DoporučujemeZaložit web nebo e-shop

VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM - kniha o přírodě

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM

Nové články:

23. 2. 2013  Kniha o lásce k přírodě, s návody jak jí poznávat, co v ní hledat, najdete právě zde... Je psaná srdcem, láskou k přírodě, ale hlavně co je napsané je samozřejmě prožité...

image

můj nový přírůstek (18. II. 2013) - batoh do lesních zákoutí - a šily ho šikovné české ruce

 

Výpravy za poznáním

 aneb malé procházky přírodou, krajinou, světem zvířat a rostlin

- jednotlivé  výpravy jsou  řazené  chronologicky, nejnovější jsou vždy nahoře... tak listujte...smiley

Pavel ŠVEC

výtvarný doprovod:  PAVEL ŠVEC

Velká nekonečná kniha o malých zázracích, které se dějí všude kolem nás. Nemusíme je vidět hned, nemusíme je vnímat v útlém dětství, a každý z nás to má jinak nastavené, ale mým přání je podělit se o radosti a radosti z poznávání. Ten proces přijít na kloub věci svým přičiněním, zjištěním, přečtením si a vlastním zažitím, je obrovským přínosem pro mladého badatele a přírodovědce, které mu nikdo nedá. Jen ho navede na pěšinu k poznání. Těmito malými střípky se o to pokouším, s dětmi  a mladými lidmi rád spolupracuji a tak doufám, že jim tato kniha nějak přispěje k chápání přírody, k lásce k ní a k poučení. A budou-li ji číst i jejich rodiče a lidé věkově zralejší, budu i nesmírně poctěn.

ÚVOD

Elektronická kniha o lásce k přírodě, o přírodě samotné, o krajině a jak se dívat na život kolem nás. Budu v ní uveřejňovat drobnější článečky o živočiších, rostlinách, krajinách, lidech, o poznávání světa kolem nás, návody k bádání a přemýšlení proč a jak a co se v přírodě a krajině děje... Přeji vám poučné a zábavné čtení a mnoho radosti nad tím co budete na svých toulkách v přírodě pozorovat. Cílem těchto řádek je, aby se lidé zvedli od mihotavých světýlek monitorů  a televize a prostě si vyšli do krajiny... jen tak, na procházku, výpravu či exkurzi..  

Všechny články jsou napsány prožitky, které mi diktovala matka Příroda. Jsou psány autodidaktem, který přírodu  a její děti neustále studuje v knihách, i na internetu, ale především v terénu pro své potěšení... a chvilku je zoologem, ornitologem entomologem, pak myslivcem či botanikem nebo dokonce krajinologem, kterého ovlivnil Václav Cílek. Jsem člověk, který nebojí říci, že premíra vysokých škol či titulů ( bohužel i z biologicých věd ) brání  či nezaručuje časté chození do přírody, vnímat její krásy a zákonitosti a porozumění. Pracuji v zoologické zahradě a znám mnoho studentů z různých fakult a tedy moc dobře vím, kolik lidí to se studiem přírodnch věd myslí vážně. Věřte či ne, ale moc jich není. Dnes je to jen honba za písmenky před a za jmény a pravá podstata věci, jako je obyčejné pobytí v přírodě, to chybí. 

                                  Vitae non scholae discimus * učíme se pro sebe ne pro školu 

                

Z mělnické krajiny (detaily z panoramatického obrazu), vaječná tempera, plátno, Pavel Švec, 2013 

TAK  PŘÁTELÉ PŘÍRODY A VYRÁŽÍME SPOLEČNĚ DO PŘÍRODY, TŘEBA I ZA HUMNA - ZA MĚSTO ČI VESNICI... ANEBO DO POLÍ  A LUK A LESŮ. PŘÍJEMNOU VÝPRAVU ČI PROCHÁZKU VÁM PŘEJE AUTOR

ní a neumím si představit život bez toulek  přírodou a šoulání se krajinou. Jsem  na světě bez mála 40 let a mnoho se v mém životě změnilo, změnil se postoj ke vnímání přírody a přírodních krás, změnila se krajina hodnot, změnil se náhled na ochranu přírody. Vše má nějaký vývoj. I příroda se nám po staletí změnila v krajinu a ta krajina nás okouzluje... Někoho více a někoho méně. Mohu-li hovořit za sebe, miluji naší vlast, naší otčinu, naší českou zem. Nemohl bych žít jinde. A poslední dobou je mi teskno, co se s naší krajinou děje. Zajisté vím, že člověk přírodu měnil většinou ke svým potřebám, ale do doby vědeckotechnické revoluce ty změny šly pomalým tempem. Než člověk rozoral půlhektarovou louku, dalo mu to dost práce a námahy. Dnes to traktor zvládne za pár minut... Než diluviální člověk nebo naši předci před pěti sty či tisíci lety pokácel strom nebo vysekal kousek lesa,  trvalo mu to mnohem déle. Tyto změny příroda i kolikrát uvítala. Začaly se šířit nové druhy. Bez přičinění člověka bychom  neměli vlčí máky, koukoly, vlaštovky, sysly, křečky, skřivany, chocholouše. Česká krajina bez skřivánka? Kolik je lidové poesie, ve které skřivan zpívá mezi verši svojí líbenou písničku. Vlčí mák? Jak chudičké by to bylo pole nebo polní cesta. Většina jmenovaných druhů je totiž stepního charakteru. A co je pole? Louka? Novodobá step...Obdivujeme Šumavu, její lesy, louky plné květin. Bez člověka by tam louky nebyly. Obdivujeme Brdy? Bez vojenské intervence by tak krásné nebyly. Většina pískoven a lomů  a lůmků je dnes chráněna. Ne však megalomy, které jsou otevírány dnes. Naši předci vytěžili kousek země, postavili co potřebovali, lom opustili  a příroda to po nich uklidila a přivedla si tam nové druhy.Člověk vždy krajinu měnil, o tom není pochyb. Dělal to pomalu a tak příroda rostla do druhové pestrosti. Proč se nám nyní líbí naše krajina? Naše barokně laděná krajina, která na mnoha místech ukrývá rezidua původní přírody. Příroda v krajině.. Příroda jako taková již neexistuje, máme krajinu, ale krajina bez přírodních principů žít nemůže. To by se celé ekosystémy zhroutily. A také se to někdy stává. Ale sem mé kroky nevedou. Aby mě civilizace nesemlela v děsném chřtánu plném ostrých zubů  a páchnoucího jazyka, musím na čerstvý svěží vzduch, nechat oko pokochat krásným scénami  na podiu přírody... A co bydlím na Mělníce se mi to daří mnohem lépe, než když jsem bydlel v Praze. S oblibou říkám, že jsem byl vždy jiný Pražák. To je již samo o sobě pojem. Jiný Pražák... Dětství jsem často trávil u babičky a dědy na Radlíku u Jílového, pak na naší chatě na Hradišťku pod Medníkem, víkend co víkend, prázdniny co prázdniny. Stále venku, stále v terénu... i Stodůlky byla vesnice... Co kdysi byla lada, louky, pole, lesíky, dnes tu stojí nesmyslně deset dvanáct supermarketů a jiných děsivých staveb... A stále přibývají. Dnešní děti si nemají kde hrát... Jako kluk jsem chtěl jít na myslivce... Mít někde honitbu, kus lesa s loukami  a poli někde na vsi... a tam žít... obklopen lesy, remízky a vesnicí. To toulání mi zůstalo. Ta láska k přírodě již od dob, kdy jsem se postavil na nohy, rostla... Jinak vnímá přírodu desetiletý chlapec jinak dospělý muž. Ale podstata je stále stejná, láska k přírodě je stejná, jen se mění s nabytými zkušenostmi, vzdělaností a praxí v terénu. Učím se o přírodě, učí mě příroda a jsem učen přírodou. A učební látky má vnadná příroda nepřeberné množství. Ke studiu přírody se váže mnoho oborů, které se vzájemně doplňují a nelze je vyloučit. Zoologie a botanika a jejich vědní obory, ekologie, která všechny vazby propojí, krajinná ekologie, moderní obor jak nahlížet a chránit krajinu, myslivost, turistika, zeměpis, přírodovědná literatura a beletrie, geologie, historie, medicína, sběr léčivých rostlin, skautství, výtvarné umění zvláště krajinomalba, kresba, hlavně vědecká ilustrace... A těch oborů je mnohem více. Jak to tak bývá, vše je propojené se vším  a nic se nedá zanedbat. Jak chceme sledovat dynamiku početnosti obratlovců, když neznáme historii, paleontologii, zeměpis, klimatologii?

Knihav VÝPRAVY ZA POZNÁNÍM bude neustále doplňovaná sbírka krátkých příběhů z přírody naší otčiny. žitkům. Zkuste se zadívat na hejnko mlynaříků, které poskakuje z tenké větvičky a větvičku, ptáčci visí hlavou dolů, chvilenku neposedí, neustále něco hledají. Přelétne-li krahujec nebo poštolka, veselé črrr črr se změní na tenké sríííí sríííí. A řeknete si obyčejné hejnko mlynaříků. Nebo východ či západ slunce v krajině, na jaře první sněženka, bledule, petrklíč, v zimě je jeden den krajina okrová, hnědá, šedá  a ráno se probudíte a je vše je panensky čistě bílé a čisté. A navíc si můžete přečíst ze stop, co kolem vás žije. A to vše zapisuje lovec zážitků do svých zápisníků a své dojmy z hieroglyficky napsaného deníku přenese do moderní elektronické webové knížky. Jako velký milovník knih nemám příliš rád tuto formu literatury, protože vůně papíru je nenahraditelná. Jinak voní kniha nová, kniha stará, jinak voní kniha z jiných knihoven, krásně voní knihy darované od přátel. Vezmu-li takovou knihu do rukou, tak přesně vím kdo mi ji dal a vždy si na něho vzpomenu s úsměvem. To web neumí. Ale abych ho jen nehaněl, mám ho také svým způsobem rád. Umožňuje mi se podělit s těmi, kdo budou číst mé řádky a mé příběhy, budou shovívaví k mým občasným gramatickým  a slohovým chybám. Ale obsah, který chci slovy popsat, ten tam bude. Má hluboká láska k přírodě mi v hloubi duše říká, poděl se s těmi, kteří dosud ještě nevyrazili do přírody, protože nenašli odvahu jít v každém počasí ven, těm, kdo hledají nějakou inspiraci kam na výlet či procházku nebo v ní najdou dobrodružství  a poznání. Bude to kniha popisná, snad poučná, místy snová, poetická, kniha psaná o přírodě taková jaká skutečně je. Beru na sebe nenápadné oblečení do terénu, dalekohled, klobouk a batoh, zavírám dveře od bytu  a jdu lovit zážitky. Kdo půjde se mnou? 

***

Vzpomínky, jízda po paměti do světa dětství , to jsou nádherně odžité příběhy. Mnoho mých vzpomínek, mnoho mých aktivit je z  dětství a často si je i přetahuji do světa, kdy jsem muž ve středních letech. Přiznám se, často se chovám jako malý kluk, protože jen tak si udržím dobrou náladu, pocit radosti, že mohu chodit do přírody a mám radost i z těch nejmenších střípků přírodního dění, které vídám a dlouho z nich žiji jako by se děly neustále...  

Často píši pojmy příroda a krajina. Co je co? A jak to je? Je v tom velký  rozdíl a v  následující kapitolce se vám pokusím vysvětlit rozdíl mezi oběma slovy. Stručně by se to dalo vysvětlit, že v recentním světě máme všude krajinu, která je řízena přírodními zákonitostmi a zbytky původní přírody, rezidua, jsou vklíněny  a zakomponovány do krajiny. Současný člověk by již neuměl žít v divoké přírodě, není toho již schopen. Žijeme v krajině, v ní se cítíme dobře, obdivujeme jí, hrajeme si v ní od dětí počínaje po dospělé, hrajeme si na dobrodruhy, ale vždy víme,že ať jdeme kamkoli, vždy dojdeme do civilizace. Myslíte, že ne? Každá cesta, byť staletá, která nese stopy kol povozů či automobilů a traktorů, taková cesta nás vždy dovede bezpečně do civilizace. A naše česká krajina je ještě vskutku nádherná, i když ji dnes velkým tempem, ničíme. Ale i vytváříme. Bohužel, již v menší míře než naši předci. Pluh oproti traktoru, krumpáč proti velkému bagru, povoz oproti velikánskému lomovému nákladnímu vozu... Co by byla krajina bez vesniček i měst, bez kostelíkůi pískoven? A znáte to staré idiánské přísloví... v tom smyslu, až otrávíme všechny vody a zničíme zem, poznáme, že peníze se jíst nedají... A jen dodám, nedohánějme Ameriku v tom, že tam kažý druhý má svého psychologa. Jsem přesvědčen, že ten nejlepší psycholog je pobyt v přírodě, projít se, jít na výlet nebo jen sedět a koukat. Rybářům nejde tolik o tu chycenou rybu a přesto sedí  hodiny a hodiny u vod.  A nestojí to ani korunu... anebo pár kaček za mhd nebo naftu do vozu...

Vedla-li cesta za kulturou z lesa, pak cesta za lidstvím vede nezbytně k lesu zpět.

A. Hrdlička

Celou přírodu máme na dosah, ale jen proto, aby se nám otevřely oči, musíme ukujit svou touhu po dálkách a pak se vrátit domů                          M. M. Prišvin

 

 

88. VÝPRAVA: Kleť

Je to zvláštní hora v Blanském lese, v CHKO Blanský les, která byla vyhlášená v roce 1990, tedy přesněji ke konci roku 1989. Kleť je nejvyšší hora této oblasti, 1083 m.n.m. Někde píší i 1084,2 m.n.m. Není to snad jedno? Metr sem, metr tam. Pak je vrch Bulový (953), Buglata (832), Vysoká Běta (804) a Kluk (741). Kleť a Kluk... Oba spojenci a kamarádi, soupeři, milenci. Je ta Kleť a ten Kluk. Také o Kleti je báseň, našel jsem jí od Jaroslava Vrchlického. Ten nahoře hory zřejmě byl, ale nebyl tu často, tak ve své básni Kleť uvádí horu v rodu  mužském. „Vzešlo jitro. Slunce oba měří:/Kleť je obr, Kluk je skutku kluk!/V obrovité stinných hvozdů šeři /mlčí Kluk!“ , píše Mistr českého slova Vrchlický. Kleť je hora tajemná, hora poutnická, hora jež přitahuje malíře, poutníky, přírodovědce, turisty a blázny. Takové ty tiché, přírodně a sportovně naložené. Jak si vysvětlíte, že na tuto horu se leze i  několikrát za den? Jsou lidé, jež na horu vystoupali 420x za rok. Nějaký pan Roman Hommer. Král Kleti. Je i Královna Kleti, paní Alena Klimešová, která ji pokořila 333x za rok. Klobouk dolů před těmito výkony. Z jakého důvodu to lidé dělají, že lezou tak často na tuto horu, na její vrch? Jak jsem sám říkal a neustále říkám, příroda, krajina je vždy a pokaždé jiná. Čtvero roční období, v dešti, v sluneční lázni, ve sněhové peřině, ve větru, v podmraku, v mlze... A je jedno zda jste v rovinatém Polabí, na Vysočině nebo na Kleti. Domnívám se, že to někteří z nás, kdož jsme rádi venku, děláme proto, že jsme právě venku. Že rádi chodíme, trénujeme tělo, poznáváme přírodu a krajinu, fotografujeme, malujeme, bádáme, hledáme historii, umíme se kochat a vnímat to hezké kolem sebe. Jiné vysvětlení asi není. Znám mnoho lidí, kteří říkají, blázni, co z toho mají. To si raději sednu do pohovky, dám si pivo a koukám na telku. Ano, to mohu udělat, když se vyprocházený vrátím domů plný dojmů a zážitků, po sprše si dám něco lehkého k jídlu a dobré vínko. Prohlédnu si fotografie, zapíši vše do deníku a vše prožívám ještě jednou. A pak mám chuť se s vámi podělit a napíši cestovatelskou reportáž na fb nebo  na web. A když náhodou je něco v televizi co stojí za to se podívat, podívám se velmi rád. To je jako  počítač. Já ho beru jako nástroj ke vzdělávání, jako nástroj k seberealizaci a jako muž, jak dámy mohou podotknout, k mužné ješitnosti.

Kleť. Staročeské „klět“ ve významu bouda, komůrka, jeskyně. Zřejmě tu byla nějaká skrýš. Kleť. Jedno z nejstarších pojmenování hory u nás. „Mons Nakleti“, první záznam je z roku 1318. Vévoda krumlovský Josef II. ze Schwarzenbergu, který byl vášnivý cestovatel a turista, nahoře, na samém vršku, nechal  vybudovat v letech 1822 – 1825 vyhlídkovou věž – rozhlednu. Josefovská věž. Je vysoká 20 m, má 110 schodů a vidíte z ní i Alpy. A roku 1925 tu vyrostla Tereziina chata, horská  roubenka. Byla vystavěna na počest patronky a manželky jihočeského mecenáše Jana Nepomuka II. ze Schwarzengergu. Jsou tu i nejvýše exponované sluneční hodiny. A vrcholu dominuje i televizní věž 175 m vysoká (1978), která šíří televizní a rozhlasové vlny a hvězdárna (1957-58), která se zde věnuje výzkumu planetek. A jedna z planetek na obloze se zove Kleť. Na počest nejvyšší blanské hoře.

 

Kleť. V Blanském lese jsem nikdy nebyl. Kleť. Od Polabí je dosti daleko. Kleť. Máme v okolí bydliště jinou magickou horu, Říp. Praotec Čech. Kleť. V dětství jsem měl též jiný vrch, na který jsem velmi rád chodil. Medník. Ten je v Posázaví u Pikovic a roste tam kandík psí zub. Kleť. Proč Kleť? Dvakrát třikrát do roka jezdíme k příbuzným do Zlivi. Od nich je to asi třicet kilometrů. Kousek. Proč až nyní? Kleť. Nevím... vlastně vím. Nebyl na to ten pravý čas. Vždy jsem razil na ptáky k okolním rybníkům, věnoval se rodině. A času tak málo. Kleť. Věděl jsem o ní třicet let z knihy jihočeského ornitologa Ludvíka Muhlsteina Šumavským tichem. Pracoval též v českobudějovickém rozhlase, kde povídal o ptácích  a pouštěl ptačí hlasy do éteru. Autor v knize líčil jak jezdil se svým synem. Otec a syn, oba měli společného koníčka. Ptáky. Jezdili na ořešníky, křivky, kulíšky a datlíky tříprsté na Kleť s Wartburgem. Pro ty mladší, kdo  neví co  je Wartburg, tak to byl velmi dobrý východoněmecký dvoutaktní vůz s náhonem na přední nápravu. Byl často používán lesníky a myslivci, protože dost v lese projel. Naši měli též Wartburga. ACD 66 – 01. Stále pamatuji  espézetku. U současného vozu si jí zpaměti nevybavím. Je to zvláštní, ale mně to auto vonělo,i když každý nadával. A také jako ochránce přírody bych ho měl zatracovat, ale není tomu tak. No, každý  máme své. Možná proto ho mám rád, že mnoho lidí kdo  jej měli, se pohybovali okolo přírody. Projel polní  a lesní cesty. A to stačilo. Jako kluk jsem si pří četbě této knihy dokonale představoval, že až budu  velký, budu mít též „warťase“ a budu s ním jezdit na ptáky. Četl jsem dost a dost čtu dodnes a mnohé si z dětství pamatuji do současných dnů... Taková je síla literatury... Proto mě Kleť tak lákala. Křivonosky, kulíšci, datlíci a hlavně ořešníci... Ale proč až po letech? Nevím, ale je to tak. Až letos v říjnu jsem se na Kleť poprvé dostal. Šlo nás tam osm a průvodkyní nám byla Saška, má neteř, která výlet naplánovala. Jeli jsme od Holubova, z Podluží. Placené parkoviště. Hora vydělává. Snad peníze jdou na ochranu přírody, na úklid, dají práci místním. Jdeme pod lanovkou z roku 1961. Převýšení 353 m, délka 1,8 km. Nejezdí. Asi  nějaká údržba. Ale stejně bychom nejeli. Jdeme per pedes.. . Stoupáme. Kameny. Vlhké, občas mezi nimi protéká voda. Kořeny. Borůvčí, občas metlice, malý bouček. Sešlap je veliký, ale horská krajina je drsná a tu jen tak něco nepokazí. Na mou pravou nohu to moc dobré není, ale Kleť volá. Pojď, jen pojď... Stoupání. Kochám se vegetací, poslouchám ptačí hlasy. Pozoruji jak se mění rostlinstvo. Typy lesů.  Jediné co  mně vadí, a to dost silně, jsou davy lidí. Je jich tu  poměrně dost. A kolikrát jak jsou postrojení? To je pohled k pláči. Tak měšťácky odění, dámy s kabelkami. Div ne střevíčky. To oblečení... divné pohledy  No, to je síla. Nedá se nic dělat, bohužel realita. Ale co nejvíce bylo podivné, co mě na jednu stranu pobavilo, ale pak jsem přemýšlel, co je špatně... že já byl oděn v zeleném terénním oblečením s triedrem na krku a mladí lidé na mě koukali jako na zjevení. Mladý muž u bavoráku s metrosexuálními sklony, slečny, které vypadaly jak by vyšly z nočního baru či  jiného podniku, dvě dámy na baru Tereziiny chaty u vína, barmani... I to  mě dosti pokazilo první setkání  s horou, která je uprostřed čarokrásné krajiny Blanského lesa, předhůří Šumavy. Co je špatně v tomto světě? Jdu-li do divadla, vezmu si oblek, jdu-li sportovat, vezmu si sportovní, jdu-li do lesa, do přírody, na výlet, nepůjdu v džínech, halence a s kabelkou, navoněn jako parfumerie. Město a prvky s ním spojené do přírody zkrátka nepatří. Možná, že to prožívám jinak, ale je to můj názor a je to tak. Na jedné své pochůzce u Tišic na Mělnicku jsem viděl otřesnou scénku. Dva mladí muži s igelitkou v ruce v jedné ruce, ve druhé láhev s kokakolou, měli sportovní obuv a odění. A byli na houbách. Šli lesem, barevně svítili jako papoušci v kleci, šustili jako igelitky na plotě ve větru a hlasitě se bavili. „Hele vole, já byl vole, hele mám... co  máš vole, houbu!“ Ne, není to literární nadsázka, ale skutečnost, přátelé. A věřím, že v tom lese láhev koly někde leží a hyzdí krajinu. Takže to jediné mi kazilo radost z Kletě, mé vysněné Kletě. Procesí lidí převážně měšťáckého zjevu jak se stádně táhnou na vrchol této tisícovky. Ale jak naše průvodkyně Saška říkala, bočními cestami, pěšinkami, cestičkami, silničkou nikdo moc nechodí a nejezdí. A také to tak bylo. A tam bylo skutečně překrásně. Potkali jsme jen pár cyklistů jak se řítí dolů na svých emtébéčkách někdy velmi hlava nehlava, ale byl tam ten můj božský vysněný klid. A kdyby se tam šlo v nečase (což je pro většinu měšťáků všechno počasí kromě jasna a slunečna všechno ostatní počasí), tak věřím, že horu budou dobývat jen ti opravdoví přírodomilci, turisté a konzervativci. A Kleťáci. Krkavec velký ve smraku své „korr korr“ pouštěl do  éteru interiéru suťového pralesa a dodával Kleti mystičnost. Ona slova mystika, bájné, kultovní mají také  své uplatnění a někdy se nadužívají. Ale Kleť je bájná a mystická. Již jen proto, že dole pod ní žili Keltové a byla pojmenována jako jedna z prvních  hor u nás. Soumrak padá, ozývá se krkavec, jdeme dolů společně s Jůlinkou, mou mladší dcerkou, protože ostatní z rodiny letěli  snad indiánským krokem dolů. Musím sem znova... tak snad mi to opět někdy vyjde.... :))

87. výprava: Moje kopřiviště

Moje Kopřiviště. Má louka v lužním lese. Můj kmen. ne, nevlastním ani jedno. Člověk by toto neměl vlastnit. Příroda je všech... A my lidé, jsme nestvořili nic živého, tedy žádný druh organismu, půdu, vzduch. Ale mít nějaké "své" místečko je milé. Své odpočinkové teritorium. A já si ho vždy našel. Jako malý kluk jsem měl starý sad na Hradišťku, tam jsem sedával na odhozených železničních pražcích, které tak kdosi dal. Měl jsem přehled o dění v "mém" sadě. Byla to má taková rezervace a každý víkend jsem do něho chodil a sledoval co se tam změnilo. Učil jsem se tam poznávat ptáky, přečetl jsem v něm desítky knih, kochal se přírodou. Tento dar jsem měl již od dětství... vnímat tu krásu kolem sebe... Byl jsem tak trochu jiné dítě. Spokojené. A dnes je mi čtyřicet a ty pocity mám úplně stejné. Na obrázku je stará louka v lužním lese... Je to bývalý zámecký park. Dnes si ho vzala příroda zcela zpět a je zde vidět sukcese krajiny, kterou kdysi pozměnil člověk. A stačí pár desítek let a několik povodní, aby příroda si vzala zpět, co jí lidé vyrvali násilím.... Ano, příroda má paměť a pamatuje si mnoho a mnohé. A v tom parku mám svůj kmen, na kterém rád a často sedávám. Dívám se kolem sebe a naslouchám. Čtu si, piji bylinkové čaje, svačím a stávám se tak tichou součástí lesa. A kolem mě se hraje divadlo Přírody. Scéna krajiny, scény krajiny, herci, kteří hrají to, co jim přísluší. Život a smrt. Přežití. Radost z bytí.. Příběhy z Kopřiviště. Tak by se mohlo jmenovat povídání o přírodě a jejích dětech. Příběhy z Kopřiviště...

86. VÝPRAVA: Prosincová

 

Dnešní den byl úchvatný. Bylo plus osm stupňů, teplíčko jako v předjaří. Občas mírně zapršelo, země voněla tlejícím listím, mechem a mokrým dřevem. Voněla i voda, voněla mlha, drobné kapičky ulpívaly na prýtech a větvích stromů a keřů. Pozdně pozdní podzim, nyní vládnou ty nejkratší dny. A tyto dny mají co do sebe. Jsou krátké, tak krátké, že za bílého dne nestíháme své veškeré aktivity venku. Přijíždíme z práce za tmy, ráno jedeme za tmy a do terénu se pořádně dostanu až o víkendu...Potřebuji být neustále venku, jakmile nejsem venku, mám pocit jako bych nežil... A jako bych žil jsem zbytečně. Naštěstí není v přírodě téměř nikdo, všude je ticho a klid... Rád fotím zde v Hořínském parku za Mělníkem. Je to má divočina, můj revír, kde podnikám výpravy za poznáním, za úlovky beze zbraní, za dobrodružstvím, vycházky lesními zákoutími i podél vody. Takže stojím v lese či na mýtině čili v kopřivišti, slyším typické lesní ptáky zároveň hlasy opeřenců obývající vody... Mlhy se vznášejí nad hládí Mlýnského potoka a můj brach ledňáček trpělivě sedí na větvičce vrby. Jez popohání líně tekoucí vodu a střízlík mu pěje k tomu svou zvonivou písničku. A to teplo a mlhy a vůně podzimu...Hořín, 14. 12. 2014

85. VÝPRAVA: Černá hodinka

Jedna ze schůzek Přírodovědného kroužku v Zoo Praha. Černá hodinka. Lidé si vždy v dávných dobách sesedli k ohni a povídali si. Krajánci též tak chodívali českou krajinou a vyprávěli co je kde nového.Přírodovědci, myslivci, lovci se scházeli, aby si líčili své zážitky... I já často vzpomínám na doby dětství, kdy jsem s maminkou vedl hovory po tmě... Má to něco do sebe... Teplo krbu, svíčka a do této kulisy v bezpečí domova zasazené příběhy. Děti chtějí příběhy i v době internetu... Tedy ty děti, které mají v dnešní době o něco zájem....A to si troufám říci, že naše děti, jak familiárně říkáme našim mladým přírodovědcům, to naše děti, mají. Komunikace je základem k mnoha dobrým počinům, komunikace je most mezi lidmi..., pojítko, sbližování, ale může to být i naopak. Povídali jsme si příběhy a zkazky z přírody, z dětství. A děti naslouchaly. Černá hodinka se báječně vyvedla, s Klárkou, mou spolupracovnicí v kroužku, jsme byli velmi spokojení a překvapení kolik příběhů jsme od dětí slyšeli. Zaznělo povídání o ochočeném divočákovi Kvíkovi, o zachráněném rorýsovi a netopýru, o blízkém setkání tváří v tvář se žirafou, o ledňáčcích a výpravách do terénu a mnohé jiné. Bylo to velmi milé, krásné a pro nás vedoucí i poučné. Jsem rád, že se v zoo obnovily a založily přírodovědné kroužky. A věřte, na začátku bylo opět slovo a povídání si... Tenkrát před pěti lety s novým panem ředitelem Miroslavem Bobkem.. Nesměle jsem mu na Dětském koutku v zoo vyslovil první myšlenku, že mě mrzí, že v zoo nemáme přírodovědné kroužky... Že bych je rád vedl... Sice nebyla tma, nebyl ani oheň ani svíčka, bylo tam jen prase Boženka a my dva... Naladila se správná vlna... A jak by ne, oba milujeme Český rozhlas a přírodu. A kroužky byly v říjnu 2010 rozjety... A rozhlas? Ten se také nádherně poslouchá po tmě či jen v chabém světle... Hry, pohádky... i pořad Rádio Junior... Ostatně, to mohou poslouchat i dospělí... Tak mladí přírodovědci, poslouchejte a naslouchejte..

84. VÝPRAVA: Zbudovská blata

Jihočeská blata. Nádherný biotop mokrých luk. Pokaždé, když jedeme na návštěvu k příbuzným do Zlivi, se jedu na blata podívat. Je to ornitologické safari. Zde se ptáci chovají jako zvířata v Africe. Jak to, si řeknete. Zastavíte vůz a většina odtáhne do krytu nebo do dálky. Nejvýhodnější je zařadit jedničku a pomalu blaty projet. Staženými okénky se dívat na defilé druhů, které tam je. Občas tam projde či též projede auto a lidé se na vás dívají. Sice na vás koukají jako na blázna, ale což přírodovědci nejsou blázni? Druhý způsob je pomalá šoulačka po blatech. Nechat vůz na okraji Zbudova a jíti pomalu mokrou travou. Cítíte vůni trávy, vůni krav, které se tam na jednou kousku chovají a vnímat zvukový kolorit jihočeské přírody. Kejhání hus a kníhání čejek, pokřiky popelavých volavek, mňoukání káňat... Blata jsou úžasná v zimě, celá plejáda dravců tu nachází dosti potravy... Piliši, káně rousné i lesní, orli mořští, krahujci, poštolky, jestřábi... Zvířata na mých obrázcích neuvidíte, ale náladu krajiny ano... No, chce to lepší fotoaparát... Až odchovám děti, zbudou mi peníze na fotoaparát..

83. VÝPRAVA: Hořínská Amazonie

 

Jedno z mých oblíbených míst v hořínské Amazonii. Ráj ledňáčků. Seděl jsem tam navečer a díval jsem se na vodní hladinu. Ledňáčci létali sem a tam, netopýr vodní hbitě a ladně lovil hmyzí drobotinu nad hládí Mlýnského potoka.. Pil jsem horký čaj, začalo mírně pršet a kapky rozezvučely les. Padaly i na klobouk... Slyšíte ten nádherný zvuk? Stačí zavřít oči a zapne se sluch... Rázem vnímáme svět kolem sebe jinak.. Zkuste to někdy. To ticho přehlušené zpěvem červenky a střízlíka. Tiché popískávání... Hejnko mlynaříků hledalo poslední večeři. Norníci běhali po opadance... Není to krásný podzim?

82. VÝPRAVA: Daňčí

Dnes jsem měl chuť se pokochat daňčí zvěří. Stýskalo se mi po ní. A tak jsem šel na jejich stávaniště a byla tam, kde jsem je čekal. Bylo jasno, ale mrazivo. Přenádherné zimní počasí s náznakem jara. Poslední týdny jsem chodil na tzv. mokrou stranu mělnické přírody... Abych to vysvětlil pro nezasvěcené. Ze svého domova vycházím na dvě strany. Mokrá strana - směr lužní krajina k Labi a Vltavě, mé Kopřiviště, soutok, vltavské a labské tůně... Vůně mokřadů, luhu, Amazonie Mělnicka. A pak chodím na tzv.suchou stranu, to jest směr Kokořínsko, kde jsou polní a lesní biotopy, četné remízky a dále pak i "podhorská" příroda Kokořínska. A dnes jsem si vyšel směr Borek, Lhotka, Hleďsebe. Podívat se na ťuhýky šedé, zajíce, srnčí a daňky. Vše vyšlo. Pokud znáte zvyky zvířat, terén, biotopy, jdete téměř najisto. A stejně je to dobrodružství. Výprava. Atavismus z dob dávných. Lovec. I když lovím beze zbraně, jen do malého fotoaparátu, srdce a duše. Jsem zcela uspokojen a je to smysl mého života. Tak jsem kráčel po trase Mělník, Velký Borek, Lhotka, Hleďsebe a zpět na Mělník. A viděl jsem co jsem vidět chtěl. Zajíci honcovali v polích, tu skupinka čtyř, tu tří kusů, z vysokého stromu se na to koukal ťuhýk šedý, nebo-li masojídek. Zpívali brávníci. Sedl jsem si na okraj pole, jedl poutnický chléb a zapíjel ho heřmánkovým čajem. Soužití s přírodou. dary naší země. Otčiny. Sledoval jsem honcování zajíců a naslouchal brávníkům. V dáli jela mladá žena na koni. Oba byli ladní a hezky se na ně dívalo. Scéna v krajině. krajina žije to je dobře. V Mělnické Vrutici jsou stáje a lidé tu na koních jezdí volnou krajinou. Je to dobře pro koně i lidi. A přírodu také. V kobylincích je života, který láká další organismy. A scéna.. Krajina plná scén...Kůň i s jezdkyní se blížili ke mně. Usmáli jsme se na pozdrav a svět byl ještě jasnější. Zajíci pokračovali ve svých milostných pletkách a šarvátkách, horký čaj mě zahříval a chléb sytil můj žaludek. Odpoledne se chýlilo a nastával čas na daňky. Vyšel jsem, došel jsem. Spatřil jsem.Daňci. Říkám jim antilopy Evropy. Jejich daněly se jim podobají a i klus či běh připomíná mnohé africké antilopy.Bylo jich sedmdesát. Stál jsem s obzorkou na očích a kochal se těmito okouzlujícími zvířaty... Nádhera!

82. VÝPRAVA: Rok roklí

ROK ROKLÍ. Některé rokliny u nás na Mělnicku začínají nenápadně. Nějak jsem je opomíjel, nebyl čas, nebyla chuť do nich chodit. Ochudil jsem se, to jsem poznal až mnohem později. Ale nepovaloval jsem se doma, to mě opravdu nesvědčí. Ale já mám takovou zajímavou věc. Chci ve svém okolí poznat úplně vše. Každou cestu, les, louku, polní cestu, silničku, lužní krajinu, pískovce, potok, potůček, stružku, kopec... Vidíte kolik toho je. Dá se to vše stihnout? Lidský život je příliš krátký, příroda a krajina dynamická, přibývá ošklivostí, přibývá krás. Někdy i to špatné je v něčem dobré. A naopak. A tento rok přišlo na rokliny, na zmoliny. Máme jich tu hodně a mají zajímavou ekologii. Jsem posedlý poznáváním. Kolikrát se vracím do dětských let, na ta průzkumnická léta. Ale člověk nemusí být malý, může být i velký aby se radoval z každodenního poznávání. je to cíl  a smysl života. Život má mít smysl. Jinak je nesmyslný. Miluji knihu Miloše Zapletala Výpravy za dobrodružstvím. Z jeho knihy plné rad a návodů jak venku trávit čas, čerpám dodnes. ta kniha se dá číst neustále dokola a nikdy se mi nepřečetla v tom smyslu jako nepřejedla. A letos mám rok roklí. Každou bych chtěl ve svém okolí nějakým způsobem zmapovat a prozkoumat. Savce, ptáky, hmyz, její historii. Často v nich bývaly po staletí cesty mezi vesnicemi, jezdily v nich volské a koňské povozy s úrodou. Proto v mnohých jsou staré třešně a jabloně, patníky, staré turistické značky... Dynamika krajiny. Poznání. Výpravy za dobrodružstvím. Takže letos rok roklí... A víte jak mi je, když to  všechno, tedy skoro všechno prozkoumám? Smutno. Odhaleno. Poznáno. Prázdno. Ale hned si najdu něco jiného. A pak to střídám neustále dokola. Pak zjistím, že v Hoříně jsem někdy nebyl třeba i šest osm měsíců. Takový je život. Nedá se naštěstí vše poznat najednou. Člověk i zapomíná. Asi to tak má být. Koloběh života... Takže letos, rok roklí... A, opomněl jsem.. Znáte tu  knihu? 14. 4. 2015

81. VÝPRAVA: Židovský hřbitov u Spomyšle

Dlouho jsem  pátral po starém židovském hřbitově u Spomyšle. Vykonal jsem již několik  cest do  okolí  Spomyšle, ale nikde jsem  ho nenašel. Židovský  hřbitov u Spomyšle. Mám ho, již tu jsem, našel jsem ho. Nebylo to lehké, stejně jsem  se zeptal dvou žen, které  jsem potkal na panelce. Nejsem  jediný,kdo  toto smutné místo  hledá.Vždy jsem chodil okolo a kolem. Jak by ano? Z pískovny je to tak zapadlé! Stejně mě nikdy nebavilo  všechno  najít a mít hned. Sedím a píši tyto  řádky právě z tohoto smutného místa. Ono sice není  vůbec smutné, mohu-li říci, je tu  živo, ptáci pějí, les je plný  hmyzu, zelená tráva, plno kosatců, zbytky sněženek. Budu  se musit zajít i brzy na jaře, i  šeříky tu kvetly. Musím psát z místa, kde se právě nacházím. Dojmy, imprese, genius loci  místa, to vše je nejsilnější in situ, v místě, na tom místě. Odejdete-li, mnoho odejde také a v šuplíku paměti to  je pak  poloprázdné. Utečou ty nuance, postřehy, dojmy, imprese, jak  by řekli  impresionisté. Doma v ateliéru  už to  nedám dohromady s těmi prožitky, které  jsou tam venku.. Chybí ten náboj splynutí, bytí, jsoucna... Nemám žádné  vazby na židovský národ, ale mám na paměti, jak  tento národ byl ve 20. stol. (a nejen v něm) sužován. Ostatně je tomu  letos 70 let od druhé světové války, kdy člověk ztratil veškerou úctu, kulturu, kdy nebyl ten sapiens. Hřbitov je utopen  v zeleni V lese.Na jeho okraji. Je přístupný lesem  z pískovny, těžko  se to opravdu  nachází. Ale z druhé strany je pole A vidím na Felišku (škoda felicie, pozn). Tudíž na křižovatku  v polích Spomyšl, Daminěves, Horní Beřkovice. Hodně z dálky je slyšet silnice, ale ptáci  je překřičí. Staré, rozvalené obvodové zdi. Rozbité panem Časem i vandaly. Některé náhrobky jsou povalené. Ale ty paní povídaly, že je hřbitov nedávno poopravený a upravený. Jak to tedy musilo vypadat předtím...před správkou. Zpívá pěnkava, koňadra, kos, strnad obecný, pěnice černohlavá, vrká  ta máchova hrdlička divoká... ta z Máje. V zajetí  zpěvů to tu na mě dopadá, takový  ten stísněný pocit. Byli to lidé. Žili v tomto kraji. Utvářeli také  naší krajinu. A pak  přišel ten Démon zla, šílenec a slaboch, kazisvět, marnotratný, nenáviděný hysterický Germán.. od 30. let 20. stol. Kdyby jen pošel  při porodu, bylo skoro pozdě... Hroby působí opuštěně, zanedbaně, kytky tu téměř nejsou, tráva neposekaná. Bohatost života, kulturní zanedbanost, život kolem chladných kamenů a smrt v zemi. Zapěl slavík. V tom tichu, kdy je slyšet jen má tužka klouzající po papíru  v deníku. Poslední  datum, které  jsem našel, je na náhrobku... , to  jedno, ale rok 1932 A jsou tu hroby těch, kteří  žili dlouho... měli radost ze sedmdesáti nebo  osmdesáti jar. A určitě zemřeli  šťastně, mohu-li se tak  vyjádřit. Odešli přirozeně. Ve svém domě, na poli, v obchodě. Ale to je jedno. Zkrátka důstojně... Kuká  kukačka... samec.. čeká  na partnerku, i to se dá  z hlasu  vyčíst... A turrrrrr tuuuurrrr, volá  hrdlička. Ta divoká. Na většině náhrobkách jsou kameny, jeden, dva... Od mé milé  tchýně (to  je hrozné  slovo, protože babička mělnická, jak jí říkáme, je chytrá paní) jsem se dozvěděl, že Židé si  nedávají  na hrob květiny, ale kameny. A tak  je alespoň vidět, že to  není úplně mrtvé místo, že sem lidé  chodí. Kolik z nich  přežilo nelidský  německý  teror? Ozval  je krutihlav a budníček menší... Najdu  kámen a dám ho  symbolicky někam  k bráně.. z ní zbyly jen  dva sloupy, kamenné, jsou plné života. Mnoho druhů včel tu  našlo domov. A určitě se sem vrátím... chtěl bych  to místo vidět ve všech  ročních obdobích. Je to zvláštní místo. Je 18:40 . Pomalu padá večer. Zpívají  ptáci a jdu pomalu domů. Ten kámen... vzal jsem  ho z pole pšenice, symbolu  chleba a naší  země živitelky.

 

PŠ, 22.5. 2015 Spomyšl, ME, 19:00 hod, autentický přepis z mého přírodovědného a vlastivědného deníku 

 80. VÝPRAVA: Jaro a podzim

Jaro a podzim má mnoho společného.. mám velmi rád toto období. Jak člověk stárne, přehodnotil jsem mnoho postojů... Léto, tolik mé oblíbené, je nyní kýčovité (samozřejmě v dobrém slova smyslu, je to příroda) a má plus, je dlouho vidět.. Ale po té záplavě dlouhého světla, horkých dní, jasna, kde je všude spousta lidí, protože to zvedne ze židlí snad i ty největší lenochy, tak po tom všem se těším na podzim. Chladnější počasí, ranní chlady a mlhy, příroda jako by ožila. Tahy ptáků, slučování do hejn, barvy podzimu, reflorace rostlin (pampeliška, blatouchy bahenní), dozrávání barevných jedlých plodů, podzimní zpěvy ptáků (subsongy), všude klid, méně lidí... Není snad nic horšího, když na exponovaných místech proudí davy lidí, sedíte na mezi, kde jíte, čtete si, lidé plaší ptáky a zvěř...hluk, odpadky... Jsem společenský člověk, mám rád lidi, ale do přírody chodím nejraději sám se sebou, s triedrem na krku, otevřenou duší a srdcem... Tak jedině dokážu hluboce vnímat krásu banálních okamžiků, krásu obyčejných věcí, mám radost z obyčejné pěnkavy, protože dělá neobyčejné věci. Můžete se to mnohým lidem zdát naivní, hloupé, bláznivé, nechci říci blbé, ale toto je nejlepší terapie proti stresům, problémům, splínům...Je to očista... a tak bych léčil frustrované podnikatele. Sebrat jim mobil, tablet, pc, sundat sako, obléci do terénního oblečení, obzorku na krk, batoh se základními věcmi a vyjít do polí, lesů, luk a strání. třeba i se mnou. Šli bychom mlčky a jen posuňky bych takovým lidem ukazoval krásu přírody, krajiny a vlasti. Aby takový člověk seděl na pařízku, na louce a kochal se kroužící kání, srnou, která vyvede srnče na paši, obyčejným pcháčem plným čmeláků a civěl by jen do prostoru v čase krajiny...

PŠ, 30. 9. 2015

79. výprava: Diluviální

Někdy si připadám jako diluviální člověk. Pomalu se šoulám krajinou, bystřím smysly na každém kroku, aby nic neuniklo. Každý šelest, svist, pohyb, zvuk, hlas či stín... Pak v přírodě i něco vidím. A naslouchám, naslouchám šepotu a zpěvu větru, ševelu listí, ptačímu zpěvu, stridulujícímu hmyzu... Ale příroda nám poskytuje mnoho plodů, mnoho plodů. A pokud znáte jedovaté rostliny, nemůžete se splést. Dá se jíst pak cokoli. Tu něco utrhnete, tu něco sezobnete, spolknete, požvýkáte... Od květů, listů až po plody. Květy sedmikrásek, fialek, hlohů... Listy mladých lip, buků, dubů, medvědího česneku. A pupeny mladých lip! Opravdová lahůdka, sladké pokušení! Tolik vitamínu K! Žádné drahé pilulky v lékárně Dr. Minima, i když je to za půlku, říká nám to ta půvabná lékárnice. Příroda hýří hložinkami, dřišťály, dřínkami, mirabelkami alias špendlíky, šípky, trnkami, jablky a hruškami, v létě třešněmi. Až půjdete, ochutnejte opravdovou přírodu. Fuj, blé, to se nedá jíst, říkají mnozí. Ještě naše babičky a dědečkové toto jedli... A naproti tomu... krásná papírová krabička s umělohmotnou nádobkou a v ní cosi, co je prý zaručeně z přírody a 100procentně přírodní... A viděl to někdo růst na stromě či na keři? Ochutnejte s chutí chutě přírody...

PŠ, 29. 9. 2015

78. výprava 2015: Podzimní

Šel jsem v podvečer tichým lesem... vše utichlo... a jen lesní tich byl slyšet... Puštík vylétl do polí pro večeři a ze zeleného chrámu se mňoukavým hlasem ozývaly daněly. Norníci a myšice šukali ve vysoké trávě remízu a spokojeně se cpali a nosili si do nor zásoby na zlé časy. Silueta starší dámy na kole, když venčila psa... Scéna v krajině, dva tiší herci hráli v krajině vlastní roli jako v Národním divadle. Krajina ožila... Sice dnes bylo kýčovitě jasno, ale již jsou chladnější večery... padal tichý smrak na krajinu Kokořínského dolu u Bosyně (ME) a zapadající slunce si hrálo s krajinou... Nemám takovou paletu, abych přírodu napodobil ... Kosové nervózně padali do křáčí bezinkového, hložího, do korun starých stromů a vyplašili matěje. Toho tu již znám, má vykousnuté malinko svůj velký slech, tak se dá poznat... Je to můj starý brach, potkáváme se tu často. Ale lišku asi slyší dobře...Natrhouško....Padá tma, černá peřina přikrývá les, pole, louky, dosedá na meze... Tma. Daněly mňoukají, daňčí říje může začít...

 

PŠ, 29.9. 2015

77. výprava: Mlýnský potok - vyznání

Mlýnský potok spoutal mráz. To ticho...Ve sváteční den vše je ztichlé, že jsou slyšet i letky ptáků... Splynout... posadit se...ano,i v zimě v dobrém oblečení, se posadit na břeh, pod strom, do remízku... Že je země chladná? Poradím vám, natrhejte si chrastici rákosovitou pod zadek. To je ta věčná tráva na vlhkých místech...a na obrázku je vidět...Bývá suchá, často i za deště, hlavně ty její konce. I dobře hoří, když si rozděláváte oheň, krásně izoluje, je pod ní sucho a je naprosto přírodní. Po posezení ji tam zkrátka můžeme nechat, aniž bychom dělali v přírodě nepořádek. Často takto sedávám, tiše, zahloubán a ponořen do přírody. Je to jakási svatyně...Tam se odevzdáte jejímu rytmu. Vše necháte tak plynout, volně plynout.na přírodovědném kroužku se mě děti ptají...a tohle vše jsi viděl? jak to děláš, to není možné... Již od dětství se tomuto umění učím a upevňuji to...Jeden z aspektů, který to spustil, byl dokumentární film Geralda Durrella, britského přírodovědce. Seděl na padlém kmenu stromu, tiše, celý den...a jen se díval... A kolik toho viděl... Dětství vás mnohdy provází celý život, čerpáte z něho neustále... Naše generace byla ještě stále pořád venku...Dnes je to jen zbožné přání,aby děti běhaly venku... a třeba si hrály na indiány. Jak dnes úsměvné, když jsem tyto hry líčil na schůzce v našem kroužku. A věřte mi, nějak mě to zasáhlo... to smutno... smutno, za ty děti... Padá večer, u nohy se mi mihne maličkatý střízlík, nad zamrzlou hladinou prolétl ledňáček a sedne si přesně kam potřebuji, abych ho viděl. Sedí na vrbě nad otevřeným okem a čeká na rybičku. Po pár minutách se vrhá do ledové vody,aby vylovil ledovou rybičku. Na protějším břehu vytáhla srnčí zvěř... pomalým krokem se po ochozu rozptyluje po políčku...A střízlík ještě vehementně prošukává podrost chrastice a starých kopřiv aby se ještě naposledy povečeřel... Padá večer... krásný, mlžný... A mně se nechce domů... Tak dobře je mi venku...Ještě počkám na puštíka, jestli přiletí... Tak dnes asi ne... příroda mi dala již mnoho zážitků tak si prý na puštíka mám počkat někdy jindy... Nikdy bychom neměli chtít všechno hned.. To je zkáza radosti...Hořín, V Loužkách, (ME), 1.1. 2015

76. výprava  Bezdrevské  zastavení

Pavel Švec, 20. října 2015

 

V noci pěkně lilo. Jeli jsme na návštěvu, na oslavu významných kulatých narozenin mé milé tchýně. Je to kousek za Budějicemi, jak se to tady říká. Tchýně. To je ošklivé slovo. Babičky je lepší, protože já si na svou tchýni nemohu stěžovat. Dojely jsme pozdě večer a celé jižní Čechy byly zkrápěny trvalým deštěm. Těšil jsem se ven do terénu. Ale co když bude pořád takhle pršet? Do podzimní krajiny déšť patří a mám ho rád, ale toto je moc. Bezdrev. Horní a Dolní Topole. Mokřiny U Vomáčků. Blata. A pan Kubata...Přivítání s rozsáhlou rodinou. Seděli jsme dlouho do noci a já poslouchal déšť za oknem. Když jsi všichni spát, naslouchal jsem dešti při četbě knihy, cestopisu o ruské tajze. Noc, slabé světlo a kniha, déšť... Spánek přišel vzápětí. Ráno jsem se vzbudil po šesté hodině, byla ještě tma a vůně kávy mě příjemně probudila, naladila a postavila na nohy. Bylo jitřní ticho. Nepršelo. Jen rehek ještě zpíval na protějším domě. Co tu ještě dělá ten kominíček  s rezavým ocáskem? Vůně kávy, opět kniha o tajze, trousili se první obyvatelé domu. Zavoněla snídaně, pár prohozených slov a pohled ven. Z jitřní mlhy se chtělo prodrat slunce ven a rozzářit podzimní krajinu. Miluji podzim čím dál více. Nějak mě opouští láska k létu, zvláště to letošní bylo velmi tropické, horké, vyprahlé, skličující. Nebylo o co stát. Ale podzim, ten vlhký a barevný, mokrý a voňavý, kdy voní mokrá půda, tlející listí, poslední květy, bahno, voda... To již mě nikdo neudržel, převlékl jsem se do zeleného, vzal si holínky, batoh, termosku s čajem a obzorku. A vyrazil. Za oknem si říkáte, není tam nic moc, tam venku, ale jste-li venku, zjistíte, jak je tam krásně. Sobotní ticho, jen rehci domácí zpívali. Byli tu tři samečci a okupovali komíny a antény a pěli svou přiškrcenou písničku. Šel jsem od Zlivi směrem na Králičí ostrov. Sice to není ostrov, ale kdysi byl a zůstalo jen jméno. Nyní je to poloostrov. Obzorkou jsem projel vypuštěný obří rybník. V dáli běloskvoucí volavky bílé a mezi nimi pár popelek, volavek popelavých. Bílé volavky jsou nyní na tahu, tak jich tu bylo mnoho, více než těch obyčejných, popelavých. Počítám je. Bílých desítky, těch obyčejných sotva deset. Létaly hojně sojky pro žaludy. Mají odlišný let od jiných ptáků. Nějak se na obloze motají, plácají křídly. Dají se poznat i bez triedru na velikou vzdálenost... Šel jsem podél břehu rybníka. Vlevo teče strouha, která napájí zdejší rybníky, za ní je železniční trať. Na olši přiletělo hejnko čížků. Bylo jich přes padesát. Malí neposedové obkroužili olši a za halasného štebetání usedli na strom. A počali se ihned živit. Obírali šišky olší. A na zem padal déšť semínek. Stál jsem pod stromem a díval se na ty skřítky neposedy. Nebojí se člověka. Klidně vás nechají, ať se díváte. Hezké divadélko, když stojíte pod stromem a díváte se na ty akrobaty na tenkých větvičkách. Slunce dostalo bezvadný nápad, že se prodere palisádou temných mraků. A docela se mu to dařilo. Krajina světlala a tu a tam se objevilo políčko modrého nebe. Zrak mi sjel na bahnité dno vypuštěného Bezdreva. Těch stop! Sešel jsem z pevné cesty do bahnitého marastu a počal z bahna číst jako knize. Časté byly stopy lišek, volavek, divokých prasat, srnčí zvěře a vyder. Vydří stopy byly na okraji rybníka a také jsem našel i stopy po konzumaci potravy. Chodit v bahně rybníka je dosti  náročné, obdivuji rybáře, kteří provádějí výlovy. To musí být tuze náročné. Již jsem toho měl dost, stopy přečtené a tak jsem vylezl z rybníka a vešel jsem do  hezkého lesíka, který lemoval část Bezdreva. Mám rozečtený cestopis o ruské tajze a tady vám to jako v tajze vypadalo. Seskupení bříz a olší, bohatý podrost.... No, jako tajga. Ale bylo tu teplo, narozdíl od té ruské pravé chladné tajgy. Dýchal jsem zhluboka, nasával do sebe tu nádheru podzimní přírody. Vlhkost voněla spadaným listím, barevná paleta na stromech zářila tolika odstíny a valéry, zvukovou kulisu obstarávali četní lesní skřítci. Brhlíci, šoupálci, strakapoud malý, čížci, modřinky a koňadry i lužní sýkory nebo-li lužky, červenky a střízlíci. A pěnkaví sameček seděl na olši a čistil  si zobáček... Přeletěla káně lesní a nad polem o kousek dále vesele zakřičela poštolka. A jako barevný papoušek se mihla žluna zelená. A to na jediném místě a tolik druhů. Vyšel jsem z lesíka na cestu a šel po ní směrem  k chatám. Potkal jsem rybářsky oděného postaršího muže a dali jsme se do rozhovoru. Ptal se mě, zda tu pozoruji ptáky a co jsem viděl. Měl tu kousek chatu a šel do Zlivi. Je to asi  6 kilometrů a on tu chodí vždy pěšky. A z chaty okna pozoruje divočáky jak řádí na vypuštěném rybníce, jak tu lovil orel mořský a lišky běhají podél břehů a šmejdí, jen vydru tu neviděl. Stopy ano, ale zvíře ne. Byl to člověk, který se umí dívat na svět pozitivníma očima. A má radost, že to umí vnímat. A také jsme si popovídali o holínkách. Že by to bylo nezajímavé téma? Ale věřte tomu, že ano, bylo, bylo velice zajímavé. Jeden čas byla móda, možná, že ještě je, nosit holínky i jen tak ve městě. Déšť nedéšť. Pražáci tak často chodili dokonce i v metru. Ale chtěl bych vidět ty slečny jak by v gumákách chodily polem, lesem, rybníkem, bahnem, loužemi... Je to podivná móda kolikrát a nevím, kde se to v lidech bere, že něco takového vymyslí. Holínka... myslivecká, rybářská, pracovní, výborná obuv do nepohody a do přírody. Ale ne do  města. Vyměnili jsme si zkušenosti. Já mu řekl, jak jsem propálil holínky v autě o pet-lahev s vodou, když se počala chovat láhev jako lupa, a on mi řekl, nikdy nesušit holínky na slunci, jinak o ně člověk brzy přijde. Jak je milé se na toulkách po krajině potkávat s lidmi a popovídat si. Dělám to často a mnoho se dozvím. I dětem na kroužku často říkám, od domorodců (ano, ti žijí i u nás) se často mnoho dozvíte, ptejte se, povídejte si. Rozloučili jsme se a každý šel svou cestou. Po chvíli se spustil křik nad rybníkem. Zvedl jsem triedr a podíval se do středu rybníka. Po obloze plul majestátní juvenilní král oblak, orel mořský a za ním dvě šedivky a šest sříbřitých racků. Atakovali krále nebe, nalétávali na něho, klovali ho, ve sklech bylo vidět, jak chytají i pera dravce. Taková je nenávist ptáků k dravcům. Rozkřičely se i sojky, když orel mizel k lesíku a přidaly se k vypuzení  dravce. Křičeli racci, orel, sojky, šedivky... Krásná scéna, škoda, že mým fotoaparátem to nešlo nasnímkovat. Pak orel nabral výšku a mizel někam k Pištínu. Dlouho jsem stál s dalekohledem na očích, pak i bez, na břehu a radoval jsem se, jak jsem byl ve správný čas na správném místě. A to v přírodě platí pokaždé. Jdu dále a zaujaly mě volavky bílé, bylo jich třicet. To již vyšlo slunce z mraků, a když se bílé volavky vznesly proti tmavé obloze, svítily tak krásně bíle proti tmavému nebi. To jsou radostné okamžiky. Čas neúprosně běžel a musil jsem myslit na návrat. Přelezl jsem na vhodném místě trať a vydal se do jiných  biotopů. Na pole. Remízky. Lesní ostrůvky. Ale tady nebylo pole jako pole, ale několik druhů polí. Zorané, nezorané, zarostlé, divoké, protkané remízky a lesíky. A také tomu odpovídal život na nich. Tři stádečka srnčí se na nich pásla. Seděli na nich bílé i popelavé volavky. Lovila poštolka. A krkavec a káně lesní. Přeletělo opět velké hejno čížků, byli tu  ještě špačci. Seděli na poli a hledali potravu. Loni tu byl i ťuhýk šedý. Pátral  jsem po něm, ale dnes jsem neměl štěstí. Znáte to někdy, že si vzpomenete na události, které se odehrály před rokem, třemi, pěti lety a nevíte co bylo včera k obědu? Do Zlivi jezdíme tak dvakrát, třikrát za rok a já mám v hlavě co jsem kde viděl, zažil a dokonce vím přesně kde. Ale zapamatovat si v práci dvě sena tam, pšenici zase tam, granule pro losy onam... Tak si to raději musím zapsat abych to nepopletl a nepřivezl jednotlivé komodity jinam než mám. No, je to tak. Po poli pelášil hezký matěj, to je žertovné pojmenování zajíce. Psssst, ticho... „pjy...pjy...pjy“ tichý hlas našeho nádherného ptáčka. Hýl obecný. Osamělý sameček seděl v remízku podél trati u samoty U Vondrova, byl nebojácný a na téměř holém bezinčí se vyjímal opravdu skvostně. Stál jsem od něho na pár kroků, ani projíždějící vlak ho nevyrušil a jen tak se tam čapěl a rozdával radost svým tichým „pjy“. Volavky se již vznesly, srnky poodběhly, krkavec něco chytil a byl již také pryč a já šel také na oběd, velmi pozdní. Švagrová musí mít ze mě radost, pokaždé  mi ho znova ohřívá, ale když se někam dostanu musím to využít naplno. Oběd. Tedy, jestli mi ho nesnědli. Ale já byl nasycen zážitky a prožitky a tak jsem syt již z toho. Když už se z Mělníka jedeme 195 kilometrů, tak se to musí prožít pořádně. Cestou mě ještě potěšil ledňáček a lovící volavky bílé, když stály ve vodě a lovily rybky. Opět pěkná vycházka. A odpoledne se chystáme na horu Kleť. Na to se velmi těším. Ale o tom opět příště... 

75. výprava: Fantasie

Chodit přírodou a dívat se... Přimlouvám se za to, aby lidé, kteří si chtějí  z přírody, z terénu, z procházky, výšlapu, výletu, šoulačky, vycházky, špacíru odnést co  nejvíce, aby se nebáli fantasie. Fantasie je pomocnice, která  jde s námi, která pomáhá se uvolnit, pomáhá spatřovat ve svém okolí ty nejroztodivnější, nejbanálnější věci a povznést je nad naše negativní nálady, starosti, chmury a bolesti, pomůže zapomenout, byť i jen  na chvilenku. Stydíte si to přiznat? Svému okolí? Bližním? Však  to  nemusíte nikomu říkat... Říkejte to jen sobě... Své duši a srdci.A když  vám to udělá dobře, tím lépe. Vaše oči, vaše vycházka, vaše starosti... Ale ten pocit zastavení se, vychutnání si volně plynoucího času, ta chvíle kochání... zpomalení  rytmu, běhu  a shonu, ten pocit je k nezaplacení. A přírodě nemusíte platit nic. Je zadarmo... Ale pozor na to, co  je zadarmo, mnozí si toho neváží!!! Takové lidi poznáme podle toho, že do lesa vyhodí  pytel z odpadky, trhají ledabyle a nazdařbůh rostliny, ničí domovy ostatních souputníků ve svém okolí... Choďme a dívejme se. Chraňme alespoň tím, že zbytečně nic neničíme, nezabíjíme, nepřetváříme... A dívejme se... Na obrázku  je nadmíru vyvinutá větev  jírovce maďalu, který  roste v zapojeném porostu lesa. Ta větev roste směrem ke světlu... směr kam roste, je, či  spíše bývala světlin. jsou tam mladší stromy než v okolí. A mě oslovila paní Fantasie a z tohoto obrázku je vidět, alespoň já to tak vidím, že se jedná o velikánská kusadla obrovského brouka roháče. Pojďme si  hrát s paní Fantasií :)), Hořín (ME), 25. 12. 2014

 74. výprava:  Jikavci

 4. listopadu 2013

 Starý sad , podzimní čas, mnoho ptáků odlétlo. Svítí slunce a havrani krákorají  nad hlavou. Dozrávají šípky, hložinky opadávají na zem... Krásný podzim přechází do vlády zimy. Mnozí si říkají, fuj, ach ta zima, chladno, ledy a sněhy, ale každé období je nádherné. Bílá peřina, všude leží bílá deka, chladná a půvabná, příroda zakryla hnědou  a šedou zem, stromy a keře oblékla do županu. Svit slunce. Ticho, to zvláštní ticho, ticho, jaké složila paní Zima. Tu a tam zapíská sýkora, mlynařík nebo králíček, na zem spadne s žuchnutím malá lavinka z tlusté větve a probuzený hraboš vykoukne na tu bílou pláň, co kdysi bývala zelenou oázou. Raději se schoval zpět pod bílou peřinu, která ho paradoxně zahřívá, když běhá v tunýlkách pod bílým příkrovem. Ticho. Je pod botami křupou stmelené vločky a stopy lovce krásy porušují jednolitou bělost krajiny za vesnicí. Vzpomínám na své první setkání s barevným ptáčkem před mnoha lety, který k nám zalétá právě na podzim a hlavně pak v zimě. Jako klučík jsem se zápisníčkem a vypůjčeným dalekohledem šel na pochůzku u nás na chatě a již tenkrát jsem byl fascinován krásou drobných detailů v krajině. Starý sad, zahalený v bílém hávu, mírně ještě sněžilo a na jabloních zbyla červená jablíčka. Kontrast bílého okolí, černé siluety stromu a červený jablek. Ozývalo se jen pár kosů a sýkor, když se tu náhle objevila skupinka barevných ptáků. Měli kontrastní černooranžový kabátek, neustále pohvizdovali a bylo jich asi třicet. Ten obraz mám neustále před sebou a vidím i sám sebe,  jak si do deníku zapisuji poznámky o vzhledu tohoto podivného návštěvníka, kterého jsem tu na jaře a v létě neviděl. Cosi mi již našeptávalo co to asi může být, ale po zapsání pár poznámek jsem se díval na chování těchto ptáků. Slétli na jabloň, která stále hýčkala své děti zabalené v dužnatém plodu a vyzobávali chutná sousta. Nádherný to byl pohled! Srdíčko mi plesalo a nemohl jsem se vynadívat. Později, až jsem se pokochal pohledem, jsem si ptáky určil. Byli to jikavci, pěnkavy jikavci, návštěvníci ze severu, kteří k nám létají jako do teplých krajin... A zapůsobili na mě tak silně, že asi po dvaceti osmi, třiceti letech píši tento text.....

 

73. výprava:  Babí léto

7. října 2013

Nádherné babí léto. Patnáct stupňů, jasno, teplo. Má cesta vede z Mělníka, Velký Borek, psí hřbitov, po polních cestách lemovaných remízky. Z domova přes park, kontroluji rybníček u autobusového nádraží, jen kachny divoké, slípky zelenonohé a nutrie. Zpívá budníček menší. Ještě nám neodlétl. Jdu kolem Pšovky směr na Rousovice a Velký Borek. Za bývalou železniční  vlečkou v lužním lesíku nacházím brouka roháčka kozlíka (Dorcus parallelopipedus), zpívá střízlík obecný  a budníček menší. Houštinou a pramennými vývěry se prodírám a brodím kolem toku až k silnici u železniční trati. Ještě létají bělásci, paví očka a admirálové. Poslední klenoty podzimní přírody, jak jsou krásní! Přejdu trať a kolem domků dojdu do obce Velký Borek. Je to pěkná víska, 2 km od Mělníka s pěkně dochovanými statky. Vydávám se k trati a ke stanici Velký Borek. Odtud začíná pěkná polní cesta lemovaná remízky. Defilé druhů dřevin! Již jsem o nich psal v minulých výpravách. Slunce svítí, zrovna projížděl vláček směrem na Mšeno. Vůně kolejí a pražců, vůně zoraných polí, nahnilého ovoce, lidé již topí... Vnímat přírodu i čichem, vůně a pachy k ní patří stejně jako barvy a zpěvy ptáků. Kolem prolétlo velké šídlo. Mihlo se dvakrát a tak se mi ho nepodařilo určit přesně. Podzimních druhů šídel není moc, v úvahu připadá v návaznosti na lokalitu a modré zbarvení šídlo královské (Anax imperator), š.pestré (Aeshna mixta) a š. modré (Aeshna cynea). Polňačka stoupá ke psímu hřbitovu. Ochutnal jsem plody jeřabin, špendlíky a jablka, podzimní příroda je velice štědrá na pohoštění. Po úvozové cestě jede koňský potah tažený dvěma koňmi, je to nádherný archaický výjev. Jak ty koně voní! Na šípkové růži sněmuje asi šedesát vrabců polních. Těch červených  lampionků brslenů, šípků, dřišťálů, bílé bobule pámelníků, černé korálky ptačího zobu, žlutá jablka. Těch plodů! „Kro, kro, kro“, se ozývá nad polem, jasně,  krkavci velcí. Pár. Sedí na stožáru vysokého napětí a mezi sebou diskutují. Pak přeletěli asi o půl kilometru dál a usedli opět na stožár. Projel jsem obzorkou pole, kromě dvou bažantů nic. Na jednom vysokém stožáru zpozoruji neobvyklé ptačí hnízdo. Je vsunuté do kovové konstrukce, pravděpodobně patří strakám. Ale nemělo stříšku, a na krkavčí je malé. Tak přeci jen stračí. Na cestě potkávám maminku s děvčátkem. Trhají suchou trávu, větvičky šípkových růží a dělají z toho kytice. Je to pěkný pohled, lidé leccos nezapomněli.. Pokračuji k rozcestí cest Velký Borek, Mělnická Vrutice, Mělník, psí hřbitov. Na listu břízy se vyhřívá ploštice kněžice, pravděpodobně kněžice luční( Holcostethus strictus). V trávě dlouho pozoruji stridulujícího samečka saranče. Je úplně v klidu, nebo jí se a s přestávkami předvádí svůj koncert. Po dlouhých minutách se od něho odtrhuji a vydávám se na další cestu. Míjím psí hřbitov a krásnou tabuli s nápisem PAMATUJ! JAK ČLOVĚK PŘÍRODĚ, TAK PŘÍRODA ČLOVĚKU VIZ ROK 2002. Opět rozcestí na tři strany, volím prostřední. Po pár metrech si sedám do trávy, a dívám se do kraje. Občas tíkne pták, po polní cestě kluše kůň s jezdcem, projede cyklista, běží běžec. Ještě v trávě vrzají rovnořídlíci. To ticho, podzimní ticho, v dálce zní jen houkání vlaku. Trať se tu romanticky vine mezi kopci  a terénními zářezy. Trať číslo 076.  Aniž bych to tušil, pár metrů ode mě leží dvě srny, které se zvedly, až když jsem se zvedl já  a pokračoval v cestě. Směr remízek v místní lokalitě Borek. Srny běží jako gazely vysokou zlatou trávou. Je to fascinující pohled. Dostávám se ke kryté kazatelně, pod kterou je nápadný bílý trus. Tak tady sedává nějaký dravčík. Ano, jsou tu i vývržky, které jsem si pečlivě prohlédl. Obsahují převážně kosterní zbytky hlodavců. Velikost, tvar... káně lesní.  Nad polem se motala samice motáka pochopa, kde se tu jen vzala? Udělala dva výpady do trávy, leč bezúspěšně, žádný hlodavec v pařátech neskončil. Rozhraní několika biotopů -  louka, hnědé pole, strniště... vyplašil sem velké hejnko ptáků. Příjemně štěbetali, vyletěli z pole, letěli blízko při zemi, v obzorce byli hnědí, lemy křídel bílé, typický let a rychlé přistání  a zmizení za hroudou. Typické pro ptáky stepí a otevřených stanovišť. No ano, skřivani polní, dvě hejnka, která se posléze spojila a čítala asi sto ptáků. Je to zážitek pozorovat takto veliké hejno skřivánků. Pokračuji podél hluboké strouhy, která tvoří předěl mezi dvěma poli. Zastavím se a obzorkou projíždím terén. Osm dlouhých uších v trávě. Čtyři srny, tedy jeden silný srnec a tři srnky. V klidu se pasou, občas vykouknou. Je to takový uklidňující pohled. Pak zvířata znejistěla a běžela loukou, za nimi je ostrůvek s bezinkami a kameny, takové malé kopjes jako v Africe. Padá večer a stáčím to domů k Mělníku. Na druhé straně od běžících čtyř srn mě upoutal pohyb, další dvě srny, které lehce přesadily hluboký příkop... a ještě jednou ho přeskočily. To vypadalo nádherně. Po poli jezdí sem a tam traktor a nad ním létá poštolka obecná. Ale to již jsem u veliké rozvodny elektrického proudu a jdu domů...Obrovská oranžová koule zapadajícího slunce, čistá vůně hnoje v políčku, ach to je nádherná vůně, která do této zemědělské oblasti patří. Byla to pěkná vycházka necelých deset kilometrů dlouhá. Mnoho pěkných zážitků jsem měl a měl jsem ten pěkný pocit sounáležitosti s krajinou.

Největší imprese z vycházky: úvozová cesta plná barevného listí  a plodů, strašidelné hlasy krkavců, zlaté moře trávy a v ní běžící srny, dvě přesadící srny přes hluboký příkop, koňský potah na úvozové cestě, vůně hnoje v krajině, v dáli cválající kůň s jezdcem... to vše podtrhovalo soužití člověka s krajinou.

 

Přesadit – z myslivecké latiny přeskočit

72. výprava:  Sněžení u  Bezdreva aneb malé zamyšlení nad přírodou

24. ledna 2012

Samota, hle, mlhovitá křídla / v nedozírnou rozprostírá v dál...   Adolf  Heyduk

Byli jsme ve Zlivi u Českých Budějovic na návštěvě za příbuzenstvem. Mají dům na samém okraji městečka. Švagrová mě dobře nakrmila, oběd ležel v žaludku a po těle blažení, káva a moučník též. Táhlo mě to ven, protože nevydržím sedět dlouho doma, musím do přírody. Ven. Prostor. Stromy, obloha, plavné lety ptáků. Hledím z okna na tmavé mraky od Zlivského rybníka. Polojasno bylo pryč, obloha se zatáhla a začalo se sypat. Malinko a drobně. Kam bys chodil v tomhle počasí?, říkali mi. Musím, nějaká síla mě žene ven. A tak jsem vyrazil, s obzorkou na krku  a s teplým čajem. A hlavě s nadšením. Nikdo se mnou nechtěl jít, na to jsem si již zvykl... A nikoho nenutím... Jdu si prožít volný čas, abych měl zážitky. Zážitky..., když jsem venku, v přírodě, prožívám radosti na každém kroku. Prožívám radosti a tudíž mám zážitky... Musíme hledat radosti v prostotě. Ve vločce sněhu, ve stopě zajíce, ve zpěvu hýla, v tichu zimní krajiny... I když se chodí stejnou cestou a stejnou trasou, pokaždé je to jiné. Nic není stejné, jen to chce mít otevřené oči a dívat se. Mnozí se mně diví, nebo považují dokonce za blázna, ale já si z toho nic nedělám. Ti lidé jsou chudí na duchu, člověk přeci potřebuje vypudit negace ze všedního  dne, sevřenost města, potřebuje prostor a pohyb...

Na okraji Zlivi jsou... vlastně byly louky. A dnes? Velikánské staveniště mezi silnicí  a železnicí. Chladná ocel buldozeru se zaryla do pokožky země... Otevřené rány krvácely a tak je zalily betonem a dráty a kabely. Bude tam stát asi 80 nových domů. Lidé utíkají z měst, prý na venkov, prý do přírody, aby k ní měli blíž... Neslyšíte tu ironii? Přenášíme velkoměsta do vesniček, vsí a městeček. Prý se nedá ve velkých městech žít. Mnoho hluku, rozpálené domy a mnoho aut. V naší republice klesá porodnost, měli bychom jako Homo bohemia pomalu vymírat - a hle... další domy... Pro koho? A v nádherných vesničkách chátrají nádherné chalupy a domy, rozpadají se a padají... v rozvalinách bují pralesy kopřiv, vesničky vymírají a život jejich je chudý. Je hrozný stát, když musel jsi se dívat... tato Krylova slova platí i dnes, i když v jiném kontextu... Zabírá se orná půda a louky a okraje polí... úcta k půdě a úcta ke krajině stavební inženýry nezajímá. Peníze a zisk, to ano, a pak pokrytecky si jezdí do extravilánu, aby mohli dýchat čerstvý vzduch. Zamysleli jste se někdy nad tím, proč většina majitelů stavebních firem, developerů, politiků jim podobných, si nestaví domy u dálnic, satelitů nebo u velkých továren? A tak hledím na tu měsíční krajinu, zatím tu stojí jen podezdívky, někde ani to ne. Budou tu desítky ne-li stovky aut, mnoho lidí. Budou dojíždět do Budějic za prací. Nechtělo by to dálničku? Kde je louka? Kde jsou její trávy? A na jaře už nerozkvetou žádné kytičky. A dnes mi z pod nohou nevylétla hejnka pěnkavovitých ptáků – stehlíků, čížků, konopek, čečetek..., nemají ci do zobáčku. Do roka louku pokryje beton, domy a zámková dlažba a zbude minimálně půdy. A prudké deště, žádné vsaky dešťové vody, ale odtoky do kanálů a do kanalizace a šup do rybníků  a řek... Ptáci se těší na záplavy! Kudy mám jít? Po silnici, po chodníku? No, a jsem opět ve městě... ale já nechci do města, chci z něho ven, pryč, mě bolí noha z pevných povrchů... potřebuji měkkost polní, luční či lesní cesty, s trávou, loužemi a s mnoha drobnými živočichy... Potřebuji pozorovat život a dění  při svých toulkách. Takové cesty jsou živé klikaté tepny krajiny.  Na svých vycházkách musím vidět tep života, vidět pestrý svět rostlin  a živočichů. Jak mají mít děti úctu   k živým tvorům, , ke květeně, k vlasti? Kdy si lidé uvědomí, že ruderální okraj chodníku s pampeliškou, kokoškou pastuší tobolkou a penízkem rolním, sem tam nějaká ta zbloudilá včela (ale pozor, včela je nebezbečná! klíště též... jedna dvě klíště jde, to znáte z reklamy, ne?), i v TV nás vasně nabádají k tomu, že chodit do přírody je tuze nebezpečné. A jak se člověk odvděčí přírodě za tak vzácný dar, vodě, bez níž se nedá žít? Ne studánky, ne potůčky, ale rovnou továrna na stáčení, pardon, výrobu, vody. Na obalech je napsáno výrobce! Továrna, silnice, kamiony, tuny pastů ... a kde je do srdce přírody, kterým nás reklama krmí! Pili jste někdy vodu ze studánky? Z potůčku? Já ano, v Železných horách, a mohu vám to doporučit. Ta je opravdu, ale opravdu lahodná  a ze srdce a lůna  přírody.... Zámková dlažba a beton či asfalt je mrtvá poušť...

 Sněžení houstlo a krajina ztichla. Je to takové zvláštní ticho, sníh všechen hluk odtlumí a je nastává těžké ticho. Ale nádherné, rád naslouchám padajícím vločkám... Bezdrev je vypuštěn  a v dáli vidím jen malá oka vody...

Padá. Krajinu odívá bílý šat, ticho je oblečené do sněhových vloček a bílá peřina tlumí mé kroky. Ticho. Sám bloudím krajinou jižních Čech, Bezdrev je bílá pláň... hejno severských husí marně hledá přistávací dráhu... letí a odnášejí  můj pozdrav všem milovníkům přírody. Krásná je naše přírody... tedy zatím... píši své pocity do mobilního telefonu abych je zaznamenal tak, jak přicházely... Ticho. Padá sníh a krajina je bílá  a čistá. Soumrak padá na svět kolem mě, vše se zklidňuje, občas prosviští divoké kachny oblohou... Tma padá, ale vločky metamorfují do kapek a prší. Kapky dopadají na klobouk a jemně klepou na jeho povrch... Padá tma... jako bych slepnul v krajině, těžká šedá obloha , a pak náhle v dáli  na horizontu povstala  růž a světlý okr, nad Bezdrevem letí kachny, zavírám oči a déšť na mě nevidomého hraje symfonii jemných tónů, kachny na oku vypuštěného rybníka  káchají a kosi šli již spát. Naslouchám té hudbě krajiny a nechám se vést cestou  podél napájecí stoky – Soudného potoka, který jemně žblabuní. A hvízdají březňačky v letu...

               

Rybníky Bezdrev a Zlivský, foto: Jan Ševčík

U fotografie Bezdreva je městečko Zliv vpravo nahoře a do rybníka vybíhá Králičí poloostrov, tam chodím. Bezdrev je druhý největší rybník v Čechách *** na Zlivském rybníce hnízdí vzácní kolpíci bílí a kvakoši noční

71. výprava:  Kubata, Kubata, dá hlavu za blata

 23. ledna 2012

Kvílivě do ticha/

zakníhá čejka. Zní teskně nářek její,

a hlína osychá

                                                        Ladislav STEHLÍK

                    

volavka bílá - drozd kvíčala - káně rousná , foto 2x Jiří Bohdal, 1x Jan Ševčík

Zbudovská blata. Bludičky... Ale jděte, bohužel, dnes již asi vymizely - a navíc je leden. A čejky tu ještě nejsou. První by mohly dorazit již za měsíc. Zbudovská blata... Jedná se o území mezi vesničkami Plástovice a Zbudov a odtud se jmenovaná lokalita jmenuje Zbudovská blata. Na nich se skví pomník zbudovského rychtáře Jakuba Kubaty od V. Suchomela z roku 1904. Obě vesničky jsou malebné a jsou to památkové rezervace lidové architektury. Krásná stavení selského baroka, zemědělských usedlostí blatského typu. I když zaparkovaný kamion před selským stavením z 1.poloviny 19. stol. vypadá otřesně a stejně otřesné bylo nalezení novodobého prvku v krajině- fotovoltaických panelů. To bylo zjištění! Kde se tu vzaly? Kdo to povolil? V dálce Temelín vyrábí obrovské množství elektrické energie a pár kilometrů od něj tyto zhovadilosti s výkonem nula nula nic. A to doslova! Kdo jste to viděl, dáte mi za pravdu. Jen kolik půdy to zabere! A do malebnosti to má hodně daleko. Snažím se to překouknout a jedu na blata. Hotové jihočeské, palearktické safari. Je dobré jet automobilem (já vím, není to ekologické), ale jinak se pozorování ptáků v rozlehlé oblasti jižních Čech dělat nedá. Ptáci krajinou migrují, pokaždé jsou jinde a téměř v přesných intervalech se přemisťují. A to pěšky či v zimě na kole nelze obsáhnout vše. Dojet, projít, dojet, projít... řadit mezi dvojkou  a trojkou, mít triedr na předním sedadle nebo na krku, (v mém případě klobouk na hlavě), jet od 30 do 40 km/hod a kochat se a pátrat, občas zastavit, vystoupit, obejít rybník, spočítat ptáky a opět pokračovat v tzv. ornitologické jízdě. To je můj speciální termín. Na Zbudovských blatech se to dělá poněkud jinak. Nejlépe je kontrolovat stavy zvířat z vozu. Proč, se možná ptáte. Inu, je to proto, a je to stejné jako na afrických pláních, zvířata reagují na člověka, který vystoupí z plechové krabice na kolech. Nebezpečí! Pozor! Lovec! Zvířata se nebojí automobilu, ale člověka. A že je to bláznivý přírodovědec, který loví triedrem zážitky nebo fotografuje, to nerozeznají. Špatné zkušenosti s člověkem. Také podle chování zvířat, zejména ptáků, poznáme odkud jsou. S mým výborným kamarádem (přátelíme se od 12 let), s Jirkou Pokorným, ekologem, jsme na Vlašimsku sledovali vodouše a kulíky na 1 - 2 metry! Ze 100 m jsme je pozorovali a přibližovali se k nim na zmíněnou vzdálenost dvou metrů. Proč? Všichni ptáci odletěli  a tito jediní zůstali. Jednalo se tedy o ptáky z hodně vzdáleného severu, kde nepřišli do styku s lidmi. Proto se nebáli. Ale v dnešní naší krajině obhospodařované člověkem-myslivcem se to stát již nemůže. Proto jedu silničkou, kde se dvě auta musí vyhnout, že máte kola v trávě, zastavuji a obzorkou sleduji lokalitu. Tato blata jsou rozsáhlé podmáčené louky, za dob soudruhů znehodnocené melioracemi. Disturbance území byla značná, vymizelo mnoho druhů ptáků, jiní snížili svou početnost na čtvrtinové stavy oproti 50. – 60.letům 20. století. Přesto si příroda umí poradit. Zaceluje krvácející rány zasažené druhem nahé opice... ona ho vychovala a jak se jí odvděčil! Meliorační trubky se zanášejí a louka je opět vlhká, ale do původního stavu má ještě daleko. Uprostřed blat je i malý lesík, kde bylo hnízdo mořského orla. Zastavil jsem Felišku, to je jméno našeho vozu, vypnul motor a stáhl okénko a obzorkou jsem sledoval to neskutečné hemžení. Co sem ptáky přitahuje? Potrava. Je tu mnoho hrabošů a ti lákají mnoho predátorů. Z dálky byly vidět desítky volavek bílých a volavek popelavých. Stály tam jako sochy a čekaly na vhodnou příležitost něco ulovit. Volavky bílé jsou vždy dobře vidět, jejich běloskvoucí šat je nádherně vidět. Přilétají další popelky, je jich pět a přistávají na slavnostní tabuli přírody. Na obloze kroužíorel mořský, majestátný dravec, největší dravec naší vlasti, druhý sedí na zemi jako slepice a čeká na chlupatou jednohubku. Při své velikosti tito dravci nejsou příliš zdatní lovci. Na obloze krouží dvacet kání lesních, na melioračních skružích jich posedává také dobrá dvacítka. A máme tu návštěvníky severu, káně rousné, které u nás nehnízdí, ale pravidelně zimují. V celé republice asi 2 000 – 4 000. Je dosti podobná laesní káni, ale prozradí jí chování – umí a často to dělá, třepotá se na místě jako poštolka, když loví hraboše a ve své artktické domovině lumíky. Z dravců lovila ještě poštolka obecná a samice motáka pilicha! Pěkný nález! Mezi bílými volavkami se černaly vrány obecné černé, dnes již vrány černé, protože jsou oba poddruhy vran rozdělené do dvou druhů. Co to je to veliké černé? Krkavec! A z havranovitých posedávali straky a v remízku pokřikovaly sojky. A na olších se hašteřili čížci stehlíci. 10, 20, 30,50, 100, 400, 400 drozdů kvíčal!!! Seděli na mokré louce, přeletovali sem  a tam. Kvíčala je nádherný drozd  a ještě v tom množství. A u lesíka na stromě seděl jestřáb lesní. Blata přitahují i savce. Tak velké množství predátorů sem přitahují hraboši, těch je tu vidět opravdu mnoho i pouhým okem, jak běhají ze zatopených nor. Tři stáda srnčí zvěře se pasou nebo leží a přežvykují. A mezi nimi běhají zajíci polní. Hodně dlouho jsem neviděl zajíce! A před padesáti lety se jich lovilo! Miliony. Dnes je to vzácné zvíře. Byla to nádherná podívaná. Je leden, sníh téměř není, jen v malých terénních depresích či v pangejtu. Již se těším na čejky, až přiletí, uslyším jejich kníhání a kolíbavý let. „ Vy, čejky v lukách, zakníhejte ještě/ať vím, že jsem doma, napsal můj oblíbený básník Ladislav Stehlík. Pozorování končí... jedu na oběd, má švagrová vaří výborně a mám hlad. Jsem od rána venku. Zamávám zvířatům vyjíždím z polní cesty. Opouštím ráj. Blata nesmí zemřít Žádné meliorace! Žádné čištění melioračních studní a trubek. Žádná fotovoltaika! Snad to nikoho nenapadne! Kontakt s přírodou mě natolik nadchl, že jsem naplněný energií a mohu na chvilku žít zážitky znovu.

Zbudovská blata                                                                                                          Plástovice

                foto:  Roman Hradecký          

70. výprava:  O čem jsem přemýšlel na blatech

Vítr duje blaty, dívám se na pláň, na perutě ptáků a zapomínám na všední starosti. Samoten stojím a dívám se do dálky. Čas plyne jinak. Káně plachtí nad loukou, tu lesní, tu rousná, přelétlo hejnko kvíčal a bílé záblesky volavek. Rousná káně se třepotá na místě a padá k zemi...má hraboše, jen to písknutí neslyším. Vítr. Chladný. Ale slunce chce ozářit krajinu a tu a tam se mu to podařilo. Každá roční doba, každé počasí je v přírodě nádherné, není ošklivé počasí... jen se špatně oblékneme, říkají Angličané. Popelka vrhla svou harpunu do trsu sítiny... Nechtěl bych být hrabošem... Krása, život a smrt. Člověk v 15. stol. ničil původní jihočeskou krajinu, přetvářel přírodu kolem sebe, modeloval krajinu... Ničil, ale zároveň tvořil tu krásu kolem. Účelně. A mohu říci, že se mu to tady na jihu podařilo. Jen za budování socialismu člověk opět ničil a přetvářel, blata vysoušel, melioroval. Sedláci dříve měli k půdě, který by se dal popsat, že to byl vztah na život a na smrt. Živila je. I komunista jakžtakžuchovával vztah k půdě, vždyť nás zemědělství živilo. Ale dělal téměř nevratné změny v krajině. Staří sedláci si myslejí své, ano, těm se omlouvám, myslím to obecně. Kapitalista ji prodá zahraničnímu vlastníkovi, zastaví a zabetonuje. Již nemáme vztah k půdě, ba nemáme ani vztah k vlasti kolikrát. A to je smutné, hodně smutné, ztrácíme sami sebe, ztrácíme svůj domov. Nebojím se to říci veřejně, je to tak...  Přírodě blízká krajina dávala obživu, radosti  a strasti sedlákům. Život. Lidé žili spjati s přírodou. Čekali na husy na čejky a děti si hrály venku, pomáhaly rodičům na polích  a lukách, maminky a tatínkové je měly u sebe a rodiny žily spolu. Babičky a dědečkové, tetičky a strýčkové. Zněly písně v krajině... Krajina má paměť a jen kdyby mohla vyprávět... nahlas. Poslouchali by lidé dnes? Tak tam stojím na blatech, mám v mysli Stehlíkovy básně o jižních Čechách, pozoruji ptáky a jak si vítr hraje s vrbami  a olšemi a čekám na přílet čejek...

69. výprava:  Zamyšlení

jaro 2010

Často bývám osočován a napadán slovy ( a nejen já, ale i ostatní bylinkáři), že při sběru léčivých rostlin poškozuji přírodu, trhám první pastvu přezimujícímu hmyzu apod. Ano, pravdu by měli ti, kteří by byli svědky činu, při kterém by viděli sběrače jak drancuje celé  koberce rozkvetlých květin, vykopává oddenky a kořeny neuváženě, otrhá všechny listy z malinového keře apod. To správný sběrač léčivek neudělá, protože si cení darů matky Přírody, která nám velkoryse poskytuje své produkty zcela zdarma. Nic za to neplatíme, žádné peníze, faktury, žádné daně. Snad jen jednu jedinou daň nám život na této planetě jednou neodpustí. Smrt. Tuto daň zaplatíme  všichni. Daň za život. Ale jaký život jsme měli, co jsme dělali pro ostatní, a tím myslím i pro Přírodu.Chráníme ji? Chráníme, abychom i sami přežili? Žijeme abychom ničili a drancovali? Na místo, kde bohatě kvetou fialky, podběl, v létě divizny, přijede jednoho dne buldozer a vyhrne celé pásy rostlinstva i s půdou. Kdyby měl investor zaplatit za každý trs trávy, strom, keř do pokladny na ochranu přírody, těžko by na sídlištích vyrostly další a další obří obchodní domy. A těch milionů, které by se daly investovat do ochrany! Jenže Přírodě se přeci neplatí! Je to zdarma. Ale podnikatelé bohatnou. A fialky si koupíme pod zářivkou v obchoďáku kam dojedeme vozem. Smutné, nemyslíte? A zapomněl jsem říci, ve kterém, je jich ti patnáct! Pamatuji, že v minulých dobách stačila jedna samoobsluha na celé sídliště. Byly v ní fronty, a v super-hypermarketech snad nejsou? Nelze jen brát a drancovat, ničit a hubit jen pro krátkodobý užitek, který nám to přinese. V okamžiku in ultimis nám to bude stejně jedno, ale co předáme ostatní? Národu, světu, ale hlavně vlastním potomkům. Za miliony si nepořídíme zdraví a kvalitní život, který spočívá v harmonii, souladu s přírodou. Jsou to otřepané fráze, tak mi je odpusťte, prosím, ale mám na mysli to, že pokud budeme skromní sami k sobě, zbude nám více času na věci, na zájmy, které nám obohatí ducha a přinese klid a odplaví stres do moře klidu. Myslíte, že se příliš vzdaluji od tématu o bylinkách? Nikoli. Právě sběr léčivých rostlin může být jeden z koníčků, na které se váží další  a další zájmy, které nás pohltí a obohatí náš život. Jsem ornitolog, chodím do přírody především za ptáky. V batohu ale mám plátěný pytlík ušitý od své ženy, do kterého sbírám cestou bylinky. Nacházím i neléčivé rostliny, mozek nezvládá nápor nových informací, vjemů. Co to je za druh kytky? Vytahuji atlas. Učím se. Neustále nechám do mozku vtékat nové vědomosti. Ptáci zpívají, stromy, keře, byliny rozkvétají, zurčí potok, motýlice, komáři, vosy pijí na břehu…Kéž bych měl tak značný přehled  o přírodě jako dr. Pecina, který pravidelně navštěvuje naší zoo. Je jeden z mých velkých vzorů a učitelů, jeho knihy jsem četl jako malý chlapec. Žádný K. May, J. Foglar nebo Čtyřlístek mi nedal více než Veselovský, Pecina, Vágner, Attenborough,Tomeček, Balát a mnozí další  - to byli mí učitelé  a uchvatitelé. Tihle lidé mě naučili vnímat přírodu jako celek Vše souvisí se vším. Všechno navazuje na všechno. Nejsem pravý specialista na jeden biologický obor, patřím k lidem co chtějí vědět mnoho  a mnohé. Nelze vědět vše, ale v zoo jsem potkal lidi, kteří jsou pro mě osobnosti (nebo snad se dnes se jim říká celebrity?) víc než nějaký herec nebo zpěvák.

A právě já (a mí kolegové, kteří sbírají léčivky s úctou k přírodě, protože ji milují) bych měl ničit ba dokonce drancovat přírodu? Mnohem horší je to s konzumní společností, která se naoko tváří, že je v souladu s ochranou přírody. Jen se dnes podívejme kam směřují vesnice a vesničky. Mizí kdysi biologicky bohaté zahrady, kde byly kulturní a divoké rostliny  pospolu, na ně se vázali živočichové, kde jsou staré zdi jsou plné života, staré vysoké stromy na jejichž vrcholcích zpívají ptáci…A nyní? Beton, anglický trávník bez pampelišek, jedna dvě konifery a šlus! Jo, a možná jeden zoufalý kosák na drobtech od svačiny. Tady sotva vykvete sedmikráska, fialka, hluchavka,mokrýš, o lípě ani nemluvím. Viděli jste někde v nově založené zahradě lípu, náš národní strom? Vědí mladí lidé vůbec, že lípa je národní strom? Fotbal a hokej je pro ně národní podvědomí a cítění, bohužel už ne lípa.A to je moc smutné. Na lípu jezdím do Železných hor nebo na pár míst na Benešovsko.Tam sladce voní do kraje. Snad ještě pár jezdit budu, než je cestáři zlikvidují, aby se hloupí a opilí řidiči vracející se z vesnických diskoték nenabourali do stromu, který tam roste 200 let a nyní najednou všem překáží. Vrátím se zpět do Prahy, do Stodůlek, na vídrholec jak jsme tomu s mým otcem říkali, tam jsem se nasbíral podbělu. Na takových těch místech, kam lidé moc nechodili, zato tam však běhali zajíci, koroptve, bažanti, létal mnohý hmyz. Šel jsem na ta místa letos v březnu a nikde podběl, zajíc, tráva, pískorypka, ale jen beton, poloprázdné parkoviště, nové silnice a obchodní dům Tesko (s „k“, tedy žádná reklama). Na chudinkém trávníku četné páchnoucí psí exkrementy, plastové lahve a kelímky. Městská polopoušť. Ani skřivan tu žádný nebyl, aby mě potěšil svým veselým zpěvem. Kdo za tím vším je? Jeden člověk? Společnost? Globalizace? Přepych a blahobyt společnosti, tohle je ta strašná síla, která válcuje domovy bezbranných tvorů. Zemský povrch shrnutý buldozerem, posléze zalit asfaltem, možná sem tam volné místečko pro jeden strom. Ten, šťastný, který tu je, a aby mohl být alespoň zalit životadárnou vodou, má u kmene zalévací rouru. Veškerá srážková voda steče do kanálů, do řeky…řeky se naplní, přetečou, nadělají obrovské škody. Ani ne tak přírodě, ale druhu Homo sapiens…Ne nechci být příliš pesimistický, ale tyto faktory devastují naší krajinu a ne bylinkáři, kteří nasbírají pár kvítků, listů nebo natí. Je nutno zvážit zda potřebujeme mít na jednom sídlišti padesát obchodních domů, když jsou poloprázdné a lidé nakupují nadbytečně, nebo mít za domy rozkvetlou louku plnou květů, hmyzu a ptáků a děti by běhaly v barevných kobercích bylin a těšily by se ptačím zpěvem a neběhaly by nákupních střediscích…

 

Takže, když to shrnu, raději si nasbírám léčivky do plátěného pytlíku někde v přírodě a budu čelit narážkám přecitlivělých lidí, protože vím, že tím populaci na daném místě neohrozím.  Podstatnou část na lokalitě nechám, aby se mohly rostlinky vzpamatovat z mého „nájezdu“ a dále se rozmnožovat. Co se ale může stát, když přijede jednoho dne buldozer a bagr? To si již domyslete sami...

68. výprava:  VÁNOČNÍ DOMÁCÍ ÚKOL ANEB STAŇ SE VĚDCEM

(d.ú. pro mladé badatele)

Budou dlouhé vánoční prázdniny, čas dárků (dalekohledy, knihy, fotoaparáty), čas obžérství (tak můžeš být venku atrávit tuky) a čas lenošení (projít se a protáhnout tělo) a  chodíš do přírodovědného kroužku (tak projevuš zájem o přírodu  a její ochranu), tak se věnuj nějaké bohulibé činnosti  a sám sobě dokaž, že jsi přírodovědec nebo lenoch. Úkol je to lehký, ale měl by jsi znát naše ptáky, ty běžné, učili jsme se je nebo samostudiem by´s je měl(a)  znát, je to základní vzdělání a dokáš tím svůj postoj  a zájem o přírodu a její děti.

 

1) Vyrob nejlépe, kup, najdi si u souseda nebo na jiném veřejném místě nalezni ptačí krmítko a sleduj ho pravidelně 2) krmítko umísti  na zahradu, na balkon, na strom u domu, tak, aby´s  na něj dobře viděl, třeba i z tepla domova, z obýváku, chodby apod.  Popiš místo kam jsi umístil(a) krmítko(a). Je to důležitá informace a odvíjí se od toho počty druhů!  3) nasyp do něj vhodné krmivo a i okolo můžeš rozmístit jinou potravu v jiné formě - tukové koule, lůj, senegalské klásky, napíchat jablka  4) ochraň krmítko - třeba tím, že ho pověsíš správně, aby do něho nemohly třeba kočky. Tak a nyní za  A) sleduj krmítko pokud možno pravidelně, v pravidelný čas,  B)  jaké druhy ptáků na něj létají?, nějaké druhy pravidelně jiné občas? Soupis druhů  C)  jeden pták, dva, hejna - buď přesný v počtech,  D)  čím se hlavně živí, co mizí nejdříve? E) jak se ptáci na krmítku chovají? F) závěry z pozorování VŠE ZAPIŠ, NAPIŠ, ZPRACUJ MIMO DENÍK (do něho můžeš napsat zkrácenou verzi) - DO MALÉHO SEŠITKU A6 (slovníčku), VOLNĚ NA PAPÍRY A DO OBALŮ, NA ČTVRTTY, MALUJ, KRESLI, FOTOGRAFUJ... MOŽNOSTÍ JE NEPŘEBERNĚ. To je pěkně vymyšlené? Co? smiley PCHK se těší na Vaše výtvory a pozorování. Dobře udělaná práce se dá poslat na ČSO, která shromažďuje údaje o zimním výskytu ptáků.

67. výprava:   Bílé volno

Pavel Švec, 28. listopadu 2013

Blíží se vánoční čas. Čas zastavení, čas, kdy alespoň o Vánocích by lidé měli být k sobě hodní a milí. Pokorní  a střídmí, měli by se dělat sbírky pro ty, kteří to potřebujíí... Slyšíte jaké je to klišé? Valí se to na nás z rozhlasu i z televize a nelze tomu uniknout. Stává se to div ne normou... teď jsou Vánoce, buďme hodní  a štědří...Ale jen o Vánocích.... Nemusíme nutně věřit v Boha či v  něco úplně jiného, každý však by měl mít v sobě úctu a určitou pokoru ke svým rodičům, přátelům, ale i k přírodě. Příroda je a my si jí nevážíme a myslíme si, že je jí všude dost a k životu ji tak nutně nepotřebujeme. Díval jsem je se chvilku z okna na kruhový objezd, na obchodní zónu... auta  po desítkách  a stovkách krouží dokola, malá, velká, velikánská... Lidské mraveniště. Sem  a tam jezdíme a mnohdy zcela zbytečně... Ale o tom jsem již psal mnohokrát. Zkusme si jako lidstvo omezit to zbytečné semtamování a udělejme si čas na děti, přátele a hlavně i na sebe samé... Vánoce, zimní klid , klid v rodinách, klid i v komerčních sférách. Nechme se vtahnout do něžné náruče přírody. Místo patnácti plechů cukroví upečme pět šest a ten ušetřený čas věnujte procházce... A mladí  badatelé, neseďte o Vánocích na zadničkách  a běžte ven. Třeba nakrmit sýkorky. Spočítat ptáky na zimním krmítku, kachny  a volavky na potoce. Blíží se prázdniny. Mladí badatelé, užijte si je! To co zažijete v dětství, to vám nikdo nevezme. Máte to v sobě. To krásné, nebo i to, co se v životě nepovedlo. Z toho se dá poučit a nevyrážet klín klínem..To já vzpomínám  na tento čas každý rok, když se tyto svátky přiblíží. Vánoce. Chata. Představa dvou týdnů v terénu. Ve, terén, les a polní cesty. Sníh i bláto.To pro mne mnoho znamenalo. a zůstalo mi to dodnes. a mám té radosti tolik, že mám potřebu to sdílet  i s ostatními, kdo o to jeví zájem. Proto kroužky v zoo a vycházky , kde jsem jako průvodce.. Vánoce na chatě. Samozřejmě jsem se těšil na dárky, hlavně na ty tvrdé dárky, což byly většinou knihy a hračky. Od dětství musí být kniha pod borovičkou či smrčkem. Ale hlavně jsem se těšil na dva týdny volna. Vyjeli jsme s rodiči a bratrem  na chatu, která byla na Slapsku, na Hradišťku pod Medníkem. Většinou byly bílé Vánoce, bílý sníh krášlil kraj a psal knihu do bílé chladné peřiny a snažil jsem se v ní číst. Stopy zvířat, stopy pobytové, stopy, jež vyprávějí příběhy, stopy, které jsem znal i neznal, stopy, jež vedly na stezku dobrodružství a na pěšinu moudrosti, kterou nám dává příroda. Každý den prázdnin jsem byl venku od rána do večera, až nás museli rodiče zahánět do tepla chaty. Procházky, výpravy, chození s tátou na dřevo do lesa, povídání s lesníkem, sáňkování po dlouhém tobogánu lesní cesty, venčení Broka, což byl nádherný voříšek věčně uvázaný na řetězu u boudy. Ta radost, že mohl jít na dlouhé šňůře do lesa. On to byl ale pěkný uličník, protože občas utekl a lovil zajíce v polích. Jednou jsem ho viděl a se zaujetím badatele ho sledoval při lovu. Byl jsem vědátor jak na africké pláni. Ale to bylo pod nulou a všude bílo... Pozoroval jsem své první jikavce ve starém sadu, stopoval srnky a zajíce v lese, stavěl jsem jednoduché zásypy pro zvířata, do krmítka sypal zrní a vlastnoručně usušené plodiny z léta a zapisoval ptačí druhy, které se živily na krmítku, určoval povahy opeřenců... Ano, každý ptačí druh se chová na krmítku zcela jinak. Je velmi zajímavé to vypozorovat. Zkus to! Stavěl jsem berličky pro dravé ptáky. To jsou jednoduché posedy ve tvaru „T“, které slouží k tomu, aby dravci a sovy mohli sedět na poli  a vyhlížet drobné hlodavce. Těch vývržků! A ty, když jsem je rozebral a snažil se pourčovat kůstky a drápky... to bylo bádáníčko! To byly prázdniny! Sněží, na berličce sedí káně či poštolka, dlouhé minuty se na ně dívám, pozoruji, jak loví. Z deseti výpadů jeden, maximálně dva, byly lovecky úspěšné. Vyvrhování vývržku přímo ve sklech triedru, padá sníh, studí, ale zároveň je teplý, protože mě hřeje ta radost být svědkem mnoha krásných scén na podiu přírody. Příroda kouzlí s vodou... Každá sněhová vločka je jiná, led jako led – to není pravda. Tvarů ledu je též mnoho, zadívej se někdy na tyto neživé předměty... dívej se, jak sníh halí krajinu do bílého rubáše, dívej se, kde se drží více, kde méně... Dívej se na obnovu... Dívej se, když taje... obleva, vločky sněhu se utápějí ve svých slzách v předtuše vlastního skonu... Chtěl bych opět být klukem, vrátit dětství, dětství, jež bylo plné dobrodružství v přírodě, naivního a přesto krásného bádání. Vrátit čas, kdy den má nekonečných padesát hodin jak plyne pomaleji... Vrátit se do ornitologického kroužku a číst svému vedoucímu z deníku, z deníku, který ukrýval zápisky a popisky, které mnohdy napomohly i dodatečné určení ptačích druhů... Krásné Vánoce, má krajino vzpomínek...

 66. výprava:   Příroda nikdy nespí

Pavel Švec, 11. listopadu 2013

Je mnoho měšťáků, kteří si myslí, že ven a na výlety se chodí jen za teplého počasí. Když svítí slunce, když kvetou jabloně, zpívají ptáci, stridulují kobylky a chodí se koupat k rybníku. Omyl. Příroda je krásná v kterýkoli čas, v každé denní době, protože příroda nikdy nespí  a neustále hraje svá divadelní představení. Kdo z vás si vzpomene, jakmile se vyjde za pěkného počasí ven za město v prvních jasných jarních dnech nebo je v létě, je všude narváno a lidé si neodpočinou. To i turistické značky ožijí chodícími  i  jezdícími turisty a lidí je v přírodě tolik, že se málem cítíme jako ve městě, ze kterého jsme vyšli. Hrady a zámky jsou v obležení, zoologické zahrady jsou plné překážejících návštěvníků, v hospůdkách na pití  a jídlo čekáme dvě hodiny a na pařízku nesedíme osamoceni  a nemáme čas nechat volně plynout myšlenky. Není umění chodit ven, pokud je jen hezky a krásně, protože co je krásné počasí? Máte-li přírodu opravdu rádi, najdete zalíbení v každém počasí. Opravdu v každém. Zkuste si někdy vyjít v ponurém podzimním dni, pokud vyloženě nelije, a uvidíte jak je všude pusto  a prázdno a je klid. Kolik živočichů spatříte, když lidé tolik nechodí  a nehlučí. Jak je krásná příroda v jemném dešti, kdy vám déšť bubnuje do klobouku, vzduch voní zemí a je všude ticho a klid. Člověk je tvor věčně nespokojený  a neustále si stěžuje. A jen labilní člověk se tomu podá a je zalezlý za pecí, dnes u ústředního topení, a jen nadává jak venku šeredně. A ty, mladý přírodovědče, buď moudrý a vstaň, obleč se teple, do termosky si udělej čaj a vyraz do podzimní a zimní přírody i v počasí, na které lidé nadávají. Tím překonáš sám sebe a ostatním ukážeš, že nejsi bačkora. Příroda tě odmění tím, že ti ukáže věci, které má skryté právě pro takové odvážlivce, jako jsi ty. Uvidíš jak překonáš sám sebe a svým kamarádům ukážeš svojí vytrvalost, odvahu, odhodlanost, otužilost. Tvé tělo tě odmění tím, že budeš zdráv i v době chřipek a angín, protože jen tělo zvyklé na nějakou zátěž, dokáže se bránit proti těmto virům  a bacilům. A zapamatuj si větu, že příroda neukazuje své vjemové poklady jen když je hezky, ale ukazuje je kdykoliv, i když není azurové nebe a pětadvacet stupňů nad nulou...

Každá krajina, každý kout naší vlasti je krásný, jen si tu krásu musíme umět najít. Ano, jsou místa, která krásná nikdy nebudou, jako je děsivě rovná tepna dálnice, která rozerve krajinu na malé kousky a zamezí pohyb mnoha druhům  a tisícům živočichů jen proto, že jeden sobecký druh zvířete chce být někde rychle a hned...

 

Asi jse byli jiní, ta Husákova generace. Vzpomínám, jak jsem chodil na ornitologický kroužek. Týden co týden. Kašel nekašel. Škola neškola. Využíval jsem každé akce, které pro nás vedoucí vymyslili, plnil nadstandardně domácí úkoly, připravoval se na látku, kterou jsem hltal. Ten kroužek mi dal mnoho. A nejen mně, přes polovinu kroužku jsme se tak chovali. Všeho bylo málo, výrobků moc nebylo, zábav také ne. A vadilo to snad v našem vývoji? Ne. Protože se to vykompenzovalo důsledností. Důkladností. Bylo více času. Nebylo tolik rozptylu, který na jednu stranu dnes dává mnoho informací  a vzruchů, ale vše je povrchní. Anebo naopak tak složité nepřiměřeně k věku. To co se učí má dcera v 11 letech v učebnici ekologie se bojím učit děti  na kroužku v zoo Praha, aby mně rodiče nevynadali za to, že je učím tak těžké vědy. Tak chodíme často na schůzkách ven... a stále bojujeme s oblečením, dětem je často chladno a zima, nejsou zvyklé chodit ven v každém počasí. Ti kdo chodí, to poznám během jedné dvou schůzek. Venku je to baví, nestěžují si  na počasí, na zdánlivou neakčnost v pozorování. Vše nemusí být plně akční, ak se nám snaží dokázat dnešní kultura. Příroda má své tempo a pokud chceme něco vidět, neletíme jako splašení koně. Jak veliký zájem opravdu dnešní děti mají, ukazuje jak často chodí ven a kdo chodí na organizované vycházky a výpravy, které jsou plné přírodního pozorování, kamarádů. A kam mohou i rodiče kteří píší o velikém zájmu svých ratolestí  o přírodu  a zvířata.A to nemluvím o celodenním pobytu venku. Máme na kroužku téměř padesát dětí a pravidelně chodí dva tři... To o něčem vypovídá... Nebo je jiná doba. Ale kdo dělá tu dobu? Na to si odpovězme každý z nás...

64. výprava:  Mlhy

Pavel Švec, 5. listopadu 2013

Mlha v krajině. Mlha. Také psáno poněkud básnicky mha. Nebo v ústech hydrometeorologa její definice zní že je to atmosférický aerosol při zemském povrchu složený z malých vodních kapiček nebo ledových  částeček.. . Poetické bývá i pojmenování bílá tma... To se mi líbí. Já totiž od dětství mlhu zbožňuji. Vždy jsem se ráno na chatě zaradoval, když brzy ráno byla venku mlha. Působí na mě démonicky a  tajemně. Zahalí vše opatrně do mléčného hávu, zjemní tak siluety stromů, keřů, polních cest a rybničních hlatí, domků či celých vísek. Někdy jich ani vidět není. Baví mne to čekání, že se najednou zvedne... bude slunečno nebo šedivý den? Zvuky se v mlze šíří též jinak... jako by tam někde za tou clonou je původce hlasu... Jako kluk jsem často vyrážel do mlhavého jitra a rodiče a jiní dospěláci vždy říkali: co tam ten kluk na tom vidí. Tam je tak ošklivo, psa by nevyhnali... Ale mně se tam vždy,v té mléčné koupeli, líbilo a cítil jsem se v ní jako v teple pod peřinou. Dnešní terminologií, jsem si to užíval... Ale vždy mi bylo divné, že mlha, která by se dala krájet, je najednou tak daleko. Vždy jsem si myslil, že mě mlha obejme a já budu přímo v ní. Ba přímo u ní. A dotknu se jí. Ale ono tomu tak nebylo, vždy byla o kus dál a já se jí nemohl dotknout... jako kluk jsem v mlze stál... a dělám to dodnes, že tam jen stojím a dívám se do té bílé tmy. Naslouchám zvláštnímu tichu, naslouchám vlastnímu tepu srdce, naslouchám hlasům přírody. Zkus to někdy, mladý badateli, zastavit se a jen se dívat kolem, sjednotit pohodu svého těla s tou pohodou, která panuje okolo... Cosi se mihne v sadě, v polním remízku, přeletí husy nebo labutě - a ty je nevidíš. Jen spoléháš na své znalosti hlasů a zvuků... Vnímej ty zvuky. Zkus je identifikovat, určit, zjistit, odkud vycházejí. Je to pěkná zábava. Těch zvuků je v přírodě a krajině mnoho a zkus se v nich orientovat. Bude se to i někdy hodit... V dnešní uspěchané době většinou lidé na mlhu nadávají, zvláště pak řidiči osobních či nákladních automobilů. To je strašné, bílé peklo... , ale jede-li se pomalu  a nikam se nepospíchá, dá se zvládnout v ní jet. Zkus se na mlhu podívat i badatelsky. Kde vzniká? Co jí tvoří? Je všude?  Pojedeš-li ve voze  s rodiči v mlze, zapisuj si, kde se mlhy často tvoří, jestli se drží nahoře nebo dole, na poli či na rybníku, v lese... Zkus porozumět tomuto jevu  v přírodě a jistě v mlze najdeš zalíbení. A budeš na ní nahlížet jinak. Mlhu rád maluji. Je to výzva, protože to není vůbec lehké. Mlhy se dobře malují suchým pastelem, protože právě pastel zjemňuje tvary, které přecházejí postupně do pastelových tónů a výsledkem je teplá malba...Barevné pigmenty se pěkně smíchávají a dávají pocit klidu.  Je to nádhera! OTÁZKY A ÚKOLY: 1) zjisti, kde se tvoří nejvíce mlh, 2) z čeho se skládají, 3) změř kam až dohlédneš v mlze, 4) snaž se identifikovat, určit všechny zvuky, které v mlze uslyšíš - přírodní i nepřírodní

63. výprava:  Čaj

Pavel Švec, 6. listopadu 2013

Čaj. Česky a čínsky se řekne stejně. Patřil jsem k jedněm z mála, kteří rádi pili čaj i ve školní jídelně. I když to s čajem mělo pramálo společného, protože to bylo sladké cosi. Ale nevadilo mi, že to bylo teplé a sladké. Tenkrát mi to nevadilo. O čajích jsem si tenkrát o něco přečetl, když jsem si v knihovně půjčil knihu o čajích. A přestal jsem čaje sladit a rázem jsem objevil jejich lahodnou chuť. Čaje se většinou nesladí, ty bylinkové ano, a to hlavně medem...A v těch knihách jsem se dozvěděl o tomto nápoji mnohé. Například, že čaj je jen zelený, bílý a černý. Ale, namítneš, na krabičkách čtu lipový čaj, heřmánkový čaj, a to není čaj? Opravdu není. Pojďme se projít po hedvábné stezce čaje... Tak tedy, čajem se označují jen listy z čajovníku. Jsou-li usušené nijak upravované lístky, je to čaj zelený. Projdou-li procesem fermentace, je to čaj černý. A bílý čaj jsou mlaďounké lístky čajovníku, které jsou bíle ochlupené a tak je to bílý čaj. A také si dej pozor jaké tyto čaje piješ. Nauč se vařit sypané čaje, které si koupíš v čajovém obchodě. Když tam jen vejdeš, ucítíš tu nádhernou vůni desítek druhů čajů. Jen těžko si budeš vybírat! Zkus nejprve ty základní, zelený, bílý a černý. Ale i těch jsou desítky druhů. Pořádně k nim čichni, v dobrém čajovém obchodě ti to vždy nabídnou, podívej se na lístky jak jsou usušené. Ke každému koupenému čaji ti prodavač i dá lísteček se jménem čaje a návodem i jak si ho správně připravit. Doma mám pěknou řádku různých plechových krabiček s čaji. On by ten čaj měl mít i nějakou kulturu a mnohem lépe to čaji sluší v pěkném obalu. A při pití, když mám své oblíbené hrnky, většinou ty pěkné malované, ručně dělané, tak v nich čaj chutná nejlépe. Snaž se vyvarovat sáčkových čajů, zvláště těch nejlevnějších  v supermarketech. To s čajem má pramálo společného. Smějeme se školním jídelnám a pak si to sami koupíme? A dobrovolně? A zkus si udělat takový pokus. Jistě doma máte balíčky s čaji. Zkusil sis někdy ten sáček rozstřihnout a vysypat na bílý talířek? Budeš zírat, co v něm najdeš! A vedle toho vysyp trošku volného čaje . To je rozdíl, co? Mnozí rodiče namítají, ale vždyť jsou ty volné čaje dražší! Nejsou. Kvalitní čaj se může, a podle japonských a čínských zvyklostí se to i má správně tak dělat, čaj se zalévá i pětkrát! A první nálev se většinou i vylévá u některých sort čajů, protože je hodně silný a nechutná tak dobře. A zkus sáčkový čaj za devět devadesát, v akci za pětikorunu, zalít dvakrát...  Ale jednu výhodu sáčkové čaje přeci jen mají. Jsou rychlé na uchystání, nemusejí se scezovat, a když nemáme čas na delší přípravu, kterou volně sypané čaje vyžadují, tak nám poslouží k přípravě čajového teplého nápoje, tedy ne čaje. Jistě, mám doma také sáčkové čaje  a říkám jim čajové utíkáčky...A jak je to s těmi bylinkovými  a jinými čaji? Správně by se jim mělo říkat nálevy. Bylinkové čaje nejsou tedy pravými čaji, ale jsou to nálevy. Zalijí se horkou vodou, ne vroucí, ale tak aby měla devadesát stupňů (podle druhu bylinek). A ty usušené bylinky nazýváme drogou. Neboj se, to s těmi ošklivými drogami, které ničí životy přihlouplých lidí, kteří je berou, nemají nic společného. Drogou se původně označovaly sušené bylinné části, které sloužily k léčivým procedurám. Bylinkové čaje, které se připravují tak, že se nějakou dobu vaří, se nazývají odvary. Čekankový odvar, kořeny pampelišek... Pak je ještě jeden druh čajů, tedy lépe řečeno nápojů, a to jsou maceráty. Pozor! Nesplést macarát a macerát! Jedno je obojživelník, druhý je nápoj! Některé, převážně tvrdší drogy, jako je např. dubová kůra, různé usušené kořeny či tvrdé plody, se namáčejí na dlouhé hodiny ve studené vodě a pak se mírně zahřívají nebo se přivedou k bodu varu. Macerát je tedy proces, kdy se pozvolna do vody vyluhují léčivé látky. Něco jiného je správné dělení co je vlastně co, zda čaj nebo nálev, macerát či odvar. V češtině máme zažité to, co zalijeme horkou vodou, je čaj. A zkusme to změnit, zajít do běžného obchodního domu čili supermarketu a chtít po podavačce (to „r“ tam opravdu není), aby vám podala lipový nálev. Já to jednou třikrát zkusil a bylo mi řečeno, že toto zboží nevedou. A lipový čaj máte? To ano... a dostalo se mi lipového čaje z bůhvíodkud.  to samé jsem udělal v lékárně. Tam mně rozuměli, jen se na mě šibalsky podívali a já jim řekl, že to byl takový pokus...Zasmáli jsme se pak všichni v dobrém... To je tedy odpověď na to, zda vše nazývat čajem či nikoli. Tak tedy, takový dobrý čaj, je-li chladné období roku, vždy zahřeje a pohladí po duši. A když přijdeš vymrzlý z terénu domů, po koupeli ti maminka či taťka uvaří čaj, to je pak lahoda.  V pozdějším věku si ho uvař i ty sám a přijdi  na to, že to co nám vařili ve školní kuchyni, čaj vůbec není. Při psaní jsem vypil asi jeden a půl litru čaje a mám chuť na další... Otázky a úkoly: 1) udělej si pokus - vyber si ten nejlevnější čaj v sáčku, vysyp ho na bílý talířek a vedle něho vysyp trošku volně sypaného kvalitního čaje a uvidíš ten rozdíl 2) nauč se poznávat léčivé rostliny 3) natrhej je, usuš si je sám a opět proveď pokus z otázky č. 1

62. výprava:  Zálesácký čaj

Pavel Švec, 6. listopadu 2013

Je ještě jeden druh čajů které si můžete udělat v přírodě a je to pohoda. Tedy v pravý čas ve správné nouzi či nějaké hře v přírodním prostředí. Znáš to, vyjdeš si  ven na pochůzku, na výlet, na puťák, na průzkum, na šoulačku za viděním, v batohu máš sirky nebo i skládací vařič. Ale máš vše možné k jídlu, ale něco teplého ne. Je chladno čaj by bodnul. Pokud nejsi měšťáček, který má mlsné chutě, tak si uvař čaj, který tě zahřeje. V naší  přírodě najdeš mnoho rostlinného materiálu z čeho si pravý zálesácký čaj uvařit. Pít jen horkou vodu, také se dá, ale není to nic moc. Takový čaj se dá uvařit ze všeho, tedy z toho, co není jedovaté. A vidíš to, jak je správné znát vše z přírody. Všemožné listí, plody, kořínky, jehličí, to vše se dá zalít horkou vodou, nechat vyluhovat a pak lahodný nápoj vypít. Když čteš tyto řádky doma v teple, ve svém pokoji či v náruči maminky, zdá se ti to jako hloupost.Znáš to české pořekadlo sytý hladovému nevěří... Ověř si to někdy ve svém životě. Najezený potkáš náhodou kamaráda, který celé odpoledne nejedl a on si bude stěžovat na to, že má hlad, neuvěříš mu. Až se situace otočí, pochopíš. Bude-li ti zima venku v přírodě a budeš-li mít možnost si takový zálesácký čaj uvařit, zkus to. A jak bude lahodný  a navíc tě ještě zahřeje. A co tedy do takového čaje dát? Ve vegetačním období je to velmi pestré, cokoli – listí jahodníku, ostružiníku, maliníku, čerstvé kopřivy, heřmánek... a vůbec, listí  a květy všech nejedovatých druhů. Dají se přidat plody jako kousky jablek, ostružiny, maliny, šípky... V zimě je to horší, ale i v tomto čase se dá ledacos najít. Jehličí všeho druhu... tak jako divoká zvěř se musí spokojit s málem, tak i zálesák by měl tak učinit.Ale ostružinové listí je stálozelené, sem tam najdeme i nějakou polozelenou trávu. Záleží také,kde se nacházíme, v jaké nadmořské výšce  a jaké máme chutě. Tady jde spíše o takové dobrodružství, sáček  s čajem v tlumoku, batohu vždy uneseme, nebo máme s sebou termosku s čajem... ale to umí každý. Žijeme v době, kdy je všeho přehršle, kdy je všeho nadbytek a lidé již mají tendence jít o krok zpět. I v době nadbytku si zahrát na to, že se dá žít a i jinak je přeci jen lepší alternativa než naopak. Máme jedinečnou možnost to zkusit. Nemáte chuť na zálesácký čaj? V létě: Hrst kopřiv, kvítky pampelišky, jetele, chudobky, něco bílé hluchavky... V zimě: Jehličí smrku, něco uschlých kopřiv, u potoka roste na slunci ptačinec žabinec... Tak dobrou chuť a teplo v bříšku. Otázky a úkoly: 1) nauč se jedovaté rostliny, ať se v přírodě neotrávíš  2 )vyzkoušej si, z čeho ti nejlépe chutná v přírodě udělat čaj

Horký teplý čaj, který si poutník v krajině vypije pod břízou v poli či v lesním zákoutí ,navodí pocit sounáležitosti s přírodou. Je jedno, zda je to černý či zelený čaj, nebo nálev z bezinky nebo lípy, ale ta teplá energie nás sblíží s přírodou ještě mnohem více... Do českých a moravských hájů  a lesů patří teplý čaj více než  americká kokakola....

61. výprava:  Ptej se, dozvíš se...

Pavel Švec, 24, října 2013

Jsi-li na výletě, na vycházce a něco tě v terénu zaujme, ptej se toho, koho potkáš. Ptej se na vše a nestyď se. Nikdo ti hlavu neukousne. Buď milý a chovej se slušně.. Potkáš-li myslivce v lese, člověka -  domorodce ve vsi, badatele studujícího kytky na louce, ptej se turisty na další cestu, i když třeba trasu znáš. Časem se naučíš ptát se na vše tak, aby jsi se dobral odpovědi, která bude zakončena nějakým poučením, poznáním.. Samozřejmě se neptej desetkrát během cesty každého, ale během několika cest zjistíš, že pár otázek jsi přeci jen položil.. Kolikrát se mi to osvědčilo. Jednak se naučíš komunikovat s lidmi, nebudeš se stydět, naučíš se poznávat svůj kraj. Řekneš si, najdu si to na internetu, ale tam nenajdeš osobní setkání s těmi, kteří mají úzké vazby na krajinu, na městečko či malou vísku. Internet neví a nezná ty drobné životní střípky a zajímavosti v krajině Jako kluk, i jako dospělák, se na leccos ptám. Místní lidé o svém okolí ví mnoho. Zvláště nejcennější jsou odpovědi starších lidí. Kolikrát jsem se s nimi dal do řeči, povídal jsem si s nimi dlouhé minuty. Oni měli radost a já také  a navíc jsem byl spokojen. Tak se člověk dozví co tu bylo dříve, co se chystá, proč se staví to či ono, co je to za budovu, kde se pase vysoká, zda tu žije ten či onen druh zvířete, roste a ta a ta květina. Místní lidé, nebo-li domorodci (nesměj se, domorodci nejsou jen v Africe či Austrálii), ale máme tu i doma. Slyšíš to slovo? Vyslov to slovo třikrát, pětkrát po sobě. A co slyšíš? Domo-rodec, doma se narodil. Tedy ten člověk je místní a je-li to dobrý člověk, zajímá se o své okolí a rád se o něm rozpovídá. Několikrát jsem někomu pochválil pěknou chalupu, zajímavou zahradu, mladé stavitele plotu na Kokořínsku, když stavěli z místního kamene plot a dozvěděl jsem se mnoho informací... Zkus to také a uvěříš mi... OTÁZKY A ÚKOLY: 1) neboj se ptát lidí ve svém okolí, mnoho se dozvíš o svém kraji

60. výprava:  Staré cesty

Pavel Švec, 2. listopadu 2013

Jak stačí málo v krajině udělat, aby zvířata, rostliny a člověk byl spokojen. Obyčejná polní cesta vedoucí ze vsi, z obce, z města... Abychom se cítili dobře na vycházce či na výpravě za dobrodružstvím, musí být okolí nás přirozené. Po celá staletí člověk měnil krajinu a po dlouhá staletí ji přetvářel většinou ku prospěchu živočišných  a rostlinných druhů. Ač se nám to zdá či nikoli, druhů přibývá. A někdy i ubývá. Člověk svými zásahy krajinu přetváří a vcelku se mu to daří. Lépe řečeno dařilo... Je to tak, jen vlastní silou či za pomoci koní nebo volků krajinu proměňoval pomalu a příroda si s těmito zásahy dokázala vypořádat. A ztráty, které utrpěla, ihned zacelila. Vznikla tak pestrá škála biotopů, krajinných typů a česká  krajina se stala pestrou mozaikou, která je barevná a různorodá a tak mnoho druhů v ní najde svá útočiště. Proto máme tolik výborných malířů-krajinářů, kteří malují ten pruh naší země. Jinak je tomu dnes, posledních padesát, sedmdesát let či sto let. Člověk již si vynalezl obrovské stroje, které krajinu doslova zžírají obrovskou rychlostí. Za jak dlouho dokázal rolník před sto lety zorat hektar pole? Byl na to buď sám, nebo měl koně či kravku. Dnes? Stačí mu na to jen pár minut. Nebo se mi líbil výrok geologa a krajinologa Václava Cílka. „Staré cesty dosud nejsou chráněny, přestože se jedná o jedny z nejstarších památek v krajině.“ Ano, staré cesty. Dnes si jich nevážíme a i v této době je neustále ničíme. Ničily se hlavně v době socialismu, ale ten dnešní svět není o nic lepší. Staré cesty zanikají stále a vytrácejí se pod nánosy betonu  a asfaltu... Rázem taková cesta ztratí mnoho půvabů a života, je-li zalita černým asfaltem. A vede-li alespoň trochu přírodou, tak ta příroda dostává nemalebný městský ráz. To není jen asfaltka, ale na to navazují další stavby. Parkoviště, odpočívadla, koše, stánky s občerstvením... A to již není polní či lesní cesta plná života. Desítky druhů rostlin, na ně se váže mnoho druhů živočichů, v kalužích spousta života. A hlavně je tam klid. Znám mnoho míst, která byla opuštěná, lidé tam moc nechodili, jen občas myslivec, zemědělec, poutník, který se nebál špinavých a mokrých bot či kalhot, bylo na nich minimum odpadků a ticho. Pak přišla asfaltizace, lidí přibylo, ale také přibylo hluku, všelijakých značek zákazu a upozornění, přibyla vozidla, přibylo odpadu a půvabu, protože krajina dostala ihned městský ráz a bylo po kochání. Nevím dosud, co člověka neustále nutí přírodní prostředí urbanizovat, když je navíc trend se stěhovat blíž k přírodě, být obklopen lesy, stavitelé slibují výhledy do krajiny...  Tak to slibují stavitelské firmy. A realita je za pár let zcela jiná. Kouká soused sousedovi do oken... Zcela přirozené po celá staletí bylo, že poutník, obchodník, řemeslník, student, si vyšel z města ven asi v podobném schématu: Ze svého domu si vykročil na ulici, kde byly i jiné domy, rynky, podloubí a zákampí,  po ulici dále, kde domů ubývalo a přibývaly zahrady a sady. A chodec pomalu opouštěl město. Pevný povrch ulic ( kamenná dlažba, beton, asfalt) se pomalu vytrácel a ulice přecházela do cesty, která měla přírodní povrch. Dvě koleje vyjeté povozy a vozy a mezi nimi byl zelený pás odolných rostlin, které vydržely suchopár a sešlap. A kolem cest byly pangejty většinou zavlhčené nebo suché stráně plné pestrobarevného, léčivého  či čarodějného kvítí.. A chodec měl pocit, že opustil tísnivý prostor kamenného  města a šel do volné krajiny. V posledních letech tomu tak není. Homo sapiens má chorobnou myšlenku, že všechny cesty by měly být pohodlné nejen na chůzi, ale i  naježdění na kole či na kolečkových bruslích. A tím trpí naše nohy a páteře, když neustále chodíme po pevném podkladu, padáme na tvrdou zem, v době ledu  a sněhu to na hladkém povrchu ještě více klouže... Ale hlavně, ač si to neuvědomujeme, máme v podvědomí stále to šedé, hlučné a deprimující město. A ve městě si člověk neodpočine. Je obrovský rozdíl sedět v parku v centru města, kde slyšíme neustále civilizační zvuky nebo na palouku v lese či na voňavé mezi plné pestrobarevného kvítí a kde pějí ptáci. Tak řeknete tu větu, slyšíš ten klid... to ticho? A k tomu stačí jen jedna jediná věc. Nechme městské ulice volně přecházet do polních či lesních  cest. Je to úžasný pocit, když máte město za zády a před sebou volnou krajinu... a náhle skončí asfalt, vytrácí se, zaniká  a přechází do voňavé polňačky... OTÁZKY A ÚKOLY: 1) ve svém oklolí si najdi nějakou starou cestu 2) choď po ní, mapuj její stav, zapisuj si změny, které se na ní dějí 3) studuj život kolem ní 4) je-li lemovaná četnými remízky, kolik je u cesty života? 5) je-li pusté její okolí, kolik je u cesty života? 6) napiš, co představují cesty v krajině 

59. výprava:  Polňačka

Pavel Švec, 2. listopadu  2013

Jdu svou oblíbenou trasou a asfaltka předává svou vládu polní cestě, nebo-li polňačce. Zemědělci jeli set na pole a z valníku jim padalo zrno na cestu. A polní cesta ožila. Desítky havranů, kavek, strak, polních a domácích vrabců, strnadů, špačků, konopek, holubů a bažantů se slétlo na cestu a všichni tito opeřenci vyzobávali popadané zrno. Tolik ptáků! A to jsem kousek za městem, ze kterého jsem vyšel přirozeně (bráno, že žiji v civilizovaném světě), to jest pozvolně z obydleného území do území volných a voňavých polí, luk a lesů. Jako kluk jsem miloval televizní seriál Přátelé Zeleného údolí, kde hlavní postava, chlapec Pavlík, z města utíkal za hajným Horynou. Neběžel přes dálnice, silniční přivaděče, neběžel desítky kilometrů uličkami mezi obrovskými sklady a územím nákupních center. Běžel ze sídliště do volné krajiny, běžel do přírody. Dnes z měst již téměř nevedou jednoduché cesty a pěšiny do volné krajiny, ba ani ne silničky, ale rovnou celé čtyřproudovky, a po nich, chlapci  a děvčata, se chodit s batůžkem nedá. A vypadalo by to směšně, nepatřičně, bylo by to i nebezpečné. A jíst řízek u krajnice, kde se valí tisíce vozů? Ach mé polňačky a lesní cesty vonící senem, travou  a jehličím...

Mnozí si řeknou, hm, polní cesta. Pole, pole, pole, pole pruh cesty, pole, pole, pole... V dáli les či louka, rybník nebo pěkná česká vesnička. Ale zkuste si někdy pořádně  a důkladně se zadívat do obyčejné poní cesty- polňačky.  Meze plné bylin, stromů  a stromků, keřů  a keříčků, toho hmyzu, ještěrek, ptactva nebeského, jěžci  a srnčí zvěř, kaluže plné života, kameny a skalky, slepýši  a zmije, brouci svižníci, kupy mravenišť... Je to nějaká obyčejná polní cesta?

58. výprava:  Jikavci

Pavel Švec, 4. listopadu 2013

 Starý sad , podzimní čas, mnoho ptáků odlétlo. Svítí slunce a havrani krákorají  nad hlavou. Dozrávají šípky, hložinky opadávají na zem... Krásný podzim přechází do vlády zimy. Mnozí si říkají, fuj, ach ta zima, chladno, ledy a sněhy, ale každé období je nádherné. Bílá peřina, všude leží bílá deka, chladná a půvabná, příroda zakryla hnědou  a šedou zem, stromy a keře oblékla do županu. Svit slunce. Ticho, to zvláštní ticho, ticho, jaké složila paní Zima. Tu a tam zapíská sýkora, mlynařík nebo králíček, na zem spadne s žuchnutím malá lavinka z tlusté větve a probuzený hraboš vykoukne na tu bílou pláň, co kdysi bývala zelenou oázou. Raději se schoval zpět pod bílou peřinu, která ho paradoxně zahřívá, když běhá v tunýlkách pod bílým příkrovem. Ticho. Je pod botami křupou stmelené vločky a stopy lovce krásy porušují jednolitou bělost krajiny za vesnicí. Vzpomínám na své první setkání s barevným ptáčkem před mnoha lety, který k nám zalétá právě na podzim a hlavně pak v zimě. Jako klučík jsem se zápisníčkem a vypůjčeným dalekohledem šel na pochůzku u nás na chatě a již tenkrát jsem byl fascinován krásou drobných detailů v krajině. Starý sad, zahalený v bílém hávu, mírně ještě sněžilo a na jabloních zbyla červená jablíčka. Kontrast bílého okolí, černé siluety stromu a červený jablek. Ozývalo se jen pár kosů a sýkor, když se tu náhle objevila skupinka barevných ptáků. Měli kontrastní černooranžový kabátek, neustále pohvizdovali a bylo jich asi třicet. Ten obraz mám neustále před sebou a vidím i sám sebe,  jak si do deníku zapisuji poznámky o vzhledu tohoto podivného návštěvníka, kterého jsem tu na jaře a v létě neviděl. Cosi mi již našeptávalo co to asi může být, ale po zapsání pár poznámek jsem se díval na chování těchto ptáků. Slétli na jabloň, která stále hýčkala své děti zabalené v dužnatém plodu a vyzobávali chutná sousta. Nádherný to byl pohled! Srdíčko mi plesalo a nemohl jsem se vynadívat. Později, až jsem se pokochal pohledem, jsem si ptáky určil. Byli to jikavci, pěnkavy jikavci, návštěvníci ze severu, kteří k nám létají jako do teplých krajin... A zapůsobili na mě tak silně, že asi po dvaceti osmi, třiceti letech píši tento text.....

Vzpomínky, jízda po paměti do světa dětství , to jsou nádherně odžité příběhy. Mnoho mých vzpomínek, mnoho mých aktivit je z  dětství a často si je i přetahuji do světa, kdy jsem muž ve středních letech. Přiznám se, často se chovám jako malý kluk, protože jen tak si udržím dobrou náladu, pocit radosti, že mohu chodit do přírody a mám radost i z těch nejmenších střípků přírodního dění, které vídám a dlouho z nich žiji jako by se děly neustále...

57. výprava:  Měj svá místa

Pavel Švec, 24. října 2013

Přírodovědec rád chodí do svého okolí, aby se podíval co má za humny. Je to touha, nutkání, je to pocit, že mu něco uteče, uletí, uplave... Je to, jak říkával jeden můj kamarád-ochranář, je to mus jít ven. Kolikrát však slyším od blízkých i od ostatních vždyť tam chodíš denně, co tam, proboha, chceš vidět? Kdo toto nutkání nemá, nepochopí. V přírodě se děje minutu co minutu, hodinu co hodinu, den co den, roční období co roční období, zkrátka každou vteřinou je cosi k vidění. Jen mít oči a uši otevřené, umět mlčet, umět se plížit a chtít vidět. I já často chodím po pravidelných stezkách, cestách, pěšinách. Mám tudíž své ochozy. Mám své pozorovatelny. Svá svačící místa. Svá odpočinková místa. Svá místa, která jsou jen má, místa, kde chci být sám a přemýšlet, malovat či psát. Pozorovat. Kochat se. A když si píši pravidelně deník, musím umět ta místa pojmenovat, abych věděl, kde jsem co viděl a slyšel. Jistě, mám mapu a ta mně prozradí jména obcí a vsí, jména rybníků a jezer či řek, jména lokální, pomístní, jména kopců  a hor, údolí či rezervací, ty jsou dány. Ale v těchto pojmenovaných míst jsou ta má místa, ty mé cesty a mé pozorovatelny. A jako mám deníky od dětství, tak mám i mnohé své zvyk, které jsem nezměnil. Psát deníky, psát je víceméně stejným způsobem. Jak jsem dospíval, byly záznamy samozřejmě vědečtější, kresby hezčí, písmo však stejné, hieroglyfní. Rád jsem do přírody chodil sám. Byla jiná doba a rodiče se na chatě nebáli nás pouštět ven. Byla jiná doba... A jak jsem tak chodil, pozoroval  a kochal se, pojmenovával jsem si svá místa svými jmény a názvy. Modřínová cesta, protože tam byli jen modříny y lesní cesta byla pokrytá hebkým jehličím modřínu. Srnčí palouk. Často jsem tam potkával popásající se srnčí zvěř. Lesní cesta. Hlavní lesní cesta na mé pravidelné procházce. Vratičová cesta. Ta byla lemována v délce snad kilometru kopretinou vratičem. Čolčí tůňka. Lesní nádherná tůň, plná čolků. Ta nebyla ani na mapě, a jak byla úžasná. A takových míst jsem měl  a stále mám. Zkus si, mladý přírodovědče, také udělat své mapky v deníku a na svých trasách si vybudovat svá místa a vytvořit svá místa radosti. Dokud to jde.  My muži jsme stále malými kluky a naše zvyky se u některých moc nezměnily. Takové lidi znám a shledávám, že jsou mnohem v životě šťastnější. Ono se vážně stále vážně žít nedá. Jen se změnily podmínky, technika a je méně času. Ale kdo chce, ten si vždy čas udělá. A z mého mládí stále čerpám a to hezké a snad i poučné chci  předávat dále.  Z této podstaty  dělám přírodovědné kroužky a Vycházky do přírody s Pavlem Švecem.

U rybníka se pěkně sedí, vesměs u vod... je tam mnoho života, mnoho krás a mnohé písně a hlasy lahodí našim uším... šplouchne kapr, zpívají rákosníci  a strnadi  rákosní,  pochop se motá nad hlatí  a racek se pochechtává nad hlavou. PAVEL ŠVEC, SUCHÝ PASTEL, 2012

Mám mnoho svých míst. Dávám jim jména. Je to tedy osobní. Všude kol jsou mí kamarádi, stromy, pampelišky, pěnkavy, ledňáčci, palouky a louky, lesíky a lesní cesty, tůně, peřeje potoka nebo výhled na kostelíček v údolí. Mám ta místa rád a pokaždé mi dají pocit, že tady jsem doma... v té naší pěkné vlasti. Kam bych se do světa hnal, když je tady tuze krásně a ještě jsem celou naši zem nepoznal. A asi ji celou nepoznám jak léta běží. Čas si vždy nějak udělám, ale sil začne ubývati, noha mě přestane sloužit a na terénní vůz nemám peníze, abych se dostal třeba je na rozcestí polních cest za městem...

56. výprava:  Lovec

Pavel Švec, 24. října 2013

Být lovcem. I přírodovědec je lovcem. Dnešní svět je trošku jiný. Jakmile ochránci zvířat či milovníci všeho živého, chovatelé psů  a koček slyší slovo lovec, ihned mu naskočí husí kůže, zvedne se mu tlak  a spustí se mu slzy z očí. Zvláště ženy to mívají a bývají pak roztomilé, pokud u toho nekřičí. Mnoho knih v mé knihovně se jmenuje Loveckou stezkou, Divotvorné lovy, Mladým lovcům, Lovcovo jitro, Lovy beze braní, Potulný lovec, Po loveckých stezkách, Lovy lovci zvířata, Lovy v Karpatech, Lovcovo jitro aj.... Slovo lovec, lov, lovectví, ano, je to lov zvěře. Dříve tomu tak skutečně bylo, aby lidé mohli jíst. I veverky lidé jedli, sýkory a pěnkavy. Jeleni a srnci a černá zvěř byla na jídelníčku lidí. V současné době se zvířata na maso chovají, a někde i pěstují.. Dnes si to děti ani neuvědomují, kde se bere maso ve velkých obchodech a v masnách. Dnes se lovit z nutnosti nemusí. U nás již  ne. Ale jsou stále kultury, kde ano, a je to pro ně i životně důležité. Pokud je to z nutnosti. Ale lov by měl být humánní a zvířata dlouho netrápit. Myslivci, jelikož se o zvěř také starají, mají právo si zalovit. A v recentní době i myslivecká sdružení dbají více na ochranu přírody a krajiny. Ale o myslivosti v jiné výpravě. Lov a lovci nemusí zvěř a zvířata zabíjet. A proto lovcem může být kdekdo. I já jsem lovcem a to lovcem urputným. Každou chvíli někde lovím a ulovím toho značně. Věc se má tak, jedná se o jakýsi atavismus. To znamená, že jsme si ze svého života předků něco přenesli až do dnešní doby. A to něco je pozměněné chování, které činíme i v dnešní civilizované době. A protože jsme přírodovědci  a přírodomilci, tak se zaměříme na lov. Mnohé knihy, které jsem zmínil, nejsou přímo lovecké, ale jsem si jist, že by mohly svým názvem mladé badatele odradit. Ano, některé jsou psány myslivci, jiné špičkovými zoology a myslivci zároveň, některé populizátory vědy či se jedná o přírodovědnou beletrii. Zelená beletrie. Knihy o krásách přírody, knihy, které nás mají navnadit se obléci  a vyrazit do přírody. Autoři se zabývají krásným slovem, slohem a krásou přírody, přírodu zachycují černobílou a barevnou fotografií, jsou to tedy lovci beze zbraní, lovci živé krásy, lovci dobrodružství a radosti býti venku a lovci zážitků. Nedávno v komerční televizi šla reportáž v pořadu Víkend. Začínalo to tím, že se objevili tři mladí muži v maskovaném oblečení. Ha, nějací klučíci hrající si na vojáčky, to byl můj první dojem a ono to tak mělo i vypadat. Ale pak se objevily zelené batohy a obaly na... obaly na fotoaparáty, stativy. Byly to lovci snímků. Lovci živé krásy. Lovci zážitků. Lovci beze zbraně. Jediná lovecká zbraň byla optika. Dříve se tomu říkalo fotopuška. A tuším, že dva z nich byli myslivci. A nikdy nezabili zvíře, jen mu možná vzali část duše fotoaparátem. A jak si kluci užívali pobyt v terénu. A svým způsobem to byli přírodovědci, museli znát dobře chování zvířat a znát jejich zvyky, museli být i vojáci, znali mimezi, tudíž velmi dobře zapadli do okolní přírody tak, že byli neviditelní, byli to skauti, protože znali táboření v přírodě a v přírodě nenechali žádné odpadky, byli turisti, protože se plahočili  s těžkou výbavou  na zádech mnoho kilometrů. Byli to lovci. A odměnou jim nebyla mrtvá zvířata, jejich trofeje, jejich krev... Ale ulovili nádherné snímky, které potěší tisíce, dnes možná miliony obdivovatelů živé krásy. Ono se řekne digitální fotoaparát, ten že fotografuje sám, ale i ten se musí umět ovládat. Tou reportáží jsem byl téměř paralyzován. Skutečná nádhera. http://vikend.nova.cz/clanek/novinky/vikend-22-10-fotolovci.html

55. výprava:   Světlo a stíny v krajině

Pavel Švec 16. října 2013

Podzimní krajina je nádherná ve všech barvách  a typech počasí. Jitřní mlhy, ranní jinovatky, vlhké mlžné dny, jasné dny plné slunce a přebarevných stromů. Deště. Přechod mezi deštěm a sněhem, i to má své kouzlo. Dobře se obleč a vyraz. Druhů zvířat a rostlin ubývá, počtů však přibývá. Na jaře ptáci se rozdělují do párů a v předzimním počasí se naopak shlukují do hejn, často do tisícových. Třeba husy a kachny na vodních tocích. Dívej se na ně pohledem a pak obzorkou. To je myslivecký výraz pro dalekohled. Co vidíš? Máš-li štěstí na den, může se vystřídat mnoho typů počasí. Jasno, zatáhne se, prší, padne mlha, opět se obloha projasní. Chvilku teplo, potom chlad. Stejný obraz v krajině, stejní ptáci, však světlo je jiné. Kdo maluje nebo fotografuje, význam světla dobře zná. Barvy se mění. Dávej si pozor při určování druhů. Na obrázku v atlase má opeřenec bílá prsa, bílé skvrny, ale co vidíš ty? Šedivou, různé odstíny šedi nebo-li valéry, matnou, tmavou, nažloutlou barvu. To dělá počasí  a světlo v krajině. Nepodceňuj to. Choď na stejné místo a dívej se. Dlouho se zadívej před sebe a pozoruj veškeré dění. Dívej se na keře, na stromy, na listy, na cesty, na horizont, na les v dálavě... Do deníku si piš barvy jak vypadají při jasném počasí, při dešti, při zatažené obloze, v mlze, ve sněhové přeháňce. Pak ti to pomůže později při určování. Může to být i tvá hra, aby jsi se nenudil při svých pochůzkách. Ale věřím, a vím to ze své zkušenosti, že se venku vlastně nudit ani nejde...A není, neexistuje ošklivé počasí... Nauč se mít rád každé počasí. Jasný slunný den ještě neznamená, že bude venku krásně , a že si v srdci odneseš mnoho zážitků a pozorování. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Pozoruj měnící se krajinu vlivem světla a vypiš si svá pozorování do deníku, 2) nakresli si zvíře ve světle jasného slunce a v zataženém podzimu

54. výprava:  Jablíčka

Pavel Švec, 16. října 2013

 Při svých pochůzkách miluji přírodně se občerstvit. Tu si utrhnu malinu, ostružinu, dřínku, hložinku, hrušku, jeřabinu, jablíčko. Jdete na pochůzku starou cestou, jdete kolem louky a tam starý sad, podle zbořené chalupy poznáte, že tam kdysi byla i zahrada a v ní staré jabloně. A na té jabloni nádherně vybarvená jablíčka. Jsou menší než ta ze supermarketu, jsou často deformovaná a požraná od hmyzu, vyklovaná od ptáků. Ale jsou nádherně zbarvená. Tolik červení, žlutí se na nich vyřádí. Ale jak chutnají. Při šoulačce za pozorováním si jich vždy několik natrhám do kapsy a pak je s chutí pojídám. Někdy jsou nakyslá, někdy sladká, někdy tvrdší a někdy mají hmyzího nájemníka. Jsou však zdravá, nikdo je dvacetkrát nestříká, nekalibruje, neleští. Jsou stoprocentně bio. Přímo z větévky do úst. A podzimní čas, podzim, rilkovské plod poslední, ať rozlije svou krev... a sladkost poslední dej hroznům rév. Vždy si na tu podzimní báseň vzpomenu. Příroda rozdává poslední plody, poslední dary léta...

Putování krajinou, s batohem  a teplým čajem, putování s poutnických chlebem. Poutnický chléb... vždy ho mám v batohu, obyčejný nenamazaný chléb, většinou je tvrdší, ale víte jak chutná pod širým nebem, když nemáte co do úst.  To není, že bych si doma nepřibalil kousek salámu, sýr či máslo, ale mně jde o tu pokoru k přírodě, o tu úctu ke chlebu, protože chléb je snad jediná potravina, která se nepřejí. Vůně chleba na mezi, v lese na pařízku, na skalce u polňačky, spojená s vůní květin  a půdy naší otčiny, to je vůně k nezaplacení...

53. výprava:  Podzim

Pavel  Švec, 14. října 2013

Podzim. Pro někoho konec léta a trpně čeká na zimu a nadává. Zima! Ach jo. Já chci jaro a já chci léto! Každé období má něco krásného. Nauč se hledat krásu krajiny a přírody. Nauč se milovat každé roční období. Každé počasí. A věčně si nezoufej. Nekaž si celý den jen proto, že ráno to venku nevypadá nicmoc.  Nebo, že je zataženo, či snad mží? Komu otrávíš den? Náladu?  Jen sám sobě. A můžeš to přenést i na druhého člověka, na kamaráda. Ale ten za nic nemůže, tak přemýšlej o svém chování. Určitě to znáš, v bytě tma, venku šero, to bude venku ošklivě! Věř mi, není to tak zlé, když se dobře oblečeš a vyrazíš. Venku je rázem o hodně lépe. Více světla. Tepleji než se ti zdálo za oknem... Je ti teplo, protože se hýbeš, hřejí tě zážitky. Jaro nejsou jen květy obalené jabloně. Léto nejsou jen pětatřiceti stupňová vedra. Podzim není jen chlad a bláto. Podzim je velice zvláštní období. Někdy máš pocit, že je jaro či horké léto, někdy padá sníh a myslíš si, že je to zima. Podzim má své specifické vůně. Je vlhký a voňavý.. voní mokrá zem, tráva a zorané pole. Jitřní mlhy kreslí obrazce na vlákna pavouků. Korálky vody, kapky na tenkých vláknech. Uschlá tráva má na sobě bílé chmýří jinovatky. A těch námětů na pozorování! A na činnosti je podzim též štědrý. Můžeš jít jen tak na procházku. Nebo indiánským během projít krajinu. Skicovat do paměti krásu barev. Studovat poslední druhy rostlin, které kvetou. Právě již to není záplava květů, které by tě mátli. Pozorovat pohyb zvěře za domem či za městem. Zkus pozorovat měnící se krajinu týden co týden z jednoho místa. Kresli! Fotografuj! To samé místo vypadá úplně jinak v létě a pak na podzim. Světlo v krajině dělá mnoho. Mží. Mírně prší. Obleč se řádně a vyraz. Třeba jen na chvilku, poslouchej symfonii deště, kapky ti bubnují na pláštěnku, do klobouku... Ptáci se více ozývají. Mají rádi, když je vlhko a mokro. Barevné listy svítí ve zářivém slunci, barevné listí v mokru se lesknou jako těla ryb... Stejný pohled, jiný obraz... Neboj se podzimu...

 

52. výprava:  Stopy

Pavel  Švec, 15. října 2013

Jdi kousek za město či za vesnici. Nebo stačí i do parku. Do polí a luk a lesů. Podzim je chladný, dobře se obleč do nenápadného oblečení, zabal si ještě nějaké oblečení do batůžku a nezapomeň na teplý čaj. A nějakou tu sladkost na energii, kdyby jsi se v terénu zdržel poněkud déle. A dej vědět rodičům, že jsi šel ven a kam. Nepodceňuj počasí. Terénní deník tužku a stopařskou knihu. Jdi s očima otevřenýma, dívej se kolem sebe, na každý šelest reaguj. V křoví cosi šustí? I to jsou jakési stopy v přírodě.Většinou to bývají kosi, když hledají potravu. Hrabou, zobákem převracejí listy a hledají pod nimi potravu. Cosi šelestí na stromě? Vzhlédni vzhůru, bude to veverka, datel, sýkora, brhlík, šoupálek. Neustále měj oči otevřené. Každý zvuk, hlas, šelest se snaž vypátrat. Odhal původce. Přírodovědec se musí umět dívat. Nauč se dívat. Ono to není tak jednoduché jak se zdá. Zdá se ti zbytečné reagovat na každý šelest? Či hlas? Zvaž tedy, zda chceš v přírodě něco vidět či svému vedoucímu na kroužku říci, já nic neviděl, tam nic nebylo. Všude kolem tebe něco je. Vše řádně zapisuj. Podzim bývá mokrý a  tak je vhodný terén na stopy. Všechny ty tlapky, kopýtka, ptačí nožky se dobře otiskují do změklé půdy. Podívej se pod nohy a hledej. Stopu si dobře prohlédni, nakresli si jí do deníku, změř jí. To, že ji nakreslíš, dobře si uvědomíš její tvary, velikost, důležité znaky. Pak ji i vyfoť. Přilož nějaké poměrné měřítko. Tužku, krabičku od sirek, telefon, zkrátka cokoliv, aby jsi měl porovnání. Pokud u sebe nemám metr či pravítko, mám pro tento účel v deníku narýsované měřítko, jakési pravítko. Sleduj řetízky stop, zkus poznat, které jsou starší, které mladší. Sleduj stopní dráhu. Nakresli jí. Znáš-li dobře terén v okolí svého domova, vydej se po stopě, zahraj si na indiána. Jako kluk jsem tuto hru hrál často. Na chatě jsem znal kdejaký kout a tak jsem si mohl dovolit vyrazit jako lovec po stopě zajíce či srny. Objevil jsem tak další stopy – pobytové značky, trus, lože, okus, hrabánky... Byl jsem šťasten sám v lese, byl jsem lovec beze zbraně. No, zbraň jsem měl. Nejdříve zapůjčený dalekohled, později vlastní. Lovec krásy, dobrodružství, lovec, který miloval přírodu a lovil přírodu do svého srdce.. Plnil jsem deníky důležitými údaji. Zkřehlými prsty zapisoval data, na které bych dnes koukal s úsměvem. Ale tenkrát, tenkrát jsem byl lovec v tajze, Setonem ze Dvou divochů, Vrbou myslivcem... OTÁZKY A ÚKOLY: 1) kresli si do deníku stopy, 2) měř stopy, měř stopní dráhy, 3) sleduj stopy  a vystopuj zvíře, podaří se tit to?

51. výprava:  Vtažen

Pavel Švec, 15. října 2013

Knihy mě provázejí po celý život. Jejich vůně, obsah a krása mě učarovala od raného dětství. Co jsem se naučil číst, hltal jsem mnohé knihy o přírodě. Přírodovědnou beletrii, atlasy, populárně naučné knihy, příběhy zvířecích hrdinů, příběhy přírodovědců, sledoval jsem ilustrační doprovod. Naše knihy o přírodě, a nejen ty, i mnohé dětské, získávaly první místa v mezinárodním ocenění. Nádherné vazby, plátěné obaly, ilustrace... Mnohé knihy psané přírodovědci, milovníky přírody, cestovateli, lovci, fotografy byly psány tak krásně, tak sugestivně, mile, květnatou češtinou a popisně, že jsem měl pocit, že tam jsem s autorem. Že jdu v jeho stínu, dívám se s ním, sdílím s ním radost, ztotožním se s ním... Píšící zoologové, píšící myslivci, ochránci přírody, psát uměli. Tomeček, Vrba, Mikula, Nový, Prišvin, Seton, Patočka, Zapletal, Elstner, Durrell, Akimuškin, Dmitrijev... Ano byla jiná doba, bylo zde mnoho titulů od sovětských autorů, ale ti uměli psát. Rusové byli a  jsou vynikající malíři, ale i spisovatelé. Bohatý jazyk a sloh dokázal mladého čtenáře vtáhnout do světa a do tajů přírody. Ilustrátoři knihy pro děti  a mládež o přírodě mnohdy skvostně vyzdobili. Hanák, Brdlík, Pospíšil, Krásl... Dobře napsaná  a ilustrovaná kniha se stala inspirací. Již při čtení jsem měl pocit, že teď hned musím do přírody a vše vidět na vlastní oči a prožít ty popisované příběhy a události. Byl jsem vtažen do děje a do příběhu. Byl jsem zajat ve slovech. Pamatuji si na mnohé letní prázdniny, kdy pršelo dva tři dny v kuse, déšť bubnoval do střechy chaty a tak kniha byla mou přítelkyní v tomto období kdy jsem nemohl ven. Proto bych tímto naléhal na mladé badatele, zavřete počítač a ponořte se do moře písmen, slova a vět... A pak plni energie a vědomostí, šup do přírody... OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Zajdi si do knihovny, do antikvariátu, přej si knihy o přírodě, 2) ty knihy čti, prohlížej si, vstřebávej sílu slova, 3) do deníku si zapiš co jsi přečetl , stručný obsah a knihu doporuč kamarádům, 3) narazíš-li na pěkné myšlenky, slovní obraty, zapiš si je do deníku, nevíš kdy se ti budou hodit

50. výprava:  Dvacatero krkavců (Vycházka do přírody s Pavlem Švecem)

Pavel Švec, 14. října 2013

Vycházka do přírody s Pavlem Švecem. Dnes nás cesty zavedly do zemědělské krajiny Mělnicka. Psal se dvanáctý říjen roku 2013 a opět jdeme se skalními příznivci přírodovědného kroužku do terénu. Sešlo se nás bohužel jen deset. Mnohé asi odradilo i počasí, ale i když nebylo jasno a třicet stupňů, bylo nádherně. Typický mlžný vlhký podzimní den, teplota do třinácti stupňů. Sraz byl ve třičtvrtě na devět na mělnickém autobusovém nádraží. Zpíval budníček menší a rehek domácí. Jdeme pěšky na nádraží  a odtud jedeme po trati 076 do stanice Velký Borek. Zde začíná naše cesta.  Krátké slovo úvodem. A již tu máme první druhy spatřené ze stanice Velký Borek. V dlažbě železniční stanice vyrůstá rozplácle v dlažbě šrucha zelná nebo-li portulák ( Portulaca oleracea). Je to jedlá rostlina pocházející snad z Himaláje, to se přesně neví,  kde roste do nadmořské výšky až 5000 m. Lodyhy obsahují asi 92 procent vody, přes 2 procenta  bílkovin, 2 procenta sacharidů, 1 procento vlákniny, 1,6 procent minerálních látek aj. Dá se jíst za syrova. Tato rostlina se rychle šíří, za posledních deset let se značně rozšířila v polích, rumištích , městech. A povodně jí svědčí, voda je rychlý dopravce. Vylétli vyplašení holubi a tu se zjevil sameček krahujce obecného a usedl na plaňkový plot u trati. Na zahradě do vysoké thuje  zapadlo hejnko čížků lesních. Nad polem, jako na provázku přivázaného k těžkým oblakům,  visela poštolka obecná, a byl to barevný sameček.  Jdeme úvozovou cestou vzhůru. Vítají nás obalené keře brslenů ( Euonymus europeus). Má nádherné růžovo-oranžové  plody, a jsou jedny z nejhezčích plodů v naší přírodě. Naučili jsme se rozeznat oba druhy našich  hlohů ( Crataegus monogyna, C. laevigata). Jinak zde  plodí jabloně, šípky, pámelníky, dřišťály, kustovnice, svídy, bezinky, ptačí zoby. V bylinném patře ještě kvetou hlaváče žlutavé a starčky přímětníky. Čteme ze stop zvěře. Terén po včerejším dešti rozměklý a tak byly stopy dobře vidět. Srnčí zvěř, černá zvěř, bažanti...Z keřů se line zpěv červenky obecné a okolo 60 ex. vrabců polních sněmuje v bezince. Z polí se ozývají ještě skřivani polní, kteří ještě neodlétli do teplejších krajin. Na poli paběrkují straky obecné, které se chovají tak jak by měly, když nežijí ve  městě. Lovily v ornici hmyz či promrzlé hraboše a nehrabaly se v odpadcích u kontejnerů jako na sídlištích. U psího hřbitova se ozývají dva krkavci velcí a než se účastníci rozkoukali, byli pryč. Nevadí, věřil jsem, že ještě nějaké spatříme. A proletěl  druhý krahujec, kterého jsme dnes viděli. Vidím je tu téměř pravidelně, bohaté remízky jim poskytují mnoho potravních příležitostí. Psí hřbitov je velmi pěkné místo na rozcestí čtyř cest, v zimě se tu drží koroptve a bažanti. A pak je tu zajímavá nazelenalá plechová tabule s nápisem: PAMATUJ! * JAK ČLOVĚK PŘÍRODĚ TAK PŘÍRODA ČLOVĚKU * VIZ ROK 2002. Pěkné, že? Nad hnědým polem stále prolétávají skřivani polní. Jdeme polní cestou směrem k Bílým břehům. Po levé straně dozrávají poslední „zdivočelá“ jablka. Chutnají výborně, stejně jako poslední letošní ostružiny. Podzimní sladkosti, občerstvení přímo z větévky, jaká je to lahoda v terénu. „Kro kro, kro kro“, ozývá se směrem od Mělnické Vrutice. Obzorkou prohlížím terén a ostatní se přidávají a tu spatříme hromadu hnoje či navážky a na ní čtyři... ne šest... deset ...patnáct... dvacet krkavců velkých! Dr. Pospíšil se usmívá od vousy, kdyby je měl, a praví, už dost, to nám nikdo neuvěří. Dvacatero krkavců se hašteří, létají po dvojicích nad polem, létají nad les a zpět. Chodí po zemi, čapěli na obrovské hromadě zeminy. Divoké reje a drsné „kro kro“ se nese krajinou. Je to úchvatná podívaná. V dáli za nimi jsou dvě stádečka srnčí zvěře, nad polem letí káně lesní... A občas se ozvou skřivani  a z lesa táhnoucí čížci a skupinky sýkor a mlynaříků. Podzimní ponurý kolorit je narušen tichými hlasy všudypřítomných živáčků. Na rozcestí Bílé břehy se občerstvujeme a posilněni vyrážíme dále. Obdivujeme pokroucené staré soliterní borovice, které rostou v remízku,  když se tu náhle jako přízrak zjevil daněk skvrnitý. Lehce přesadil polní cestu a běžel po pokoseném kukuřičném poli a směřoval k horizontu. Byl to impozantní pohled. Silný daněk s nádhernými lopatami proti šedivé obloze. To byl pohled! Jsou obrazy v krajině, které se vám zapíší do paměti a do srdce.., mohou to být i zcela všední věci... a znáte ten pocit, že zavřete oči  a vidíte to znova a znova. Mívám to často. Všichni účastníci z toho měli nevšední zážitek. A pak děti našly u pole  kadáver srny, která byla zřejmě sražena kombajnem při seči. Dostali jsme se k Čepičce, opět rozcestí. Směr Lhotka u Mělníka, Mělnická Vrutice a Hleďsebe. Nad Čepičkou prolétlo osm krkavců. Směr? K té hromadě v poli. Jdeme se podívat do krajiny směrem k Vrutici. Rozvolněná krajina, takovou milují daňci. Pole, louky, remízky, lesíky, veliké bohatství biotopů. V dálavě letí hejnko patnácti kvíčal a cca 400 špačků obecných. Nebo jich bylo 358? 425? Veliké kompaktní hejno táhlo směrem k Mělníku. Byly slyšet hrdelní hlasy krkavců, ozval se i  drozd brávník se svým „křř, křř“ a budníček menší. „Cilp cap, cilp cap“. Obracíme se zpět a jdeme do Lhotky do Mělníka, která je v nadmořské výšce 210 m v jižním okraji Kokořínského dolu. Došli jsme ke skalnímu bytu čp. 1.Byl v pískovci vytesán okolo roku 1900 a byl trvale obydlen do roku 1982. Dlouho jsme tento architektonický skvost prohlíželi. Celá Lhotka je nádherné hnízdo a stojí za důkladnější prohlídku. Tak snad příště. Po silničce se vydáváme k červené turistické značce a vidíme dva mladé muže jak staví plot. A nevěříme vlastním očím. Žádný beton, ale místní kámen pískovec, plot bude  postaven z lokálního materiálu. Tak tady vědí co je cit pro krajinu  a krajinný ráz. Ani nevíte jak mi to hřeje u  srdce. A tak se s mladíky dávám do řeči  a chválím je. Dozvídáme se, že kdysi tu za minulého režimu chtěli dělat autobusovou zastávku  a tak původní plot musili majitelé rozebrat. A kvádry pískovce si naštěstí uschovali. Zastávka se nepostavila. A plot se znova staví až v roce 2013. Červená značka nás navádí do Liščí rokle, kterou se pak dostaneme do Chloumku a posléze na Mělník. Začíná nám pršet  a pak už pořádně lije. Ale všem je teplo, protože stoupáme strouhou, která v horní části poněkud zarostla. Asi je málo turistů. Ještě před osmi, deseti lety jsem jí projel na kole od shora dolů. Chvíli jdeme  lesem  a jsme na Chloumku.  Poslední 2 km sbíháme po silnici a celou skupinu doprovázím na výchozí bod, tedy na autobusové nádraží v Mělníce. Zde naše cesta končí. Shrnujeme největší zážitky a vyhrávají krkavci a daněk. A skalní byt to uzavírá. Doufám, že se to všem zúčastněným líbilo, a ti kdo nešli, tak snad půjdou příště s námi. A řeknu vám, přišli jste o hodně! OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Byl jsi na výpravě? Popiš cestu, popiš zážitky. 2) nakresli si do deníku mapku, 3) není špatné si napsat do deníku i dopravní spoje, 4) vypiš si zvlášť pozorované druhy

 

PS. Druhý den tam byli krkavci jen čtyři a daněk žádný... Ale všude mnoho jejich stop. A v každém posedu seděl myslivec s puškou. A tak jsem se ocitl v nepříjemné pozici. Naštěstí jsem jim vše vyplašil a tak po ničem a po nikom nepálili. Protože nepálili ani po mně, mohl jsem dopsat tento článek. :))

49. výprava  Procházka babím létem šestého října roku 2013

Pavel Švec, 7. října 2013

Nádherné babí léto. Patnáct stupňů, jasno, teplo. Má cesta vede z Mělníka, Velký Borek, psí hřbitov, po polních cestách lemovaných remízky. Z domova přes park, kontroluji rybníček u autobusového nádraží, jen kachny divoké, slípky zelenonohé a nutrie. Zpívá budníček menší. Ještě nám neodlétl. Jdu kolem Pšovky směr na Rousovice a Velký Borek. Za bývalou železniční  vlečkou v lužním lesíku nacházím brouka roháčka kozlíka (Dorcus parallelopipedus), zpívá střízlík obecný  a budníček menší. Houštinou a pramennými vývěry se prodírám a brodím kolem toku až k silnici u železniční trati. Ještě létají bělásci, paví očka a admirálové. Poslední klenoty podzimní přírody, jak jsou krásní! Přejdu trať a kolem domků dojdu do obce Velký Borek. Je to pěkná víska, 2 km od Mělníka s pěkně dochovanými statky. Vydávám se k trati a ke stanici Velký Borek. Odtud začíná pěkná polní cesta lemovaná remízky. Defilé druhů dřevin! Již jsem o nich psal v minulých výpravách. Slunce svítí, zrovna projížděl vláček směrem na Mšeno. Vůně kolejí a pražců, vůně zoraných polí, nahnilého ovoce, lidé již topí... Vnímat přírodu i čichem, vůně a pachy k ní patří stejně jako barvy a zpěvy ptáků. Kolem prolétlo velké šídlo. Mihlo se dvakrát a tak se mi ho nepodařilo určit přesně. Podzimních druhů šídel není moc, v úvahu připadá v návaznosti na lokalitu a modré zbarvení šídlo královské (Anax imperator), š.pestré (Aeshna mixta) a š. modré (Aeshna cynea). Polňačka stoupá ke psímu hřbitovu. Ochutnal jsem plody jeřabin, špendlíky a jablka, podzimní příroda je velice štědrá na pohoštění. Po úvozové cestě jede koňský potah tažený dvěma koňmi, je to nádherný archaický výjev. Jak ty koně voní! Na šípkové růži sněmuje asi šedesát vrabců polních. Těch červených  lampionků brslenů, šípků, dřišťálů, bílé bobule pámelníků, černé korálky ptačího zobu, žlutá jablka. Těch plodů! „Kro, kro, kro“, se ozývá nad polem, jasně,  krkavci velcí. Pár. Sedí na stožáru vysokého napětí a mezi sebou diskutují. Pak přeletěli asi o půl kilometru dál a usedli opět na stožár. Projel jsem obzorkou pole, kromě dvou bažantů nic. Na jednom vysokém stožáru zpozoruji neobvyklé ptačí hnízdo. Je vsunuté do kovové konstrukce, pravděpodobně patří strakám. Ale nemělo stříšku, a na krkavčí je malé. Tak přeci jen stračí. Na cestě potkávám maminku s děvčátkem. Trhají suchou trávu, větvičky šípkových růží a dělají z toho kytice. Je to pěkný pohled, lidé leccos nezapomněli.. Pokračuji k rozcestí cest Velký Borek, Mělnická Vrutice, Mělník, psí hřbitov. Na listu břízy se vyhřívá ploštice kněžice, pravděpodobně kněžice luční( Holcostethus strictus). V trávě dlouho pozoruji stridulujícího samečka saranče. Je úplně v klidu, nebo jí se a s přestávkami předvádí svůj koncert. Po dlouhých minutách se od něho odtrhuji a vydávám se na další cestu. Míjím psí hřbitov a krásnou tabuli s nápisem PAMATUJ! JAK ČLOVĚK PŘÍRODĚ, TAK PŘÍRODA ČLOVĚKU VIZ ROK 2002. Opět rozcestí na tři strany, volím prostřední. Po pár metrech si sedám do trávy, a dívám se do kraje. Občas tíkne pták, po polní cestě kluše kůň s jezdcem, projede cyklista, běží běžec. Ještě v trávě vrzají rovnořídlíci. To ticho, podzimní ticho, v dálce zní jen houkání vlaku. Trať se tu romanticky vine mezi kopci  a terénními zářezy. Trať číslo 076.  Aniž bych to tušil, pár metrů ode mě leží dvě srny, které se zvedly, až když jsem se zvedl já  a pokračoval v cestě. Směr remízek v místní lokalitě Borek. Srny běží jako gazely vysokou zlatou trávou. Je to fascinující pohled. Dostávám se ke kryté kazatelně, pod kterou je nápadný bílý trus. Tak tady sedává nějaký dravčík. Ano, jsou tu i vývržky, které jsem si pečlivě prohlédl. Obsahují převážně kosterní zbytky hlodavců. Velikost, tvar... káně lesní.  Nad polem se motala samice motáka pochopa, kde se tu jen vzala? Udělala dva výpady do trávy, leč bezúspěšně, žádný hlodavec v pařátech neskončil. Rozhraní několika biotopů -  louka, hnědé pole, strniště... vyplašil sem velké hejnko ptáků. Příjemně štěbetali, vyletěli z pole, letěli blízko při zemi, v obzorce byli hnědí, lemy křídel bílé, typický let a rychlé přistání  a zmizení za hroudou. Typické pro ptáky stepí a otevřených stanovišť. No ano, skřivani polní, dvě hejnka, která se posléze spojila a čítala asi sto ptáků. Je to zážitek pozorovat takto veliké hejno skřivánků. Pokračuji podél hluboké strouhy, která tvoří předěl mezi dvěma poli. Zastavím se a obzorkou projíždím terén. Osm dlouhých uších v trávě. Čtyři srny, tedy jeden silný srnec a tři srnky. V klidu se pasou, občas vykouknou. Je to takový uklidňující pohled. Pak zvířata znejistěla a běžela loukou, za nimi je ostrůvek s bezinkami a kameny, takové malé kopjes jako v Africe. Padá večer a stáčím to domů k Mělníku. Na druhé straně od běžících čtyř srn mě upoutal pohyb, další dvě srny, které lehce přesadily hluboký příkop... a ještě jednou ho přeskočily. To vypadalo nádherně. Po poli jezdí sem a tam traktor a nad ním létá poštolka obecná. Ale to již jsem u veliké rozvodny elektrického proudu a jdu domů...Obrovská oranžová koule zapadajícího slunce, čistá vůně hnoje v políčku, ach to je nádherná vůně, která do této zemědělské oblasti patří. Byla to pěkná vycházka necelých deset kilometrů dlouhá. Mnoho pěkných zážitků jsem měl a měl jsem ten pěkný pocit sounáležitosti s krajinou.

Největší imprese z vycházky: úvozová cesta plná barevného listí  a plodů, strašidelné hlasy krkavců, zlaté moře trávy a v ní běžící srny, dvě přesadící srny přes hluboký příkop, koňský potah na úvozové cestě, vůně hnoje v krajině, v dáli cválající kůň s jezdcem... to vše podtrhovalo soužití člověka s krajinou.

Přesadit – z myslivecké latiny přeskočit

48. výprava:  Hledání dojmů v přírodě

Pavel Švec 7. října 2013

Jdeš-li na procházku, na vycházku, výpravu, na výlet, zkus si po příchodu domů u teplého šálku čaje či kávy (kdo je starší) vyjmenovat největší zážitky a prožitky z cesty, z pobytu v přírodě. Tím se ti výprava ještě více zviditelní a mnohé prožiješ znova. Nevím jak ty, ale já mám kolikrát to chvění ještě dlouho poté, co dorazím domů, uvařím si bylinkový čaj a rozjímám ještě jednou nad vlastní cestou. Prožívám zážitky nadvakrát... i vícekrát. Každý z nás to má samozřejmě jinak. Dívám se na krajinu  a přírodu  jako přírodovědec, jako milovník své vlasti, jako malíř obrazů, jako milovník starých věcí, jako básník. Krajina má mnoho rozměrů vnímání a hranice mezi nimi jsou velice tenké.. Z předešlé výpravy 6. října 2013 se mi neustále vybavuje koňský potah na úvozové cestě, ladné skoky srn přes hluboký příkop, čtyři páry dlouhých uších ve vysoké trávě, hejno zapadajících skřivanů do pole a následné zmizení, maminka s holčičkou jak si domů trhaly kytičky... Zdánlivé maličkosti, střípky, možná pošetilosti, ale to je právě ta radost pobytu v přírodě. Když dělám vycházky jako vedoucí přírodovědných kroužků, tak po jejich skončení mám dobrý pocit, že se to povedlo a lidé jsou spokojeni. To je má odměna za to úsilí, které tomu věnuji. A také již vznikla parta lidí, kteří jezdí pravidelně a vznikají mnohá kamarádství a přátelství. A to je v dnešní individualistické době velmi pěkné. Takže, mladý přírodovědče, zkus si z každé procházky stanovit priority, zážitky a prožij radost z pobytu v krajině na několikrát a uvidíš, že mnohé problémy se stanou malichernými. I lépe se ti bude učit, protože pobyt venku rozjasní mysl. A hlavě se nestyď za to vyjádřit své radosti a vyprávět je a sdílet je s ostatními. Doma, u ohně, ve škole, mezi přáteli, s rodiči. Pamatuj, vždy se něco děje, i když si myslíš, že se neděje vůbec nic. Vždy se něco děje!!!

47. výprava:  Co psát do deníku

Pavel Švec, 6. října 2013

Kolikrát si říkáte, co bych měl(a) do deníku psát. Vedoucí přírodovědného kroužku vyžaduje  a stále klade důraz na pozorování v přírodě a deník. A pak stačí náhlý impuls a hle, zápis bude na světě. Dělám to dodnes a plus minus stejně jako za chlapeckých let, jen  s tím rozdílem, že přeci jenom jsem za ta léta nabral více zkušeností, náhledů a úhlu pohledů. První mé zápisky v prvních denících, které již bohužel nemám, protože má pečlivě uklízející maminka je vyházela v rámci její uklízecí mánie vyházela, vesměs obsahovaly fakta dětského pozorovatele. Zápisky kolik se toho kde viděl, kolik vrabců, kosů, zajíců... Čím více jsem pronikal do studování přírody četbou knih, čím více jsem chodil do terénu, čím více se mi dostávalo radosti z toho co vidím, tím více jsem  plnil své deníky. A také jsem do nich kreslil. A nedělal jsem to tenkrát pro nikoho, dělal jsem to sám pro sebe, pro svou radost a své vědění. A dnes by to bylo počtení! Navštívil jsem místa, která jsem znal jako kluk a nepoznal jsem je. Stromy zmizely, meze a polní cesty, vymizelo ptactvo. Nebo naopak, místo pole jsem našel lesík, tu se zjevila tůňka, voda v potoce nepáchla, ale zurčel pěkný čistý potůček. Léta běží, paměť nestíhá vše uchovat a jednou se budete usmívat nad tím, co jste jako děti napsaly. Můžete mít čistě záznamový deník, do něhož budete zapisovat holá fakta, čísla, druhy živočichů  a rostlin Příklad: 8. 7. 2013 luňák červený, hejnko 6 žluv hajních, neustále se drží pospolu, Vlíněves, ME. A nic víc, holá fakta, čísla, druhy. To má výhodu, je to přehledné, vypovídající, „vědečtější“. Ale je to strohé. Postupem času zjistíte, tedy pokud vás vedení deníku bude bavit, že vám to nestačí. Tu doplníte zajímavosti z místa, své pocity, dojmy, trocha historie vesniček  a měst, vypíšete si dopravní spojení, jízdní řády. Ty zrovna se vám budou hodit! Naplánujete si vycházku, zapnete internet a podíváte se na jízdní řád. V terénu zjistíte... ten vlak jede  15:07 nebo 16:07? Po mých zkušenostech se vyplatilo si vypsat trať a nádraží, která mám po trase a čas. Ano, mladí si řeknou, vezmu si tablet, telefon, noutbůk a nemusím nic trapně psát. To ano, ale co ukážete vedoucímu na kroužku? V lednu při minus 20 st,C vám dojde baterie a co pak? Pak zjistíte, že tužka a papír je po staletí přeci jen spolehlivější. A navíc jdete do přírody a tablet plný her může být přírodně demotivující. Doba pokročila a těmto pc hračkám se nelze vyhnout a mnohdy nám i pomohou, ale je potřeba zvážit míru jejich použití v terénu. Romantika a zážitky z pobytu venku se slije do běžného života jako ve městě. Dnes najdete na internetu téměř vše, ale radost z vlastních prožitků nikoli. Mohu psát nadšeně o svých cestách, vycházkách a pozorováních, vy si to můžete i přečíst a sdílet se mnou radost, ale já mám v sobě ještě tolik, co slovy nejde popsat. Vnitřní radost a vnitřní odpočinek. Víte kolik jsem potkal v terénu přírodovědců, botaniků, zoologů, ale i třeba herců, kteří se učí náročné texty venku, venku v přírodě? A proč asi? Protože příroda dává lidem pocit sounáležitosti. Kdyby se přírodě mělo platit za pobyt, byla by miliardářka a bylo by v ní narváno. Ale to naštěstí nejde a tak si dělejme radost my samotní. Deník by měl být pestrý, pozorování, zážitky, nákresy, mapky, jízdní řády, kde je jaká výstava v kraji, zajímavé výpisky z knih, které navazují na pozorování, např., budu studovat mravence a tak si najdu něco navíc k tomu co pozoruji ve vědecké literatuře, vypíši si cizí slova a najdu si jejich význam. To je práce s informacemi. Časem pochopíte proč...

46. výprava:  Co píše Pavel Švec do deníku?

Pavel Švec, 6. října 2013

Datum, počasí, čas, lokalitu. Druhy zvířat či rostlin, které pozoruji, jejich počty, přesné určení, pokud nevím, udělám nákres, co nejlepší popis. Zastavím se na jednom místě, třeba ve starém sadu, a počítám všechny druhy ptáků. V mých dětských začátcích jem tam stál s atlasem ptáků  a učil se je přímo v terénu. Sám. A poctivě. Odkaz na knihu, časopis, kde jsem našel zajímavost či určení. Př. Kreslím vroubenku americkou, píši k ní popis a čím je zvláštní, nacházím odkaz v Živě 3/2008. Přidávám zajímavosti o vesnicích, místech, ve kterých se nacházím. Načrtávám si krajiny tužkou, tenkým fixem, popř. uhlem. Zaznamenávám své dojmy z místa, co na mě zapůsobilo, co mi udělalo radost – imprese. Při četbě knih se hodí kdejaká pěkná myšlenka, citát, verše. Při psaní článků vím kam sáhnout. Deník jako inspirace na psaní článků. Plánuji vycházky s Pavlem Švecem do přírody – vypisuji místa, co bychom tam mohli vidět, jakou krajinu uvidíme, na co se připravit. Dopravní spojení. Př. Trať 076 Mělník – Mšeno so+ne, časy odjezdů a příjezdů. Starší deníky mi již poukazují co tam bylo před rokem, dvěma roky... To vše se týká přírody a krajiny. Nejen přírodovědci jsou milovníci přírody, milovník přírody je ten, kdo jí umí ocenit, chrání jí, je v ní rád. Milovník přírody není motorkář, který jezdí po lesích  a mokrých loukách, milovník přírody není sjezdový lyžař, protože dnes se kvůli nim stavějí gigantické sjezdovky, obrovská parkoviště, umělá sněhová děla, ale běžkař je ten, kdo ocení kvalitně horskou přírodu s batůžkem, mapou  a svačinou. Milovník přírody není vodák, který dělá nepořádek na březích řek a opilý se řítí peřejemi, ale milovník přírody je vodák, který se chová dle lesní moudrosti a nenechá po sobě žádné pobytové značky.... Milovník přírody je kdekdo, ale každý by se měl zamyslet nad tím, aby přírodě moc neublížil. A dnes je to těžké. Neschvaluji nové  a nové dálnice a tak po nich nejezdím, na horském kole jezdím po vytyčených trasách nikoli lesním porostem, sním –li svačinu, obaly dám do batohu a vynesu je tam kam patří ...

45. výprava:  Dendrologická (návod na pozorování)

Pavel Švec, 6. října 2013

Šel jsem se jen na běžnou vycházku 7.10. 2012, tedy před rokem. Bylo polojasno, kolem třinácti stupňů. Pěkný den. Za nádražíčkem Velký Borek se směrem nahoru ke Kokořínsku vine pěkná polní cesta, místy vypadá jako úvoz. Šel jsem, díval jsem se a náhle mě zarazila pestrost polní cesty. Těch ptáků, žasl jsem. Ale proč tam ti ptáci byli? No ano, veliké množství stromů  a keřů mezi poli. Slunce svítilo, všude vonělo spadané ovoce, bahnitá půda a švitořili ptáci. A tak jsem vyndal terénní záznamník a začal jsem vypisovat všechny druhy dřevin, keřů  a stromů. Bylo jich tam okolo 30 druhů! Něco jsem určil v terénu, něco dourčil doma a něco neurčil vůbec, hlavně problematický rod Robus, ostružiník. Byla to zajímavá práce, nesmírně inspirativní. A měl jsem zápis v deníku

Druhy: dřišťál obecný, růže šípková, meruzalka (Ribes spp.), trnovník akát, jabloň, dřín jarní, lípa srdčitá, švestka, borovice lesní, trnka obecná, svída krvavá, třešeň, hloh jednosemen,ný, šeřík obecný, ostružiník (Robus spp.), javor mléč, bez černý, kalina tušalaj, hrušeň, vrba (Salix spp.), bříza (Betula spp.), jasan ztepilý, pámelník bílý, ořešák královský, ptačí zob obecný.

 

44. výprava:    Vivat Strixík

Pavel Švec, 3. října 2013

Celý život miluji přírodu a jak se říká ,od plemenek. Všechny mé hry, čtení, chození do přírody, studování života na  zahradě a ve starém sadě, jsem měl od dob, kdy jsem vnímal svět na povrchu, tedy mimo dělohu mé matky. Měl jsem to štěstí, že jsem jezdil na chatu  na Radlík u Jílového u Prahy se svou babičkou  a dědečkem, později s mými rodiči na Hradišťko pod Medníkem. A měl jsem to štěstí, že byla "jiná" doba. Neberu to politicky, ale byla jiná, kdy děti měly větší volnost a mohly běhat venku. Jak na vesnicích tak i ve městech. Měly na to i čas a nebyly tolik zatěžkávány školou a studii jak je tomu dnes. Mnohé děti z kroužků jsou odhašovány z důvodu vyšší náročnosti školy, ta je přednější než příroda. Možná ano, možná ne. Stresované dítě bude ještě stresovanější, když nepůjde do přírody, ven, ven se nadýchat čerstvého vzduchu. A takových dětí je mi líto. A jsem z toho opravdu smuten. A tak mnohem později, v dospělosti, jsem založil přírodovědné kroužky v zoo Praha. Začínal jsem od nuly, nikdy jsem žádný oddíl nevedl, zkušenost jsem neměl. Ale nápadů bylo mnoho. Lásky k přírodě přehršle. Mám rád přirozeně zvídavé děti. A tak bych je chtěl toho naučit. A v roce 2010 se zdařilo. Přírodovědné kroužky v zoo Praha jsou. A místo dvou, se kterými jsem s Radkou Horčíkovou začínal, máme již šest odídlů. Pak došlo k menší změně. Část kroužků se oddělila, přišly mé jiné kolegyně Klárka a Terka. Velice šikovné a tak jsme mohli kroužky rozšířit a to i pro ty nejmenší. Mám z celé práce velikou radost. A tak rok co rok vymýšlíme nové věci, které by zajistily atraktivnost kroužků. A ve školním roce 2013/2014 do čtvrtého ročníku přírodovědného kroužku vstupujeme s novinkou. Domnívám se, že by ji děti mohly ocenit a mohlo by je to motivovat a zapojit se tak přímo do svého oddílu. Budou si psát vlastní časopis o zvířatech a přírodě. Náš přírodovědně-chovatelský kroužek klade vyšší nároky na své členy – očekává od nich hluboký zájem o přírodu. Jsou instituce, které se pyšní obsahem svých činností pro přírodovědnou mládež, ale obsahem jsou to povětšinou činnosti chovatelské či chovatelsko- krmnohladičské. My naopak jdeme v ZOO jinou cestou, chceme, aby se mladí badatelé stali opravdovými znalci zvířat, jejich etologie, ekologie, aby uměli přírodu chránit, milovat a vážit si jí. Zkrátka, aby jejich znalosti nebyly povrchní. A to nezáleží jen na nás, na vedoucích, ale i na dětech samotných. Ať se prezentují. Ať nám ukáží co umí, co viděly, slyšely kolem sebe. Svět, naše vlast, jim bude náležet v příštích desetiletích. My, vedoucí kroužků, jsme o pár let věkově dále, ale naše dětí budou žít v naší zemi, naší otčině déle... Ať si jí chrání... Ale nejdříve musí vědět co chránit. Jejich časopis Strixík jim může pomoci. Přál bych si, aby je Strixík  naučil sdělovat si mezi sebou novinky, zajímavosti, zážitky, radosti a mnohé jiné klady, ale aby i poukázal i na mnohé nedostatky. Kolikrát se mohla zachránit nejedna lokalita či živočišný druh jenom proto, že lidé poukázali na ničení přírody kolem sebe. Strixík bude, vlastně už je, časopis pro děti. A děti by si ho měly i psát. Čím více budou psát, tím bude zajímavější. Čím bude zajímavější, tím bude čtenější. Milí mladí redaktoři, pište, pište, pište! Pište o všem, co se týká přírody, zvířat, rostlin, krajiny, pište o svých výletech a návštěvách jiných zoologických zahrad, botanických zahrad, rezervacích, národních parcích, pište příběhy o zvířatech, divokých  i domácích, vymýšlejte si příběhy, kde budou zvířecí hrdinové, pište o svých zážitcích z parků, luk lesů., vod a strání...Ptejte se nás vedoucích, dobře napsané otázky mohou vybídnout k odpovědím, které budou poučné pro všechny ostatní. Sdílejte radosti. Slovo „sdílení“ je bohužel již známé spíše z počítačové hantýrky, ale sdílení je nádherné slovo, které obsahuje mnoho radostí z obsahu i projevu. Budeme pravidelně číst Strixík, to mi věřte, a vymysleli jsme pro Vás i literární cenu za nejlepší články, seriály, za celoroční práci přírodovědného redaktora. Hlavní cena, ta nejvyšší, bude Literární cena Zdeňka Veselovského. To byl báječný celosvětově uznávaný zoolog, báječně psal jak pro odborníky, tak i pro laickou veřejnost a pro děti. To bude vaše ocenění a naše radost, že jsme vás něco naučili. Držím vám palce, milí přírodovědci a těším se již na vaše články.

S úctou k vám, milí badatelé, s úctou k vám, mé kolegyně. Vivat, crescat, floreat, Strixík! Ať žije, roste, vzkvétá Váš Strixík! 

43. výprava :    Vycházka s Pavlem Švecem 22. září 2013

Loučení s létem

Pavel Švec, 24. září 2013

Okolo deváté jsme se sešli na mělnickém autobusovém nádraží. Ráno bylo nádherné, již od rozednění  byla mlha a slunce se dralo z bílé tmy. Dorazilo nás 26, z toho 13 dětí. Na rybníčku v parku jsme si vysvětlili jak je to se zbarvením divokých  kachen a spatřili jsme vzácnou kachničku mandarinskou, samce. Polodivoké nutrie byly všude kolem. Zpíval budníček menší, jednalo se o jeden z posledních ptačích zpěvů v letošním roce. Z kaliny tušalaj se ozýval nesmělý zpěv mladého samce kosa černého. Zastavili jsme se na rozhraní dvou rozdílných biotopů v městském prostředí – betonová poušť obchodního domu  jehož název začíná na „T“ a divokého ruderálu, který je zarostlý  pionýrskými druhy dřevin  a bylin. Kdo se mnou byl minulé vycházky, tak mohl vidět „pokrok“ jaký příroda udělala s divočinou na jalové půdě ruderálu. Dětem jsem ukázal co by mohly mít v deníku. Stačilo nadzvednout vyhozený poklop z automobilu, deska co zakrývá kufr v kombíku, a pod ním se děly podivuhodné věci. Poklop tam nebyl dlouho, protože  pod ním byla zažloutlá tráva, ale již tento antropogenní mikrobiotop byl osídlen mnohonožkami – plochule Polydesmus complanatusmnohonožka Ommtoilus  sabulosus, žížala obecná. Čím déle tam víko bude ležet, tím více pod ním přibude živočichů. To by mohl být nápad pro mladé badatele, co mají v přírodě sledovat a zkoumat. Počítám v zimě s nastěhováním myšovitých hlodavců, se zásobami oříšků, pecek apod. Cesta přes Mělník, jediný výrazný kopec během vycházky, ubíhala vcelku svižně. Nad městem létaly jiřičky a vlaštovky. Dostali jsme se k vyhlídce, pozorovali jsme soutok dvou našich největších řek, Vltavy a Labe. Nad Hořínem proletěli  dva kormoráni velcí. Sestupovali jsme  dolů k Labi a na květech pětiprstky byly desítky vos obecných  a útočných  a jeden vosík r. Polistes. Všichni se živili sladkým nektarem. Na opěrných zdech vinice a pod ní  byly stovky plžů suchomilek Xerolenta obvia. Zde jsme si něco řekli o významu starého města, opěrných kamenných zdí, které představují významný biotop pro živočichy ve městech. Ze starého mostu jsme si prohlédli soutok. Cyklostezkou jsme se vydali směrem pískovna Vlíněves. Obdivovali jsme staré stromy podél Labe. Akáty a topoly černé, všelijak pokroucené, vykotlané, rozsochaté, plné života, plné epifytů a dendrotelem. Výrazy jsme si vysvětlili v terénu. Kochali jsme se na břehu slepého ramene. V něm ležel padlý strom a na něm v jedné linii patnáct kachen divokých. Krásný to pohled! Do tůně vedl skluz  nutrií. Skluz je místo, kam chodí pravidelně vodní živočichové do  vody a z vody. Povídáme si o lužním lese, o jeho dynamice, kráse i stavu po povodni. Povídám o nornících, krásných červenohnědých hlodavcích typických pro lužní lesy. Chci najít obrázek živočicha, když tu malý badatel Matouš vytáhl svůj bohatě vedený deník  a hle, norník rudý v plné kráse. To je přesně ono, proč vyžaduji vést si přesně deníky. Pokračujeme dále, prošli jsme pod novým mostem a dostáváme se na mostek přes Mlýnský potok, což kdysi bylo jedno z ramen Vltavy. Pod ním na jeho železné konstrukci jsou zajímavé a bohaté  nánosy klacků, trav a bahna. Píši si to do deníku, abych na to nezapomněl a na jaře tam budu čekat hnízda konipasů a jiných ptáků.Ideální biotop pro ledňáčky je tento potok Napadané vrby, výborné pozorovatelny. Děti jak viděly vodu a šup, již se ráchaly na břehu. A bádaly a volaly neustále  Pavléééééé. Vylovily škeble, zbytky raka, kosti apod. My,dospělí, jsme na ně koukali, jak byla děcka šťastná. Ještě mnohem  šťastnější byla v samotné pískovně Vlíněves. Kamenitá pláž již pěkně zarostla, loni jsme na ní svačili na výpravě a byla holá, téměř holá... Vrby, topoly, břízky, lebedy, pryšce, rdesna, turanky, kvetl vlčí mák... Házeli jsme si žabky na vodě a děti lovily v tůňkách a mělkých vodách. Tam bylo života! Příště musíme vzít síťku na lovení ve vodě. Těch vodních brouků – různí potápníčci, vírníci, potápníci, vodomilové... Našli jsme velikou larvu ováda, z vodních ploštic se vyskytla splešťule blátivá, znakoplavka obecná, vodoměrka štíhlá, klešťanka, bruslařka. V rovných a kolmých stěnách byly nory po břehuli říční. Byly v době hnízdění obydlené, okolo vletového otvoru byl trus a na konci nor výstelky. Na veliké brukvovité rostlině, statná soliterně rostoucí rostlina, druh se nepodařilo určit, seděla nádherná nazelenalá můra blýskavka lebedová. Pátrali jsme po stopách  a na březích byly stopy volavek, kachen, kuny, psa, srnčí zvěře a stopy divokých prasat.  Na hladině zatím ani brko, což je odborný výraz pro stav, kdy je  na hladině prd., jen přelet kachen divokých narušil tichou oblohu. Pokračujeme v cestě, abychom obešli celou velkou nádrž. Objevujeme veliké housenky přástevníků a nacházíme obrovskou housenku lišaje svízelového ( Hyles galii), která se brání tím, že na nás vystrkuje hřbet, kde má devět párů „očí“. Dětem ukazuji obranný mechanismus housenky. Obracím nebohou housenku neustále na záda, ale ta sebou prudce trhne a otočí se zpět. A všechna děcka uskočí a leknou se. Tak toto zvíře se jíst  nedá. Všechny housenky lišajů mají jakýsi ostrý trn na konci těla. Housenka je barevně proměnlivá, např. v předposledním instaru je úplně zelená také se žlutýma očima. Pískovna je plná jídla pro živočichy a lidi, které je krásně zbarvené.. jablka, hrušky,hložinky, skalníky, bezinky, špendlíky, zplanělé víno, šípky... Ještě jsme viděli denní motýly – babočky paví oka, admirály, bělásky. Z vážek létají vážky rudé, vážky obecné, šídla modrá a šídla pestrá. Vážky jsou vždy menší velikosti, šídla jsou mnohem větší a rychlejší a tyto podzimní druhy jsou namodrale zbarvené. Na hladině jen tři potápky roháči, volavka popelavá číhala v rákosí  na kořist a samice motáka pochopa se motala nad rákosinami. V bahně jsme sledovali četné stopy naší zvěře – srnčí, černá zvěř. Cestou domů se ozýval cvrčivec révový svým charakteristickým hlasem. Cvrčivec patří mezi rovnokřídlý hmyz, tedy do rodiny kobylek, sarančat a cvrčků. U obce Vlíněves prolétla káně lesní.

Vycházka měla přes 10 km délky, venku jsme byli od 9 do 18:00 hod, bylo oblačno, 18st.C, teplo. Ukázali jsme si lužní lesy po povodni, viděli jsme zcela přeměněnou krajinu zdánlivě zničenou, pískovnu, která je již opuštěná a příroda má zde volnou ruku zacelit rány po člověku. A daří se jí to báječně, protože je to oása klidu, pestrého života v polní krajině.. Doporučuji účastníkům aby se sem vraceli, protože sled událostí, sukcese, roční období, činí tuto oblast velmi pestrou  a zajímavou. Kdo se mnou byl minulé vycházky, žasl, žasl nad tím, co vše se za rok,  za dva změnilo. Stejná místa, zdánlivě stejná místa jsou velice zajímavá tím, jak se mění a dynamika zjizvené krajiny a její osidlování je nanejvýš interasantní.Tak opět příště, přátelé! Pěknou fotodokumentaci vycházky provedl Roman Murdych, čímž mu moc děkuji. Na jeho fotografiích můžete vidět housenku lišaje, larvu ováda, blýskavku, spokojené děti... Odkaz najdete na Nástěnce pro PCHK...

42. výprava:    Literatura a obratlovci

Pavel Švec, 5. dubna 2013

Literatura o přírodě a zvířatech má u nás velkou kulturní tradici. Byly napsány stovky publikací, které ovlivnily nejednu generaci čtenářů se zvýšeným zájmem o přírodu, pobyt v ní nebo sportování. Dobře napsaná kniha pro děti a mládež by měla malé a dospívající čtenáře vtáhnout do děje a vyvolat pocit, že to, co se v ní píše, to se musí prožít a musí se to vidět a poznat. Měla by být napsána květnatou češtinou, aby se děti naučily popisům přírodních jevů, popisům druhů, které chtějí určovat, aby dovedly své zážitky dále reprodukovat ostatním zájemcům o přírodovědný obor. Neznalost přírodnin, neznalost se vyjadřovat, neznalost mnohých slov (remízek, úhor, humna, pažit, podletí, souvrať, zákampí), neznalost bazálních přírodních jevů – vše se točí kolem jednoho současného problému. Děti a mládež nečte, nevstřebávají informace z tištěného slova. Nemají své vzory v zoolozích, přírodovědcích, myslivcích, cestovatelích, dobrodruzích. To co znali a znají jejich otcové a praotcové, to je v současnosti mladé generaci velmi vzdálené. To se vše odráží v poznávání základních druhů obratlovců. Děti se s nimi ve volnosti často nepotkají. Ne že by tam druhy nebyly, ale děti nechodí ven. Jaký je rozdíl mezi jiřičkou a vlaštovkou děti nepoznají nebo jen  málokteré a přesto se jedná o zatím běžné druhy opeřenců.

Důvodů, že mladí lidé čtou podstatně méně, než tomu bylo v dřívějších dobách, je několik. Je to hlavně televizních stanic, dostupnost internetu, počítačové hry. To odvádí děti od knihy. Rychlost života se odráží i ve světě dětí. Kniha se přeci jen čte déle ve srovnání s celovečerním filmem. Dlouhé výpravné popisy přírody se nemusejí číst, mají to v televizi, na dvd, na internetu. A zadejte proto dítěti úkol, aby vám odvyprávělo co vidělo. Z četby budou výsledky mnohem lepší. Proč dětem číst o přírodě a zvířatech? Je to v současné době tolik důležité? Domnívám se, že ano, a je to dokonce nutné. Jak se chováme k přírodě a ke zvířatům, tak se většinou chováme i sami k sobě. Kolik toho přečteme, tak se s přímou úměrou umíme i lépe vyjadřovat a vyprávět, což je pro mnohé současné zaměstnání v budoucnu dítěte důležité. A v neposlední řadě je i radost z poznání. Z objevení a objevování. Radost sdílená s autorem knihy vede ke sdílení radostí v mnoha lidských odvětvích chování. To vše formuje děti i lepšímu postoji k životu samému. Nyní se stručně podíváme na základní „druhy“ literatury pro děti  a mládež se zaměřením na přírodovědu a skauting. 

1. Dětská literatura, verše pro děti, říkanky, pranostiky

První literární vstup pro malé čtenáře a  „nečtenáře“ jsou dětské říkanky, básničky a krátké pohádky s přírodopisnou a přírodní tématikou. Náš knižní trh jich nabízí několik. Rodič čte dětem před spaním, a čtení doplní vyprávěním a vysvětlením přírodních aspektů a dějů, o kterém se v textu hovoří . Rodič nemusí být nutně přírodovědec. Základní povědomí o přírodě by měl mít mnohý vzdělaný člověk v každé moderní společnosti, protože to patří a mělo by patřit k základnímu vzdělání obyvatel ve vyspělých zemích. Krátké příběhy o zvířatech zakončené krátkou říkankou, např. Ladovy veselé učebnice doplněné verši Ladislava Stehlíka, jsou báječným vstupem do světa zoologie. Klasická poesie pro malé děti má u nás hluboké kořeny a vynikající díla, verše Hrubínovy, Sládkovy, Kožíškovy, Seifetovy, Raisovy, Nezvalovy, Břetislavovy a mnohých dalších vyvolávají v dětech i v dospělých emoce a otázku proč a jak a napomohou rozvíjet přirozený emoční svět a poznávání běžných událostí  a skutečností.

Zazvonila pěnkavice,

Že jde jaro k nám,

písničky že lesům nese,

květy lučinám.

 

Starý čtverák špaček hvízdá

z vršku topolu:

„Zapějme si zase jednou

jarní pospolu!“

Karel Václav Rais

I z této malé ukázky se malý čtenář - posluchač se dozví, že ptáci zpívají na jaře a otevírají akusticky jarní období, a že špačkové zpívají v korunách stromů. V lidové  poesii je též mnoho postřehů ze života zvířat. Z pranostik...  Na svatého Řehoře led plave do moře, žába hubu otevře. Nebo na svatého Řehoře čáp letí od moře. Děti se tak naučí ve formě krátkých říkanek základním fenologickým projevům v přírodě. Z ukázky je patrný přílet stěhovavých ptáků nebo jarní rozmnožování obojživelníků.

1.1. Životní příběhy zvířat

Kdo by neznal Veverku Zrzečku, Rybaříky na Modré zátoce, Potulného lovce, Uprchlíka na ptačím stromě, Vydru ze Zlaté stoky a Ferdu mravence (ten do obratlovského zaměření této práce sice nepatří, ale zmínit tohoto hmyzího hrdinu musím, protože snad žádná jiná kniha nedala mladým čtenářům tolik, co tato Sekorova série o hmyzu a mnohým dospělým znalosti o hmyzu zůstaly po celý život). Životní příběhy, to jest literární formou zpracované vyprávění o zvířatech, vyprávění o jejich etologii, životních projevech, láskách, ohrožení apod,  často psané v ich formě, v dětech vyvolává ztotožnění se zvířetem a jeho světem. Zavedou malého čtenáře či posluchače (je-li mu čteno) do problematiky zvířecího života a jeho štěstí i úskalí. Druhý den po přečtení kapitol se lze s dítětem vydat do parku  či lesa a vše mu ukázat přímo v terénu. První seznámení s terénem. Na současném knižním trhu tyto publikace chybějí, dnes již tyto knihy nikdo nenapíše... bohužel...

1.2. Fotografické publikace o přírodě

Naši fotografové přírody nám odkázali mnoho kvalitních publikací. Slavík, Staněk, Štochl, Rys, Holeček, Muhlstein, malý výčet mistrů fotografů přírody. Samozřejmě, digitální fotografie přinesla do světa snímání obrázků nové technologie a parametry a v recentní době téměř špičkově může fotografovat každý, ale staré fotografické publikace mají své genius loci na poli literatury. To co dokázal J.V. Staněk ve 40. letech 20. století s objektivem, to můžeme dnes jen zálibně obdivovat. Obrazové publikace na našem trhu jsou stále populární  a působí na nás umělecko-erudovaným dojmem. Vtahují čtenáře do světa přírody a děti baví to, že se mají na co koukat. A je v nich poměrně málo textu, protože literární složka v tomto typu publikací není na prvním místě. Akcent se klade na fotografii. A dá podle nich dobře vyprávět a tak rozvíjejí fantasii. Jako zajímavé počiny našich umělců o obratlovcích mohu uvést několik knih Jaromíra Holečka o jednotlivých druzích našich savců – veverka, vlk, liška, bílí jeleni, zajíc. Text k fotografiím napsali různí autoři. Velice povedená kniha, kterou bych  uvedl, je velmi zajímavě zpracovaná etologie veverky obecné v knize O rezavé veverce. Text napsala Dana Fišerová. Fotografie zachycují tohoto arborikolního savce v mnoha životních projevech a ukazují veverku v různých životních situacích. Doprovodný text malému čtenáři ukazuje život tohoto zvířete, které dnes z naší přírody mizí a poukazuje na aspekty jeho ohrožení.

2. Knihy návodné, pokusné, instruktážní

Publikace, které mladé kluky a holky ženou ven, do přírody, do terénu s cílem zkoumat, objevovat, něco zažít a vyzkoumat. Po přečtení takových knih čtenář dostává chuť vyrazit za město či vesnici a to co načetl doma pod lampou, zužitkovat a vyzkoušet v praxi. Takových knih vycházelo před rokem 1989 povícero, dnešní trh jim tolik nepřeje, ale tu a tam se dají v knihkupectví nalézt.

2.1. Zálesáctví, skaut

Tyto knihy jsou ověnčeny zvučnými jmény... Seton, Foglar, Svojsík, Elstner, Zapletal. Základem je pohyb  a pobyt dětí v přírodě. „Zahodil jsem školní tašku do kouta a šel s kamarády ven do luk  a lesů, hrál si na indiány, na stopaře, na badatele, sportovali jsme a hráli hry“ apod, tak to říkali naši otcové a právě toto současné děti neznají. Novodobá média, počítače, abnormální studijní nároky ve školách, to jsou faktory, které zamlžují zdravé rozvíjení dětské fantasie a zdravého životního stylu dětí a mládeže. Nemají dětství..., slýcháváme často. Po přečtení Setonových Dvou divochů, Elstnerovy Stezky za dobrodružstvím či Zapletalovy Výpravy za dobrodružstvím mladý by měl mladý badatel vyrazit do lůna přírody, protože tyto knihy jsou tak dobře napsané pro danou skupinu čtenářů, že by neměl odolat. Tyto publikace učí čtenáře k úctě a k poznání přírody, jak se oblékat do přírody, jak se v ní chovat, jak si v ní hrát, co z přírody získávat, co v ní vidět, zkrátka umět v ní chodit. Dle průzkumu jsou tyto činnosti silně na ústupu a podobně zaměřené knihy téměř nevycházejí. Možnou alternativou je tzv. survival styl života. Zní to trošku nadneseně, styl na přežití v přírodě. Není to nic jiného, než skauting či junáctví v moderním hávu.

2.2. Návody „pro terén“

Co zkoumat? Vyzkoušet si nějaký pokus? Návod na pozorování? Udělat si sbírku brouků, motýlů, založit herbář? Kam na výlet? Jak vypreparovat lebku savce, ptáka? Co vidět v jednotlivých měsících či ročním období? To vše nám řeknou tyto knihy, které jsou plné návodů, námětů co v přírodě zkoumat, na co se zaměřit. Malá tajemství přírody Dobroruky, Amatérský přírodovědec od Durrella nebo Hledání přírody od Patočky, to jsou knihy, které splní sny každého mladého badatele a jsou koncipovány tak, že děti jdou hledat přírodu svým úhlem pohledu. Vychovávají mladé badatele a seznamují je s návody jak na to. A napomáhají hledat cíl pokusů, pozorování a dělat závěry. Malí vědci a radost z poznání, to je hlavní plus těchto publikací.

2.3. Speciální oborové příručky

Pokud pomineme chovatelské příručky, které jsou zaměřeny hlavně na chov cizokrajných taxonů (naše druhy zvířat jsou většinou zákonem chráněny), tak nám vyplynou knihy věnující se přírodovědným zaměřením, jenž se věnují dílčím oborům. Jako příklad uvedu Obhlídalovu Ornitologickou příručku, knihy zaměřené na stopařením, Bouchnerovy Stopy, Dolejšovo Stopaření. Publikace tohoto typu jsou stále žádané a na trhu mají své pevné místo. Do této kategorie patří ještě speciální knihy o etologii zvířat (Veselovský, Lorenc), či ekologie savců (Vlasák) , ale tyto publikace jsou již spíše vysokoškolské učebnice a u dětí a mládeže budou čteny v maximálním dětském věku. Speciální knihou na určování našich savců Poznáváme naše savce (Anděra, Horáček), Savci (Dobroruka, Berger), Ptáci (Drchal, Černý), Atlas ryb, obojživelníků  a plazů (Řehák)  lze též vřele doporučit mladým vědcům.

3. Myslivost, myslivecké knihy, lovecké knihy

Kategorie publikací se širokou amplitudou psaného rozsahu. Knihy mohou vyvolávat rozpaky, otázky, protože mnohé starší knihy vrhají na myslivce černé stíny, zda mají přírodu a zvěř opravdu rádi. Akce křivé zobáky, zvěř škodná pernatá, zvěř škodná srstnatá, lovy za pomocí želez, jestřábích košů apod. jim moc neprospěly v kruzích přírodozpytců. Je dobré si jednotlivé knihy porovnat a sledovat vývoj trendů myslivosti, její zaměření, přístupu k ochraně zvířat a životního prostředí. Nakonec se dozvíme, že nejvíce škod působí tzv. užitková zvěř, tj. jelení  a černá. Myslivost má v naší společnosti své pevné místo a je značnou přispěvatelkou k lásce k přírodě i k její ochraně. Myslivevlé publikace mohou seznamovat čtenáře o životě naší zvěře přírodovědnou formou, Mikulova Jak žijí, překladová Ophovenova Lovná zvěř, které popisují bionomii lovné i dnes již nelovné  zvěře. Dále jsou to myslivecké příručky, které mají za úkol vzdělávat mladé myslivce (adjunkty) s myslivostí. Ta má u nás tisíciletou tradici, viz manželé Andreskovi Tisíc let myslivosti. Kniha popisuje vývoj naší myslivosti od počátku do současnosti. Nádherně napsané knihy (podle vydání 1- 4 díly) je Vrbův Myslivcův rok. Lovecké knihy, knihy o lovu jsou mnohdy popisovány krásnou květnatou češtinou opěvující naší zvěř,  lesy, pole a louky, pocity z pobytu v přírodě lovce-myslivce a samozřejmě lov. Dobrý lesní hospodář není krutý lovec-zabiják, ale lovec-šelma, která loví zvěř, aby jiná mohla žít. Podkapitolou mohou být i myslivecké fotografické publikace. Zde jsou výborné od Slávy Štochla, např. Lovcovo jitro.  To vše najdete v mysliveckých publikacích, které neustále vycházejí a na trhu mají své pevné místo.

4. Knihy vědecko-populární

Tato kategorie může být sporná z nějaké klasifikace. Jsou to knihy psané odborníky srozumitelné všem věkovým laickým čtenářům. Na naše obratlovce se vztahují knihy, které mají specifický tvar a jsou dodnes velice populární. Edice OKO z nakladatelství Albatros. Jsou psány předními odborníky, kteří umějí napsat odbornou knihu srozumitelnou pro dětské čtenáře. Naši savci, Naši ptáci, Naše hory, Náš les, několik vybraných titulů, které seznamují dětské čtenáře čtivou formou o zvířatech či jejich životním prostředí. Starší velmi dobré populárně-naučné knihy najdeme od autora prof. Julia Komárka, vynikajícího přírodovědce, který udal směr české, potažmo československé zoologie.

5. Knihy určovací, determinační, atlasy, klíče...

Široká škála publikací, které se věnují determinaci skupin živočichů a jednotlivých druhů našich obratlovců. Většinou se jedná o monografie a jsou vhodné pro hlubší studium přírody, respektive jednotlivých skupin obratlovců.. Můžeme je rozdělit do tří skupin – ilustrované atlasy, fotografické atlasy a určovací klíče. Chce-li mladý badatel určovat obratlovce, doporučuji mít ve své knihovně od každého něco. Ilustrace doplňuje fotografii a naopak. Co se týká určovacích klíčů, jejich používání u mládeže je sporné. Mnozí se jich bojí pro jejich složitost a druhy raději určují podle obrázků. Ale na přesné určení taxonů jsou bezkonkurenční. Náš knižní trh zaplavily atlasy zahraniční, hlavně německé provenience. Vynikají přehledností textů, většinou dobrými fotografiemi a rozdělením témat, např. Průvodce přírodou (malé knihy se zeleným pruhem v horní části) vydavatele Guntera Steinbacha. Mají i svá úskalí. Současní čeští překladatelé si mnohdy moc nelámou hlavu s překlady a tak se kolikrát dozvíme, kde všude druh všude žije v Německu, ale o jeho  rozšíření v Čechách není zmínky.

5.1. Ilustrované atlasy

Knihy, které mají u dětí úspěch. Jsou barevné, nabízejí konkrétní druhy, jsou to druhy, které se podle nich dobře určují. Sice většina zájemců o tyto atlasy preferuje fotografické publikace (viz níže), tak jsou ilustrované atlasy poněkud opomíjené. Dnes doba digitalizace a to i v oboru zoologie. Ilustrace je však mnohem lepší, je-li dobrá. Vědecká ilustrace má totiž jedno veliké plus. V jednom vyobrazeném jedinci je vykresleno vše co tam má být, aby určování bylo co nejpřesnější. Zhuštění znaků. Nejlepší příručky na určování ptáků jsou ilustrované a to i v době internetu a digitální fotografie. Většina našich ornitologů nedá dopustit  na příručku Drchala – Černého Ptáci. Drchalova vědecká stylizace, ilustrace nejsou dokonale prokresleny, což není na škodu. Ptáci jsou tak srozumitelně vyobrazeny, že jsou lehce poznatelné i žáky základních škol. Příručka není zatížena ani velkým množstvím druhů. Nejlepší kniha na ptáky palearktické zoogeografické oblasti je tzv. Svensson – Ptáci  Evropy, severní Afriky a Blízkého Východu. Vynikající ilustrace zde provedli Killian Mularney a Dan  Zetterström. Tuto knihu přesto nelze úplně doporučit školní mládeži pro její velkou obsáhlost a mladí ornitologové by se ztráceli v druzích a poddruzích, které u nás nežijí. Z předních českých ilustrátorů bych vyzdvihl Bergera, Dungela, manžele Knotkovi, Hýska, Zadražila, Čepickou, Drchala, Hoška, Dvorského, Hlouška, Procházku a Pospíšila. Ant. Pospíšil je mistr zvláštní čárkované obrysové techniky a všichni mladí přírodovědci jeho obrázky známe z edice OKO a především ze Světem zvířat, sedmidílné velké české encyklopedie zvířat. Jeho obrázky jsou mírně stylizované, ale přesto lehce poznatelné. A v tom tkví jejich přednost. Marginálně bych zmínil v dětské literatuře mistrovské akvarely Mirka Hanáka a Jiřího Krásla, které nelze opomenout.

5.2. Fotografické atlasy

Jsou dnes nejvyhledávanější, nejprodávanější, nejoblíbenější, často pořizované jako rodinné knihy. Základní příručky nejmladších  a malých přírodovědců. Na přírodovědném kroužku v ZOO Praha je to nejpoužívanější typ knihy. Jsou barevné, bohužel až často přebarvené, krásné, obsahují méně až málo textu. Jsou-li fotografie dobré, můžeme očekávat dobrou určitelnost základních druhů obratlovců. Jsou však vynikajícím doplňkem knih ilustrovaných  a v kombinaci s nimi může mladý badatel dobře určit druh obratlovce. Fotografie dobře ukáže i prostředí zvířete, propozice vůči pozadí, a jedince v nějakém typickém pohybu. Dobrý fotografický atlas je od německého autora Singera Ptáci.

5.3. Určovací klíče

Jsou založeny na tezi a antitezi. Mnoho psaného textu, složité určování, komplikovaná orientace v textu. U dětí  a mládeže nejméně oblíbené knihy. Působí neosobně, děti se jich bojí, jsou zahlceny mnoha odbornými výrazy a pojmy.  Navíc se na české obratlovce nejvíce vztahují na ptáky (Balát), na naše savce ( Anděra, Horáček) a určování savců podle lebek a koster je složité. U obratlovců se můžeme vcelku bez klíčů obejít, pokud budeme přírodovědci amatéři, nesmírně důležité jsou však u hmyzu nebo u rostlin.

6. Encyklopedie

Velice oblíbený typ přírodovědné literatury. Většinou krátké popisy u mnoha obrázků činí tyto knihy velice populární pro mladé čtenáře. Nebo jsou to slovníková krátká hesla, krátké články či kapitoly.Většinou bývají souhrnné a zachycují tak průřez naší fauny a často bývají míchány i s botanikou. Dnes vychází mnoho encyklopedií přírody, většinou nevalné kvality typu samý obrázek, žádný text. Z českých publikací jsou klíčové Česká zvířena (Komárek), první celkový průřez českou faunou ve 20. století z roku 1948. Přírodou krok za krokem ( Felix), Příroda ČSSR (Čihař), Světem zvířat, sedmidílná bohatě ilustrovaná řada knih, kde je obratlovcům věnováno pět dílů, Svět zvířat, dvanáct bohatě ilustrovaných dílů, kde obratlovci zaplňují deset dílů. Poslední dvě zmiňovaná díla mají kosmopolitní záběr, ale naši obratlovci jsou v nich zastoupeni v hojném počtu.

7. Časopisy

Časopisy mají děti a mladí lidé rádi. Před rokem 1989 vycházely pro malé přírodovědce  srozumitelné časopisy a jiná periodika, která poskytovala čtenářům fakta, dobrodružství a dovednosti. ABC mladých techniků a přírodovědců, které motivovalo mnoho zájemců o přírodu a Naší přírodou vydávaným ČSOP. Dnes je ABC je téměř přírodovědně podúrovňové a Naší přírodou zaniklo v roce 1991. V současné době vychází Naše příroda a Příroda, bohatě ilustrované časopisy s články, které jsou vhodné  pro přírodovědně zaměřenou mládež. Pro starší čtenáře mohu doporučit Živu, Vesmír a Ochranu přírody. Nemohu opomenout ani časopisy víceméně spolkové – Arnika, Buteo, Sylvia, Lynx, ty jsou spíše určené dospělým čtenářům a vědcům.

8. Závěr

Publikací zabývajícími se obratlovci v ČR je mnoho a cílem této části mé práce není vyjmenování všech literárních děl, které se jimi bezprostředně zabývají. Tato část diplomové práce má ukázat jak diferenční a bohatá je literatura o našich taxonech obratlovců. Zmínil bych zde i faktor, který není zanedbatelný. A to je cena knih. Knihy mohou být drahé  a také kolikrát jsou, ale za kvalitu nemusíme vždy platit vysokou cenu. Nebojme se antikvariátů a starší literatury. Ta mnohdy kvalitně předčí dnes vydávané nové tituly, často překladové a méně kvalitní.

41. výprava    Dokumentace o vycházce

Pavel  Švec, 29. března 2013

Na svých výpravách si vše dokumentujte nebo-li dokládejte. To, že si  máte vést deník se základními údaji o pobytu v terénu, to již dávno víme, o tom jsem psal mnohé. Připište si  k tomu i pár řádek pocitů, prožitků či poznámek na okraj. Deník tak dostane osobitější ráz a navíc v budoucnu vám přinese mnoho radosti. Během vedení přírodovědných  kroužků zaznamenávám nadějná literární díla... jsou ojedinělá, ale zato velice hodnotná. A zhodnotí je čas. Až za dvacet let budete číst, že za vaším domkem byl krásný sad, meandr potoka a nyní tam je zoufalý vylidněný satelit, nebo naopak ta veliká černá skládka plná odpadků se proměnila v krásný lesík či louku, nová pískovna za pár let může skýtat útočiště mnoha vzácným druhům rostlin  a živočichů. Tak získáte během svého života jedinečný pohled na svůj domov. V současné době vycházejí knihy z edice Zmizelé Čechy, krásný počin historiků a památkářů... Publikace zachycují jak vesničky, vsi  a vísky, městečka a města, krajina kolem se změnila. Mnohdy je to pár desítek let a místa nepoznáte. Jak si myslíte, že takové knížky mohou dát vůbec dohromady? Staré deníky, fotografie, kresby, malby... Bez pozorných lidí by ty knihy nemohly nikdy vyjít. Dokumentovat můžete kresbou, malbou či fotografií. Kresba nějaké rostlinky či broučka, malba úseku krajiny a fotografie. V současné době máme digitální fotografii. Počítačová technika nám pomůže ke studiu přírody. Chytím, zavřu, nafotím, pustím a doma podle atlasů či determinačních klíčů určím druh nebo alespoň rod. To jde hlavně u hmyzu. Když budu postupovat šetrně, ani nezabiji, ani neublížím. Podle digitální fotografie se dá i dobře kreslit. Tak zážitkům zdar!

40. výprava    Jak fotit hmyz?

Pavel Švec, 29. března 2013

Hmyz jsou rychlá zvířátka, mrštná, neposedná, létavá, běhavá... Pokud nemáme výbavičku za sto tisíc, talent a neumíte to jako profesionálové, tak hmyz jen tak nenafotíte. Prozradím vám malý trik, který ostatně používají i profíci. Chycený hmyz necháme ve skleničce, v epruvetě či v jiné menší průhledné nádobce a vložíme ho do ledničky. Ale pozor na maminky, ty musí mít pochopení, taková včela či škvor mezi šunkou a sýrem nemusí být tolerován. Podle velikosti hmyzu ho tam necháme tak deset patnáct minut, kdybychom náhodou zapomněli ( to se ovšem stávat nesmí, protože manipulujeme s živými tvory!), tak se ni moc nestane, chladnička chladí a chlad náš hmyz nezabíjí. Hmyz se totiž se snižující teplotou stává vláčnější a tudíž pomalejší a dá se s ním manipulovat, hýbat podle potřeby fotografa. Kontrolujeme stav zajatce, protože na něj přes sklo vidíme. Druhý způsob, rychlejší pro nás, nebezpečnější pro šestinožce je ten, že jej vložíme do mrazáku, tak na 1- 2 minuty podle velikosti těla. Pak na chvilku do chladničky a můžeme fotografujeme. Platí, čím tepleji máme v místě, kde fotografujeme, tím rychleji nám hmyz ožívá. U mouchy to tolik nevadí, ale u sršně je to o trošku horší. Rychle nasnímáme obrázky a evertebraty pustíme do přírody. Měli bychom hmyzáčky vypustit v plné  a dobré kondici, i když je to jen obyčejná moucha. Učme se úctě k živým tvorům. Posloužili nám k vědě, poděkujme jim  a vypusťme je do vhodného prostředí... 

39. výprava:    Příroda a krajina

Pavel Švec, 5.2, 2011

Stav současné přírody lze přirovnat k chronicky nemocnému člověku. Pořád se musí léčit, brát vitamíny a minerály a někdy i operovat. Dnes je opravdu málo míst na planetě, které by se daly nazvat původní. Zbývají ještě zapadlá místa v deštných pralesích, v pouštích či v tundře, ale i ta zvolna ubývají. Ve střední Evropě z toho původního moc nezbývá, a přeci příroda může být krásná i tam, kde ji člověk začal ovlivňovat. Měli bychom se zastavit nad termínem ochrana přírody. Co to je? Co vlastně se má chránit, aby se zároveň něco nového nenarušilo? Na to přesně nikdo nezná odpověď, protože příroda je tak složitá, že celé vědecké skupiny se nemohou shodnout na to co je správné a co nikoli. Jeden druh můžeme (za)chránit a deset dalších vyhubit nebo populaci početně snížit a narušit tak celý ekosystém či biotop.

Měli bychom si přesně vymezit pojem původní příroda a krajina. Ale lze to takto jednoduše rozdělit? Interpretací je mnoho  a značně se někdy rozcházejí. Tak se tedy o to alespoň pokusme, abychom pochopili principy přírody..

Příroda se dá filosoficky vyložit jako mimolidská přirozená skutečnost. V antickém světě je příroda jako celek považována  za živou. Zcela přirozené  a tedy „přírodně přírodní“ je to, co člověk nestvořil svým myšlením, rukama nebo záměrem. Středověk vysvětluje a chápe přírodu jako stvoření Boží. A novověk má svou tezi, že se příroda chápe více mechanicky a fyzikálně. A je řízena svými zákony. 19.stol. bylo převratné v tom, že se člověk zařadil do ekosystémů přírody, stal se její součástí, jako její taxon. Dle mého názoru,  se domnívám, že pravá příroda by byla jen v tom případě, kdyby evoluce nepustila Homo sapiens na to místo, kde je dnes.  Evoluce udělala fatální chybu, nechala nám narůst příliš velký  mozek…

Krajina je chápána jako pestrá mozaika ekosystémů (jejich soubor) přírodních i antropogenních prvků.. Základní složky krajiny jsou: reliéf, půda, vzduch, voda (abiotické složky), flóra, fauna a člověk s jeho výtvory (biotické a antropogenní složky). Krajiny mohou být posuzovány i podle jiných kritérií. Můžeme je rozlišovat na a ) přirozené (primární) např. nížinné, horské, luční, stepní, lesní, nebo umělé (sekundární) např. urbanizované, agrární, industriální, devastované důlní činností apod.

Jak je vidět, že chceme-li něco dělit a rozdělovat, nemusejí se názory shodovat. Člověk je škatulkář a chce mít všechno uložené v zásuvkách, pojmenované a popsané. Svět je naše společné místo, locus communis, chceme-li rostlin, zvířat a člověka. Nepovyšuji Homo sapiens na superdruh, ale člověk je obrovská denaturizující síla na planetě Zemi, kterou soustavně ničí a pak záplatuje, co pokazil. Ale na všechny rány záplaty bohužel nejsou. PhDr. Rudolf Havel, překladatel a lingvista, kterého jsem osobně znal, a kterému vděčím za mnohé, člověka přejmenoval na Homo destructor. Velice výstižné. Abychom mohli psát o ochraně přírody, to škatulkování je nutné, abychom se nedopouštěli ještě větších chyb. Z dalších řádků vyplyne, že budu pracovat s dělením přírody na přírodu (původní, nebo téměř původní) a na krajinu (antropogenní část přírody, tedy člověkem ovlivněnou). Ale i tak je to velice nepřesné, ale nebudu si vymýšlet žádné jiné dodatkové šuplíky.

Městská krajina dokáže mnohdy překvapit kolik druhů rostlin a živočichů může žít ve městech i na místech, která bychom označili jako škaredá, přírodně zničená, nebo naopak to co se nám jeví jako krásné a harmonické může být zcela mrtvé. Ale o tom ve druhé části našeho povídání o naší přírodě (nejen) v zoo Praha.

38. výprava:    Cesty

Pavel Švec, 8. ledna 2012

Cestička k domovu

známě se vine, -

hezčí je, krásnější

než všechny jiné.

 

Douška a šalvěje

kolem ní voní,

nikde se nechodí

tak jako po ní.

                                                                 Karel Václav Rais

Cesty... co jsou to cesty?  Čáry v krajině, tak je vidí ptáci. Biotopy. Jsou to ekotony. Navigace v krajině. Stavby. Součásti krajiny.Součásti životního prostředí. Nositelky kultury. Časté náměty pro malíře a básníky. Cesty jsou romantické, půvabné, poučné, ale i ošklivé  a hnusné. Čeština má krásné pojmy jako jsou pěšiny a pěšinky, stezky, cestičky, chodníky. Vedou klikatě krajinou, protínají se, sbíhají se, jako hádci se plazí rovinami, údolími a kopci... vedou odněkud někam a chodí se po nich od bodu A do bodu B. Vznikly dávno, dávno, některé jsou stoleté, tisícileté... Naši předci je podělili po divokých zvířatech nebo si  je vyšlapali, aby se rychleji někam dostali, aby měli přehled o krajině a prostředí kolem sebe. Kde máme výhled? Z cesty přeci. U stezek vyrůstaly první stánky s občerstvením dávno před párky v rohlíku. Lidé vysazovali ovocné stromy podél cest, aby se mohli občerstvit na své pouti. Putování. Chození. Procházení. Chodíme, abychom někam došli, nebo se prošli, anebo po nich jezdíme. Na koních, vozech, na kolech, dnes v automobilech se proháníme jako blázni stále rychleji. Proč jsou nádherné silničky třetí třídy? Všimli jste si někdy jejich malebnosti? Kochali jste se někdy, třeba i ve voze malebností křivolakých silniček? Dnes se bohužel krajinou většinou řítíme v plechovkách na kolech, chlubíme se rychlostí a časem, riskujeme životy. Proto kácíme stromy podél silniček, abychom se nezabíjeli. Absurdní. Ale komerční doba nám místo stromů zasadí reklamu na ocelových nohách či betonu. Strom se může zlomit, ocel nikoli. Navíc... jsou to muži, kteří jezdí rychleji, než ženy...tak na plakátech jsou často  polonahé krásky místo třešní či jabloní... Již jste někdy viděli, že se muž dlouze zadíval na pěkné červené kulaté jablíčko? A není lepší sundat nohu z plynu a jet pomaleji a kochat se přírodou kolem? Kochat se... není to nádherné slovíčko? Viděl jsem mnoho krásných silniček s alejemi stromů. Pak viděl jsem ty samé silničky zmrzačené, holé a nahé. Chtělo se mi plakat... oči zvlhly však. Je to jako by si půvabná dívka ostříhala překrásné dlouhé voňavé vlásky. Krajina podél oholené silničky je smutná. Neživá silnice není doplněná živou krásou stromů. Mrtvé pařezy. Hroby stromů. Kde je ta úcta k přírodě, ke krajině, k našim předkům? I cesty mizí, mizely v dobách socialismu, ale ony mizí i nyní, stejně rychle, ne-li ještě rychleji. Spočítejme si někdy, kolik procent času na výletě jdeme po asfaltu či betonu a kolik procent po cestách úvozových, polních, lesních, kde míjíme malé sakrální stavbičky, které tak pěkně určují krajinný ráz. A kde jsou u rozcestí staré jabloně nebo hrušně, zastávky k odpočinku a k popovídání si se souputníky? Na Šumavě, v Železných horách, ve Žďárských vrších či v Českém ráji pár takových cest ještě je. Ale vydrží? Vydrží ve své původní kráse? Zachovají si divokost? Malé terénní deprese, trsy trav, pestrobarevné kvítí louže a kameny, písčité „mikrosaharky“, bahýnko... by jste nevěřili jak hliněná cesta může být biotopově rozmanitá, kolik je na ní života. Voní mateřídoušky, kvetou vlčí máky, běhají po ní svižníci  a střevlíci, hnízdí v ní divoké soliterní včelky, mravenci , mravkolvi, v kalužích se rozmnožují ropuchy zelené a kuňky, plavou v ní vodní brouci  a ploštice a larvy dvoukřídlého hmyzu a jezdí-li po cestě koně tak v trusu jejich se to též hemží životem a loví na něm dudci, chocholouši a konipasi hmyz... A pak nějaký inženýr ve městě, v kanceláři a v košili narýsuje cestu, narovná jí a pokryje černým hnusným asfaltem... a hliněná cesta s domečky živočichů, s porodnicí života a křehkou krásou květů zahalí do krematoria života. Jistě, za padesát let příroda asfalt rozbije, ale proč! Nevím jak vás, ale mě bolí nohy, chodidla, chodím-li dlouho po asfaltu či po betonu, pro mě je osvobozující cesta přírodní, hliněná, písčitá, travnatá, plná života, dívám se kolem sebe a kochá se. Chození po asfaltu mě nutí chodit rychleji a žel také, bolestivěji. A také je na těchto cestách větší provoz či prochoz...  Více lidí, kol, bruslí, více nafintěných měšťáků ve sportovních bundách, kterým je jedno, zda-li chodí po Praze vcentru nebo v nedotčené přírodě. Divoká příroda jim stejně nic neřekne, jen si řeknou, je tu binec, všude křoví..., neprořezaný sad, polámané stromy, neodklizené. Nedivte se, ale je to tak. Člověk, který si dojede autem k cyklostezce, tam nazuje brusle a jezdí jako šílenec sem a tam a ruší v hnízdní době ptactvo, odhazuje plechovky s iontovými nápoji a stále větší tlak podnikání otevírá cestu ke stavbě kiosků, parkovišť a ubytovacích zařízení. Dnes je komerční doba, doba, která stále více svazuje přírodu a krajinu do uhlazenosti, pohodlnosti a také přílišné bázně. Zničená krásná cesta, vyasfaltovaná a kolem krásné staré zohyzdněné stromy, staré větve ořezány nad cestou. Stromy mají vlajkovitý tvar, zafouká vichřice a... Co kdyby náhodou spadly na cyklistu, chodce či bruslaře? A zamyslí se někdo nad tím, kolika statisícům kamionům jsme dovolili jezdit po silničkách menších vesniček, kam se sotva vejdou, hlučí  a smrdí  a boří domy chudákům lidí, kteří tam žijí? Kolik lidí zahyne v silničním provozu? A zakáže to někdo? No co, vybudujeme obchvaty měst a vsí. Také cesty. Děsné! Ale úplně umělé! Nikdy nezapadnou do krajiny, hyzdí ji a přivedou tisíce nových automobilů. Již po dostavbě se zjistí, že to opět nestačí. Asi se dožiji, bohužel, obchvatu obchvatu a mé děti zažijí  obchvat obchvatu obchvatu... A v roce 2389 pokryjeme naši vlast jednolitým povrchem asfaltu  a betonu, namalujeme na ně pruhy, vyvrtáme pár děr pro pár stromů... Je to nadsázka, ale... Stále rychleji projíždíme krajinou, řidiči chtějí dálnice, a víc dálnic. I já jsem řidič, i já jezdím do přírody autobusem nebo autem, ale věřte mi, vystačil bych se silničkami  druhé, třetí třídy, jezdím pomalu  a kochám se a nepotřebuji jogurty z Polska a jablka z Itálie. Máme vlastní půdu... lépe řečeno, měli jsme... Kam jsme se to dostali od ochozů divoké zvěře, které se klikatily krajinou a dosud se ještě klikatí. Ano, napíši tento článek, postěžuji si, někteří řeknou, ano, má pravdu, jiní řeknou, že je jsem blb. Ale jsem přírodozpytec, raději mám přírodu než pozlátko laciného luxusu. Ano, píši na počítači, není to zrovna poslední novinka a nebude, až doslouží, koupím si nový, pokrok a civilizaci nejde zastavit. A nechci do jeskyně a na strom a jíst pečené veverky. Jde však zmírnit. A ulehčíme silnicím. A budeme více chodit, poznávat kraj kolem sebe a povídat si pod jabloní na křižovatce cest. Nekácejme aleje, ale již sázejme podél cest ovocné stromy, ať máme pohoštění po cestě a nemusíme nosit poloumělá jablka a hrušky ze Španělska. Po cestě slov jsem došel na konec nekonečného příběhu cest, nekonečné přírody a krajiny a nekonečného života na Zemi. Příroda bude stále, i když jí člověk stále více ničí, ale ona se jednou vzbouří a své děti nedá lacino a nenechá je umřít v rukách nepoučitelného druhu savce Homo sapiens....

37. výprava:  Starý sad

Pavel Švec, 10. 12. 2011

Ten starý sad se nachází  na Hradišťku pod Medníkem. Je obklopen loukou, polem... polní cesta se kol něho vine jako natažený had. Okolo ní rostou šípkové keře, hloží a tyčí se dřevěné telefonní sloupy. Ten starý ovocný sad, louky a pole a cesta a  v dáli ves a na druhé straně les, vypadá vskutku tak pohádkově. A také pohádkový byl, ten můj sad... dnes již není. Stahují se mračna. A bude ještě hůř... je to lukrativní pozemek... To stačí, ne? Co to znamená? Apokalypsu. Nebojím se toho slova, děsím se ho, devadesát procent recentních lidí řekne, vždyť je to starý sad, křoviska, binec, to se musí upravit. Žije tam 50 druhů ptáků, i takový vzácný krutihlav nebo sýček. Ti jsou vázaní na dutiny starých stromů. Až tam budou domy a zahrady s anglickým trávníkem a nepůvodní thuje okolo, zbude tam možná jen kosa hrdlička... A toho hmyzu... a růžové keře a hloží... Od útlého mládí jsem do tohov starého sadu chodil. Sedával jsem na starých pražcích, které tam někdo kdysi složil. a přímo doprostřed! Nádherné zákampí! Lidé tam nechodili, jen myšice a lasičky a rehci....Obrostly šípky, ostružiníky a maliníky. Sedával jsem tiše jako myška, díval se po okolí a pozoroval cvrkot. Ptáci vyzpěvovali a já se díval do krajiny... Přemýšlel, četl o přírodě v srdci přírody, četl verše pološeptem ptákům. Je to bláznivé? Asi jak pro koho. Verše čtené nahlas vyzní daleko lépe a kolují-li mezi trsy trav  a korunami starých stromů, obalují se přikrývkou něhy. Na relativně malém území se mísil starý sad s loukou, , pole bylo plné zlaté pšenice, po staré polní cestě se kolíbal pes Brok, který se často utrhl ze řetězu a užíval si volného pohybu. A ťuhýci posedávali na růžích, skřivani přišpendlení k obloze vyzpěvovali, bažant si vyšel na volný plac před starou třešní a v ní pravidelně rok co rok hnízdil vzácný krutihlav... Pestrá mozaika biotopů, pestrá mozaika staré vesnické scenérie. Krajina živá, krajina romantická, krajina pro odpočinek a krajina pro práci a ptáky. Vše je uměle vytvořené, ale je to harmonické a lahodí  to oku. A to je důležité! Krajina plní duši poutníka, který spočinul na pražcích, četl jsem v ní Seiferta... Jeho verše plynuly jako papírové lodičky po řece... To je krajina mého mládí... to je krajina, která nám mizí před očima, krajina chudne a ztrácí zaběhlé... Staré stromy plné dutin a suchých větví, plné života ...Krajina, která vstoupila do mého srdce a které zemře brzy kvůli liské chamtivosti... Slyším pláč starého sadu... mizí... nadmíra bezcenných penízků ničí naši vlast... Přírodu nezajímají peníze, pro které se lidé vraždí.Proto jsem rád, když docházejí v bankách peníze... mohou pozastavit a zmírnit disturbanci našeho životního prostoru

36.výprava:  Zelená  a bílá na turistických mapách

Pavel Švec, 10. března 2013

Také jste to znali či znáte? Otevřete mapu a kam půjdeme na výlet. Jsou lidé, kteří takto plánují dva výlety za rok, a pak neustále dokola melou jak byli unavení,že měli puchýře, že byla zima či horko, bláto či prašno, sucho či lilo. Zírají do mapy a polootráveně řeknou dětem kam tedy půjdou. Třeba sem, mamííí, tatííí... Otec se zadívá do mapy a řekne, hm, tam nic není... ani zámek, ani hrad, tudíž ani hospůdka s guláškem a pivečkem. A mamka řekne, tak táto pojď, jdeme, zkusíme to  a uvidíme. A pak jdou  a vidí... Jako malý kluk i jako mladík jsem si často říkal také... tady nic není, ten zelený pruh kolem řeky, říčky či potoka, nebo sad uprostřed polí je příliš malý na to, abych tam vůbec vážil cestu.Jinak bílá mapa, která značí jen pole a ruderální místa. A byl jsem hlupák, a protože jsem jednou zkusil a poznal  a tudíž  již věděl, tak to dnes oceňuji a vydávám se mnohy i záměrně na taková malá místa, do zelených oáz v krajině. I malá zelená místa mohou být velmi významná v krajině a velmi přírodně hodnotná, o tom se mohli přesvědčit i účastníci historicky první Vycházky s Pavlem Švecem do Obříství 9. března 2013. A vycházky budou pokračovat a budeme hledat malé zelené oázy v poušti běloby.  Doporučuji ve svém okolí pořádat malé výpravy do malých zákampí vašeho bydliště. Poznejte svůj kraj kde bydlíte a navštivte i ty sebemenší ostrůvky zeleně. Můžete tam najít mnoho zajímavého a krásného.

 

35. výprava:  Tam za zatáčkou

Pavel Švec, 10. března 2013

Co je tam za zatáčkou... Ještě kousek dál, nohy bolí, čas i boty tlačí a vy chcete jít dál  a již nemůžete z těchto důvodů. To mám často při svých toulkách po krajině, přírodou, za poznáním. Je to někdy k vzteku, ale je to především výzva. Výzva se na místo vrátit a podívat se o kousek dál. Jako kluk jsem to dělával velmi často, na chatě jsem prošmejdil kdejaký kout přírody. Nedalo mi to přestat. Co je tam za zatáčkou? Stejný les? Je tam louka? Pěkná úvozová cesta? Polní cesta? Potok či řeka... Okres Praha-západ byl Amazonií pro kluka, když jsem jezdil na chatu na Hradišťko pod Medníkem. Neznámé krajiny, příroda, lidi, památky, vesničky. Dobrodružství. Soboty a neděle, prázdniny, to byl čas poznávání a potkávání. A nacházení sebe samotného. Až půjdete někam ven, do terénu, a budete unaveni, a naskočí-li vám, co je tam za zatáčkou, nezahoďte to do schránky zapomnění, ale vraťte se tam a prozkoumejte úsek zvaný tam za zatáčkou. Dá se popojet autem, autobusem, vlakem o stanici dále a vyjít... Věřte mi,, mám tyto pocit a touhy do dnešních dnů a je to neustálé dobrodružství, i když jsem dospělák. 

34. výprava:  Výpravy – návraty k přírodě?

Pavel Švec, 9. března 2013

Tento článek připisuji panu Romanu Murdychovi

Jsem člověk, který neustále hudruje, jak se v současné době člověk vzdaluje přírodě. Jsem sobě sám i protivný. Je tomu skutečně tak? Ano je. Dnes již nesledujeme přílety ptáků, první jarní kytky, nesledujeme nalévání pupenů u vrb, abychom z proutků mohli dělat košíky a misky. Nejsme zemědělci, abychom hlídali počasí, stavy vod, zavlažování, sledovali ptáky, aby nám hubili škůdce plodin. Jsme děti měst a betonu. Denně zmizí 13 ha půdy pod nánosy asfaltu a mnohdy nesmyslných a zbytečných staveb. Jaro vnímáme většinou z televizí  a rádií, kdy nám ho přibližují jen když je jasno, slunce, dvacet stupňů. A máme chodit do parků. Tam nezní písnička jedna dvě klíště de... Nechci jen hudrovat, ale v poslední době zažívám něco jako radost, až euforii. V roce 2010 jsem založil v ZOO Praha přírodovědné kroužky pro děti od 8 do 18 let. Mnozí chodí již třetím rokem. Děti se kamarádí. A mnozí rodiče se buď na kroužku seznámili, nebo si kroužky navzájem doporučili a někteří se s námi i rádi toulají. Rád beru rodiče i na schůzky, na výpravy. Má to zdravé jádro a pozitivně to může ovlivnit i stimulaci potomka k lásce k přírodě. Pokud rodiče vyrazí s ratolestmi do terénu a rádi poznávají životní prostředí kolem sebe, mohou svým dětem dát mnoho dobrých radostí  i  poučení do života. A úcty. V programu přírodovědných kroužků jsou i celodenní výpravy. Ty oficiální jsme se svými kolegyněmi naplánovali čtyři během školního roku... tématicky jaro, léto, podzim, zima. Všichni jsme zaměstnaní a Terezka navíc ještě studuje a časově je náročné vše naplánovat, aby vše klaplo, protože vždy jede velký počet lidí. A tak mě cosi osvítilo, kde jinde než v srdci a lůně přírody.. a což neudělat něco mezi výpravami protož časová proluka je dosti velká a v přírodě se děje mnoho, zvláště pak na jaře., to přímo bují!.. Vymyslil jsem takové vycházky, které budou neoficiální částí přírodovědných kroužků. Nebudou tolik závazné, každý účastník se přijede po své ose, bude to v místech, kde jezdí ČSAD či MHD pro ty, kdo vůz nemají a hlavně to bude méně  masové. Pojmenoval jsem tyto výpravy Vycházky s Pavlem Švecem do přírody. Řekl jsem si, stejně pořád někde cábruješ, to je výraz naší rodiny, což ty lidi někdy nevzít s sebou. Podělit se o ty zážitky, naučit děcka jak a na co se mají v terénu dívat, co studovat, když příroda nabízí celou knihu zajímavostí, dobrodružství a poznání či poznávání. Na tyto akce zvu jak děti z kroužků a samozřejmě jejich doprovod (je to akce neoficiální), tak i jejich prarodiče, dále mohou přijít i lidé, kteří si akci najdou na strix.websnadno.cz. Mám dobrý pocit, že se sejde takové zdravé jádro lidí, často jsou přítomní i učitelé přírodopisu, což mě obzvláště těší. Takoví lidé mohou totiž tu radost z přírody a poznatky přenášet dále mezi své žáky. A o to mi jde... je to takový cíl mé práce a mého života, kterou dělám pro přírodu. I jeden člověk může něco zvrátit... půjde dále studovat biologii, může se zasadit o vyhlášení rezervace, může ze své funkce zastavit nějakou nesmyslnou stavbu. Třeba deset dvacet let poté co vyšel základní školu s výborným pedagogem přírodopisu, který ho naučí, že příroda se má ctít a chránit, nebo navštěvoval přírodovědné kroužky či se účastnil vycházek, které pořádají školy či zájmové kroužky. Přírodovědci, básníci, pěvci krás přírody – to jsou ohrožení lidé, ohrožený druh... téměř. A právě takové budou a jsou Vycházky s Pavlem Švecem do přírody...

image

Není nic lepšího než dětem ukázat práci v terénu, přírodniny, ale hlavně pobýt venku. Něco se naučíme v klubovně, ale nejvíc získáme v plenéru, to jest pod širým nebem.       Foto: Roman Murdych

33. výprava:  Vycházka s Pavlem Švecem do přírody – k mrtvému rameni Labe u Obříství

Tento článek připisuji rodině Burdovým  za statečnost

Pavel Švec, 9. března 2013

Také by se článek dal nazvat Sněženková cesta. Sraz jsme měli okolo půl desáté na tržišti u hlavní silnice č. 9 Obříství, Štěpánský most 9. března 2013. Je zatažený den, trošku mrholí, je ale teplo 4 – 6 st. C. Jako vždy jsem dorazil o pár minutek později – špatné zacházení  s časem...Ach jo, kde se to jen naučím. Bylo nás přes dvacet. Statečná šestičlenná rodina Burdova dorazila i s kočárkem. No, odvážní to lidé, ale tomu se říká správná rodina, která vyrazila do přírody. Tak to má být. A to ještě nevěděli co je čeká. To já ano, ráno bylo mírně po dešti..., a to ještě mírně mrholilo. Pověděli jsme si něco o místu Na Štěpáně. Na místě dnešního mostu, který byl postaven v roce 1912. Předtím tu  byl od 15. stol. jen brod přes Labe a později tam podle pověsti sedlák Štěpán převážel na pramici pocestné  a cestovatele směrem na Mělník. Vozy jsme popojeli do Obříství vesnice a zabočili k Černávce. U malé čističky jsme zaparkovali  a zahájil jsem vycházku. Šli jsme kolem Černavky směrem k mrtvému rameni Labe. Zahajuji osvětu zelené lékárny a zelené vitamínové kuchyně. Lístky orsejů, kopřiv a popenců plné vitamínu C a jiných zdravých složek a na důkaz, že se to dá jíst, konzumuji.  Zpívali špačci obecní, strnadi obecní, modřinky, koňadry, pěnkavy, zvonci, kosi a brávník. Ozývaly se žluny zelené, duetové volání,  bubnování žlun  a strakapoudů, ozval se i datel černý. Na starých topolech seděli dva kormoráni, na hlati staré řeky dva páry kachen divokých. Dívali jsme se na četné krtiny, hraboší stezky, na místa, kde lovila liška hrabošovité hlodavce. Ukázali jsme si terénní deprese (prorákliny v krajině), kudy tekla voda kdysi a může téci znova, až se zvedne voda. Krásné spojení příroda, louka a zemědělské usedlosti v Dušníkách. Kdysi vyvážená krajina luk, usedlostí, lužních lesů, spojení přírody a lidí. Určování stromů  a keřů s dětmi z pchk (přírodovědně-chovatelského kroužku v ZOO Praha). Kolem strouhy v louce (již se tam těším na vážky!!!) se vydáváme přes mostík a s Martinem Kolářem si svorně říkáme... tady by se hospodařilo... hovádka bychom tu chovali... ty usedlosti v Dušníkách jsou nádherné, leč hodně poničené zubem času. Přes louku se dostáváme opět k další strouze... a tam není mostík... tam je bahno, voda a jakási roura coby most. A nastala švanda. Děti se bavily. A padaly do bažiny. I leckterý rodič značně znečistil obuv, když zahučel v bahýnku. Ale největší borec byl Martin Kolář... ten tam paní bažině nechal i botu... hop  a hop a bota vězela v bahně. Ale jak jí rychle sebral! A pak pěkná scéna s kočárem... Naházeli jsme do vody a bahna pevnější předměty – prkna, cihly, kameny, klacky... no a trojkolák se musel cítit jako landrover v Africe.  Dostali jsme se k zámku Obříství, který jsme si zvenku prohlédli a šup zpět do lesů. Ukázali jsme si proces zazemňování řeky... vedlejší rameno starého koryta Labe se ztrácelo a zbyla z něho jen bažina. A pokvetou tam kosatce. Vytahuji nůž a vyřezávám starou síť, omotanou kolem stromu... děsně nebezpečná past pro volně žijící zvířata. Na zemi nacházíme žluté bobule jmelí a ukazuji členům vycházky jak pěkně lepí a říkal jak se z toho vařil lep na chytání ptáků. Nacházíme i lebku nutrie. A jdeme lužním lesem. Kočárek okusil terén... Dostáváme se k datlí dutině a sílí tlak dětí, že mají hlad a chtějí buřty. A již svorně sbírají na oheň. A mají hlad. A chtějí oheň. A buřty. A to hned! Okamžitě! A my dospělí klid. A tak nacházíme u fotbalového hřiště (je tam trávník) a staré ohniště a tak zakládáme oheň. Mokrá krajina, zataženo, vůně ohně a pak buřtů. A voněl chléb a děti byly spokojené. My dospěláci také. Máme klid. A první letošní špekáčky mňam mňam... Po odpočinku a jídle se vydáváme do lužního lesa v pásu mezi starým  a novým Labem. Bílo. Všude bílo. Miliony květů. Bělostná čistá běl sněženek. Ne co je vidět v zahrádkách či v pražských parcích pár trsů... zde jsou statisíce trsů. Nádhera. Účastníkům plesala srdce. A mezi bílou nádherou dupali dva starší lidé  a rvali kvítky do igelitky... zvednutý dalekohled k mým očím je donutil se odporoučet. Nemám nic proti trhání sněženek, pokud to není takto masové. A do igelitky. No fuj! Ano, natrhejme si do vázičky domů malou kytičku bílých květů, dejme ji své milé, maminkám, babičkám..., ale vezměte nožík a jemně seřízněte křehkou rostlinku. Nepoškodíte hlízky a rostlina opět na jaře vykvete. I to patří k jaru, člověk má přírodu rád, kdo bydlí ve městech, tak jí potřebuje. Ať více či méně. Říkáte že nikoli? Tak proč máte doma květináče s květinami a chováte zvířátka? Sněženky, orseje, křivatce, dymnivky označujeme botanickým názvem geofyty. To jsou rostliny, které se rychle zjara objeví, vyraší, vykvetou a pak zmizí. A to doslova. Nic po nich nezůstane. Jen ta hlízka v zemi, v ní rostlina přežívá ostatní měsíce v roce a nad ní již kvetou  a rostou jiné rostliny. Pak se lužní les zavře jak se stromy olistí a rostou tu jen kopřivy.  Procházíme lužním lesem, Burdovi statečně prorážejí se svým kočárkem bahnitou půdou plnou stromů a stromků a ukazujeme si výrypky divokých prasat. To jsou jámy! Aniž bych poškozoval přírodu, zalovil jsem v rozryté půdě a ukázal badatelům hlízky sněženek a dymnivek dutých. Jsou opravdu duté a některé i veliké. Všude jsou ochozy divočáků  a srnčí zvěře. Stopy žalovaly. Sem tam vede lesem pěšinka... vcelku pěkná a pak najednou zmizí ve spleti houštin a stromů. To démoni lužního lesa si v noci zvolna vykračují, pak je to zřejmě přestane bavit, tak si popolétnou na svých jemných křídlech a tak vznikají tyto úkazy. Jinak nevím a neumím si to vysvětlit... Děti přinesly pěkného broučka, bázlivce olšového, krásnou modrou mandelinku. A nalézáme  několik padlých stromů do vody a na nich vysvětluji zazemňování či nový životní prostor rostlin  a živočichů. Odbočujeme k vodě a otevírají se nádherné výhledy na přirozenou řeku. Vskutku pitoreskní podívaná, těch valérů okrů, sien a žlutí, abych to vyjádřil malířsky a již jsem v hlavě míchal barvy na plátně či papíře. Děcka všude pobíhala jako norníci, a norníků rudých tam bylo mnoho, a vždy něco nacházela, Pavlééé, co je to, co je toto... A tak objevila skokana hnědého na břehu a ve vodě se líně pohybovala splešťule blátivá. Za zatáčkou káchaly kachny a zpívali ptáci. Obloha světlé Paynovy šedi dokreslovala pěkný kolorit předjarního dne. Prodrali jsme se lesem k novému jezu  na  novém Labi, cestou objevuji divoký česnek, česnek medvědí. Tak ho ochutnávám a nejen já. Opět vitamínová bomba. Byl vynikající. Ještě jsou lístky malé, ale pak si je natrhám a dám na chléb s máslem. Srovnáváme divoké Labe s nádhernými břehy plné života a nové Labe s místy betonovými břehy, s břehy holými. Smutný je to pohled. Přejdeme výpusť starého Labe a dáváme se doleva a v tom mě sjede zrak na obří kopeček zeminy. Ale obrovský. Vykřiknu krtčí hrad, ale pak se zarazím, ale vždyť to není velké, ale gigantické. Výška kolem půl metru a oblouk kopce měří přes metr a půl. Pátráme zda sem někdo zeminu nenavezl, bylo podivné, že široko daleko nebyla ani jedna normální krtina, jen tato hromada. Vše ale stejně nasvědčovalo k tomu, že to byl krtčí hrad. Doma jsem si věc ověřil dle literatury a v ní píší, že v podmáčených oblastech mohou krtčí hrady být obrovské. Krtčí hrad je veliká krtina, může bát i dvou či třípatrová a samice krtka v něm má mladé. Krtek rodí mláďata od března do června. Ale ta velikost mě udivuje. Tak to byl pěkný objev této výpravy za poznáním. Dostáváme se ke výklenkové kapličce, která zůstala po starých Semilkovicích na břehu Labe. Tato vesnice zanikla v roce 1784, kdy jí totálně smetla veliká povodeň. Voda by nebyla to nejhorší, ale obrovské kry se valily oblastí Meziříčí, to jest územím mezi Vltavou  a Labem u Mělníka. Změnilo se v gigantické jezero. Lužní krajina. Meziříčí je zakončenou Ouporem nebo-li Úporem. Ze Semilkovic nezbylo nic, vrchnost již nepovolila obec postavit na stejném místě znovu a tak se Semilkovice posunuly asi o 2 km dále. Jak moudré. To dnes lidé zapomněli na rok 2002, kdy katastrofální povodeň zaplavila celé Mělnicko, tak v Obříství postavili satelitní městečko. A nikdo se nepoučil, stále si myslíme, že vládneme přírodě. No,tak si to mysleme..., ale pak neplačme. Dle jedné pověsti se v době záplavy u starých  Semilkovic zjevil pěkný a neznámý mládenec, ladnými kroky a skoky zachraňoval obyvatele postižené vsi a převáděl je do bezpečí. A lidé ho označili za anděla seslaným samotným Bohem. Výhled do polí, začíná pršet. Srnky nezklamaly, večer se blížil, bylo již kolem páté a tak se pásly dvě stáda v oblasti Meziříčí. To větší mělo 30 kusů, to menší 13 kusů. Jsme pěkně naprocházení, děti vylítané a jdeme k autům. A nastala balada bahenní. Polní cestu jsem poznal vždy zamrzlou nebo pod sněhem. Dnes by tam měla problémy i Lada Niva. Ne však Burdovi s kočárkem. Jako tank si to valili po cestě. Obdivujeme staré  a obrovské stromy, které čněly ku nebi jako němí svědci starých lužních lesů na Mělnicku. Přicházíme k vozům po mostku přes Černávku a loučíme se. Byl to nádherný čas strávený v přírodě, počasí za oknem sice příliš nelákalo, ale venku bylo nádherně. To je vždycky tak, venku je vždy lépe než to vypadá z okna. To tak je. A měli jsme i klid v přírodě, nikdo moc nechodil. Kdyby bylo jasno a plus deset, potkali bychom více lidí. CÍLEM  Vycházky s Pavlem Švecem do přírody bylo dostat děti ven, ukázat jim předjarní les, sněženky a dokázání, že na mapě se kolikrát jeví místo, že tam nebude nic, snad jen pár stromů, lesíček, bažinka ... les je malý, louky jsou malé... poměr zelené a bílé barvy je na mělnické turistické mapě  č. 16 zcela ve prospěch bílé barvy. Pak to budí dojem, že tu jsou jen pole, města a vsi. Pořádné lesy jsou až nahoře v mapě, na Kokořínsku. Ale co je to pořádný les? O tom příště. I taková zelená tečka na bílé mapě může být přírodně velmi cenné území A skutečně tomu tak je. Quod erat demonstrandum. Což bylo dokázáno...

image

Z výpravy v Obříství. Stojíme okolo rytiště divokých prasat, ukazujeme si cibulky sněženek a hlízy dymnivek, říkáme si i přínos takových míst pro volně žijící zvířata...       Foto. Roman Murdych

32. výprava:  Učitelé přírodopisu, šup do luk, polí a lesů! A úředníci na ministerstvu školství také!

Nihil recte sine exemplo docetur, aut discitur. Columella (Res XI, 1, 4)

Pavel Švec, 10. března 2013

Úředníky ministerstva bych tam hnal povinně jako součást jejich práce. Učitelé do přírody, učitelé do terénu! Učitelé, aby samotní hojně navštěvovali přírodní zákoutí. Učitelé samotní by měli trávit nějaký čas v přírodě a ne učit pouhou teorii, probrat stanovený počet hodin a stanovenou látku. Zvláště učitelé, kteří učí své žáky mimo veliká města, nebo alespoň, když učí na okrajích metropolí, by měli své žáky vzít do terénu. Ven. Sedět na mezi, na pařízku, nebo i v parku, a tam probrat stanovenou látku. Občas uspořádat sobotní vycházku do přírody za město či za humna vesnice.  Tudy vede cesta ke zlepšení výuky přírodopisu na základních  a středních školách. Na základě poznatků, které jsem získal díky přírodovědným kroužkům jsem si ověřil, že mnohé děti pocházejí z učitelských rodin a mnozí pedagogové využívají naše schůzky, výpravy a vycházky a občas na ně chodí. Tady vidím zájem jak o přírodu tak i obor, který vyučují. Proto takovým pedagogům nabízím, že mohou chodit s námi do terénu a těší mě to. Možná tak přispěji malým dílem k tomu, že se zlepší výuka přírodních věd. Poslouchám rozhlas Dvojku, bývalou Prahu  a Také Vltavu a tam často zaznívá, učitelé mi prominou, že kvalita výuky biologie se neustále propadá, děti to nebaví, nebaví je to a tak se to nějak odučí, aby se splnil výukový plán. Znám jednoho pedagoga, muž to je, znalec přírody a šel učit s velikou chutí přírodopis. Zjistil katastrofální nedostatky, zcela banálního charakteru, a tak rázem z jedničkářů z přírodopisu byly trojkaři a i horší... sázel trojky, čtyrky a pětky. A co se stalo? Šel na kobereček do ředitelny, rodiče se bouřili jak je to možné. Že děti nic neumí? K čemu je jim opylování rostlin, kos či koňadra, kde žije jelen? Všichni chtějí na gymnásia, na ekonomické školy či na počítače. A tam duby a mravence nepotřebují. Jsem zcela přesvědčen, že zato nemohou jen samotní učitelé, ale opět ti nahoře, protože máme nesmyslné stanovy, učební plány, nedostatek prostoru a mnohé další faktory apod. Vím, že se příroda dnes moc nenosí, ale dříve učitel učil své žáky poznávání základních druhů rostlin a živočichů, sbírali se bylinky do čajů přímo někde za školou. Brečíme, že děti nesportují  a nechodí ven. Ale znám to i u svých dětí. Ten tlak na ně je veliký, učení je mnoho, neustále se vyhrožuje bez gymnásia si nula, všichni chtějí mít doma vysokoškoláky. A housku vám prodá Ukrajinka, dům postaví Polák a brambory sklízí Rumuni. Děti nemají čas zahodit tašku do kouta jako my, jejich rodiče ve svém mládí, jít ven, toulat se za humny, vyřezávat si lodičky, hrát kuličky. Co jim nabízí tento svět? Stres již ve školách, barevný  a ztřeštěný svět počítačových her a přihlouplých filmů. Příroda se zcvrkla na geometrii městských parků. Tam oddych sotva najdeme, příslušníků našeho druhu je tam veliká koncentrace. Ale mnohdy se to  dá i zmírnit, jen jde o to, věnovat dětem  a mládeži čas. Přál bych si malinko přispět k tomu a dostat děti do zákampí a tajů přírody. Proto přírodovědné kroužky, výpravy a vycházky do přírody... Nihil recte sine exemplo docetur, aut discitur. Ničemu nemůžeme bez příkladu správně vyučovat, ani se naučit. To platilo, platí  a platit bude...

31. výprava: Noční hlasy aneb procházka končícím dnem

Pavel Švec, 4. března 2013

Slyšíme je v pohádkách, slyšíme je v dobrodružných příbězích v rozhlase či v televizi. Jsou tajuplné, milé, děsivé, srdcervoucí, zastavsrdcoidní, to je slovo, co? Ale výstižné. Budeme-li však večerní  a noční hlasy znát, budeme vědět, co kolem nás žije, co zrovna zvířata dělají. A nebude se jich bát, protože je poznáme. Bojíme se jen toho, co neznáme. Takový je člověk. Nebojte, dozvíte se. Lidé se temnoty vždy báli, proto již od vynálezu ohně se od světla a tepla nehnuli. Oheň dával nejen teplo, které hřálo, ale oheň i stmeloval rodiny, klany, tlupy, kmeny. Dodnes sedáváme rádi u ohně, díváme se do plamenů. Ale všimněte si, téměř nikdo si neopéká buřty, maso či ryby ve dne. Snad jen na vandru, nebo v přírodě, ale chceme-li posedět s přáteli, čekáme na večer. To je jeden z mnoha atavismů ( co si odnášíme z chování od prapraprapraprapředků) dnešního člověka. Oheň dával světlo. Ochranu před šelmami. Světlo. Kde je světlo, je bezpečí. Tma, hluboká noc.. uvědomme si, že nebyla žádná města, která svítila stovky kilometrů daleko. Dnes máme všude světla dost! Není tma... Snad jen v amazonském pralese. Vznikají i rezervace na tmu! Astronomové nemohou pozorovat pořádně oblohu a hvězdy, noc je příliš světlá... O něco lepší to mám v Železných horách, na Malé Stříteži, tam je ještě jakžtakž tma. Jako v pytli. Tma  lidi fascinuje. A lidé, sedící u ohně, při svíčce, slýchávali v přírodě stovky zvuků. Některé znali, a tak se jich nebáli, těch co neznali, se báli. Zvuky a hlasy v noci jsou strašidelné. Volavky křičí, sýček svým „půjd“ volal lidi k Pánu Bohu, bukači u vody též strašili.  Den se ukládá ke spánku a noc ospale vstává, slunce jde do kolébky spat a noc bude hýřit se svými rusalkami, bludičkami a hejkaly. Tyto podivné bytosti mají reálný základ z tajemných zvuků přírody. Pojďme se tedy vydat na procházku za tajuplnými hlasy, které slýcháváme venku po setmění. A projdeme se celým rokem, aby byla cesta a defilé druhů pestřejší.

Den si bere své denní děti do postýlek. Ptáci, savci i jiná zvířata s denní aktivitou (diurnální aktivitou), pomaličku přestávají zpívat, lézt, vrtošit, hrabošit, šelestit, šmejdit, šramotit a nastupuje směna živočichů se soumračnou aktivitou (krepuskulární aktivitou). Poslední paprsky hladí kraj a začínají více zpívat ptáci, kteří jsou typičtí pro tento čas. I kde ptáci pějí, může nám to usnadnit jejich určování.  Kosi a drozdi pějí vysoko v korunách stromů, na hřebenech střech. Jeden je flétnovitý a malebný, to je kosí, drozdí je úsečný a sekaný „pepíku, pepíku, kde si, kde si, já tu, já tu...“, to je philomelos (čti Turdus filomelos), drozd, který rád zpívá, volně přeloženo. Dole ve křoví a v byliném patru zpívají červenky, střízlíci, slavíci rákosníci zpěvní, cvrčilky zelené a říční. Červenky, slavíci, cvrčilky a kosi mohou zpívat i v noci. U vody křičí volavky popelavé, to už je hlas nepříjemný a kdo ho nezná, může ho pořádně vyděsit. Bažanti jdou spat... hřadují a tak, když vyskakují na hřad, na vysokou větev, zakřičí známým „kirik, kirik“ A to se pěkně leknete, vylétne-li vám pod nohami. Začínají vylézat ježci, to je rámusu...Funí, mlaskají, šramotí, v terénu to může znít podivně. Ne děsivě, ale zajímavě... Jako pes to štěká, zní to strašidelně, pes to není. Srnec beká nebo i baká, jak se tomu říká po myslivecku. Štěká. V lese to zní opravdu strašidelně, máte pocit, že je tam pes zvící mamuta. Zvláště děti se bojí. Ty jsou hrdiny u počítačových her doma v pokoji, ale jdou-li do lesa ve tmě..., mají v gatích. Na Malé Stříteži, na Bradle, jsme pro děti udělali noční bojovku... byli tam i dva kluci, tak devět a třináct let, přes den děsní vojáci, bundy, nože. A po bojovce jsme málem prali oděvy. Noční hlasy na hubu dělané, napodobování zvířat i noční hlasy zcela přirozené byly slyšet... a bylo po vojáčcích... Známe-li něco, nebojíme se a je to zcela přirozené. Neposmívám se těm klukům, ani je nejmenuji, ale oni jsou obětí tohoto světa, vytržení z kontextu přírody, z její náruče, jejich svět je město, světla, bezpečí. Křovák z Afriky by nepřežil ve velkoměstě, my bychom nepřežili v buši... Zabekal srnec. Pár kroků ode mě. Tma. Děsná. Byl jsem v pralese Polom. Lekl jsem se... nebál jsem se, ten hlas znám, ale bylo to jen pár kroků ode mě. Nádherný zážitek. Srnec vyrazil a ucítil jsem závan větru... Toulám se krajem železnohorským.. bučí krávy a zvoní zvonci. Pod rouškou noci. Houká puštík a sýc rousný... říkám jim pohádkové sovy. Téměř v každé pohádce zní. Také mohou v noci znít tajuplně až mysticky. Pak křikne zmíněná volavka a máte hororovou kulisu na světě. Ale již to znáte a tak se nebojíte, jen se třeba leknete, je-li to blízko. A kdo jste někdy slyšel říji jelenů, to je pěkný rykot! A to zní opravdu děsivě. V noci to často šelestí (noční aktivita – nokturnální aktivita), to různí zástupci z čeledí hrabošovitých, rejskovitých a ježkovitých šelestí  a šramotí ve spadaném listí a ve  stařině. A kolik je hlasů u noční vody. Zpívají rákosníci, cvrčilky, bukají bukači, drsné „kerr“ zaznívá ze zobáku bukáčka, ozve se lyska, slípka zelenonohá, káchají kachny, zakřičí chřástali. A hlasy žab zjara zní, celé chóry. Skokani  bručí a mručí, rosničky dělají to opravdové, pohádkové  „brekekekekekeke“ a kuňky, to jsou nádherné hlasy. Z rybníka neustále slyšíme přelety kachen  a hus... Husy... to bych vám přál slyšet... setrvávám na jihočeském rybníku až do nočních hodin... a zdáli letí hejno husí... Křikne průzkumnice... , vše je dobré... obletí zpět a navede celé hejno, stovku hlav, na zálet do rybníka. Husy, ale i kachny jsou velmi rychlí  a vynikající letci, dokáží snížit rychlost téměř okamžitě, jsou to akrobati ve vzduchu... přemety, volné pády, stíhačky... jako na leteckém dni kde se předvádějí letadla... Z tmy se hejno vynořilo a doslova z veliké výšky napadalo na vodní hladinu. Jednou, dvakrát obkroužily rybník, obracely se ve vzduchu, zalamovaly křídla a již bylo slyšet jen kejhání a šplouchání vody. Srdce mně bušilo, jaká je to nádhera, jaká je to nádhera... triedr se rozkoší chvěl a úsměv ve tváři mi psala příroda.Dodnes na to vzpomínám a vidím to neustále před sebou. Tma byla, jen svit Měsíce se odrážel na hlati rybníka.. Bylo to na jihu Čech, u Slověnic, asi 20 km od Českých Budějovic. A že jsem stál ve bahně po kotníky mně bylo v tu chvíli úplně jedno... Večerní  a noční vycházky jsou báječné  a úžasné...

 30. výprava:  Nůž a přírodovědec?

(není to návod, ale dobrá rada)

Pavel Švec, 4. března 2013

Nůž, nožík, kudla, kudlička, rybička, želízko, ocel, mikovák, švýcarák, zálesák, lovecký, vyhazovák, zavírák, zárazák,  zavazák, žabikuch... čeština má mnoho výrarzů pro čepel a střenku. Při každé vycházce ho potřebujeme. Ukrojit si chléb, vyřezat párátko, při sběru rostlin se hodí, při odkornění stromů, pokud hledáme dřevokazný hmyz, uříznutí větve na opékání buřtů, na vyřezání lodičky, píšťalky, hodí se k přípravě ohně, nařežeme drobné třísky. Bylo popsáno mnoho papíru a vytištěno mnoho slov v tábornických příručkách, ale zaměřím se tu na použití nože v přírodě s příhledem na přírodovědného badatele. Většina kluků chce nůž a většina rodičů říká, že ne... bojí se. Mohl by si ublížit, říznout se, píchnout se... říkají často maminky. Ale děti jsou všetečné  a chtějí vše vyzkoušet. A to nejlépe potají  a navíc to co je zakázané. A o to je to horší. Tak tedy, naučte své ratolesti základům zacházení s nožem... Předejte mnoha nepříjemnostem. „Tatíííí, já bych si přál nůž“, žadonil jsem u táty, když jsem jako desetiletý dočítal kapitolky v knize Dobrodružnou stezkou od F.A. Elstnera. Fascinovalo mě to jako kluka. Zálesák. Vyřezání lodičky, uříznutí proutku. Lovec. Dobrodruh. Jak jednoduché.... v tom textu to bylo  a jednoduše to znělo. Dalo mi to chvilku přemlouvání, ale většina otců chce mít doma kluka. Maminka, si se zbláznil, se pořeže... No a šli jsme koupit kudličku. Tuším, že to byla Mikov, byla bez pojistky. Vidím to jako dnes... sedím v Dejvicích v kuchyni na gauči a raduji z nové věci. Vždy mám radost z nových věcí. Z úcty k nim. Tenkrát bylo všeho méně a tak jsme si věcí více vážili. Ono to jde částečně i dnes, ale je mnohdy snadnější rozbitou věc vyhodit (ony se rozbíjejí také častěji) a koupit novou... Doba je jiná... jak by pionýr v minulosti v kanadské pustině uspěl, kdyby mu sekyrka praskla po pěti zásecích  a nůž vydržel jen krájení chleba... Byl nádherný, můj první nůž, očka mi jásala a již jsem se viděl v lese jak vyřezávám lodičku či sošku z kůry... a jak tak přemýšlím nad něčím a nepřemýšlím, že mám v ruce nebezpečný nástroj, cvak! , no a  bylo to. Krve jako z vola (tedy z Pavlíka) a nůž byl hned blbej  a pitomej... A táta lakonicky řekl, vždyť jsem to řikal, nebreč, nešikovné maso musí pryč. A také pryč bylo... již jsem si dával vždy dobrý pozor, že když mám v ruce nůž, pilu či sekyru myslím na to, že mám v ruce nůž, pilu a sekyru. Tak je to se vším. Mysleme na to, co děláme... a to vždy, proto se např. v dnešní době nesmí řídit vůz a zároveň telefonovat. Zkuste si příklad... volejte s kamarádem, mamkou , taťkou a řešte při tom domácí úlohu. Chyba ve výpočtu, špatné „i“ ve slově riba? Ze sluchátka se ozývá... Slyšíš mě? Posloucháš ě? Vnímej, co ti říkám...Tolik se nestalo, v automobilu můžete zranit chodce nebo i zabít jeho i sebe... S nožem se říznete. Pilou roztrhnete ruku, sekyrou useknete prst. Nůž ano, ale pozor na něj! Je to kamarád, pomocník, ale v nešikovných rukách nebezpečný. Panuje názor, když bude nůž tupý, je méně nebezpečný. Omyl. Tupý nůž,to je větší síla a tlak na střenku a čepel (střenka – je, to co držíme v ruce, čepel je to, co řeže), má tendenci po povrchu sklouznout a rána je hlubší  a řez širší, hůře se hojí. Naopak ostrý nůž řízne tam, kam mu řeknete, zařízne se hned a je tedy bezpečnější. A když dojde k nehodě, řez v kůži je tenký a lépe se hojí.Co tedy pro mladé badatele? Jako první nůž doporučuji zavírací kudlu a pokud možno s pojistkou!!! Vynikající jsou švýcarské nože, jsou asi dnes nejznámější, ale neméně kvalitní jsou ty naše, od Mikovu. Dobrý nůž není levný, dobrý nůž není ani nejdražší. A zvláště děti, známe je,  tu odloží, tu zapomenou, tam zanechají... Do pětistovky se zmíněné nože dají koupit. Napodobeniny a šunty z Číny kazí radost, dojem, nůž je tupý, broušení  nelze uskutečnit, praskají, ohýbají se, obsahují mnoho hraček k ničemu. My chceme nůž a ne dílnu. Mé doporučení je, aby zavírák měl – nůž, pilku, otvíráky, šídlo. Pak je lehčí  a mnohem  praktičtější. Proto mám nožů víc, jeden nosím do práce (více nástrojů, které upotřebím), jednodušší do terénu, kde potřebuji nůž, pilku či bodák (šídlo). Švýcarské nože mají pinzetku a párátko v každém modelu... pinzetka na sběr broučků či vytahování třísek či trnů je výborná věc. Nůž používám pro sběry všeho druhu. Pamatujme, v přírodě bychom neměli trhat, u mnohých rostlin vytrhneme kořínky, cibulky, hlízy, oddenky a tím rostlinu zničíme celou, ale když jí seřízneme, zachováme ji. Větvička stromu... jaká je to rána pro strom, když prýt kroutíte, škubete, roztřepíte? Naučte se šetrně sbírat dary přírody. Sedím  a rozjímám v krajině, dětem chci ukázat jak se vyřezává lodička, amulet, soška, sedíme na pařízku obklopeni zelení, stromy, ptáci pějí, čas se zastavil – to jsou ty chvíle, kdy má člověk vypnout a vymanit se z ustavičného shonu a dělat tyto prachobyčejné věci -  a může to být tatínek, dědeček, vedoucí kroužku, starší kamarád. Nožem připravím na oheň, nařežu buřt... Nožem vyndám třísku v terénu, postavím polní kuchyň, pomohu kamarádovi, najím se... Jednou jsme byli s ornitology na kroužkování ptáků, a byl hon na kachny... Psi nedohledali některé postřelené kusy, ale my ano...skončili jsme trápení a... Dobrá je kachna na rožni, v terénu, večer, oheň, atavistický výkřik předků... A tam nůž usmrtil, vyvrhnul a  naporcoval jídlo, připravil oheň... i to je milování přírody... Nic na zmar. Halali!!! (pocta ulovené zvěři na konci honu). Návrat k přírodě. Bylinky sbírám s nožem... to abych na stejném místě mohl sbírat příští rok znovu... Tak to vidíte, tři písmenka... nůž... otcové vyhrknou správný muž má mít nůž... Je tomu skutečně tak, pomáhá, zpříjemňuje, je šetrný, ale v nešikovných rukách páše nelibé věci... nešikovné maso musí pryč...

29. výprava:  Betonturustika

( zdánlivě teto článek do Výprav za poznáním pro děti  a mládež nepatří, ale čím více si mladých lidí uvědomí současný stav a hlavně trend, tak se třeba něco málo zlepší. Třeba někdo bude architekt, developer či projektant a bude pracovat mnohem zodpovědněji k naší krajině, k naší vlasti. Moc bych si to přál.)

Pavel Švec. 1. března 2013

Procházka s Pavlem Švecem za krásami asfaltu  a betonu. Zavolal jsem šéfovi do stavební firmy, starostovi jednoho města, panu inženýrovi, developerovi, projektantovi,  militantnímu křiklounovi, který si myslí, že má hovořit za všechny lidi z vesnice, utahanému podnikateli, místnímu politikovi, zastupiteli kraje, ministrovi... ať vezmou manželky, milenky a děti a vydáme se na výlet, na dovolenou v krásném prostředí a s touto skvadrou se vydám na cestu. Všichni jsou utahaní a potřebují klid a oddych. Mám s sebou pěkně nafotografované prospekty, slíbím jim vše možné... akce, sport, výlety. Autobusem zajedeme na místo... je jich několik set...obdobných, podobných... Dominanta. Obří sklady. Stará silnice a hned vedle nová dálnice a hned u toho obchvat městečka či vsi. V mezipásu mezi starou  a novou silnicí bude stát obří skladiště čínského braku. A hned vedle náš hotel. Jeden dva stromy z prospektu...Pohledy a výhledy do dálky. Sliby kvalitní turistiky, houbaření, sběru borůvek.  Po šestiproudové dálnice jeden kamion za druhým, stovky, tisíce aut. Ty pohledy, které absolventi na mě vrhají! Toto je naše klidná dovolená? My si chceme odpočinout... a ne... Ale ale, pane ministře a zastupiteli kraje, to do republiky plují miliony eur, ne? Nebo, že by ne do republiky? Smog. Rámus. Nevadí přeci, to ulehčí kraji, ne? Tak jdeme na výlet. Vykročíme si to po dálnici, kolem jezdí stovkou obří kamiony, dvoustovkou Trpišovský, neustálý hlukový smog... Překračujeme desítky mrtvolek rozježděných zvířat, obdivujeme skvosty architektury benzinových pump, krásné odbočky, pardon, exity, mosty a jéje, i tunýlky. A ta vegetace podél dálnice...Uschlé z věčné žízně stromečky nasázené pěkně v řadách... pravidelných. Je libo borůvečky... ale na pumpě je za stovečku koupíme. Z Portugalska. Čína je ještě neumí. Znaveni si sedneme na odpočívadlo na staré barely kolem skládky, že posvačíme a hned nás osloví turistka oděná v lehkém sportovním oblečení... ale z hudysportu to není. Prý jestli nechceme ukázat krásné partie... Přírodní, slečno? Vybuchne smíchy a řekne, že jsem blbej, ať si... No, děkuji, mám raději klid v romantickém zákoutí... A ona na to, to bude dražší... Polkneme sousto a raději vyrážíme dál. Čeká nás ještě pamětihodnost – satelitní městečko. Bylo anoncováno jako klidné bydlení v srdci přírody, kousek od velkého města, do dvaceti minut. To ale nesmí vyjet místní zoufalý sedlák ve starém zetoru na své sevřené políčko mezi dálnicemi... ale co, dáme mu sem zákaz vjezdu traktorů, to je jednoduché, z něho nic není, pár stovek za ručení. Ale to nesmí být zácpa a dálnici. Ale šest dní v týdnu tam je... polský, rumunský, španělský řidič havarovali, sjeté pneumatiky, vezou mrkev ze Španělska, zelí z Polska a jogurty z Německa, ale z českého mléka... Prodíráme se kolonou aut až se dostaneme na exit do satelitu  a ještě pět kilometrů jdeme mezi lány polí do architektonického skvostu navrženého panem inženýrem. Jeden dům vedle druhého, jeden stejný jako druhý, náves je archaický pojem a dominantou je socha umělcova... nějaké betonové kvádry na sebe postavené a jmenuje se to dílo Nové začátky, nějaký fenomenální sochař, má prý padesát cen a design....Hospůdka tu není, obchod také ne, usměvavé babky po lipami též ne. Dvě hysterické ženy podnikatelů se hádají, že jorkšír jí podělal předzahrádku s anglickým trávníkem. Třetí mladá žena se mě ptá, pán je mysliveček, mám v trávníku dvě sedmikrásky a jednu pampelišku... co s tím. Zavolejte buldozer, jí radím. Opravdu? A již zvedá tablet, a volá manželovi. A když odcházíme, shodují se všechny zelené vdovy ( to je výraz pro opuštěné manželky podnikatelů od osmi ráno, do osmi večer v satelitech zanechané), že ten sedlák jim znečistil silnici traktorem a prasata a slepice smrdějí na dálku. A pak se sejdou, dají si kuřecí steak, brambor a šunčičku. Cestou domů se těšíme do postelí... a uléháme za hluku motorů nekončícího provozu. Nikdo se nevyspí, hluk, šum, křik, houkačky... ale spíme v tom nádherném pokoji s výdobytky civilizace, krásným pozadím stromů... Tak co, vy nadřazení nám všem, obyčejným lidem? Posloucháte nás někdy? Ano? Taková dovolená se vám nelíbí? Proto máte své latifundie pěkně schované v zeleni, schované pěkně daleko od dálnic a skladišť.

Jak jsem napsal ze začátku, patří do knihy věnované dětem i mládeži tento článek? Zamyslete se nad tím. Nad současnou situací. Nechci zatracovat všechny projekty, doba je taková a mnohdy jiné východisko není, ale kolikrát se to dá dělat šetrněji. Více dálnic, více kamionů, více zbytečného převážení zboží. V Čechách se vydojí mléko, v Polsku se zpracuje, v Německu se z toho udělá jogurt a šup s tím zpět do Čech. Sem a tam se jezdí zbytečně. Není to absurdní? Víte co, pojďme raději do přírody... k tomu rybníku, a na mez mezi poli, kde ptáci pějí... a slyšíte Stehlíkovo voněly vodou večery v stříbřitě modrém setmívání...

28. výprava: Naturing, aneb co končí na –ing, je in nebo na zblbnutí (blbing)

Pavel  Švec, 1. března 2013

Do přírody se chodí za mnoha účely. Ale musí to být jen účel? Mnozí z nás v přírodě rádi sportují. Sport do venkovních prostorů patří. Takový ten zdravý sport. Jít se proběhnout, projít se či zacvičit si. Pozitivní na tom je, že se vymění studeně laděné interiéry školních tělocvičen, fitness tělocvičen, různé rotopedy v sálech... apod. za venkovní prostory. Každé roční období je krásné a venku je báječně. Tak proč se uzavírat někde v místnostech, kde jsme celé dny. Dnes je moderní vše pojmenovat anglicky. Anglicismy. Proboha proč? Spinning... vždy to byl rotoped na kterém se trénovalo nebo je to  ježdění na kole, jumping, tak si jdu zaskákat, jogging, není lepší si zaběhat? Walking, další paslovo, chodit, projít se, jít na procházku, procházet se, dát si do těla chůzí, turisticky se projít a mnoho vidět... Slyšel jsem jednou „ráda wolkuju“... no to je lingvistické barbarství, slyšíte to? Ono to asi nějak lépe zní, takové „vešplechty“,  metropoliťané se tak opět odpřírodňují, chtějí být světoví a dělat něco jiného. Working? Sleeping. Nechci se dočkat toho, že když velmi rád chodím do přírody, abych dělal naturing. Naturing – a teď si vymyslím nějakou pěknou definici, abych obhájil, že to nelze říci jinak, pěkně česky, onomatopoicky, jasně. Naturing je činnost člověka, který provádí očistnou a kultivační složku svého chování, zabraňuje stresu, zvyšuje fitness, regeneruje tělo, je to přirozená hydratace, nemůžete dnes bez toho být, protože každá celebrita to tak dělá, třeba i miss Výdrholec 7. třída ZŠ, či fotbalista SK Hroudov. Vážení, třeba jste se pozastavili, nebo i pousmáli, ale ono to tak  ve skutečnosti je. Mnohé mladé dámy v zoo chodí na spinning. Dívám se do slovníku AJ – spinn/er – 1.přadlák, přadlena, 2.spřádací stroj, 3. snovací bradavka, 4. třpytka, 5. lelek kozodoj, 6. ... a dále něco jako kolovrat, přádelna...  Dlouho jsem přemýšlel, kam to vlastně chodí... Že by ženy a dívky spřádaly? Zlatý kolovrat a nový Erben? Nebo aby chytaly lelky? Nebo měly spřádací bradavky jako pavouci? O tom nic nevím...  No, já si raději vyjedu na kole, do přírodu. Slyšíte to ochuzení jazyka? Pak se divíme dětem jak hovoří. „Du spinovat“, řeknou děti i dospělí, nejdou si zajezdit na kole, ven, s kamarády, na výlet, s baťůžkem, svačinou, knihou, aby se kochali. To je nuda. Ale v tělocvičně s hudbou, promítanými filmy šlapou děti i dospělí 15, 20 km... Nepřipadá vám to přihlouplé?  Stejné je to s běháním, joggingem... V současné době se i šíří někdy i mnohdy agresivní názor a pohled, téměř komerčně laděný – návrat k přírodě. Pusťte si někdy nějaký pořad se zahradnickou a kutilskou náplní – tam vám nenabízejí bylinky do čaje, že si je máte natrhat v přírodě, ale šup hned nějaké koncentrované pilulky v lékárně. Pak se divíte, že stojí čtyři stovky, a čím dražší, tím máte pocit větší účinnosti, že ti bude fungovat, „vždyť je to tak drahé, to musí být dobré, a ze zahraničí... a užívá to XY herečka, hraje pro děti v pohádkách, ta by si přeci nevymýšlela“. Pěkný obchodní (ó pardon, marketingový) trik... Ono již samotné chození do přírody za účelem sběru bylinek, je zdravé. Hýbete se, dýcháte čerstvý vzduch, jste obklopeni pozitivními vlivy přírody na organismus. A zadarmo. Pak je tu tzv. survival styl. Přírodní dovednosti. Umět se pohybovat v přírodě. Nic víc. Divíte se, že lze připravit např. čaj v přírodě z toho co najdete – jehličí, listí maliníkové, jahodníkové, ostružinové, jitrocelové, pampeliškové a mnohé další. Často slyším, fuj... Ale sáčkový prachový čaj za padesátník ze supermarketu pijete. Víte co v tom je? To se ani raději neptejte. V té přírodě alespoň víte, co si natrháte. Rozdělat oheň a nemáte sirky... Fire steel? Nebo-li pěkně křesadlo? Prší... postavit si jednoduché přístřeší. Podat první pomoc. Umět zacházet s nožem, nepostradatelným pomocníkem v přírodě. Šetří vás i  přírodu. Je to hra a hraní je lidské. Trošku odbočím, ale i taková myslivost je hra...Myslivec pečuje o zvěř, pak ji pozoruje, fotografuje, ale i loví, ale jíst má co. Nedělá to z hladu. Máme obchody s jídlem, až moc obchodů... A pak jsou lidé, kteří si vyjdou ven do přírody, na výlety, poznávají přírodní ráje, kulturu, historii, krajinu, protože to všechno do přírody patří. Lépe řečeno do krajiny. Přes polovina národa, potažmo lidstva, které žije v moderní společnosti, antropotechnickém světě vyznává, že musíme mít ještě více silnic, dálnic, supermarketů, skladů, benzinových čerpadel či anonymních satelitních městeček. Ale podívejme se na to takto. Kolik lidí podniká dálniční turistiku...dá se chodit s baťůžkem po dálnici, mezi obrovskými sklady, prodírat se satelitním městy, jíst a pít u benzinky... Ne. Buď jíme antidepresiva, bolí nás hlavy, jsme klienty (pěkně to zní, lépe než pacienti) Bohnic nebo si vyjdeme do přírody a zregenerujeme se. Mám-li špatnou náladu, jsem smuten, něco mě trápí, tak po návratu z přírody to te mě celé spadne. Lékaři by neměli předepisovat antidepresiva, ale dlouhé procházky v přírodě a ono to vysublimuje do korun mohutných stromů. V přírodě ještě jsou. V zahradách u moderních studených domů ne. Bez úcty k nim je pokácely. Zničily. Lidé se jich bojí. Rozbijí domy, spadne větev na hlavu, zabijí čivavu, ale že odvodní okolí domu, poskytují stín, působí esotericky... Proč naši předci sedávali pod starými lipami a povídali (ale i pomlouvali, abych vše moc neidealizoval), nehyzdili zahrady komerčními slunečníky či věčně nevylévali vodu ze sklepů. Proč se dnes zastavíme u starého statku se starou lípou. To je píseň předků. Dnes si ani nevážíme starších lidí, jejich životní moudrosti. Někdo si to uvědomí více, někdo méně... anebo také vůbec ne. A takový člověk je chud na duchu. „Ach jo, ach jo,  to je život, stojí za..., nic mě nebaví, jen se honíme, co  z toho života mám, co budu dělat, nějak to dožiju...“ Takového člověka poznám hned a je mi ho upřímně líto. Naordinoval bych mu pěknou vycházku za humna svého města, vsi  či vísky. Polní cestou, kolem rybníčka, pěknou vesničkou s kostelíkem a tradiční návsí, do lesa, kolem potůčku, napít se ze studánky, natrhat si bylinky na čaj... Kde na to vzít čas, se mnozí zeptají. Kdykoliv. Nemusí to být denně, nebo chodit celý den, nemusíte nachodit dvacet kilometrů. Na hodinku, na dvě... cestou z práce, vystoupit si o tři zastávky dříve a dojít to pěšky, dnes se jezdí auty domů i mimo velká města, tak si někde zastavím, projdu se a rázem jako by do člověka vjel nový život. Zkuste to. Pak si udělejte čas na celodenní výlet, třeba o víkendu. Jinak vás komerční  a globální chřtán světa zaživa pomalu sežere. A važme si přírody, starých lidí a  starých věcí. Mají nám mnoho co říci... I to je součást přírody jako léčitelky duše...

Podvečer

Josef Václav Sládek

Po jezeře větřík dýše,

vlna šplouná tiše, tiše,

zvolna podvečerní stíny

uléhají do hlubiny

 

Po hladině loďka pluje,

ale nikdo nevesluje,

slouchá jen, jak vlna šplíchá

a z ní zvučí cos tak zticha.

 

Či to ševelí tak třtina

neb to píseň Rusalčina? –

Ne, - to dnes tak srdce zpívá,

na mžik jak s tou krásou splývá!

 

A když si sednete s knihou, románem či poesií na břeh rybníka, na pasece na kládu či u potůčku  a začtete se, věřte, že i to vám mnoho dá. Než si řeknete, to je blázen, nejdříve to zkuste a pak suďte. Takže žádný naturing, ale vypadněte (to nemyslím nějak zle :)) ) zkrátka do lůna přírody, nechte si vyčistit hlavy a protáhnout tělo...

27. výprava:  Proč zakládat přírodovědné kroužky

Tento článek věnuji mým vzácným kolegyním Tereze Laifrové a Kláře Veselé s úctou k nim

Homines, dum docent, discunt *** když lidé vyučují, sami se učí *** Seneca

Pavel Švec, 6. listopadu 2012

Má láska k přírodě, jak jsem již mnohokrát říkal, se zrodila již od plenek.Vždy jsem se snažil o co nejtěsnější kontakt s přírodou. Jsou to zřejmě geny, které vládnou mé hluboké zálibě a pak ty pomyslné pěšiny, které mně byly ukázány moudrými lidmi, které jsem potkal na chatě na  Hradišťku pod Medníkem. Můj praděda byl myslivec, to také něco znamená, že jsem něco zdědil v genech.  Zřejmě se nejde „naučit“ mít přírodu rád a milovat jí a mít jí jako lásku na celý život. To máte buď v sobě a ta touha k poznání co se v přírodě děje ( a také , že my, jako lidé, jsme její součást neustále, ale mnozí si to nepřipouštějí) je stále silnější  a silnější a stupňuje se to. Anebo vám příroda v životě překáží, rozčiluje vás, nadáváte na ní  a je vám dobrá jen, když to potřebujete a hodí se vám to takzvaně do kapsy. V zimě je veliký mráz, v létě je horko, obtěžuje vás hmyz, v zimě sníh na silnici, moc či málo vody v řekách, nesmíte autem jezdit kam se vám zamane, v zámkové dlažbě roste plevel, jiřičky vám ničí fasádu  na domě, někteří zalévají zahradu betonem, protože tráva je binec a pořád máte něco... Ale v zimě sníh potřebujete, ale pozor, jen na horách, abyste tam mohli drancovat na lyžích  a skejbordech křehké ekosystémy luk. Ale pak jsou lidé, kteří doma nevydrží sedět a musí jít ven, byť jen na chvilku, když zrovna prší či je třeskutý mráz, nebo je něco bolí. Ale přírodovědec si vyjde za každého počasí. Nejde říci, tam venku nic není, co tam budu dělat, psát si deník  a psát si do něho svá pozorování. Co bych tam psal, když mrzne jak praští, lije jako z konve nebo je plus čtyřicet ve stínu... Každou svou volnou chvilku využiji k tomu, že vyrazím ven, do plenéru. Nevydržím doma sedět na zadku, jsem unaven z práce (dělám manuálně i intelektuálně – biologické kroužky pro děti), ale ven musím. Něco vidět, vyčistit si hlavu, být venku, cítit přírodu kolem sebe a cítit to sepětí. Ale to je dělané spontánně. Chodím většinou sám, sám se toulám krajinou a zapisuji do deníku  i do deníku duše mnoho záznamů.  Většinou sám, mé dvě dcery nekráčejí ve šlépějích svého otce. Nemají tu nutnou potřebu jít ven se dívat co kde létá a poznávat okolí svého bydliště. Samozřejmě, že je jako otec miluji, ale sám to vidím a cítím, že je do toho nemohu nutit. Mají svůj svět, jako mám já mám svůj. K tomu jako rodič jednou dospějete. Ono to jinak nejde.  Cesty za poznáním. Výpravy za poznáním. Radost z vědění  a z poznání. Mám neustále dětem  a mladým lidem snahu ukazovat  pěšinky k přírodě, dávat jim vzory a ukazovat jim možnosti a poskytnut návody, co v té přírodě mají hledat, z čeho se radovat, co vidět a o co se starat v nějakém zájmovém chovu. A buď to v těch dětech je, nebo není. Nemůžeme nikoho nutit Již dnes to vím a plně situaci chápu. Na přírodovědu se musí člověk připravovat celý život, ostatně  jako u všech oborů či v zaměstnání. Základ je poznání nějakého vzoru a kvalitní četby. Ano, jeden profesor mi jednou řekl, ale jaké ty děti mají vzory? Co vidí kolem sebe? Koho považují za hrdiny, ke kterým vzhlížejí. A co čtou, čtou-li vůbec něco?

A tak mé přání je vykračovat po stopách poznávání přírody a naučit děti aby kráčely se mnou. A nejde je nutit... „děcka, měla byste vědět, musíte znát, musíte poznat...“, takhle to nejde a nefunguje a fungovat nikdy nebude. Ale dát dětem nadšení, být alespoň trošku vzorem, vzít je pomyslně za ruku, aby si samotné našly tu cestu a šly po ní. Proto jsem přírodovědné kroužky v zoo založil a dělám s takovým nadšením. Od doby, kdy v ZOO Praha přírodovědné kroužky nebyly a nebyla ani snaha a chuť je zřídit, tak od roku 2010 se počet skupin rozrostl v roce 2012 na pět a letos se podařilo rozšířit i kroužky pro nejmenší badatele od čtyř do sedmi let. A aby byly přírodovědné kroužky opravdu kvalitní, již je nemohu dělat zcela sám. Jsem obklopen milými a snaživými lidmi. Podařilo se mi najít i vhodné lektory, pro kroužky, které vedeme ve čtvrtek  a pátek. A to nebyl lehký úkol. Ale našel jsem je. Jak již vyplývá z tohoto článku, nejde o to, mít tam lidi, kteří všechno ví  a znají, ale musí být hlavně lidští a mají rádi děti a práci s dětmi. To je důležité. A o přírodě, živočiších i rostlinách toho musí také mnoho znát, ale pak je to umění to vědění předat. A umění je to umět i podat všem věkovým třídám dětí. A dát a předat hlavně to nadšení. Snad se nám to daří. Klidně to přiznám, nemám žádnou vysokou školu, jsem jen autodidakt, samouk, nejsem ani pedagog, ale jen člověk s velikým nadšením a tu práci s dětmi  a s přírodou dělám nesmírně rád. Obohacuje mě a obohacení si přeji šířit i do srdcí dětí, aby se nám netoulaly o víkendech po supermarketech, po sídlištích, neseděly věčně u počítačů, ale aby měly chuť si odpoledne zajít na výpravu a po stopách poznávání... Na závěry počínání mého týmu vedoucích přírodovědných kroužků včetně mě, je příliš brzo, ale jsem k sobě hodně sebekritický a tvrdý. Nějaké závěry mohu vyhodnotit za pár let. Jen čas ukáže, zda jsme něco dokázali či ne. Čas ukáže, zda jsme dětem něco předali. Je to naše přání. A bez milých  a kvalitních kolegů, kteří zkvalitňují přírodovědné kroužky, by ta práce šla mnohem hůře... Až se k nám bývalí „kroužkaři“ budou vracet, budou do nich jednou vodit své děti, budou na nás vzpomínat, budou se zúčastňovat biologických olympiád a my je k nim alespoň trošku připravíme, nebo si vychováme své nástupce, budeme spokojení. A pak si řekneme, jo děvčata, dělali jsme to dobře. Anebo taky ne. To ukáže právě ten čas.

Tak tedy... vypravme se po stopách k poznání, pojďme najít tu pomyslnou pěšinku. Mně byla před léty ukázána, našel jsem si jí a hrdě po ní kráčím. Měl jsem v dětství štěstí na lidi i na dobré vzory. Na učitele ne ve škole, ale v životě. Již jsem o nich mnohokrát psal a věřte, téměř denně na ně vzpomínám. Ať čtu přírodní prózu, poesii, vědeckou literaturu, diplomové práce (pár jich bylo), nebo když maluji či se sám toulám krajinou. A ZOO mi též změnila život, obrátila vzhůru nohama v pozitivním slova smyslu. Také jsem tu potkal lidi, který mi dali šanci tu mojí metamorfózu uskutečnit. Nebýt jich, zvláště jedné ženy, Ilony Kratochvílové, tak v zoo nejsem. Vidíte, vždy jsou kolem nás lidé, které nás posouvají. A nejde jen brát a natahovat ruce a dlaně, ale také začít vracet. To je důležité. A jen doufám, že se mi to jednou podaří...

Mé milé a drahé kolegyně, Kláro Veselá a Terezo Laifrová,... a mí malí badatelé... děkuji Vám z celého srdce...

Váš Pavel Švec 

    

image

můj nový přírůstek ( 18. II. 2013) - batoh do lesních zákoutí - a šily ho šikovné české ruce

 

26. výprava:   Jdeme do přírody - upravená verze - aneb co s sebou

Pavel Švec, 5. února 2012, 23. února 2013

ÚVOD

Chceme vyrazit do přírody a k tomu potřebujeme mít především chuť vůbec někam vyrazit. A za každého počasí a v jakémkoliv čase. Jako přírodovědci. To se od turistiky poněkud odlišuje. Jako přírodovědci toho nachodíme méně než turisté. Přírodovědec jde pomaleji, rozhlíží se, poslouchá hlasy přírody, často pozoruje a zkoumá, zamyslí se i se kochá. Přírodovědec by měl mít všeobecný přehled o běžných druzích rostlin a živočichů, ale i o krajině a přírodě, o architektuře, kulturních památkách, tedy o celém území,  kudy prochází. Řeknete proč? Dám příklad. Vím že na plánované trase je starý hrad, zajdu tam, abych se podíval na pravděpodobné druhy - netopýry, kavky, sokoly, poštolky, ještěrky, hady, skalní rostliny...tak vidíte... Co potřebujeme na jednodenní výpravu? Zdánlivě hloupá otázka nebo počátek článku. Ale ne přátelé, my jdeme do přírody, do terénu, za kytkami a živočichy. A to vyžaduje změnu stavu. Minimum asfaltových cest, zda-li to jen půjde, ale pěkně polní, luční  a lesní cesty. Co potřebujeme?

OBLEČENÍ

Angličané říkají, není špatné počasí, jen jste se špatně oblékli. Do batohu si  vždy dáme náhradní oblečení a teplé oblečení. V zimě nesmí chybět čepice a rukavice! Lepší vypadat jako ... no, to si doplňte, ale být v teple je mnohem bezpečnější než honit poslední módu. I v nížinách zjara může být dopoledne krásné jarní počasí a odpoledne přituhne a začne padat sníh, nebo pršet. Mimochodem, to je hudba, slyšet, jak déšť dopadá na klobouk, na listy, na hlať rybníka... to je hudba. Zmokneme-li v létě v bouřce, nic se nestane, ale zmokneme-li v březnu, můžeme se nachladit. A takový déšť v přírodě, je také docela pěkný, i když ne zrovna nejhezčí. Mně se osvědčilo tzv. termoprádlo, které při slabší vrstvě vás dokonale ochrání. Protože být nabalený jako pumpa, jak říkají naše babičky, to není dobré. Ano, mít několik vrstev, tenčích, které se dají odkládat nebo naopak přidávat, dle toho jak je. Je lepší mít více tenčích vrstev než dvě tři tlusté. Máte-li v březnu/dubnu péřovou bundu  a vyjdete-li ráno, v poledne uvaříte, zpotíte se  a prochladnete později odpoledne a navečer.. Dále jsou důležité boty a teplé ponožky. A náhradní ponožky do batohu batohu! Do přírody vždy boty pohodlné, pokud možno nepromokavé a vhodné. Lodičky do přírody nepatří!. Jak je teplo od nohou, je dobře! V létě naopak můžeme vzít pohodlné páskované a připnout si je na batoh a v případě potřeby použít. Voda se z nich dá totiž kdykoliv vylít! I trasa, která totiž v mapě vypadá schůdně, může po letech překvapit a dívky na podpadkách v bahnitém terénu, věřte, to je komická podívaná. Zažil jsem to, je to komedie o jednom dějství a směje se obvykle jej jeden.. Čisťounká, pěkně oblečená slečna mnou tehdy za mlada pozvaná na rande na ptačí pozorování skončila v bahně u vylitého rybníka, a neříkala mi Pavlíčku... Směji se tomu ještě dnes, ale nevím, zda-li ona a jestli si vůbec na to ještě pamatuje. Myslím, že k rybníku asi moc nechodí... nebo možná jen do Stromovky po asfaltce. A tak šla štěstí hledat jinam, já ostatně také. V batohu by neměla chybět pláštěnka. A to jak na sebe, na tělo,  tak i na batoh (viz oddíl Pomůcky)

POMŮCKY

Batoh. Ten je důležitý. "Tatínku, hlavně nějaké jídlo a pití", říká má mladší dcera. To je sice důležité, ale v batohu by mělo být především náhradní oblečení  a oblečení vůbec a to podle vývoje počasí. Batoh by měl být kvalitní. Upustil jsem od levných čínských pavýrobků  na tržištích, protože tu praskne ramenní popruh, tu nefunguje zip (zdrhovadlo), ihned se promočí a pak máte v batohu potopu. Dnešní trh nabízí mnoho modelů a nejlepší jsou s označením turistické. Městské jsou nosící do kanceláře, expediční jsou velikánské a jsou určené na dlouhodobé putování, lezecké  a cyklistické jsou příliš specifické. Turistický batoh (pro děti by měly mít obsah 20-25 L, dospělí 25 -40 L). Na jednodenní putování vynikající. Mají zdánlivě mnoho úchytů, přezek, stahovadel apod., ale to není bezúčelné. Jak se vám hodí rychlé zavěšení bundy, svetru, pláštěnky, do kapes dáme vodu nebo čaj, aby se nám nevylil do útrob batohu, případně si tam můžeme dát vzorky z terénu na pozdější určení. Batoh se musí správně nosit, t.j. na celých zádech, popruhy seřízené, aby vás nebolela záda a aby netrpěla. Důležitou součástí batohů je pláštěnka, která se dá navléknout přes batoh. Výborná věc! Oblečení, knihy a veškerý obsah j uchráněn. Ještě doporučuji mít zabalené igelitové tašky či sáčky a cenné věci, jako např. knihy, zabalit zvlášť. V zavazadle přírodovědce by neměli chybět určovací klíče, obrázkové atlasy, lupa a jiné pomůcky dle zaměření badatele. Při putování narazíte na neznámé rostliny a živočichy, tak si je hned v terénu zkuste určit. Je to úžasná zábava ve volném čase. Co vy na to, děti obrazovek všeho druhu... A to jídlo a pití! K běžné svačině je dobré mít něco sladkého, čokoládového, zvláště děti, aby rychle nabraly energii. Dobré jsou i musli tyčinky. Dodají rychlou  a zdravou energii. Ale upusťme od pytlíků cukernatých bonbonů. K pití nic sladkého! Voda a čaj bez cukru. Nejlépe se zažene žízeň obyčejnou vodou, suchou vodou. Suchá voda – to je termín mé rodiny Tobišků snad již od prapraprababičky, je to tzv. vejšplecht, a znamená to čirá voda bez přísad. Co chceš k pití... ? Suchou vodu... :)). Myslím, že je to jasné, ne? V batohu by neměla chybět ani kapesní svítilna nebo čelovka. Nikdy nevíte, kde skončíte . Vím o čem mluvím, a není to dávno. Doporučuji i mapu území, po kterém se hodláte pohybovat. Zjisíte z ní, co je kde zajímavého, ale také, kdyby jste náhodou zbloudili. Dobrá a osvědčená věc je i nějaký menší finanční obnos (50 - 100 kč) v nějaké malé kapsičce, hlavně na dopravu, kdyby jste náhodou zapomněli peníze na autobus či vlak. Ještě doporučím malou lékárničku (prášek na teplotu, na alergii, živočišné uhlí, obvazový materiál, desinfekce apod). Viz též oddíl KPZ. Stačí třeba jen jeden prášek, jedna, dvě náplasti... Vždy to nosím u sebe... taková náplast na rozedřenou nohu je výborná věc. Když jedeme s dětmi na výpravu, beru toho samozřejmě více, ale jednotlivci postačí opravdu malinký základ. A důležité! Toaletní papír! Suché listí či větvička smrku či lopuchový list, no, nic moc. Papír se zakope, zakryje a do roka zetleje a přírodu příliš nezatíží. 

DALEKOHLED

Každý přírodovědec by ho měl mít! Tenkrát, když jsem byl malý chlapec, vždy jsem po něm toužil a pamatuji si na tu hroznou křivdu, kdy mí rodiče nepochopili mou touhu (úplnou nutnost!!!) po tomto optickém přístroji. Jak jsem záviděl hajnému na Hradišťku pod Medníkem, že ho má na krku. U paní dr. Havlové jsem si půjčoval starého zeisse 8x30, zaostřoval se oběma okuláry..., nebo když jsem se díval na přírodovědné filmy, Attenborough, Durrell, Hufgo von Lawick a mnozí další ho měli na krku. Pilně jsem šetřil desetikorunku po desetikorunce, abych si ho mohl koupit. Šlo to těžko, když jsem také velmi rád navštěvoval hojně antikvariáty s knížkami... Ale jednoho dne mi babička dodala zbytek částky, která mně chyběla do nákupu triedru a já si ho letěl koupit. Bylo to v sobotu a představte si ta muka... až v pondělí po škole jsem mohl zajet do obchodu s optikou. Byl to ruský, 7x50, těžký, bazarový, ale výborný. Mnozí ornitologové na ty ruské nedají doteď dopustit. Vše bylo kovové a tudíž odolné, ne jako dnes, když umělé hmoty přemrznou a u okulárů to pak praská. A víte jak mi bylo, když mi po letech ukradli zloději? Mého vysněného miláčka... ani nepátrám, za kolik ho v hospodě prodali na pivo či na jiné neřesti. Pro ně měl hodnotu pár stovek, pro mě téměř k nezaplacení a hlavně citovou. A ta se koupit nedá. Šetření, peníze od babičky, ale ta touha, ale také štěstí to tenkrát sehnat. Dnes? Koupíte vše hned od šuntů po super kvalitu, od nejrůznějších značek... a máte to hned, za pár stovek nebo vám ho i dovezou přímo  domů. Ale to kouzlo po něčem toužit a pak, když to dostanete, člověk si pak uměl věcí vážit. Kde je konec mému ruskému dalekohledu..., raději nepátrám, ale třeba ho má či měl kluk jako já, třeba mu ho někdo koupil v hospodě levně a slouží doteď... Věřím, že já bych ho měl i nyní, třeba jako sběratelský kus, ale měl bych ho...

Pro děti jsou vhodné triedry lehčí (nikoli čočky z umělé hmoty!!! jaké prodávají Vietnamci či hračkářské obchody), 7x50. Čísla znamenají 7x zvětší a 50 je průměr čočky v mm. Čím je větší, dělají se 56, 70 i 80, např. 12x56, tím je triedr světlejší, t.j., je s ním lépe vidět za šera. 7x50 zaostřují na kratší vzdálenost, 4-5 m, jsou světelnější a lehčí, tolik se nechvěje obraz. Čím je přiblížení větší, např. 10x50, 12x50, 16x50, 20x50, tak se obraz chvěje od držení rukou. Dalekohledy do 12x50 jsou udržitelné v ruce bez stativu. Pro pozorování v šeru je vhodný např. 7x50. Pomůcka. Vydělte průměr čočky se zvětšením – 50 : 7 rovná se 7,14, 50 :10 rovná se 5. Čím je vyšší výsledek, tak je dalekohled vhodnější do horších světelných podmínek. Dobrý triedr se dá pořídit i za 1200 kč ( Bresser, Fomei). Nedoporučuji dalekohledy se zoomem. Jsou tmavé, zvláště děti je nezaostří a dobrý dalekohled se zoomem stojí okolo 20 - 30 tisíc. Vyvyrujte se i dalekohledů AKCE! V Lliieeddllu, např. Nejdou zaostřit! Obraz je nekvalitní a koukáte jako do vody. Bez dobrého dalekohledu je pravý přírodovědec jako bezruký... Tak šup do přírody s pěknou obzorkou!

Deník

Tužka, raději obyčejná jednička, protože se nerozpíjí při namoknutí, deník nebo alespoň kus papíru je téměř povinná výbava biologa.Do terénu si beru obyčejný sešitek, doma si to přepíši do deníku stálého. Dělám tojiž mnoho let. Takové „mám to v hlavě“ je špatné, protože vjemů v přírodě je mnoho a jedno pro druhé zapomeneme. Věřte mi. Zápis by měl obsahovat datum, čas, lokalitu, záznamy o počasí a to, co jsme pozorovali. Vyvarujme se označením typu moc, hodně, nic moc apod. Vždy se snažit napsat buď spočítaný nebo dobře odhadnutý počet jedinců. A vše psát hned! I ten kdo má paměť dobrou, v přírodě se na nás hrne tolik krásných momentů, že lidská paměť vše neobsáhne. Kreslit a malovat, psát si itinerář - popis cesty. Vše co je zajímavé. Měl jsem mnoho deníků v dětství, ale přišel jsem o ně. Má matka  má veliký smysl pro pořádek a mnoho popsaných sešitů skončilo v popelnici.Nerozlišila školní sešity a mé cenné deníky. Jako bych ztratil kus svého dětství, kus svého bádání. Chraňte své deníky před nájezdy rodičů :)), životní zkušenost.

KPZ - jednodenní

Asi všichni tušíte, co se skrývá pod touto zkratkou. Krabička poslední záchrany, malá krabička veliké důležitosti. Kápezetka Již mnoho papíru bylo o ní napsáno, a kdo jí v baťůžku měl a má doteď, má klid v duši. Vaši otcové ji mnohdy znají z mládí z pionýra, z čundrů, z výletů, z táborů.. Obsah se dobou moc nemění, jen tak se liší v detailech. Příklad desetikoruny na autobus... no, dnes vám řidič ani neotevře. Co do krabičky dát? Doporučuji:  jehlu a nit, knoflík, kousek provázku, kousek gumy - prádelní, do vlasů, tkaničku, sirky, spínací špendlík, kovovou padesátikorunu, ibalgin, prášek na alergii, černé uhlí, náplast

Nůž

Důležitá součást výbavy, ale záleží na vašich rodičích. Ale správný rodič by měl své dítě naučit správně zacházet s nožem. Správný muž má mít nůž. Na výpravy se hodí klasický zavírací nůž, kudlička, "švýcarák". Pro starší můžu doporučit za pásek lovecký nůž. Uříznout si chléb, namazat ho, seříznou kytky na sušení, na jídlo, v případě ohně - bez nože nenařežeš buřta ani neuřízneš opékací prut,  na odstranění borky ze stromu za účelem výzkumu hmyzu apod. Nauč se bezpečně zacházet s nožem! A že se poprvé řízneš? Mně se to stalo také, každý tím musí projít. Bylo mi deset let a stále jsem otravoval tátu, tatíííí, já chci nůž. Častá odpověď dospělích je, jsi na to ještě malý... Tatííí, ale já ho potřebuji... Nevydržel a zakoupil mi zavírací kudličku. A za půl hodiny jsme obvazovali říznutý prst... Nadával jsem a i brečel... blbej nůž! Ale nůž za to nemohl, to má nešikovnost způsobila tuto nehodu. Nešikovné maso musí pryč, řekl mi táta. To sice moc nepotěší, ale je to tak..  A věřte po této příhodě jsem se řízl minimálně

Tak přátelé přírody, vyrážíme do terénu...

25. výprava: E. T. S. a  F.A.E.

Pavel Švec, 9. února 2013

Protože jsem poznal muka žíznivé touhy, chtěl bych vyhloubit studnu, z které by i jiní mohli pít.  E.T.S.

Tři písmenka. Na první pohled většinu kluků i holek dříve napadlo a vědělo, když viděli tyto tři iniciály... Ernest Thompson  Seton. Dva divoši. Moji známí  z divočiny. Divoké děti lesů. Ptačí příběhy, Rolf zálesák, Stříbrný lišák... Je to stejné jako T.G.M. Tři písmena. Také nás okamžitě napadne náš první československý prezident. Nebo by mělo... Přečetl jsem několik knih Setonových a byl jsem jimi okouzlen stejně jako knihami českého dobrodruha F.A. E. - Františka A. Elstnera. Lovci kilometrů a Saharou a pralesem. Dobrodružnou stezkou.  Ti dva mají mnoho společného a v mých očích je Elstner český Seton. Byli to nejen dobrodruzi, ale i vášniví milovníci poznání a přírody a milovali pobyt v ní. Žili v odlišných dobách, ale i dnes je to živé čtení. Dnes dobrodruzi v pravém slova smyslu téměř vymřeli. Není totiž téměřneznámo.  Bez satelitu, mobilu a GPS, funkčního prádla a goretexu se v současné době vydá na dalekou cestu jen málokdo. Všude jsou cesty a stezky, silnice a dálnice. Všude jsou nějaké značky. Na zemi i ve vzduchu. Daleký sever, hluboké lesy a divoká zvířata jež se vás nebojí, to je svět Setonův. Malé československé automobily Java Minor, tisíce kilometrů v přetíženém voze s obsahem 600 kubických centimetrů (dnes je dvoulitrový vůz téměř standardem) a terén, do kterého se dnes vydávají „dobrodruzi“ s terénními třílitrovými auty 4x4 s uzávěrkou diferenciálu. Hrdiny jsou dnes nadšenci, kteří jedou do Afriky trabantem, jako je Dan Přibáň a jeho parta. Škoda, že zatím nikoho nenapadlo vyjet se smartem do pouště a do pralesa... Ale věřím, že tito cestovatelé by se vydali na cestu také až po přečtení E.T.S. a F.A.E. Knihy Setona a Elstnera mě provázejí po celý život. Jako kluka mě poučovaly, dávaly cenné rady, n)aváděly k dobrodružství. I když už jako kluka, který žil v Dejvicích a pak ve Stodůlkách v panelovém domě. Ale my tam měli divočinu! A pěknou! Pole, louky, staré lůmky, blízko Prokopské údolí, na chatu jsme jezdili na Hradišťko pod Medníkem na Slapsku. Opakuji se, ale téměř každý den jsme byli venku. Měli jsme nožíky, batohy, lupy, provazy a uměli jsme vázat uzle, psali si deníky a kreslili do nich. Hráli si na cestovatele, stopovali zvěř a hráli si na lovce, malovali mapy, rozdělávali ohníčky a pekli buřty... Elstnerova kniha Dobrodružnou stezkou, kterou jsem měl od táty v edici OKO, svazek 18/1 a 18/2, se mnou chodila často v batohu... Dnes je toto vydání vzácné v antikvariátech. Naštěstí vyšla ještě, tuším, dvakrát, ale v již v jiné úpravě. A jak se zkušenosti v knihách  a v přírodě získané hodily, když jsem jezdil na putovní ornitologické zájezdy a tábory... Dodnes jsou ve mně vzpomínky vyryté v duši jako první malby v jeskyních našich prapředků. Jednoduchá meteorologická stanice s provázkem a prkénkem, různé uzle a vázání, základy stopaření, zápisník, stavby lesních přístřešků, plánování výprav s určitým cílem, třeba navštívit zajímavou rezervaci, přírodní památku, les, rybník, zámek, zříceninu  či hrad. Pestré to bylo dětství, kdy jsme s kamarády běhávali často, téměř denně venku... jak v Praze Stodůlkách,  tak na venkově na „Hráďu“.  To mně daly právě tyto knihy.A pak knihy odborné, zoologické.  Knihy inspirují, knihy dávají pocit něčeho ozkoušeného a návod, že to jde. A chuť to také zkusit. A něco přidat svého... a máte své dobrodružství a své poznání... Můžete si říci, ale to již bylo objevené, napsané v knihách i na internetu, namalované a nakreslené či vyfotografované, ale přátelé, to ano, ale ne vámi. Ono to má zvláštní kouzlo zažít něco, vybádat něconěco nakresli či popsat vlastním já. Vnitřní radost a vnitřní pocit uspokojenosti. Mám někdy pocity, že mi něco chybí, že nejsem dobře naladěn, něco mě trápí či starosti hlodají  v šedé kře mozkové a jedině co mně pomůže je vycházka do terénu, do přírody, podívat se na zajíce a srnky a sýkory a krkavce. Řeknete si, já už to viděl a třeba i několikrát.. ale to jsou zážitky které jsou pokaždé jiné. Jednou svítí slunce, jindy prší, pak mrzne patnáct pod nulou.  V přírodě není nikdy nic stejné. Raší rostliny pod starou opadankou z podzimu, nakvétají  a odkvétají rostliny, na jaře se rozvíjejí květy, přiletí či odletí ptáci, mihne se liška v remízku či vypískne rejsek v příkopu cesty. Při šoulání krajinou toho pokaždé uvidíte moc, jen se umět dívat , ale hlavně vědět na co se dívat. A proto je příjemné se vydat dobrodružnou stezkou. A když si  k tomu přidáte knihy s přírodovědnou a mysliveckou tématikou a celé dětství budete číst, uvidíte, že máte zážitky na celý život, protože vás to ovlivní...

image    

              image Kniha F. A. Elstnera a kresba E.T.Setona

 

Cestovatel byl překvapen, jak málo hadů během své cesty pouští viděl. "Zato spousta hadů vidělo vás", řekl mu zoolog. To jsem kdysi někde četl, zůstalo mi to v hlavě, protože je to pravdivé a zcela přesné.

... studium správně vybraného detailu přispěje k poznání celku. VÁCLAV POTUŽNÍK, český cestovatel

Do přírody chodím nejraději sám. Toulám se krajinou, dívám se kolem sebe a kochám se. Zastavím tak čas, vypnu a nechám se unášet krásou, která je kolem úplně všude. Takový jediný šípkový keř uprostřed polí je stejně půvabný jako orchidea v květináči, ne-li hezčí...  PAVEK ŠVEC, 2009

Abychom přírodu opravdu poznali, a nejen přírodu,  je třeba do poznávání zapojit nadšení...  jakmile nadšení není a chybí , i sebevzdělanější kantor s mnoha tituly nenaučí  své žáky téměř ničemu...    PAVEL ŠVEC , 2012. A tím se na kroužku řídíme!

 24. výprava Výprava Zimní Vltava 2013

Pavel Švec, 27. ledna 2013

V noci z pátku na sobotu 26. ledna 2013 bylo mínus sedmnáct stupňů. Ale to přírodovědce neodradí, protože  bylo opravdu nádherné ráno. Silný mráz a vzdušná vlhkost vykouzlila pohádkovou krajinu. Stromy byly obalené námrazou a vzduch byl šedomodře zbarven a sníh křupal od nohama. Kolem deváté již bylo jen mínus deset. Kdo byl dobře oblečen, toho počasí neohrozilo. Ke svému zděšení jsem zjistil, že někteří výpravníci oblečení poněkud podcenili. Opět. Naše trasa měla vést ze ZOO Praha přes Podhoří ke psímu útulku v Zámkách a pak zpět do zoo.  Délka trasy asi osm kilometrů.Vládla dobrá nálada a mohlo se vyrazit. Podívali jsme se na tradiční nocoviště strak mezi zámkem Trója, silnicí a zoo. Sešli jsme k Vltavě a tam jsme si řekli v čem spočívá liniová metoda sčítání ptáků. Mladí badatelé si měli připravit deníky a tužku  a zapisovat všechny ptáky, kteří se ocitli cca 50 m vpravo, 50 m vlevo od vytyčené trasy. První ptáci plnili naše zápisníky. Kosi, straky, rackové, kachny divoké  a potápky malé. Počty se zvolna zvyšovaly, a to jak počty druhů, tak i počty celkové. Na trase od zoo až do lokality Zámky se objevilo 27 druhů ptáků a přibližně 900 jedinců. Objevily se i druhy, které prozrazovaly ochlazení v celé Evropě -  morčáci velcí, morčáci bílí, velcí rackové... V terénu jsme se učili rozeznávat stopy zvířat. V Podhoří došlo k mé nespokojenosti k rozdělení výpravy. Počasí bylo sice drsnější, ale ne nejhorší. Jak důležité je oblečení do terénu! Chybami se člověk učí, ale zároveň jsme nechtěli, aby nám badatelé pobyt venku odstonali.. Klárka s Terezkou se tedy s částí výpravy odklonily a dokončily výlet v areálu zoologické zahrady, kde se skupina věnovala pozorování v pavilonech. Ostatní jsme vyrazili směr Zámky. Odměnou nám bylo hejnko morčáků  velkých, samice čírky obecné, která byla zjevně nemocná. Měla načepýřené peří, příliš se nás nebála a byla apatická  a nechala se unášet proudem řeky. Na skalách jsme viděli pěkné ledopády a o kousek dál k nám připlavaly dvě labutě. Byl to pár. Přes řeku se obzorky zadívaly na poštolku obecnou, která seděla na vysokém smrku.

Druhy ptáků na trase  ZOO - Zámky

kos černý   3                                           potápka malá   9                      

hrdlička zahradní   2                              kavka obecná   50

sýkora koňadra    6                               hohol severní   21

holub věžák   40                                   morčák bílý    2

straka obecná    9                                 volavka popelavá   17

střízlík obecný   1                                 polák chocholačka   154

kormorán velký   120                           polák kaholka   4

racek chechtavý   200                          slípka zelenonohá    3

racek stříbřitý   23                                polák velký    24

racek bělohlavý   2                               čírka obecná F   1

mlynařík dlouhoocasý   10                   sýkora  modřinka   1 

kachna divoká   100                             labuť velká   2

lyska černá   88                                    káně lesní  1

poštolka obecná   1

Před Zámky, kde je konečná autobusu u psího útulku, jsme pozorovali, jak káni lesní atakovali dvě straky. Pak jsme vyrazili po modré turistické značce do starých Bohnic. Pěšina vedla prudkým, ale příjemným stoupáním, při kterém jsme pěkně zahřáli. Lidskou cestu často protínaly ochozy zvěře a podle stop jsme určili i původce. Byly to ochozy srnčí zvěře, zajíců i divokých prasat. Při zdolání terénního převýšení jsme vyšli u zahrádek. Podél plotu se táhla alej vzrostlých dubů letních. Půda pod nimi byla celá rozrytá od černé zvěře z předešlé noci. V zahradách přibývali ptáci. Hejnka koňader a zvonků dováděla v pustých  zahrádkách. Ve starých Bohnicích u kostela seděli čtyři havrani polní na lípách , prolétlo hejnko čížků v němž byli i dva samečci pěnkavy obecné. Necelý kilometr jsme musili projít panelákovem, až jsme se dostali do areálu trojské botanické zahrady. Tam nás zaujali „sochy“ ze železných cisteren a trubek. Byla to lama s lamákem. Dobře a přesně jsme to určili. Tatínek Matouše nás zavedl  o pár milionů let nazpátek v historii Země, do doby dinosaurů. Odhrnul sníh z kopie dinosauří stopy. Ten otisk, originální, zde opravdu otlačil dávný živočich. Když jsme se nabažili historie, pádili jsme ke vchodu zoologické zahrady. Blížila se druhá hodina. Sbíháme Kozí stezkou dolů. U jednoho domku měli perfektní krmítko. Koňadry, modřinky, kosi, zvonci, červenky, konopky... Ti všichni se nám postarali o pěkný závěr výpravy. Již se těším na další!!!

Quod natura negat , reddere nemo potest * Co ti příroda nedá, to ti nikdo nemůže dát

23. výprava  O milování přírody aneb okouzlení přírodou

Pavel Švec, 28. ledna 2013

Ptám se sám sebe často, jako vedoucí přírodovědných kroužků,  lze naučit lásku  k přírodě, k živým tvorům či rostlinám, lásku ke kraji či vlasti ostatní lidi? Je to mé  vnitřní poslání  a cíl v životě dát dětem co nejvíce. Domnívám se, že to jde, ale jen částečně. Ono milovat přírodu, to zní také ošemetně. Co je to vlastně milovat přírodu? Milovat živočichy. Milovat květiny. Milovat louku či les. Jinak má rád přírodu a její děti vesnický člověk, který miluje svou vísku, pole, pastvinu, domácí hovada či kraj, jinak vnímá přírodu přírodovědec s mnoha vědeckými tituly, jinak se k přírodě chová měšťan, který má po krk lomozu velkoměsta a chce vypadnout do zeleně a nasát vůni zeleného života, jinak miluje přírodu básník, malíř či filosof, jinak zemědělec či myslivec, jinak turista s batůžkem hltající kilometry. Těch lásek je mnoho. Ale okouzlení přírodou a jejími ratolestmi, to naučit nejde. To musíte mít v sobě, protože každý nedovede vnímat krásu a toužit po ní a neustále o ní snít. Člověk nutně nemusí poznat do druhů vše co vidí, těch taxonů v naší přírodě je moc a není to ani cílem výprav do přírody. Ale tady jde o to, zda chce vůbec něco poznávat, zda chce něco poznat, něčemu porozumět, alespoň základním principům přírody. Mám rád děti  a mladé lidi, chci jim dát ze sebe co nejvíce, přeji si dát jim nějaký ten návod k nadšení, aby to nadšení a krásu uměli v přírodě najít. Ten kdo si říká, to je jedno, zda vidím nějakého kosa, sokola,  trs sněženek či kvetoucí úpolíny, no, nějaké kytky a řvoucí ptáci, co na tom je, to je značně chudý člověk. Vnitřně chudý člověk, který neumí starosti vypusti a nabrat nových sil. Ti z nás, kdož dokážeme postát a dívat se jen tak nezištně na západ slunce, na přelet divokých husí, na obyčejnou sněhovou vločku,  na stádečko obyčejných srnek či na létající vážku  a kochat se jemnými  detaily a nuancemi, to jsou velmi šťastní lidé. V dnešní uspěchané době obzvláště. Zkuste někdy úplně vypnout a jen se nechat vést rytmy v přírodě. Opět z vlastní zkušenosti. Téměř denně musím ven, vypadnout ven do lůna přírody, protože mám stálý vnitřní pocit, že mi něco uteče. Lidský život není tak dlouhý, aby člověk viděl vše. Mám práci , která mě baví, mám přírodovědné kroužky plné dětí, které chtějí poznat taje a krásu přírody, mám mnoho koníčků...přírodovědu,  malování, čtení... Vše je časově náročné, neustále hledám volný čas a slovo nuda neznám. A mým vnitřním přáním v životě je to, že si přeji v současné době přivést pozornost dětí k lásce k přírodě. Je mi líto mnohých dnešních dětí nesmyslně spoutaných kariérismem již o základní školy. Za mého dětství jsme se spolužáky neustále běhali venku den co den, jezdili jsme s rodiči na chatu každý víkend, kde jsem trávil hodiny a hodiny v terénu, třeba v partě i sám, a kochal se pohledy na živou přírodu.  Byl jsem neustále okouzlován  přírodou kolem sebe. A to mně zůstalo dodnes. Jen nyní, čím jsem starší, mám potřebu to okouzlení přenést i na děti či mladé lidi, dostat je do přírody a naučit je dívat se kolem sebe se zájmem a z každé procházky, výletu či výpravy vytěžit co nejvíce zážitků a radosti. Bohatství uvnitř duše, to nám nikdo neukradne.Zůstane v nás. Když se tedy vrátím na začátek této úvahy, zda lze naučit milovat přírodu, odpovídám sám sobě, jde to, ale lze je dovést jen na okraj stezky poznání a pak ti lidé musejí samotní vyjít vstříc poznání. A o to mi jde, nikdo nikoho nesmí do něčeho nutit, jen se nechat vést, nechat si ukázat tu stezku, to okouzlení přírodou...

22. výprava:    Kosi

Pavel Švec, 10. ledna 2013

Tma. Jitro v lednu 2013 je pět nad nulou ( 9. 1. 2013). Ticho. Jdu do práce do zoo a u brány pěje černý umělec se žlutým zobákem. Sedí na vrcholu stromu a hlavou točí na všechny strany. To aby ho bylo slyšet. Samičku si již pomalu přivolává, to se ví. Pro nás lidi to nedělá. Jen lidé, tedy někteří, z toho máme radost a pod vousy se usmíváme. Samička přibude za chvilku, nyní sameček obhajuje teritorium, aby si tam mohl přivést manželku... Takto začíná jaro, milí badatelé...Pomalu a plíživě, velice nenápadně, tiše a vkrádavě....

Nauč se poznávat ptáky v zimním období. Je jich tu méně druhů, jsou lépe vidět tudíž si lehce spojíš vzhled a hlas opeřence. Krm ptáky na krmítku a tam se je uč rozeznávat. Atlas a terén jsou dvě úplně rozdílné pojmy...

21.  výprava:    Bílé safari

Pavel Švec, 12. 12. 2012

I na Mělníku, kde máme nejnižší nadmořskou výšku, napadl sníh kolem 10 cm. Je zvláštní, že ten, kdo má rád přírodu, líbí se mu bílá krajina, bílé pláně, pole, louky, zahrádky, lesy i zamrzlé vodní plochy, tak musí ven, do terénu, i kdyby bylo dvacet pod nulou . A nejlepší je to po obnově. Vše je opět čisté a krásné a přírodovědec si může vyjít do knihovny přírody a číst si v knihách příběhů. Těch stránek! Vyšel jsem si, batoh plný horkého čaje, venku mínus sedm, slunce se prodíralo zpod mraků a tichá krajina občas vydala nějaký zvuk v podobě pípnutí ptáka či jeho varování, vzácně se ozval zpěv červenky a střízlíka. V létě zimu rád nemám, ale až přijde její pravý čas a bílá její podoba, neudržím se a musím ven. Je to také doba, kdy se dají dobře učit ptáci podle zbarvení  a varovných zvuků, občas i zpěvů, protože jsou krásně vidět a v přírodě je i méně druhů, takže se nám nepletou s druhy, které jsou na jihu v teplíčku. Jdu  a přemýšlím si v duchu a tu náhle zaznamenám pohyb u břehu Pšovky. Triedrem projedu břeh. Ale co to vidím v olšině u Rousovic, chřástal vodní! Co tu chlapče děláš? Tobě se nechtělo k jihu, co? A tak tohoto tajemného ptáka, kterého bych v jarní a letní „zelené přírodě“ neviděl, jen slyšel, protože žije dosti skrytě v pobřežních rákosinách  a orobinci případně v litorálních porostech olšin  a vrb. Tohoto chlapíka jsem na stejné místě potkal i v zimě minulé, takže přezimování má zřejmě nacvičené. V Rousovicích u Mělníka se ještě v menší míře zachoval chov domácích zvířat a to má pozitivní dopad pro volně žijící zvířata, zvláště ptáky. Ale i myšky a jim příbuzné to nemají špatné. Sníh křupe pod nohama, paprsky slunce se odrážejí o stulené vločky na zemi a v dáli na poli běží zajíci... jeden, druhý, pátý... desátý matěj na horizontu. Deset zajíců pohromadě, jaká dnes již vzácnost, zvláště pár minut za městem.V obzorce je pozoruji jak běží, pak se zastaví a rozhlížejí se, po chvíli odhrabují bílou peřinu  a uškubávají chudou potravu. Ozvalo se čiřikání..., dávám dohromady „malé stopy bažantí“ a již vidím běžet pět koroptví. Zemědělci na několika částech polí zachovali nesklizené klásky obilovin ponechali pásy meze u remízků a hle kolik tam bylo stop koroptví, bažantů, zajíců a drobných ptáků! Pamatujete jak jsem jednou psal a v přírodovědném kroužku v ZOO Praha říkal o počítání druhů dřevin na jedné polní cestě za Velkým Borkem směrem ke psímu hřbitůvku? Bylo tak mnou určeno 27 druhů dřevin (botanik by jistě měl o něco více) a kolik je tam bobulí.  Tato polní cesta z obou stran lemovaná keři  a stromy a poli hostila stovky ptáků! Hlavně druhy luk  a polí, vesnic a remízků a drobných lesíků v krajině. Zvonci, konopky, pěnkavy, kosi, kvíčaly, vrabce polní i domácí, koroptve , hrdličky, poštolky... Kdo tvrdí, že v zimě nic nevidí, že je mrtvo  a pusto a zima, tak ať zkusí jen otevřít oči  a dívat se kolem sebe. Kdo chce, uvidí  a uslyší, kdo nechce, ať raději leží doma u kamen jako líný Honza v českých pohádkách... Jak pochod zimní krajinou může vypadat a co se dá vidět je v dalším článečku ve Výpravách za  poznáním – Bílé safari – z deníku P.Š. OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Vezmi si atlas ptáků, nějaký jednoduchý, do zimní krajiny a nauč se určovat opeřence 2) Dívej se a i poslouchej, jaké zvuky ptáci vydávají a spoj si si s tím jak vypadají, tak se naučíš i hlasy. 3) Vše zapisuj do deníku. 4) Nauč se počítat ptactvo, vyber si jednoduchou polní cestu a změř jí.Stačí tak 1000 m, což je jeden kilometr. Odhadni, mamka s taťkou Ti určitě poradí, 50 m vpravo, 50 m vlevo od cesty a pomalu jdi terénem a počítej všechny ptáky, které uvidíš ve sledovaném území. Pečlivě se dívej, aby jsi přelétlé ptáky nepočítal dvakrát. Tomu se říká liniová metoda sčítání. Jako kluk jsem si jí často dělal na chatě, je to výborný cíl vycházek do přírody. 5) Uč se stopy. Kniha a terén a dívat se. Jdi tam, kde uvidíš běžet zajíce a podívej se hned na záznam ve sněhu, jdi za bažantem, za koroptví či srnkou a spoj si dohromady zvíře-pobyt-stopa. Fotografuj, kresli do deníku. 

                                                                    

 drozd kvíčala, foto Jiří Bohdal

20. výprava: Bílé safari – z deníku P.Š.

Pavel Švec 12.12 2012

 TRASA: Mělník -  Rousovice  - Velký Borek-psí hřbitov - Mělník, DNE 12. prosince 2012, 11:00-15:00 hod, POČASÍ: -7st.C, bezvětří, oblač-polojas

11. - 12. hod. u Rousovic, olšiny, neregul. Pšovka - přezim. 1 ex. adult. chřástal vodní, sběr potravy*** zpívá M střízlíka ob.,*** protah. hejnko sýkor kň+modř., ozývá se brhlík***stopy lišky

12. – 13. hod Rousovice, podél Pšovky, zarostlé olšiny – stopy kuny, lišky, bažantů, stopy a skluz nutrie říční

13. – 14. hod Velký Borek (vlak.zast.) – psí hřbitov – začíná polní cesta, posl. obydlí, remíz – značné počty polních  ptáků (na jedné zahr. chov. papoušků), mnoho zbytků potravy – kosi, kvíčaly, zvonci,  pěnkavy, stehlíci, čížci, koňadry, modřinky, dlasci, vrabci dom. a pol., na poli se křižují stopy zajíců. Polní cesta je vyzdobená bobulemi, transekt 500 m (dřín, kalina, dřišťál, šípky, ptačí zob, bezinky) – mnoho ptáků, 50 polních vrabců, 20 dom. vrabců, 10M pěnkav , 12 kosů, 15 kvíčal, 1 poštolka, 6 zvonků,

14. – 15. hod psí hřbitov – Mělník. Polní cesty, řidčeji lem. remízem, zemědělci ponechána lada s pol. plodinami – 5 koroptví na poli, schovávají se za hroudy a trsy trav, na zemi čtu četné stopy baž. a koroptví. Stopy koroptví jsou zmenš. baž., sníh ukázal i vzlet koroptve a zápas 2 MM – stopy blízko sebe a četná pírka okolo, 10 zajíců + 2 u Měl. Hejnko 50 čížků, přelet mezi poli, z remízku do remízku. Na suchých bylinách  desítky vrabců pol. Téměř na každé vys. bylině a keři a stromu něco sedí. Tak je důležitá veget. v pol. agrocenózách  

19. výprava: Krmítko

Pavel Švec, 5. 12. 2012

Jako kluk jsme týden co týden jezdívali s rodiči na chatu na Hradišťko pod Medníkem. A na ty doby vzpomínám velice často. Byl jsem v terénu ve Stodůlkách jako v Praze-vesnici a když jsem byl na chatě, byl jsem v přírodě. A čas vánoční byl báječný. Po dvacátém bylo volno až do počátku ledna! 4trnáctní dní prázdnin! To bylo procházek a výprav za zvířaty, byl jsem šťasten v přírodě. A také toho pozorování! Když byl sníh, a ten často býval, fascinovali mě stopy zvířat, a vzrušující to bylo za obnovy. Víte co je obnova? Tak kdo ne, je to čerstvě napadaný sníh v krajině, nejlepší je, když napadne v noci. Četl jsem z těch podpisů. Na zahradě byl bažant a zajíc, ale také kočka a kuna. A myšky, tedy spíše myšice. Vstával jsem dosti časně, hned po otci, vypil sem čaj a již jsem byl venku. Přečetl jsem si knihu na zahradě, knihu psanou tlapkami  a pařátky. Na zahradě jsme měli krmítko pro ptáky. Jaká je to báječná věc takové krmítko. Takto jsem se učil ptáky a měl jsem vždy s pozorování velikou radost. Létali tam opeřenci z několika biotopů ze zahrad, z polí, z lesa. Těch druhů! Zápisník se plnil záznamy, dnes banálními, ale tenkrát... tenkrát to byl výzkum! Krmítka jsem měl tři. Tři otevřená. Jedno na zahradě, druhé ve starém sadě (již jsem o něm párkrát psal), třetí v lese. Plnil jsem je koupenými zrníčky, v létě nasušenými klásky jitrocelů, různými plody. Na okolní stromy jsem věšel  lůj a lojové pamlsky (roztavený tuk+zrníčka a naplnit hmotou květináčky, kelímky, šišky, kokosové skořápky), jablka. Míval jsem i zavřená krmítka, která jsem dělal s panem Havlem v létě, z kokosu. Vydlabali do kokosu malou vletovou dírku pro malé druhy sýkor. No, takže jich bylo šest... V zimě jsem věšel jedno otevřené  a vedle něho druhé, kokosové. U každého páru krmítek jsem trávil hodiny. Sledoval jsem ptáky, kteří na krmítka létali, učil se rozeznávat samce a samice, psal časy kdy se jednotlivé druhy objevují, počty, frekvenci létání, rivalitu druhů, zda-li měli kroužky, jak se chovají po sebrání potravy z krmítka, jaká zrníčka nejvíce mizí... Byl to nádherné divadlo a v „době bezvideové, bezdévéčkové, bezinternetové, bezfejsbůkové“ pro mladého přírodovědce poučné. A být v přírodě a sledovat její děti přímo v terénu je studium k nezaplacení. A nakonec doporučení Pavla Švece – i na internetu dnes můžete sledovat krmítko přímo ze židle od stolu, ale víte co? Vypněte počítač, zvedněte hýždě a běžte ven pověsit krmítko pro ptáky z vašeho okolí. OTÁZKY A ÚKOLY:  1) Jaké druhy ptáků létají na krmítko?   2) Jsou tam samečci  i samičky? 3) V jakou denní  dobu tam létá njvíce opeřenců: 4) Mají ptáci kroužky a proč? 5)Jaká zrníčka nejvíce mizejí? 6) Kteří ptáci jsou agresivnější? 7) Jakým způsobem zpracovávají potravu?

                                                              image

18. výprava:   Brhlík

Pavel Švec 5. 12. 2012

Loupežník! Pirát! Hamoun. Jen se na něho podívejte! Jak je drzý, jakou má uličnickou pásku přes oko, jako pirát či lupič z dobrodružného románu. Když jsem sledoval ptáky na krmítku, po čase  „výzkumu“ jsem věděl, kdy na krmítko dosedne sitta, to je vědecké jméno brhlíka,Sitta europea. I to jméno sitta, je takové rebelské. „Sitta přilétl na krmítko na okraji zahrady... Objevil ho nedávno, když jeden klučina přijel na chatu, pověsil krmítko a naplnil jej dobrotami. Sýkory a mlynaříci, pěnkavy, zvonci  a kosi již okukovali tu věc. A těch dobrot tam! Slétli se ptáci z okolí a  mezi sebou si řekli, že je tu dobrá krmě. I loupežník Sitta už o něm věděl. Užil si ten vpád na prostřený stůl a užíval si přílet. Všichni se rozprchli až na jednu koňadru, která se do něho pustila. „ Ty hulváte jeden, to je pro nás všechny, je zlé období, mrzne a sněží a na každého musí dojít!“ Loupežník se lekl, nabral plný zobák slunečnice a odlétl. Ze sýkory si nic nedělal, tak mu káže Příroda, a že má černou pásku přes oko, za to nemůže, jako nemůže za to polidšťování, že každý, kdo má černou pásku přes oko, je lupič...“ Brhlík se krmí stylem hamty hamty, ať mám víc než tamty. Přiletí, dosedne, vyžene všechny přítomné a cpe se. Často jsem pozoroval jak do zobáku popadává jedno zrnko slunečnice za druhým, druhou stranou mu to vypadává zpět do krmítka...Pět, deset zrnek má v zobáku a odlétá pryč. Frrrrrrrrr, a ostatní ptáci, hurááááááááá, jdeme se najíst...Všimněte si i jiného způsobu letu než mají sýkory, mlynaříci, pěnkavy. Pak nemusíte opeřence vidět v barevném šatě, ale i podle siluety  a způsobu letu se dají lehce rozpoznati. Zkuste to. OTÁZKY A ÚKOLY: Zkus napsat nějaký příběh z ptačího krmítka do deníku

17. výprava:    Divočina za městem

Pavel Švec, 27. 11. 2012

Je veliký omyl se domnívat, že na výpravy musíš do Keni, Amazonie či k Protinožcům. Na přírodovědnou výpravu můžeš jít i kousek za město nebo ve své čtvrti jistě máš nějakou tu divočinku. Myslíš, že jsem se zbláznil? Ale ne... jen chci motivovat, abys odhodil školní tašku do rohu pokoje, oblékl se podle počasí do terénu, řekl tati, mami přijdu v tolik a tolik a to dodržet, zabalil batoh a vyrazil. Dodnes na to vzpomínám... jako malý a větší kluk jsem vyrazil s kamarády do starého lůmku plného života... Měli jsme tehdy partu stvořenou podle časopisu ABC, mladých techniků  a přírodovědců. Polovina z nás byla ve skupince přírodovědci a vedoucí má maličkost a u  techniků byl Jirka, se kterým kamarádím dodnes. To jsem bydlil od roku 1983 v pražských Stodůlkách. Byla to tenkrát ještě vesnice, staré Stodůlky, Luka. Lužiny, Velká Ohrada se ještě stavěla a nákladní Tatry se tam bořily do bahna jako na Sibiři. Také to tam tak vypadalo. Ze Smíchova se tam jelo hodinu autobusem. Ale v okolí starých Stodůlek byly kdysi malé lomy a lůmky, které si příroda brala zpět a tak tam vznikaly nádherné biotopy. Těch tůněk co tak bylo! Dnes je to velmi ohrožený biotop, protože je lidé ničí v domnění, že jsou to jen odpudivé stoky a nic víc. Těch čolků, ropuch a skokanů, potápníků a vážek! Sice v tůních sem tam byly pneumatiky, staré kastroly nebo stavební materiály...pet-lahve tenkrát ještě nebyly a igelitky či igelitové sáčky maminky praly, jak byly vzácné  a nedostatkové... , ale to čolkům a žábám nevadilo. Dnes ve Stodůlkách není jediný. Z močálů a tůní jsou kašny a připitomělá jezírka vandaly zničená, kde byly tůně stojí četné supermarkety, parkoviště a silnice... Divočina za městem je pohřbená do vzpomínek a starých deníků. Ale ne tak úplně. Mezi paneláky se objevilo mnoho druhů ptáků, vzrostla zeleň, přibyly druhy... Ale zmizeli zajíci  a bažanti... Vidíte jak se vše mění? Nyní do Stodůlek přijedu jednou za rok a vnímám proměny jinak... s větším odstupem času. Jen se dívat kolem sebe, třeba deset, dvacet let, milí badatelé! OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Máš nějako divočinu ve svém okolí? 2) Co je to divočina za městem, zkus na to odpovědět. 3) Jak se mění příroda před Tvýma očima? Ve Tvém okolí?

                                       

Také se vám někdy stává, že vás něco ovlivní na celý život?  Nějaké setkání s člověkem, který vás navede na cestu poznání, nějaká písnička, nebo článek? Článek.. V ábíčku, v časopise ABC, když se dal ještě číst, byl článek o polní cestě. Byla přirovnávána k tropické džungli. To víte, lidé tenkrát nemohli tolik cestovat jako dnes, ale ti kdo vycestovali  a byli schopní něco o tom napsat, tak psali nádherně. A mohli přirovnávat. A jak to souvisí s tou polní cestou? jednoduše. Byl jsem na druhém stupni základky a četl jsem povídání o polní cestě. Bylo to napsáno nevšedně, jako by to psal dvoucentimetrový člověk z pohledu nějakého hmyzu. A pak ten ččlánek byl vynikající a úžasný, vrhl mě přímo do džundle poznání... Zkus se někdy podívat očima mravence na tak běžné prvky v naší krajině jako polňačka

16. výprava: Cesta za městem

Pavel Švec, 27. 11. 2012

Obyčejná polní cesta za městem je plná života.. To se ví, že ne betonová, asfaltová či ta ošklivá zámková dlažebná. Jistě znáte tu polní cestu, dvě koleje a mezi nimi pás trávy. Po deštích je v kolejích voda. V kalužinách je mnoho života. Podívej se tam pořádně! Ptáci se v loužích koupou a pijí. Cesta je lemovaná okraji, které jsou plné lučních kytek. Na kytkách mnoho motýlů, dvoukřídlého hmyzu, blanokřídlých, v děrách  a norách na mezi žijí hraboši a myšice, mezi trsy trav běhají rejsci  a bělozubky. Krtek ryje krásné krtiny. Na cestě v blátě je mnoho stop, kopýtka a tlapky, i ptačí pařátky. Komu patří? Kresli. Maluj. Určuj. Piš do deníku. Sedni si na okraj cesty a pozoruj život. V každém ročním období, za každého počasí. A srovnávej biotopy kolem cest... jedna se točí v polích, druhá podél potoka, třetí okolo rybníka , čtvrtá vede lesem, pátá jde vesnicí. Mají různé povrchy, písčité, hlinité, hladké, plno výmolů a po dešti je v nich plno louží... Cesty jsou nesmírně zajímavé biotopy, pro mnohé živočichy je to džungle, kde mají své příbytky. A je smutno, když vidím, jak před očima mizí přírodní cesty pod tunami betonu  a asfaltu. To si raději boty očistím od bahna než by mě nohy bolely z tvrdého asfaltu

Naturam expellas furca, tamen usque recurret (Horacius) * Vyháněj přírodu vidlemi, ona se přece zas vrátí

15. výprava:  Za každého počasí vyraž!

Pavel Švec, 28. 11. 2012

Za každého počasí je v přírodě nádherně. Přírodovědec by to měl vědět. Pracuji venku a naučil jsem se mít rád každé počasí. Bavím se tím, jak lidé nadávají... fuj, to je hnusně, to je zima (v zimě), to je horko (v létě), a pořád jen lije (v době sucha), mělo by zapršet (v dlouhém období sucha)... lidé jsou stále nespokojení tvorové. Několik příkladů... moje slečna měla tenkrát volno jen o sobotách  a nedělích  a první nádherné víkendy změnily okolí Okoře v dálnici cyklistů a rádoby turistů. Všichni z Prahy vyrazili do přírody. Jezdil jsem tam i ve šmourných podzimních dnech na kole i pěšky a tatáž krásná cesta podél potoka byla liduprázdná. Klid. Ticho. Zdánlivý klid. Jak říkával můj strýček obměnitelné pořekadlo, že každý vůl umí vyrazit jen když je krásný jasný den... Ale i listopad umí být nádherný. Teplota okolo deseti stupňů, zataženo, ale neprší, všude ticho  a klid a mír. A mlhy. Miluji mlhu. Je tajemná, voní a umí s krajinou malovat černobílé obrazy. Bylo úžasné v jižních Čechách u Lomnice n. Lužnicí slyšet v mlze stovky hus a nevidět ani jednu. I po deseti letech na tu scénu často myslím. Krajinou táhnou hejnka pěnkavovitých ptáků, kvetou poslední květy, dají se nalézt ptačí hnízda a tak si dokázat jak jsme byli nepozorní, když je kryla na jaře hradba listů,  půda voní vlhkem, listí je již zcela dole a tak se můžeme naučit rozeznávat keře a stromy podle tvaru korun, větví, pupenů... I ten déšť je nádherný... krajina ztmavne, provoní se, do klobouku mi hraje mokrá symfonie... zaposlouchejte se do někdy do deště a odřekněte si prupovídku ze slavného českého filmu Na samotě u lesa... „chčije a chčije“. Základem je oblečení. Žádné značkové oblečeníaaddyyddaass  či  najk (to je kvůli reklamě), to je vám k ničemu, je barevné  a do terénu nevhodné a je pro městské týpky, ale napište si Ježíškovi nebo si přejte tzv. funkční prádlo (mooiirraa). Je tenké, v zimě  vhodné, protože nebudete nabalení jako mosambické baletky na Islandu. A vzhůru i v sychravém počasí do polí  a luk a lesů. Angličané mají přísloví... není ošklivé počasí, ale jsme jen nevhodně oblečeni. Oni o  tom něco ví, jen se podívejte na filmy z Anglie, stále tam prší  a mlha je na denním pořádku...

                                           

14. výprava:   Procházka, výlet, exkurze, výprava

Pavel Švec, 28. 11. 2012

Čtyři pojmy a čtyři rozdíly, které by měl znát mladý přírodovědec a umět vhodně používat. Každý člověk by to zřejmě vyložil po svém, ale jako milovník přírody bych to viděl takto. Procházka je kratší pomalejší chůze, která má osvěžit člověka a navodit pěkné pocity, odpočívá se. Na procházku se chodí s rodiči, s babičkou, jsme-li starší, s někým milým, většinou s opačným pohlavím. Slyšíte jak to slovo samotné je zvukomalebné? Vyslovte jej pomalu... p r o c h á z k a (většina z vás si to v duchu řekla, že ano? :)) ). Ale i samotní můžeme si vyjít na procházku. To pak můžeme přemýšlet  a dívat se kolem sebe, ale hlavně, jak potom chutná oběd či večeře. Procházka osvěží, chodím téměř denně a sám. A na procházce často vymýšlím témata na schůzky v přírodovědném kroužku nebo náměty ke článkům. Výlet je dlouhá vycházka s lehčím turistickým batohem, nesmí chybět mapa, naplánovaná trasa, vyznačené cíle, jízdní řády vlaků  a autobusů, často se jde hromadě, jde se za poznáním, je plánovaný podle mapy a předem známe turistické cíle jako je hrad, zámek či tvrz, ale i nějaká zajímavá přírodní lokalita. Častý cíl je vzdělávání se a vidění. Výlet je často jednodenní, ráno vyrazíme a večer se vrátíme. Procházka a výlet, to je poznání přírody-krajiny spíše jako celku, než nějaké bádání u rybníka, na louce. Na výletě není čas, protože by jsme nikam nedošli, na procházce bychom urazili slečnu, že se spíše věnujeme kobylkám a vikvím než něžnému pohlaví (pokud ovšem není střelená jako vy). Na poznávání  a bádání je spíše výprava nebo exkurze. Výprava, to zní vědecky a voní dálkami. Jeli na výpravu do Afriky, do Amazonie. Na výpravu jede nebo jde zpravidla větší skupina lidí mající určitý cíl. Najít vyhubeného živočicha, najít kongamato v rovníkové Africe nebo jet s přírodovědným kroužkem někam za poznáním. Výprava nemusí být do exotických zemí, výprava může být i za město, kdy se sebere pár kluků  a holek  a vyrazí si třeba do vytěžené  a zarůstající pískovny pozorovat ptáky, určovat kytky na louce, nají vzácné brouky či motýly. Batoh je plný určovacích klíčů, máme lupu, dalekohled, měřicí pomůcky apod. Jako kluk jsem často pořádal výpravy na chatě. Dnes to vidím jako úsměvnou kapitolu ve svém životě, ale věřte jak jsme byli důležití objevitelé, když jsme chodili za humna. Bylo to nádherné období, kdy nás bylo kolem deseti, kluci i holky, a hráli jsme si na cestovatele, objevitele, vědce. Zapisovali jsme vše, stopovali jsme se, objevovali... Bylo to báječné  a dodnes na to moc vzpomínám. Bojím se, že v dnešní době si takto děti hrát neumí. A od počítače to není ono. Nebo v počítači. My jsme měli bohatou fantasii z knih, ze vzácných dokumentárních filmů, z vyprávění dospělých. A zbývá nám poslední pojem z nadpisu, exkurze. Exkurze, to zní tak akademicky, ale ono tomu tak většinou je. Je to vycházka, výlet či návštěva za nějakým cíleným záměrem, studijním účelem či prohlídkou nějakého zajímavého místa. Exkurzi vede zkušený vedoucí, přednášející, učitel, profesor. Exkurze za zimujícími netopýry, exkurze za kroužkovatelem ptáků, exkurze do muzea, do Mořského světa, kde nám odborníci řeknou vše o chovu ryb obřích akváriích... 

Je jedno, kam se vydáš, mladý badateli. Hlavně se vydej. A jdi.Dívej se. Kochej se, plň svou duši zážitky a piš je do deníku. Nauč se mít rád sebemenší zákoutí přírody, sebeodpornějšího tvora, sebehorší počasí a zdolej svou lenost. Překonej je a staň se ochráncem přírody jen tím, že ji pro začátek nebudeš slepě ničit....

13. výprava:    Zbudov

Pavel Švec,  20. listopadu 2012

Slyšelo je jedno děvče z přírodovědného kroužku v pražské zoo, když jelo na schůzku vlakem dne 16. listopadu 2012 z Kralup nad Vltavou. Až ve středních Čechách se toto téma probírá. Veřejně. Seděli naproti dva postarší muži a nadávali na politiku  a pak se řeč stočila na Zbudov. Sršela sprška nadávek na ochránce přírody, na ty blbce, co nechtějí povolit stavbu silnice pro těžká nákladní auta přes unikátní louky Zbudovská blata. Tato rozlehlá podmáčená louka je cenná již jen proto, že je tak rozlehlá a je jako celek unikátní. Na jaře tu hnízdí mnoho vzácným ptáků a v zimě tu stovky ptáků zimuje. Je to takové malé ornitologické safari. A rostlin je zde také mnoho druhů, taxonů..Navíc je chráněná. K čemu tedy jsou rezervace? Začali, že pro pár žab se lidé dusí v okolních vesnicích, kvůli nějakým čolkům, které tam ochránci přírody schválně nanosili, aby dokázali výskyt nějakých vzácných druhů, nějaké kytky, se nestaví silnice, která by zlepšila dopravu v kraji. Ještě, že jsem tam neseděl já. Toto mě dokáže pěkně vytočit jak nějací lidé reagují na ochranu přírody a tudíž i svého životního prostředí.. A takových lidí je mnoho. A mě rozčiluje ta bezmoc, že proti zájmu velkých firem  a peněz se nedá bojovat. Věděl bych o jednom léku, avšak čistě hypoteticky. Pro takové lidi bych nastavěl hotely u velikých továren a u dálnic. A tam bych je poslal na dva tři týdny na dovolenou. Bazény, turistické značky na procházky, sportoviště bych nacpal do bezprostřední blízkosti drnčící dálnice. A měli by i výhledy na protihlukové zdi  a na kamiony, stovky kamionů vozící zboží made in China  Ať si odpočinou. Již slyším ty stížnosti, že se tu nedá odpočívat a žít. Ccete někam jinam? tak šup k jiné dálnici, továrně či letišti... A ještě pokračovali, ti hloupí muži, že ty *** žáby a *** čamráci ať se odstěhují o dva metry dál, když jim to vadí. Ale ty organismy tam žijí! Mají tam domovy. Nory a hnízda a mláďata! Je to jedno z mála stanovišť, kde mohou ještě žít! A my máme právo zničit těm všem živočichům a rostlinám jejich domovy? Přál bych ze srdce těmto pánům a jim podobným, aby inženýr Krtek nebo doktor Čolek navrhli dálnici přes domy těchto lidí a na vysvětlenou jim říci, promiňte, ta dálnice tu být musí, zbouráme vám dům a zryjeme zahradu jenom proto, že si tu zkrátíme cestu do práce... Jak by jim bylo? Znova opakuji, že až bude mít každý strom, každá tráva, chřástal, káně svojí cenovku a člověk bude muset platit, rozmyslí si to. Nejsem z těch, kteří vždy chtějí překazit nějaké stavby, protože i lidská činnost podporuje mnohdy navýšení druhů v krajině, ale tato stavba je nesmyslná a naprosto zbytečná.  V bývalém areálu MAPE ať se dřevozpracující závod vyroste, ale do areálu vede železniční vlečka. A obnova železnice by jistě stála méně peněz, nezatížila by krajinu ohyzdným zjevem a ptáci by mohli v klidu hnízdit dál. Podporujme vlaky a omezujme kamiony. 

12. výprava:   Chyť mě, chovej mě, ale dej mi co potřebuji, nebo se na to vyprdni...pardon, vykašli...

Pavel Švec, 19. listopadu, 2012

Podivný nadpis, co si myslíte? Nebojte, vysvětlím. Na toulkách v přírodě každý badatel dostane nápad, který však nemusí úžasně vypadat pro živočicha, kterého se to týká. Nebo jdete-li kolem zverimexu a hle,dostanete okamžitý nápad... mamííí, tatííí, já to chci, já chci zvířátko. Aby rodič měl klid, tak vleze do obchodu a již dítě v ruce třímá krabičku s nebožátkem, se kterým kolikrát ani nevíte co je, kdo je, co žere, co potřebuje k životu. Ale mít ho musíte. Nebo z toulky v přírodě domů donese brouka, stonožku, ještěrku či myšku. A co s tím? Mít či nemít? Sebrat či nesebrat. Když koupíme zvíře v obchodě, je to bohužel věc a mnozí  s ním tak zacházejí. I takzvaní milovníci zvířat. A vše je legální. Na zvíře odchycené ve volné přírodě se vztahují různé paragrafy, zákony a směrnice. A měli by se dodržovat. Ale co když chceme něco sledovat  a zkoumat? Jak to udělat? Při četbě knih o přírodě, například od pana Dobroruky nebo Durrella  se dočtete něco o chovu zvířat z venku. Pozoruj  a zkoumej. Nic se v přírodě nemá chytat a sbírat!!! Ale... Povím vám co jsem slyšel v pražské zoo od jednoho předního chovatele plazů a vy si udělejte obrázek. Při jedné přednášce, na které jsem byl, jsem slyšel jednu moudrost... Jako malý kluk, povídal chovatel, jsem chytal čolky a žáby, ještěrky, slepýše a hady a doma jsem je choval. Nejdříve jsem načetl literaturu, a pak jsem vybudoval řádné chovatelské zázemí a živočich z přírody do něho dal. Vše jsem zapisoval, sledoval zdravotní stav, a když jsem viděl, že zvíře neprospívá, pustil jsem ho. Ale čím déle jsem živočicha udržel, tím lépe, deník se plnil údaji. Později jsem zvířata i množil. Když přeci jen něco pošlo, byla to má chyba, a byl jsem z toho smutný hodně dlouho, a já! udělal někde chybu, která se příště neopakovala a zvíře přežilo. Na těchto zvířatech jsem si vypěstoval lásku k přírodě a nyní zachraňuji plazy celého světa. Ale tenkrát byli čolci v každé louži  a mraky... Tak nějak jsem si  to zapamatoval a je na tom veliký kus pravdy. Je jedno, zda přinesete zvířata ze zverimexu (dnes trapně z angličtiny petcentra, obchod s domácími mazlíčky - obrazně, lidé milují své psy a klidně by vystříleli vlky, milují kočky a nosí pravé kožichy ze šelem) nebo je chytnete  na louce či v lese, ale musíte přistupovat k této činnosti velice a ještě jednou velice zodpovědně. To co vám dá takový střevlík ve vámi udělaném insektáriu, to vám příroda těžko poskytne. Střevlík se mihne a zdrhne a aspekty (rozuměj pohled na něj) jeho života uniknou jako pára nad hrncem. Ve správně zařízeném  a dobře umístěném „hmyzím domečku“ střevlík bude žít jako venku v divočině trávy a polní cesty. Budete pozorovat v kolik vstává,  kolik jde spát, jak si najde kořist, jakým způsobem loví... Co je však důležité, že po skončení pokusu střevlíka opět živého vypustit zpět na svobodu. Doma jsem si tak nechával hmyz okolo měsíce. Jakmile vám rodiče, milí badatelé,  budou neustále připomínat nakrm zvíře, ukliď po něm, sundej ho ze sluníčka apod.,  netrap ho  a raději pokus ukonči, protože  k tomu nemáš cit. To musí jít ze srdce... nejdříve se nají chované zvíře a v čistém prostředí a pak se najím já... to je zásada chovu, na kterém nám záleží. A není rozdílu, zda je to „obyčejná“ andulka či potkan, nebo čolek či střevlík. A velmi důležitý je závěr tvého pokusu, záznamy a co jsi z toho vytěžil pro tvé vzdělávání o přírodě, případně o tom napsat do školního přírodopisu nebo do deníku, aby jsi se  svým pozorováním pochlubil třeba na přírodovědném kroužku. Dobrý vedoucí to jistě ocení.

Čtu hodně a stále o přírodě. Čtu knihy vědecké, čtu přírodní prózy, které psal úchvatně Tomeček  a Vrba, čtu knihy o zoologických zahradách. Ty jsem louskal převážně v dobách dětství a dospívání. Zoologická zahrada byla pro mě organizace, kterou jsem obdivoval. A nyní mám své jisté pochyby, zdy by měly být, zda by měly existovat. Mám pro to mnoho důvodů. Moc jim nevěřím. Přemýšlím, zda mají opravdu smysl. Zda vychovávají lidi k úctě k přírodě. Zoologické zahrady se pyšní miliony návštěvníků v roce, ale to otrávené množství dětí, které tam pobíhají jen tak bez zájmu a mnohé paní učitelky i páni učitelé, kteří nerozeznají koně od osla, mi také důvěry moc nedají. Přírodovědci jsou často bráni jako blázni, jako méněcenní  občané a také podle toho výuka přírodopisu ve školách vypadá. Ano, jsou výjimky, a těm moc děkuji. jsou výukové programy v zoo, jsou zábavné pro děti  a dospělé, ale to je jen obrovská reklama velikých firem, které většinou bezohledně ničí přírodu a pak dají pár haléřů na její obnovu z obrovských zisků. Je to směšné. Proto raději se snažím nemyslet na tyto věci, které stejně neovlivním, anebo tak minimálně. A tak raději jdu ven, do naší přírody, kde si čtu Vrbu, Tomečka a Nového, protože takovou literaturu již dnes nikdo nenapíše. Dívám se do krajiny a zažívám znova a znova to, o čem se píše v těch knihách... Jak to vidíš, ty, mladý přírodovědče?  Zodpověz si otázku... máš dva roky starý mobil, funguje, chceš za každou cenu nový, když ho má většina Tvých spolužáků? Tady je odpověď na to, o čem jsem nyní psal...

11. výprava:   Narušená místa

Pavel Švec, 19. listopadu 2012

Jako malý luk jsem to vždy těžko nesl. Vykáceli les. Rozorali louku. Pokáceli stromy. Vyhrnuli buldozerem starou zahradu. Byl jsem smuten. Zároveň však to byla učebnice ekologie. Sukcese. Disturbance. Pěkně lidově to zničili  a dali tomu na zadek. Mnohé odborné výrazy jsem se naučil později, protože mě to začalo vše zajímat čím dál více a chtěl jsem všemu rozumět. Disturbance je zničení.Sukcese je obnovení z bodu nula (jen holá zemina) do stavu lesa, kde vrchol toho všeho je za 300 let prales a tomu se říká klimax. Klimax je nejvyšší stádium obnovy a již se rostlinstvo příliš nemění. Třeba Boubínský prales je klimaxový, Žákova hora apod. Zkrátím to pro počínající badatele zkrátka to zničené příroda sama zacelí a rostliny se postupně vyměňují  od merlíku a lebedy po buky, jedle a smrky. Ale člověčí život je krátký a snaživá píle člověka obrovská a tak tři, čtyři sta let čekat nevydržíme. Pokus se tedy sledovat na tobě známém místě, jak se krajina mění, jak zarůstá vykácený les, zaroste opět pole a bude z něho louka. Jako kluk jsem jezdíval na Hradišťko pod Medníkem a bylo mi líto vykáceného lesa. Bylo mi deset, dvanáct let a díval jsem se rok co rok na to, jak se mění druhová skladba rostlin, ptáků, hmyzu. Jak mýtina zvolna zarůstala, těch květů co tam bylo a toho hmyzu a těch ptáků! Ve vysokém lese toho tolik není jako na pasece! Někdo vyhrnul veliký dlouhý pruh země. Zbídačená země. Omyl. Nastoupila armáda rostlin tzv. r- stratégů, tj. rostliny málo druhů velké počty a zacelily tu „poušť“. To jsou ty merlíky a lebedy, pak pampelišky, později i první břízky... Do lesa vjely těžké stroje a vyhloubily koly obrovské rýhy, vrásky země. Hrůza. Děs. Rok, dva je to ošklivé, ale záhy je to plné života, pro mnohé živočichy nepostradatelné biotopy. Nejvíce vstavačů, rosnatek, kosatců, orchidejí, roste tam, kde tanky ve vojenském prostoru udělaly rýhy a nejvíce obojživelníků, vážek  a jiného hmyzu tak, kam dopadly cvičné granáty. A tak se někdy dělá ochrana přírody. Za velké peníze se vyhodí do vzduchu sem tam nějaká tůně, sebevražední jezdci na čtyřkolkách dělají rýhy a terénní tatry hloubí krátery v lesích  a loukách. A pak se jen počká pár let a je to. Ale musí se to dít pod dozorem ekologů a přírodovědců, protože se mohou napáchat značné škody tam, kde je již příroda zabydlená. Vše to zní jednoduše a příroda je ve své podstatě jednoduchá. Jen má své složité zákony a musíte jí dát plnou moc... OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Najdi si v místě bydliště nějaké narušené místo  a po několik ho sleduj. Hlavně vytrvej, výsledky ti ukáže čas.. 2) Nauč se poznávat ruderální (rumištní) rostliny. 3) Do deníku si zapiš odborné výrazy, které se ti mohou hodit, až budeš pronikat do tajů přírody.

Natura duce errare nullo modo possumus (Cicero) * Pod vedením přírody nemůžeme nikterak pochybit

10. výprava:    Co nosíš na botě? Na sobě?

Pavel Švec, 19. listopadu  2012

Udělej si zajímavý pokus. Budeš potřebovat ujít pár kilometrů, mít boty s hrubou podrážkou, jeden květináč, starý nůž, či klacík na dloubání  a seškrabování bláta z bot. A nyní začni pokus. Vydej se na vycházku. Po vycházce v přírodě si pořádně očisti boty, tedy spíše podrážku. Nejlépe za deštivého dne nebo po dešti, kdy je takové pěkné blátíčko venku. Zeminu se vším co na podrážce máš, oškrábej a vlož do květináče a zalévej. Čekej co ti z bláta vyroste. Pokus můžeš obměnit, že vyklepeš i oblečení, které máš na sobě a přidáš to k obsahu z bot. Druhý způsob jak dostat zeminu z bot, je odmáčení. Ale raději popros rodiče, aby ti pomohli. Odmáčej podrážky ve vodě, nemusí jí být moc a přidej to do substrátu, zeminy, kterou napřed vypálíš za pomoci rodičů, ať se nepopálíš, v troubě, aby jsi zamezil vyklíčení nežádoucích rostlin. Žár v troubě zničí veškerédiaspory, semínka, které by ovlivnila pokus. Tak, a nyní smíchej blátíčko z bot se vypáleným a zchladlým substrátem. A čekej pár dní. A zjistíš zajímavé věci. Pokus je vhodný pro terénní mladé přírodovědce, kteří se nebojí chodit do přírody všude možně i nemožně.  Zde se může očekávat veliký a rozmanitý počet druhů. Ti, co se vozíte do školy sem tam autem nebo městskou dopravou či nebo chodíte jen po asfaltu, pravděpodobně bude počet rostlin malý. Tak šup do bláta a do deště a do pole a lesa! OTÁZKY A ÚKOLY: 1) Proveď výše popsaný pokus a zapisuj do deníku vše, den po dni. Fotografuj, kresli, počítej. 2) Srovnej takto cestu do školy, na vycházku s rodiči, nebo když jdeš volně sám. 3) Udělej si závěr do deníku, co dokazuje tento pokus.. 

9. výprava:    Jak se pohybovat v lese

Pavel Švec, 12. listopadu 2012

Jdu ven. A chci něco vidět. Zabalím si batoh, vezmu si obzorku, to jest dalekohled, určovací knížky na téma, co chci dnes pozorovat, nějakou svačinku  a pití dle ročního období  a vyrazím. Mám v plánu jít do lesa. V lese je vždy příjemně. V létě v něm není takové horko a v zimě stromy tlumí mráz a chladný vítr. Ale na co se v moři stromů zaměřit? Jdu-li do lesa na ptáky musím bát smířen, že jich moc neuvidím. Ne, že by v něm nebyli, oni v něm jsou a docela dost, ale nejsou moc vidět. Měl bych znát jejich hlasy. A ty jsem se učil již od dětství. Pamatuji si na to docela dobře a jako by to bylo nedávno. Chodíval jsem se učit k profesorům Havlovým a oni měli LP desky, takové ty černé talíře (pro malé badatele, rodiče je budou jistě znát) a na nich byli nahraní ptáci. Nebo na ornitologickém kroužku nám je vedoucí přehrával z kotoučového magnetofonu. Všeho bylo tenkrát málo, a tak jsme si toho nějak více vážili. Jako svátost jsem přinesl „elpíčka“ domů a poslouchal je a nahrával do „volkmenu“ a při ježdění do školy jsem si hlasy přehrával  a učil se. A naučil se je dobře, myslím tedy. A tak jdu-li nyní do lesa, dívám se sluchem. A vím, co mi létá nad hlavou. Jsem spokojen a tak se mohu věnovat něčemu jinému. Třeba poznávání stromů  a keřů. Deník  a skicák se mi plnil kresbami, v antikvariátech nakoupil jsem knihy a učil se dřeviny. A učím se je dodnes. Ono je toho v přírodě tak trochu všeho moc. A hmyz. Toho je v lese více než dost a těch skupin! A tak jsem ležel v atlasech a ležím v nich dodnes. Zato savce v lese  moc nevidíme. Vysoká  a černá zvěř prchne, šelmy přes den spí a myšky jsou v norách. Tak co v tom lese vlastně dělám? Procházím se tiše, velmi tiše, poslouchám a zastavuji se, abych lovil šumy a hluky, a zpěvy a bzukoty. A vůbec nejlepší je, někam v lese dojít, na nějaké pěkné místečko, sednout si a čekat. Potichu si dát svačinku, čaj, případně si číst, naslouchat a čekat. A to se budete divit! Myšice a norníci vylezou na povrch a vy se budete na ně dívat jak běhají v podrostu a shánějí potravu  a hrají si, honí se a větří dobroty i případné nebezpečí. Kosi a pěnkavy sbírají potravu při zemi, brhlíci a šoupálci kloužou po borce stromů, po té mrtvé kůře dřevin. Přeletí vosa nebo sršeň, ti se dají rozeznat i podle bzukotu a jinak zní i bzučení včely, čmeláka nebo mouchy. Vidíte, i to máte jako námět na pozorování či lépe poslouchání. I nějaké vážky v lese létají, šidélka, šídla a jako vosy černožlutí páskovci. A z dvoukřídlých  jsou velmi zajímaví roupci, větší dravé mouchy, které loví za prudkého letu a pak kořist konzumují na pařezu či na kameni. Nebo na mém klobouku. Na pasece se na slunci vyhřívají zmije a ještěrky. A mouchy mnoha druhů a věřte, mnohé jsou zbarvené jako drahokamy. Zkuste se naučit rozeznat pár druhů a pak již neřeknete, jé, fuj moucha. Každá má jiný ontogenetický vývoj (život jedince od narození, vylíhnutí po jeho skon), jinou aktivitu, a i když jsou někdy dotěrné, jsou svým způsobem nádherné. A co houby? Mraky druhů! Nejenom ty jedlé, které sbíráte na jídlo, na výbornou bramboračku od babičky, ale těch co rostou na mrtvém dřevě, ty, co vypadají nejedle, někdy odpudivě, někdy jsou malinké či nesmírně páchnou nebo voní po mandlích. A jak dobré jsou lesní druhy ovoce, na které již dnes zapomínáme. Je mi smutno, že téměř nejsou vidět děti ani dospělí, že by si nasbírali maliny, ostružiny, voňavé jahody. Ano, lidé trhají borůvky ty se dají prodat na trhu, ale to je spíše drancování hřebeny a po takovém nájezdu zbudou jen holé větvičky borůvek smutně trčící pod korunami stromů. Abychom v lese něco viděli, mé vyprávění shrnu do několika závěrečných vět. V lese se musíme  naučit chodit potichu, nekřičet, příliš nemluvit, tak trochu si hrát třeba na kunu nebo na lišku. Na sobě mějte nenápadné oblečení a ne nějaké křiklavé, jak dnes vyrábějí mnohé oděvní firmy. Dojděte si na nějaké pěkné místečko, kde je dobře vidět a kde je více lesních prvků (paseka, kol teče potok, vidíte na padlé stromy, na lesní velikány), sedněte si a čekejte. Herci lesního divadla přijdou k vám. Já to také tak dělám. Pak vidím na vlastní oči nebo ve sklech běhat desítky norníků rudých, našich nebarevnějších lesních myšek, viděl jsem takto lasičky a kuny, černou zvěř nebo-li divoká prasata, srnu se srnčetem, lovícího roupce, ještěrku jak se blaženě vyhřívá na kameni  či na pařezu, mladé ostříže učit se létat, hadovku smrdutou a jak se na ní střídá defilé muší droboty... OTÁZKY A POZOROVÁNÍ : 1) Najdi několik jiných výrazů pro dalekohled. 2) Nakresli si do deníku různé druhy stromů  a keřů, které najdeš v lese. 3) Je brusnice borůvka, brusnice brusinka mech, bylina nebo keř? 4) Kteří naši přírodovědci a spisovatelé psali o lese? 5) Pod různými druhy dřevin klíčí semenáčky, podívej se pořádně pod nohy.

8. výprava:   Štěstí létá nad vrcholky stromů

Pavel Švec, 13. listopadu 2012

Napsal jsem před pár lety „do šuplíku“ román o jednom lesníkovi, myslivci  a ochranáři. Hlavní hrdina byl osamělý hajný, který se stáhl z civilizace, kterou moc nemusel, žil v lesní hájence se dvěma psy. Nezahořkl na městský život, i když ve městě nikdy nežil, ale raději žil na samotě a užíval si soulad s přírodou a krajinou, nebál se lidí, ale moc je nevyhledával, pomáhal jak zvířatům v lese, tak i v záchranné stanici pro divoká zvířata, lesu samotnému, pomáhal i lidem, když jeho radu  a pomoc potřebovali. Zklamán lidmi se uchýlil k životu ve dřevěné lesovně, kde tikaly nádherné šišky s kukačkou, voněl lesní med a sušené bylinky, které si sám sbíral. Dodržoval české zvyky a svátky a ctil tepot a šepot lesa. Ačkoli v chalupě chyběla žena, měl uklizeno, uměl si uvařit a postarat se o sebe a čisté košile mu záviděli ostatní revírníci, když chodil na myslivecké zábavy. Psal knihy o přírodě, do kterých dával celé své srdce a moudrost a lásku a úctu k přírodě. Ale jednou přišla na stáž studentka, která dělala práci na tetřevech v jeho revíru. Vzplanul k mladé ženě láskou, ostatně jako každý představitel silnějšího pohlaví. Ale krutý osud opět zasáhnul, dívka umřela v lese, když utekla z nemocnice, a když umírala lesníkovi v náručí, tak tichým hlasem řekla... „Josífku, víš, že štěstí létá nad vrcholky stromů...?“ Lesní temnota, lesní zpěvy a vůně vynesla dívčinu duši nad koruny stromů... A jak to v životě bývá, je nějaký náhlý zlom, který člověka obrátí, nebo mu obrátí celý život. Josefovi pak zkřížila cestu další žena, která utekla od nesmírně žárlivého manžela,a sedmiletou dcerkou, která v něm nalezla oporu a později i otce. Oba se pak zasloužili o vznik rehabilitačního komplexu pro pohybově postižené lidi, zvláště pro děti  a mládež,  který se nacházel v jeho revíru a jmenoval se Vesnička NAVERO. Naše Velká Rodina...

Ani nevím, proč jsem tento příběh napsal, ten děj mi nějak plynul sám. V té době jsem neměl ještě počítač a tak je to pět set stran rukopisu. Možná to jednou přepíši, možná ne, ale ta věta, že štěstí létá nad vrcholky stromů, mě napadla právě v lese a nikdo mi neumřel v náručí. Možná přemíra pěkných zážitků, radosti, že v lese i v jinde jsem viděl mnoho pěkných věcí, nebo radosti, že jsem opustil své původní povolání v gastronomii a nastoupil jsem do pražské zoo. A byl jsem tím, co jsem chtěl v životě dělat. Něco se zvířaty, s přírodou, s ochranou přírody a krajiny a později i s dětmi. Již dávno jsem chtěl založit  a vést přírodovědné kroužky. A povedlo se. Mnohá témata vymýšlím v lese nebo téměř vždy někde venku na procházce nebo na výpravě... Štěstí létá nad vrcholky stromů, jakýsi atavismus, člověk jako tvor jako každý jiný potřebuje žít v přírodě, v zeleni. Beton, asfalt, les pouličních lamp mu dobře příliš nedělají. Nervozita, spěch a stres již od dětství mnozí zažívají. Civilizace na nás tlačí  a válcuje nás, drtí. Dospělí, a bohužel i děti. Je mi líto dětí, které dnes nemají dětství. Moderní hračky berou malým človíčkům, tedy i vám, mladí badatelé, mnoho radostí z dětství. Nezavrhuji televizi, jsou u v ní pěkné dokumentární filmy o přírodě,  počítače a internet, to v žádném případě, vždyť i já vás „nutím“ se dívat na „net“, že v něm naleznete mnoho poučení (a skromně i já se na strixu snažím předkládat vám zajímavosti), ale ven do přírody, to přirozené venku chodit, hrát si, to dnes chybí. Škola i rodiče vyvíjejí tlak na učení, malé děti jsou trápeni na cizojazyčných školách  a gymnasiích... Za tři roky přírodovědných kroužků jsem často slyšel... rád by dál chodil, chodila, ale nestíháme školu, má toho moc ve škole, musí  dělat zkoušky na víceleté gymnásium... Štěstí létá nad vrcholky stromů, to je zastavení se v tom spěchu za něčím, co kolikrát ani nepřinese žádné uspokojení a žádné štěstí.. Čím více máme, tím více chceme a nekoukáme se kolem sebe, nedíváme se i na jiné obyvatele naší planety. Milujeme přírodu a zvířata, ale jen taková banalita, jedna jediná z mnoha.... malé město, předměstí Prahy, patnáct hypermarketů v jednom chumlu. Všichni mají to samé zboží. Ekonom to vítá, zlevní se a je všechno. Ale to, že na loukách  a ruderálech (to jsou taková ta hluchá místa trávy a skupin keřů za městem či mezi bloky domů), kde žije mnoho druhů zvířat a roste mnoho druhů kytek, to již nikdo nevidí. Vyhnali jsme je a zabili. To zboží je téměř jen  a jen z Číny a nevydrží téměř nic. Dva měsíce po vánocích dvě třetiny hraček skončí v kontejnerech na odpadky. Pozlátko byznysu... i my badatelé, zastavme se v hypermarketu a podívejte se kolik dětí zálibně hledí do přepestrých regálů s cetkami. A pak to porovnejme kolik dětí běhá s deníkem a zápisníkem po louce a určuje si pro radost květiny a motýly. No, a máte další námět na pozorování, A rodiče často říkají, broučku, tohle tě v životě neuživí, peníze mít nikdy nebudeš... Nemyslete si, i já jsem to tak měl a prošel jsem si tím. V patnácti, sedmnácti jsem od rodičů slýchával, Pavlíku, ale tohle není normální, abys běhal po lese s dalekohledem a psal si nějaké čamráky do sešitu. A ty brebery doma, fuj, vyhoď to! Uznávám, my přírodovědci jsme tak trošku jiní a praštění. Učit se ano, to je důležité, a školu v žádném případě neflákejte,  ale najděte si radosti v přírodě kolem sebe a zadívejte se někdy v lese do korun velkých stromů. A choďte ven a dívejte se kolem sebe!!! To je rozkaz :)) :)).

                                     

Podvečer u Malé Stříteže, foto Pavel Švec, 2012

7. výprava:   Vývoj poznávání přírody aneb jak máme přírodu rádi

Pavel Švec, 13. listopadu 2012

U každého je to jiné jak se dostane k lásce k přírodě. Děti musí především něco zaujmout. 1) Zaprvé je to dáno do vínku jedince. Buď k přírodě a zvířatům mám vztah nebo ne. S tím ic nenaděláte. Někdy to přijde ve třech letech, někdy v deseti, někdy v patnácti. 2) Může se láska a úcta k přírodě zrodit v rodině. Často se chodí na výlety, na procházky a hrají se různé hry. Ale tak důležité to není, to vím ze zkušeností. 3) Knihy jsou velmi inspirativní a na ně nedám dopustit. Nemyslím tím ze začátku odborné knihy, ty přijdou vzápětí, ale myslím tím přírodní a přírodovědnou beletrii a prózy a hlavně dětské knihy o přírodě. V dnešní době se jich píše velmi málo a tak je dobré navštěvovat antikvariáty. A co  a koho máte hledat? Tak malá procházka. Jmenuji Karla Nového, Aloise Mikulu, Jaromíra Tomečka, Josefa Vágnera, Jiřího Andresku, Ludvíka Muhlsteina, Miloše Zapletala, Jana Obenbergera, Zdeňka Veselovského, Míla Pašu, Vitalije Biankiho, Geralda Durrella, E.T. Setona, Wlodzimierze Puchalskiho a mnozí další dokázali totiž psát i pro děti. I časopis ABC kdysi byl velmi zajímavý. Polovina celého čísla byla o přírodě a druhá o technice. Články byly delší  a poučnější.A dnes je to plné mobilů, počítačových her a o přírodě zlomeček. Výhoda je jen ta, že abíček je tolik, že se ani vše neprodá a jsou zavalené pulty a dříve se na každé číslo stály dlouhé fronty. Dobře napsaná dětská kniha o přírodě a zvířatech má dítě vylákat z dětského pokoje ven za humna... Co jsou humna? Mají podnítit fantasii a touhu poznání. Buď jsou to příběhy jednotlivých zvířat (např. Bianki, Andreska, Mikula, Nový) nebo toulky do naší přírody /našeho pásma/ (Tomeček, Zapletal, Muhlstein, Paša), výpravy za exotickými zvířaty (Vágner, Veselovský, Durrell, Seton, Mareš). Četba ovlivňuje fantasii, dává pocit sounáležitosti s autorem, s dějem. U mě to tak bylo. S Vágnerem jsem chytal pakoně a zebry pro zoo Dvůr Králové, S Tomečkem se mazlil s příběhem a popisnou květnatou češtinou knih, když psal o banálních věcech dlouhé záživné stránky, s Muhlsteinem jsem sjezdil jižní Čechy za ptáky, S Karlem Novým jsem žil s ledňáčky a lišákem, s Andreskou s vydrou  a labuťáčkem, se Zdeňkem Vogelem krmil hada německým ovčákem  a dověděl se něco o plazech, s Marešem pátrám po bájných zvířatech  a mantikorách,  z Veselovského jsem si bral erudovanost, vědu o zvířatech napsanou velmi lehce, přesto to bylo plné poznatků, dr. Obenbreger mě vtáhnul do života hmyzu, Václav Cílek do krajiny, Václav Větvička do botaniky a naší vlasti, Mikula a Komárek mě poučili o naší zvěři, Volf a Felix do tajů zoologických zahrad, Kholová do našich přírodních rájů... A pak mnoho odborných publikací... 4) Je důležité mít někoho, kdo vás k přírodě povede. Zapálený rodič, seznámení s myslivcem, vedoucí kroužku, pan učitel, starší kamarád, dobrá parta kluků  a holek, starší člověk, který má čas se podělit o zkušenosti. 5) Mnohé dokumentární filmy mohou být inspirativní. Desítky let již tradičně na České televizi ČT 2 každý pátek je uváděn dokumentární přírodopisný film. Dodnes vzpomínám na doby na Hradišťku pod Medníkem na chatě, když jsem s manželi Havlovými rozebíral poznatky po zhlédnutí snímku. To jsou dary, které nikde za peníze nekoupíte. Dnes to jsou většinou filmy o dinosaurech, na kterých se děti učí poznávat živý svět, pak Jakub Vágner a jeho ryby dokáží vtáhnout do světa poznání. To jsou vlastní zkušenosti z přírodovědného kroužku. 6) Návštěvy přírodovědných kroužků může též formovat mladé přírodovědce. Je-li vedoucí dosti zapálen pro tuto oblast poznávání, může se jeho zapálení přenést na ty, kteří na schůzky chodí. Správná motivace dokáže divy. Je jasné, že ne každý bude vědec či badatel, ale již to, že se na svět dokáže dívat očima přírodozpytce, je úspěch , a že se nebudou zbytečně ničit přírodní stanoviště, mravenčí kopy, sršní hnízda, vylévat na zahrady herbicidy, aby zničily vše, aby zůstal jen anglický trávník, to je již úspěch. 7) Návštěva zoologické či botanické zahrady, případně musea může vyvolat zájem  a pokračovat v něm. 8) To je nejdůležitější ... ta láska a úcta k přírodě musí jít ze srdce a z duše a z vnitřního přesvědčení, ne pro oči rodiče, učitele, vedoucího kroužku apod. Také vás nikdo nesmí  a nemůže do něčeho nutit. Musíte vědět co chci, jaký obor se mi líbí, a že se chci o to zajímat. Narozeniny, jmeniny a vánoce často „prověří“ jak jsme na tom s láskou k oboru. Kdybych mluvil za sebe, vždy jsem si přál knihy, knihy a knihy, dalekohled, lupu, zelené oblečení do terénu. Později jsem každou volnou korunku utratil za knížky. A činím tak dodnes. A tak to je, milí mladí badatelé ... 

Natura non facit saltus * Příroda nedělá skoky

6. výprava:   Co se děje pod kamenem

Pavel Švec, 6. listopadu 2012

I ve městě, nebo na malé zahrádce můžeš mít kousek vlastní přírody. Malou soukromou zoologickou zahradu. Všude něco běhá  a skáče a ty to nevidíš? Tak si to voně chyť. Navíc napomůžeš i větší biodiverzitě ve svém okolí.Vezmi větší kámen nebo starou cihlu a polož jí volně do terénu. Kámen nebo starou cihlu proto, že jsou v přírodě nenápadné a lépe zapadnou do okolí a nebudou tolik na očích nenechavcům.Takový pokus můžeš udělat i v parku, na dvorku, na zeleném pásu u chodníku. Když bude kámen z blízkého okolí, nikdo ho většinou nevyhodí někam pryč. Počkej pár dní, lépe týdnů a pak se pozorně podívej. Opatrně zvedni kámen a sleduj, co se stane a co se děje.. Je tam mnoho živočichů v mnoha druzích. Doporučuji mít po ruce fotoaparát  a odkrytou plochu ihned nafotit. Pak i lépe určíš obyvytele podkamení. Jací živočichové tam budou? Napovím ti.. takoví, jež se bojí světla... tzv. temnobytní živočichové. Ostré světlo je vyplaší a nutí je se skrýt. Většinou jsou to živočichové noční, kterří vylézají až po setmění...Pak opět kámen opatrně vrať zpět na místo a neboj se, když to uděláš opatrně, nájeníkům se nic nestane, jsou přizpůsobení tomuto prostředí. Jak? Na to přijdeš určitě sám a podívej se na otázku č. 5. Ještě bych tě rád upozornil na to, že lidé do přírody naházejí mnoho odpadků, ale některé se tak sžijí s okolím... třeba kolik života je pod starým vyhozeným kobercem v lese. První rok nevypadá dobře a do přírody nepatří, to je jasné, ale za deset let je pod ním takového života... Již mockrát jsem to viděl. Tak, mladý přírodovědče, sleduj  a zapisuj... OTÁZKY  A ÚKOLY:  1) Zkus určit druhy nebo alespoň skupiny živočichů žijící pod kamenem. 2)Rozmísti vícero takových "obytných pastí" a srovnávej druhy, např na ulici, na poli, na zahrádce, v lese... 3) Zkus někde najít odborný výraz pro soumračná a noční zvířata a překvap vedoucího na kroužku. 4) Pokus udělej kdykoliv v roce, vše sleduj  a zapisuj 5) Jaké přizpůsobení mají živočichové žijící v takovém prostředí? 

5. výprava:   Jak chytím pěkného brouka aniž bych mu ublížil?

Pavel Švec, 6. listopadu 2012

V naší přírodě žije mnoho brouků. Na světě běhá asi milion druhů, ale u nás... 1500 druhů... přidej... 2568 druhů... přidej... 5289 druhů... přidej... okolo 6100 druhů...ano, přes šest tisíc druhů. Ani ten největší odborník  na brouky (coleopterolog, čti koleopterolog) je všechny nezná. A tak jsou různí specialisté na různé čeledi. Brouci mají proměnu dokonalou, to znamená, že v přírodě najdeme vajíčko, larvu, kuklu a dospělce (imago). Žijí v rozmaniých biotopech a stanovištích. Obývají lužní lesy i klečové pásmo, vody a jejich okolí i vyprahlé písčiny a půdy, žijí ve městech i v domech, v mršináchi v korunách stromů. U nás žijí ve velikosti od 1 mm do 75 mm, jsou zbarveni od černé pomnohabarevné druhy. Nejkrásnější brouci patří mezi krasce (Bubprestidae čti buprestydé), těch u nás žije asi stovka druhů a pak střevlíci ( Carabidae čti karábidé)... a ty si chytneme. Vezmi mamce zavařovací sklenici a kousek masa, který a nech ho pěkně zasmrádnout. Najděte vhodné místo, většina střevlíků žije např. u polmních cedt, v koutu zahrady, pod kmeny, pod kaleny, a vykopejte díru do trávy aby se do ní sklenice vešla. Do nádoby dej "vonící" maso a okolí uprav tak, jak bylo předtím. Z kamenů či klacíků udělej stříšku, aby do ní nespadlo to, co nemá. Vše udělej v létě, kdy je aktivita bezobratlých největší. No a čekej... přes noc... Třeba přes jednu noc nic nechytíš, nevadí, ale necháš-li past i přes den na svém místě, často jí zkontroluj. Kdyby se něco chytilo, ať se chycená zvířátka netrápí zbytečně dlouho....Ono to vyjde, přírodovědec musí být trpělivý...Pak větší budeš mít radost, až do sklenice spadne nějaký pěkný kousek. Úlovek si pěkně v klidu ve sklenici prohlédni, nakresli do deníku, vyfoť a jsi-li odvážný, chyceného střevlíka změř. Vezmi si ale rukavice, nějaké tenké, ať broukovi neublížíš, střevlíci dokážou pěkně kousnout! Můžeš si střevlíka i označit, stačí na to akrylová barvička ředitelná vodou, proto střevlíkovi neublížíš, a vypusť ho a čekej jak se bude střevlík chovat příští dny..  OTÁZKY A POZOROVÁNÍ:  1) Označ střevlíka bílou akrylovou barvičkou, stačí malá tečka (rychle schne a není jedovatá a dobře drží) a sleduj, zda se vrátí. Využívá stejné trasy v noci, kdy se vydává za potravou, tedy na lov...? Je věrný svému domovu? Tředa bude bydlet někde poblíž, pod nějakým kamenem nebo pod tvou pokusnou cihlou, kde děláš náš první pokus. 2) Kolik druhů střevlíků chytíš za prázdniny? Máš je nakreslené v deníku? Vyfotografované? 3) Ne každý brouk stejného druhu není stejně velký. Změř je. A vypátrej, proč je nějaký větší a jiný menší. V entomologické literatuře odpověď najdeš. A když ne, máš v zoo Praha kroužek  a my ti poradíme

4. výprava:   Bezinky, že by pionýři?

Pavel Švec, 8. listopadu 2012

Keř bez černý (Sambucus nigra) nebo-li bezinku by měli znát všichni. Roste úplně všude, od nížiny po hory, od velkých měst po zachovalé hvozdy, na různých stanovištích – od remízků, okrajů lesů, ale i na střechách domů a chalup a v okapech. Jak se tam asi dostala? Tak zaprvé, bezinka je tak nenáročná, že opravdu vyroste všude možně. Říkáme jí také pionýrská rostlina a je to dřevina zoochorní. Co to je? Nebojte, vše si náležitě vysvětlíme. Není to pionýr, jaký byl v době socialismu, ale slovo pionýr má vícero významů a nás bude zajímat z pohledu přírodovědce. Označuje se tím první osadník v neobydlené krajině. Takže žádný bývalý východní blok měl své pionýry, ale pionýři byli všude po světě, když se objevovali nové krajiny, nové země. Pamatujete z četby dobrodružných knih nebo z filmů na zlaté horečky v Kanadě a Americe? Tam bylo pionýrů! Toto slovo se dostalo i do botaniky a označujeme tím rostlinu(y), které jsou na nějakém narušeném místě první, které první osídlily. Jsou to rostliny, které si „řeknou“, jéé, tady máme volné pole ůsobnosti, všechna voda je moke, všechny živiny jsou mé, světlo i teplo je moje, ale hlavně se nemusím s žádnou jinou bylinou a stromem či keřem rvát a soutěžit o své místo a existenci (bytím). Za pár let jsou stejně jsou vytlačeny mnoha druhy rostlin, protože ten tlak konkurentů nevydrží. Ale nebojte se o ně, ony ty rostlinky nezmizí. Najdou si opět nějaké narušené místo (v učené literatuře se tomu říká disturbance) a tam dále pokračují ve svém bytí. A narušených míst je všude kolem. Jen sám člověk jich nadělá dost. Jen se rozhlédni kolem, přírodovědče. Pro pionýrské rostliny platí na stanovišti toto: je jich málo druhů ve velkém počtu. Pro vyváženou kvalitní louku to platí naopak... Mnoho druhů v menších počtech. Tak to máme pionýry, ale co ta zoochorie a bezinka? Zoochorie je šíření diaspor, tedy rozuměj rozmnožovacích orgánů rostlin, mnohými živočichy. Bezinka má takové pěkné přátelství s kosem černým (Turdus merula). Na konci léta dozrávají černé plody, bezinky, které ptákům chutnají. Rostlina je tím láká, podbízí se jim a ptáci na to reagují tak, že je prostě sežerou. A pak že láska neprochází žaludkem. A semínka bezu černého lépe klíčí, když jsou natrávená. A navíc má pták křídla a veliký akční rádius, to znamená dostane se daleko, a rostlinu tak šíří... Tak badatelé, nebyla to příjemná procházka poznáním? OTÁZKY A NÁMĚTY NA POZOROVÁNÍ: 1) Najdi si nějakou narušenou plochu a sleduj jí rok, dva deset let a zapisuj vše co dokážeš poznat. Může to být vyhrnutá stráň bagrem, nová přirozená zahrádka (ne buržoutský typ, ten to osází jen trávou speciál, zabetonuje 2/3 zahrady, nasází vzrostlé thuje a seká i milimetrovou trávu) 2) do deníku si z botanické literatury (knihy o rostlinách) vypiš třeba do rámečku pionýrské rostliny, většinou je to tam v textu napsané. Lépe se ti budou pak určovat, když si je roztřídíš. 3)Zapisuj si zajímavé nálezy bezinek. To že roste na dvorku zajímavé není, ale že roste v okapu, v kanále, to je už lepší. 3) Zapřemýšlej, jaké zoochorie v přírodě ještě najdeš? Ověř ssi to na sobě a a k tomu dopiš předponu antropo-... a máš antropochorii nebo antropozoochorii a přelož si to

3. výprava:    Na výstavu obrazů či fotografií vás zve... a poesie ušima přírodovědce aneb umění a příroda

Pavel Švec, 8. listopadu 2012

Přírodovědec by se neměl bát umění. A je jedno zda to bude poesie, krásná literatura, nebo umění výtvarné. Krajinomalby, fotografie, kresby...To vše zachycuje krajinu současnou, ale i dávno minulou. Na starých obrazech často vidíme jak to vypadalo dříve, jaká byla krajina, vesnička, město. V  centrální Praze byli koně a na ně se vázalo mnoho živočichů, Vltava v Tróji byla také jiná, ve Stromovce se lovila velká zvěř dnes se tam předhánějí sportovci všeho druhu a příroda je spoutaná...ale některé vyloženě lesní druhy zvířat zůstaly... Smíchov byla vesnička, pak předměstí a to vše nám ukázaly obrazy. Dříve nebyly fotoaparáty a tak se malovalo. Dříve se tolika nic  nevyhazovalo, tak se zachovalo. Bylo to hodnotné na počátku vzniku věci, díla a tak tomu do dob globalizace, tudíž dnešního věku zkrátka bylo. Přírodovědec  by měl chodit na obrazové výstavy proto, aby lépe pochopil, co se s krajinou za posledních dvacet, padesát let stalo. A zamyslet se nad tím, proč některé druhy vymizely. Ono to zdánlivě nesouvisí s přírodopisem, ale budete se divit, jak je to sepjaté spolu dohromady. A je zajímavé jak se vše prolíná a vše zapadá dohromady. Na kroužcích vám často říkám, vše souvisí se vším a tak to je. Nemusíte hledat „divočinu“ někde v horách či zapadlých koutech Karpat, malé divočiny máme ihned za domem.  I v poesii je obraz dřívější sounáležitostí s přírodou... Stehlíkovo voněly vodou večery/v stříbřitě modrém setmívání. Nebo blatouchy voní z louky uklizené/a ty se díváš, zpíváš jenom tak/Až sýkorčin zpěv do korun se vklene/zažehne v očích zázrak na zázrak. Slyšíte to? Slyšíte, jak se básník radoval z obyčejného pohledu na posečenou louku? Jak voněla? Kolik na ní bylo ptáků,když se za dob jeho mládí sekalo kosou a ne megatraktory, které již dokáží téměř balit granule z lučních rostlin do balíků přímo na louce. Je to nadsázka, zatím... Jistě znal blatouchy a sýkorčin zpěv. A byla to podmáčená jarní louka... Jak to vím? Přemýšlejte... správně... blatouchy rostou na podmáčených loukách, kvetou brzy na jaře a též sýkory zpívají na jaře. Není to dobrodružné se takto prodírat přírodou, když venku třeba prší a je nevlídno, pijete horký čaj z bylinek, které jste si nasušily v létě... I to k přírodě patří a k lásce k ní. Ladislav Stehlík miloval své jižní Čechy a miloval je srdcem. Narodil se tam, v Bělčicích u Blatné, a tak je opěvoval a my nyní máme obraz toho, jak fungovala krajina tenkrát. To lidé nejezdili po dálnicích padesát kilometrů do práce tam a zpět. Slovo a obraz. I to by měl přírodovědec vnímat. A v každém věku se najde vhodná literatura i výstava obrazů.

Žijeme v digitální době. Dnes máme digitální fotografii, která nám zobrazí vše ihned, velice kvalitně a detailně. Rád určuji živočichy i rostliny pomocí digitální fotografie. Nemusím nic chytat, napichovat, trhat apod. Je zajímavé jak digitální fotoaparáty převálcovaly ostatní fotografické přístroje. Ve velmi poutavé disertační práci dr. Andresky autor píše v kapitole Fotografování na exkurzích „S použitím digitálních fotoaparátů mám zkušenosti smíšené. Jejich užívání  je ovšem stěží zvratný trend, který své výsledky přinese v budoucnu.“ A to se psal rok 2004, tedy v době, kdy se digitální fotografie bouřlivě počala rozvíjet. A běžný občan, natož dítě, si nemohlo digitální fotoaparát pořídit často z finančních důvodů. Když to řeknu lidově, za ty prachy byla lepší zrcadlovka. Rozlišení digitálů bylo malé, zobrazený objekt při silnějším zvětšení „kostičkoval“, přístroje byly větší.  V průběhu let se však počaly digitály masivně rozšiřovat a tudíž zlevnily a zdokonalily se. V současné době ho má téměř každé malé dítě. A na přírodovědných kroužcích  ho i využíváme na určování druhů rostlin  a živočichů. A kdo tak nečiní, mladí přírodovědci, tak foťte ,ať můžeme určovat zajímavé druhy. Druhá otázka je, jak je to s uměleckou kvalitou fotografií. V době, kdy nebyly počítače, vznikaly nádherné fotografie s příběhy. Terénní fotografové zvučných jmen – Staněk, Zumr, Tylínek, Holeček st. i jun.,.. Dr. Staněk v době kolem druhé světové války snímal takové obrázky, jakou dnes uděláte s digitálním přístrojem, a to je věru sedmdesát let rozdíl...

Tak vidíte, svět přírody a umění se krásně doplňují a přírodovědec by měl být renesanční člověk, takový člověk, aby šel krajinou  a věděl, kde je, co by mohl vidět a k čemu přičichnout, co v přírodě sníst... OTÁZKY A POZOROVÁNÍ: 1) Byl jsi někdy na výstavě s krajinářskou tématikou? Jaký to v Tobě nechalo prožitek? Poznal si některá místa jak vypadala dříve a jak nyní? 2) Používáš digitállní fotoaparát na své výzkumy? 3) Kolik přečteš knih o přírodě za měsíc či rok? Do deníku si piš přečtené publikace (knihy) 4 ) Je jich tam nějak málo? Žádné? Zamysli se nad sebou a začni číst, uvidíš, kolik je zajímavého v knihách, je to zdroj neustálého přísunu poznatků

                                          

2. výprava:  Platíš nájem? Bydlíš sám? Jak bydlí zvířata?

 ( téma jak bydlí zvířata jsme měli na pchk 6/2012)

Pavel Švec, 8. listopadu 2012

Každý nějak bydlí. V naší přírodě jsou domovy živočichů na každém místě. A žádný z nich není bezdomovec. To v přírodě neplatí. Tento ošklivý termín nehezky zní, vídáme-li lidi bez střechy nad hlavou. Ale vinni jsou lidé... globálně a zákonně. I bezdomovci jsou lidé  a lidé jako živočišný druh by si také postavili alespoň nějaký přístřešek nebo nějaký obsadili. A i zvířata dělají totéž. Ale Příroda má jiné zákony a nenechá své děti trpět. Člověk však ano. Zaplať!!! Všude zní. Zaplať!!! Volné místo ve městě či za a Homo sapiens si nemůže postavit obydlí. Kde chce a jaké chce. Je vyhnán příslušníky stejného druhu. Nepomůže rivalita, souboj o teritorium, značky na vyhranění území. Jediné zaplať zní.  I to je svým způsobem forma vymezovacích značek teritoria. Peníze. Ale liška se nikoho neptá ( jen jiné lišky, kterou zkrátka vyžene) a hrabe noru. Jezevec také. I kos,  pěnkava si stavějí kde chtějí. I mravenec dokonce, sice žije v téměř otrokářské společnosti, ale bydlí, jí a spí. Co mu schází? Odžije si to, co je mu dáno do vínku Přírodou a žije si spokojeně. Nesmímeantropomorfizovat, tj. polidšťovat. To je častá chyba lidí. Jé, chudák šnek neustále se táhne s domkem na zádech. Ono mu to nevadí, narodil se tak. Chudák liška, těmi drápy si dá, než vyhrabe noru ve stráni. Ty vosy, ty se nalátají, aby z papíroviny postavily celé hnízdo.A co datel, který si působí ot si dá, než vyhrabe noru ve stráni. Ty vosy, ty se nalátají, aby z papíroviny postavily celé hnízdo.A co datel, který si působí otřesy mozku jen proto, aby vydlabal v kmeni stromu dutinu. A že má uzpůsobení kosterní a svalové, to již ví málokdo. Každý bydlí jak umí, co je mu dáno do vínku Přírodou a jen člověk se vymanil z její náruče. Ale na oplátku nám Příroda dala dar myslet a tak díky tomu můžeme zkoumat Přírodu. A ona se nám směje, ona to stvořila a jen ona ví, jak vše funguje...

Vynecháme biotopy a stanoviště, a zaměříme se na stavby zvířat, nejdříve v naší otčině. Hmyz a pavoukovci. Hmyz je vynalézavý co se týká staveb. Vosy, sršně, včely si stavějí složitá hnízda, která mají patra, obvodní zdi  a fasádu. Kulovitá hnízda vos mají i klimatizaci a jesle. Jesle jsou ty komůrky, kde jsou jako v zavinovačce larvy, housenice. Klimatizaci tvoří samotné vosy, které svými křídly vhánějí čerstvý vzduch do „porodnice“, což je celé hnízdo. Vosy hrnčířky stavějí z bláta hliněné soudečky, kde odchovávají larvičky. Včely čalounice vykoušou do dřeva dlouhé komůrky a vystelou komůrky lístky a okvětními plátky. Různé druhy žlabatek si nic nestavějí, ale postavit si nechají domovy pro larvy samotnou rostlinou. Do listu, stonku, pupenu, květu, větévky napíchnou chemickou látku a rostlina po tomto poškození vyrobí „mutanta“, kterým říkáme hálka nebo-li cecídie. Mravenci lesní stavějí kupovitá hnízda z jehličí  a klacíčků. Křísi pěnodějky si stavějí obydlí z chuchvalců pěny, značně připomíná plivanec. V chuchvalcích pěny sedí larvy pěnodějky a sají šťávu z rostliny. Larvy mravkolva budují v písku nálevky, často u tras mravenců. Brouci zobonosky z čeledi nosatcovitých  stáčejí listy do ruliček a v nich žije larva. Chrostíci stavějí nádherné schránky ve vodě a jsou umístěné na dne potoků a říček. Jsou různých materiálů poslepované, z kamínků, z písku, z listů, z dřívek... a podle schránky se dá určit druh. Pavouci si stavějí sítě, do kterých se chytá potrava, spí se v ní, páří se v ní a když se lep na vláknech opotřebuje, pavouk jí pozře a vyrobí novou. Ne jako rybáři, kteří nechají vlasce a sítě ve vodě, aby se v nich utopilo kdeco. Lidé by se to měli též naučit zbourat staré, pak stavět nové a recyklovat.

Ptáci. To je na celý článek jen o ptačích hnízdech... třeba ho jednou napíši. Mnozí pěvci si stavějí klasická hnízdečka, které všichni znáte. Ale každý druh staví jinak, používá jiné materiály a tak ornitologové často poznají podle hnízda co kde hnízdilo. Teprve po opadu listí přírodovědec pozná, jak se špatně na jaře díval, kolik hnízd se rázem objeví! A tak to má vlastně být. Hnízda ptáků jsou sice nápadná, ale v zapojeném porostu a ve vegetaci přes hnízdní sezonu nejsou vidět.  Kosi, drozdi své miskovité hnízdo vymaží hliněnou podlahou. Rákosnícistavějí nádherná hnízda zavěšená mezi stvoly orobince, rákosu. Mlynaříci  a moudivláčci mají nejměkčí hnízdečka v naší ptačí říši. Budníčci při zemi stavějí malé „boudičky“, odtud jméno těchto nazelenalých ptáčků. Šplhavci, kam patří datli, žluny, datlíci a strakapoudi, ale i krutihlavi, si tešou dutiny pro své snůšky, s výjimkou krutihlava, ten si nějakou zabere, stejně jako sýkory, lejsci, špačci, mandelíci, dudci a některé sovy aholubi doupňáci - ti všichni vyvádějí mláďata v dutinách, ale tito ptáci je přejímají buď od datlů nebo si najdou přírodní vyhnilou dutinu, která vznikne tak, že po odlomení větve vyhnije suk a ptáci si to pak jen poupraví. Brhlíci si umějí zmenšit dutinu i vletový otvor po datlovi tím, že na dno nanesou vrstvu šupinek (borku) z borovice a d vchod vybetonují blátem a nechají jen otvor, do kterého se vejdou jen brhlíci. Z bláta stavějí jiřičky a vlaštovky, nory ve vysokých březích potoků  a řek vyhrabávají břehule říční a ledňáčci, v pískovnách vlhy. Dravci, čápi, volavky, kormoráni svá veliká hnízda zhotovují  na stromech z různých velikostí klacíků a klacků. Potápky roháči umí postavit vor... plovoucí hnízdo z různé snůšky vegetace. Vrabci bývají často nájemníci. Mohou hnízdit ve vysokých a velkých hnízdech čápů a velkých dravců.

Savci. I savci umějí stavět stavby. Přehrady staví bobr evropský, kulaté domečky další hlodavec, veverka obecná. Zajímavé je, že právě hlodavci si stavějí bydleníčko. Plši v ptačích budkách měkké lože, plšík lískový v keřích úhledné kulaté hnízdečko, myška drobná v trávě. Myšice, myši, potkanisi vystelou pěkné hnízdečko, do kterého samička porodí mláďata. Časté jsou nory. Jsou to hluboké díry do země, zakončené komůrkou, kde přebývají většinou samice s mláďaty. Lišky, jezevci, vlci, myšovití hlodavci, ti všichni mají své nory. Buď si je vyhrabou nebo je ukradnou. Člověk moudrýstaví... stavěl pěkné příbytky, ale poslední dobou mu to moc nejde. Jeho moderní stavby často nezapadají do krajiny a přírodu hyzdí. Podívejme se na starou ves na Šumavě, v Železných horách, v Beskydech, ale i na Kokořínsku a srovnejme moderní domy v Praze, v satelitních městečkách a podnikatelská baroka. Ani za sto let tyto stavby nebudou mít patinu a punc roubených chalup, starých statků a zámků a hradů. OTÁZKY A POZOROVÁNÍ: 1) Třeba jsem na něco zapomněl, dokážeš mě doplnit? 2) Cestou do školy, na výletě, na procházce spočítej, kolik příbytků zvířat uvidíš. Pro zjednodušení vynechej stavby druhu Homo sapiens. 3) Zbytečně stavby zvířat neboř a nenič! Ale bude-li někdy více hálek či zámotků zobonosky či jiné stavby, jednu si pořádně prohlédni. Ale dodržuj pravidlo, vytěž z toho co nejvíce, takže kresli, maluj, fotografuj a hlavně zapisuj. Příroda ti jeden zámotek odpustí. 4) Zkus sám napsat, jak vypadá estetický, pěkný dům v krajině, aby nevypadal rušivě, ale pěkně zapadl do přírody 5)Sbírej opuštěná ptačí hnízda, nejlépe na podzim, kdy máš jistotu, že jsou opuštěná, rozeber je a zapiš si, z čeho jsou složená. 6) Proč mají komůrky v plástech vos a včel tvar šestihranu? 7) Zapisuj si nezvyklá ptačí hnízda, jejich umístění. Sýkory hnízdí v poštovních schránkách, ve sloupcích plotů... 

1. výprava:  Jsem lovec, ale nezabíjím aneb hra na dobu dávno minulou

Pavel Švec, 8. listopadu 2012

Jsem lovec. Snad téměř každý přírodovědec je lovec. A ty, mladý přírodovědče, jsi též lovec, nebo jím jednou budeš. Je to v genech zapsané jako atavismus a ještě nevybledl... a opět cizí slovíčko, které ihned vysvětlím, protože ho na přírodovědném kroužku občas použiji. Atavismus jsou znaky a vlastnosti, které nám zůstali z dob dávných předků, přežitek... Připomeneme si dávnou dobu, kdy civilizace byla zatím v plenkách. Oheň. Muži, ženy a děti. Ženy přinesly z lesa nějaké plody, oddenky a jinou rostlinou potravu a muži se vrátili z lovu. Vzali na něj i své syny. Přinesli zajíce, slepici tetřeva a koloucha. Za ulovenou zvěř poděkovali lesu. Každé zvíře, které ulovili, zužitkují do posledního chlupu. Z masa se najedí, do kůže se obléknou, z kostí udělají zbraně a šperky a nářadí a ze zubů ozdoby ženám, aby se mužům  líbily. Aby zvěř muži ulovili, tak museli dřívější lovci znát dokonale jejich bionomii, to jest způsob života, a také museli znát její zvyky. Chodili tiše po lese a zaznaenávali každý pohyb, každý zvuk, každou stopu. Také věděli, že jich nesmí ulovit moc, aby mohli lovit příště. To není tak, že by znali ekologii zvěře, ale zkrátka si z lesa vzali jen to, co opravdu využili. Ono to bylo také náročnější ulovit zajíce primitivními zbraněmi než dnes palnou zbraní. Nevíme do jaké míry se pravěký člověk zaobíral krásou přírody. Domnívám se že ano, jak nám byla dána vyšší forma mozku, estetika hrála v našem vývoji dosti podstatnou roli. Vzpomeňme si na skalní malby a zdobení žen.... A jak je tomu v recentní době, rozuměj v současnosti? Obdobně. Pomineme-li lovce-myslivce, tak i ty, mladý přírodovědče se chováš jako lovec z dob lesů a bažin. Že ne? Tak počkej, dokáži ti to... V závorce kurzívou bude napsáno, co by dělal dřívější lovec. Chystáš se na výpravu, mladý přírodovědče, dokonale se oblečeš, zabalíš batoh vším potřebným i nepotřebným a připravíš si mapu. (Rozloučil se s rodinou u ohně, vzal si loveckou zbraň, mapu nepotřeboval, protože uměl dokonale číst v krajině. Svačinu nepotřeboval, něco si našel v terénu a neříkal fuj na to, co vlně rostlo, běhalo  a plavalo.). Hlavně jestli máš dalekohled, lupu, nůž, atlasy na určování a hodinky, aby jsi se orientoval v čase, v kolik ti pojede autobus, vlak a v kolik se musíš vrátit domů. (Takové blbosti nepotřeboval, měl zdravé oči, co bylo moc daleko a nebylo k jídlu, o to se nezajímal, malé brouky, plže, mlže viděl a jaký je to druh, bylo mu jedno. Měl jen dva, tři druhy. Jedlý, nejedlý, nechutný, ale dá se na tom přežít. Čas? Slunce. Měsíc. Světlo. Tma. K čemu být přesně v osm ve škole a honit každou minutu? Potřeboval znát v kolik tetřev vyjde na tokaniště, no a to je mezi půlnocí  a ránem, a že v tuto dobu zajíc ještě spí. A nějaké minuty do odjezdu vlaku? Kam ten spěch...). Jdeš mezi biotopy, procházíš ekotony, hledáš lokality a píšeš do zápisníku, určuješ vše, co Tě baví. Hýbeš se, protože celé dny sedíš za lavicí ve škole, za počítačem, nebo v dopravním prostředku, aby jsi se do školy vůbec dostal. ( Musel jít přírodou, drsnou a plnou nástrah, každým pohybem oka se zdokonaloval a ukládal jen to, co potřeboval k přežití. Na nějaké ty termíny odborníků si nepotrpěl, protože vše kolem byla Matka Příroda). Vrátíš se z výpravy, zápisník máš plný a jsi plný dojmů. Fotografie ve svém pokojíku utřídíš na počítači, na dotaz rodičů řekneš, hm , bylo to dobré viděl jsem to a to a jdeš spát. (Znaven se vrátil z lovu, utrmácen, znaven, někdy zraněn, někdy nepřinesl nic, někdy něco do huby ano, sedl si k ohni ke své veliké rodině a vyprávěl  a všichni byli pro sebe a pro všechny. Ale jeden jeho syn z mnoha s ním na lov nechodil, ale zajímal se o krásy květů, listů, plodů, které ovšem  také jedl, maloval uhlem po skalách  a vyráběl šperky pro ženy a muže...) Tak to je s nadsázkou trošku vylíčeno, jaký je mezi námi rozdíl. To, že chodíme do přírody sčítat vodní ptáky, zkoumat druhy rostlin, fotografovat, malovat, tak vlastně lovíme. Ale ne lov jako lov, ale je v přeneseném slova smyslu. Mnohé věci děláme atavisticky aniž to tušíme. Ale o tom opět příště... OTÁZKY A POZOROVÁNÍ. 1) Pozoruj sebe, ornitologa, myslivce, fotografa, když se blíží k zajímavému objektu? Co dělají? Nastiň vzorec chování. Co fotograf dělá, než zmáčkne spoušť zbraně, která nezabíjí? Neloví beze zbraně?2) Jdeš lesem, sadem, remízem a  spontánně si utrhneš sladký plod, ačkoliv máš svačinu v batohu.Proč to děláš? 3) Není sbírka fotografií zvířat, sbírky motýlů, brouků, herbář, nejsou to pěkné úlovky?

---***---

OSTATNÍ ČLÁNKY PUBLIKOVANÉ V ČASOPISECH ZOO PRAHA A JINDE

---***---

Jaký je rozdíl mezi žáky - chlapci a žáky - dívky jako příjemci autority

Text: Pavel Švec,  X. 2012

Tak jsem si nějak pokoušel napsat eseje o školství... no a to jsou mé postřehy nepedagogicky pedagogické...

Aby tato esej mohla býti popravdě napsána, požádala jsem svého muže o jeho zážitky a zkušenosti s touto problematikou ve škole (posuzována zde bude ZŠ), aby heterogenita názorů byla posouzena z obou stran, a to z hlediska muže a z hlediska ženy. Domnívám se, že by měly zaznít obě strany, které mohou k tomu tématu něco říci objektivně.

 Co se týká autority ženy – učitelky a autority muže -  učitele, mohu říci, že jsem pozitivněji vnímal muže jako učitele. Uvedu několik příkladů. Od plenek jsem člověk velmi zvídavý a tak mám rád vědění  v mnoha oborech. Proto velmi rád naslouchám starším lidem a lidem, kteří mnohé vědí. Velmi vzpomínám na svého učitele matematika a to ani ne kvůli matematice, která mě nikdy nebavila. Ale doučování od tohoto pana učitele  mně vždy pomohlo nějak matematiku přežít. Byl to báječný člověk, tehdy mu bylo kolem padesátky a jeho hodiny byly nezapomenutelné. Prokládal nudnou matiku svým vyprávěním z cest. Byl to nadšený turista, prošel snad všechna města, vsi i vísky naší překrásné vlasti a barvitě a zasvěceně o ní vyprávěl. Ale nikoli na úkor učební  látky, ta se vždy stihla probrat celá a ještě měl trpělivost těm kdož nechápali, nám jí vysvětlit. Jeho hodiny byly tak pestré a bohaté a vždy jsme se jako třída ne ně těšily. Samozřejmě tam byli žáci, kteří říkali, jéé, vejtaha... Ale těch bylo minimálně a domnívám se, že nyní mohou retrospektivně litovat.  Chodil sem do přírodovědného kroužku, jezdili jsme také po naší zemi, vedl jsem si deníky s poznámkami a tak jsem se vždy těšil na to, jak pana učitele nachytám... Věřte či nikoli, nepodařilo se mi to, on opravdu byl snad v každém koutku naší republiky, tenkrát ještě československé. Autorita z něho čišela, na nic si nehrál, při výuce hovořil rozvážně, pomalu  a klidně, ale jakmile jsme vyrušovali, přestal vykládat a ztichl... a jen se díval... takovým orlím pohledem, který nás zchladil. Obvykle jsme vytušili, že učitel není v poho a  tak jsme přestali vyrušovat a ukázněně poslouchali. Je zřídka, ale přece, těm největším zlobivcům, tahal za vlasy u spánku... a věřte, jeden kolega žák to měl dokonce předepsané od rodičů, když bude zlobit, tak učitel má svolení. Dnes se obávám, že by pan učitel příliš nepochodil, společnost se značně změnila směrem k porchnosti, nezájem žáků o cokoli jiného než jsou počítačové hry, televizní filmy seriály, internet apod., by ho zničilo. To tenkrát byla 80. léta 20. století a my prahli po nějakém dobrodružství a vyprávění takové autority. A jaké s ním byly výlety!!! Snad každý se těšil jet s ním na školní výlet. A to neváhal nám dát v polovině trasy příklad z počtů, prý na čerstvém vzduchu se lépe myslí. Vymýšlel různé hry v terénu, při které mnohé učitelky postihovaly mdloby. Vyráběl s námi vrbové píšťalky a učil nás jak se pohybovat správně v přírodě a krajině. Mnohé ve mně zůstalo dodnes a jsem rád, že jsme ho měli. Kázeňské přestupky řešil autoritativně a my jme věděli, že to bylo spravedlivé. Pak v osmé třídě z důvodu jeho dlouhodobé nemoci jsme dostali na matematiku učitelku... Jen sucharsky rozdávala příklady a mnozí z nás šli s prospěchem dolů. Jako kluk vzpomínám téměř na všechny své učitele – muže velmi dobře. Mužský vzor ve školách již tenkrát chyběl, ale dnes je to jev tak vzácný jako výskyt divokých lvů v Indii. To jsem samozřejmě neocenil jako žák ZŠ, ale s odstupem času a nyní jako při výchově našich dvou dcer. Jednou jsem byl na třídní schůzce u své dcery ve třetí třídě a dostali pana učitele a všichni ho vítali s otevřenou náručí. Domnívám se, že jsou to zbytky dřívějších dob, kdy pan učitel byla vážená osobnost a nositel moudrosti a výchovy ve městech a vsích a byl vzorem zvláště pro chlapce, kteří byli vždy větší zlobivci než děvčata. I z krásné literatury se můžeme dočíst, jak učitel – muž se vyznal v mnoha oborech.  Muž – učitel na škole by měl být, dle mého soudu, feminizace ve školství je značná a vede ke změkčilosti žáků a k jednostrannosti – jen ke strohému učení. Náš matematikář nebyl ojedinělý, na střední škole jsme měli též více mužů – učitelů. I když už žádný jiný nedosahoval takových mimořádných kvalit, jako náš matematikář, ale ani oni nebyli příliš pozadu. Nechci tím snižovat učitelky – ženy, ale jejich hodiny byly pro nás většinou suché a nudné, rozumějme z pohledu žáka. A už vůbec nesnižuji učitelky – ženy, že by neuměly naučit, ale cosi tam chybí. Anebo jsem neměl štěstí. Ale když si vzpomínám, na volnočasových aktivitách ve škole (zájmové kroužky), tam také muži – vedoucí byli z mého pohledu lepší, nabývali větší vážnosti.

Jen marginálně nastíním učitelky – ženy...a podotýkám, že mnohé z nich výborně uměly naučit, ale jejich hodiny byly přímočaré, maminkovské... Autority u nás nedosáhly tím, že jsme na výletech šli od bodu A do bodu B, kázeňské přestupky byly řešeny dlouhodobým vyšetřováním jako od paní detektivky To je vražda, napsala, opisováním stokrát už nebudu zlobit v hodinách dějepisu  a budu se pilně učit... Na školách by měla být obě pohlaví půl na půl, protože děvčata to budou jistě vidět jinak. Domácí práce a vaření na ZŠ kdyby učili muži – učitelé by bylo stejně divné jako ženy – učitelky kdyby učily technické práce... A vůbec... jsou tyto předměty v osnovách? Nebudu daleko od pravdy, když řeknu, že nikoli, nebo již velmi vzácně. Doba se mění a kam spěje, ukáže čas... Ale přikláním se k tomu, aby v učitelském vzoru to bylo půl na půl... muži – ženy...

 

Vymezte sousloví a vysvětlete "být autoritou" a "mít autoritu"

Pavel ŠVEC, X. 2012

Autorita, autorita... nejdříve si vymezíme, co vlastně autorita je. Autorita je slovo latinského původu. Můžeme si jí vysvětlit jako obecně přijatý a uznávaný neformální vliv osoby založený a podnícený na určitých kvalitách daného jedince. České ekvivalenty tohoto slova jsou vážnost, moc, vliv, váha, znalec, kapacita, odborník. Ostatně to tak chápu i já, autorita příliš zavání mocí ( v jakékoli instituci, v  politickém režimu apod). Pro mě je autorita úcta a váženost jednotlivé osobnosti. Jak se ze slov (pojmenování a správného chápání) můžeme vyvodit, že autorita se opírá o erudovanost člověka, který má představovat ve společnosti, ve škole, v různých vědeckých institucích, v politice apod. určitou vážnost a váženost a důvěru do něho vkládanou. Učitel by měl autoritu zakládat na empirismu a stáním si za svým, být si jistý v kramflecích, a umět přiznávat chyby.

 Autorita učitele...hlavně o ní bude tato esej, ale v této práci vás zavedu i do jiných skupin lidí s autoritou (nebo bez ní), abych vám podala úvahu o mém názoru na toto relevantní téma dnešní doby, kdy autorita učitelů značně klesá. Je to chybné nastavení společnosti, společnost chce a přeje si povrchnost (proč celá pětina naší vlasti čte bulvár a ne solidní noviny a erudované časopisy). Učitel, který chce děti naučit předmět pořádně je pak vtažen do ředitelny, kde na něho tlačí rozzlobení rodiče. Je to příklad z jedné školy ve Středočeském kraji. Pedagog podědil předmět, přírodopis, po kolegyni, která všem žákům dávala maximální špatnou známku za dvě a úroveň znalostí žáků byla mizerná a kolega neváhal dávat čtyřky a bylo zle. Přírodopis... to děti nepotřebují, k čemu... Autorita vynikajícího přírodopisáře byla sražena i ředitel školy. Neobviňuji ředitele (on potřebuje mít dobrou prestiž školy aby dostal dotace), ale společnost. Autorita je něco co se dobře prodává, ale jak co a jak komu. A tento příklad není zcela ojedinělý na půdě školství.

Autorita je dar, který je nám do vínku dán zhůry a přirozené autoritě se nedá naučit. Podívejme se na malé děti v mateřské školce. Již tam se určitá autorita projevuje a to jak u děvčat, tak u chlapců, když si dobývají svá postavení v hierarchii třídy. Zde se jedná  o negativní autoritu, kterou si malí Homo sapiens prosazují svá subjektivní a prospěchářská privilegia (zde vnímejme samozřejmě hračky, barevnější tužky, rozhodování  o tom co se bude či s čím momentálně hrát...ale když to přeneseme do adultního věku, nevidíme v tom analogii?). Přirozená autorita je autorita animální, kdy lstivost, zákeřnost, určitá vynalézavost, ale i časté náznaky a posléze  i kopírování světa dospělých ( negativní vnímání společnosti, nevhodné pořady v televizi, počítačové hry) jsou promítány do světa dětí. Dítě kopíruje, ale zároveň v sobě musí mít zakomponované prvky autority. Podívejme se na jednou do třídy malých předšloláků, dítě s přirozenou autoritou již dokážeme rozpoznat mezi ostatními.

Ale co s otázkou, která byla nastavena tak, že máme vnímat a určit nuance být autoritou a mít autoritu? Je to Liviovo aequa – iniqua? Je to stejné či nikoli? Je to řečnická otázka nebo v tom máme hledat něco hlubšího? Začněme s tím, co to vlastně ta autorita je. Je zajímavé, že ve slovnících latinských, v latinských příslovích a antických románech se slovo jako autorita neobjevuje buď vůbec nebo jen velmi zřídka. Domnívám se, že je to dáno dobou. Učitel v antice (orátor, myslitel, filosof, politik, vojevůdce) byli ve své době lidé, kteří již autoritu měli, ale neměli ve svém popisu práce  ji zdůrazňovat a vymáhat si jí jako je tomu dnes. Tito lidé byli autoritami. Zde bych naplnil to sousloví být autoritou. Z těch lidí to čišelo, vyzařovalo již od pouhého prvního pohledu. Tito lidé byli vzdělanci (vzdělávání na vysokých školách se nedávalo zadarmo, jak je tomu mnohdy dnes, a to nemyslím jen příklad Plzeň), tito lidé procházeli vysokým vzděláním, které v recentní době nemá obdoby, zejména u nás. Být vzdělán není ještě zárukou toho, že by měl člověk automaticky autoritu. To slovo se totiž dá vhodněji nahradit slovy úcta a vážnost a tohoto se dá dosáhnout jedině tím, že si lidé těchto osobností budou vážit zcela spontánně a nemusí již zdůrazňovat, že by takový člověk měl mít autoritu. Učitel, orátor, kapacita ve vědě a výzkumu by měl být autoritou, pokud chce dále vzdělávat a ovlivňovat vědeckou veřejnost. Pokud mohu za sebe, pro mě  jsou autoritami např. prof. Cílek, prof. Koukolík,................ dr. Fejk,   často vystupujícími v Českém rozhlase ČRo 2 Praha. Tito pánové jsou autorita sama o sobě. Nemusejí si jí vynucovat od veřejnosti, od intituce nebo u kolegů. Jejich moudrost, zkušenosti a přirozená autorita na nás vystupuje a zalézá nám pod kůži. Magna fuit quondam capitis reverentia, ono slavné Ovidiovo veliké úctě se kdysi těšila šedivá hlava, nemusí a nemuselo platit vždy, ale jakýsi exteriérovým ukazatelem býti může. Ale podotýkám, že ne každý moudrý a úctyhodný člověk by měl nést prvky sousloví být autoritou.

 Jak ale postavíme vedle sebe autoritou být (ve smyslu autorita sama o sobě) a mít autoritu. Mít autoritu by měl mít každý pedagog, rodič, politik... Společnost si žádá, aby tito lidé měli autoritu, často si jí jedinci vynucují (vzdělání za každou cenu, u politiků různé imunity, drahé vozy), ale zde se vytrácí ta úcta a moudrost, které být autoritou spjatě doprovázejí. Člověk s pěti diplomy ještě nemusí mít autoritu, ale společnost to dnes tak bohužel vnímá a často toho nositel zneužívá...Vzpomeňme jen na lidi po revoluci v roce 1989 kolik se vynořilo z řad podnikatelů a politiků různých doktorů? Z jakého důvodu to dělali? Aby si jich společnost více vážila? No ano... a jsme u toho, pan profesor s mnoha tituly ještě právě není autoritou, ale čeká se od něho, že by autoritu měl mít. Co však společnost chce a očekává? To by bylo ještě na další úvahu  a esej, ale jen ještě zmíním  fiktivního dr. Cvacha ze slavného Dietlova seriálu Nemocnice na kraji města. Tento doktor (a takových lidí jsou tisíce) ve mně vzbuzuje sousloví, že by měl mít autoritu. Opakem byl dr. Sova, ten byl autoritou. V životě je vše úplně jinak, v pokračování po roce 1989 dr. Cvach sedí na ministerstvu a dr. Sova v domově důchodců. A stále lidé k dr. Sovovi vzhlíželi jako k autoritě – byl autoritou, a na dr. Cvacha pohlíželi jako na padoucha, protože jeho autorita byla založená na jiném podkladě – nebyla v něm...

Psaní této eseje mně utvrdilo jak nádherný jazyk máme, když můžeme srovnávat takové nuance ve slovech, v souslovích  a jaká tenká hranice mezi nimi může být a jak se dá vše lehce zaměnit. Jak se fakta mezi sebou prolínají a někdy není jednoznačně lehce odpovědět a jsem zastáncem, že názory na toto téma mohou být zcela subjektivní. Nakonec mám ještě jeden postřeh, u mužů značně převahoval názor a vnímali to tak, že být autoritou  a mít autoritu, je rozdílné. Ženy v tom tolik rozdílů nepostřehly.

                          ***                                                        

zebry damarské

Výlet na safari aneb mzuri Africa v ZOO Dvůr Králové

My, moudří a všemocní lidé, nejsme schopni vytvořit ani jednu kopii živého tvora...

Obdivuji lidi zapálené pro svoji práci..., ať je to práce jakákoliv...

                                                                                                                                 ing. Josef Vágner

Znalost člověka tlumí lásku k lidem, znalost zvířat zvyšuje lásku ke zvířatům

                                                                                                                            Bernard Grzimek

Text a foto: Pavel Švec

Pavel Švec a jeho žena Kateřina velmi děkují za pohostinnost ZOO Dvůr Králové-safari za poskytnutí nádherného ubytování, za vstřícnost všech zaměstnanců, kteří se k nám chovali velmi mile a i ke studentům chovatelství v Čakovicích, kterým se chovatelé zvířat věnovali velmi vstřícně a děkujeme za přednášky, které pro nás připravili RNDr. Pavel Moucha a Mgr. Michal Podhrazký... a také počasí, protože bylo vyloženě africké a teklo z nás jako z buvolů od řeky Ishasha...

 RNDr. Pavel Moucha a student Martin Kolář

Již jako malého chlapce mě zajímala Afrika... veliký pojem... veliký světadíl... zajímavý černý kontinent...  savany Ugandy, Keni , Tanzanie...pláně Serengeti plné zvěře, dr. Emil Holub, B. Grzimek a Josef Vágner... přeskočil jsem ve čtení máyovky a fóglarovky a vydal se pistou nepistou v landroveru snů po buši a savanou...  a Josef Vágner umožnil i nemajetným :)) cestu  do Afriky... a dodnes v tom ve Dvoře pokračují... jen landrovery tam nemají... no, jednoho přece, stojí před vchodem do safari... krásná S 2  :))

Safari 20.- 25. května 2011 se zúčastnili: drsní hunteři zážitků a pořádků Kateřina a Pavel Švecovi,  hodní  a výborní studenti  Jana Hlaváčková, servalí máma, Kristína Ondrušová (vše "i" je měkké), Klára Friedlová, nebo-li Želva, Pavla Prokšíková, tichá dívka, Martin Kolář, veliký přírodomil, ukecanej Adam Vacek

Mgr. Michal Podhrazký se rád nechá fotografovat... :)) a studenti

Náš vyloženě neafrický ford tranzit s báječným panem řidičem, který naší otčinu znal mnohem lépe jak nějaký pejprbekový průvodce republikou, rozvážně jel směr Krkonoše. Opravdu to byl nádherný zážitek, protože jsme se kochali krajinou a z úst šoféra jsme se dozvěděli mnoho a mnohé z našich krajů a krajin. Znal toho opravdu hodně.Jen takových více! V dnešní době je to vzácné... krajinou se většinou řítíme v plechovce na čtyřech  a více kolech a nic o ní nevíme a nevnímáme krásu našeho koutku Evropy. Není to škoda? Omladina to však pochopí až se přemetamorfózuje z telecího věku do dospělosti... snad...:)).

ZOO  ve Dvoře nás přivítala vedrem. Sice asi o 15 až 20 stupňů nižším než v Masai Maře, ale i tak bylo teplíčko. ZOO nás, strážce mladých hominidů, ubytovala v nádherné vile z roku 1906 v pěkném a čistém hostinském pokoji. Ještě jednou děkujeme.

 

Krásné bydlení nám ZOO poskytla v tomto malém domečku :)) a Michalovi plameňáci nám "pěli" africké ukolébavky

Natěšení jsme se rychle ubytovali a šup do interiéru zoo na rychlou obhlídku terénu... Ale pak přišel hlad, tak jsme vyrazili do města na nákupy. Dvůr Králové nad Labem je pěkné město. Bohužel náměstí bylo rozkopané a prováděl se zde archeologický výzkum, což ovšem bylo velmi zajímavé. Podívali jsme se na různé vrstvy, kde byly vykopávky, na různorodé povrchy starých ulic a náměstí až do 12. stol., viděli jsme dřevěné potrubí... příští život se asi dám na archeologiii a paleontologii :)). Jo, a točili tam výbornou smetanovou zmrzlinu!!!

Krásné byly podvečerní procházky po zoo. Ještě krásnější však byly jitřní... Jako chovatel  ze ZOO Praha to znám... klid, slunce zapadá či vychází, něco končí něco začíná... život tepe dál a dál... nikdy neumírá...

Je to v zoo nebo v Africe? Slunce zapadalo, vlahý večer a kouzelná scéna na konci dne...

Každý den měl téměř stejný scénář. Celý natěšený jsem opouštěl pokoj po páté jitřní hodině. Byl jsem tak hodný, že jsem svou ženu nechal ještě i spát. V zeleném či pískovém terénním oblečení (stejně v ničem jiném nechodím), vestu, triedr a samozřejmě klobouk, měl jsem tam tři, ten třetí byl od Ilonky Kratochvílové jako dárek. Ranní chlad, vycházející slunce, rosa na neposekané trávě a zvířata, africká zvířata, na které jsem se moc těšil. Směr safari... tedy přes mé oblíbence Lycaon pictus... směr safari.... na krásná stáda velkých kopytníků, kteří byli vhodně doplněni opeřenci (marabu, jeřábi korunkatí, čápi, volavky...) Ožila ve mně Afrika, Afrika Vágnerova, Grzimkova, Douglas-Hamiltonova, Adamsonova, Schallerova, van Lawikova..., kdy jsem jejich knihy četl i několikrát... a Gara Yaku Desmonda Varadaye dokonce osmkrát. Afrika plná zvířat, savana, buš, výrok Pliniův stále něco nového přichází z Afriky... Tak toto jsem si nějak připomínal ve Dvoře králové na safari, co jsem četl jako kluk několikrát... i  v dospělosti. Ale pod tíhou jiné četby jsem na ně tak trochu „pozapomněl“, ale po našem safari jsem je z knihovny opět vytáhl... Ploužil jsem se zahradou, díval a kochal se pohledem do nádherných výběhů, na zvířata stojících většinou na kopjes, na páru z tlam jim jdoucí, na úžasná panoramata, užíval jsem si klidné safari, kdy jsem si mohl sledovat triedrem téměř přirozenou etologii chovaných zvířat... Mnohdy jsem seděl dvě hodiny před jedním výběhem a sledoval kopytníky a zajímal se o jejich chování. A to bylo nezapomenutelné. Krásné travnaté výběhy, rybníčky a močálky, stromy (Salix sp.) interesantně seřezané, aby vypadaly tak trochu africky. Odmyslil jsem si hluk antropogenního charakteru a nezbytné chovatelské zázemí... a byl jsem jako v Africe, díval se do uklidňující zeleně jako v Serengeti po období dešťů... Zajímavá byla ornitocenóza, která se vázala na výběhy plné trávy, trusu a tudíž tam bylo mnoho hmyzu. Sbírali tam špačci, kosi, kvíčaly, rehkové zahradní i domácí, čápi bílí, konipasi bílí, vrabci... a mnozí další, jen dudci chyběli. Dvakrát jsem spatřil kroužit čápa černého, který létal nad safari. Michalovi Podhrázkému jsem počítal pelikány skvrnozobé na rybníku pod osly somálskými. Pak zazvonil telefon a žena již vyrazila ... pozdě, i po sedmé hodině vyšla a do zahrady jsme šli spolu... a to zkontrolovat naše studenty, kteří byli rozmístěni na pracovištích  po celé zoo...  

Byli jme nadšeni ze vstřícnosti chovatelů, kteří se ke studentům chovali velice příjemně a mile, nechali je mnohdy pracovat i zcela samostatně a dostali se blízko ke zvířatům... to je velice nadchlo, protože v pražské zoo kolikrát...

Během pětidenního safari jsme měli i dvě přednášky. Ptačí, od Michala Podhrázkého a o dva dny později od RNDr. Pavla Mouchy přednášku teraristickou. Michal nás provedl po svých rajonech  a líčil nám své vize jež chce uskutečnit a úspěchy, kterých dosáhl. Dr. Moucha nás provedl velkým skleníkem pavilonem Vodní svět. Bylo to úžasné a oběma veliký dík! A když jsem u té chvály, tak děkujeme i paní Janě, chovatelce na šelmách, která nás vzala do zázemí a já se tak mohl nadýchat vůně zvířat... psi hyenovití tak pěkně voní...vůně zvířat je prvek smyslového vnímání krás přírody, která mně chybí a chybí téměř ve všech zoologických zahradách kvůli sklům a „dokonalým“ pavilonům.

A předposlední zážitek... poznal jsem tam osobně paní Janu Myslivečkovou, tiskovou mluvčí zahrady. Její jméno znám z Českého rozhlasu ČRo 2 Praha, protože tuto stanici denně rád poslouchám již mnoho let. Byla to kolegyně Světlany Lavičkové, která často točí přírodovědné  a vlastivědné reportáže... před dvěma lety natáčela v ZOO Praha i s nějakým Pavlem Švecem asi hodinu a půl reportáž o ptácích a nejen o nich... Jak je ten náš svět malý... A není to báječné, když se setkají takoví lidé?

Domů se nám nechtělo. Mnozí si mohou pomyslit, pět dní v zoo, co tam budu dělat? Věřte, měl jsem s sebou turistickou mapu, že si vyjdu do okolí... a nezbyl mi čas. Se ženou jsme tu strávili pěkné safari, které mě opět zavedlo do Afriky... na stole mi leží Nevinné bestie od Hugo a Jane van Lawick-Goodallovi... a tak nasedám do landrovera snů a jedu  terénem fantasie do Afriky jako malý kluk... A rozloučím se slovy Bernharda Grzimka mnohokrát opakovanými  a známými...

Land Rover, série 3  109.. není afričtější terénní vůz... téměř každá vědecká výprava a  ochránci zvěře a vědci v N. P. se bez něho neobejdou... je to vůz přírodovědců... landrover stojí u  velké hlavní brány

„Vyjde-li za úsvitu z houštiny lev a dunivě zařve, lidem se sevře srdce ještě za padesát let. Nevadí, zda mluví anglicky, swahilsky nebo německy. A budou stát oněmělí a hledat ruku svého bližního, spatří-li poprvé v životě, jak dvacet tisíc zeber táhne nekonečnou stepí...“

Lycaon pictus, malba Jitka Mašínová

Děkujeme za českou Afriku!!! 

Děkujeme našim svěřeným studentům, že se chovali vzorně a byli nadšení do práce a práce je bavila. Většina z nich by si přála v ZOO Dvoře pracovat jako brigádníci o letních prázdninách. Držím jim palce, ať jim to vyjde...

                                                               

                                                                                     Pavel Švec, 30.5. 2011

Pseudocanis sp., nové zvíře?

Pavel ŠVEC

Žijeme v době, která je rychlá a překotná a tak není čas na nic. Kdo má rád přírodu a je v zajetí velkoměsta, nemá dost času si vyjet do přírody někam dál za Prahu, kde je to mnohem hezčí a kde žijí a rostou i dosti vzácné druhy živočichů i rostlin. Na druhou stranu  to však neznamená, že by velkoměsto neobývali živočichové, kteří jsou interesantní či poněkud bizarní. Je zde specifické ovzduší, mnoho chemických látek, mnoho synantropů i mnoho zmutovaných lidí... a nejenom lidí. Více než po dvaceti letech zveřejním své výsledky výzkumu zrodu nového taxonu živočicha, který obývá lidská sídla, zvláště pak byty, vilky a rodinné domky.

Prolog

Za mých mladých let, řekněme od roku 1974, kdy jsem otevřel oči, to bylo ještě ve 20.století, kdy jsem se učil chodit, nebylo psa Canis lupus f. familiaris na ulici téměř vidět. Ani počátkem 80. let to nebylo hojné domácí zvíře. To se nám to chodilo a běhalo a hrálo, chodníky byly čisté a podrážky bot jsme si nemuseli každý den odlobávat a mýt. A to ticho v domech  a na ulici či v parku. Po 90. letech 20. stol.v porevolučním čase se začaly dít podivuhodné věci. Příroda byla mnoha lidem do roku 1989 celkem blízká, dosti obyvatel pracovalo v zemědělství, jezdilo se na víkendy na chaty a chalupy, provozoval se trempink, lidé měli více času a vyráželi do přírody. V době dnešní se jen honíme za penězi a za kariérou a tak na přírodu nemáme čas. Zezačátku nám to nevadí, ale pak lidé snad i pochopí, že to bez zeleně, kytek a zvířat zkrátka nejde a začnou si hrát na to, že by měli také něco pro sebe udělat. Nikoli pro přírodu, protože příroda jim na jednu stranu překáží v rozvoji a za hromaděním komerčních statků a mamutí zisky se ukládají  v kapsách jednotlivců. Pár příkladů... jo, pane dříve bylo sněhu a krásně bylo a dnes? Sníh napadne a lidé místo radosti nad tou bílou peřinou jen láteří. Vzpomeňte na TV noviny – kalamita (5 cm sněhu), zapadané kamiony, neprotažené silnice, na nich kolony čmoudících aut a v nich po jednom lenochovi.... To je sucho, co?, déšť by to chtělo... prší den a hladiny řek stoupají. A opět se láteří. Nedá se dýchat, auta čmoudí... postaví se další dálnice a obchvat, krajina se stává neprostupnou jako prales... je z ní betonovoasfaltová džungle. Naši předkové sázeli, ctili velké staré stromy, zakládali aleje, sady a větrolamy a dnes? Neúcta k těmto hodnotám korunována hloupou nejapností a tak se kácí a kácí a ničí. A pak se sázejí pastromy a pakeře, které do naší krajiny vůbec nepatří. A kde jsou chrpy, vlčí máky, koukoly, vstavače, zkrátka květnaté louky plné motýlů? Spásu bych hledal v zahradách. Chyba lávky! Z dětství si pamatuji, že téměř každá zahrada překypovala bohatstvím květů, lučních společenstev jako trávníku, komposty, zákampí s malým chovem domácích zvířat a se psem jako psem. V recentní době jsou ze zahrad „zelené pouště“ téměř bez života. Na anglickém trávníku – na zelených chemických laboratořích, na nich nic žít nemůže. A divokého ani nežije. A přece možná jedno! Běhá tam mutantní zvíře velikosti morčete... Je to velké jako morče..., běhá to...  bojí se to... motá se to pod kola kola ... a štěká to... Tak jsem tu volně parafrázoval Felixe Holzmanna.

Zrod nového taxonu (zkrácená verze článku)

TAXONOMIE

Pseudocanis metropolicus, ŠVEC, 1996

Pseudocanis metropolicus metroplicus, ŠVEC,1996

Pseudocanis metropolicus silvestris, ŠVEC, 2011

Pseudocanis metropolicus kanapii, ŠVEC et KANAPE, 2001

Podle mých výzkumů (které v plné míře zveřejním v prestižních mezinárodních vědeckých časopisech) se fylogeneze druhu zrodila pravděpodobně takto. Měl jsem sice na začátku výzkumu omezená data, ale i s tímto materiálem se dalo něco dělat. Z Evropské unie z balíčku peněz na výzkum, jsem na to dostal dotace a tak jsem mohl pracovat i s DNA. Nebylo to lehké, ale úsilí, které jsem do toho vložil, se vyplatilo a mohu světu ukázat, že fylogeneze taxonů nemusí probíhat miliony let, jak se všude neustále přepisuje  v odborných periodikách, ale stačí i nemnoho let k vytvoření nového druhu.To, že je rod Pseudocanis rodem psovité šelmy (Carnivora: Canidae), za to vděčí již dlouhodobě uznávanému plemenu psu, a to hladkosrstého jezevčíka. Jeden příměstský myslivec, Jan Paseka z Chuchle,  tyto psy choval a často je nezákonně používal na lov potkanů. A když je ve svém okolí vyhubil, dostával od jednoho zdroje zdarma masitá morčata (Cavia aperea f. porcellus), na kterých též cvičil své jezevčíky. Ale pak se stalo něco v noře, nastalo pozměněné chování, z loveckého na sexuální (ono to s tím vždy souvisí) - aberantní fena jezevčíka místo párání nebohého hlodavce se rozhodla pro příjemnější akci či změnu chování – došlo k interspecifickému páření, tj. spářili se dva absolutně nepříbuzné skupiny savců. Myslivec nebyl žádný vědec a tak ho ani nenapadlo si  dělat  poznámky o celém průběhu tohoto fenoménu v zoologickém světě. Ale měl obchodního ducha, pro někoho naštěstí (pro lidi, kteří o zvířatech nic nevědí  a hrají si na milovníky chlupatých stvoření místo biologicky bližších vlastních dětí), a počal oba druhy savců křížit mezi sebou. Jenže pak se stalo něco, co  vykukaný myslivec netušil. Už ke interspecifickým koitům nedocházelo, fenka morčata dávila a zabíjela, jak jí velel instinkt a naučené (vštípené) chování. Zde chyběl jeden článek v řetězci chování – pes musil nejdříve jít moče zabít v nějaké skrýši (jako potkana), aby mohlo dojít k přeskokovému sexuálnímu chování. Pak  jednoho dne zavolal a celou záležitost mi vylíčil a prozradil, že se mu temperamentní  a promiskující  fena zaběhla a on jí nemůže najít. Takový důkaz! A on jí nechá se zaběhnout! Prohledali jsme každý kout v Praze, ale nemohli jsme jí nalézt. Tisíce kilometrů jsme najezdili v metropoli a okolí, střídavě přicházeli o řidičské průkazy, desetitisíce korun jsme dostali v pokutách od akcemilujících městských strážníků a jednou nás zadržela i Hradní stráž Pražského hradu. Marně. Fenku jsme nenalezli. Ale často jsme potkávali podivná zvířata, která se nápadně podobala mutantnímu zvířeti. Až za tři roky jsme jí našli! Vyhublou, strhanou a stárnoucí jezevčici. A kolem sebe měla podivná mláďata. Ještě je kojila a řádně se o ně starala, ale chřadla nám před očima. Za dva dny vydechla naposledy. Sebrali jsme pět uzlíčků a rozhodli se je dopiplat uměle. Jedno bylo natolik slabé, že druhý den pošlo. Ale ti čtyři byli vitální a tak rychle rostli a sílili. Dorostli nám do adultního věku a počalo se u nich projevovat epigamní chování. A tak se zjistilo, že jsou tito kříženci plodní! Ale to už nás vypátrali chrti  a hyeny z deníku Kulový Blesk a na svět se dostaly první obrázky tohoto bizarního zvířete. Nemohli jsme naší zajímavost dále tajit. Naneštěstí měli „pseudoštěnata“ tzv. slepičí nemoc, tj,, že zanášejí. A utíkají. Tak se počal nový druh zvířete lavinovitě šířit, hlavně ve velkých městech  a suburbiích. Pseudoštěnata vnikala do domů, do bytů, do ohrádek, kde se chovala morčata (i v zoo Praha). Byla vábena  pachem morčat, později počaly feromony mutovat  a tak počala tzv. chemická evoluce, která rozjela finální fylogenezi nového druhu. A konečně kynologové se také přidali do zrodu nové formy zvířete, která se velmi vzdáleně ... snad i podobá nějakému psovi.

Subspecie Pseudocanis metropolicus kanapii, Švec et Kanape, 2001

 

Na subspecii kanapii se značně podíleli pan Blahoslav Kanape z Pankráce spolu s paní Stelou Kanapovou. Vyšlechtili společně tuto parasu tak bizarně, že tito tvorové téměř nemusí chodit ven. Jsou vynášeni na „golfové trávníčky“, mají oblečky (svetříky, botičky, ponožky, čepice aj. komodity) podle kreténského stylu z ostrova Kréta, kde jedna Kreténka (či spíše Kréťanka) se vývojem zabývá od doby, kdy se na internet dostal první exkluzivní článek o Pseudocanis metropolicus. Trhy za velkou louží se začaly plnit těmito produkty ještě dříve než se vůbec vyšlechtila a vznikla subspecie kanapii. V USA, v zemi s lidmi s pozměněným intelektem, „vynalezli“ i kočárek (lítl dog bejby gou kar) pro tyto tvory. Byl to vynálezce v jehož krvi tekla i kreténská krev. Úlet, kočárek, který je k vidění i v Praze. Nějaké modely jsem spatřil i v pražské zoo, v něm se vezl  Pseudocanis m. kanapii a jednou i P. m. metropolicus . Souprava byla řízena vždy metrosexuály a to obou pohlaví. Vztah mezi člověkem  a chlupatým živým plyšákem zkoumají psychologové a psychiatři v Bohnicích v pavilonu AA001. Na první pohled je již jasné, že mezi tím je nějaká souvislost. Dle výrazu v obličeji (i pod tunami mejkapu) těchto lidí soudím, že možná ani nevědí, že to co vezou, je živé zvíře, živý tvor a ne hračka..

Kam se ten svět řítí... místo dětí, na které mají již dávno biologický věk, mají domácí mazlíčky, ke kterým se lidé kolikrát chovají lépe a utrácejí za ně více peněz než za děti. S tím totiž souvisí i důchodová reforma, která je v krizi a toto chování Homo sapiens jí ještě prohlubuje. A ještě tito lidé hlásí, jak milují zvířata a v zoo od nich slyším na každém kroku jen samé fuj, to tady smrdí, fuj, to je hnusný zvíře, fuj, ty opice dělají nemravnosti a fuj jak požírají maso či fuj, ti chovatelé krmí  zabitými myšičkami, to je asi museli zabít, co??? Tak kde to jsme?Kde jsou zákonitosti přírody, její chod i řád, její život a smrt ... a úcta k přírodě jako něčeho nadlidského. Příroda vzešla z přírodních sil, a my lidé, jsme jen jejími dětmi stejně jako plch, vosa, kos či buchanka. Tak to je a není tomu jinak. Pseudocanis metropolicus nám přírodu, zvíře, lásku k otčině nikdy nenahradí. A to si uvědomme!

                                                                                          VSDr. Pavel Švec, 27.3. 2011 

p.s. I Titul VSDr. je nový titul, který se dává na VŠ v Plzni a znamená doktor Věčného Studenta

p.s. II  Vyhlašuji soutěž o nejlepší české jméno tvora Pseudocanis metropolicus

***

Nový taxon želvy v ČR?

Text:                          Pavel Švec

Text a fotografie:      Jan Straka

Celý život se člověče učíš, stále s tím nejsi hotov, jsme na této planetě doživotními učni. Leč díky za to, co bychom měli ze života, kdybychom věděli všechno a nemohli se pořád divit.

                                                                                                                                                   Jaromír Tomeček, Zázraky v přírodě, str. 37

U široké veřejnosti panuje názor, že se nedá v 21. stol. objevit nový druh pro vědu. Není to pravda. Každým dnem se popisují desítky nových taxonů na celém světě. Mnoho lidí se domnívá, že pár zapomenutých druhů se potuluje někde v tropických pralesích nebo na dně moří a oceánů. Za posledních 20 let byly popsány stovky druhů vyšších živočichů. Jako příklad můžeme uvést, že od roku 1990 bylo popsáno 42 druhů primátů a od roku 1995 přes 80 druhů ptáků. To vypovídá o obrovské rozmanitosti životních forem ( diverzitě ), které nás obklopují. Máme právo, my lidé a pochybuji moudří, kastovat  a drolit pomocí DNA jednotlivé skupiny živočichů? Bohužel jsme lidé a chceme všemu porozumět. A někdy za každou cenu. A to by se dít nemělo.

                                                      Prolog

Bylo po vánocích  a s kolegou jsme studijně vyrazili na Nový Zéland. Cílem cesty bylo ověření jednoho přírodního fenoménu. Padla na to značná část mimořádných prémií, ale my jsme neváhali tyto prostředky využít pro vědu. Ale i z loajality k zoo Praha, která nás plně podporuje v našich výzkumných projektech. Co nás přivádělo na tento nádherný ostrov? Věda, vážení! Vedla tam totiž horká stopa k novému objevu druhu, kterou jsme sledovali z pražské Tróje. To co jsme popsali je unikátní ve světové vědě a proto se s vámi podělíme o poznatky. Máte na to právo, daňoví poplatníci, protože to jste do nás vložili, to vám vrátíme i s úroky. Hoc est, jak říkají latiníci.

   Na křídlech aeroplánu jsme přistáli na malém letišťátku uprostřed farmy Johna McVarana. Po vřelém přivítání po vystoupení z letadélka jsme se řítili landroverem po rozbité polní cestě ke skromnému domku našeho hostitele. Ovce uskakovaly jako knoflíky při vášnivém trhání košile, a my se jen modlili, abychom tu jízdu přežili. Domek stál v zákrytu lesa a působil velice impozantně ve své skromnosti. Promiňte nám, že nejsme konkrétní při popisu místa, stále ho tajíme, protože dobře víme, jak by to dopadlo, kdyby se lokalita odhalila. Celé kluby testudologů a ochránců přírody by se vřítily na lokalitu a  jeho členové by pátrali, jak se v Římě říkalo, hic et nunc, tady a ihned, hic et ubique, zde a všude. Ale nebojte se, časem místo zveřejníme. Co jsme tu hledali? Jednu záhadu zoologického světa. Je to jev zcela unikátní ve světové vědě, na problematiku nepanuje jednotný názor a po zveřejnění ve světových  vědeckých časopisech a médiích se rozjela ostrá diskuse na toto téma. Nový Zéland, jako ostrovní stát, si chrání původní faunu a flóru a nechce podporovat imigranty. To je každému biologovi jasné. Jasné však dosud není, zda-li je náš druh původní či nikoli. On totiž do ekosystému dokonale zapadá, neškodí, ba naopak prospívá a chová se jako druh jako zcela autochtonní. Jenže, tento taxon je autochtonní i u nás – a to jako „endemit“ v Trojské kotlině. Kde se vzala ta obrovská disjunkce v areálu? Jak vznikla? Jaký má význam? Jaký migrační most podpořil šíření? To jsou otázky, na které chceme odpovědět, vysvětlit a pak je předložit vědecké veřejnosti. A jak k objevení druhu došlo?

   Při mnoha našich vědeckých výpravách jsme na jaře 2006 u dvou starých Gočárových domků zaslechli slabý šelest ve vegetaci. „To bude viridiska“, vyslovil tiše Honza a začal pátrat po ještěrce zelené. „Ale nějaká polochcíplá, že se moc nehejbe, né?“, odvětil jsem a dále jsem triedrem sledoval pěnici černohlavou s hnízdním materiálem v zobáku. „Kolego, podívej, co to je?“, udiveně ze sebe vyhrkl Honza. Tak jsme na to koukali oba dva jako včely na raflésii. To něco lezlo pomalu svěží jarní trávou, a když to zjistilo, že to pozorujeme, ustrnulo to na místě a vesele to na nás koukalo a dokonce se to usmívalo. Jen žádné antropomorfizování, to do vědy příliš nepatří. Honza ihned vytáhl digitální fotoaparát a podivnou želvu nafotografoval ze všech stran. Zvíře bylo velmi klidné, lidí se zjevně nebálo. Snad se jednalo o synantropní druh, který se mohl vyskytovat poblíž lidských sídel. O několik metrů dále jsme objevili další exemplář a hned vedle další. Jsme svědky nového objevu? Neustálé bádání je naše causa vivendi, smysl života. Výzkum jsme rozjeli naplno. Terén, terén, laboratoř, knihovny, média, terén…den co den.

Pseudotestuda lana, Švec et Straka, 2007, paželva vlněná

Až donedávné doby na území ČR a SR žil jeden druh želvy a to želva bahenní ( Emys orbicularis ). Její původní populace žije na jediné lokalitě na jihovýchodním Slovensku u Bogrodu [Tajba],  (Řehák, 2005). Občas teraristy bývá vypouštěna do volné přírody želva nádherná (Trachemys scripta ), několik exemplářů žije i na staré strouze v dolní části zoo.  Druh je původní v Americe. U nás zavlečená na mnoha místech, zvláště ve vodě.

Pseudotestuda lana, tak se jmenuje nový taxon a my vám ho nyní představíme. Dosud jsme to přísně tajili, aby nám objev nikdo nevyfoukl. Manželům Velenským  neunikne nic co má šupiny, rozeklaný jazyk a karapax. Teprve těsně před publikováním jsme celou věc nenápadně konzultovali s Natašou a Petrem Velenským, abychom připravili tento článek.

    Nejdříve jsme se rozhodovali, zda-li budeme druh studovat v terénu nebo v lidské péči. Po několika týdnech jsme zjistili, že výzkum bude mnohem intenzivnější, když ho rozjedeme na obě strany. O způsobu chovu a s jeho zajímavostmi vás seznámí druhá část našeho příspěvku.

    Pseudotestuda lana je druh, který se opravdu vyskytuje jen na dvou lokalitách na světě. A to v České republice v Praze Tróji, kde je velmi teplé mikroklima a pak až na Novém Zélandě. Preferuje teplá stanoviště s přítomností druhu, na které je tento plaz vázán – na ovci. Podivné soužití obou druhů dospělo k bizarní biologii této želvy, která je ojedinělá v celé říši živočišného světa. Paželva vlněná je dlouhá 50 – 85 mm, jedinci dlouzí  nad 70 mm jsou velmi vzácní. Tato želva patří do méně početného podřádu Pleurodira, tzv.skrytohlavé želvy, které hlavu přikládají pod krunýř ze strany. Vytváří samostatnou čeleď,Pseudotestudinidae. Taxonomové si nejsou stále jistí a tak se můžeme dočkat i případných změn. Čeleď má samozřejmě i jediný rod a jediný druh. Existují však drobné nuance v obou populacích a tak druh můžeme rozdělit na dvě samostatné subspecie.P. l. bohemica a P. l. novaeholandiae. Odlišit je mohou jen skuteční odborníci a to jsme při vší úctě a skromnosti my dva (autor má na mysli autory tohoto příspěvku, pozn. autora). Pseudotestuda lana, aby její diagnóza nebyla tak jednoduchá, vytváří i různé barevné variety.

   Tato podivuhodná, až bizarní želva, se ve volné přírodě živí odpadlou vlnou z ovcí. V době nouze o potravu ji v Tróji pozoroval Straka (2006) na srsti psa, kterého u Gočárů vyčesal některý z chovatelů. Je to potravní specialista a tak tento způsob výživy nazýváme lanofagie. Vlna musí být odpadlá, ležící na zemi, želva nikdy nekonzumuje vlnu na živém zvířeti! Přesto bývá, zvláště na Novém Zélandě, pronásledována z obavy, že ovce hynou vlivem stresu, když vidí skupinku pseudotestud čekající na odpadnutí kousku vlny vlivem zemské přitažlivosti na pastvinu.

   Pseudotestuda lana je vzácné zvíře a proto zasluhuje ochranu. Dokud bude zachována pastva a chov ovcí, je velká šance, že druh přežije 21. stol. a bude tudíž moci žít i ve století 22. Pro ty, kdo by se chtěli seznámit s tímto záhadným a tajemných živočichem, ať si naladí TV přijímač (tzv. rozkuk) 22. 8. 2008 a Vladimír Oddenek v pořadu Živá duše v Čechách vám jí představí.

   Samozřejmě jsme podstatnou část našeho výzkumu provedli sami, v terénu jsme byliper diem, na výzkum jsme jezdili na kole, v landroveru, dokonce i per pedes (pěšky jsme chodili!!!). Ale jak se sluší, musíme zde poděkovat kolegům, kteří nám trošku pomáhali, jako jsou John McVaran z N.Zélandu, který nám byl průvodcem a řidičem, George Scink rovněž, Lubomír Želvan z univerzity Pikovice, připomínky k textům, další dík patří slečně Kláře Felzumové z Petrkova, která se nám starala o pravidelný přísun snídaní, přesnídávek, obědů, svačin a večeří a paní Xentusii Vigilisové z Mexika, která nám svým smíchem a dobrou náladou léčila utrpení, která nás trápila v terénu.  

Pseudotestuda lana - chov

A nyní několik slov k chovu. Přestože želva Pseudotestuda lana je známa teprve několik málo měsíců a ve volné přírodě bylo pozorováno jen pár jedinců, můžeme díky vývojovému centru v Dejvicích, které pomocí nové geneticko-reprodukční metody "In lana" tento zajímavý druh namnožit do dostatečného množství. A nyní nastíníme základní podmínky chovu v lidské péči.

     Pseudotestudu vzhledem k její velikosti ( v dospělosti velmi zřídka přesahuje 80 mm, měřeno od čumáku po špičku ocasu ) chováme v teráriu o rozměrech základny 500 x 300 mm a výšce 250 - 300 mm. Takto velké zařízení je vhodné pro chovnou skupinu 1,2 nebo až 0,0,6. Na dno umístíme asi 5 cm vrstvu lignocelu. Dále do terária přidáme několik různých kamenů a oblázků ( stejné stejně neseženete ), úlomky kůry a můžeme přidat i kousky dřev. Velice důležitým doplňkem jsou volně rozházené chuchvalce vlny. Jestliže chcete udělat želvě P. lana opravdu radost, obstarejte si vlnu surovou, nečištěnou, ani jinak upravovanou. Dále zde umístíme žárovku v krytu z obráceného květináče. Postačí 40 W, výborné je pokud vytváří UV záření. Nikdy ji neumisťujeme  doprostřed, ale k jedné straně, čímž vznikne širší teplotní škála a želva si vybere tu právě nejvhodnější. Celé terárium je potřeba zakrýt víkem z muším pletivem.  Zakrytí neděláme kvůli úniku želv, které neumějí šplhat, ale slouží proti proniknutí cizopasníků na něž jsou tyto želvy dost náchylné. Největší problémy v chovu P. lana dělá hlavně známý parazit  Tineola bisselliella. Teplotu v  chovném zařízení je třeba udržovat v rozmezí 26 - 32°C, s možností lokálního vyhřátí na 38°C.  Na zimu teplotu postupně snižujeme až na 15°C.  Takto želvu zimujeme po dobu cca 3 - 4 měsíců.     

      Po skončení zimování se želvy začínají párat, totiž pářit. V případě že máme pár, najdeme pod kamenem či kůrou snůšku, kterou může tvořit až 25 vajec. Celou snůšku ponecháme na místě, protože želvy samy vybraly to nejlepší. Asi po 185 - 204 dnech inkubace začíná líhnutí. Čerstvě vylíhlé želvy měří asi 5 - 6 mm a jsou částečně průsvitné. Jestliže nemáte pár, ale jen dvě samičky, najdete vajíček sice dvakrát tolik, ale nic se z nich nevylíhne.

        Zde uvádíme tabulku naměřených hodnot vylíhlých mláďat. Celkem 18 vajec jsme inkubovali při teplotě 27,4°C relativní vlhkosti 58 % po dobu 198 dní. Vylíhlo se  11 mláďat. Mládě pod číslem 7 do druhého dne uhynulo.

 

Jedinec číslo:

Hmotnost: (gramy)

Délka karapaxu: (cm)

 1

0,4

5,0

 2

0,5

5,3

 3

0,56

5,5

 4

0,55

5,5

 5

0,59

5,8

 6

0,4

5,2

 7

1,2

6,3

 8

0,55

5,5

 9

0,52

5,4

10

0,6

5,9

11

0,4

5,2

  

               Děkuji Janu Strakovi za krásné fotografie

Želvy vzhledem k jejich původnímu výskytu krmíme nečištěnou vlnou, případně můžeme podávat i surovou bavlnu. V nouzi můžeme zkrmovat i zbytky a  odstřižky tkanin, ale jen omezenou dobu. Nevhodné je zkrmovat textilie z příměsí syntetických materiálů. V želvách se pak totiž hromadí volné nabité elektrony (ionty), které narušují elektrickou rovnováhu jejich těl. Dokonce může dojít samovolnému vybití energie. Výboj se projeví jako modrý záblesk mezi želvou a libovolným objektem v jejím okolí. Toto spontánní uvolnění energie může dokonce ve výjimečných případech být pro želvu i smrtelné. Vodu téměř nepijí, ale můžeme jim část krmné dávky navlhčit.

   U těchto želv zatím krom již zmiňovaných parazitů nebyly pozorovány žádné závažnější zdravotní problémy. Na tomto místě je potřeba zdůraznit, že měkký a pružný krunýř, který se po lehkém stlačení opět vrátí do původní polohy, není na rozdíl od jiných druhů želv známkou špatné výživy. Je to jejich přirozená forma krunýře, vycházející ze způsobu života a výživy.  Pro tyto  želvy je velice prospěšné jejich lehké přestříknutí mlhou lanolinu, ale nanejvýš jednou za půl roku.

       Chovu zdar přeje, nejen prvního dubna, vědecko-výzkumný  tým docentů Š+S., 2008

                                                                                                                                                                                                           

 Requiem za klobouček

Pavel Švec, 2009

Ilustrace: Radka Horčíková, 2009, dodám

K mému image (čti image) v civilu patří klobouk, vesta a triedr. Tři nepostradatelné věci. Klobouk kvůli dešti a slunci, vesta plná kapes na vzorky, knihy, lupy a jiné důležitosti a dalekohled, abych lépe viděl.. Ale klobouk…kožený nebo plátěný…klobouk. Bohužel tato část oděvu není součástí předpisového oblečení v ZOO Praha. Ale nosil jsem ho a byl se mnou spojen jako chocholka u dudka. Byl součást mě. A pak…Chudák můj leží opuštěn ve skřínce, ve tmě, bez vzduchu, sám, toužící po rozletu po zoo. Místo něj se má nosit importovaná americká bejsbolka. Ochrana je vždy důležitá, ochrana hlavy, protože když se pohybujete ve voliérách a ubikacích pod kloakami ptáků, tak můžete riskovat nějakou tu dávku nestrávené hmoty ve vlasovém pokryvu. Americká bejsbolka, ta spíše patří na nějaké trapné americké sportoviště, ale do terénu, k člověku, kterému je příroda blízká? Do přírody? Hodí se tak na ulici a rapovat v kabrioletu básně typu: Hele kámo / do rukou mi nářadí dáno / hravě beru hrábě dravě / a ho hrabu /co? ho… / šířím osvětu a tvořím holou větu / slova házím mezi lid…/ a pak mám klid!/ spokojeně vodchází, když odpovědi nachází/ vo přírodě, vo zvířatech ,vo zoo a to nekecám je to doo/ komu se to nelíbí.... Chybí mi můj drahý klobouček, mé druhé já, součást mé duše a těla. Když neseděl na mé hlavě, lidé pozastavovali, jééé, to nejsi ty, nejste vy… Myslím, že by si zasloužil epitaf, pár slov na pomyslný náhrobní kámen někde v koutě zahrady. Třeba by i mohlo jednou dojít k exhumaci...

EPITAF

Sloužil jsem mu  oddaně a hájil hlavu pána,

od rozednění, jak otevřela se v zoo hlavní brána.

Od rána do večerních hodin jsem s ním chodil

ve slunci i ve sněhu na jeho palici hověl,

on se  brodil

bílou kaší a mráz mě soužil a vedro ničilo.

Když od koštěte se prášilo a venku lilo,

sloužil jsem mu vždy věrně, tak to bylo!

A pak jsem musil z jeho vlasového porostu…

Nějaký tam ještě má!

A jsem opuštěn a sám!

A jsem sám a opuštěn!

Odpočívám odhozen

Sám.

A ve tmě…

Sám.

A ve tmě!

    S

    Á

    M   

 

P.s. Čas plyne a plyne, nové věci přináší... A klobouček, který ke mně patří stejně jako hlava a krk, sedí na mé hlavě a jsem to opět já, Pavel Švec, tak jak mě zná mnoho lidí. Já na to přišel – on u mě dělá stejnou službu jako je líčení u žen a dívek... dovolím si říci, že mě dělá tak trochu.... no.... hezčí :)). To víte, ješitní muži nevymřeli, stále jsou a nikdy nevymřou. :)) :)) Requiem za klobouček

                                                              

Já, Parus

 Pavel Švec

Ahoj, jsem sýkorák Parus a budu vám nyní vyprávět příběh z Bažantnice. Zkazka o lásce, dětech  a hodných lidech. Jak milí jsou Ti lidé v zoo, někteří méně, někteří více. Zvláště  jeden chovatel, kterého vždy bezpečně poznám. Nosí totiž klobouček, který mu vynesl i přezdívku Pampalíny. Docela se na něho i hodí, protože neustále něco zkoumá a bádá. Letos prý je rok vážek, které chce v zoo zkoumat. No, ty jsou do mého zobáčku příliš veliké a navíc takové šídlo by mě mohlo i sežrat! Tak mu je zobat nebudu. Ať si je zkoumá, prý zvyšuje erudovanost pražské zoo. Jo, ti přírodomilci! Co jim je do toho, jak si žijeme, my živočichové. Pořád prý musí něco zkoumat…

 V zimě létám na krmítko, které je většinou plné dobrůtek, a tak jsem moc ani nepohubl a nezhubla ani má vysněná kráska z Opičích ostrovů. V lednu a únoru se často potkáváme na krmítku na Bažantnici. To je vám kráska! Postavička jako lusk a ten její načesaný černý proužek na ňadrech…A jako baletka tančí na větvičce platanu a semínko slunečnice louská jako v restaurantu s pěti *****. A ráda naslouchá hudbě, zpěvu a ten můj prý jejímu sluchu lahodí nejvíce. Prý je do mě  zahleděná.To mi říkal Sitta, který je takový neurvalec, zvláště na krmítku, kde se neustále rve a hamtá co nejvíce pro sebe. I červenka se vysmívá, že prý jsem červený jako její hruď. Pro letošní rok svojí vysněnou lásku dostanu dostanu! A dám si pozor, aby mi nebyla nevěrná. Zvláštní lidé, s takovými skly na krku, myslím, že ornitologové se nazývají, totiž odkryli tajemství, o kterém my, sýkoráci, víme své. Naše samičky jsou hodně promiskuitní. Ale mojí Majorku žádnému nenechám. Rvu se jako masařka na zdechlině s každým samečkem, který se jen s jedním okem podívá na proužek mé milé. A pak se to stalo. Majorka mě pozvala k sobě na smrk, když jsem zazpíval svůj nejkrásnější part ... Měli jsme vyhlédnutou dutinu ve starém špalku v takovém lidském bordelu na Podkově, tak se tam tomu říká. Mojí milou jsem uhnal a uzavřeli jsme sňatek pro tento rok. Měl jsem tu nejkrásnější samičku ze všech! Ten nadutec z okolí Sečuánu mi jí pěkně záviděl! Pořád létal tam a sem a sem a tam jako pošuk a chtěl mi jí vyfouknout.Prý už takto přebral asi tři samičky!  Ale já tu svou nedal. Dal jsem mu co proto, až z něho peří létalo. Nebo ten nabušenec od Vltavy, ten si na mou milenou také brousil zobák. Také jsem mu procuchal peří! Pak už nám v lásce nic nebránilo a našli jsme si dutinu ve špalku, co lidé pohodili, tam dole na Podkově. Sehnal jsem bydlení a s Majorkou jsme si ho vybavili.Hnízdního materiálu je všude dost, i pruhovaným jsme něco nakradli, ono jim neubude. Nějaký ten mech, peříčka, srst, kokosová vlákna a jiné věcičky. Majorka si vykroužila kotlinku, aby se jí v tom pěkně sedělo. Pak má milá nakladla postupně 9 vajíček. Při  devátém mně řekla, drahý, nyní ti nastávají těžké chvíle a perné dny. Majorka zasedla a já musil krmit svou krásku a sebe. Bylo chladné období a hmyzu bylo málo. Ale naštěstí jsem znal své teritorium velmi dobře a tak jsem věděl, kde mám co hledat. Stačilo nebát se těch bipedně chodících tvorů, kteří nosili nějaké mističky věčně plné a měli na nich i pěkně vypadající červíky. Mňam! Vypadali opravdu dobře. Tlusťoučcí, mrskající se… Po 14 dnech se nám vylíhlo první mládě. Pak druhé, třetí, čtvrté… deváté. To jsem teprve létal! Mamka ještě chvilku zůstala u svých drobků… jééé, ti byli oškliví a vůbec se nám nepodobali. Věčně hladové ratolesti, stále s otevřeným zobáčkem a tak už létala i Majorka. To si z lidí neumí nikdo představit, jak je náročné sýkorčí množení. Na mně ještě bylo obhajovat teritorium a hlídat kočku a psa, který se tam neustále poflakoval. A létali jsme a létali, až nás křidélka bolela. Ale dítka nám rostla a rostla. A pak… a pak jsem přišel na nápad, který nám ušetřil námahu a čas. Zjistil jsem totiž, že v přípravně a ve skládku mají ty pěkně vypadající červíky, které dávají opeřeným cizincům ve voliérách. A jak jsem přišel na to jak je získat? Úplně jednoduše. Jak ti pruhovaní nosí mističky pro své svěřence, tak je občas někde odloží a já jsem jich vždy pár sezobl. Dali se jíst a tak jsem je nabídl i svým dětem. Chutnali jim, pěkně přibírali, jen po nich jeden čas prděli, pardon, pšoukali. To měli po měkkém pečivu, které jim kdosi dal. A tak jsme odchovali všech devět našich dětí. Měli jsme z nich velikou radost a tak jsme je šli ukázat i chovatelům, jen co se sýkorčata naučila létat.

ZOO Praha, 2008

    Můj názor

Nebojme se komunikace                                    

Pavel Švec

                                                                                         Societatis vinculum est ratio et oratio

                                                                                                           Poutem společnosti je rozum a cit

 

                                                                                        Marcus Tullius Cicero, O povinnostech 1, 50

      V měsících říjen až prosinec 2006 probíhaly v naší zoologické zahradě odborné semináře na téma komunikace-komunikační dovednosti. Ocenil jsem, že jsem se jich mohl zúčastnit a to z prostého důvodu. Sám nejsem velký řečník před velkým publikem, ale cítím potřebu hovořit k lidem, kteří mají chuť se něco zajímavého dozvědět. Neočekával jsem, že po absolvování čtyř dnů kurzu budu řečnit jako antický římský orátor. V to snad ani nikdo nedoufal.A nebyl to ani účel semináře, šlo o jakési nenápadné nasměrování našeho vnímání a chování k návštěvníkům. Spoléhal jsem na to, že seminář nám zaměstnancům, kteří se každodenně při své práci setkáváme s návštěvníky, ukáže či naznačí cestu k lidem. Ano, zastávám se těchto kurzů, protože jsou důležité pro budoucnost a existenci zoologických zahrad a pro celosvětovou ochranu přírody. Možná to zní nadsazeně, ale i malá kapka vody se vlévá do moře, které je životně důležité pro celou planetu. A také se zastávám společné komunikace mezi chovateli a pracovníky VVO, kteří svojí práci dělají s nadšením pro dobrou věc,  jakou je výchova k ochraně přírody. Jedině celosvětová osvěta dokáže zachránit mnoho a mnohé. Stojím si za tímto názorem nikoli proto, že do zoo jsem původně nastoupil jako externí pracovník VVO. A proto, že cítím potřebu, byť jen trošičku, oslovovat veřejnost a zasvětit ji do tajů naší práce. Ale o tom později. 

    Zoologická zahrada je kulturně-vědecká instituce a tyto dvě složky nelze striktně oddělovat. Jedna plní funkci vědeckou. Vždyť mnohé poznatky o zvířatech se vypozorovaly právě v zoo a jsou nesmírně cenné při zachraňování biodiverzity. Složka druhá, kulturní, je neméně důležitá, protože plní funkci osvěty, která je mnohem mocnější v ochraně přírody. Zoo bezesporu kulturní stánek je, to se jistě popřít  nedá, a jako kulturní stánek se musí náležitě chovat. Jedině tak přiláká návštěvníky, kteří se přijdou podívat, vzdělat nebo jen, ač to slovo na tomto místě nemám rád, pobavit.Veřejnost přijde, věnuje svůj osobní čas, zaplatí vstupné, ale pak očekává nějaký program, který se týká informací o zvířatech a o ochraně planety. Informace nemusí být nutně erudované, ale stačí, když jsou milé, veselé a pravdivé. A i chovatelé by se měli zapojit do této činnosti, protože oni znají svá zvířata nejlépe. Trochu se otevřít návštěvníkům, kteří si přišli do zoo odpočinout a relaxovat, není vůbec na škodu.. Zoologickou zahradu netvoří jen zvířata, ale je to zahrada se stromy, květinovými záhony, zajímavou architekturou a rustikálními stavbami, které tvoří ucelený kolorit pražské Tróje. Žijeme v komerční době a komerce na nás útočí žravou nenasytností na každém kroku. Osobně ji přijímám s určitým nepochopením, ale doba je tak nastavena a jednotlivci na tom nic nezmění. Co však můžeme změnit, je to, že budeme sledovat vývojový trend, který se stále více prosazuje (ve vyspělých zemích se trvale „uhnízdil“), tj. prosazování osvětářských projektů, do nichž jsou zapojeni i chovatelé. Bez respektování některých ekonomických pravidel by zoo v dnešní době těžko přežila. Kdo by financoval podnik, který by navštívilo tisíc lidí ročně? Ano, návštěvnost přes milion lidí může být stresující a může nést jistá úskalí, která však plně vyváží záchranný a ekologický záměr, který by měl být všem zoo vlastní. Vstupné, suvenýry, sponzorské dary fungují jako prostředky, které putují za dobrým cílem (třeba projekty Odhalení - Moja či kampaň na záchranu nosorožců.) Peníze putují nejen na jednotlivá zvířata, ale především na záchranu biotopů, chov nebo management ochrany zbývajících populací, zachování genofondu  atd. Pro zvířata uděláme mnoho, budeme-li o nich hovořit, zmiňovat se o jejich nárocích, o stupni a příčinách ohrožení, o smyslu naší chovatelské práce. Práce v zoo se kolikrát i musí obhajovat před rádoby „milovníky zvířat“, kteří smysl  a účel naší práce nevidí a nevnímají. Ba naopak, takoví lidé by nejraději  lachtany vypustili do znečištěné Vltavy, exotickým ptákům dali „svobodu“ v lese nebo dravé šelmy  vypustili do příměstských parků. Ti jsou  totiž také „nebezpeční“, protože jsou v této oblasti, řekněme, méně poučení. Zkusme takové návštěvníky přesvědčit, že zoo není kriminál pro zvířata, ale domov, ve kterém jim nikdo neubližuje. Spíše naopak přispíváme k ochraně toho, co nám na modré planetě ještě zbylo. V tom by měla fungovat dobře mířená komunikace. Nemám na mysli, abychom my chovatelé, dávali dlouhé přednášky u výběhů našich svěřenců. Na to nemáme čas (to by nám nadřízení pěkně vyčinili, kdybychom „prokecali“ polovinu pracovní doby!), ale slušně a efektivně odpovědět na otázku či dotaz by nám příliš neudělalo. Zapáleně hovořit o své práci. To také na lidi dosti působí. Tato zdánlivě malá dílčí témata mohou utvořit celek, mohou nasměrovat návštěvníka k dalšímu vyhledávání informací, pomohou se zamyslet nad určitým problémem, přemýšlet proč se zvířata v zoo chovají – mohou zkrátka dát nějaký impuls.k nějaké aktivní ochraně přírody. Např. rodiče vyhledají dětem zájmové kroužky s tématikou ochrany přírody, nebo si najdou chovatelské kroužky, a nebo také v mnohém pomohou sponzorské dary. Když se návštěvníci dozvědí něco navíc o našich svěřencích, může je to příjemně naladit a může se stát, co se jednou na jaře loňského roku přihodilo mně. Do voliéry „Dunajská delta“ s kolpíky a kvakoši přišel loni mladý pán se slečnou. Mladí lidé se zajímali o avifaunu této expozice a zaujal je mandelík hajní, který tam toho času žil. Říkal jsem mu Karlík a to jméno mu v mnoha lidech zůstalo dodnes a lidé se stále na tohoto ptačího krasavce ptají. Povídali jsme si o ptácích a o jejich životě a pak ti samí lidé přišli za týden znovu. Přinesli mi ukázat sponzorskou listinu s fotografií mandelíka. A to mě zahřálo u srdce. Toto má smysl a dle mého názoru by takto měla práce v zoo vypadat. Ti lidé se nadchli pro dobrou a správnou věc. Cítili potřebu udělat něco hezkého. K tomu je však zapotřebí návštěvníky nějak naladit a motivovat.

    Moc jsem si přál pracovat v zoologické zahradě, protože od plenek miluji přírodu a její děti. Život napsal scénář trochu jinak než jsem chtěl. Ale po letech se mi splnil sen. Náhoda mě přivedla k tomu, že jsem v zoo začínal, jak jsem již zmínil, jako externí pracovník VVO. Tato práce mě velmi bavila, ale pak jsem s radostí přijal místo chovatele ptáků pod vedením dr. Pitharta a A.Vaidla. Práce se zvířaty a jejich chovem mě nadchla a snažím se ji dělat co nejlépe. Zůstaly ve mně zkušenosti s osvětou a cítím, že právě tyto dvě složky patří neodlučitelně k sobě. V tomto bych prosazoval určitá zlepšení. A těmi je komunikace jak s veřejností, ale i mezi osvětáři a chovateli, kde to občas zaskřípe.

   Chovatelé, ale i návštěvníci, by neměli považovat lidi z VVO, kteří se věnují práci verbální a vzdělávací, za zbytečná individua, která hovoří a vykládají zajímavosti ze života zvířat v zoo i ve volné přírodě a jejich ochraně v biotopech.Tato práce zdánlivě nesmyslná je ve skutečnosti velice důležitá a do budoucna v ochraně přírody nezbytně nutná. Na straně druhé by někteří externisté měli tuto práci dělat svědomitě, poctivě, ale hlavně se zapálením pro věc. Nebyly by jistě od věci i specializace některých průvodců na určité taxonomické třídy živočichů. Někomu více vyhovují savci, jiní preferují ptáky nebo plaze. Buďme všichni malými střípky velkého celku. Bez těchto malých segmentů nikdo nedokážeme nic.Tyto dvě činnosti, chov a osvěta, do zoo právem patří a měly by mezi sebou vytvořit jakousi rovnováhu. První vlaštovkou na zlepšení a zkvalitnění vztahů mezi chovateli a externisty (průvodci) je báječný nápad Michala Podhrazkého, který navrhuje exkurze s jednotlivými kurátory chovů. První „obětí“ je pan Velenský, který zájemce erudovaně provede 25.11.06 herpetologickou sekcí pražské zoo. Snad se to v blízké době povede a i ostatní zoologové zareagují na prosbu lidí, kteří se chtějí více dozvědět o našich svěřencích a  půjdou ve šlépějích této myšlenky. Ta povede  k tomu, že se lidé, kteří přicházejí do styku s návštěvníky, něčemu naučí a tyto poznatky mohou aplikovat ve svém osvětářském programu. A je tu ještě další věc, která může chovatele popudit. Zejména, jsou to někdy nesmysly které jsou mnohdy slyšet u voliér či jiných chovatelských zařízení. Zda-li něco nevíme (a to se může stát), zcela přesně, je mnohdy lepší říci, „já nevím, není mi známo“ než si vymýšlet nějakou nesmyslnou odpověď.To by se stávat nemělo, protože to snižuje kvalitu práce a věrohodnost našeho počínání.. Zde je vidět, že se vše točí kolem komunikace, která je nezbytně nutná, aby vše fungovalo tak jak má. 

   Prosím, neberte můj příspěvek za nějaké moralizování, za nějaké lobby, návod či snad poučování. Je to můj názor, který jsem chtěl vyjádřit. Plně chápu, že jsou lidé, kteří komunikovat nechtějí z důvodu stydlivosti nebo přílišné introverze, ale základy slušné etikety bychom měli zvládat všichni. Přirozený úsměv ( ne hraný a neosobní úsměv amerického typu), milé a vstřícné vystupování při styku s veřejností, která se může se zájmem vyptávat na mnohé věci v oblasti zoologie a chovu zvířat. Otázek je mnoho. Jsou k nim i odpovědi? Měli bychom je najít, nebo se alespoň o ně pokusit  I my sami jsme někde každodenně návštěvníci, třeba v nákupních střediscích nebo na poště. Jak by se na nám líbilo, kdybychom byli označováni za vetřelce, kteří se na všechno „blbě“ ptají? Jak je nám lépe na duši, přijdeme-li do obchodu pět minut před ukončením pracovní doby a jsme ještě mile obslouženi. Jistě se to každému z nás alespoň jednou stalo, tak si tu chvilku připomeňme a aplikujme toto chování i u nás, v krásné zoologické zahradě. Odměnou nám budou návštěvníci, kteří se do zahrady budou vracet, sami nás pozdraví a zeptají se na novinky v naší chovatelské práci. Mně se to děje a věřte, že to potěší. Již zmíněný adoptovaný mandelík je důkazem, že komunikace v praxi funguje. Q.E.D.- Quod erat demonstrandum.

                                                                                                            Pavel Švec

                                                                                                            chovatel ptáků, 2006

 Od roku 2010 pracuji v oddělení Babiččin dvoreček (Dětský koutek), ale obsah mých slov se nezměnil. I na našem krásném statku se dá povídat lidem o zoo a zvířatech i ochraně přírody a odpovídat jim na zvídavé otázky. A věřte, není větší odměny, než pocit, že lidé odcházejí spokojení a mají radost z toho, že jim zoo a její zaměstnanci dají "něco" navíc.   

 

 

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz