Nové články

Dřín  a dřišťál, vloženo 22.10. 2012

Jak se naučit určovat rostliny, vloženo 5.5. 2011, opraveno a doplněno  8.5. 2011

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Botanika

V přírodovědném kroužku v ZOO PRAHA probíráme i volně rostoucí DŘEVINY, protože každý kdo se o přírodu zajímá, by měl znát co roste kolem něho...

KEŘE

Dřín obecný (Cornus mas)

Pavel Švec, 22.10.2012

Dřín roste po celé Evropě. U nás se s ním můžete setkat v teplých oblastech a je často vysazován v parcích  a zahradách. Vyskytuje se hojně v listnatých lesích, houštinách, na teplých stráních, na mezích, v remízcích i na skalách a to od nížin po hory. Je to středně veliký 2 – 5 m vysoký opadavý keř. Může však růst jako stromek a to do výšky do 10 m. Má tenkou, popraskanou, drobně šupinatou kůru. Mladé větévky jsou hranaté, olivově zelené nebo hnědočervené,jemně chloupkaté. Listy jsou vstřícné, na dlouhých na horní straně rýhovaných řapících, čepel oválná až vejčitě elipčitá. Dřín kvete dříve než se objeví listy, takže ho na jaře dobře poznáme. V mírných zimách se krásné žluté květy rozvinou již v polovině února. A jsme-li opravdoví badatelé, tak si keř označíme, nebo si zapamatujeme jeho polohu a dřevinu sledujeme po celý rok a tak si uděláme celkový obraz jak se rostlina mění během roku. Červené, podlouhle elipčité šarlatově červené plody jsou jedlé, tzv, dřínky. Jí se jen tak, suší se, dělají se z nich marmelády, myslivci, ochránci přírody dřín často vysazují jako plodinu, která zajišťuje potravu ptákům a zvěři. Dřín se hodí i do živých plotů, protože snadno obrůstá. V moderních, často biologicky mrtvých zahradách by tak mohl zvýšit biodiverzitu a početnost zpěvných ptáků a v době květu přivábit i hmyz, hlavně  blanokřídlé

( Hymenoptera), hlavně pak včely různých druhů (Apidae). Je to dřevina, která je půvabná po celý rok. A jako zajímavost, kterou vám řeknu, je ta, že staří Řekové a Římané z něho vyráběli zbraně – kopí. Jeho dřevo se totiž špatně štípe, je jemně vláknité a houževnaté.

Dřišťál obecný (Berberis vulgaris)

Pavel Švec, 22. 10. 2012

Je to jen keř dorůstající až 3 m, má hladkou bělavě zelenavou kůru. Dlouhé větévky jsou chráněné 1 – 2 cm trny, které vyrůstají  po 3 - 7  ve svazku. Kvete na jaře, přebohatě od dubna do června, žluté květy intenzivně voní, vyrůstají v jednoduchých nících hroznech Listy jsou až 4 cm dlouhé, okraje jsou trnitě zoubkované, tuhé, na líci temně zelené, na rubu světlejší. Dřišťál je teplomilnější druh, pochází z mediteránní oblasti (oblast kolem Středozemního moře, jižní Evropa). Keř najdeme v křovinách, na světlých místech v lesích , v remízcích, ale i na kamenitých svazích. U nás od nížin do podhůří. Pěkní a dekorativní jsou červené  plody, bobule, které dozrávají v říjnu. Milují je ptáci a tak jako u dřínu je keř vysazován s ochranářských důvodů. Ptáci i napomáhají v šíření semen. Plody se moc jíst nedají, jsou velmi kyselé, v době nouze se vařila i marmeláda. Sušené a upravené plody se využívají na odvary a užívá se při nachlazení a zvyšují celkovou odolnost těla. A nějakou zajímavost na závěr... Kůra a kořeny obsahují žluté barvivo berberin, které se dříve používalo na barvení kůží  a textilu. Dřevo je velmi tvrdé a využívá se k ozdobnému vykládání jiných dřev, např. nábytku, cizím slovem intarzie, vykládaný nábytek, zejména v baroku. Dřišťál je také mezihostitelem rzi obilné (Puccinia gramminis), proto ho zemědělci nemají příliš v lásce. „Berbris“ je z řečtiny a znamená malá škeble... korunní lístky připomínají škebličky.

*/*/*

STROMY

Duby... ty budou příště....

*/*/*

Jak se naučit určovat rostliny  - několik praktických rad laika laikům... těžký kalibr botanika na Vás půjde s určovacím klíčem :)) a to se Vám tu nestane

Pavel Švec

Jak na to? Každý má učení nastavené jinak, ale základ jsou knihy (množné číslo!!!) a terén v plenéru. Tak jak na to? Povím Vám recept, který užívám já a doposud jsem ho od plenek nezměnil. Lze to aplikovat na každé poznávání živé i neživé přírody, na určování živočichů, hub v jiné všemožné žoužele... 

Knihy

Je dobré mít knih více. Na květiny doporučuji publikace ilustrované. Ilustrátoři zvučných jmen, Svolinský, Pospíšil či Hísek, to jsou mistři! Kreslené atlasy mají přednost tu, je-li dobrý ilustrátor, zachytí na obrázku veškeré důležité znaky, popřípadě je „vypíchne“ a tak jedna rostlina nese všechny znaky, které ani v přírodě nemá  A to je devize kresby.. Kresba je tedy vždy lepší! Knihy fotografické nezavrhuji, ale používám je jako doplňkové k ilustrovaným, aby určení „doladily“. Fotografie zachytí habitus rostliny v jejím celkovém vzezření, často je na ní i pozadí, kde rostlina roste, občas je vidět poměr k nějaké věci na obrázku, např.roste-li např. u nějaké zdi nebo předmětu. Doporučuji knihy české, původní české, protože zdejší autoři použijí výběr druhů, které rostou u nás. U nás vychází dost publikací překladových a to z německého jazyka. Němci mívají dobré ilustrátory, ale do knih jsou často řazeny druhy, které u nás nerostou a to nás může mást nebo „zabírají“ místo pro taxony u nás rostoucích. U překladů je velmi užitečné se podívat do tiráže, kdo knihu překládal nebo kdo mu dělal poradce, recenzenta.To také zaručuje určitou kvalitu překladu.

Neučit se druhy od A do Z, to nás většinou vyleká svojí rozmanitostí a obsažností. Listujte si, čtěte, srovnávejte. Doma, v MHD, na chatě, v parku... kdekoli. Dívejte se pozorně na každý detail, častou chybou je říci „to je asi toto nebo je to tomu podobné...“. Detail listu, květu, lodyhy... Mnohé taxony se také determinují podle speciálních určovacích klíčů a právě pro zkušenější badatele jsou k dispozici různě složité klíče, které jsou založeny na tezi a antitezi. Určování podle nich je dosti složité  a při dnešní nabídce kvalitních ilustrovaných publikacích trochu zaostávají... , ale jsou mnohdy nepostradatelné!

V knihách většinou pod obrázky bývá české jméno rostliny a v závorce vědecké. Dokud máte mladé mozky, zkuste se naučit i tato jména. Pokud se budete do budoucna zabývat přírodovědou, tak vědecká jména jsou nepostradatelná. Co se naučíte v mladém věku, to Vám zůstane navždy v hlavě. Tak s chutí do toho! Je to pěkná zábava, nemyslíte?

Terén

Máte-li plnou knihovnu knih o rostlinách, to ještě neznamená, že umíte poznávat všechny druhy rostlin. Musíte jít ven, do plenéru. Jste-li z města, bohatě stačí dvorek, park, okolí chodníku... pak přidávat biotopy – jít k potoku, do lesa, na louku...a je dobré, jsme-li z domova vybaveni poučením z četby knih. Je také dobré vědět, v jakém biotopu rostlina vyskytuje. Těžko poroste kosatec žlutý v interiéru lesa nebo věsenka na louce. Je také dobré jít s někým zkušeným, kdo umí jednotlivé skupiny rostlin i živočichů určovat. Ale pamatujte, i ten největší odborník nemusí v terénu poznat všechny druhy! Příroda je bohaté divadlo, má miliony herců a každý specialista má svůj okruh zájmu. Nic Vám nenahradí terén! Na to pamatujte! Zpočátku našeho botanizování je dobré si počkat, až rostliny vykvetou. Lépe se pak určují. Až nabudete nějaké zkušenosti a bude Vás to bavit, můžete si dělat různé pokusy. Já si třeba kreslil rostliny od výsevu do výkvětu a to pak se naučíte poznávat i určitá vývojová stádia rostliny. A to je velice zajímavá práce.

Herbář

To je výborná věc! Herbář Vás nutí, aby jste rostlinu, kterou do něho vložíte, určili správně. Herbář už je vědecký materiál  a třeba jednou Váš herbář může být pro vědu důležitý. Já měl jako kluk pěkný herbář, počty druhů se blížily ke 200 taxonům. (Asi nebylo vše správně určeno, poněvadž mi nikdo nedělal korekturu, a to by již chtělo.)  Bylo v tom neskutečné množství práce, zábavy a poučení. Ale má přepečlivá matka mi herbář vyhodila. Domnívala se, že se v tom drží obtížný hmyz. Víte jak mi bylo? Kolik v tom bylo úsilí a radosti z poznání? Můj herbář obsahoval to co má správný herbář mít. České jméno, vědecké jméno, čeleď, datum a místo sběru, lidové jméno rostliny, pokud jsem ho znal. Při sběru rostlinného materiálu vždy respektujeme ochranu přírody a krajiny a netrháme rostliny zbytečně, bez užitku. Pamatujte i na ekologické principy... utržením jedné rostlinky druh nezlikvidujete, ale dojde-li k hrubému poškození (disturbanci) území, kde se druh vyskytuje, celá populace může být vyhubena. A to se skutečně děje dodnes! Na mě jednou vylítl jeden jakýsi ochranář, že jsem utrhl jeden vstavač, to je naše orchidea, a na té louce jich byly stovky, abych si ho nakreslil a posléze si ho dal do herbáře. A měl jsem ho dlouho. Za pár let jsem na to místo přijel a nevěřil jsem vlastním očím. Potok, který tam meandroval, byl napřímen, louka byla vysušena a stavěly se tam nové domy. A již tam nerozkvetl ani jeden vstavač. A lidé se divili, že při prudkém lijáku měli ve sklepích a na pozemcích spousty vody. A já plakal a smál se zároveň. Kde byl, ten přísný ochranář? A co by dnes chránil?

strelicia, Pavel Švec, 2008, suchý pastel, A4

Výtvarná složka učení

Vlastní kresba také dost pomáhá při tom, jak se naučit určovat rostliny. Moc to nestojí, kreslit umí téměř každý a je to zábavné. Stačí tužka a pár pastelek. (a guma :))) A díváme-li se pořádně na kreslený objekt tak zachytíme to podstatné - a máme napůl vyhráno. Nakreslíme si ty druhy rostlin, které se nám líbí, nebo ty, které jsou si navzájem podobné. Kreslit můžete i přímo v terénu do skicáku, do deníku, jen tak na kus papíru. Jen toaletní je k ničemu, trhá se :)). Jak kreslíte, tak si do paměti vrýváte podobiznu určované rostliny nebo živočicha. A doma podle několika knih rostlinku určíme. Stačí zařadit alespoň do rodu, pro začátek. Lidé na vesnicích, a mnoho dětí též... znali spousty druhy rostlin. Mnoho druhů se jedlo a dosud jí nebo se suší na čaje. A to babičky a dědečkové musili umět rozeznávat mnoho květin jen z toho důvodu, aby se zkrátka neotrávili. A na kreslení nemusíte být nadaní ilustrátoři jako jsou již jednou zmínění Karel Svolinský, Jindřich Krejča, Antonín Pospíšil nebo Květoslav Hísek. Také nejsem žádný malíř nebo ilustrátor a tak si vždy něco načmárám...  , ale jsem pěkně přitom v terénu, venku na čerstvém vzduchu a možná  jsem jakýsi renesanční přírodomilec, který si bádá pěkně v náruči matky Přírody... A to je nějaká paní učitelka!!! Jinou alternativou může být fotografování rostlin. Zde doporučuji vyfotografovat celý habitus (celkový vzhled) rostliny a její dílčí části. Lépe se pak rostliny determinují! Tak hodně zdaru při botanizování!

foto www.garten.cz, kostival lékařský

Pavel doporučuje knihy do terénu i na doma

Svolinský Karel, Rostliny, 3 díly, 1936,1940,???

Deyl M., Hísek K.  Naše květiny, Academia 2008, několik dotisků

Aichele D, Golteová-Bechtleová,   Co tu kvete ?, Ikar/Knižní klub, 2001, několik dotisků

Schauer T.,   Svět rostlin, Rebo, 2007,2008,2010

Větvička V. Krejčová, Rostliny na louce a u vody, Aventinum, 2009  

Spohnová M., Golteová-Bechtleová, Co tu kvete? Květena střední Evropy, Knižní klub, 2010

kolektiv autorů, il. Jindřich Krejča, Velká kniha rostlin..., Príroda, 2007

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

Jistě si mnozí z nás vzpomínají na školní doby, kdy jsme měli (nebo spíše museli) během prázdnin sbírat léčivé rostliny. Ve většině případů to dopadalo tak, že když se něco dělat

m u s í, nikdy to nedopadne tak jak by mělo. Spousta mých spolužáků „něco narvala“ a bylo jedno kde, hlavně když to bylo v co nejkratším čase a co nejvíce, šup s tím na prudké slunce a vzniklo z toho léčivé, tedy spíše bezcenné „seno“. To není bylinkářství. Bylinkaření je věda, pro někoho životní styl, bylinkaření je ctění darů přírody, bylinky jsou motivací sbalit batůžek a rozjet se do kraje, jsou zdrojem poznání v biologickém oboru botanickém…Každý z nás, i ti, kteří v sílu léčivých rostlin příliš nevěří, zavzpomínají na dětství a na své babičky, které nám ještě vařívaly ručně a s láskou trhané a sušené lipové a mateřídouškové čaje slazené medem. Není v tom i štipec romantiky a úcty k přírodě? Rád bych oživil tradice našich předků a přiblížil sběr léčivých rostlin mladší generaci v novém seriálu v našich TAMTAMECH. Po dobu mého působení v zoo jsem dokonce poznal lidi, kteří bylinky sbírají. Byl jsem potěšen, že nejsem sám, kdo i v dnešní době suší „seno na čaj“. Dnes je moderní se vracet k hodnotám a darům přírody. Příroda je sama sobě lékárnou a na každou nemoc má lék. A takový čajíček na nachlazení slazený medem může léčit nejen svými silicemi, ale i tím, že si ho vypijeme  v klidu pod peřinou a s pěknou knížkou a budeme věřit, že to zabere. Léčivým rostlinám se věnuji již od školních dob a na bylinky mě nepřivedla škola, ale jedna báječná starší dáma, které vděčím za mnohé. Začalo to tím, že jí na zahrádce, se kterou jsme na chatě sousedili, každý rok vykvetla nádherná divizna. Pečlivě opatrovávala každičkou novou rostlinku, která vyrostla na její zahrádce. A věřila, že z té přízemní růžice další rok vyroste stožár plný žlutých květů, který poskytne potravní útočiště hmyzu a poté i skromnému člověku, jakým ta dáma byla. Jak jsou někdy prosté začátky! V životě jsou důležité vzory, a ty potkáváme neustále.Těch pozitivních se v životě držme.

S nástupem organické chemie a farmaceutického průmyslu význam léčivých rostlin poněkud upadl a některé drogy (zde usušený rostlinný produkt, který slouží k léčení) jsou již v dnešní době považovány za obsoletní, tedy zastaralé. Jako příklad mohu uvést sedmikrásku. Její sběr je pracný a účinných látek je málo. Z léčitelství však úplně nezmizela, užívá se jako chuťové a optické korigens. Ve směsích působí velmi jímavě. Je to tak, ale synteticky vyráběné léky jsou mnohdy účinnější, v některých případech  se výzkumem prokázalo, že u některých rostlin žádné  léčivé látky prakticky nejsou. To však neznamená, že jsou léčivky odsouzeny k zapomenutí. To jistě ne, vždyť v mnohých případech co příroda vyrobila, na to chemie v rukou člověka dosud nepřišla. V léčivých rostlinách jsou dosud ukryty léky na všechny nemoci. O tom jsem přesvědčen.  Jen je musíme najít a nezničit dříve než nám vydají své skryté tajemství.

Seriál bude přibližovat a popisovat naše nejznámější léčivé rostliny, které jsou dosud hojné, nejsou vzácné a nejsou toxické, rostou v areálu zoologické zahrady a v její bezprostředním okolí a léčí ty nejběžnější nemoci. Rostliny, které působí např. na srdce, krevním oběh, na játra apod. zařazovat nebudu z několika důvodů. Většinou jsou to rostliny jedovaté a měl by je předepisovat jen lékař. Jejich samovolné užívání by bylo nesmyslné a dovolím si říci i vražedné. Existují i léčivé rostliny, které byly dříve hojné a běžně dostupné, ale dnes se z nich staly zástupci Červené knihy, jako např. rosnatka okrouhlolistá nebo vachta trojlistá. Takové byliny osobně nesbírám, protože takový sběr může poškodit křehké zbytkové populace. V každém čísle TAMTAMŮ si „nasbíráme“ jeden, dva druhy léčivek, povíme si o rostlinách celkově, o způsobu sušení, co lze z rostliny připravit apod. Text bude provázet kresba, která rostlinu věrně přiblíží. Věřím, že se vám bude seriál líbit, a že v něm naleznete nové inspirace .   

Co potřebujeme ke sběru léčivých rostlin

-  bezesporu základní botanické základy, abychom nenasbírali něco, co by nám spíše uškodilo než prospělo

-  jako u hub platí to, že sbíráme co dobře známe!!!

-  nožík na seřezávání sbíraných částí rostlin, abychom rostlinu zbytečně nezničili celou

-  košík proutěný nebo plátěný pytlík na uložení sebraných bylin, aby se při transportu  rostliny  nepoškodily nebo nepomačkaly

-  nasbíraný materiál co nejdříve sušíme, v tenkých vrstvách, aby se nám nezapařil nejlépe na síti napnuté v rámu  (jako houby) nebo na plechu apod.

-  jestliže máme regulovatelnou sušičku, teplota při sušení by neměla přesahovat 40st.C, můžeme ji použít

-  dobře těsnící skladový obal, mně se osvědčily obyčejné zavařovací lahve, do kterých se nedostanou škůdci a    nedojde v nich k navlhnutí drogy vlivem střídání teplot, např. v sezónních rekreačních chatách

-  lepící štítky, které by měly obsahovat název drogy, datum sběru (bylinky by se měly skladovat max. jeden rok), případně lokalitu sběru

-  úctu k přírodě, protože co nám dává není jen pro nás, pro člověka, ale jsou tam i její děti. Mnohé léčivky jsou prvními jarními bylinami a ty jsou zdrojem potravy pro mnohý hmyz, zejména pro sociální a solitérní včely, vosy a motýly. .Já sbírám tzv. třetinový sběr, to znamená, že tam minimálně 2/3 nechám! Ze zkušenosti vím, že např. větší porosty podbělu nebo violky vonné ztráty sběrem nahradí do dvou tří dnů, kdy vykvetou nové květy. Myslete na přírodu, vše nám nepatří!

-  a nakonec pěkný ručně dělaný bylinkový hrníček, nejlépe se sítkem a pokličkou. Nálev by se měl při louhování zakrývat, aby z něho neutíkaly účinné látky . Do některých čajů se výborně hodí včelí medík.

Tak již pojďme a vydejme se za první léčivou rostlinou, která vykvétá brzy na jaře. Má žluté květy, listy narostou do velkých rozměrů až po odkvětu… Je krásné české jaro, slunce ohřívá chladnou zemi, ptáci pějí své árie až jim hrdélka div neprasknou a po zemi lezou první mravenci a ruměnice…

Podběl lékařský  (Tussilago farfara L.)

Kdo by ho neznal! Snad jen malé děti si ho mohou splést s pampeliškou, správněji se smetánkou lékařskou . Je to vytrvalá, na jaře žlutě kvetoucí rostlina. Květy jsou v úboru a vykvétají za slunného počasí v březnu a v dubnu. Velké srdčité listy vyrůstají až po odkvětu. Roste na ruderálních stanovištích, mnohdy bývá pionýrskou rostlinou na sukcesních plochách, na polích, v příkopech, na březích potoků apod.

Co sbíráme?

Sbírají se květní úbory a listy. „Květy“ bez stopek, nepřekvetlé, mladé, rozkvétající a zdravé. Květy již starší (s chmýrem) se nám při sušení rozpadnou a to není žádoucí. Dáváme pozor,  aby se nám úbory nezapařily. Doporučuji sběr do větších plátěných pytlíků nebo ještě lépe do proutěného košíku. Květy na vhodné lokalitě pěkně v nádobě přibývají, ale moc se neradujte. Sesýchací poměr je 5:1, což u podbělu není tak děsivé, mnohem horší to je u hluchavky nebo violky. Sušíme v tenké vrstvě v teplotě do 40st. C a květy během sušení načechráváme, aby nezapařily.

 Listy sbíráme mladé, nepoškozené, ale hlavně ty správné, podbělové. Listy si totiž můžeme splést s listy devětsilu (Petasites sp.) nebo lopuchu (Arctium sp.). Tak pozor! To jsou ty základní botanické předpoklady. Sice se neotrávíte (v tomto případě), ale jako droga (lék), to bude neúčinné.

Na co je … podběl?

Jeho latinský název nám napoví. .Staří latiníci již vědí, u těch mladších se tento vědecký jazyk zvolna vytrácí a to je velká škoda. Tussilago farfara, tussis = kašel, agere = vyhánět. Farina = mouka – listy jsou na rubu jakoby pomoučněné.

Drogy nazýváme: květ FLOS  FARFARAE, list FOLIUM  FARFARAE.

Čaj z podbělu má slizovitou mírně nahořklou chuť. Právě slizy jsou hlavní účinné látky, které umožňují odchod hlenů. Podbělem léčíme nachlazení, dráždivý kašel, zahlenění, je účinný při horečkách, astmatu a zánětu nosohltanu. Připravujemenálev (drogu zalijeme převařenou vodou) nebo odvar (drogu přivedeme do varu, přejdeme varem a necháme 15 min. odstát). Na obě přípravy použijeme 1 polévkovou lžíci na šálek. Vnitřně pijeme teplé 2 šálky denně. Čajem z podbělu se i kloktá při zánětech v ústní dutině a při bolení v krku.

Čerstvé listy pomáhají na spáleniny, na otoky a na špatně se hojící vředy.

       Ukázka sběrného štítku

Díl druhý

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text:Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

Je nádherný březnový den. Slunce se opřelo do studené země a paprsky lechtaly poslední zbytky sněhu v nížinách. Vyšel jsem si do Divoké Šárky na menší obchůzku, protože mně chyběl kontakt s přírodou, chyběla mi vůně jara, zpěvy ptáků a krása prvních jarních květů. Těšil jsem se na první hmyz a skřehotání prvních otužilých žab. Obzorka na krku se pohupovala a často směřovala k mým zrakům, aby mi přiblížila krásu opeřenců. Jsou tu již první navrátilci, špačkové, konipasi bílí i horští a drozdi, jejichž zpěv pro mě naplno otevírá bránu Jara. Miluji tu předzvěst jara. Je to zvláštní vůně ve vzduchu, která lidem krouží kolem nosu a pak ji vdechujeme plnými doušky a radost se nám rozlévá po těle a je nám báječně. Starosti mizí v dálavě spokojenosti a Příroda se stává tím nejlepším psychologem pro neustále uhoněného člověka dnešní doby, který se topí v bahně problémů a únavy. Potůček zpívá svojí píseň a refrénem ji doplňuje v Praze vzácný pěvec skorec vodní. Zastavuji se, abych se potěšil opeřencem, dávám si horký bylinkový čaj z termosky, zadívám se před sebe a vidím nádherný koberec modrých květů. Violka vonná. Stovky květů nasvícených březnovým sluncem. Nad květy létají první včelky a nejotužilejší samičky čmeláků. Klekám si do vonného substrátu lesa a jen tak se dívám. Zkuste se jen na chvilku zastavit a jen se dívat a kochat se. Nic víc, prostě se jen zastavit. Drozdi, červenky, sýkory a pěnkavy koncertují v keřích a na stromech, a když se budeme chovat tiše, třeba z lesa přitančí skřítci a víla Amálka a já jí budu moci dát modrý vonný kvítek do vlásků. Z batohu vytahuji plátěný pytlík a pár kvítků trhám na čaj. Kolem krouží včelky a čmeláci. No jistě, nebojte se, já vím, že je to vaše časná jarní potrava! Třetinový sběr! Pamatujete na mé pravidlo? Vše nám nepaří! A tak si třetinu nasbírám  a zbytek nechám dětem Přírody. Další květy vykvetou a ztráty se nahradí. Však i my lidé jsme součástí přírody, ale chovejme se k ní šetrně. Ona nás nepotřebuje, ale my k životu ano! Blíží se večer, na Divokou Šárku padá soumrak. Díky Přírodo, v Tvé náruči bylo báječně

Violka vonná  (Viola odorata)

Violka je víceletá, asi 10 - 15 cm vysoká rostlina s krátkým oddenkem a plazivými podzemními a nadzemními výběžky. Listy vyrůstají jen v přízemní růžici a jsou kolem 6 cm dlouhé, jsou dlouze řapíkaté, okrouhle ledvinité se srdčitou bází. Květy vyrůstají na dlouhých stopkách a tmavě fialovými vonnými květy. Tady pozor, velmi podobná je violka psí (Viola canina), která má květy větší, světle fialové a nejsou voňavé a jako droga je neúčinná. Dalším rozlišovacím znakem je, že listy netvoří přízemní růžici, kterou se vyznačuje v. vonná nebo v. bahenní. Violka vonná, lidově zvaná fialka, roste ve světlých suchých lesích, při okrajích lesních cest, v křovinách, u potoků apod.

Co sbíráme?

Květ (flos), nať (herba) a oddenek (radix). Pro naše potřeby plně postačí květy, které rostlina lépe a rychleji nahrazuje. Květ se stopkou (nať), Herba violae odorate, sbíráme v době květu rostliny. Nejlépe je, když je kvítek napůl rozvinutý, nesbíráme tedy poupata ani opadající flos. Sušíme rychle, ve stínu, do teploty 40°C. Protože fialku sbíráme v topné sezóně, mně se osvědčilo sušení na „vavkách“ (plynová kamna), nebo na klasickém radiátoru. Teplota je přiměřená a optimální, droga rychle a dobře schne. Sesýchací poměr je asi 4:1, takže nám vcelku dost zbude. Květy půvabně voní, při správném usušení příliš nezmění barvu. Zahnědlé květy (květy dlouho schnou ve vlhké místnosti) jsou znehodnocené a bezcenné! Sběr bylinek je velmi příjemně namáhavý, tak ale zbytečně neplýtvejme našimi silami a poklady přírody.

Na co je…  fialka?

Jak jsme si řekli v úvodním díle seriálu o bylinkách, budeme se zde zabývat drogami, na které nepotřebujeme „svolení“lékaře. Fialka toto splňuje, protože ji užíváme při nachlazení jako bylinku proti kašli - sekretolytikum, emetikum a expektorans. V mé apatyce ji používám do mnohých směsí i jako optické korigens, kde působí velmi dekorativně a navíc je tam žádoucí. Dnes se violka sbírá sporadicky, ale je to rostlina, která je známa z dob Hippokratových a nemálo ji proslavil Sebastian Kneipp.

Slovníček

Ať chceme nebo ne, tak se nevyhneme lékařskému slovníku, který vychází z nádherných jazyků, z latiny a řečtiny. Do seriálu o bylinkách angličtina nepronikne, tady má své místo krásná stará věda, která užívá staročeská slova a odborné výrazy antických jazyků.Předem se omlouvám, že v textech užívám slova, kterým by snad jen lékař rozuměl, ale věřte, že tato slova jsou na namístě a přesně vystihují podstatu věci.

Sekretolytika– prostředky, jež zřeďují a zkapalňují hustý hlen nahromaděný v dýchacích cestách

Emetika– prostředky vyvolávající zvracení, dávení

Expektorancia– léky usnadňující odkašlávání a uvolňující hlen

Korigens, korekční složky– látky zlepšující chuť, vzhled, vůni apod.

Kneipp Sebastian– po celém světě proslavený bavorský bylinkář a zakladatel vodoléčby (1821 – 1897). Ve Wörishofenu, kde působil jako farář, založil vodoléčebný ústav a dětský útulek

Obzorka– starší název pro dalekohled, triedr, binokulární dalekohled, užívaný hlavně mysliveckou latinou

Něco navíc…

Čajová směs „Od prosince do ledna bylináře Pavla z Dejvic“

Květ violky, květ bezinky, úbor podbělu, úbor sedmikrásky, nať kopřivy, květ hluchavky, list maliníku, květ lípy, anglický černý čaj, špetka máty, ovocná složka – sušené mango, švestky, kokos. Nemusí se sladit, ale včelí med ho nepokazí.

                                                                             V dalším čísle se těší Pavel ŠVEC a kopřiva

Díl třetí

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

„JAU, ta potvora mě zase žahla! To je ale potvora, tatínku! Já jí dám, já jí vyškubnu…nebo radši ty, tatí…“, pravila rozčileně a dojemně naše pětiletá dcerka Pavla, když jsme se prodírali křovisky podél břehu Chrudimky u Horního Bradla v Železných horách.. A následovala má ekologická výchova a poučení o věcech, o přírodě a jejích pokladech a o tom, že je třeba chránit přírodní hodnoty. A hlavně neustále vštěpovat těm nejmenším, že co v přírodě roste, létá, běhá, plave jsou živé organismy, které nelze jen tak zbytečně trhat nebo zabíjet. Byli jsme botanizovat (to slovo dcerka běžně používá) v inundačních lukách kolem východočeské řeky a při určování běžných rostlin i vzácných druhů, jsme do košíku sbírali léčivé bylinky. Dnes jsme se vypravili na kopřivu, která tu byla velice šťavnatá a zeleně svěží. A hlavně byly bez černých housenek baboček kopřivových. Natrhal jsem natě pálivých rostlin, samozřejmě v rukavicích. Víte, proč vlastně kopřiva pálí? Na stonku a na listech má tato dvoudomá rostlina žahavé chloupky, které by se daly přirovnat k dutým jehlám, které jsou napojeny k miniaturním váčkům obsahujícím iritující látky, mezi nimiž je  histamin a kyselina mravenčí. Při styku rostliny s kůží se jehličky ohnou a dráždivá tekutina se dostane na kůži. Postižené místo může pálit i několik hodin. Co proti tomu dělat? Nic.Jako já. Říkat si, že je to daň za újmu, kterou člověk způsobuje přírodě. Citlivky se budou „léčit“. Ale čím? Tak já vám pár rad dám. Bolavé místo potírat rostlinami z čeledi hluchavkovitých, zejména mátou. Mentol totiž má anestetické účinky. Vyzkoušel jsem i šťovík, když jsem při četbě staroanglické poesie četl verše :

 Kopřiva žhne a pálí

kopřivu ale šťovík spálí…

Pravda je však taková, že to vyšlo nastejno, zda-li jsem nohy potíral či nikoli. „AU, máš pravdu, Pájo, tyhle potvory opravdu dost žahají“, odvětil jsem dceři. Na blízku tekla chladná voda Chrudimky a ta má popálená lýtka příjemně ochladila. To je můj lék. Po natrhání košíku kopřiv jsme si sedli na břeh a dívali se na plynoucí řeku. Motýlice, vážky a šídla předváděli vzdušné reje a konipas horský, sameček, vesele poskakoval po vystouplých kamenech a lovil hmyz. Každý den jsem ho tu vídal. Bylo to jeho území, které si obhájil před sokem, který se pak usadil a obsadil vzdálenější úsek řeky „pod Tatrou“ (tj.pod hotýlkem tohoto jména a restaurací familiárně zvanou U Udřenejch…pivo nicmoc). Můj sameček měl domov v krásném meandru pod loukou, stranou od vesnice. Je tu nádherně, klid a mír i neustálý boj o přežití je cítit na každém kroku… Slunce svítilo a všude byla báječná atmosféra a příroda psala svůj nekonečný román do kroniky biosféry.

Kopřiva dvoudomá  (Urtica dioica)

Kopřivu snad každý zná a je jistě první rostlinou, kterou si i malé děti brzy zapamatují. Pro zahrádkáře je to plevel, který preferuje půdy obohacené dusíkem. Běžně se s ní setkáme v příkopech, na rumištích, v zákampí zahrad, měst a vesnic. Je to vytrvalá bylina vysoká až 130 cm, s plazivým oddenkem, čtyřhranou větvenou lodyhou. Listy jsou vejčité, na okraji pilovité.  V úžlabí horních listů vyrůstají drobné květy.

Co sbíráme?

Sbíráme mladé rostliny v čistém prostředí. Nať (herba ) seřezáváme nožíkem v místech, kde stonek nedřevnatí a je bohatství listů. Natě navážeme na provázek a sušíme nejlépe ve stínu venku, na půdě nebo pod střechou. Druhou možností je sušení jen listů (folium ) a to můžeme sušit na sítu nebo v tenkých vrstvách na plechu nebo v bedýnce. Teplota by opět neměla přesáhnout 45°C.

Na co je … kopřiva?

Kopřiva je velmi uznávaná léčivka. Má mnoho použití, od čajů počínaje po polévky a nádivky konče. Umíte si představit velikonoční nádivku bez kopřiv? Žádná jiná náhražka neudělá tak typickou a lahodnou chuť jarního pokrmu jako právě kopřiva. A jarní salátek z rajčat, paprik, okurek, cibulky a kopřivy, zalitý octovou zálivkou při jarních čistících kůrách je velice zdravý a chutný. Urticu lze přidávat do bramboráků, polévek, omelet, mletých mas apod. Mám to vyzkoušené a věřte nebo ne, je to dobré a zajímavé. Říkáte si, takový plevel do jídla? Fuuuj! Ale ne, drazí přátelé, to není můj výmysl nebo, že chci něco „extra“, to jsou polozapomenuté lidové recepty. Před sto lety jste těžko v našich končinách sehnali v únoru nebo březnu hlávkový salát nebo čínské zelí jako je tomu v současné „eutrofizované“ době. Naše babičky a prababičky by mohly vyprávět a bylo by velice moudré si jejich rady a nápady zapsat do srdéček a dušiček a oživit tradice lidové medicíny.

Další využití kopřivy je, pro mnohé lidi mnohem bližší, podávání ve formě čaje. Drogou je sušená nať nebo jen list. Čaj je tmavě zelený  a poměrně lahodné chuti. Pijí se tři šálky denně. I čaj má mnohé využití. Podává se na záněty močových cest, na vysoký krevní tlak, proti revmatismu, ženy by jí mohly užívat při premenstruačním syndromu ( PMS ), pomáhá proti senné rýmě, zmírňuje příznaky nebo vysoký obsah vitamínu C zabraňuje vzniku kurdějí. Mohou zato diuretické vlastnosti kopřivy. Tam, kde vám lékař doporučí nebo předepíše diuretika, je možno herba urticae užívat. Mladé listy posilují organismus v době „jarní únavy“ a snižují cukr v krvi. Na závěr bych se ještě zmínil ještě o jednom použití kopřivy, zvláště pak to bude chutnat mužům. Mladé a krásné rostliny lze nechat vyluhovat ve kvalitním alkoholu, např. ve vodce. Užívá se střídmě!!!

Slovníček

Botanizovat– pozorovat a sbírat rostliny ve volné přírodě, zabývat se vědním oborem botanika

Inundace– periodické zaplavování území při zátopách, zatopení

Iritovat– zde dráždit

Anestézie– znecitlivění, znecitlivování

Dvoudomá rostlina– rostlina, která má ♂květy na jednom jedinci a ♀na jedinci druhém

Droga– zde upravený nebo neupravený, usušený rostlinný nebo živočišný produkt, drogou nejsou čerstvě nasbírané rostliny

Diuretikum– léčebný prostředek podporující činnost a tím vylučování moči, prostředek močopudný

Eutrofizace– nadměrný přísun minerálních živin do vodních  ekosystémů, zejména splachy z přehnojených polí, přeneseně „přeživení“

Kurděje, skorbut– onemocnění způsobené nedostatkem vitamínu C, projevuje se krvácivostí z dásní, ze střev, špatným hojením ran, chudokrevností

Taxon– taxonomické jednotky (úrovně), které jsou skladebně seřazeny, např. rod, čeleď, řád, třída, kmen, říše

Macerát  - výluh za studena

Něco navíc…

Rod Urtica (slovní základ je z latinského uro, znamenající „pálit“), čítá na 500 taxonů. Naše kopřivy pálí, zvláště mladé rostliny, ale to není nic proti jávskému druhu, který dle literatury pálí až jeden rok. Naší Urticu často používají zahrádkáři na kompost, protože zrychluje rozklad. Macerátem lze zalévat zeleninu, zvláště pak okurky a rajská jablíčka – obrana proti plísním.

                                                                           V dalším čísle se těší Pavel ŠVEC a divizna

Díl čtvrtý

Sbíráme bylinky v Zoo Praha

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

Často bývám osočován a napadán slovy ( a nejen já, ale i ostatní bylinkáři), že při sběru léčivých rostlin poškozuji přírodu, trhám první pastvu přezimujícímu hmyzu apod. Ano, pravdu by měli ti, kteří by byli svědky činu, při kterém by viděli sběrače jak drancuje celé  koberce rozkvetlých květin, vykopává oddenky a kořeny neuváženě, otrhá všechny listy z malinového keře apod. To správný sběrač léčivek neudělá, protože si cení darů matky Přírody, která nám velkoryse poskytuje své produkty zcela zdarma. Nic za to neplatíme, žádné peníze, faktury, žádné daně. Snad jen jednu jedinou daň nám život na této planetě jednou neodpustí. Smrt. Tuto daň zaplatíme  všichni. Daň za život. Ale jaký život jsme měli, co jsme dělali pro ostatní, a tím myslím i pro Přírodu.Chráníme ji? Chráníme, abychom i sami přežili? Žijeme abychom ničili a drancovali? Na místo, kde bohatě kvetou fialky, podběl, v létě divizny, přijede jednoho dne buldozer a vyhrne celé pásy rostlinstva i s půdou. Kdyby měl investor zaplatit za každý trs trávy, strom, keř do pokladny na ochranu přírody, těžko by na sídlištích vyrostly další a další obří obchodní domy. A těch milionů, které by se daly investovat do ochrany! Jenže Přírodě se přeci neplatí! Je to zdarma. Ale podnikatelé bohatnou. A fialky si koupíme pod zářivkou v obchoďáku kam dojedeme vozem. Smutné, nemyslíte? A zapomněl jsem říci, ve kterém, je jich ti patnáct! Pamatuji, že v minulých dobách stačila jedna samoobsluha na celé sídliště. Byly v ní fronty, a v super-hypermarketech snad nejsou? Nelze jen brát a drancovat, ničit a hubit jen pro krátkodobý užitek, který nám to přinese. V okamžiku in ultimis nám to bude stejně jedno, ale co předáme ostatní? Národu, světu, ale hlavně vlastním potomkům. Za miliony si nepořídíme zdraví a kvalitní život, který spočívá v harmonii, souladu s přírodou. Jsou to otřepané fráze, tak mi je odpusťte, prosím, ale mám na mysli to, že pokud budeme skromní sami k sobě, zbude nám více času na věci, na zájmy, které nám obohatí ducha a přinese klid a odplaví stres do moře klidu. Myslíte, že se příliš vzdaluji od tématu o bylinkách? Nikoli. Právě sběr léčivých rostlin může být jeden z koníčků, na které se váží další  a další zájmy, které nás pohltí a obohatí náš život. Jsem ornitolog, chodím do přírody především za ptáky. V batohu ale mám plátěný pytlík ušitý od své ženy, do kterého sbírám cestou bylinky. Nacházím i neléčivé rostliny, mozek nezvládá nápor nových informací, vjemů. Co to je za druh kytky? Vytahuji atlas. Učím se. Neustále nechám do mozku vtékat nové vědomosti. Ptáci zpívají, stromy, keře, byliny rozkvétají, zurčí potok, motýlice, komáři, vosy pijí na břehu…Kéž bych měl tak značný přehled  o přírodě jako dr. Pecina, který pravidelně navštěvuje naší zoo. Je jeden z mých velkých vzorů a učitelů, jeho knihy jsem četl jako malý chlapec. Žádný K. May, J. Foglar nebo Čtyřlístek mi nedal více než Veselovský, Pecina, Vágner, Attenborough,Tomeček, Balát a mnozí další  - to byli mí učitelé  a uchvatitelé. Tihle lidé mě naučili vnímat přírodu jako celek Vše souvisí se vším. Všechno navazuje na všechno. Nejsem pravý specialista na jeden biologický obor, patřím k lidem co chtějí vědět mnoho  a mnohé. Nelze vědět vše, ale v zoo jsem potkal lidi, kteří jsou pro mě osobnosti (nebo snad se dnes se jim říká celebrity?) víc než nějaký herec nebo zpěvák.

A právě já (a mí kolegové, kteří sbírají léčivky s úctou k přírodě, protože ji milují) bych měl ničit ba dokonce drancovat přírodu? Mnohem horší je to s konzumní společností, která se naoko tváří, že je v souladu s ochranou přírody. Jen se dnes podívejme kam směřují vesnice a vesničky. Mizí kdysi biologicky bohaté zahrady, kde byly kulturní a divoké rostliny  pospolu, na ně se vázali živočichové, kde jsou staré zdi jsou plné života, staré vysoké stromy na jejichž vrcholcích zpívají ptáci…A nyní? Beton, anglický trávník bez pampelišek, jedna dvě konifery a šlus! Jo, a možná jeden zoufalý kosák na drobtech od svačiny. Tady sotva vykvete sedmikráska, fialka, hluchavka,mokrýš, o lípě ani nemluvím. Viděli jste někde v nově založené zahradě lípu, náš národní strom? Vědí mladí lidé vůbec, že lípa je národní strom? Fotbal a hokej je pro ně národní podvědomí a cítění, bohužel už ne lípa.A to je moc smutné. Na lípu jezdím do Železných hor nebo na pár míst na Benešovsko.Tam sladce voní do kraje. Snad ještě pár jezdit budu, než je cestáři zlikvidují, aby se hloupí a opilí řidiči vracející se z vesnických diskoték nenabourali do stromu, který tam roste 200 let a nyní najednou všem překáží. Vrátím se zpět do Prahy, do Stodůlek, na vídrholec jak jsme tomu s mým otcem říkali, tam jsem se nasbíral podbělu. Na takových těch místech, kam lidé moc nechodili, zato tam však běhali zajíci, koroptve, bažanti, létal mnohý hmyz. Šel jsem na ta místa letos v březnu a nikde podběl, zajíc, tráva, pískorypka, ale jen beton, poloprázdné parkoviště, nové silnice a obchodní dům Tesko (s „k“, tedy žádná reklama). Na chudinkém trávníku četné páchnoucí psí exkrementy, plastové lahve a kelímky. Městská polopoušť. Ani skřivan tu žádný nebyl, aby mě potěšil svým veselým zpěvem. Kdo za tím vším je? Jeden člověk? Společnost? Globalizace? Přepych a blahobyt společnosti, tohle je ta strašná síla, která válcuje domovy bezbranných tvorů. Zemský povrch shrnutý buldozerem, posléze zalit asfaltem, možná sem tam volné místečko pro jeden strom. Ten, šťastný, který tu je, a aby mohl být alespoň zalit životadárnou vodou, má u kmene zalévací rouru. Veškerá srážková voda steče do kanálů, do řeky…řeky se naplní, přetečou, nadělají obrovské škody. Ani ne tak přírodě, ale druhu Homo sapiens…Ne nechci být příliš pesimistický, ale tyto faktory devastují naší krajinu a ne bylinkáři, kteří nasbírají pár kvítků, listů nebo natí. Je nutno zvážit zda potřebujeme mít na jednom sídlišti padesát obchodních domů, když jsou poloprázdné a lidé nakupují nadbytečně, nebo mít za domy rozkvetlou louku plnou květů, hmyzu a ptáků a děti by běhaly v barevných kobercích bylin a těšily by se ptačím zpěvem a neběhaly by nákupních střediscích…

Takže, když to shrnu, raději si nasbírám léčivky do plátěného pytlíku někde v přírodě a budu čelit narážkám přecitlivělých lidí, protože vím, že tím populaci na daném místě neohrozím.  Podstatnou část na lokalitě nechám, aby se mohly rostlinky vzpamatovat z mého „nájezdu“ a dále se rozmnožovat. Co se ale může stát, když přijede jednoho dne buldozer a bagr? To si již domyslete sami…

Díl pátý

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text: Pavel ŠVEC

Ilustrace: Kateřina Švecová

Divizna velkokvětá  (Verbascum thapsiforme)

Ukažte mi člověka, který by tuto rostlinu rostoucí na pasekách, ruderálních půdách, u tratí, na stráních apod. neznal. A snad i každé malé dítě zná její latinské pojmenování verbascum. Pohádky z mechu  a kapradí, pamatujete? Půvabné jsou i lidová jména oběračka, kruželice, psí ocas, Petrova hůl. Je zajímavé, že semena divizny jsou jedovatá a dříve se používala k omamování ryb. To je co?

Co sbíráme…?

Verbascum  je dvouletka, to znamená, že první rok vyroste přízemní růžice listů. Ty nás příliš nezajímají a tak si počkáme do dalšího roku na dvoumetrový stožár, který od června do září rozkvete žlutými květy. Flos verbasci.Ty za suchého počasí sbíráme a sušíme do 50 stupňů C. Barva usušené drogy musí být zlatožlutá. A tady pozor! Květy jsou velmi choulostivé, jak čerstvé, tak i sušené. Čerstvé se rozvíjejí přes noc a dopoledne opadávají i při lehkém dotyku. Tak velmi opatrně!

Na co je…divizna?

V zimním období nepostradatelná droga. Je součástí mnoha směsí proti nachlazení a proti kašli.Látky obsažené v divizně  ulehčují odkašlávání, mírní kašel, jsou protizánětlivé při zánětech úst  a hrtanu Užívá se vnitřně jako expektorans, sekretolyticum, mucilaginosum. Flos verbasci se míchá s ostatními drogami s obdobnými účinky.

Můj tip…, čajová směs proti kašli bylináře Pavla z Dejvic

2 díly květu divizny, 2 díly natě mateřídoušky, 1 díl květu podbělu, ½ dílu květu sedmikrásky, osladit medem ze Železných hor.

Slovníček

In ultimis– v  posledních chvílích, krátce před smrtí

Balát, Fr. -  významný pardubický ornitolog

Sekretolitika– prostředky, jež zřeďují a zkapalňují hustý hlen nahromaděný v dýchacích cestách

mucilaginosum– hlenotvorná látka

expectorancia– léky usnadňující odkašlávání a uvolňující hlen

Díl  šestý

Bez do života přijatý má velkou vyhánějící moc

                                                                                           Pietro Andrea Mattioli

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

Mám rád jedno slovo, které se do mého slovníku vkrádá v období, kdy pro mnohé jest ještě zima, ale ve vzduchu je cosi cítit. Děje se to již koncem ledna, i když nějaké prvky se objevují těsně po vánocích. Zpěv kosa černého v potemnělém slunci pouliční lampy. Pomalu se natahující den. Od vánočních svátků se prodlužuje den a první ptáci začínají oprašovat svůj syrinx, tj. zpěvné ústrojí, laicky řečeno. Lahodný, flétnový zpěv kosa a smutně cvrlikavý zpěv červenky obecné. A to slovo? Předzvěst. Předzvěst jara. Slyšíte, jak to teple zní v mrazivých dnech ledna a února? Toto slovo kdesi v zákampí našeho slovníku se dere na mysl, kdy se jaro hlásí o své místo.I sluníčko se na svět více usmívá, svými hřejivými paprsky lechtá a ohřívá zemi a tahá z půdy sněženky a bledule a později talovíny a čemeřici a narcisky. Předzvěst. Ve vzduchu je cítit zvláštní vůně, která se nedá slovy popsat. To se jednou ráno probudíte, koncert o dvou zobáčcích se vtírá do oken. To ladí mistr kos a mistryně červenka svůj syrinx. Ještě za tmy tóny oblažují ponuré ráno, později se přidává sýkora koňadra se svým „cíta cíta“. Slunce na obloze se usmívá, svým teplem dává našim zeměpisným šířkám nový život. Probouzí život k životu. Pupeny stromů a keřů se nalévají, krásné ploštice ruměnice pospolné se v černočervených hroznech vyhřívají na jižních úpatích stromů. V ovzduší začíná poletovat křehký aeroplankton, drobný hmyz a pyly rostlin. A ta vůně, ta zvláštní vůně, která se nedá slovy popsat, to je ta předzvěst, předzvěst jara visící ve vzduchu. Každý to určitě zná a nedovede si vysvětlit ten okamžik, který náhle udeří a řekneme si, jaro je tu! Časové vymezení jara je ostatně u každého jiné. U někoho je spojené s kvetoucími šeříky a jabloněmi, zelenou trávou a teplotou okolo 20 stupňů C. Ale u lidí citlivě vnímající přírodu, u lidí, kteří se zajímají o biologii hlouběji a vnímají citlivěji fenologické pochody, pro ně jaro začíná už od ledna. Že jsem si spletl pojmy? Ale kdeže. Co ty ptačí zpěvy, nalévání pupenů, na konci ledna první sněženky, v jasných  a teplých dnech v únoru můžeme vidět jak vyhřívají ruměnice, ptáci se začínají hašteřit, v únoru už houkají výři  přilétají první ptáci, jako jsou špačkové,čejky, husy a skřivani, tůňky jsou plné buchanek, perlooček, larev jepic, v březnu vylézají první skokani, vrcholí epigamní chování kachen a hus... Život se probouzí. Život nikdy nespí, v zimě je jen v jakémsi útlumu, ale od vánočních svátků nabírá na intenzitě a vrcholí v červnu a červenci, kdy je většina živočichů rozmnožena a rostliny vytvořily semena.     

Krásu, plné vnímání, ale hlavně srovnávání jednotlivých let či sezón nám podají pečlivě vedené d e n í k y. Někoho to může rozesmát, ale člověka znalého a inteligentního snad ani nenapadne, že bude obsahovat úsměvnou formuli „můj milý deníčku“, která snad napadne každého, kdo uslyší substantivum deník. Základem je přesná datace (den a rok), přesná lokace (určení místa, jméno lokality, rezervace apod.) a uvedení mikroklimatu v dané zkoumané oblasti (teplota vzduchu, stav počasí, rychlost větru apod.). Pak teprve následují zápisky toho, co jsme a kde jsme co pozorovali. Vyvarujme se neurčitým pojmům hodně, mnoho, málo, obrovský, malinký, krásný, velké hejno atd. To jsou slova, která nám zaprvé později nic neřeknou a zadruhé pod pojmem velké hejno husí,může pozorovatel myslit, že viděl 15, 30, 60 nebo 150 hus. Pro někoho je centimetrový brouk velký, pro někoho malý. A to potom může vést ke zkreslení a znehodnocení našeho pozorování. Též se nebojme náčrtům map, nákresům a jiným obrázkům, které podtrhávají naše popisky a zápisky. Pečlivě vedené deníky nám pak po letech přinášejí radost z poznaného, protože lidská paměť je denně zahlcována novými informacemi, které vytlačují, to co jsme se naučili nebo zažili. Co je psáno, to je dáno, okřídlená věta, která platila, platí a stále platit bude. Díky mým deníkům mohu pro vás psát články, díky deníkům mohu fenologicky srovnávat jednotlivé roky, díky deníkům mohu retrospektivně cestovat časem po pěšinách dávno prošlých.

Bez černý(Sambucus nigra L.)

Bez černý vytváří keř i strom, který není vyšší než 6 m, který kvete žlutobílým koláčem drobných kvítků od května do června. Je to všeobecně známá dřevina, rostoucí na rumištních plochách, u plotů, v lesních světlinách, u cest v polích. V zoo roste běžně na neudržovaných plochách, jinde ho zahradníci klestí.

Co sbíráme?

Sbírá se květ a plody v plné zralosti. Ostrým nožem seřezáváme (nebo zahradnickými nůžkami) vrcholíky v takovém nakvetení, aby jednotlivé kvítky neopadávaly. Plody na vrcholíku seřezáváme v plné zralosti. Tady dávejme pozor, aby plody nebyly nahnilé a přezrálé. Květy sušíme zavěšené na provázku nebo je klademe v jednotlivých vrstvách na čisté papíry a sušíme v průvanu nebo umělou teplotou do 40 st.C, aby se nezapařily a nezhnědly. Tak by se droga znehodnotila a neměla by ty účinky, které má správně obsahovat. Sesýchací poměr je 6:1 u květů a 8:1 u plodů.

Na co je … bezinka?

„Před heřmánkem smekni, před bezem klekni“, tak zní moudrost našich babiček. Černý bez patří mezi základní bylinky, které by měly být snad v každé domácnosti. Cítíme-li, že na nás něco leze, uvařme si  bezinkový čaj. Je to prostředek potopudný, takže ho pijeme při nachlazení, při začínající chřipce s teplotou. Teplý čaj  můžeme sladit cukrem, ale do bylinkových čajů se vždy lépe hodí med. Slabší bezinkový nálev můžeme pít i jako denní čaj, protože nemá žádné vedlejší účinky. Doporučuji si uvařit čaj půl na půl s čajem černým, vznikne tak lahodný nápoj jak teplý tak i studený. Vlažný neslazený bezinkový čaj můžeme použít proti zácpě, vysokému krevnímu tlaku i jako prostředek močopudný. Pro osoby mající problémy s noční mikcí nedoporučuji pít na noc.

Vlažným odvarem kloktáme při bolestech v krku (dá se přidat mateřídouška) a vyplachujeme ústní dutinu při nachlazení. Do nálevu můžeme přidat kuchyňskou sůl.

Čaje nejsou jediné léčebné prostředky, které můžeme z bylinek používat. Dají se připravovat léčivé octy, oleje, vína, ale i destiláty. UPOZORNĚNÍ: ty se většinou vtírají na bolestivá místa, méně často pijí, 5 cl je již opravdu velký panák!

Bolí-li nás údy nebo svaly, zkusme bezinkový ocet. 3 – 4 květenství naložíme do 1 l octa a necháme vyluhovat na slunci asi tak 14 – 15 dní.

Záchvatovité prudké bolesti v oblastech obvodových nervů (neuralgie) pomůže zmírňovat celkem příjemná léčba bezinkovým vínem. Příprava je jednoduchá. Do  1 l bílého vína přidáme 70 –80 g usušených plodů. Uzavřeme, dáme do chladu a temna tak na 4 –5 dní a pak scedíme přes jemné plátno či sítko. Aplikujeme každé dvě hodiny po jedné polévkové lžíci! A přidám zajímavost. V Itálii se bezinkovou šťávou falšovalo portské víno a tak podvod se stal vlastně přínosný pro léčení neuralgických potížích.

A na závěr přidám kulinářský recept pro herbivory a gramnivory (a nejen pro ně).Natrhejme si pevné, napůl nakvetlé vrcholíky. Plně rozvinuté vám totiž opadají. Necháme vylézt a vyletět hmyzí bílkovinou složku. Můžeme obalit jako řízek v trojobalu, ale mnohem lepší je květy namáčet v těstíčku, které lze obměňovat a tím docílit mnoha chuťových kombinací a pak usmažit. Základní těstíčko je: přiměřeně vody (mléka), 1 –2 vejce, přiměřeně hladké mouky, sůl. Ale doporučuji do základního receptu nalít bílé víno (vinné těstíčko), nebojme se přidat nastrouhaný tvrdý sýr, nakrájenou šunku či salám (verze pro karnivory), lžíci kečupu a lžičku plnotučné hořčice, nasekanou petrželku. Namočit vrcholíky do směsi, nechat trošku okapat a šup s tím do rozpáleného oleje. Už mám při psaní Pavlovovy reflexy a slintám jako pes, který tři dny nežral. A to bezinky rozkvetou asi za 14 dní… Co mohu doporučit, nejlépe chutná těstíčko s vínem a sýrem. Brambůrek a tatarka… Dobrou chuť.

                                                                    Díl sedmý

Sbíráme bylinky v ZOO Praha

Text: Pavel Švec

Ilustrace: Kateřina Švecová

Hluchavek u nás roste několik druhů a patří mezi první posly jara. Podle barvy květů je lze rozdělit na bílé, žluté a nachové. Na jaře se těším na první květy jednoleté hluchavky nachové(Lamium purpureum), která dokáže v nížinách za teplých zim ve vhodném mikroklimatu kvést od ledna do prosince drobnými nachovými kvítky, které neměří více než 1,5 cm.. Je to nízká rostlina, od 10 do 30 cm vysoká a roste na rumištích, polích, u cest a bývá i pionýrskou rostlinou na různých obnažených místech, třeba na stavbách. O něco později rozkvétá také jednoletá hluchavka objímavá(Lamium amplexicaule). Je stejně vysoká jako předchozí, málo větvená lodyha, květy nachové, rovněž drobné. Listy mají tvar ledviny. Je předchozímu druhu podobná, ale kvete jen od března do května až června. Stanoviště má podobné jako purpureum. O něco později  na jiných místech roste a kvete v dubnu až září víceletá  hluchavka skvrnitá(Lamium maculatum). Ta bývá na vhodných místech až 80 cm vysoká a tak patří mezi nejvyšší hluchavky. Roste v lesích, v křovinách, na vlhčích loukách, často v bylinném patře lesa. Třícentimetrové květy se skvrnitým spodním pyskem bývají často opylovány čmeláky a včelkami. Je to nádherný pohled na trsy těchtolamií jak jsou zjara hojně navštěvované blanokřídlíky. V Roztokách – Žalově máme malou zahrádku v zahrádkářské kolonii. Při sečení trávy si mezi místními sousedy připadám jako blázen, když jednotlivé trsy hluchavek skvrnitých a hluchavek bílých opatrně srpem obsekávám, abych je nepokosil a nezrušil tak pastvu pro mé oblíbené Hymenoptery. To jsou oázy, které skýtají živočichům, hlavně bezobratlým útočiště (refugia) v jinak obhospodařované zahradě. A tak to má správně být. Člověk svojí činností dokáže mnoho zničit, ale též i mnoho zachránit nebo rozšířit. Nikdy bych nechtěl druhově chudý monokulturní trávník, který je téměř mrtvý a bez hluchavek, třeba bílých.Lamium album, další víceletý taxon, který kvete o něco později než L. maculatum. Má listy podobné kopřivě. Malé děti i dospělí si jí často spletou s kopřivou pokud ještě nekvete. Kvete od dubna někdy až do října a její bílé květy jsou léčivé a ty nás budou zajímat. Ale až po představení našeho posledního nejběžnějšího druhu se žlutým květem, hluchavky žluté nebo-li pitulníku (Lamium galeobdolon). Ten kvete od dubna do července v lesích, na náspech apod 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz