Založit webové stránky nebo eShop

LITERÁRNÍ ČINNOST a BÁSNĚ

Nové články

Démon, hororová poéma

Výbor nonsensové poesie Pavla ŠVECE (umístění za Fragmenty, na konci)

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci

Literární činnost

obsah:

1) Den černých obrazů

Báseň o nevidomé dívce od Pavla Švece. Psal jsem jí několik let, několikrát jí přepisoval a nyní jsem s ní tak trochu spokojen :). Má několik oddílů, které na sebe navazují a uzavírají příběh mladé klavíristky. Dialogická báseň spojuje půvab ženy, krásné tóny klavíru a jihočeskou přírodu

2) Fragmenty básní  vztahující se ke Dni černých obrazů

3) Výbor básní Pavla Švece ze sbírek nonsensové poesie Doktor a Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 - 2008 

4) Démon, hororová poéma, 2005

Báseň o dívce, která má děsivé sny o Démonu noci 

 

 

Den černých obrazů

                                                 Pavel ŠVEC

©   Pavel  ŠVEC, 2005

©  Ilustrations: Pavel  Švec, 2005

©  SOUTOK, 2005

Neznámé, půvabné a nevidomé dívce, kterou jsem jako  -náctiletý potkal v metru… autor

          Seděla  při  čaji  jak  kdokoliv.

          A  bylo  mi, jak  by  svůj  šálek  nyní

          poněkud jinak  brala  nežli  jiní.

         Skoro  to  bolelo, když  úsměv  kýv.

 

                                                                         

Napsal a vyzdobil Pavel Š V E C

                                                         ®

Obrázky z archivu Photobank E. M.

 

Vydalo nakladatelství SOUTOK,  v Praze roku 2005

 

jako svou 1. tištěnou knihu

 

Vytiskla tiskárna  Barrandbal,  J. H  P.   Praha,  závod 11

 

                      Vydání 2., přepracované 

Motto:

Rabíndranáth  Thákur  přeložil Dušan Zbavitel

Jednoho jitra mi v květinové zahradě přišla

s l e p á  dívka nabídnout věnec z květů

pokrytý lotosovým listem.

             Pověsil jsem si jej na šíji a slzy mi

vstoupily do očí

             Políbil jsem ji a řekl jsem: „Jsi  s l e p á  jako ty květy.

Ani sama nevíš , jak krásný je tvůj dar.“

 

                                          *-*-*

R.M.Rilke              přeložil Vl.Holan         kráceno

Seděla při čaji jak kdokoliv.

A bylo mi, jak by šálek svůj nyní

poněkud jinak brala nežli jiní.

Skoro to bolelo, když úsměv kýv.

                --------------

Krok pomalý měl sestru v hodinách,

cos ještě nepřekročeno, tak zdá se;

a přec:jak by po překročení, ach,

již nešla, nešla, nýbrž vznášela se.                                        

VIKTOR  DYK

…………………………….

Ji děsil netopýr, sýčkovo volání.

A o strašidlech mluvil každý.

…………………………….

Strach měla ze všeho. Jedině z lásky ne.

…………………………….

 

Neznámé, půvabné a nevidomé dívce, kterou jsem jako  - náctiletý potkal v metru…

Věnováno vše, kdož se starají a pečují o nevidomé spoluobčany 

 1.část

          VSTUP

                                                                                                                              Jak to vše bylo…                                                                                                                                                                     

Ráda jsem sedávala v zahradě

                                a dívala se na kvetoucí sad.

Milovala jsem četbu poesie

                                a pan Seifert by byl rád,

kdyby jeho veršík o lásce a víně

                                pad‘ do soutěsky mých vnad...

                                                   ***

Těšila jsem se z pohledů

                               nesčetných obrazů-i malířské umění

vtáhlo mě do snění.

                              Barevná křídla motýlí

pestrost louky posílí.

                              A pohled…!

Pohled na milencovu extatickou tvář

vyvolával v mých očích jiskru,

                                                vášeň,

                                                         zář!

                                           ***

Nikdy jsem nepomyslila

                                      na to,

že jednou budu potřebovat

vlastní dobrý snář,

visuálních vzpomínek depozitář.

                                    ***

Slunce. Opilá letní zář .

Pestrobarevná křídla motýlí.

Lány zlatého obilí. Nektarem čmeláci opilí.

Klidná hladina rybníků,

azurové nebe plné plavně létajících rybáků.

Kaleidoskop barev podél cest,

nechala se paletou barev nést.

Slunci nastavila tvář.

                           a na chvíli zavřela oči.

Na chvíli jen?

                         Nebo navždy?

Vůz lehce klouzal letním dnem…

PRUDKÝ NÁRAZ.  Nářek řinčícího skla.

Záblesk! Jasné světlo!

TICHO. Padla tma.

                            Kam to jedem‘?

                                                  Kolem přešla Smrt.

Zpívala dvě pohřební písně…

Zvolala jsem hlasem plném tísně.

                           „Taky si mě, ty mrcho, k sobě vem!“

„Ještě nepřišel tvůj čas, drahá.

Užij radosti světa, má milá…“

                            Dvě oběti si sebou vzala

a mě tam nechala.

                            Zůstala jsem sama.

Z vraku mě vytáhly neznámé ruce ven…

                               ***

NEMOCNICE. Pachy léků a obvazů.

                         Rakev barevných obrazů.

                                    Jen černá. Žádná jiná.

                                          Nekonečný prostor

                                                             v moři černoty.

                         Mé prsty se dotýkají

                                           bezmezné temnoty.

                         Jak uvidím na noty?

Svět je jako neohraničený,

neprobádaný vesmír,

který spadl před mou tvář.

Zatmění Slunce. Zatmění mého vidění.

Lidé na to dychtivě čekají.

NE, NE…jak jen…,

pane Bože, že je to sen?

Kdy zase otevru oči

                                    a bude bílý den?

KDY?

                               NIKDY!

Nikdy více! Z oblohy ozvalo volajíce.

Bůh je krutý, zlý a hnusný!

Jsem o tom pevně přesvědčena

a na názor svůj nezměním!!!

                                  Svět je jako bezmezný ,

                                  neprobádaný vesmír…

Kdy přijde smír? Přijde?

                                     Sama nevím…

                                                            Opravdu nevím…

                                                                                        Nevím...

           BLUES SLEPÉ DÍVKY           

          ROZHOVOR KLÁRY S OSUDEM        

KLÁRA:

„Byla jsem vysoko, vysoko, vysoko, vysoko,

                                na mráčku Slávy,

ale pan Osud namíchal

můj  Život tak,

aby zpřetrhal mé plány.

Zasáhl mě, nic netušíc,

                   svou neviditelnou zbraní

a jako zraněný pták                                                                            

          padající ladností laní,

jako pták co létal vysoko, vysoko, vysoko

------  jsem  padla na zem

a  naposled nad hlavou

na nebi spatřila jasné zářící Slunce,

které lačně vypilo můj zrak,

abych  už navždy viděla jen a jen

                  černočerný mrak!

Už nikdy ho neodvane žádný vítr,    

                                                     bouře   

                                                             ani vichřice…

----- NIKDY… neodvane… a  NIKDO

ten tíživý černočerný mrak! 

Jsem zahalena oblakem kouře                                                           

a není se čeho chytit…

Proč, ty hanebný Osude, jsi vzal zrak mně     

a ne nějaké pouliční couře!!!

                   N e n á v i d í m   tě!

                          P r o k l í n á m   t ě !!!“   

OSUD:

„Mě nikdo nemá rád,

               a každý se chce se mnou prát!

 Chce měnit TO, co se změnit nedá.

Nevyhraje. Nevyhraje nikdo!

              Ani ty ne, má milá .

Každý své břímě zvedá,

              Slyš mne, dívko bledá.

Já míchám karty a život je v mých dlaních!

Někoho zraním, někoho hladím…

Šťasten ten, který žije v nevědomí

               a v netušení.

Rozuměj: já nejsem zlý.

               Pomohu.

                            Zraním.

                                       Sebrané vrátím,

                                                               nahradím,

možná, že i život v lepší obrátím…

KLÁRA:

               „U mne se tak nestalo.“

OSUD:

„Nevíš, moje zlatá,

               vnitřními tóny přebohatá.

To chce čas.

               A žíti krásné bude zas!“

KLÁRA:

„Chtěla bych přímo do oblak,

chtěla bych letět ke slunci,

chtěla bych zpět usednout na nejvyšší mrak Slávy,

chtěla bych…

chtěla bych rozdávat lidem radost z hudby

                                       vycházející ze tmy,

chtěla bych přinášet ty nejčistší tóny

z mého klavíru a hladit duše smutných lidí,

chtěla bych rozechvět srdce milenců,

chtěla bych zahrát to nejlepší

                                  i pro lidi ,

kteří už mě neslyší- těm lidem

na konci své pouti životem……..

Přála bych se opět zapsat tak,

aby lidé na mě nezapomněli……

tak jako na táhnoucí mrak,

který vítr odvává do dáli……

do vzdálených skrytých míst.

Komponuji své skladby,

abych viděla sluchem

a cítila prsty chvění

těch, kterým hudba slepé dívky

rozehřeje srdce a pohladí po duši

Hudba, která vychází z temnoty

……z toho neohraničeného prostoru

dává dárek plný prostoty

a je plný rozporu….

Hraji pro sebe, hraji pro druhé,

Hraji kvůli hudbě samé.

                                    Srdce mé

vidět touží, co je za tou černou louží.

Již přivykla jsem temnotě.

                   Opravdu jsem jí přivykla?

Mé štěstí létá na notě

a vždy se ke mně vrací zpět.

Ó, mí vidoucí posluchači,

                      jaký je svět?

                                       Mění se?                   

                                       Je nestálý?

                                       Tmavý nebo jasný?

Hudba zní z vzpovzdálí…

Chtěla bych hrát a vidět plný sál!

Kdo by mi chtěl inspiraci dát?

                        Bojím  se sevření černých paží.

Přeložte mi svět

                        do slov, zvuků, dotyků a vůní

a já složím pár symfonických vět.

Ticho. Tma. Mluvte! Nahlas, prosím…

Ztrácím obraz…

                     téměř ho tam není… tam…

                                                           za zdí!

Nikdo neví co to je ,

                                když nic není…“

                                                                                                         

                                             ***      

KLÁRA:

„Hudba a láska k ní mi zůstala

i v nejtěžších chvílích,

                                   když jsem plakala

a neviděla slz.

Šla se mnou stále po boku

a hlavu ke Slunci mi zvedala stále výš

a něžně se dotýkala mých mrtvých očí.

Já  o d p u s t i l a  Slunci,

dosud ne však Osudu.

Učila jsem se znovu žít…

……mnohé jsem ztratila

však mnohé

stále objevuji a nalézám

                                     v odlišném prostoru.

Nechtěla jsem sama v černé noci být

a mnohokrát z dáli vlky slyšela jsem výt

a přemýšlela, zda-li jim svůj život dám.

I odpustila bych jim ,kdyby…

                                 Nechme  toho, prosím, být…!

Díky Vám, paní Hudbo,

                 díky Vám, Básníku,  

                               díky Tobě, slečno Poesie,

se mně žije lépe,

a již nikdy víc

nechtěla bych stanout na břehu Léthé!

Jakmile jsem uslyšela vlků hlas

žíti se mi chtělo zas,

tápala jsem v bezbřehém neznámu,

kde nebylo NIC --- jen prázdno v černém prázdnu.

Každý dotyk  a hlas vyvolával úlek a strach,

Neznámo na mě útočilo ze všech stran

jako obrovské hejno černých vran,

které vlétlo do mých mrtvých očních bran.

                                  Mrtví ptáci padali zoufalé duše.

                                  Mám strach…

                                  Strach pramení z Neznáma … mám strach!

Mám ráda život. Chci bojovat!

Tápu. Jdu.  Ale kam? To je jedno … někam.

                 Je noc?

                            Či den?

                                        Den či noc?

Rozsviť, Slunce, temnou noc

a do mých očí pusť světla moc!

Ozař svící svoji sloku, básníku!

…….Ne, počkej chvíli,

         přečti mi ji, prosím…

         a svou tvář si vykoupu

         v paprscích, u tebe, Slunce…

Nechci být řazena mezi psance,

           co se vzdávají

a na břehu Léthé

                 mávají těm,

kdož je milovali.“ 

                                               ***                                            

KLÁRA:

„Miluji Hudbu, Poesii, Slunce,

slyším ptačí symfonie hrát,

hudbu krásných slov,

                                básní vodopád.

Cítím paprsky hřejné 

                                 na svém těle,

i v očích, kde můj zrak má rov.

Usmívám se, když si vánek hraje s mými vlasy

zdobenými korálky ranní rosy

a potom mě nohy zcela  bosy

do dáli nesou … nesou … nesou.

Není to legrace jestliže mě do Prázdnoty odnesou

já nevím kam mě odnesou.

Jak se vrátím poté co zbloudím?

                      Kde se  probudím

                      usnu-li znavená?

Umřu, když se nevzbudím.

                       Nesmím spát!

                       Nesmím se nikdy vzdát!

                       Novou, neprošlapanou cestou se musím dát!

Ne, už nesmím bloudit, nesmím tápat,

začínám si uvědomovat, začínám chápat,

že na mém vidění se již nic nezmění!

                                                         Je to tak!

                                  Slepotu musím brát

jako součást mého jmění.

Sudičky mi jí daly

a už se to nezmění.                          

Ty prokletý O s u d e!!!

Nevím, zda ti někdy odpustím !!!“

O S U D :

„Nestojím o odpuštění!

Přijmi mě a se mnou žij.

Žiješ? Tak se bij!“

KLÁRA:

                             „Jsi tak krutý, necitelný a zlý !“

O S U D:

„To říkáš Ty. Jiní si mě chválí.

I Ty mě třeba budeš jednou chválit.“

KLÁRA:

                            „ Chválit? Tebe? To nikdy!

                             Proč bych měla?

Ty’s mně hodně vzal

a co’s mi za to dal?

O S U D:

„Časem uvidíš, časem pochopíš.“

KLÁRA:

                          „ To slovo „u v i d í š“ nikdy neříkej.

                           Rozumíš? Ty pravdu víš!

                           Lékaři svůj verdikt řekli jasně.

                           A m a u r o z a   trvalá!!!“

O S U D:

„Já vím. Ten scénář jsem psal JÁ .

Ale nejsem takový necita

Později,

až se rozjedeš po své nové životní

ranveji

a vzneseš se vzhůru do oblak,

budeš tam zářit jako jasná hvězda,

o které se Ti ani teď nezdá.“

KLÁRA:

                          „ Jsem z tebe unavená.

                                                           Jdu spát.

                           Mam se ptát? Je noc či den?

                           --- Svítí Slunce do mé tváře?

                           To jistě kraj zalila zlatá záře!“

O S U D:

„---To je fakt---“

KLÁRA:

                     „ Svléknu-li se a sprchu jdu si dát,

konečky prstů „prohlédnu“ si tělo

---to přeci „vidím“ svůj vlastní  ženský akt!“

O S U D:

„---To je fakt---“

KLÁRA:

                      „Lidé mi chtějí pomoci.

                       V parku, koncertním sále,

                       na  ulici, v krámě.

                       Musím občas žádat.

                                                     Vše nemohu zvládat…“

O S U D:

„---Drž se jejich rad!

Dobrá rada

lepší než-li pád.

Neboj, v této chvíli

není člověk kat---“

KLÁRA:

„Občas přijde kolize a následuje pád.

Místo pláče se učím tomu smát.“

O S U D:

„---To je dobře. Držím palce

a jsem rád---“

KLÁRA:

„Nejlépe mi je,

když mě někdo dovede

k mému klavíru

                        a já začnu hrát!“

O S U D:

„Bude Ti ještě lépe, když ke svému klavíru

dojdeš sama---“

KLÁRA

„Sama a bez pomoci?“

O S U D:

„---Sama si ho v prostoru najdeš,

sama na stoličku usedneš

a pak teprve začneš hrát.

Sama sobě hraj skladbu,

kterou složíš poslepu,

aby’s oslavila Vítězství sama nad sebou.

Budeš to TY, kdo vyhraje!

Nehraješ pro druhé,

                               ani pro MNE,

ale pro sebe…!

                   …a pak i pro mnohé---“

KLÁRA:

„To jsou krásná slova, Osude!

Mohl sis je ušetřit!

                            Nestojím o soucit.

Proč jsem nejprve musela přijít o zrak?

Neměl bys, neměl co no na práci, viď?!

                                              Je to tak?

Každý v Tebe věří a každý se Ti svěří.

Každý Ti dá za pravdu

                               a Ty mícháš karty.

Pro každého něco.

                            Je to los!

                                         A Ty se bavíš!

A pak pocit vítězství s každým slavíš,

jakmile zvládne své (vlastně Tvé) soužení.

Oběti Tvé vlády neprožijí pocit lásky,

jiní nosí na očích černé pásky.

Lidé, co by chtěli vlastní děti mít

                              --- a milovali je,

musejí celý život sami hnít

a smutné hoře bezdětné samoty pít.

                                                       Jsi hnusný!!!

Ti, kdož mají věčně hlad

a mají ve své zemi na ulicích bídu a smrad---

jakou jim dáš naději,

        jakou jim dáš víru

               a jaký mají mít klid

                       --- ti lidé,  co nic nemají?

A v Tebe slepě věří!       Jako já.

A ty? Slyšíš?“

O S U D :

„---Ano---“

KLÁRA:

„Tak slyš! Jiní neslyší zpěv ptáků, hukot splavů,

                                                    ani lidský hlas,

bezruký nemůže pohladit hladkou ženskou tvář,

                                         ani jemný dětský vlas.

Němí zas nemůže říci, tobě to sluší,

a malému děvčátku umělé srdce buší.

A jsou lidé, kteří již nezakusí

jak chladí ranní rosa, kdyby byly bosí

a mohli běhat po louce plné květin.

                          Co řekneš těm lidem?

                          Bez výčitek a s klidem:

                          Jsem váš Osud,  já jsem král,

                          karty s vámi nečestně hrál

                          --- o Štěstí vás obíral?

                         Již  n i k d y  nebudete žít jako předtím---

To snad NE!!!“

O S U D :

„---Každý má volbu

v životním albu.

Neužívám jen

černou a bílou malbu.

Šlechetný já jsem---“

KLÁRA:

„Ty a šlechetný? Jakou volbu? Děláš si srandu?

Ty´s plný zloby a kontrabandu!

Měl´s mě nechat umřít! Já chtěla zemřít,

ale Ty jsi nakázal Smrti, aby mne ušetřila. P r o č ?“

O S U D :

„---Byla by Tě škoda. Máš talent a lidi Tě milují.

To by mně neodpustili. A já potřebuji kompromis.

Chci také žít. Úděly lidí nutně potřebuji.

Nejsem jen plný negace, občas je se mnou i legrace,

pozitivy  také vládnu, překážky s tvojí vůlí zvládnu.

No řekni, není to šlechetná nabídka---?“

KLÁRA:    

„To mám s Tebou souhlasit? Mám přestat zápasit?

Poslyš, já osmnáct jar viděla,

hrát na klavír jsem uměla

                                       a stačila hluboce milovat.

Jak mám nyní žít?

Jak se mám radovat?

Před oči si zavěsil černý štít.

Jsem sama v prostoru. Lidé odešli,

jiní mě nenašli. Sedím sama u stolu ,

tupě zírám před sebe, nevidím na sebe,

své tělo znám jen po hmatu.

--- Přemýšlím o svém dramatu.

   O převratu dobrat se k obratu.

   Protože … protože … já chci … žít!!!

   Žít i se svým údělem, údělem od Tebe,

   naloženým na má bedra.

   V hlavě mám děsný zmatek,

   a ty jsi ten zmetek,  jež´s ho způsobil.

                                   Dobrá. Jdu se bít.

                                   Já toužím…žít!“

O S U D :

„---Tak vidíš. Opět jsem vyhrál.

S Tebou jsem si chvíli pohrál

a Ty jsi přijala mojí hru,

KLÁRO  HÁJKOVÁ!!!

Nechtěla jsi zemřít! Tvá mysl se nevzdává.

Nikdy! A Ty to víš.

Tak dej hlavu vzhůru

a začni nový život žíti zas.

                        Zde je pas

                        na cesty

                        různých tras.

Doktor Weiss

                     má obrazů,

                                      plný hlas…---“

KLÁRA:

  „Stejně Ti  n i k d y  neodpustím…“                                                                        

                                           ***

KLÁRA:

„Vplouvám. Prostor se otevírá.

Svojí temnou náručí mě vítá.

                                            Svítá?

Den mě vítá, po tváři hladí sluneční paprsky.

Vedou mne za ruku neznámým pokojem,

až ke vzdálenému oknu,

u kterého stojí ON

--- můj velký, černý klavír,

ten hladký, uhlazený a ctnostný

                                       kavalír.

Přizval mě k sobě a já po dlouhé době

na stoličku usedla a svými prsty jej hladila,

hladila a … plakala

a po chvíli bez not, jen tak naslepo, si zahrála.

Tóny se linuly a chvíle plynuly,

 hudba se vznášela na vlnách Smíření…

Nahlas sem se zasmála.Sama sobě.

                        Jen tak. Spontánně.

Dlouho jsem se nesmála.

                        Naposledy … mámě…

… nějaké nevinné hlouposti…

Je to začátek mého Vítězství.

Vítězství sama nad sebou.

--- Má píseň letí ven

                              oknem na ulici,

venku svítí slunce

                      na rozkvetlou kytici.

Intensivně voní bílé růže…

Prosím, chci se projít do zahrady!

Pojďte mi otevřít…

Kdo to pro mne udělat může?

Chci ven. Chci ven!

Sama ---?

Ne nad sebou zanevřít!

                                   Kdo dá rámě

                                   slepé dámě?“

O S U D :

„…Tak to má být.

Smír? Vítězství? Že by…“

KLÁRA:

„Počkej, počkej … není to tak jak myslíš!

Přijala jsem tě, ale  n e o d p u s t i l a.

Pustila jsem se na cestu,

jež mne vede neustále vpřed

a nikdy nekončící cíl

je za horizontem mé vůle.

A žádná zlovůle mi ho nemůže vzít.

Snad jen oddálit. Slyšíš mne?“

O S U D :

„---Jak by ne. Jsem stále u Tebe.

Jako anděl strážný řeším věci vážný

a jak jsem řek´: nenechám Tě  padnout!

Tvá sláva a věhlas nebude vadnout, opak je pravdou.

Jednou mi budeš děkovat.

                                        Víte lidi, slyšte mne!,

vždy nespokojení tvorové. Věru se vám daří,

tak ani nevíte, kdo za tím je.

Svírá vás krach a máte strach,

na mne vymýšlíte litanie

na hlavu sypete prach

a popel z vašich proher.

Život je poker --- jednou na vrcholu        a pád

                                                                     D

                                                                 O

                                                             L

                                                         U

                                                      Nemám pravdu?

Se mnou je to věčná řež.

Ustaneš-li v boji, prohraješ!

Musíš se ustavičně bít, nechceš-li

jen bědovat a klít…“

KLÁRA:    

„Nahoře a dole. Výstup a pád.

Vyrovnat se s Tebou,

smát se. Ne si hrát.

                             Prát se!!!             

Dobrá, jen musím být silnější

desetkrát,

               stokrát,

                         tisíckrát

než-li Ty.

Pochopila jsem Tvoji hru.

                                       Vstříc novému životu jdu…“

ZPOVĚĎ BÍLÉ HOLE             

SLEPECKÁ HŮL promlouvá k nevidomé, nabízí své cenné služby, které KLÁRA zpočátku odmítá. Smířená  však s OSUDEM, přijímá i ji, své nové oči, kterými uvidí vpřed…

    Je trudné odhalov            1.

  BÍLÁ HŮL:

„Mám já těžký úděl na Zemi.

                             Vidoucí mě zhotovili

a do dlaní nevidomým  mou rukojeť vložili.

Ti mě uložili do kapes a kabelek

a vláčí mne stále při sobě

                              v každé denní době.

Mnozí mě přijali jako prostou věc…

Jiní potřebují čas… moře času…

 

Stojím v koutě opřená u postele

a tiše naslouchám tichému oddechování dívky,

která mě proklíná,

která mě nenávidí,

---a  která  potřebuje mou pomoc.

Jsem letmý dotyk světla

jejího černého světa.

Jsem její oči, o nichž stále sní.

Jak je to dlouho, kdy víčka zakryla noc?

Jeden měsíc od zprávy lékaře,

a ten jí řekl, že to dokáže.

Ode mne se čeká výpomoc.

Jak jinak, já mám být ta špatná a zlá,

která ji bude provázet na každém kroku,

den po dni, rok po roku?

Ona sní po vidoucích očí, kde jiskra zapálí

stovky sluncí, tisíce pochodní,

které rozední jeskyni, její  životní sokyni.

Tvary věcí plují v okeánu disperze

---jiná verse vnímání, jí hrůzu nahání,

strach dohání k šíleným myšlenkám

silného a pevného člověka…

 

Stojím v koutě, opřená u postele

                       a čekám,

až mě něžná dívčí ruka pružně uchopí

                       a čekám,  

až mě zranitelná mysl ženy přijme a pochopí

jako novou dimenzi příštího žití.

Velmi mě ranilo,

když jsem nesčetněkrát do kouta letěla

---zjevně nepochopena.

Co naplat, dostala jsem na frak,

ale nejsem rak, jež leze zpět.

Já nemám právo se vzdávat..

Má paní viděla sedmnáctkrát jabloně kvést,

kde  nechala se rukou k rozkoši vést

a chtěla se vdávat a lidem radost dávat.

Usmívala se nad  notovým sešitem,

vlaječky not na ní začaly mávat,

když započala skládat své ouvertury.

Viděla své ruce a prsty běhat dlouhé túry

po černobílé  klávesnici v koncertních sálech.

Milovala pohled na své selskobarokní stavení

ve vesnici, kde přišla na svět – v Blažejově.

Blaženě se dívala do horkého letního dne,

na mlhy na blatech, na déšť,

jež padal do jejích plavých vlasů,

na mraky plující obložní pustinou…

Ale proč vám to vyprávím

-pověst svou tak napravím?

                                        Ne, to ne,

není to můj alibismus mé prosté neschopnosti.

Byla jsem vyrobena proto, abych se vcítila

do vědomí člověka a cítila potřebu mu pomoci.

Do noci svítím bělobou,

sleduji Měsíc plující černou oblohou

a naslouchám tichému oddechování dívky před sebou.

Je to smutný osud, ale ON se tak rozhodl !

Ale kdo mu to vymluví?

Já?   ---    Ne, já ne.

Ode mne se očekávají jiné věci…

 

A pan Čajkovskij přebývá v její duši dál

jako věčný Ideál !

 

Tady se něco zásadního změnilo

co situaci výrazně měnilo:

Byla jsem přizvána k neštěstí,

které se stalo zdravému člověku

a to ve věku na prahu dospělosti.

Ve vší smělosti, zkuste jen

zavázat si oči a vyjít v poledne,

kdy je jasný den na okamžik ven…

Děsný pocit bezmezného prostoru,

bez barev a tvarů!!!

Světlo jí dát nemohu

                               barvy také ne

                                                   tvary téže…

Co vám asi pacient vzkáže? Sám to nedokáže.

Pomohou jiní, rady přijít musí, slibují…

Každý jen káže jako nafoukané páže,

rady dává a pomoc prodává

na trhu Bolesti a Smutku.

Vskutku je to tak.

 

Stojím v koutku malého pokojíku

a často sním o tom, jak zmírnit bolest člověka,

jemuž jsem byla přidělena.

Odpověď jsem nikdy neobjevila… nikdy nenašla

---asi ji nikdy nenajdu…

 

Bojuj slepý bojovníku,

jen vůle tvá Zlost přemůže.

Jen ta Ti pomůže!

Bojuj, ty silný a odhodlaný bojovníku!

                                                        Bojuj!

                                              Bojuj!!

                                  Bojuj!!!!„“

                                 2.                         

 BÍLÁ  HŮL:

„Slunný pokojík se koupe v lázni světla.

V časných ranních hodinách ptáci v zahradě

pějí své symfonie z korun vysokých stromů

a z okolních domů se linou vůně káv a čajů.

Šelest peřin, cinkot talířků a lžiček,

kuropění kohoutů a píseň  kosy…

Škoda jen, že už před snídaní mizí nahá ňadra dívek

v zajetí dlaní a  bavlněných triček.

Ve stáji zařehtal roček, jež se lekl potrhaných koček

vracejících se z nočních lovů za humny.

Zdálky kravka bučí a vořech na řetízku skučí

a traktor bafá na poli…

Slunko vykukuje z oblaků a slibuje krásný den,

paprsky lechtají probouzející se zem.

Kolorit ustupující dědinské harmonie…

Hrozivá tlama civilizace požírá tiše ploucí sen.                              

                                   

                                     Tiše, již se vzbouzí, nebuďte ji,

                                     už ani krok, jsem s ní prvně doma!

                                    ŠOK! Zaznívají hlasy dvora,

                                    důvěrně známé, vzdálené…“

                                     3 .                                     

   BÍLÁ  HŮL:

„Tiché oddechování spící je překřičeno sborem ptáků,

jejichž koncerty  se linou ze všech koutů.

Jaro v plném proudu, vůní a taktů,

to je každoroční  obřad, který milovala.

Je ráno. Svítá. Den se stále v šeru zmítá

a slunci dá mnoho úsilí prorvat paprsky

přes deku mlhy.

Stařenka tiše vstoupila do světnice

a chvíli se dívala na svojí jedinou vnučku

jak nevinně spí.

Bolestně se usmála a odešla připravit snídani…

Sluneční paprsky koketují s dívčími líčky

---hladí je a celují hebkou tvář,

hrají si s unavenými očními víčky,

jež halí vyhaslé plamínky očí.

Sny se točí kolem nesplnitelného přání,

které kočí odváží do ztracených krajů

z nichž není návratu.

Sen se dotkl její Bolesti...                  

  KLÁRA:

                          - - -  „ K zlosti!!! Vypadni, táhni k čertu, bastarde!

                                     Již neukazuj se vícekrát,

                                     já si nechci s tebou hrát,

                                     natož se prát. To jsem již dělala s Osudem

                                  a nemíním to opakovat…

Rozsviťte, prosím, rozsviťte, je tu tma!!!

Černoústá temnota mě pohlcuje

a já se propadám do hlubiny Nicoty…

Tak rozsviťte, sakra, vy mě neslyšíte?

Je tu někdo? Je tu vůbec někdo?“

 BÍLÁ  HŮL:

„Jsem tu já, Tvá přítelkyně a Tvé světlo.

Dej na mne.“                     

  KLÁRA:

„Ne, ty nejsi nic! Nemohu se Tě dotknout

---ani nevím jak doopravdy vypadáš!“                    

 BÍLÁ  HŮL:

„Jsem Tvé oči. Pochop to již.

Doma jsi den,  je to jen zvyk.

Tak žádný povyk jako byl v nemocnici,

ve mně máš pomocnici, to si zapiš.

Těch pár lekcí není nic, chce to víc.

A ono to půjde, uvidíš…

Jsem Tvé oči. Pochop to již!“

 KLÁRA:

Ne! Mé oči jsou pod čelem.

Jsou modré jako pomněnky,

které uhnily přemírou slz.

Modrošedohnědé…já ani nevím!

Světlé nebo snědé?

A není to dnes jedno?

Prý jsou stále krásné, ale…ale mrtvé!!!

Pochopíš to někdy? Asi ne.

Nyní slouží ty dvě černé lesní studánky

laním, jenž sem chodí pít o půlnoci

mé hořké slzy. A pak brzy vzhlédnou

k nebi, aby mi pověděly barevné pohádky…

A bez hádky. A já v nich opět vidím.

Pohádky sesnované ze snů a přání.

A co Ty, bílá holi, co mi povíš?

Zavedeš mě na vrcholy světa? Života?

Ukážeš čisté krásy máje?---

Víš, jak pravda bolí! A já se bojím.

Ano, to pravda má je a nic nezměním.

Upřímně Tě nenávidím.

A bojím hlavně sebe, protože já to ‘sem,

kdo v mém těle musí žít a nemůže odejít.“

 BÍLÁ  HŮL:

„Vím.

     Chápu Tě.

                  Vzpomínky Ti nenahradím.

                 A zrak Ti také nevrátím.

                 Ale Tvůj život v lepší obrátím.

                                                             Věř mi!

                                                             Přijmi mě!!!

                                                             Tak to udělej, konečně!

Objev mé přednosti, zažijeme spolu radosti.

Chceš-li žít, musíš se mnou být ať chceš nebo ne!

Jsem součást Tebe a Ty mě.

Bez slunce není svět

bez vody zvadne květ.

Já jsem Tvůj zrak, tak pojď

a pokořme společně ten černý

nepropustný mrak.

Tak pojď a  neboj se přece

jsme spolu v jedné řece.

Vynořme se z hlubiny temnoty,

a zdolejme životní trampoty.

Nač potřebuješ zrak?

Prázdnota visuálních obrazů

nemusí notně znamenat nic

---život jde dál

a nabízí mnoho nových odrazů

---plný je sál

to noví herci mění role

jež se točí v jednom kole

jako dříve. Tak pojďme již,

ať všichni vědí co v Tobě dříme.

To si zapiš! Nechám Tě padnout!

Jsem Tvá bílá hole,

Tvé oči v novém prostoru…

Dáme společné pozdravení Jaru

plnému vůní, hladkých tvarů

a zvučných hlasů.

Nadechni se a vstaň a podej dlaň

mé kožené rukojeti,

vyskoč jako mladá laň

a uč se žít a chodit jako malé děti.

A pak teprve suď!!!“

 KLÁRA:

„Tobě se to říká snadno,

ale mně je v duši chladno.

Ty to nejsi s to pochopit

za co mám svět uchopit,

když mu barvy a tvary chybí…

Kdo by miloval slepou ženu,

pod víčka mrtvé oči celoval?

Jen úzkostný soucit vženu

do vidoucích očí.

To si, pane bože, nepřeji,

ale kde své srdce zahřeji?“

BÍLÁ HŮL:

„PSSST… Jednou pochopíš, až zvítězíš

sama nad sebou. Emoce Tě dostanou,

dobří lidé povstanou, klanět se budou

před Tebou.

Ale teď mě, sakra, poslouchej!

Nebuď jako malé dítě,

které dupe v koutě  a kope kolem sebe

a křičí do zbláznění, že mu něco nejde.

Měj trpělivost a ne zlost,

té je v životě víc  než dost.

Nejsi jediná,

komu se neštěstí přihodilo!                                        

                                         Smetana a Beethoven ohluchli!

                                         Co oni měli z hudby?

                                         Neslyšeli vlastní skladby

                                         a svět jim ležel u nohou!

Ty žiješ! To je Ti málo?

Kolik úsilí pánů doktorů to stálo,

abys mohla lidem radost rozdávat.

Smrt prohrála jak jsi se nevzdávala

a teď tu budeš fňukat jako malej fracek!

Vstaň a pojď se mnou

na další pouť musíme ve dvou.

Já jsem Tvůj  o-b r a z .“

 KLÁRA:

„Obraz. Jaký  o b r a z  ?

Ty nechápeš vůbec nic!

To jsou jen prázdná slova!

Jako falešné projevy Boha,

který se jen baví a dívá a směje se

lidskému utrpení.

Vždyť mi zabil ty nejbližší. Nechal je zhynout

a mně nechal bezobrazní krajiny před tváří plynout.

A to co mi dal, se nevyrovná tomu, co mi vzal!“

 BÍLÁ HŮL:

„Křivdíš mu. Co geniální talent, který Tě provází

a skýtá potěšení v radosti a v nesnázích?“

  KLÁRA:

„---Ještě se ho zastávej, poklonky mu skládej!

  • - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -

Já se bojím… Samoty se bojím…

Není vět, kterými se dá vidět svět,

slovy dospět k věrné podobizně

a pak mi to povědět…

Snad jen básníci básnící po kráse

vnuknou krásu barabizně

stojící na samotě, daleko od lidí.

Někdo to nevidí byť i dobře vidí,

těch je mi líto. Snad ani nevědí,

jaký dar mají…

Zahledět se do kraje, to bylo moje.

Les v jitřním oparu a mlze,

staré stromy a domy,

louky, rybníky, opuštěné lomy,

památková města, uličky a náměstí,

výzdoba koncertních sálů…

A kde je můj P.? Jeho obrázek nosím

neustále při sobě. I toho mi Bůh vzal!

Nebo Osud? No prosím, bílá holi,

ještě se jich zastávej!

To již nikdy nedělej!!!

Mé oči daly o b r a z ů m  sbohem.

A Ty mi tvrdíš, že jsi můj zrak.

Ono to není tak, moc si fandíš.

Je to na mě. Je to tak?

Jsi jen průvodcem volného pohybu!

ŤUK, ŤUK, ŤUK, ŤUK, ŤUK…

dlažba má takt a monotónní refrén.

Slepce jsem několikrát viděla

a vždy jsem se divila jak Ti může věřit.

Lze bílému klacku vůbec svěřit

plující život v prostoru bez tvarů?

A  bez barev? A bez světla?

Mám strach a bojím se.

Dosud jsem si nezvykla!

                                    Bojím se…

R o z s v i ť t e ,

                         prosím ,

                                    tak už  r o z s v i ť t e!!!“                         

  BÍLÁ HŮL:

„Jsi nespravedlivá. Chci Ti nabídnout pomoc

a Ty stále odmítáš. Ve strachu se zmítáš,

svou sebelítost dokolečka omíláš.

Neutop se v ní! Tak se už seber

zlé myšlenky do hlavy si neber.

                                               Něco namítáš?

 - - - - - - - - -

I slepý může šťastně žít!

Tak mne neodhazuj do rohu.

Slepota je Tvůj trvalý stav,

za to já přeci nemohu.

Věř mi, pomohu…“

 KLÁRA:

„Takty říkáš,

                    že slepota je stav?

Podle jakých práv?

                   Tak ji sprav!

---Má je navždy bez náprav.

Přečetli mi to

z lékařských zpráv.

                              Amauróza stálá,

                              bohužel se to stává…“

                                4.

BÍLÁ HŮL:

Za ta slova pravdy

já dočkala se zrady…

Slepá dívka vyřkla chladný soud

a já letěla vzteklou rukou hozena

                               v tmavý kout.

________________

________________

A pak začala tiše lkát

                                a nebyla k zastavení.

Z očí bez lesku řinuly se slzy

jako z průzračného horského potůčku

a spadávaly na polštář.

Po chvíli něžnou horkou dlaní

otřela si vlhkou tvář

a pohlédla do pokoje

tak jak to umí samotář…

Štkaní ustalo.

                     Ticho.

                             Tápání.

                                        Rozvážné váhání.

Pomalu vstala. Váhala. Bála se.

Ale na neznámou pouť se dala.

Hledala mne. Rukama tápala

jako by váhala vejít do brány Nicoty.

Ale stála na nohou a prosila o odpuštění.

Stoleček u postele… Pád…

Opět bezmocný pláč…

        Milý úsměv na tváři se rozzářil,

        když se mě nesměle dotkla,

 přitiskla na hruď

                 a zašeptala tichounce:                       

se mnou tu, prosím, buď,

       ne, neutíkej…“

    KLÁRA:

„Omlouvám se.                             

Jsi stále má přítelkyně?“

 BÍLÁ HŮL:

„Ano. Má nabídka stále platí.     

 

KLÁRA:

„Opravdu? Mohu se spolehnout?“

BÍLÁ HŮL:

„Ano, jsem Tvůj nový zrak.

Je to tak. Nebude to jinak!“

KLÁRA:

„Pomůžeš mi? Vím, byla jsem zlá.

Já nechtěla Tě urazit.

Jen to v sobě musím porazit.“

BÍLÁ HŮL:

„Nebyla jsi zlá. Jen si nevěděla.

Své trápení ve snu jsi pověděla.

Na takové chování jsem zvyklá.

Každý slepec se tak chová!“

KLÁRA:

„Musíš užívat toho slova?

Stále mě to bodá!

Stále doufám ve špatný žert Osudu,

že do smrti vidět nebudu!!!

O barevném světě sním

---snad jednou…co já vím…“

BÍLÁ HŮL:

„Ten je mrtvý. To bolí. Smiř se s tím!

Život jde dál a je neustále plný překvapení.

Vždy se něco mění.

A za noc se to nezmění!

Až překonáš tu tíž, bude líp

I motýl se promění, až za mnoho dní

a ví, že život není ráj ani peklo na zemi.

Vlaje ve větru a bojuje o přežití,

každý den svého bytí.

A je stejně krásný jako Ty…“

KLÁRA:

„To byla líbivá slova.

Ty nevíš jak mi je.“

BÍLÁ HŮL:

„Ale moc dobře vím. Každý, kdo mě potřebuje,

se mi svěřuje a pak mi důvěřuje.

Nic jiného Ti nezbude a Ty to víš.

Jednou přijde Záře. A Ty jí pocítíš.“

KLÁRA:

„A kdy?“

BÍLÁ HŮL:

„To chce čas.“

KLÁRA:

„Jsem netrpělivá“

BÍLÁ HŮL:

„Poznáš to včas!“

KLÁRA:

„Jsem napnutá.

A také rozhodnutá!

Jdeme ven! Ty a já!!!“

BÍLÁ HŮL:

„Ano? Opravdu ano, má slepá paní?

Mám radost z Tvého rozhodnutí.

---Zvítězíš-li sama nad sebou,

ucítíš něžné obejmutí

                                velkého Vítězství,

sebepozvednutí nad propastí,

kde Slunce nezasvítí celý rok.

Svět není pro Tebe žádnou pastí,

ani nepřekonatelnou strastí.

Neboj, sváděj se sebou vnitřní boj…“

KLÁRA:

„Proč ‚má slepá paní ‘!

Zkouším zapomínat a Ty musíš stále připomínat

onen srdcebolný stav.

Mně příjemné to není

mé bolesti připomnění.

Nemluv tak!!!“

BÍLÁ HŮL:

„Což jsi ještě nepřijala tento fakt?

Já vím, já vím, chvíli to trvá

a Ty jsi k sobě příliš tvrdá,

ale nelze být dvakrát slepá!!!

Jsi dívka lepá, músa umění Tě políbila

Osud a Štěstěna Ti slávu zaslíbila…

Tvá sudba, Tvá hudba!!!“

KLÁRA:

„Holi, má bílá holi,

říká Ti něco slovo takt?“

BÍLÁ HŮL:

„Ale ano, již jsem to někde slyšela.

Mně to říkat nemusíš,

To venku s tím něco zakusíš.

Lidé jsou zlí, to pochopíš!

Proč myslíš, že se stále opakuji.

To v Tobě kuji rezistentní brnění,

proti přemíře soucitu, hnusnému pocitu,

jež společně prožijeme.

Čas vše brzy urovná a bude dobře,

uvi… to poznáš!

Budou Ti závidět a co nevidět

Přijde doba, kdy nebudeš chtít měnit.

Poznala jsem mnoho lidí,

kteří to tak vidí. Pacienti v terapii, lektor,

jich se ptej…

Ale Ty, má paní, Ty musíš přijmout

slovo  s l e p á  jako fakt,

jako ostatní slova k Tobě se pojící.

Slavná, geniální, lepá,

slova s Tebou spjatá

mezi nimiž jsou i jatá

nevidomá a slepá.“

KLÁRA:

„Nač tolik komplimentů?

Jsem stejná jako každá jiná!

Kolik alimentů mi život dá?“

BÍLÁ HŮL:

„Cožpak Čajkovskij a Bach, ti nežijí

v Tvých prstech dál?

Ztráta sluchu by jistě byla horší,

Beethoven a Smetana to překonali

a jaká díla psali!“

KLÁRA:

„Umřeli“

BÍLÁ HŮL:

„Neumřeli. Jen odešli na poslední bál

a tam … někde … mají svůj sál.

Ti, kdož je milují, nedávají jejich díla

na regál Zapomnění.

A Tvé zlaté ruce žijí v muce,

chtějí hrát a Ty jsi slabá od lkaní.

Zanechej lhaní sama sobě,

hledej cestu k té Kláře,

která tu byla  p ř e d t í m .“

KLÁRA:

„To není možné. Rozdíl tu přeci je.“

BÍLÁ HŮL:

„Ale umění zůstalo a v duši žije stále,

                                  nedalas mu vale,

protože hudbu miluješ.

                                Jen ji znovu objevit,

sluchem si necháš poradit,

                                noty hravě může nahradit.

Je to na Tobě.

Nechme toho plkání, do ruky mě vem,

ať už jdeme ven.

                        Spolu.

                                Vítá nás jasný den.

                                                            Připravena?

                                                                            Ustrojena?“

KLÁRA:

„Ano. Stojím jednou nohou nakročena.

Do Ráje.

           Do Inferna…“

__________________

__________________

               5.                             

BÍLÁ HŮL:

J D E M E .

              Vyšly jsme si sami dvě.

J D E M E .

              Poprvé bez průvodce!

„J D E M E .

                Ulice a parky volají.

J D E M E .

               Ptáci a děti zvolají:

                                           KLÁRA je mezi námi.

J D E M E .

              Pánové a dámy, jak báječně je

              v Jindřichově Hradci!

J D E M E .

              Královna klavíru se nám vrátila !

J D E M E .

              Všichni jsou rádci a tváří se upřímně

             a pomáhají nést tíživé břímě.

Kakofonie zvuků, desítky vůní

                         a pár dotyků

od lidí, jenž se zeptali JÍ…

Ne ze soucitu, s troškou citu,

ne ze zvyku, ale jen tak, prostě tak…

Hradec je malé město

a nic se neutají.

Milované město, neznámé město,

vše je nové a neprobádané.

Hluk. Na ulici směje se dívka,

vozy troubí, zatuchlé je loubí,

křídla holubí do tváře vánek metají

a jaro se netají s halasnou písní.

Ostré paprsky slunce spalují

nahá ramena vystavená na odiv.

          Strach přišel, žádný div.

Ztracená v okeánu velikého

a neprostudovaného Prostoru,

jenž sama lačněla objevit.

Bloudila, ale chtěla jít,

nemohla najít směr.

Sama sebou si přála být,

rozměr světa dnes nechtěl vyjít vstříc.

Neznámé paže, (osudové), dovedly

Jí do bezpečí domova…

Poděkovala a vešla do dveří…“

                                    ***--***

„Stojím v koutě, opřená u postele

a tiše naslouchám tichému oddechování

znavené dívky, která dnes prožila

svůj důležitý den.

Poprvé se mnou vyšla sama ven

a byl to den plný nevšedních zážitků.

                                                      Den plný prožitků.

                                                 Den poznání.

                                            Den probuzení.

                                     DEN ČERNÝCH OBRAZŮ…

Učila se tvary světu dávat a barvy do něho vkládat,

hloubka a prostor a černé obrazy jí na víčkách visely.

Iluse zmizely, jednoduché to není,

drobné radosti mizely, kdo nebyl slepý, neví.

Dokázala mě přijmout a do svého života pojmout

a vyjmout poslední naději k vidění.

SVĚT JE VELIKÝ ČERNÝ OBRAZ

a každý den je:

DEN ČERNÝCH OBRAZŮ !!!

Vyšla do tmy a viděla…

A já jí pomáhala. Já jí hnala ven z domu

v každou denní dobu.

Kolikrát jsem letěla, nepochopena, do kouta!

Snášela jsem to pokorně, je to mé poslání.

Vždy je nějaké východisko,

jde o to najít ohnisko

                                 a tam začít.

Přeci jen ke mně našla cestu,

to jí to trvalo!

Důvěru a víru do mě vložila

a později mi dala krásný dar.

Klavírní smutné blues.

A pan Čajkovskij?

Žije v jejích prstech dál…

R o č n í  d o b y letí oknem ven

a lidé naslouchají, když jdou okolo…

                                     ***--***

Ze spánku se usmívá,

zřejmě má plný sál.

Třeba vzpomíná

jak jí nejeden pán

rudé růže podává

a celuje na tvář.

Hořící žár štěstí!

Nepatrně pohnula víčky

patrně si hrála se slovíčky.

Nebo jako malá s rodiči

si hrála s míčky…

                      Slyší sýčka?

                      Zbledla líčka.

Zbloudilá písnička

pro maminku, pro tatíčka.

Spí a spontánně sní.

Vzpomínky bolí.

                      Bolí? Kdo ví?

Oživují. Spojují. Inspirují.

Stojím v koutě, opřená u postele

a tiše naslouchám dechu mé paní.

Je neděle, sváteční den.

Noc černý eben ni hvězdy žádné,

písně stridulantů, čistý zvuků pramen,

daleko je jitřní záře plamen.

                                          Zvládla to.

Zvítězila sama nad sebou

obyčejnou dohodou

podepsanou sebevědomou pokorou.

                                         ONA to ví.

Blaženě zavírám své znavené oči.

                                                  Spíme.

                                                           A sníme.

O zítřku. O pozítřku…

                               Život začíná od probuzení

v jiných kolejích a ty staré rozežrala rez.

Pokyn k zapomnění vydala dnes.

Někdejší svět odvál vítr do nebes…

 

Stojím na podušce z peří

                                    u dívky jenž mi věří

a čekám věrně u postele, až se vzbudí.

Víčka se pohnula, oči které studí,

hledí v bílý strop…

Letmý úsměv odkryl bělobu drobných zoubků,

hlasy dvou zamilovaných holoubků

otevřely notové zápisy ouvertury

pro novou operu života.

I já zvítězila, vyhrála jsem první túru,

jež byla plná strastiplných bariér.

Oboustranná výhra…

Quod  erat  demonstrandum       

  Q. E.  D.

          LÁSKA S  ČERNOU PÁSKOU PŘES OČI

                                                1.

Záře! Cítím hřejivou záři,

tu v záři v mých mrtvých očích.

Cítím jemné dotyky na mé tváři,

stékající dotyk něhy, ruměná líčka,

až studem klopím znavená víčka.

Vnější tmu jsem překryla vnitřní tmou.

Má ňadra se rozechvěle dmou

                                               a tep zběsile bije.

Cítím Tě, Tvá přítomnost, chci Tě!

                                              Dotýkej se mě!

Tvůj horký dech prostupoval syžety v mých snech

a já je přijímala a rozjímala a představy plynuly,

děje se linuly a k srdci přilnuly…

 

                       K d e  j s i ?

 

Kde se skrýváš, muži, neklidných spánků,

obuj se do opánků a vejdi do světnice,

kde přebývám já a má tesknice.

Se vším jsem smířená, rána Osudem mířená,

není tolik zlá, jak se může zdát.

Je to mnoho roků, celých deset let,

co se změnil drasticky můj svět.

Zpět nechci měnit. Zní to podivně?

Vůbec ne! Co mi vzalo zatemnění,

nahradilo umění. Hudba prostoupila mojí duší

a usadila se do mých uší. Do vínku jsem dostala

absolutní sluch a ten není k zahození.

Musela jsem zaplatit, léta plynula

a je to jen zvyk…

Ale samota v srdci je mnohem horší,

mnohem horší, samota bolí, pluji lodí

v jeskyni Osamění. Bolí osmělení,

které vždy provází zklamání.

Srdce lámání, s city pohrávání, pohrdání…

Kdo by si na krk pověsil nevidomou?

Jsem stejná, ale i jiná než ostatní ženy.

Žít až do smrti sama bych nechtěla…,

štěstí se na mě naposledy usmálo… že by?

Že bych zaslechla něčí kroky?

Milencovy kroky v tichu sálu

slyším ve školním areálu.

Mé pocity a touhy píši do misálu svého srdce,

příliš trpce znějí slova vepsaná na pergamen

a plamen tužby skomírá v bázni

jako v básni Edgara Allana Poea:

 

Hleď na ni, v spánek zabranou,

ó kéž ji spící, bezbrannou

má nebe pod svou ochranou!

Ten pokoj změněn v posvátnější,

to lůžko melancholičtější,

kéž Bůh ji chmury zaplaší,

ať už ji víckrát nestraší

zlé stíny v bílém rubáši…

 

J s i   t o  T y?   K d e  j s i ?

 

Mluv, prosím, mluv, jsi-li v mé přítomnosti.

S Tebou chci být, mluvím k Tobě,

k Tobě, přivinout bych se chtěla,

žár a chvění těla.

Kde jsi?

           Jsi zde?

                    ACH, neříkej nic.

                                             Snad jen tiše…

                                                                 Tiše, hořím celá.

                                                                                         Najdu si Tě!

 

Máš kroky andělů.

Jdeš tak tiše, chodidla jako z plyše

našlapují po místnosti.

Jen mě nevylekej a pojď…

 

„To jsem já, slečno učitelko, Nikolka.

Klepala jsem natřikrát, jak zněla domluva.

Lekla jste se? Zde je má omluva.

Mám dnes lekci o hodinku dříve.

Nechcete s něčím pomoci?“

 

Ne, děkuji. Jsi tu sama? Asi se mně něco zdálo.

Začni, prosím, hrát…

                        2.

Čekám. Celá nedočkavá hořím.

Do tónu klavíru své city nořím.

To hraji pro sebe

                           pro něj

                                     pro nás oba…

Kdy přijde?

Už přijel vůz a otevřela se dvířka?

Slyším kroky.

Jsou dlouhé, tiché a rozvážné.

Přestávám hrát.

Začínám se bát, abych nepropásla okamžik,

kdy se opět začnu láskycitně smát.

Už nechci žádný pád … už ne…

Má mě opravdu rád?

Slyším kroky.

Jsou dlouhé, tiché a rozvážné

jako mé nelehké roky,

kdy jsem bloudila a světlo na Bohu loudila.

Kroky se blíží.

Víčka mě tíží.

Pohled upírám do dveří.

Vzal za kliku a zavál parfém růží.

Květiny mé nejmilejší. Jsou bílé nebo žluté?

Rudé či snad modré? Každá voní jinou vůní.

Na tom přeci nezáleží--- miluji bílé

jako symbol světla. Je to moudré

stále spílat nad hořkým osudem?

Myslím a doufám, že dnes již ne!

                             3.

Slečně Kláře se dvoří mladý a pohledný muž z Třeboně. Je malíř a příležitostný básník, který vydal dvě sbírky…

     Klára je již deset let nevidomá a poněkud pozměnila svůj život. Po pražské Konzervatoři Jaroslava Ježka se po menším odkladu dostala na JAMU do Brna, kde úspěšně vystudovala i přes své postižení bez jakékoli speciální pomoci. Přátelé a neobyčejná píle a síla jí vedly vpřed. V dnešních dnech je známá jako spíše jako skladatelka, která plní encyklopedická hesla ve slovnících, veřejně však již vystupuje méně, založila svojí uměleckou školu, kde také učí talentované děti a mládež hudební skladby a teorii. Vyučuje klavír a violoncello.

    A jednoho nádherného letního dne vstoupil do učebny Jan se svým synem Jiřím. Přijeli z rodné Třeboně se ucházet do prestižní umělecké školy. Jan se do Kláry zakoukal a teprve po delší době na odchodu zjistil Klářin handikap, tak dokonale se dívka sžila s novým životem. Po několika návštěvách mezi nimi vzniklo přátelské pouto, které se zvolna rozvíjelo v hlubší vztah… Větších citů se už Klára bála, párkrát se vztahy nevyvedly, protože muži se obávali společného života s postiženou dívkou. Jan byl jiný, byl citlivý, rozvedený a staral se o svého syna, kterému dával to nejlepší… byl dokonalý otec.

     Klára dobře znala svá místa jako je domov, škola a park, kam chodí se svým Césarem, bílým labradorem. Jan byl ochoten dívce ukázat mnohem více než si kdy pomyslila. Jan naučil Klárku milovat

KLÁRA:

„Dobrý den, Jene!

Již jsem na Vás čekala.

Den se nekonečně vlekl,

bála jsem se, abych se Vás dočkala.“

JAN:

„Krásný dobrý den, slečno Kláro.

Měl jsem napilno, abych měl čas pro nás.

Bylo to moc pěkné co jste nyní zahrála.“

KLÁRA:

„To byla naše píseň.

Tak trochu zaháním tíseň.

Vzpomínky a tak. Již jsou pryč.

Je tu přítomnost a Vy.

Tak žádné obavy.“

JAN:

„Jakou tíseň? Snad nejste smutná?

Žádné spleeny, je dnes jasný den.

Slunce pálí, obloha bez mráčků,

vyjdeme si ven?“

KLÁRA:

„Já vím. Slunce hladí mojí tvář,

vzduch je teplem cítit.

Stýskalo se mi, Jene.

Jdeme. Kam mě můj Romeo dnes zavede?“

JAN:

„Tak nejprve zajdeme  na kávu

a pak si vyjedeme na Vaše oblíbená místa v okolí.

Zajdeme  do přírody a bude nám báječně.“

KLÁRA:

„Jsem tak ráda, půjdeme tam, kde je krásně,

leckterý básník na tom místě psával básně.

Miluji hudbu slov. Ráda na břehu sedím

a na klidnou hladinu … hledím …,

rozjímám a naslouchám jak si vánek

hraje s oblými ňadry vlnek---

ty ho za to pleskají kdykoli ho potkají.

Chtěla bych tam být s Vámi, Jene.

S Vámi tam být a snít, povídat si a dívat se,

dle zvuku hádat obrazce na hlati rybníka.

Půjdeme?“

JAN:

„Rád Vám všechno ukážu a přeložím,

budete-li chtít. Jste mi vším, miluji Vás, Kláro!“

KLÁRA:

„Málo mě ještě znáte.

Nevíte co povídáte.

______________

______________

Jsem jiná než ostatní dívky

stále opakuji dokola,

ale nechci další zklamání

svého srdce lámání

tříštění citů na úlomky štěstí.

Jste jistě velmi pohledný muž,

Máte jistě dívek plnou náruč,

krásných a zdravých.

Pochopte už.

Jen si vyjdeme. Ano?“

JAN:

„Jistě. Ale já k Vám cítím  mnohem více.

V čem jste jiná?

                         Jste krásná a plná něhy.

Skvostná a čistá jako horské sněhy.

Piji vlahost Vašich plavých vlasů…

Ale co to povídám. Miluji Vás!!!

Kolik dní za Vámi chodím, vždy Vás rád vidím

a nevzdám se. Nejste mi lhostejná, chápete?

Tak se už nebojte lásky,

tady nejde o žádné sázky,

ale o hlubší poznání.

Žádný soucit, ale cit.

                               Věřte mi…

Proto Vám jako Romeo zpívám

a v pokleku Vás dobývám,

                                         drahá Julie!

Nikdo přesně neví, proč miluje.

Znáte definici Sympatie?

Miluji Vás, a přejete si… víckrát již to neřeknu.

Snad znovu, až přijde Váš čas, zapěji rapsodie

pod oknem imaginárního balkonu.

Třeba přijde nebo také ne… záleží na rozhodnutí srdcí…

Tak půjdeme? Venku svítí tisíc sluncí.“

KLÁRA:

„Řekl jste moc krásná slova, Jene.

Asi jsem hloupá, do sebe zbytečně zahleděná.

Napravím se. Chce to čas. Mějte chvíli strpení.

Tak pojďme. Venku si budeme povídat.

Je tam jasný den. Slunce praží do oken.

Tam za městem voní rmen.

Snad jej naleznem´ a sednem´ si do vonného pažitu.

Natrhám Vám z něho kytičku. Bukolicky voní.

Sbírávala jsem ji pro svoji babičku.“

JAN:

„Snad já…  Vám…  natrhám…

                                              Jak Vy…?“

KLÁRA:

„Cožpak nemůže žena muži květy dát?

Já ráda…

               --- Ach ták?

Však ruce zdravé mám. Zaveďte mne na místo

a já je poznám. Vždyť přeci intensivně voní!

Takto se mi ukazují.

                              A nejsme na to dva?“

JAN:

„Ach, ano. Omlouvám se.“

KLÁRA:

„Vidíte? Jsem jiná než ostatní dívky.

Dva odlišné světy se musí naučit spolu žít,

budete-li ovšem schopen se učit a chtít.

Není to tak jednoduché. Mé postižení není

překážkou v lásce, ale jsme rozdílní.

To musíme zvládnout. Jste si jistý?“

JAN:

„____  _____  ____

Myslím, tedy vím, že ano.

____  _____  _____“

KLÁRA:

„Máme čas… --- …

Nevidíte mou bílou hůl? Mluvím a zapomněla jsem,

kde je položená. Jsem na ní neopatrná.

A César je na zahradě a Nikolka již odešla.

Celá roztržitá z Vás, prosím, nevidíte jí?“

JAN:

„Jen se snažte. Na mě se nevažte.

Být zde sama, určitě si poradíte.

Sama si ji najděte.“

KLÁRA:

„Jsem nemožná…“

JAN:

„Opřená je o ten stůl.“

KLÁRA:

„Jste tak přísný, milý a hodný zároveň.

Takový byl můj otec… Také by tak zachoval.

Máte mnoho společného. Není to pozoruhodné?“

JAN:

„Dělám to pro Vás, především.

Jste mi vším a dělám to i pro nás.

Tak půjdeme, čeká vonný rmen…“

                         4.

Jdeme.Všude kam se hneme

je cítit mnoho vůní.

Z luk, polí, lesů, tůní… vyznívá mnoho hlasů

a slunce svítí do mých plavých vlasů.

Svými údy dotýkám se lehce půdy

a Jan mi vkládá do dlaní křehká tílka motýlí,

cítím jeho dech na svých rtech

a pak se mě sladce políbí.

Svírá zvlhlé dlaně a celuje má líčka,

prsty něžně hladí oční víčka.

Vůně louky rozpálené sluncem.

Hmyzí koncertní sál,

v noci jistě reje víl a taneční bál.

Tam v dáli na stráni do širého kraje zahoukal vlak…,

Ach, Bože, je to soucit, touha, láska nebo jak?

Jak dlouho potrvají nádherné dny?

Skončí nebo nikdy neskončí?

Strach. Výčitky. Již zase myšlenky ničí radost?

Blíž, blíže bych ho chtěla,

pohledem se dotýkat jeho těla

tak moc, tak moc, slunce spalující,

srdce milující, štěstí záře, kolem noc,

hořící tváře, horká slůvka básničkáře…

 

Jsem jako zamilovaná školačka

a jistě mi červenají tváře!

Co si jen o mně pomyslí?

Mlčí. Proč jen mlčí? Ticho napětí váže,

Janův dech hladí mé skráně

a já cítím jak se na mě upřeně dívá…

KLÁRA:

„Povídejte něco, prosím, povídejte.

Proč mlčíte? Chci slyšet Váš hlas,

by se dotkl mých řas a ty mi pak vypoví

co se jiní nedoví.“

JAN:

„Jsem oněmělý krásou Vaší.

Mlčeti je snazší. Jen se dívám

a v hlavě skládám pro Vás díván.“

KLÁRA:

„Tak… Vy… se díváte?!

                                    Vy… se… kocháte?

Jaký tón to máte v hlase?

Předem říkám, citlivá jsem na soucit.

Dejte na něj pozor, jakmile se na cestu

lásky ke mně vydáte, nechci se o nic prosit.“

JAN:

„Omlouvám se. Chci Vám pomoci

od rána do noci. Možná to jen přeháním.

Nikdy jsem tak nejednal. Tréma mění téma

a Vy jste tak nepřístupná.

Čeho se stále bojíte?“

Opatrně, na cestě je mnoho chvojí…

KLÁRA:

„Lásky. Paradoxně lásky. Příliš mnoho jsem jí rozdala,

a zpět jí málo dostala. Třeba je to chyba, kdo ví,

ale čas ne vše dobře vyspraví.

Jsem opatrná, snad přespříliš…

Na Vás mi ale záleží. Nezkazte to, prosím.

Je to jiné dnes, i po letech, jsou věci, co čas neodnes.

Cítím, jak mě líbáte, jak mě hladíte,

jak vískáte mé vlasy

--- ale kde jsou ty časy,

kdy jsem četla z očí a tváří lépe než ze srdce.

Dnes to mám trochu těžší.

Bílé hole se nezbavím, to mějte stále v mysli.

Vaše přítomnost mě ale těší.

Již jsem si zvykla. Proč jsem Vám to ale řekla?

Není snadné chodit se slepou ženou.

Muži si vždy mysleli, že to zvládnou…

Po čase se bojí, ale pak se ve tmě ztratí,

ti slušnější zavolají, blekotají, omlouvají

své chování, které bolí.

Mé oči slzy roní málokdy, příjemné to ale není.

Naše známost jistě není krátká,

V citech jsem dost vratká.

Potřebuji čas a pochopení a pak ze sebe vydám pravou Kláru…

Soucit je jen jablko sváru.

Musela jsem Vám to říci.

Můžeme býti jen přátelé, sám se rozhodněte.

Ale včas. Již nechci být klamána.

Srdce mám otevřené pro milování,

avšak žádné zklamání. Toho již bylo dost.

Tak pojďme již, dnes po mém boku buďte host.

Máte z mého monologu velkou hlavu?

Musela jsem to říci, mé věčné dilema.

Mám ráda pravdu a jednání na rovinu…“

JAN:

„Ano. Vím. Jsem jen… Ale Vy…

____   _____  ______

Jste tak roztomilá, když vedete dlouhé monology.

Samá pravda, žádné slovní plevy.

Jistě nikomu nedáváte slevy--- milencům ani žákům hudby.

A to se mi na Vás líbí. Pravda s pílí,

pak se těžko někdo zmýlí.

Pozor louže, tady cesta hodně klouže…

Chtěla jste mi říci, že jste jiná než ostatní dívky?

S Vašimi náladami, chmury a pocity

jsem ochoten vést bitky.

Nečekejte, že Vám cestu umetu,

Vy i já přeci máme svojí metu.

Povedu Vás a podržím.

Obrazy proměním v záplavu slov

a smutným pocitům vykopeme rov.

Oslavme přítomnost!

         VY a JÁ!!!,

slečno Kláro, lásko má!

Jak dlouho se naše srdce znají?

Půl roku? Mé city přidaly do kroku!

                 A Vaše také jistě nespí,

                 Slyšíte, jak jsem domýšlivý?

Chci o Vás bojovat!

Nechci se Vás vzdát!

Budu se o Vás prát

a snad jednou mi musíte své srdce dát!

Ženu jako Vy již nikdy nepotkám.

Nenechám Vás odejít!

Tady opatrně, ostružiny trní…“

KLÁRA:

„Promiňte, jen mám veliký strach,

že mi najednou zmizíte

a já mezi prsty ucítím

sypoucí se lásky prach.

Několikrát jsem to zažila, sice přežila,

ale vícekrát bych to prožít nechtěla.

Chápete, Jene?“

JAN:

„Chápu.--- U mne se tak nestane!

Obrat nastane, nový obzor vyvstane.

Utonete v milostné záplavě.

A proud lásky Vás zanese plavně

na molo mého srdce.

Tam čekat budete,

až člun Vašich citů připlave

a Vaše paže mne obejmou

a sladké rty od malin se mých dotknou

a bez viny něžná ústa zapějou

ty nejsladší tóny milostného souzvuku.

Stát, dálnice mravenců! Velký krok vpřed…

Vím, co to obnáší.

To je věc srdce a chemie v těle.

Odevzdejte se jí směle.

Cit, cit ne  s o u c i t!!!

Zkuste již věřit!!!

KLÁRA:

„Nevím, co říci.“

JAN:

„Láska nejsou jen slova.

Jsou to i činy. I němí mohou milovat.

Hluší též. I slepá krásná žena jako Vy.

Jen se nebát. Vždyť celibát je smutný,

každý potřebuje mít někoho rád.

Nejste znavena již?

Zde je pažit jako plyš.

Můžeme se posadit

a svačinku si rozbalit.

Je nádherně, škoda nevyužít dne,

jak se má umělkyně rozhodne?“

 

Drží mě za ruku a něžně ji drží a hladí.

Cítím jeho pohled jak na mne hledí.

Dotek tepla se rozlévá do mého rozechvělého těla.

Tolik, tolik a jak moc bych chtěla

pohledět mu do tváře.

Jak asi vypadá? Představu jistou mám.

Popsán slovy a hmatem mých dlaní

vešel do mého vědomí.

Milostné vzplanutí je teplá záře

a srdce mi velí, káže,

to je ON, to je ON!!!

Jen ho k sobě zvi,

je konec věčným samotám!

ON je ten, jež ve mně rozsvítil svíci lásky

a nevadí mu na očích černé pásky.

Již na nic nečekám a pozvu ho dále

již lásce nedám vale.

Nechám volné ruce citům, ať si hrají

oni již operu rozehrají.

Vždyť je máj a pestrý je jihočeský kraj

dívám se před sebe, tak přesně ho mé oči znaj´.

Ještě dnes vidím paletu luk a rybníků,

orchestry hmyzích a ptačích hudebníků

na pódiu stromů a keřů,

na hlati vlnky pějí ševely písní

konec je všech tísní.

                              Miluji!

                                      A jsem milována!                    

                          5.

JAN:

„ Vy máte ráda poesii?“

KLÁRA:

„Ano. Již jako malá jsem jí četla.

Otec nám jí četl ve svitu noční lampy.

Vidím ten obraz dodnes, slyším přednes,

jak si táta se slovy hrál a ta se houpala

jako loďky na vlnách Vajgaru.“

JAN:

„Ortenovy elegie. Mé oblíbené…těžké legie veršů

oděné do bolesti básníkovy. Píši Vám…

Na pomoc, slova! Přiběhněte ke mně!

Svítí již slunce, nebo je to lampa,

již nutno zhasnout a šátrat se k loži

po paměti a potmě, známé věci,

několik kroků…

Znám je nazpaměť téměř všechny.

Ten člověk kdyby žil ještě padesát roků

a psal a psal stále by měl co říci, nemyslíte slečno Kláro?

KLÁRA:

„Jiří Orten. Jaká náhoda! Mám doma všechny jeho sbírky,

ale nějaká stará a první vydání mi chybí.

Budete-li mít chuť, někdy Vám je ukáži.

Dosud miluji závan listů starých knih,

ale obsah je mi vzdálený jako dno oceánu.

Jsou to tiché a němé vzpomínky na doby dlouhých nocí

pod lampou v koutě mého pokoje.

Poesie a hudba patří k sobě, to snad víte, Jene!“

JAN:

„Je neuvěřitelné jak jsme si blízcí. Půl roku za Vámi

se synem chodíme a nyní máme čas být spolu sami

a prohodit v náruči Přírody hřejivá a stejně laděná slova.

Není to báječné? Úžasné? Zítra má být jasno celý den,

vezmu vůz a odpoledne si vyjedeme ven na piknik.

Jídlo, dobré pití, poesii a my dva… Souhlasíte?“

KLÁRA:

„Jsem nadšená, opravdu nadšená. Sbalím deku, jídlo a pití…

A přečtete mi Ortena a Stehlíka, prosím?“

 

Drží mě za ruku, jdu sama a svobodná,

                                                            bez váhání,

                                                                             bez tápání…

Plnou důvěru jsem do něho vložila

i bílou hůl do batůžku složila.

Kdy jsem toto naposledy prožila?

Láska chmury zahání

a zlé vidění světa vyhání.

Již žádné zklamání!

Naslouchám pozorně obsahu jeho slov

je to krásný a přesný ústní sloh.

Popisky, jevy, děje,

přesně vím, kam naše cesta spěje.

V paměti itinerář cesty mám,

toto místo dobře znám.

Barvité líčení se spojuje s pamětí,

vrací do dětství… do šťastného mládí…k Pavlovi…

Louka. Vůně zarostlého rybníka. Jemné dlaně maminky,

která mě učila sbírat léčivé bylinky.

Cesta. Kroutí se jako užovka mezi stavidly.

Od vozů vyjeté koleje, louže plné života.

Na žebřiňáku seděla jsem na seně

a rozhlížela se dokola. Miluji svůj kraj!

Žabky z kaluží (nebo do kaluží?) skákaly,

kola je rušila v odpolední siestě.

Bučení stáda krav, oháňkami mávaly na pozdrav.

Čejky kníhaly a ve spleti trav se míhaly

a skřivani jako by na niti viseli a zpívali.

A s milým jsem šla pěkný kus

jen proto, abych slyšela libý nářek hus,

když se na jaře zpět domů vrátily

a chvíle jsme si krátili

sprškou dětských pus…

Mé milované jižní Čechy, sem se vždy ráda vracím,

ke všem dním, ke všem nocím.

Jen ty nejčernější z nich tak vymazat z paměti!!!

 

Vytékající voda z rybníka, šum dalekosáhlého litorálu,

zpěv žabího chorálu, kde hraje Pan…

Po mé levici mam dub solitér a pod jeho mocnou korunou

se k nebi tyčí pozlacený kříž na malém hrobě…

JAN:

„Není Vám dobře, slečno Kláro?

Stále k Vám promlouvám…“

KLÁRA:

„Já…Vás … poslouchám. Jen jsem se… zamyslela.

Tam pod tím dubem je…“

JAN:

„Krásný hrob. Jak… jak Vy to víte?

Dobře to tu znáte nebo šestý smysl máte.

Ten nevidomí mívají… Promiňte…“

KLÁRA:

„Vždyť není co. Již to bude deset let.

Dávno jsem s tím smířená, Jene.

I Vy byste měl mít jasno…, chcete-li se mnou…

---Často jsme sem s mým milým chodili.

Okolo rybníka se za ruce vodili

a trávili společné chvilky. Již se nikdy nevrátí…

Sedávali jsme tam, kde je ten zvýšený břeh

a pozorovali

jak vítr čeří hladinu a slunce si myje tvář.

Potápka roháč se rozkošně potápěla

a my měřili čas.

Byli jsme jako v nikdy nekončícím snu,

když v noci se stříbrný měsíc topil

a žabí chór libozvučný hluk tropil.

To se miláček blaženě usmíval,

vzal mě kol ramen a o všem mi nádherně povídal

a jiskrné oči mu plály a dobré nápady v hlavě zrály.

Kapři si v mělké vodě hráli v rákosí

a rákosníci se hádali, kdy louky sedlák pokosí.

Labutě balet lásky tančily

a v orobinci posléze skončily…

Potápníci se hbitě potápěli,

lekníny se utápěly v moři paprsků.

Ladné lety volavek a rybáků

(to byl poslední pták, kterého jsem viděla)

malovali nezaměnitelný kolorit přírodního divadla.

Vlnka s vlnkou si hrály na honěnou

a my… a my v chladných letních jitrech

leželi pod jednou dekou vlněnou

a pozorovali, jak si rybník neúnavně hrál.

Můj drahý Romeo se cítil jako král!

Komponovala jsem pro něj klavírní suitu

jako dar k vysokoškolskému diplomu bych mu jí věnovala.

A při měsíčním svitu bych se s ním milovala.

Byla jsem příliš mladá a ctnostná…“

JAN:

„A kde je nyní Váš drahý Romeo, sličná Julie?

Ublížil Vám? Nebo odjel daleko, daleko,

až na daleké Borneo, hledat ptáky a lilie?“

KLÁRA:

„Odešel mnohem, mnohem dál,

aby viděl andělů bál.

Zaveďte mě, prosím, k tomu velikému dubu

a nechte mě tam chvíli o samotě.

Přála bych si s ním být sama.

Tam… je… věčný… ráj.

Nestihla jsem tam jít na prvního máje,

kdy květy rozkvetly do celého kraje.

To velmi miloval.“

__________________________

__________________________

__________________________

__________________________

( vložit intermezzo )

                                     6.

KLÁRA:

„Jene, prosím…

                                                 Kde jste?

Pokračujme, prosím, dále.“

JAN:

„Andělům strážícím duši dala jste vale?

Nebuďte již smutna, jsem tu stále.“

KLÁRA:

„Děkuji, ach ano, čekal jste dlouho?

Nevadilo vám to snad, Jene?

Víte, čas letí jako vážka nad hladinou

a já měla hodně vyprávění.“

JAN:

„Ne, vůbec ne. Každý potřebuje svůj čas.

Já se díval na vás, vánek si hrál s vaší kšticí

a listí mohutného dubu malovalo obrazy

do zlatého písku vašich vlasů.

Tady u mne je plochý malý monolit,

který skýtá stín. Nechcete se posadit?

Měkký pažit je stůl a židle i lože přírody.

A nedaleko se pase skot,

krásné a vzácné jihočeské plavky.

Vy jste neslyšela jejich podmanivé zvonce?“

KLÁRA:

„Ne.“

JAN:

„Miluji mozaiku našeho kouta Čech.

Přejete si tlumočníka všech krás?

Kdo mi vystaví do vašeho srdce pas?

Proč pláčete a zároveň se smějete?

Opravdu tu byly a já je uneseně pozoroval.

A ty zvonce, bučení, to je hudba pastvin,

která patří do koloritu okolí.

Bojím se, že dnešní technokratická doba

poničí to křehké soukolí

jednoty přírody a úsilí lidu rolnického.“

KLÁRA:

„ Vám se směji. Mluvíte jako velký Vergilius.

Jste tak roztomilý a velmi milý.

Tam za strání je starý statek, který patří jednomu starému pastýři.

Vždy velmi lpěl na svém stádu a políčkách.

S Pavlem jsem tam chodívala a dívala se na starého pána,

který byl podobný Bohuslavu Reynkovi, měl i tak smutnou tvář.

Jediná záře v životě  byla jeho práce na statku, které se plně oddával.

Měl dva syny, kteří za ním nechodili. Sám je kdysi vyhnal,

protože se zaprodali velké straně, té straně co kdysi lidem brala…

Vše pak dostal zpět a Pavel za ním chodil mu občas pomoci.

Pak seděli téměř do noci a starý pán vyprávěl.

Po čase brával i mě… Vždy jsem mu dávala volné vstupenky

na mé koncerty a on je si je s radostí brával.

Oblékl se, oholil a do města se vypravil

jako úplně vyměněný chlapík. Po představení mě pozval

na sklenku a prohodil pár hřejivých slov. Byly plné optimismu

a radosti nad životem. Znavené oči dostaly novou jiskru!

Novou jiskru… novou jiskru…

Zašel byste tam někdy se mnou, prosím?

Starý pán by měl radost a já též.“

JAN:

„Jistě, velmi rád. Hlavně, když se budete opět krásně smát.

Chcete už jít? Pomohu vám vstát.“

KLÁRA:

„Ráda. Půjdeme. Vím o jednom krásném místě.

Jistě se vám tam bude líbit. Miluji to místo.

I vy budete nadšen. Nikdo tam nechodí, jen klid jako před bouří,

tančí tam v noci víly, vodník si dýmku zakouří…

Miluji pohádky, dokonce je sbírám. Pak vám ukáži svojí sbírku

co mám v knihovně. Vycházejí i v písmu  Braillově.“

JAN:

„Ani nevíte, jak vám rád naslouchám. Každým slovem

cítím, jak se k vám přibližuji a řeknu vám, že to není

vůbec jednoduchá cesta.

Chci poznat vaši duši a srdce mi buší

jak se na conquistadora ženských srdcí sluší.

                                                                     Nebojte se.

                                                                     Dám vám čas.

Měsíc, rok, klidně dva. Mně vyplatí se čekat

i do stařeckých let! Vždyť uteče to hned!“

KLÁRA:

„To už budete starý kmet.

                                       A já stará babička!

Lavička na návrší, dýmka, stín národní lipky,

podivně by vypadaly v mé stařecké dlani kytky!

A co polibky?

                     Lidé by se smáli.

Už se Lásky tolik nebojím.

                     Díky vám…

Ještě dnes

               nebo zítra

                              nebo až další den

                                                        a možná až za týden,

ještě sama nevím, kdy vám povím,

co již nyní vím.

Pozvu vás, Jene, do restaurantu,

kam jsem chodila o nedělích hrát

pro lidi, kteří klasiku rádi mají.

Chodí do ní tváře známé, uvidíte…

Malíře, básníky, sochaře i herce…

mé soupeře činných v opeře.

A tam při lahodném víně

v tiché báječné atmosféře

vám to povím…

                                        Souhlasíte?“

JAN:

„Ano. Dobrá. A neměl bych vybrat podnik já?

Tak se to přeci dělává…

KLÁRA:

„Ale Jene, dohoda zněla jak?

Vždy mám zpravidla určitá pravidla,

která musím dodržovat.

                                     Chápete?

To místo, kam vás zvu je oásou mé duše,

je to můj druhý domov. Přátelé, na které je spolehnutí,

tam jsem volná. Mám tam stůl a nad ním své jméno

i obraz, nikdy jsem ho neviděla, a  prý je  moc krásný.

Je od neznámého malíře, odněkud z Hlinska, říkali mi,

bylo na něj mnoho kupců, dokonce i z Finska.

Je to restaurace umělců z jižních Čech, kavárna Slavie v Praze.

Tam se cítím blaze.

                                  Přijímáte tedy nabídku, vy nedočkavý mladíku?“

JAN:

Jistě, přijímám. Již nedočkavostí hořím

a do hádanek mysl nořím

alternativy tvořím – a jsou jen dvě.

Anoneb ne, to není moc geniální, viďte…“

KLÁRA:

„Řečnění je úžasné dílko inteligence člověka.

To velmi oceňuji, Jane. Je to most mezi hudbou,

tichem a nikdy nekončícím prostorem.

A vy jste jeho mistr… (pohladila Jana po tváři)

                                    A co si myslíte, že se stane…“

JAN:

„A záleží to na mne? Srdce žen je velmi složitý labyrint cest

a já se raději nechám Štěstěnou vést. Slyším kroky Sympatie,

city vášnivé Orgie v melancholické písni Lásky.

Strach…, bolest…, očekávání…, silné emoce…, evokace…

Je toho dost a já mohu býti jen host ve vašem plném koncertním sále,

malá muška v dlani čekající na život či smrt…

Tlukot srdce nebo vale, srdce žen je velmi složitý labyrint cest

a různých gest, to bylo a bude tomu stále, Klárko.

Život je neustálé překvapení.“

KLÁRA:

„Miluji překvapení. To jste lapení

v husté síti myšlenek, které kolují

na ochozu kolosálního myšlení

uvnitř vaší hlavy.

Máte snahy rozluštit tajenku,

tu utkvělou myšlenku svého bližního,

tu větu milenku, nedá vám spát ani chvilenku.

Nezapomenete, je tu stále a skrývá se a hraje na nervy

jako Karel Kryl své písně plné tísně

rozechvělými prsty se dotýká strun kytary.

Ž i v o t  je jedno velké luštění hádanek

- dobrých i špatných.

Kolik vám ale vyjde tajenek dle vašich přání?

Kolik zbude prázdných políček?

Čas je neúnavný poslíček, který to s vámi umí.

Dokáže být všude včas. Dobrem i zlem v něm skutky šumí

jak letí svojí dimenzí a čeká na odpověď.

Já mu ji dala, vy mu jí dáte i všichni ostatní

jí nakonec dají, někdo to přizná a někdo to tají.

Mnoho hádanek jsem rozluštila.

Jak znovu žít a vidět svět jinak jsem se naučila.

Jste tu ještě, neslyším vás?“

JAN:

„ - - - “

KLÁRA:

„Jane, kde jste? Neodcházejte, já vás miluji, m i l u j i …

jen se mírně bojím, chápejte…, bojím se, že mne opustíte…

Jsem sobecká, já vím, mluvím jen o svých potížích,

a mezitím se náklonnost dívá do komory mého srdce

a vy stojíte v předsíni a čekáte na pozvání.

Jane, prosím, Jane vstupte dále, jste-li tu stále

se mnou a se svými sny a myšlenkami…“

( z mrtvých očí stékají horké slzy )

JAN:

„Já nikam neodešel. Natrhal jsem luční kvítí… (poklekl před Kláru)

Pro vás…  je tam kohoutek, chrpa, zvonečník, silenka…

všechny zemřely kvůli nám,

nepřály si, abyste byla sama a já sám.

Začínají vadnout… pokud se…“

KLÁRA:

„Jsou nádherné a nezemřely zbytečně…“

(Klára vzala do dlaní Janovu hlavu a dlouze a vášnivě ho políbila na rty… a pak ještě jednou… a ještě…)

„To je má odpověď a poděkování.

M i l u j i   v á s  a  nechci o vás přijít.

Nikdy!!!“

JAN:

„Bylo to nádherné, vaše rty voní parfémem našich luk a lesních tišin.

Znám vaše obavy a strach a přiznávám, i já ho zpočátku měl.

Ale co jsem vás poznal, studoval jsem slepotu jako vědní obor.
Musel jsem poznat všechny detaily a nuance vašeho života.

Jste můj velký vzor a brána do jiného neméně krásného světa.

Tajemství Braillova písma, to byla přímo výzva! Věta

napsaná v řeči  reliéfních teček, prvně jen bříšky prstů přečtená…“

KLÁRA:

„Vy jste se naučil slepecké písmo? Co vás k tomu vedlo?“

JAN:

„Jsem osleplý láskou k vám, tak někdy nevidím,

chci se k vám co nejblíže přiblížit, jen se do vás vžiji

a nebudu jen ubohý jelen v říji, jenž chce dostat jen vaši šíji.

Já chci srdce a duši, jen tak vás poznám.

A již se vás nikdy nevzdám.

Jinou, jako jste vy, na světě neznám.

A cítím, že i já vám nejsem zcela lhostejný.

(Klára Jana opět dlouho políbila)

Řeknu-li, ta louka je ale krásná,

              plná květů,

                             krásných trav,

                                              v dáli stádo krav

                                                                    a motýli tančí

na květech zlatobýlů. Jsem z toho paf, ale co vy?

A tak  m u s í m  zpívat básně

a  tak oběma bude báječně a krásně!

Rytmus hudby slov, odsune ten černý rov,

který zakrývá vaše pomněnkové oči jednou provždy.

Tato louka to je tanec barev na paletě malíře.

Slavíčka, Renoira, Moneta?

                                           Psssst, tiše…

Jako bych něco slyšel, vy ne?

                                          Je to o něco zase blíže…

To mi tenkým hláskem našeptává malířova paleta:

Ty jsi prý poéta…

Přelož barvy do tmy!“

´Nevíš jak je těžké popsat nevidomému barvy???

Vždyť ona si je vzdáleně pamatuje´, řekl Rozum.

KLÁRA

„Miluji tu vůni louky, miluji vás Jene,

takovou lásku seslalo mi nebe.

Věříte v Boha, Jene?

JAN:

„Miluji květinu, protože zvadne, zvíře, protože pojde, člověka , protože musí umřít, a Boha, protože není,řekl slavný K. H. Mácha.

Ne. Nenávidím ho, protože neexistuje.Vy snad ano, zato, co vám způsobil!? On vás nemiluje! To já vás oslovil, ne On!

KLÁRA:

„Jen se ptám, vy se na mne zlobíte? Cítím to na hlase.

Já v Něho také nevěřím, jen se ptám. Jen ptám…

Mně ranil více, do nebe volajíce.

Já, Klára, vás nade vše milujíce!..

Jakou barvu má tato květinka,

která voní jako mařinka?

Není bílá? Přeložte mi barvy do tmy, vy poéto!

Myslím, jde to… Toto je červená… (políbila Jana),

červená je také krev, barva Bolesti na duši ulpěná!“

JAN:

„Dobře se bavíte, vy je v hlavě stále máte,

no, budiž, však ještě Jana poznáte.

Jste ale v lásce zákaznice. Pak napíšete o suitu více,

mně jí potom darujíce. Souhlasíte? Měla byste!

Miluji ten váš úsměv, vaší hudbu a zpěv.

Něžná vílo jihočeského ráje...                         

                                 BÍLÁ

Ta patří kopretinám a trnce

a je chladná jako mince

hozená ubohé, beznohé žebračce.

Bílý je sníh, který chladí v dlaních.

Bílé je pohlazení mrazivého dne,

bílá jsou zrcátka laní,

které se klaní k chladné pastvě ranní.

Bílý je strach dítěte, které zůstalo bez matky,

když padla na kraj bílá mlžná noc.

Bílé jsou zmatky kolem vánoc.

Není toho pojednou moc?                       

                                  ŽLUTÁ

Ta svítí! Ta hřeje. Jak Slunce se směje.

Píseň vesny pěje. Je také barvou nebezpečí!

Nenechavé paprsky Slunce se schovávají do blůzky

a dávají si tajné schůzky tam,

kam smějí jen ústa milence.

Do těch míst pouštějí ctnostné dívky jen ty,

kterým nejsou cizí milostné romance.

Žlutá je barva jarních pampelišek

A žlutý je i pelíšek z pylu.

Jak to vím? Viděl jsem tu včelu!

                                  MODRÁ

Letní obloha. Nekonečné, neposkvrněné jarní nebe,

dodávající nezměrnou vyrovnanost

po zimních studených dnech.

Je to létání ve snech, jež vás posilují

a opojení ze života zesilují.

Je to náruč milého a drahého.

Do hřejivé náruče vás vezme a ponese

jako vílu z pohádky,

aby se vaše něžné údy

nedotkly bahnité půdy Spleenu,

jež člověka souží, jako stín se za ním plouží

a bere mu to, po čem tolik touží!

                                  ČERVENÁ

Ta je tak sladká. Je to láska, je to krev

tekoucí z rány ze srdce. Milují jí milenci,

musí jí mít upíři dívající se na rakev.

Červené srdce, rudý západ slunce

vyrývá punce do interpunkce

zanikající lásky mizející na smetišti citů.

Je to náklonnost a cit na tílku motýla,

který pije z louží sladký nektar

z kalichů vlčích máků.

Opíjí se nad vítězstvím a radostí života,

těší se z letmého dotyku dlouhého sosáku

sladké odměny na dně ruměného poháru.

Červená je polibek našich prvních lásek

a nevinného milování sladkých krásek,

je to horké celování za školní zdí,

dobrodružství, jen ať nás školník nevidí!

Červená také patří ke sklence dobrého vína

a naslouchat hudbě pana Stivína

v teple u krbu a světle žhavé svíce.

Líbat ženu na rty a chuť červené růže v ústech…

                                  ZELENÁ

Zelená? Zelená…. Ach zelená…

Zelená je borovice, vůně vánoční borovičky, má milá.

Sedíte u krbu, kde praská oheň,

dýmá se z františků a vonný dým

usedá na knížku Skácelových  veršů,

které vám recituje babička.

Stařecky a mile zaznívají slovíčka

vypouštěná z úst a něžně sedají na víčka

a vidíte krásu kraje a motýly na křídlech se nést,

květy na louce kvést…

Vážky v zeleni tůně tančí Straussův valčík

a z vídeňského nádraží vyjel zelený vlak do Prahy…

Zelené květiny za hodiny lásky u klavíru.

Klára Hájková je zpět ve víru

koncertů a miláčkem publika.

Klára a ne její replika!!!

---

    ---

         ---

KLÁRA:

„A   Č E R N Á  tam není?“

JAN:

„Černá? Ach ano. Černá…

Snad jen, snad jen,

když v noci padne tma.

Proč se ptáte? Ta na louce přece není?“

KLÁRA:

„To není černá. Já vím jak vypadala.

Nikdy nebyla tak ošklivá, tísnivá a zlá.

Luna a hvězdy v noci svítí,

proto je tma nikdy nepohltí.“

JAN:

„Tak černý může být --- malý tvůrek nezbedný.

Pod loukou v podzemí se zvesela prohání

a zahrádkářům velké obavy nahání.

A je stejně na tom jako vy…

Ach promiňte, bylo to zbytečné… a netaktní.“

KLÁRA:

„A co bych měla promíjet?

Řekl jste to moc krásně… ty barvy.

Dýchají životem jako bych je opět viděla.

Mám je stále v paměti v děsné změti věcí,

které bych si chtěla uchovat.

Nechci o ně přijít, to jediné mi zbylo,

jiní nevidomí nemají ani to.

Obrazy mizí – a svět co byl, je mi stále více cizí.

Je vzdálen a každým dnem je vzdálenější.

Vaše slova je přibližují a vyvolávají nové, zapadnuté,

výjevy, kdesi v hloubi paměti.

Prázdnota je barevnější… díky vám…

Již víckrát přede mnou neskrývejte slova vidět,

                                                       spatřit,

                                              hledět,

                                  koukat…

Abych k vám mohla patřit, musíte je používat.

Nevadí mi to, také je občas… ze zvyku… upotřebuji.“

JAN:

„Tak nepůjdeme dále, večer se blíží,

zde je mé rámě, nabízím ho velké dámě

naší hudební klasiky. Přijímáte?“

KLÁRA:

„Nechte, prosím, těch komplimentů,

toho si užívám více, než je zdrávo.

Mám také právo na soukromí a klid.

Co jsem se vrátila na scénu,

chce o mně všechno vědět lid.

Naštěstí po mém já nejde Blesk,

štěstí, pro ně nejsem dobrý lesk.“

JAN:

„Není to jistě příjemné,

ale stále lepší než žít v ústraní.

Dění kolem vás a hudby… to je celý váš život.

Nemám pravdu, miláčku?“

KLÁRA:

„Máte pravdu, má to své ale, asi jako každá činnost.

A dost o práci, šli jsme se bavit, nemám pravdu?

Rozhlédněte se kolem, prosím,

musí tu být velký, statný dub,

jehož větve baletí na zrcadle rybníka.

A pod ním stojí lavička.

Taková docela maličká.

Je jen pro dva. Je z ní kouzelný výhled na vodu,

na romantické zákoutí z rákosí,

které občas vítr pokosí,

na proutí jív, kde nejednou srnec mocně kých

a frk a dal se na úprk

a oblak žlutého pylu

se zvolna nesl nad hladinou

a zlatil obnažené hřbety vln.

Vzduch byl pln vážek, motýlů a jiřiček,

zdály zněly podmanivé zpěvy babiček

a na louce za námi se páslo stádo strakatých kraviček…

Kýčovitá romantika? Ale vůbec ne!

Stačí se jen všímat všech krás kolem nás,

jež nás obklopují. Spojení detailů zvukových i viděných

dávají krajině pitoreskní ráz.

Je jen, Jene, na vás a na mně… na nás,

kolik si z té záplavy pohledů vezmeme.

Mám na toto místo intimní vzpomínky,

snad jediný svědek, lavička, mi odpustí.“

JAN:

„A jsme tu.

Pozor! Kořeny vlhké na břehu.

Zde je to místo, o něm jste se zasnila.

Tu je ta lavička, o které jste básnila.

Je opuštěná a sama do vody hledí.

Nějaká ruka do ní vyryla

K+P=VLN   M  LUJ   T    KL  KO,

omšelé srdce zakrývá spadané listí a mech.

Na vodě pluje pírko, snad labutí,

je bílé, hebké a čisté…

Místo stvořené k rozjímání,

                                           k objetí,

                                                       k políbení…“

KLÁRA:

„Jsem šťastna, že vydržela tolik let,

bez lásky… osm… devět…

Posaďme se, spleťme provázky

našich citů a věřme na lásky.

Na ty naše… dvě… opuštěné.“

JAN:

„Otvíráte své srdce lásce dokořán?“

KLÁRA:

„Ano, otvírám. Samota a vzpomínky bolí

a musí se žít dál. Život je příliš velký bál,

na to, aby se v něm neustále v osamění bloudilo.

Čas rány zhojí a touha opravdu milovat…

Byla jsem dlouho sama, vztahy bez lásky… nepochopená…

A pak jste přišel vy… můj Romeo…

A mé srdce zažívá rodeo… a máte báječného synka,

budu se k němu chovat jako maminka.“

JAN:

„Znamená to tedy, že jsem dobil vaši nedobytnou palisádu srdce,

má drahá Julie?“

KLÁRA:

„Miluji vás!“(dlouhý polibek).

To je má odpověď, jak s ní naložíte je vaše věc.“

                             7.

JAN:

„S odletem vlaštovek do zimovišť poprvé jsme se setkali.

A nyní co opět přilétly do rodných hroud,

zapletli jsme se do milostných pout.

Není to úžasné?“

KLÁRA:

„Vše co souvisí s láskou je úžasné.

Hudba, zpěv, děti, milování a porozumění.

Má slova možná otřepaně znějí,

ale já v ně věřím.“

(Klára ukázala jemným pohybem ruky do prostoru před sebe…)

„Co skrývá obraz před námi? Co vidíte?

Namalujte, prosím, báseň pro slepou holku.

Je tu mnoho ptáků, žabí chóry zaznívají na podiu rybníka,

rybky hrají schovku na mělčině,

z rákosí teskně zpívá Pan.

Co vidí Jan?“

JAN:

„Nebudeme chvilku mlčet? Je to vaše místo plné vzpomínek

a já bych je nerad poskvrnil. Jsem tu jen host a hostem tu chci být.

Prosím. Je to mé výslovné přání.

Ržání koní v dáli. Slyšíte? Není toto přeci ráj?

A my tu sedíme v máji v našem malém ráji.

Dáme volno slovům,

necháme hlasy vymalovat obrazy do našich srdcí.

Kolik jich namalujete vy a kolik já.“

KLÁRA:

„Já vidím balet na hlati rybníka.

Slyším orchestr v korunách stromů

a vlahý vánek mi protéká mezi prsty.

A co vy?“

JAN:

„Téměř to co vy, však daleko méně.

Na mé scéně neběhá velký herec Absolutní Sluch.“

KLÁRA:

„Naše vnímání světa je rozlišné a přeci naprosto dokonalé.

Propojením obou získáme mapu Dokonalosti.

Jděme každý svojí cestou a pak se na konci spojme…

Zítra tedy pojďme na večeři. Jste srdečně zván.

Prozradím vám plán.“ (Klára se naklonila k Janovi a dlouze ho políbila)

JAN:

„Budu s radostí vaším hostem, vše je ve vaší režii.

Příliš vás miluji a nechci pokazit vaši hru.

Ve vašem srdci nesnesl bych prohru.“

KLÁRA:

„Půjdeme? Večer přichází.“

JAN:

„Jak to poznáte? Jste má stále velká hádanka.“

KLÁRA:

„Vánek chladně olízl mojí tvář, kobylky začínají hrát.

Kachny a husy sviští oblohou, vlaštovky létají těsně nad vodou.

Komáři zobou o mnoho více, vám hřejí více líce.

Srnec v houští štěkot pouští, cítí vůni ohníčku.

Jene, toto mám ve svém malíčku.

To je můj svět a vy jste v něm…

A co vidíte Jene?“

JAN:

„To co vy.“

KLÁRA:

„Vy mějte oči otevřené,

jen tak se spolu vydáme na dlouhou cestu za našimi sny.

Já se umím o sebe postarat sama,

s vámi je cesta mnohem schůdnější.

Půjdeme, je mi chladno…“

JAN:

„Jistě, zde je mé rámě. Je pitoreskní večer

a my v něm plujeme na loďce snů…“

KLÁRA:

„Poesie, slova zabalená do křídel se vznášejí

nad hladinou rybníka a hladí květy na loukách…

Děkuji za báječný večer, drahý Jene…“ (odcházejí do dálav)

Krásný letní den, modrá obloha je zpřetrhaná perutěmi ptáků a zvířená blanitými křídly vážek. Louka v okolí rybníka je plná rozkvetlých barevných květů, které voní desítkami vůní a mnohdy prozrazují druh kytičky-každá je originál a nevidomá dívka ji rozpozná i podle hmatu, když jí něžně hladí dlaní bříšky jemných prstů… 

   INTERMEZZO

KLÁRA jde se svým milencem JANEM na procházku okolo rybníků, kam chodila se svou láskou Pavlem. Zastavila se před starým dubem u jehož paty kmene je symbolický křížek. Požádala Jana,  aby jí dovedl k tomu místu blíže a nechal jí tam o samotě. Jen na chvilku. Vedl ji květnatou loukou, pohladil po rozpuštěných plavých vlasech a odešel… Zůstala sama se svýma vzpomínkami a promluvila ke svému zesnulému klukovi…

Mé oči hledído nekonečného vesmíru,

                           na ten přírodní biograf,

jenž na nás dýchá a obklopuje.

Má tvář s nehybnými víčky čte chladný

                                 kamenný

                    epitaf

jako věčný pozdrav naší lásky

                                             do dálav.

Ptáci pějí dlouhé eklogy---

ty písně, jež si miloval

                  a vedl s ptáky dlouhé

                                                 dialogy.

Kdybych byla silná a pevná jako ty,

nepotřebovala bych psychology.

Proč tu nejsi, proč…

pomohl by´s mi jen TY!!!

                                  *-*-*

Ty si tam spíš a díváš se na náš milovaný kraj,

pozoruješ neposedné ptactvo se shora.

Pověz, je tam ráj

jak všichni slibují?

Pozdravuj, prosím, Boha ode mne,

až přijde můj čas,

že shledáme se zas…

Mám na srdci vzkaz, který Ti musím vysvětlit,

až budu mít odvahu vše Ti říci…

 

Stále Tě miluji, miluji, miluji…                

                                   *-*-*

                                           2.

Vzpomínkami hledím do hlubin času.

Minulost již tolik nebolí, zvyk je železná košile,

která s Osudem vždy pikle šije.

Jen občasná smuténka kalí čisté vody Života.

Nechává smetí, jež klesá ke dnu

a nikdy nezetlí.

Dívám se do polí, bažin a luk,

až tam, kde byla kdysi alej topolí,

kde vžili jsme se do rolí

milostného soukolí…

Hladím rozechvělými prsty chladný kámen,

čtu jméno vytesané ze zlatých liter

a počítám kolik pitoreskních jiter

jsme spolu strávili nazí na těchto místech.

Kolik veselé hudby znělo v pístech

lokomotiv, nápravách vagónů

v něžné krajině jižních Čech.

Slyším Tvůj slastný vzdech,

když na starých zdech

chytal si pro mne

křehká těla ještěrek,

abych je zblízka viděla.

Měli jsme plné kapsy čokoládových bonbónů

---čokoláda tekla po tělech,

a část se jí usadila na intimní římse

mých horkých rtů…

…rychle zmizela v záplavě Tvých polibků.

A smáli jsme se a smáli

stáli jsme proti sobě

a dívali se z očí do očí

říkali si, že to nikdy neskončí…

            Láska, má milená, je věčná,

je-li čistá, citová a hluboká…

Byla jsem Ti vděčná za ta milá slova

a mohl´s je říkat neustále

                                                      A           D 

                          L                   O                      

 

                                  O      K               

                                                     

                                                                                   zas a znova.

Tvá  láska vdechla život skladbám v mém klavíru.

Tóny létaly ve víru milostných objetí,

v lásce století…

Pila jsem plnými doušky lásku z Tvé duše,

Slepě, hluše Tě milovala.

Stál jsi jako Erót a rány do srdce

                            střílel jsi přesně z kuše.

Ty rány nebolely,

                         nekrvácely.

Slavík horečně pěl z torsa hruše

písně krásné milé své.

Srdce mé nevinné, tlouklo jako zběsilé.

Tvé rty rozdávaly polibky na mé skráně,

Na tenkou linku chloupků obočí---

já věděla, že mi to nestačí…

              Byli jsme mladí, nezkušení a zamilovaní…

Stále vzpomínám a temném světě vídám

nás oba ve světě barev a jasu.

Ten obraz nezmizel a je dosud barevný---

pestrý koberec květin, luk a lesů,

záplava slunečních paprsků v době letních veder

a já Ti dovolila líbat hroty mých mazlivých ňader.

Nazí jsme leželi vedle sebe v pažitu,

objímali se a celovali, těšili se z doteků…

                                                            A u toho jsme zůstali…

Vzpomínáš? Miláčku, vzpomínáš?

Ty jsi řekl první, jsi ještě mladičká, času je dost,

nezkazme si to, toto jsou nejšťastnější chvíle lásky,

čisté lásky, splynutí duší…

I já to cítila, byli jsme spojeni láskou,

co se dnes málo nosí.

                                Miláčku,

ty´s věděl co je ctnost!!!

Celou jsi mě viděl a viděl´s dost,

viděl´s  mě v celé nahotě

jako malé kotě. Byla jsem Tvé kotě.

Tak´s mi říkal, vzpomínáš…

                        Povídali jsme si. Vzpomínáš, kolik jsme měli společného?

Hudba, most přes poesii a přírodu…

Ty´s jí rád měl a málo rozuměl

---chodil na má vystoupení

a já hrála pro Tebe, pro Tebe…

Naučil ses věnečky z květin plést

aby´s mě mohl v náruči nést

jakou malou luční vílu a hlavu mi stále plést, blázínku…

Položil jsi mne na pažit z pýru…

a zlíbal má jemná víčka a lásky svíčka vzplála plamenem!

Jak nevinně se milujem´

A ty´s odešel…

                  A bez rozloučení!

                                           A já vedle Tebe nebyla…

                                                                               Nebyla…

S paní Hudbou ten den daleko jsem odjela

a hrála pro jiné: pro lásku, pro štěstí,

Ty však jsi byl u rybníka sám…

Kdybych tam byla s Tebou,

nic by se nestalo, nic by…

                                    Navždy jsem Tě ztratila---

A je mi smutno a stýská se mi…

Vzpomínky živé mám

snad si je v barvách navždy uchovám.

Ony mizí, v hlubině temnoty mizí,

obrazy cizí míchají se mi s  abstraktem.

Sama se v nich nevyznám,

sama se jich bojím.

Dlouho žiji s mým defektem,

již jsem si zvykla a zvládám mnoho věcí.

Láska mi prázdnotu rozsvěcí.

                                            A já Ti o tom musím říci...

                                            3.

Dnes mám lásku, hlubokou a citovou,

 první takovou, co jsi mne opustil, drahý…

Já potřebuji lásku a jemu nevadí,

že na očích mám černou pásku.

Je jiný než ostatní, kteří se mi dvořili.

Ti si jen s mými city zahráli, aby poznali,

jaké je to žít se slepou holkou.

Snažili se býti milí, ale já cítila chlad,

soucit, o který jsem nikdy nestála.

Není to jednoduché, můj svět je zcela jiný,

není to  jako dříve, věci se mění,

hodnoty se mění, těch deset let tápání

a hledání, lapání po znovunalezení,

síly odčerpává. City zraňují, city bojují,

city zachraňují, city nutí slzy hladit tvář…

Neunesli mé břímě, styděli se.

Splnili si sen a odešli. Téměř bez rozloučení

zavřeli dveře a já ani nevěděla,

že jsem opět sama. Jen má postel vyzradila

tajemství prázdné a bezesné noci.

Teplo lidského těla ztrácelo ze své moci

a odešlo otevřeným oknem do zahrady.

 

Já se, drahý, změnila. Slepota mě změnila.

Zvykla jsem si a nevím, zda bych zpátky měnila.

Osud mi slíbil satisfakci, nevěřila jsem v tu akci.

Vrátil mi to,  co vzal a přidal bonus,

hraji ve velkých sálech a mám soukromou kantorskou praxi.

Světlo a lesk jsem milovala

a příšeří a tma mě zraňovala.

Spleeny na mě padaly, jak víš,

v ponurých zimních dnech.

                 Rozsvíceno nech! Je tma!,

                 volávala jsem často.

                Nenáviděla jsem tmu.

                                                Bála se jí.

                A TEĎ? Kam se hnu

                je stále se mnou.

               Dotýká se mě, svírá mě,

               objímá mě jako nějaká

               neodbytná lesbička.

              Kde je má babička,

              ta jediná mi zůstala!

                                           Utopená ve tmě!

             Kde je naše dubová lavička,

             kterou si u rybníka  pro nás stloukl?

                                          Utopená ve tmě!

            Kde je můj klavír, jeho lesk?

            Přepadá mě stesk.

            Konečky prstů (ne prsů) se ho dotýkám,

             dávám život notám---con dolore…

                                          Utopený ve tmě!!!

           Babí, prosím, tuto cestu neznám…

                                          Vyveď mě!

           Je to stará paní, co bych byla bez ní?

           Zavřená v ústavu?

           Bych měla pomáhat jí

           a ne ona mně!

          Dlouho jsem byla na dně,

           pak se od něj odlepila

           a života se opět napila.

          Plnými doušky skládala jsem zkoušky,

          mnoho měsíců a let jsem se trápila

          a vítězila sama nad sebou.

A dnes, drahý, pluji ke štěstí vstříc.

Mohu říci: našla jsem Světlo!

                 našla Záři!,

jenž září v mém otevřeném srdci...                       

                                    4.

Jan je milý, hodný a pozorný.                                         

Úplně jiný než ti ostatní.

Vnímavý, plný altruismu, plný citu.

Jeho slova plná něhy dodávají pocitu

dokonalých visuálních obrazů.

On je malíř a básník.

I jeho políbila músa umění.

Verše přednášené jím

si lehce v hlavě osvojím.

Potkali jsme se v pražské Viole,

kde měl autorské čtení

a já ho tenkrát měla klavírně doprovázet.

Šli jsme pak na skleničku do vinárny.

Byl to nádherný večer a já se bála,

aby neskončil polibkem na rozloučení.

Prý jsem se rozkošně smála.

Ano, byla jsem potěšená, byla jsem ráda,

obávala se, aby to neskončilo.

V Praze vystavoval a tak mne pozval

na vernisáž.

Mne a na výstavu? Vždyť jsem  s l e p á !!!

Se mnou však  obrazy uvidíte…

                                              Přijala jsem pozvánku,

                                              v ruce držela stiskem obálku.

                                              Do hotelu šla spát

                                              a nepřestávala se smát.

                                             Byla jsem plná lásky

                                             na první „pohled“.

                                            Hlas mi něco o něm prozradil,

                                            projev a chování říkaly:

                                           ten by tě holka nezradil…

                                          To by se už projevil!

                                          Ten po tobě jede

                                          a myslí to vážně…

Ale proč Ti to všechno vyprávím?

Ani vlastně nevím. Chci jen, abys to věděl.

Chci, abys o mne věděl vše!

                                         Láska je přeci věčná!

Nemohu být věčně sama. Poznala jsem Jana!

Žít v temném vesmíru a mít věčnou noc,

je příliš bolestné, žiješ-li sám.

Miluje mne…a já jeho…též…

Jsem ale mrška!

Nezískal si mne hned

---to jeho sprška sladkých vět.

Neodradilo ho věčné odmítání

a mé bezmocné tápání.

A to je láska!

                  Dáš mi na ní své požehnání?

---Prosím?---

                 Děkuji Ti, miláčku!

Jsem ráda, že Jana mám.

Vždyť deset let bez lásky

-to je život jako klaun bez masky.

U něj je to moře citu bez soucitu.

Takovou LÁSKU jsem dlouho hledala.

Že by Osud, Bůh nebo Pokora

Štěstí v neštěstí mi poslala?

Takovou sis mě přál,

když na prsou s´mě hřál.

                                   ---Děkuji, miláčku…

 Slyšíš mě na svém obláčku? 

                                ---Děkuji, miláčku,

už nemusíš mi dávat znamení.

Nikomu nedám více lásky nežli Tobě,

i když ležíš v chladném hrobě!

**********

  ******** *******

     ******************

                                                   Už musím…musím…jít

Stále se bráním

                     své hořké slzy pít.

Nemám ráda dlouhé loučení

to je srdce zbytečné mučení.

                                            Čeká na mne…

Až  opět půjdeme okolo, stavím se

a budeme na chvíli spolu

-pak krásného Ti něco povím.

Sama přijít nemohu

to bych také mohla spadnout do hlohu.

Vidíš, beru to dnes s humorem.

Tak odpusť…

Ano, ano, vždyť odcházím…

M I L U J I   T Ě !!!

                              T V Á   K L Á R A. .

                  EPILOG

Příběh se uzavírá, Klára nachází spřízněnou duši, svého Jana, který ke Kláře našel cestu. Byla velmi obtížná a trnitá, oběma však přinesla spřízněnost duší… Klavíristka shledává, že nevidomost není až tak veliká životní tragédie… věnuje se hudbě intensivněji než předtím. Později své znalosti i vyučuje ve své škole pro nadané děti...

                       1.

Byly doby plné bezmocné zloby,

kdy jsem se bála děsné a sprosté tmy.

Chvěla se strachy, nořila se až na

samé dno Stressu.

Bylo mi chladno na inferním plesu,

kde druzí tančili téměř nazí

a já se choulila v ovčím rouně.

Všude spousta sazí

černých a mazlavých, hnusných a čpících

a těla rouhačů se pekla v troubě

v domě Osudu.

Já nikdy neměla ráda tmu…

A najednou byla všude, kam sem se hnula,

i když jsem se nepohnula.

Svírala a týrala, svazovala a mučila

svojí despotickou přítomností.

Ležela jsem na dně propasti

a byla nula chycená v pasti.

Ty strasti byly mučivé

a noční sny děsivé.

Smrt rodičů.

                  Slepota.

                             Beznaděj a strach.

A mé Štěstí se rozpadlo v prach

a vítr ho odvál do dálav.

Život najednou krach…

a vše spadlo do jiné dimenze.

Jen delší dobu mně trvalo

než jsem pochopila,

že poněkud předčasně

půjdu do jaksi penze.

                              2.

Dny plynuly a slily se v černý okeán Beznaděje.

Proboha! Vždyť se nic neděje!

Přemýšlela jsem o sobě,

v kterékoli době a řekla si

---nesmím se bát jako malé robě

a musím nalézt cestu k tobě,

                                           Nový Živote!

Jen Sluchem, Vůní a něžnými Prsty

Vstoupila jsem do děje

                                   tohoto Jinosvěta.

 

A čas psal román Naděje.

 

Tolik měsíců jsem čekala na jeho vydání!

A pak odešlo zklamání i odpadlo hledání.

Zůstalo mi nadání a to mi radost nahání,

kdykoli si vzpomenu, že mohu opět hrát

a vyletím vzhůru do oblak, budu se prát,

abych usedla na mrak Slávy a od lidí

dočkala se nového přijetí.

 

Zdvihala jsem své mrtvé oči

stále více ke Slunci.

A ve tmě spatřila Záři!!!

Nedá se popsat to Světlo,

                                      ten Záblesk,

který sjel do předsíně mého srdce

jako nadějenosný blesk

a usadil se v komoře,

kde zanechal náklonnosti lesk.

Ten Pocit s vázankou kolem krku

mě začal líbat na zarmoucenou duši

a já byla jako v ráji. S čistou myslí

mířím k očistci.

 

Je to jako poprvé zamilována, červenala se jako malá holka

poprvé pocelována na líčka --- vzplála svíčka.

                      Byla to LÁSKA!

Lásku nevidíte, jen jí cítíte na duši

hřeje vás, vkládá nové naděje,

že se vůbec nic neděje.

Lásce nevadí černá páska

zarytá do očí.

Milování život otočí správným směrem

a byl mi dán darem a já ho přijala.

Co se stalo, stalo se a nelze vzít zpět

rolety se zavřely, tma, ale nezboří se svět.

Již se neotočím dozadu,

správná cesta vede dopředu!!!

 

Láska ve své podstatě je kočí,

který žene kočár vpřed.

Uřícení koně směr náhle změní,

když v pangejtu stojí podlý skřet,

jenž rád všechno mění.

Štěstí v neštěstí promění

a zase naopak neštěstí

v štěstí smění.

A provokuje snění…

Písně lásky na jihu Čech zaznívají,

mé prsty si s klávesnicí pohrávají

s něžnou suitou hranou do černě.

 

Opět jsem poznala kouzlo líbání,

                                                  kouzlo čekání,

                                                                       milostného snění,

kouzlo erotického chvění…

Přišel, do mého života vešel Jan,

který uměl božsky hrát jako Pan

na svou flétnu v letním vedru

pěl své písně

Vychutnávala si milencovy dotyky

plnými doušky, lechtání slovy

a šepot jeho sladkých vět.

                                       Plný světla je můj černý svět.

Je plný tvarů a barev

v jeho slovech,

které chrlil jako vodopád.

Ihned je sléval do bystrých říček vět.

ON jediný pochopil plně můj svět

a mohl jako zvěd v něm bloudit,

mojí lásku plnými doušky loudit

a já mu ji opětovala.

V jeho slovech sloh obrazů.

Výstižnými popisky maloval mi obrázky

natolik věrné, natolik sdělné,

netřeba další otázky.

Města, louky, květiny, oblázky,

galerie, musea, divadla a opera

do všeho jsem se  opět vrátila.

Byl mi  neodolatelným průvodcem

vší nové radosti původcem.

Je pohledný prý, slyšela jsem to od lidí,

někteří mi závidí. K čemu má krasavce,

dyť ho ani nevidí. Bolelo to občas,

ale měl čas zavčas odejít.

On mi dal svojí náklonnost první

a věděl o mé nehodě.

Miloval mě i mé skladby klavírní

a prý vzdát se mě nemíní.

Co je nám do lidí,

kteří do lásky nevidí     

                                                            3.               

za ruku mě jednou tenkrát vzal, objal mne

a polibky zasypal

a já se vznášela jako pavouček

v babím létě.

Chytla se do jeho tenat nastražených

jako brouček něžně a pevně.

Probíral se mými vlásky, rtoma se jich dotýkal,

líbal okraje víček, dotýkal se špiček mých řas,

hladil zataženou oponu mé černé pásky

a slůvka lásky do mého srdce nepotřebovala pas.

Hladil mojí tvář a já cítila z jeho úsměvu zář,

svaly na lících mnohé vypovídaly

a rty byly vlhké a horké, utopené v polibcích.

   Jana se nechci vzdát!

                                  Je to nyní na mně!  

Musím o něj bojovat, protože mne opravdu miluje,

čekal na mě dlouhý čas. Neodešel.

Večer mne pozval na bílé

a mluvil o mne jako o víle

ze Seifertovy básně

a bylo mi tak krásně, že jsem zapomněla

být opatrná. Takových již bylo…

jediné co mi zbylo…vyschlé oči plné slz.

Jan byl zcela jiný, přirozeně dobrotivý,

milionkrát myslil na mne, pak na sebe

bez kapky soucitu. Věděl o citu mnohé,

tím si získal mojí důvěru.

Na mou věru, není lehké žít se slepcem,

já to stále opakuji, nerada naděje zraňuji.

„Pozvedněme nyní svojí číši, Kláro,

na lásku máme oba právo!!!“

„Ať lahodné víno zpečetí

naší cestu společnou.

Žádná tíž nás netíží a naposledy  říkám,

to abys věděla provždy, tak to říkám,

že tvá slepota není pro mě žádné břímě,

žádný kříž, který bych musel

neustále nosit při sobě.

Je to neustálá výzva o tebe stále bojovat,

abych tě i v hrobě mohl milovat.

A jednou naše drahé robě

bude pyšné na oba, ještě více na tebe!!!

Nikdy více nechci slyšet slova nesmyslných výčitek…“

Žádné nebudou, slibuji,

protože tě miluji!!!

                           4.

Pokojík v malém hotýlku, kdesi v přírodě,

voněl po lese a po růžích. Ptačí sonáty

zaznívaly z korun stromů, to pro družky své

zpívali budoucí otcové.

Sami dva a víno na nočním stolku,

Bachovy klavírní Francouzské suity

rozehrály naše city…

Tisíce hladkých a něžných dotyků,

v nosíků molekuly vůně růží

a dvou zpocených těl…

Potůčky potu z horkých kůží

mizely kdesi v peřinách.

Jen Měsíc se směl dívat

ve svých nočních výšinách

a hvězdám, dcerám svým,

za doprovodu klavíru píseň pěl,

že láska nás dvou, vyhnala tíseň mou.

Dlouhá to byla noc, až Měsíci zčervenala běl.

Jitřenka již vycházela a zavírala naše víčka

a zchladila naše líčka. Dohořela svíčka

na stolku vedle dopitého vína

a spánek nyní přijít směl.

Jan se ponořil do mého světa temnoty,

mě spánek ještě nedostal do svých spárů

--- kolik párů prožilo takovou noc?

Jistě jich nebylo moc….

Znovunalezená jsem opět rozkvetla

jako lilie, kterou slunce polije

svými drobnými potůčky paprsků.

Láska vetkla sílu vjemů do prstů,

můj sluch postřehl tiché krůčeje

P e t r a

           I l j i č e

                      Č a j k o v s k é h o,

jenž tam nahoře přešlapoval

a leštil svůj nebeský klavír,

otočil houslovým klíčem

a vypustil vír not do ticha,

                                        do Prostoru,

                                                          kde nic není…

                           NIC?

Jen zachvění Náklonnosti vyvolává chvění

mráz běhá po zádech, ON mi dal jmění

--- pochopení a uvědomění sama sebe.

 

Miláčku , ty jsi se probudil?

Já nemohla usnout, bála sem se,

abys neodešel, již nechci sama být.

Ty jsi mé slunce na obloze

jasně září hvězda má.

Exploze!!! Ležíme na posteli

a zíráme do stropu…

 

Asi to tak mělo být,

život --- to je vzestup a pád

a může to přijít několikrát.

Karusel dějů neustále v pohybu

dokola se točí a Osud, ten proklatý Osud,

je šílený kočí, jež žene uřícené koně vpřed

a za jízdy na pergamen píše spis

--- aniž o tom něco víte.

Jak jsem tak přemýšlela, dávno jsem mu odpustila.

Curriculum vitae.

                                         5.

Jednou se mě zeptali, co bych dělala,

kdybych opět viděla.

                              Asi bych se zbláznila

                              a těžko bych měnila.

Zní ti podivně, je to snad rouhání

nebo sama sebe klamání?

Ne! Vůbec ne!! Po těch letech je to zvyk,

a já přeci jen poznala a sobě přiznala, že k životu zrak ani tolik

                                                                              nepotřebuji.

To jen v očích soucitných lidí,

je zažitá představa, že slepota je strašná věc,

                                                  však nakonec zjistíte, že tomu tak není.

Byly dny a měsíce, které za sebou táhly rubáše beznaděje,

z mrtvých očí vytékaly hořké slzy plné bázně.

Děkuji, ani nevím komu děkuji, že po nehodě žiji.

Náhodě? Bohu? Sobě? Tělu? Komu mám psát oslavné básně?

Hledala jsem dveře, abych mohla odejít z náhlého vězení,

do něhož byla uvrhnuta dívka na prahu ženství.

                                                                         Šílenství!!!

Proč zrovna já? Otázka zaznívala dnem i nocí.

Nedá se odpovědět jednoznačně. Je mnoho mocí

na tomto světě, které nám do toho žvaní.

                                                              Jednoho dne

jitřní čas mi dal vnitřní myšlenku,

již ani chvilenku nemyslet na to co bylo.

Nyní je přítomnost a budoucnost, co bude dál?

                                                                      Lidi čekají a chtějí tebe…,

slýchala jsem často a tak hledala způsoby JAK…

A ONO to nějak šlo. Zvyk. A pak mi to nijak nepřišlo.

Bylo tolik práce a chuti žít dál

a plný byl nejeden sál, nabité turné,

spleeny chmurné neměly šanci si mě podat.

                                              Slepotu umím prodat díky lásce k Hudbě.

Lidé mi pomohli rozsvítit a já jim to splácela.

                              Chtělo to jen čas, abych se postavila čelně k sudbě,

ale jen jedna komnata byla dlouho prázdná….

                                             Kdo by si uvázal na krk nevidomou ženu?

Láska chybí, když není, život je ochuzen, když cit není probuzen.

I ON jednoho dne přišel a vložil mi jí do srdce…

____________________

____________________

____________________

Otvírám svojí klavírní školu pro nadané děti.

Vždy to byl můj sen a nadešel den,

kdy došlo k naplnění…

Hudba a láska, hudba a láska…klavír…,

neustálý vír událostí, pramálo zlostí v morku kostí.

Někdo by plakal zlostí a upíjel se žalem.

                                                              Právem snad?

V parku pod staletým platanem, tichým svědkem mých rozhodnutí,

jsem dala sbohem tryzně, jež mě po nehodě sužovala.

Trvalo to dlouhé měsíce a musel nadejít ten okamžik sebepoznání.

Janáček tenkrát volal:  „JAMU, Brno… Kláro!!!“

 

Zpátky bych již neměnila, mám svůj vnitřní svět

a do něj nikoho nepouštím. Jsem tam svojí paní

a skládám si fantasijní obrazy v nichž pobývám

                                      v době radosti i smutku.

Vskutku jsem šťastná, snad díky Osude!!!!

Tenkrát jsem Ti nevěřila, také jsem Ti celý obsah svých hoří nesvěřila. Bylo to příliš bolestné.

A dnes? Dělám opět vše co mě baví a každý úspěch slavím

a vážím si všech hodnot života.

I svět  č e r n ý c h  o b r a z ů  není pustý…, pravím…

             FRAGMENTY                                                                                                                                           

VARIACE NA STEJNÉ TÉMA aneb verše dedikované mé KLÁŘE HÁJKOVÉ, do které jsem se při psaní dialogických básní upřímně zamiloval. Je ve mně, Klára Hájková je ve mně navždy a nikdy jsem jí nepřestal milovat. Je to velice zvláštní pocit oživit myšlenku, postavu či děj, vnořit se do příběhu a plout v proudu syžetu až za hranice vlastní fantasie.

 Plavit se na bárce Smyšlenky, brouzdat  mělčinami byť jednoduchého příběhu mi dává pocit prožívat více životů a můj svět je květnatější

a plnější.

    Nádherný Beethovenův Velký klavírní koncert, pitoreskní krajina jižních Čech a poesie ve slovech společníka půvabné Kláry Hájkové…Jak skvostné jsou verše Ladislava Stehlíka či Adolfa Heyduka z úst krásné dívky, jež vám maluje krajiny, které sama nevidí!  Jste tam  s  NÍ jen vy a je  na vás,  jak JÍ  provedete jihočeskou rybničnatou končinou tak, aby i ona „viděla“svůj milovaný rodný kraj

                                              DOTEKY HLASŮ

Zabloudila jsem.Světlomrtvá jeskyně

je má sokyně, jenž nejde  z a b í t .

Rozervané dlaně

se chytají ostrých stěn života

a můj Osud mi chce nabít.

                                         Ale proč?

Co jsem udělala špatně?

                          *-*-*

                                       Sama nevím.

Sedím  a na studeném kameni

Pozoruji černé mušky v černé tmě.

Slyším  h l a s y  jak mě volají

  na

     samém

               dně

                    Propasti.

                        *-*-*

Sestoupila jsem dolů,

                                 dolů do Hlubiny,

abych si sáhla až na dno svých sil.

A pak smutky ze mě padaly jako laviny.

ZVOLALA jsem do TICHA :

„Miláčku, mé přání je, abys tu se mnou byl!,

povídal si se mnou a slova sladká jako maliny

vkládal do mého srdce, té dosud prázdné krajiny.“

*************

                         ************

                                                  *************

„Vyveď mě, prosím, ze zajetí

---z té věčné tmy,

nechť se alespoň má  duše rozední

a mé tělo ať skončí v tvém objetí.“

************

   ****************

       *******************

Na svém korábu pluji jen černou nocí,

černé jsou i jasné dny.

Tvůj Hlas na mě působí životaradostnou mocí

---pak světlé a zářivé jsou mé  t m y  .

*************

   ***************** 

      *********************

Slyším  H l a s .

                       Jaká se za ním skrývá tvář?

Tváře se bříšky prstů dotýkám.

                      Jsou pouhé dotyky…

                                                  …přijímám polibky z Prostoru

 

                      HLUBINA  TEMNOTY

 Sedí a hledí do Prostoru.

Černé mraky na nebeském voru.

Na javoru sedí pták---celý černý,

jen žlutý zobák svítí v hlubině temnoty.

Pěje a přitom nevidí na noty…

Sedí na lavičce,

slunce hladí její vlas.

Ve své paměti komponuje svou hudbu zas

a noty volně létají v temném moři tmy.

*********

  *************

     *****************

TY , světlo, převozníku,

kdy vyjedeš ze břehu Zapomnění

na břeh Rozednění?

                             Vypluješ ještě někdy?

************

  **************

     *****************

Převozník  SVĚTLO  zemřel.

A nemá náhradníka…

************

  **************

     *****************

A vládce je  TMA.

Černá, neproniknutelná, hnusná…

  **********

    **************

        ****************

Zbyla jen Naděje.

                          A láska k Hudbě…

Slyší co jiní neslyší.

                           Klavír zpívá v domě…

Život běží dál.

                           Úspěch,lidí plný sál…

Osud, který něco vzal.

                             Také něco dal…

 

 Vrabec                                                 

                                                              V máji

posadili slepého na okraj starého sadu

         a on jmenoval desítky druhů ptáků.

Hluchý tápal zrakem v korunách letitých stromů

         a uviděl jich sotva polovinu.

Který z nich byl šťastnější?

         Pak potkali blázna,

jenž nesl v dlaních vrabce s přeraženým křídlem.

Chvíli nad ním stáli a jeden druhého se ptali:

         „A co s ním bude dál?“

Slepý:„Já jeho utrpení nevidím.“

Hluchý:„Já jeho nářek neslyším.“

Blázenmlčel, zahříval chvějící se tělíčko

         v horkých dlaních a zvolna odešel…

Vrabec se brzy uzdravil a pravil:

         „Blázne, ty´s  jediný

udělal to , co mělo smysl.

         Děkuji ti. Co si budeš přát.?“

„NIC. Jsem šťastný dost, protože na světě

vidím jen Dobro a dobré skutky.

Jsem tu jen host a to mě musí hřát.

Nepřipouštím si smutky

  • a svět je rázem snesitelný.

 

Naděje

Chraňme si jí. Opatrujme si jí.

Jde s námi celým životem,

provází nás a dříme v duši každého člověka.

Když nás nepřízně osudu bijí a černé myšlenky

hlodají do mozků stressy zeslabených,

tak právě Ona vstává a tasí své zbraně.

                        Hrrrr na ně, na ty chmury!!!

Naděje…, chraňme si jí a hýčkejme

                                                       a vyčkejme…

                        Život není bez děje.

Nechme jí vstoupit do našich duší,

tu Naději Ochranitelku, jež dává sílu a moc,

která přeměňuje černou moc chmurů v nadějný slunný den

a splní kdysi zapomenutý toužebný sen.

Zoufalec, co v Naději nevěří, se topí v okeánu

plném nenasytných chobotnic, jejichž ramena

ho stahují do hlubin a zbavují posledních sil.

A utopí toho nevěrce v naději v bezuzdé beznaději.

Ona však, ona však stejně přijde a přijde později,

až v ní každý stejně uvěří. To je… Naděje.

A kdo v ní na poslední chvíli nedoufá

a nevěří, že se něco změní (ten věčný ahasver),

světlo Naděje se rozplyne a tmou se rozplyne zoufalé ticho…

Naděje je víra,

sličná víla oděná v nahotě

všedních dní. Víra sama v sobě

v každé době,

toť věčná radost všedních dní.

Já pěji tuto píseň, ať to každý čtenář ví!

 

                                                              Praha, 1.4.2006

Co se to děje…

 

Co se to děje?

Stíny mizí v průchodu

a Smrt si pěje

píseň za pochodu.

         *

Tóny klavíru vyletují

otevřeným oknem ven.

Bílé vločky poletují

a líbají lípy šedý kmen.

         *         

Smuténka obchází město.

Neštěstí se stalo!!!

Smrt si zadělala těsto,

malé dítě se ptalo,

                            proč se to stalo?

         *

Někdo křičel: „Osud!“

Druhý zvolal: „Smůla!“

Třetí mlčel dosud.

A čtvrtý prohodil:

                        „Bohu bych nedal ani bůra!“

         *

A tak se věci mají.

Nic nelze vrátit zpátky.

Života se osud nají.

Neutečeš zadními vrátky!

 

                                                                        Praha, 1.4.2006

           

Výbor z nonsensové poesie ze sbírek Doktor & Holub a Kdyžtuyettižil z let 2006 – 2008

 

Pavel Švec

Krátké, vtipně psané básničky nonsensového typu většinou vznikaly v období let 2006 až 2008 na půdě zoologické zahrady v Praze. Často v nich vystupují živočichové a lidé, kteří v zoo dělají či dělali. V některých básních nekladu důraz na správnost češtiny, je to jednak kvůli rýmu či charakteru textu. Tak snad se Vám, milí čtenáři, budou líbit.

 

Voda

 

Voda teče

Čas se vleče

Vlečka z křečka

Vzniká tečka.

Na kolejích v alejích

Je to jako v galejích

Horko, ocel, dělník zvracel,

Když se z práce vracel.

 

Komár

 

Lampy svit

A tužky třpyt

A komár bit na stole leží

Měsíčník beztečný

Celý svěží

Aby pomoc dal

Kladivo bral

Se hnal

Bum bal bil nebo byl

Komára ráddobil či dodobyl

 

D. a H.

 

Sešli se dva

Doktor a Holub

A básně psali,

Kde na to intelekt brali

Neví  ani jeden.

Tedy – dali je do beden

A do vozu vsadili

Vezli je dál

Vjeli s nimi do bezu

Kde bláznů je bál

A tak dál..

 

 

Kniha

 

Holub si lámal hlavu

Jak vynalezne knihu

Vzal si list a lávu

A myslel na svou slávu

Doktor se divil,

Ale proč to nezkusit!

Půjde na to, až bude syt

Běžte ty dva poprosit

Nějakou tu knihu si vyprosit

Oni to vykoumají

Až detaily prozkoumají

Pak to bude bomba

Do intošů sonda

List a list, to je kniha

Jsem si lidi asi jist!

 

Plotice

 

Šeří se. Spadlý šeřík zčeří  v čeřenu vodu

Kolik svodů

Zažila plotice jménem Zlatice???

Navštívila obřadní síň Votice

Kde chyběla jim hadice

Lekla

Jeptiška klekla a řekla ámen

 

Opice

 

Opice, opice, chytrá je velice

Telefonuje, až ji bolí palice

A úplně zapomněla, že jde na ní stolice

Co stalo se? Se dozvíte

A do to nevíte - - -brzy se to dozvíte!

 

Tyranka

 

Svírala a týrala mé hrdlo

A něžně přitom říkala, ty trdlo

Líbala mě na čelo i na pusu

Joo, to bylo opusů

Bylo mi děsně fajn

A pak mě přejel kombajn

Smůla, smůla houká sůva

Při noční seči přejel mě kombajn

To jsem již řek, za volantem Řek

To jsem ještě neřek, jo ještě l

Kdy se toto poštěstí

Nepřežít takové neštěstí!

 

Pampalíny

 

Já su malý Pampalíny

Mám doma Sunar, občas plíny

Ještě řádně netuším

Co jsou vnitřní splíny

Chytám nejraději rybylíny

Užovky křísím polibkem

Lidé jmenují mne dobytkem

Mě to ale nerozhází

Užovka již tělem hází

A Pampalíny chudák v ní

Zkoumá svaly masivní

 

Had

 

To bylo tak, jednou to bylo

A již není, není tomu ne jinak

Kdyby mrtvej had nebyl

Dral by se jako drak

Pro dar jak debil?

Kde byl had, když ještě žil

Než život za život položil?

Někde v díře propil mzdu

Do halíře!

Je to  k nevíře

Co ten had je za zvíře

Chudák civí do prázdného talíře

 

Pes na bezince

 

Na bezince sedí pes

On se bál a hlasitě hles

Za psem hustý les

A v tom lese ples

Andělé  a víly bdělé

Lezou čertům do ... koše

Pro dobroty i rozkoše

A pak jdou do roboty

A nemaj boty

Na palouku, kde puštík houk

Tuto báseň napsal brouk

 

 

 

Na potoce

 

V potoce voda běží

V létě sněží

9sil má mnoho sil

Konipas 100x prosil

Abych ho vodou rosil

Vydra se tomu smála

Vody se trochu bála

A byla jedna z mála

Která řekla

Že v létě nasněží

Ale svítí slunce

Má asi pravdu, pod vousy si dím

U potoka cpu se strdím

 

V pralese

 

V pralese se Pavel nese

Místo hub kupodivu našel dub

Na stromě havran seděl

Na exota v klobouku s podivem hleděl

V zobáku si nesl kelímek

Čuměl na to mladý jelínek

Komáři sají jako diví

Mojí krev s gustem pijí

Divím se, že jsem ještě živý

Plác – a komár BÁC!

Tak proto...

 

Moucha na toaletě

 

Moucha sedí na záchodě

V každém druhém vchodě

Dívá se tam na klozet

A učí se psát Zet

Nejde jí to, je jí líto

Že hloupá bude opět

A jak se píše pět

Také neví

A to chce být doktor vět

Pardón – správně je to věd!

 

Lenivec

 

Lenivec lenivý stále snivý

Sní neustále o tom

Že jednou rozbije atom

Co je na tom rozbít atom

Řekl vědec Tom!

Umění je zasnění vymyslet tu kravinu

A spustit lavinu oslovin

A pak to dát do novin

Aby si to lidé přečetli...

 

Tele

 

Tele mělo vizi

Že si koupí televizi

Bude se dívat

Potom se líbat

S jalovicí jalovou

Hází po ní očkem

Potom pohne bočkem

A pak zjistí, že je levobočkem

To bylo slz, , vzal si prs

Jako dudlík a smál se mu pudlík

 

Vohradník

 

V zoologické zahradě

Žije ve vohradě zahradník

Pak objal vohradník

A ten se vohradil

S proudem se poradil

A vpustil ho do těla

A rozpálil zahradníka doběla

Z toho plyne, že zahradník

Pěkně podcenil vohradník

 

V Libanonu

 

V Libanonu Doktor líbá Annu

Holub si radši kous do banánu

To nedělej!!! Varuje ho Ilonka

Tak zběsile

Až jí praskla silonka

Arabové jsou v přesile

Utíkej zběsile!

Kašli na Libanonku

A zlíbej radši neonku

Ta má totiž chladnou hlavu!!!

 

Z Indonéské džungle, pavilonu v Zoo Praha

 

Tam v říši deštných par

Žije strašný gibbon lar

Koupil si jar

A gibbonce ho dal

Jako dar

Do říčky ho pak dali

A orangutani je u-dali

Denisa zanechá práce

A dělá opicím rádce

Ale letěla tak

Že pak

Zakopla o řádek

A klela, ty zlořáde!

 

Na pařezu

 

Na pařezu v místě řezu

Řízla kdysi pila do dřeva

Říkala mi lepá děva

Byla celá zedřená

Vzpomínky mám na pařízek

Zpíval čížek a žral jsem řízek

Vzpomínám na ty děje

Kde v noci mají víly reje..

O tom rejsek příběh pěje

 

Svítá

 

Svítá. Nový den vítá Vítek

S Vitanou

A nové myšlenky na mysl vitanou

Myš do Lenky narvala podkolenky

Jitro bývá chladné

Dím dívce vnadné

Opálit poprsí je dnes tak snadné

Slunce hřeje, paprsek jak kolt

Šimrá slečnu na dekolt

 

Pan Ilon

 

Pan Ilon sbalil silonku

Silonka ze silonu silou strašnou

Pana Ilona škrtila

Síla silonky svírá krk a Smrt má oběť

Když škrtí tu lidskou havěť

Muž tahá nůž

Smrti po krku jde

Smrt ale již mrtvá je

Tak kdo vlastně vyhraje?

 

Plch

 

Na plechu sedí plch

Z plechu prch a dělal neplechu

Není to k poslechu tato báseň

A tak si ukous jarní lechu

Díval se po zaječím slechu

Ucho ušáka se plchovi líbí

Chtěl by taky, ale bílý!

 

Pohled do ráje

 

Tento večer nemá řád

Neřád – a tak jdu spát

Budík TIK TAK

A zpívá pták

A přináší sen

Za chvíli je bílý den

A rosa padá do kraje

Miluji ten pohled do ráje

 

Růže a voják

 

Velitel zavelel

Aby ten plevel voják vyplenil

Vojín nelenil a navštívil Kolín

Kde má major (nebo magor) velín

Smrt růžím!

Tak heslo znělo

A znít tvrdě mělo

Růže se tvrdě bránila

Vojáka i celé vojsko

Těžce zranila a majora zabila

Proto mají růže ostny!

 

Vít

 

Vít stojí u chrámu sv. Víta

Mohl tam být a jaro vítat

Nějaký pán chtěl Víta bít

Proč Vít měl být blbem bit

To neví nikdo – ale někdo snad

Ale proč na druhou stranu Vít měl být

U chrámu sv. Víta?

On si totiž spletl cestu

Když zapomněl si vestu

A v ní mapu na Vítkov!!!

 

Houska

 

Vzal jsem si housku

Po jednom kousku, salám a nůž

A vyrazil s deutrem na hrad Housku

Vyšel jsem kopec jako soumar

A viděl tam krásnou dívku

Jak aplikuje na rty růž

Mene tekel! To je ňáká brána Pekel?

A já se čertů tolik bál

A ráj je tak blízko...

 

Silná síla

 

Silná síla na silnici

Pšenku sela

To je psina, že ta síla

Tak silná byla

Že vysílená pšenku sela

Růžová silenka u cesty se smála

Že si Lenka

Zapomněla doma myšlenku

Myš Lenku dohnala

Myšlenku do hlavy vehnala

 

Lopata

 

Lopata v rukou opata

Je nebezpečná věc – to je po staletí dáno

Snad ještě horší je to dáno!

Po modlitbě v zšeřelé jizbě

Zcela jistě ten opat

Se hanbou propad

Nic na plat, nevydělá si ani na plat

Světcipráce příliš nejde

Co na tom ale sejde

 

Přízvuk

 

Přízvuk má

Důležitý zvuk

Slovo se řítí

A je to v řiti

V Řitce

Řídké cosi

Kohosi kosí

A na louce zní

Ostré kosy

 

Práce

 

Přišel ráno malý podlý zrádce

Že má mnoho práce

Potřebuje člověka mladého věku

Aby pro něj konal

Ten před ním

Totiž brzo ráno skonal

A ten další

Dnes navíc stonal

Práce není žádný med

Toho, kdo chce makat hned

Toho zrazuji od té hlouposti

Dělat umí každý blb

Proto má velbloud hrb

 

170

 

Sto sedmdesát

170

Jedno sto sedmdesát

1 a 7 a 0

Je

Dohromady psáno 170

Sedmdesát a sto

Je opět tolik

Kolik je 200 bez 30.

 

***

 

*** proč by měl být?

To jméno zní jako ozvěna not

Kdo mi dá odpověď?

Přišla by vhod

Někdo to ví a nepoví?

Přemýšlím kvapně, však neztrácím dech

Času je málo, proto ten spěch

Žít či jen tak snít?

Mnozí to znají

Jak hezké je mít

Četně tu stát

A nikoho neporanit

 

Jedle

 

Hele jedle

Jsem z ní vedle

Lesník v hájence

Vaří si knedle

Borovice jako svíce

Směje se ještě více

Smrk si frk akorát

A smutně dí

Je to smrt

To on ví

Vánoce stromy zabíjejí

 

 

Zapadaná víska

 

Padá. A mě napadá

Jak to dopadne jakmile zapadne

A zapadá sněhem ta malá víska

A košatá líska

Na Vysočině

Budu si pískat

Jako vyskákaná viskača

Jak to tak vypadá

Verš se mi ne-rozpadá

Budu ho tedy lepit

Do knihy veršů pokusím se vlepit

Rým po rýmu

Vločka a vločky dvě

Usadily se na dřevě

A ve dřevě brouk

Na ty vločky divně kouk

A potom fouk

A to je obleva!

 

Noc

 

Noc má děsnou moc

Mlha a tma

Ty dva

Když se sejdou

Těžko se ztracení najdou

To pak

Strachy pojdou

Zahalení strachem se klepou

V rohu

A modlí se k Bohu Děs!

Skřeti se smějí

Písně děsu pějí Běs!

Chcípnul pes!

 

Mangabej

 

Dej den dej orchidej

Mám výdej

Mejdej

Energie, černá magie

Tak mi nandej pytel

A přidej den

Směje se se mangabej

Na skále má namále

Na krku korále

A to je finále

 

Nůž

 

Přišel domu muž

Že už má nový nůž

Žena vzala růž

A na zrcadlo napsala

Že konečně už

Může její dosud živý muž

Koupit tuš

A namalovat

Si ten ostrý nůž

Doma na papír...

 

Kuňky

 

Rozhodly se kuňky

Že si na trhu koupí

Do těla nové buňky

Chtěly odolávat čapím tlakům

Tak u kolejí mávají svorně

Zahraničním vla...

 

Dikobraz

 

Namaloval jednou jeden Dick obraz

A byl na něm černobílý bodlinatý dikobraz

Tasil ostny ostnaté

A straka své tělo kostnaté

Stačila ukrýt do houští

Tam se bodlák brach nikdy nepouští

 

Zmije

 

Plazí se plaz, je to zmije

Plazí se k vodě, že si hubu smyje

Od krve, když tu prve

Chytla v zoo bílou myš

Co má kožich hebký jako plyš

Slyš ty hade, křičí myší národ

Co ty seš vlastně za rod

Že pleníš ubohé hlodavce

Já jsem zmije Čipera

Jmenuju se Vipera!

 

Stavení

 

Stojí stavení

V něm stůl

Na stole sýr tavený

A chléb

Muž má holou leb

A žena skrývá škleb

Pes, který slep

Sed si na lep

A místo masa si dal

Sýr tavený

V tom stavení

Kde sedí muž

Co má holou leb

A ženě, které zůstal škleb

Jí v tom stavení

Ten sýr tavený

A muž s pleškou

Si hraje s flaškou

 

Yetti

 

Z vysokých hor přišel Yetti

A tiše povídá

Že vymyslel nový způsob diety

Že prý tlusté lidí vidí

Podnikl s nimi výlety

Vzal je do vysokých hor a skal

Hnal je jako ovce

Pak jim pěkně zatleskal

Shodili ti lidé těch pár kilo

Tak myslím, že to bylo!

 

Yetti ukončil diety

 

Yetti ukončil diety

V době

Když na trati

V horách ve všech polohách

Jednou nohou v hrobě

Leželi hubení znavení lidé

Kteří dále nemohli jít

Protože nechtěli pojít

Strašnou smrtí v mrazu

 

Yetti má dvě tváře

 

Ten se nezdá horský Yetti

To je začátek verše a věty

Je to velký proutník

Má dvě holky a to Ivety

Jednu mladou, druhou mladší

Ta má ráda oholení hladší

Ta druhá zase ráda hladí vousy

Dlouhé drsné rousy

Yetti má tedy dvě skráně

Na každé své tvářní straně

A tak si obě nevadí

Každá o svou stranu zavadí

Nebudu vám lhát

Tuto báseň napsal chlap!

 

Yetti a Kořínková

 

Yetti zavolal si Lenku

Jak přišla na tu myšlenku

Hrůzy a děsu

Napůlit kořínky a svalovinu

Na přesnou polovinu

Oddělit tyto suroviny

Je velký kus voloviny!

 

Kdyžtuyettižil

 

Když jsem tu žil

A pikle šil

Tak sem netušil

Že tu Yetti žil

Vysoko v horách

Chlad a teplo skal

Své umění získával

Když v Himaláji

Sem si četl v Máchově Máji

Viděl jsem Yettiho  a je to v háji

Rozbil jsem mýty a báje

A pohádky odsunul do fantasijního háje

Nebo ráje?

 

Důchod

 

V práci se dře

Dokud se tělo neudře

A dře se neustále

Do důchodu v jednom chodu

Pak důchod dostaneš

A dřeš dále – do úmoru

Aby si stále

Měl co strčit do huby či úst

Pokud nechceš mít půst

 

Čmelák

 

Přiletěl na sladký lák

Malý chlupatý čmelák

Již před tím si sedl na zrádný mák

Kde nezralá makovice

Mu zamotala hlavu více

Odřel si křídla o kůrky

Černého chleba, když spatřil okurky

V rukou tlusté hospodýně

Co měla břicho tlusté jako dýně

 

Slepýš

 

Slepý slepýš oslepil

Svojí krásnou slepou slepici

Svůj starý vztah

Se svou slepýší družkou

Slepýš již nikdy neslepil

Proto zvolil způsob lepicí

Že navázal nový vztah se slepicí

 

Zazděná

 

Zedník zdí a zazdívá

Ve zdi Zdislavu

A potom jí chystá oslavu

Zazděná Zdislava

Zděšeně křičí o pomoc

A to celou noc

Křičela a pěkně řičela

A celá stěna

Spadla jí z těla

Pak si došla pro palici

A praštila zedníka do čela a po palici

 

Lidožrouti

 

Dosti divoké menu

Mají lidožroutské kmeny

Každého tam hostí

Nikdo přesně neví

Kdo je sběratelem kostí

Je to děsně k nevíře

Co je lidožrout za zvíře

Vejde ze své nuzné chýše

A lačně po masu dýše

Po lidské kýtě se ve spíži sápe

Jeho lidožroutka to jako jediná chápe

 

Pytlák

 

V područí a v ručníku

Drží poručík v ruce ručnici

Zalícil na pučnici

Jelena a dělal co se nedělá

Potají  a tím se netají

Že pytlačí

Jídlo v kasárna mu nestačí

Vystřelil a minul

Ale trefil minu

A poručík byl na osminu

Možná se to stalo

Nebo taky ne

Ale stává se taky

                                                                                   Že voják zhyne 

 

*-*-*-*-*

 

D é m o n

   

     Pavel

     Švec

 

 

    ~hororová poéma~

         

 

dddddddddddddddddddddddddddddddééééééééééééééééééééééééééééééé

mmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmmm

ooooooooooooooooooooooooooooooo

nnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnnn

            ~~~

    Soutok, 2005

*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*-*

        

 

Vyplašená křehká dívka seděla na čisté nemocniční posteli a hleděla do otevřeného okna. Chvěla se a z černých očí se řinuly veliké stříbřité slzy. Byla téměř nahá, zpocené tělo zahaloval bílý pláštík. Ze zápěstí stékala červená krev a kapala na staré ošuntělé linoleum v pokojíku. Zápěstí bylo odřené od kožených pout, které ji drželo pevně přivázanou k lůžku. Mladý lékař seděl vedle své pacientky a tiše s ní promlouval. Měsíc zářil na obloze a dcery jeho, hvězdy, vesele poskakovaly kolem a dodávaly noční scéně tajuplný výraz.

     „Tiše, pane doktore, je někde tady. Jde si pro mne. Nastal čas a já musím za ním. Je to má povinnost, jsem jeho vyvolená.“

    „Co by se stalo, kdybys ho odmítla tuto noc. Zapomněl by…“

    „Zabil by mne, já to vím. Nesmím usnout, již několikrát si pro mne přišel a není jiného východiska, věřte mi, pane doktore, není úniku.“

    „Pohodlně si lehni a já tu s tebou počkám. Rád bych si ho také prohlédl, protože to musí být nesmírně zajímavý tvor. Já se ho nebojím, domluvím mu a vše bude n naprostém pořádku. Zkusíme to spolu a ty mně musíš věřit,Sandro.“

    „Ne, to ne, zabije vás a to já nesmím dopustit. Již nyní se na vás velmi, velmi zlobí a vždy vás několikrát převezl. Baví se tím, chápete, pane doktore? Až mu dojde trpělivost, zničí vás. Jako mě. Nesmí už dostat žádné lidi. Já jsem poslední a jsem připravena zemřít. Nechci aby zemřely další dívky. Nechte mě jít, jsem odhodlána udělat to, o co mě žádá můj pán. Musím jít, již opravdu musím jít…“

Dlouho si povídali a doktor podal v pití dívce uklidňující léky. Tělo se spánku dlouho neubránilo. Víčka padla a odpočinek přichází…

 

 

Dnes jdeš opět do postele s pocitem,

že zlí  démoni noci tě budou žrát.

Tiskneš k sobě polštář s notným sebesoucitem,

se zlou noční můrou se chceš rvát.

 

D é m o n  přichází. Tiše. Jen skřípot

po krvi lačných zubů hrůzu nahání.

_________________________

_________________________

 

Díváš se do stropu, kde běhají stíny

z děsné ulice, která šla také konečně spát.

V tvém nitru zrodily se spleeny

a tobě začaly se hrůzně smát.

___________________________

___________________________

 

Tiché oddechování. Hluboký spánek. Démon vchází.

Naprosto tiše. Jen skřípot po krvi lačných zubů

hrůzu nahání. V tvém strachu potěšení nachází

a trápí tě a nutí tě skočit do hlubin horských srázů.

 

Nedej se! Bojuj s nočním zlem!

ON je podlý nepřítel. Ve spánku jen přichází!

Ten Démon nočních můr a stvůr

odkudsi z temného Pekla pochází!!!

 

Řádí v tvém těle, dívko snědá,

vstoupil již do tvého snu. Tak dej se do boje

s tím Netvorem noci, dívko smělá.

Tak vzbuď se! Seber své síly, zvedni zbraň a jdi!

ON chce rytířské souboje. Dej mu je!

 

___________________________

___________________________

 

Vzbudila ses… Celá mokrá od strachu

zažehneš svíci, jež svým plamenem

ozářila tvůj pokoj. O´, vosku, ty starý brachu,

díky, že svítíš tak jasným plamenem!

 

Bdělost a prudké světlo Netvora zahnaly

do ústraní pekelných komnat.

                                            Máš klid v duši své?

Ale co další noc, až přijde spánek v cele strachu,

dívko snědá!

Budeš stále bdělá?

 

Ne!  Ne!  Ne! Dostaví se opět

zas a znova a bude sdílet tvé lože.

„Ach Bože, né. Netrap mě v hrůzné noční době,

už více ne, ne… jsem jednou nohou v hrobě!

Jdi pryč, Démone smrti a zla,

netrap už mě více, táhni do hlubin pekla

- nebo chceš, abych před tebou klekla

a v pekle čerstvé koláče ti pekla!?

Mám se stát tvojí ženou a být po tvém boku,

                                                                    noční Démone?

___________________________

___________________________

 

Víčka jí opět klesla

                            a únava ji vnesla do temné noci,

spánek nesla.

Vzdáš se? Podáš se bezmoci a své nemoci?

Nebo přistoupíš na noční hru?

Což o půlnoci si udělat promoci?                                                       

Zbabělče! Byla jsi silná dost

a ON byl jen host.

Jsi kost k ohlodání.

                            Nic víc!

Najdi v sobě odhodlání.

Bij se, truvérko noci!

 

___________________________

___________________________

 

Ne. Je to silnější než já!

Dostal mě a já HO přijímám!

Nic už nemám. Ani sebe samu.

Nemám pro co žít, nechte mě už být?

Prosím

         prosím

                  prosím…

                                 (pláče)

 

 

„Tak pojď ke mně, děvko snědá.

Proč jsi tak bledá? Neboj se,

jsi-li smělá, tak sdílej se mnou lože mé,

jež už bude navždy tvé!!!

Jen pojď,

             jen vejdi,

                           vstup do komnaty Lásky…

Zda-li pak máš cudnosti pás?

To nedělám si vrásky!

Hahá, již nedělám si iluze,

panna nejsi dávno, vyhrál jsem všechny sázky!

Copak je to hřích? To přec Peklu nevadí

tady si každý poradí!!!

Tak pojď a vejdi…“

                            (Démon se ukrutně směje)

 

 

Podlehla. Sráz na ní volá,

již nemůže dále, neodolá.

Život volá vale… Bojí se, bojí, zároveň láká…

Okno otevřené dokořán zvolá

                                            t a k   p o j ď…

Smrt je jen přestupní stanice,

tak neboj se nic více!

 

Strachem mrtvé tělo dívky na posteli leží,

ze svící zbyla jen kapka rozlitého vosku…

V Pekle velké ohně hoří a chodí černí kněží

kolem páru, jež obřad budoucí svatby tvoří.

Všichni se srdcervouce smějí

a oslavné písně nahlas pějí.

         Dostal tě, dostal,

         pomilovat se s tebou chce,

         aby tě pak poslal

         do inferních cel,

         kam patří dívky jako  ´si ty…

         do harému bez lásky,

         kde není místa pro city!

 

 

V ložnici sta svící a tisíce ohňů hoří

divoké reje a zápas milostný se děje v loži.

Láska Netvora do srdce milenky se zvolna noří

dívka pozemská jako otrokyně se mu koří.

Milostné vzdechy se nesou noční tmou,

stény a výkřiky po sobě pravidelně jdou.

Dostal jí tam kam chtěl,

ona však není první, jež v loži měl.

A jak řád nočního Pekla káže,

v mdlobách jí jako Andromedu ke skále váže…

a přijde zkouška, zda se vrátí na Zemi

nebo navždy zůstane v Podzemí.

 

Vody bouří, z hor se kouří,

Dívka snědá má pouta těsná,

                                          nemůže se hnout!

 

Svůj zrak upřít jinam nelze,

jen čeká, až dostaví se soud…

                                           (dívka sinalou má tvář, v očích zoufalství)

 

Démon hrůznější byl,

když se krve děvky napil,

žlutý zuby páchly z huby

na jazyku sedí Smrt.

Zůstane tam v tlamě

nebo přeskočí hravě

                                a začne život sát?

 

Blíží se, blíží, k dívce se sune,

ruku pod blůzku něžně vsune.

Chrčí a sípe a drsným jazykem

                                              otevírá si rty

a zašeptá: „Tak jak? Já nebo ty?“

Krční žíla nabíhá, ke kousnutí zve,

děj na obrátkách nabírá…

To je konec! A život vyprchá,

již nevrátí se zpět. Né, to né, to se nesmí stát!

Tak na  p ě t?

                   Domluveno!

                                    Hra začíná.

                                                     Hra o životě a smrti!

J e d n a . . .

                   D v a . . .

                                   T ř i . . .

                                                . . . č t y ř i . . .

ostré zuby se dotýkají hebké dívčí kůže…

Ještě může říci…

P ě t !!!

Tvou ženou nechci stát,

o svou svobodu se budu rvát!

Já chci ještě vidět náš přenádherný svět!,

                                                                 prosím…

Pusť mě. Rozvaž mne, prosím, chci jít domů!

Začnu znova žít.

Nechci, drahý Démone, s tebou být!

celou nedostaneš. Budu se bít o svůj život.

Nechci ho ztratit. Nepatřím sem. Miluji Zem.

Peklo je mi vzdálené, pochopila jsem.

                                                       Pust mne, prosím, prosím…

                                    

 (Démon zaskočen výpovědí se na dívku sápe,

            jeho oči rudě krví žhnou.

                    V černých dlaních svírá klíček od pout,

                            aby dívku osvobodil z jejich těsného sevření)

 

 

Prudce by vstala, kdyby jí nemocniční popruhy na lůžku pustily. Byla celá mokrá od potu, zrychleně dýchala a klepala se jako stařena. V ústech sucho jako na poušti a tak se napila z náustku, jež visel nad postelí. Poprosila znaveným hlasem Danielu, svojí spolupacientku, aby jí vložila do úst prášek rohypnolu, který si ukryla z minula. Daniela se na vozíku přihnala jako uragán a prášek Sandře dala mezi rty.

   „Na nic se neptej, Deny, vím co dělám. Dnes nad ním zvítězím jednou provždy a pak bude vše v pořádku. Pak pomohu já tobě. Spolu to zvládneme, uvidíš. Nyní musím co nejrychleji usnout, tak pa… “

Musí dosnít svůj hrůzný sen. Je to sebetrýznění, ale musí. Víčka jí padají a kalná voda reality se mění v čisté a průhledné zrcadlo snu na jehož konci čeká…

 

 

„Jsi volná. Tak si jdi, má dívko snědá.

Vyndej ruce z pout a již můžeš k domů plout.

Tak běž a utíkej, již se nevracej do míst,

kde trýzeň a bol i stress dá duši najíst.

Již není cesta zpět, tak nevracej se zpátky,

jinak stress a bol dovedou tě inferními vrátky

rovnou Smrti vstříc!!!“

                                                                  (dívka se zdráhá)

„Pouta jsou nachystaná pro jinou,

ta přijde po tobě!

Jdi!!! A neohlížej se, to znamená smrt!“

                                               (dívka váhá, otírá si zkrvavené zápěstí)

 

Kolik jich bylo, Démone, přede mnou?

Jedna, deset či snad sto a tisíce?

Kolik jich skončilo v hrobě, aby utekly před tebou?

Z lásky k tobě se vrhly do plamenů ohně

v tomto zrůdném domě!!!

Máš nás všechny v hrsti ve své moci,

tápeme v bezmoci a není nám pomoci.

Jsi tyran, máš radost z ran,

tvé přítelkyně z hejna vran se smějí,

vábeny pachem krve se slétávají na mršiny těl…

To jsi vždycky chtěl? Nebylo jim pomoci?

Byly ve své nemoci lapeni a měly strach z každé noci…

 

„Bylo jim pomoci, ale ony nechtěly. Ty ano.

Voláte mne, do snů mne lákáte

a píšete mi scénáře. Ale já, i vy, jsme jen herci

vhozeni do dramatu tohoto světa.

Vybírám si honoráře, jak mi právo káže,

to mi nikdo nezakáže.

A ten jste vy!

A váš strach!

A vaše těla!

A vaše nevinné duše!

Také ty´s mi dala vše oč jsem žádal,

však jediné jsi odmítla – dát zcela svojí duši mně,

Démonovy Noci a tolik měl jsem tě v moci,

tvůj chtíč a tvé tělo se milovat chtělo,

však nic více. Shořela již svíce,

vypadni z mých komnat , mám hlad…

Krev mladých panen ukojí můj chtíč…!!!

N e o h l í ž e j  se zpět,

chceš-li spatřit ten svůj svět…

Vyhrála´s, již běž…“

 

Cesta zpátky, z hlubin, oči přivykají ostrému světlu.

Slunce žhne a ozařuje kraj. Ráj…

„Pod útesem stojí černý hřebec bez sedla

a čeká, abys nasedla.

Popožeň ho patou do slabin

a nech se vést, on již cestu zpátky zná.

Tvá volba byla správná, tak rychle zmiz

smaž kus tohoto života a zanech volovin!!!

Trpělivost má Démona Noci není bezmezná!“

 

Na divokém černém oři, jemuž z huby

žhavé plameny jdou, sedí dívka snědá

a žene se tryskem černou tmou

ze záře ohňů … ke Slunci.

Mladý doktor vešel do dívčího pokoje a usadil se na malou židličku, která byla u její  postele. Nespala, jen se dívala do stropu, po kterém lezla černá moucha a mile se usmívala.

   „Ahoj Sandro, tak co se stalo tak naléhavého, že to nemohlo počkat ani vteřinku?“ Doktor pozdravil svojí pacientku a rozvázal jí popruhy, aby si dívka mohla protáhnou paže.

   „Pane doktore, já za ním byla, spala jsem s ním a pak se to ve mně zlomilo. Po aktu měla být svatba a já se mu vzepřela. Hrůza a děs, Edgar Allan Poe by to nenapsal o nic lépe, protože já svůj příběh dokonale prožila. Jako Andromeda jsem visela na římse u tisíců ohňů…, křik a sténání mladých panen…, děsný smích Démona Noci. Já se mu postavila, dokázala jsem to, pane doktore, já to dokázala!“

   „No a co bude další noc? On se smířil, že jsi odešla? Proč máš tak velkou jistotu, že se Démon nevrátí do tvého života?“

   „Protože jsem se s tím netvorem osobně setkala a on mi to slíbil. A já mu věřím, protože jsem tam byla osobně.“

   „Ale on přece není.“

   „Vy mi stále nevěříte, že ano? Ale já tam opravdu byla, dokázala jsem to!“

      „Věřím ti, ale... Víš Sandro, ono to …“

  „ Děkuji vám, vám opravdu věřím“.   

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist