modelují louky, rýny plné vody odvádějí vodu do bouřící Chrudimky. Krajina pláče, ale je nádherná,  jako dívka s mokrými vlásky… A slunce… a vítr jí suší kadeř a mlhy zahalují její půvabnou tvář. Je tajemná, otevřená, náruč plná květin, zpěv zní v lesích a potocích… Ó, kraji malebný, ať pera básníků a štětce malířů stále ukazují světu tento kout český. Náš český!

Čistá radost

Znaven pochůzkou po pralese Polom, obtěžkán batohem, obzorkou a vodou z Polomky v lahvích, složil jsem údy své na padlý kmen a odpočíval. Bylo to odpoledne v červenci 2005, prales hrál úžasnou symfonii a přemlouval jsem víčka, aby ještě nezakrývala mé zraky…, když tu najednou slyším křik a dětské hlasy. Hlasy se blížily, křik sílil a najednou se tlupa asi dvaceti dětí  vynořila ze zatáčky a pak se ztišila, náhle… tak najednou… a tiše pak ta banda došla ke mně a sborově pozdravila unisono…Učitelky dobíhaly… Ze dvou třetin to byla Cikáňata okolo 10 – 14 let.

„Dobrý den, pane, vy jste myslivec?“, zeptal se klučina, tak dvanáctiletý. „Jste, že ano?“ Abych vypadal „drsně“, řekl jsem, že ne, ale strážce tohoto lesa. Když učitelky doběhly, již jsem se s dětmi bavil o lese, o kytkách, o zvířatech, o tomto kraji. Učitelky nebyly učitelky, nýbrž vychovatelky, a děti nebyly ze školy, ale byly z dětského domova. Zůstaly i vychovatelky. Ty děti byly zaujaté, nechaly si vyprávět, byly nadšené, když  pozorovaly chrostíky v Polomce, odchytil jsem  vzácného strumičníka, prohlížely si kytky, které jsem jim ukazoval… Nechtěly jít, ale jel jim autobus. Vychovatelky se rozloučily, ty děti zesmutněly…, ale vzápětí se smály, že se jednou opět potkáme, říkaly, že to bylo pěkné…z dálky zněla písničky. Odcházely, mávaly a já osiřel…Lesní ticho, jen ten hmyz a bublající potok… a čistá radost zůstala. Uvědomil jsem si, jak chudá jsou ta děcka, která nepoznala milující rodinu… A uvědomil jsem si, jak se nechají děti svést na cestu poznání přírody. Rozhořela se ve mně touha vést přírodovědné kroužky pro děti…to jsem již dělal v zoologické zahradě v Praze průvodce pro návštěvníky…(první záznamy o přírodovědných kroužkách mám v jednom deníku z roku 1997, pozn.). A podařilo se to v roce 2010, přírodovědné kroužky v pražské zoo máme…

Zpěv

Stoupal jsem na kole prudkým kopcem z Libice nad Doubravou, přes Lhůtu do Barovic. Lilo ze mě jako z vola a v některých pasážích jsem i potupně slezl ze své Retynky(kolo zn. Reta, HotRock 2000) a šel pěšky. Kopec nebral konce, dlouhý a prudký, samá zatáčka… kdo to tam zná, je to zrovna ten zlom, kde Železné hory nabírají svojí výšku, je to ten zlom mezi nížinou, tam kde teče dole Doubrava a nahoře Chrudimka…Konečně vidím světlo, končí les a začíná vesnice… Barovice. Nasedám, aby to vypadalo, že jsem to vyjel, za chvilku zastavuji, abych se pokochal architekturou zdejších chalup. A pak slyším zpěv, tichý, v dáli, ženský, tichý zpěv. Popojedu  a vidím stařenku jak okopává záhonek  a zpívá si lidové písničky. Sedl jsem si na mez, tak, aby mě neviděla a poslouchal. Třeba vám to připadá, že jsem se zbláznil, ale až se vám to někdy podaří slyšet ještě pravý a nefalšovaný lidový zpěv v některé naší české  vesnici, budete na tom podobně jako já... Budete uneseni. Hudby máme všude přehršle, kvalitní i zcela bezcenné, ale ne takové čisté a plné radosti, tak jak vyzní česká písnička v české vesnici. Stařenka zpívala a zpívala a já musil jet, domu ještě daleko. Těžko se mi odjíždělo, den se chýlil ke konci a kola bicyklu se točila směrem k Malé Stříteži..

Léto, pastel, Pavel Švec, 2012

Petrkov

V prvních letech, kdy jsem počal jezdit do Železných hor, jsem na jednom z mnoha výletů na kole i pěšky objevil vesničku, nebo spíše osadu, osadičku Petrkov, malá osada vklíněná do palisády lesů. Zapůsobila na mě tak silně, že nevynechám ni jeden rok, abych se tam nezašel podívat. Les, louka plná úpolínů, a stará hájenka, samotná, opuštěná, smutné zdi stojící ku nebi, střecha plná života. Naproti přes silničku stojí stará chalupa roubeného typu… klid a ticho a v tom tichu slyším hlas venkovského učitele K. V. Raise, který se nese ze školy v Trhové Kamenici. Zapomenutý kraj, kde čas plyne mnohem pomaleji, kraj vzácných rostlin a keříků…vrba borůvkolistá tu roste na jednom ze dvou míst v naší vlasti. Také za ní jel štáb České televize, od kardamínek trojlistých, vzpomínáte?… a úpolínů tu je jako pampelišek…a bublinatky, vodní masožravé rostliny… srdce mi plesalo jako malému klukovi, když jsem našel v takové malé tůni… a ve staré hluboké rýze od traktoru… Ano, je to tak, od traktoru…a na mokré louce dokvétaly vstavače, pozdě, protože bylo studené jaro  a léto…Petrkov, to je má osada…tam bych chtěl jednou žít…

Jaro 2011 – Velikonoce kolem 20. dubna

Dole v kraji, pod palisádou lesů, roklí a svahů kvetou trnky a jabloně, slunce otevírá pampelišky a roztomilé úbory chudobek. Žleby, Ronov nad Doubravou, Třemošnice... Na obzoru se tyčí Lichnice. Vůz šplhá do kopce v lese, silnice se táhne a kroutí jako tělo zmije směrem k Seči... Proseč, Prosíčka, Vršov, Horní Bradlo a konečně Malá Střítež. Motor ztichl. A příroda kolem hlasy hýřila, křičela ba přímo snad i řvala. Drozdi, kosi, brávníci, konipasi, pěvušky... Zahrada nás přivítala koberci sasanek hajních, ladoněk a barvínku. Jsme tu, letos poprvé, konečně v náruči Železných hor a Muž v klobouku je opět  v kraji, který plní jeho paletu a Polomka již nachystala nápoj předků do nádoby v kořání stromových velikánů...

Setkání

Měl jsem po delší době volno a spánek je důležitý, všude slýcháváme... Ale dá se spát do pozdních jitřních hodin, když rána, a podvečery též,  jsou nejhezčí části dne? Vzpomínám si  na scénu jednoho Svěrákova filmu... Na samotě u lesa, jak se tam chodili domorodci dívat na Pražáky spící do deseti hodin dopoledne, svítí slunce a pěkný den jim utíká pod víčky zraků. Vždy jsem se tu, v Železných horách, těšil na brzká jitra... tma, rozednívání nového dne, chlad, rosa a káva, horká káva kouřící do éteru polohorského vzduchu... tmavý mok zahřívá zkřehlé tělo. Ale ten ranní koncert ptačí, hlavně drozdi zpěvní, brávníci  a rehci, časní zpěváci doslova uši zaléhaly... V Praze nám také opeřenci pějí a ten rozdíl v síle chóru, ten se přeslechnout nedá...Tady je vše tak nějak velké...a čisté, jako tóny ptáků... (i když ty z čistě fyzikálního hlediska čisté nejsou protože se jedná  o šumy). Jitřní setkávání... noci, rána a dne. Počátek a zároveň konec pro jiné. To je nádherný pocit. A nyní mi řekněte, dá se spát do devíti, do deseti hodin dopoledne?

Jitřní toulání

Tma. Ptačí chóry, které i vola probudí. Batoh, láhve s čajem, síťka na motýly a klobouk na hlavu a obzorku na krk. Stoupám cestou k Polomu. Na vlhkých loukách se pasou stádečka srnek. Drozd zpívá na vršku dvousetletého smrku a pára mu jde od zobáčku. A kosovi též...a rehkovi na střeše také. Slunce pomalu vychází, ale dává si na čas, nač spěchat... Na Lipce se pasou krávy, občas zabučí a proletí opozdilec netopýr. Les je tmavý, vonný a láká mě na doušek vody z Polomky. Napiji se z Polomky a do hlaviček budu bít holomky, když budou škodit pra-lesu to já nesnesu, jen když nebudu pít z potoka  do hlavy je budu bít... Tak nějak jsem složil ochranářskou píseň. No, to se mi občas stává, že mě napadají hovadiny... a takto vlastně vznikají pravé pohádky o hovadu. Spontánně. Jen tak. Slova plynou a já je nechám plynout, plynou jako čas, jenž tak plyne jako vody v Chrudimce... V interiéru pralesa je zvláštní klid, do ticha zní ptačí zpěv... nyní se přidala i pěnkavička, která se probudila a střízlík u svého hnízda ve vývratu olše na břehu potoka. Kolem jeho domácnosti jsem chodil denně, protože v těch místech Polomka tvořila jakousi tůňku a v ní byla ta nejlahodnější voda. Napil jsem se z dlaní a pak potupně naplnil umělohmotnou láhev. A v tu chvíli jsem se zamyslil, jak to lidé dělali dříve..., jak chodili do lesa ke studánkám pro vodu se džbery. O co my, dnešní lidé, máme lehčí život a neustále si stejně naříkáme. Zahučel ve vsi traktor. I tento zvuk dnes do vesnické krajiny nějak patří. Lidé se probouzejí. Světla přibývá. I ranních zpěváků. A první hmyz, denní hmyz, vylézá, sluní se, chvěje křidélky, zahřívají si tělíčka a těší se na nový den. Ano, ano, taková jsou krásná jitra v Železných horách. A když je mi smutno, tak se pomocí vzpomínek nebo i psaním těchto textů, zpátky vrátím do tohoto poklidného kraje... a ještě se podělím s tím, kdo si tyto řádky přečtou...

Pohádky o hovadu aneb pohádky ze Železných hor

Pavel Švec, 2010, 2011

Pohádky pro děti  i pro dospělé

Ani nevím, proč zrovna hovado, správněji by to měl být ovád rodu Tabanus, ale to by nebylo ono, nemyslíte? Ale hlavní postava je právě hovado rodu Tabanus.  Znělo by to moc vědecky a to přeci nejde, protože jsou to pohádky pro děti  i dospěláky vědce i nevědce a mají navodit veselé večerní usínání.  Pohádky o ovádu… pan ovád vypráví pohádky, no to je mi pěkná hovadina! Ještě horší by byla ovadina, kdyby se to bylo spisovně napsané. Pohádky jsou vyprávěny takovou zvláštní češtinou, jinými obraty, ale ty jsou  pro tyto zkazky typické a dají se od jiných mých textů dobře poznati, nebo rozeznati? Nejsou vulgární, ani pro děti škodlivé, jsou  jen praštěné, ale většinou je tam trochu málo poučení či se občas objeví pravdivá slova a někdy je tam úplný nonsens, ale to už si  posuďte sami. Většinou se jedná o krátké improvizované pohádky či příběhy, které jsem vyprávěl a vyprávím dětem, a nejenom dětem před usnutím. První pohádky o hovadu byly psány v esemeskové formě, když jsem je dcerám posílal z Prahy do Železných hor v době dovolené. Byly tam s maminkou na chatě na Malé Stříteži a já v práci v zoo v Praze. A tak jsem psal a psal a ono se to líbilo... Pohádky si oblíbili i dospěláci z řad Psanců Železných hor a jsou spojené právě se  Železnými horami. Tam se myšlenkově  zrodily, tam v mé hlavě vzešly, tam z mokrých luk a lesů s četnými potoky, kde malíři v každé druhé vsi v létě vystavují své obrazy, tam kde krávy bučí a hovada žerou... Jsou to většinou nonsensové texty, občas mají reálný základ, někdy ani to ne. Jsou spontánní, nikdo neví jak skončí, ani já sám to kolikrát nevím, protože musí být psány jedním dechem. Proudy slov, myšlenky se spojují se slovy do vět, tečou jako Chrudimka pod Trhovou Kamenicí, kde píská hýl a ryby loví vydra…

O vzniku impresionismu

Většina z nás ví, že se impresionismus zrodil ve Francii, ale…  

Letělo hovado… letělo přes Hlinsko přes lesy a louky, vesele si pískalo a potkalo dalších dvanáct kamarádů, jak s oblibou řkalo, spoluhovad. Ti byli na výletě z různých vesniček v okolí… ze Dřevíkova, Veselého Kopce, Stružince… dokonce i ze Svratky, kde žije a tvoří mistr Odvárka… Odvárka Jan, vynikající malíř, krajinář, své nezaměnitelné akvarely. Všech třináct hovad se usadilo na okraji lesíka u Jeníkova na poetickém místě, lidé tam vyhlásili rezervaci Louka pod Hrobkou a odpočívalo. Kolem prestižili šťavnatí mladíci s dívkami, usadili se na pařízku a zakousli se do řízků, chleby a okurečky a oddychovali, funěli jako divoká prasátka a nechutně s chutí se cpali jako neandrtálci, zvláště kluci mlaskali čelistmi, že to podnítilo zvědavost hovad. Ti z nich dostali takový hlad, že se vůbec nezdráhali a jali se  vysávati nebohé mládence  a nebohé děvečky. Jedno hovado mělo štěstí, Krvinka se jmenovalo, jeden z mladíků ho málem trefil po zadečku, ale včas uletělo…tak se sebrali všichni, stejně byli napití a letěli přes Jeníkov a měli namířeno do Kameniček, ale nemohli je najít. Pak se jedno hovado  rozhlédlo, ale špatně vidělo a řeklo, tam vzadu, teda vepředu, no před nosem je cosi co by mohlo být něco jako Kameničky… Malíř stál na louce, na stojanu měl rozdělaný obraz, patlal tam, tedy nanášel, barvičky olejové a voněl terpentýn…, zpíval si u toho a říkal si jak mu to pěkně jde…Třináct hovad jako letka se řítila loukou jako stíhačky, předháněli se, kličkovali, podlétávali se,nadlétávali se, zkrátka blbli, jako hovada!!! A najednou PRÁSK, PRÁSK, BUM, JAU… jeden po druhém to naprali do mokrého obrazu a váleli se tam jako Trufaldino v Goldoniho hře Sluha dvou pánů. Převalovali se v mokrých barvách, křidýlka, šest nožiček, teď to vše vynásobte třinácti… Malíř zuřil, nadával, klel, vyhrožoval Biolitem ale pak…pak…pak…se… uklidnil, když se podíval na nové dílo, které z toho vzešlo. Obraz byl skvostný, čáry a šmouhy… no, jak říkám, bylo to jedinečné. Z těch čar a šmouh vzniklo nové umění, český impresionismus. Hovada se vyprala v terpentýnu, malíř jim poděkoval a poslal je přes louku do Kameniček…A šťastná hovada plná slávy dorazila do vesničky tam se usadila ve stáji a čekala na dobytek a na hospodáře až se vrátí z pastvy, aby se nasytila…Dobrou noc…

Hovado a led

Plakalo hovado, plakalo, protože slyšelo, že prý v průběhu mnoha let se v zimě tvoří led. V létě o tom snilo, jaké by to bylo, kdyby se ocitlo v zimním čase na Vršově a tam by se sklouzlo na malém rybníčku. Jenže je tu problém, hovada nemohou žít v zimě. A tak se naše hovado rozhodlo, že na to půjde jinak. Ale jak? A tak přemýšlelo. Zabalí se do ovčí vlny. Tak hledalo ovečky, ty chundelaté tvorečky, navštívilo dvorečky a sbíralo vlnu. A doma si z ní cosi motalo, snad něco jako svetr, až se kosi smáli, o jeho duševní stav se báli. Ale vlna, to nebylo ono, hovado se do ní zamotávalo, protože je chlupaté, až se dva dny z toho čehosi vymotávalo. Tudy cesta nevede, řeklo si. Pak si vzpomnělo, že se ti dvounozí primáti halí do kůží. Letělo za vosou, a v jednom stavení v Prosíčkách našli kůži králíka, nevydělanou, a vosa mu na míru s kusadly velkými jako turecké dýky nastříhala vzorky… a odletěla.… S hovadem pak celý týden nikdo nemluvil, protož čpěl jako mikrob v útrobách. Nevydělaná kůže tak páchla, že brouk páchník páchne málo, že vlastně nepáchne, nýbrž voní..A tak hovado celý týden sedělo v průvanu, aby vyčichlo. Pak ale trochu nastydlo a bylo mu stydno, že se chová jako hovado a vůl dohromady. Ale co naplat, když chtělo se na Vršově klouzat. A tak vymyslilo, že bude pít horký čaj, a že mu to vydrží až do zimy teplé v žaludku a neumrzne. I to mu nějak nevyšlo, no posuďte sami, že je to hovadina. Co naplat, uchýlilo se k další metodě, rozhodlo se, že bude pít pot z těl dělníků než je vysávat. Ten je slaný a jak hovado vědělo, sůl zabraňuje zamrznutí. Sice to moc dobře nechutnalo, ale ta touha…A také si všimlo, že ti pánové pijí pivo a tam je alkohol a ten také nemrze, tak ty chudáky pracující navíc vysálo… A to konečně trochu zabralo.  A ještě mělo štěstí, ten rok zima přišla velmi brzo a tak se dočkalo i toho ledu na Vršově. Radovalo se, jako školka pakomárů a připravovalo se na klouzání. Klouzání, to je výsledek několika jednotlivých jednotek, tzv. kluzů, kdyby jste to náhodou ještě neuměli. A tak si hovado vyznačilo letovou stopu na ledovou plochu, rozbilo si hubu a tak se vztekalo, až do Seče ho bylo slyšet, a prskalo jako parta prskavců, až z toho usnulo a probudilo se až na jaře… Dobrou noc… 

O původu hovada

To, že je hovado hovado, to ví hovado samotné a já, a vy, tedy vy, kterým jsem to řekl a těm, kterým to řeknu, to budou vědět také. Tedy možná. Lehnout do postele, psssst a tiše a ležet…!... to hovado sedělo na osice, kde seděla kosice a pod ní lasice a opodál prasnice tam ryla pole u remízku a to sice tak, že ta kosice, než sletěla k výrypu pro něco k snědku, tak to prasnice sežrala dřív než ta kosice. A hovado se smálo…Hovado sedělo tiše a číhalo na nějakého turistu, aby ho bodlo a vysálo. Čučelo svýma zelenýma očima na silničku, kudy chodí turisté, turistky i s turisčaty a někdy i Pražáci, ale ti divní Pražáci, kteří se cítí být vždy Pražákem za každou cenu a chovají se v nádherných Železných horách jako blbci z velkého města, ze šílených chodníků a bulvárů a pasáží a podchodů a chrámů komerčního okrádání nakupujících… A ne jako my, kteří Železné  hory milují, píší o nich nebo je dokonce malují, nás hovada nekoušou, a když, tak nějak málo a něžně a jsou to většinou hovada s hovadskou povahou, taková ta hovada, která nasála metropolitní krev. A těmi nenaděláme nic…Tak to hovado stále sedí a hle, blb ze satelitu někde z okolí Černého Vola kousek za Prahou, si to vykračuje v drahém oblečku a hovado sletělo a píchlo vola do ruky, Ten hned tahá dezinfekci z batohu a kleje a kleje, že ten obtížný hmyz vůbec žije, že „von“ si vyšel na výlet, tak ho nemá co bodat. Ale nic naplat, i hovado potřebuje jíst a bylo tu o mnoho milionu dříve.Ale co jsem to chtěl vlastně říci? Jo, již vím, jak to hovado ke jménu přišlo… No, asi takhle…Ale vy už spíte… tak někdy příště…Dobrou noc…

Hovado a želva

Znavené hovado letělo malé výšce nad terénem a křidélky mávalo jako nějaký připitomělý strumičník a najednou uvidělo pěkný kámen. Přistávacím manévrem se na něho posadilo a dívalo se na palisádu Železných hor. Ten kámen ležel kousek od cedule Třemošnice a hovado si řeklo, že to zítra vezme přes Lichnici,… no a tam se na chvíli usadí a bude čekat na poutníky. Je turistická sezóna a tak turistů je habaděj a čerstvé krvičky bude dostatek, říkalo si to znavené hovado, co ani létat nemohlo, jak bylo slabé. Bylo totiž na závodech. To hovada občas dělají, že závodí. Oni se totiž vzhlédli v lidech, když jim druzí lidé stále říkali, neběhej tady jako hovado, chováš se jako hovado, jen hovado běží jako ty… mládež též říká… bojím se to říci, ale musím, aby ti slušní slyšeli, jak je to  neslušný a šílený… a to bylo stále dokola a hovada si to říkala mezi sebou, protože to byla pravda pravdoucí. Jak to zní, týýý vole, týýý hovado! No posuďte jak je to u hominidů hloupé. Ten kámen ležel kousek od cedule Třemošnice a tak to hovado znavené tam na něm sedělo a dívalo se na tu nádheru Železných hor a vzhlíželo k Lichnici, když tu náhle,… náhle… se to náhle pohnulo, ten kámen se nadzvedl a zafuněl  a hovado se tak leklo, až málem spadlo, ale drželo se tak pořádně… a udrželo se a tudíž nespadlo. Kámen vystrčil hlavu, čtyři sloupky nohou a byla z toho … želva, ale ne tak obyčejná želva, nýbrž želva kamenná, Testuda petromorfa. A nechám se vynést, řeklo si hovado, přeci nepůjdu na Lichnici pěšky či tam nepoletím. Ale hovado si zřejmě neuvědomilo, jak je želva pomalá. Takovým tempem tam může vylézt za tři dny, a to hovado pojde hlady. To poznalo, když želva popošla za tři hodiny pár set metrů, hovadu už tak kručelo v žaludku, že se několikrát želva lekla tak, a  zatáhla se do krunýře. To už hovado nemohlo vydržet a tak sebralo svých pár sil a na tu Lichnici si vyletělo samo. Potkalo tam pár německých turistů a ty s chutí vysálo. Z toho plyne poučení, spoléhej se vždy sám na sebe, protože vám málokdo pomůže. Nyní již spát…

Hovado  a zeměpis

To si hovado stěžovalo, že po jejich rodu Hovadů není pojmenována u lidí žádná země, ostrov, řeka, hora, potůček ba ani žádná louka a políčko. Začalo po tom pátrat a ptát s učených hmyzů, proč tomu tak je. Všichni kroutili hlavou, buď, že nevěděli, nebo jim to bylo jedno. Proč by se měla nějaká hora  jmenovat Krtonožková hora, Potápníkova tůň či Mravenčí sídliště, Páchníkova sluj či Hrobaříkův hřbitov. Stále si hovado zoufalo a bylo tím posedlé. Jeden moudrý hmyzák Anoplius, mu pravil… Jakmile se po Tobě něco pojmenuje a lidi to objeví, je se vší krásou konec. Začnou tam ti dvounozí prevíti jezdit, soci studovat, ve všem se rýt jako divoká prasata, přehodnocovat, že tak a tak ba to bylo lepší, začnou kácet, stromy a keře bourat skály a kopce, napřimovat řeky a budovat cesty mnohem delší, širší a hnusnější než mají mravenci. A je po ráji. A po kráse. A po…, no to je jedno. Hovado přemýšlelo a přemýšlelo, ale na nic nepřišlo, protože to bylo přeci jenom hovado… A hovado naše milé, není hovado jako hovado, toto hovado bodá a saje jenom lidi nehodné, ty, kteří se v Železných horách chovají hůř než všechna hovada ostatní. Ale i  tak stále chtělo mít své území, nemusilo by být velké, stačilo by i malinké, zcela malinkaté. A tak se spojilo ještě s kamarády, daly hovadské hlavy dohromady a celá parta krvepijců zapřemýšlela, až se začalo od Chrudimky kouřit jako po ránu…A pak to měla, ta hovada, měla to na bodavěsacím ústrojí…přímo tam. V Hamrech, tam za Hlinskem již ve Žďárských vrších , tam jeden praštěný a nevkusný Pražák koupil starou chalupu s nádhernou zahradou  a sadem s Chrudimkou pod stavením. Všude kolem jsou krásné chalupy horáckého typu které do tohoto kraje právem patří  a dokonale zapadnou do krajinného rázu. Ten prevít z Prahy, neznalec a budižhlupák vykácel celou zahradu i sad, chalupu přestavěl do čehosi, čemu se říká podnikatelské baroko. Zahrada pod betonem, stromy pryč… smutný to pohled, někteří lidé plakali a durdili se.. A vedle kontrastně stála stará chalupa a zahrada a nádherná vrata a ptáků tam bylo a hmyzů…A vedle nafiflenej blb… s „A“ na autech…Celá banda hovad na to místo letěla, sedla si na nevkusný plot, čučela na nevkusnou zahradu  a na nevkusný dům a čekala na snídani, svačinu, oběd, další svačinu a na večeři.Celé dny, celé týdny celé měsíce a celý rok se hovada živila na celé té podivné rodině, a kdybychom to sečetli, mnoho litrů krve bylo vypito. Nadávali ti nevkusní lidé, vysušili kdeco, nadávali dokonce i na Chrudimku… chudinku, která by se ještě k mladé panence dala přirovnat. A pak to konečně ten Pražák řekl: toto je hovadská země!!! Hovadská země, hovado, slyšíš to, Hovadská země!!! A máš svůj kus země, zachráněné země, kus země, po které si toužilo, milé hovado. Prodáme to  a koupíme něco u Prahy. A jak řekl, učinil a odtáhli…Tak tam ten nevkusný dům stojí, nevkusná zahrada se pomaličku vkusní jak zarůstá, anglický trávník zmírá pod náletem zde rostoucích rostlin a mnoho hmyzečků se vrací, sad se mění v louku, ta rozkvétá a dává radost Muži v klobouku, který se usmívá a vypráví vám pohádky o hovadu a je členem slovutné výtvarně – literárně skupiny Psanci Železných hor, protože Železné hory miluje… A hovado je též spokojené a šťastné, protože má svou zem. A nevadí mu, že je vcelku malá, ale je cenná, cenná z hlediska, jak říkají přírodomilní dvounožci, z hlediska krajinného rázu… Tak mu to přejme, hovada nezabíjejme, třeba je to právě toto hovado, které by se mělo spíše vyznamenat. Nemyslíte? Tak již dobrou noc a pěkné sny…

Etické hovado

Sedělo hovado na lopuchu a bylo tuze smutné, že je nevychované, hloupé a blbé jako vantroky. Vantroky? Nevíte co to je…no to je, jak bych vám to řekl… takový žlab či koryto na vodu u starých mlýnů a je to nad zemí a vede vodu na mlýnské kolo… tak to jsou vantroky neb vantrok a ty jsou v Železných horách stále ještě k vidění…. No a kde jsem to… no u toho hovádka, co se na lopuchu cítilo býti hloupé. A tak se rozhodlo jíti do školy Insectů (čti insektů), a kdo neví co je Insecta, tak to vám opět povím, to je vědecky hmyz a je to z latiny.To hovado si zaletělo na paseku, která byla učebnou pod širým nebem, sedlo si na pařez a naslouchalo panu profesorovi na výchovu, profesoru Komárovi, a měli zrovna etiku bodání velkých savců zvláště člověka. Ten děl svou myšlenku, že se nejdříve musí krvepijec oběti omluvit a to tak, že by měl oblétávat toho nešťastníka, bzučet mu do ouška a pak teprve bodnout. To jste si jistě toho všimli, že to mnozí haemotrofní hmyzáci dělají. Ale dělají to poněkud nešťastně a tak v Železných horách prof. Komár Culex u Velké Stříteže učí tento obor. Je to novinka a než se to rozšíří do okolních lokalit, bude to nějaký čas trvat. A naše hovado se to učí, občas mu jde o život, protože to dvounožci moc nechápou, plácají hovádka rukou, dlaní, plácačkou, tráví je, dávají na stropy domů mucholapky, ale snaží se. Tak na vás apeluji přátelé, hovada mohou býti vzácná, protože z našich vesniček naší vlasti mizí domácí zvířectvo a tím i ostatní živočichové jako jsou i ptáci, např. strnadi, vlaštovky, dudci či vrabci, ale i hmyzáčkové, různí lejnožrouti, včelky a vosičky.. Ale tady u nás, v Železných horách, stále je pastva k vidění, tak tu máme i k vidění etická hovada…Není to nádherné? Vy již spíte? Tak dobrou noc… a opět zítra…

Hovado a časově pomatená uspapohádka

Uspapohádka, to je prapodivné slovo, jehož význam zná jen hovado. Tak jsem hovado odchytil a zeptal se ho, co to paslovo znamená, že mu nerozumějí děti ba ani dospěláci. To hovado se divilo, že tomu nerozumí to lidské plémě a tak se zamyslilo a řeklo, že nám to řekne a tak se nadechlo, aby řeklo to, co má říci... Byla jedna holčička se zlatými vlásky a to hovado jí povídalo pohádku... Anemonka se jmenovala...Hezký večer, Anemonko, počalo proudem svých slov řeku příběhu... pěkný zavečer i přednoc...hned na začátku se do toho to hovado zamotalo a pak se náhle vymotalo a řeklo, že by povědělo pohádku, ale při tom myslelo na hádku s hovadkou a hádek s půlměsícem na krku se jim oběma smál... No, a to je všechno... bylo to sice krátké, ale uspávanku, kterou vymyslilo hovado, to splnilo. Tak dobrou noc...

Hovado a áron

Zmožené hovado nemohlo usnout. Létalo celý den po kraji hlineckém i kraji trhovokamenickém, v tom čarokrásném kraji, kde ve škole Karel Václav Rais, přežralo se jako čtyřnohé a dvounohé prase dohromady a celý předvečer se převalovalo pod lopuchem, ale slastný spánek nepřicházel. A tak se hovado zvedlo a letělo se proletět a tak prolétlo celou loukou až k lesu a tam rostl áron plamatý, Arum maculatum pro ty, kteří mají rádi vědu nejen botanickou. To je taková pěkná rostlina s velmi zajímavým květem nekvětem. Ten bílozelený květ nekvět vábil a vábil a uvábil hmyzáky. A ti se nechali zvábit do vábničky z toulcovitého listenu, protože áron nemá okvětní plátky, a pak tam spadli jako do vaničky. Vůně rozkládajícího se masa, který „květ“ vydával, byla tak intenzivní, že zvábila i  to naše hovado. Nasálo odér z květu, zamotala se mu z toho kebule a šup, hovado sklouzlo do chřtánu áronu. Ale áron není bestiální kytka, která požírá malé evertebratíky... kdo neví co  to je... á ty a i ty... i ty neee?...no tak to jsou bezobratlí, po latinsky evertebrata, ale áron to dělá kvůli opylení. To hovado netušilo a tak bylo překvapené, kam to tak hovadsky spadlo. Ale dole v květu se již koupala pestrá pestřenka, masitá masařka a jedna výkalnice hnojní... no, to jsou mouchy, kdo by náhodou nevěděl. A to hovado sjelo po naolejovaném toulci... a to už jsem řekl, nee?... no jo, víčka již mně padají jako slunéčka ze sítiny...to hovado už tam bylo...Květ áronu se na noc zavírá... a zavírá tam i své pomocníky. A vůně, i smrádeček je vůně, protože pach, poušek, smrad, smrádeček... to je vlastně přesycená vůně... No, a ty hmyzáky to příjemně uspalo. Pestrá pestřenka tak lehce oddychovala jako dívka vesnického stavení, tlustá masařka Mařka chrápala jako dřevorubec na Sibiři a výkalnice pšoukala jako tchoř pod vývratem olše. A naše hovado? To také si ustlalo, lehlo a padlo a spalo až do rána. A zdálo se mu, zdál se mu pěkný sen o jedné malé holčičce, tedy o trochu větší než malé, ale ne tak velké, abychom jí mohli říkat velká, o holčičce, která milovala přírodu a zvířata a rostliny, a ta holčička strkala hlavu do úlu a kolem létaly včely a bzučely a některá si i bodla, ale holčička byla tak statečná, že to vydržela, ba ani neplakala a dělala na nich pokusy... to prý někde pochytila a ihned to musila vyzkoušet...A hovadu se tak pěkně spinkalo... v tom smrádečku a teplíčku...a sen plynul a plynul..., a když se hovado ráno raníčko probudilo, tak nevědělo, zda to byla pravda či ne. Ale sen je sen a sny jsou divný a tak o tom již nepřemýšlelo. Ráno se květ otevřel a evertebratíci mohli ven... no a každý z nich měl na sobě notnou dávku pylu... jakousi další vstupenku do další noclehárny Áron hotelu...Tak dojde k opylení a áron se může množit... Tak děti a dospěláci, zachumlat do pelíšku a do peřin a dobrou noc. A kdo z vás měl hrách nebo čočku k obědu... tak... budete...no... raději dobrou noc...

Hovado už spí?

Hovado šlo spát. Dnes šlo k lidem, a myslilo, že usne rychle ve staré chaloupce v Železných horách. Napilo se z tlustého sedláka, který tam hospodařil, našlo si kouteček a padlo a zavřelo oči  a myslilo, že už spí!!! (důraz na slovo spí). Letěla moucha a bzučela tak, že hovado vstalo  a mouše vynadalo. Pak se dohodli na tichu, moucha také padla do peřin a usnula. Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí). Škvor si to šínoval po pokoji  a chrastil tak, že hovado se připrobralo povídá, ty škvore škvorovatej, to nemůžeš dávat pozor, tady se spí. Jo, spí, dí škvor, ale ty nespíš, protože kdyby jsi spal, tak nevíš, že vůbec jdu. Tak toho nech!!! Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí). Rybenka běžela po světnici vyplašená kocourem, šramotila štětinkami a hovado opět celé nesvé a nervózní si myslilo, že se vzbudilo. Co to zase je? Tady není klid? To je dům lidí, tady by měl být klid, ne? Rybenka utekla aniž by stačila slyšet, jak hovado láteří. Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí.) Babočka v okně upadla, napila se totiž nahnilého ovoce, a tak se opila jako minulý týden sršeň u poraněného dubu, ležela na zádech a šramotila křídly a nadávala do páchnoucího česneku. Hovado se mlelo a mlelo a zvolalo – to tu není špetka úcty ke spícímu hovadu? Ha ha ha, směje se babočka, kdyby jsi opravdu spalo, tak mě neslyšíš. Já spím, oponuje hovado, ale ty mě rušíš! A tak se opět uložilo ke spánku. Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí) Co čert nechtěl, pavouk v koutku jizby látal pavučinu a vesele si u toho zpíval. A to pěkně nahlas. Hovado zuřilo a hodilo po pavoukovi drobkem od chleba. Trefilo stínku Růženu, kterou nikdo nechtěl za ženu, a ta ječela jako uječená sousedka od vedle.Tady se nedá spát a tak se převalilo na bok a... Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí). Komár, jeho konkurent, ztišil své motory a šel sát pantátu na břicho. Ale i tak ho hovado slyšelo, protože samozřejmě nespalo. I ty jeden zloději, to je moje restaurace, toto tělo, zvolalo hovado na loupežníka krve. Ale ten má krve tři... zadky, rozdělme se, odpoví mu komár. Ale tak jo, a hovado z toho dostalo hlad, ale jemu příroda uložila potravní niku do denních hodin a tak pít nemohlo. Rmoutilo se. Šlo si raději lehnout a dívalo se do stropu. Hovado zavřelo oči a myslelo, že už spí!!! (důraz na slovo spí)  Jau!!! Pantáta se oháněl po komárovi, láteřil, hlomozil, dělal hluk, dupal, funěl, křičel... ale hovado již únavou spalo... , protože si nemyslelo, že když má zavřené oči, že už spí.... Tak dobrou noc..

Hovado a Kdesem

Naše hovado má kamarády. Tysem a Tytam. Tysem  a Tytam  a naše hovado hledají kamaráda Kdesem, protože mají hovadský sraz u Hovadovy Lhoty u  Otravova. Ale Kdesem není nikde. Dlouho ho nikdo neviděl a tak měli o něho všichni strach, protože člověk vymyslil plácačku na mouchy y ta se dá použít i na zabíjení hovad, protože hovado je vlastně také moucha a navíc údajně dotěrná, píše člověk v knihách. No jo, ale ani Kdesem vůbec neví kde je. Naše hovado přemýšlí, až se jim z ganglií kouří. Prý má dorazit i hovado Tusem, ale ten má vždy zpoždění, ale ne jako Hnedtubudu. Ten má opozdilku i několik hodin, ba i dní. Tysem  a Tytam  se sešli u našeho hovada na vrbovém proutí  a dali hlavy dohromady. Kdesem bude tam, kde nejsme my, dí Tysem. A Tytam přikývnul a doplnil, že Kdesem bude někde, kde ho nikdo nečeká, protože je tam, kde je a nemůže být jinde. Ale může, vkládá se do řečí Tusem, který již dorazil, ale Hnedtubudu ještě někde vězí. Tysem, Tatam i Tusem, spolu s naším hovadem, se dohodli, že Kdesem najdou. Ale kde Kdesem najdou, když nevědí kde je, ale to neví ani naše hovado. Opět dali hlavy dohromady, aby vymyslili plán na to , kde se objeví Kdesem. Kdesem bude tam, kde si myslí, že je. Ale co když si myslí , že ví kde je, a pak tam není? Nebo tam není tam, ale je tam, kde je celou dobu. A ta celou dobu je kde?, ptá se Tusem. A Tytam se zamyslí  a řekne svojí tezi, že Kdesem je tam, kde byl a už tam není, tak je tam, kde je teď. No jo, naše hovado povídá, tak kde tedy je? Tak počkáme, třeba sem také dorazí, a sám, a najde nás také sám, říká Tusem. Všechna hovada jsou nervózní, protože Hnedtubudu tu také ještě není, natož Kdesem, ten tu nebyl ani minulý sraz. Ale od střečka mají zprávu, že Hnedtubudu tu bude hned, že tankuje v Hrdlořezích. To je prý nějaká díra v Praze. Tak tu bude cobydup! Ale jim dělá starosti Kdesem, protože Hnedtubudu dorazí vždy, ale se zpožděním, které se dá omluvit někdy více, někdy méně. Hnedtubudu už tu je, samozřejmě ne hned, ale přesto tu je. Kamarádi se konečně sešli, až na Kdesem.A kde tedy je Kdesem? Přece tam, kde teď je, a kde byl, tam není teď, protože je tam, kde je nyní. A to ví snad samo Kdesem. A jestli to neví, tak si vzpomene. Tak dobrou noc... a čekejte ho až do  rána...

• 
  .

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz