Založit webové stránky nebo eShop

TILIA - Psanci Želez. hor‚ OBRAZY

Vítejte na stránce strix.websnadno.cz v sekci TILIA - Psanci Železných hor

T I L I A

 časopis Psanců Železných hor

Webový časopis, který ni nevychází týdně, měsíčně, půlročně, ale nepřetržitě... jak je čas a nálada. Proto je to také časo-pis... nebo spíše časo-piš. :)). Příspěvky jsou doplňovány průběžně různými autory z řad TILIE, sle nebráníme se i článkům zvenčí. Časopis je zaměřen především na východní Čechy - zvláště pak na Železné hory a Žďárské vrchy v oborech příroda, krajina, lidé, vlast, umění, zvláště malířské. TILIA podporuje i mladé tvůrce, proto obsahuje rubriku RATOLEST. V TILII se seznámíte s uměleckou skupinou TILIA - PSANCI ŽELEZNÝCH HOR, která vznikla v obcích Malá Střítež a Lipka v hlavách Jiřího Jadrného, Václava Žemly a Pavla Švece. Grafika této sekce nebude asi moc podle pc pravidel, ale klademe důraz na obsah časopisu a tak kdo bude chtít, prolistuje myší celý obsah sekce a určitě zde něco pro sebe najde. Snažíme se, aby  TILIA byla pestrá a zajímavá, ale i poučná a zaručuji vám , že se nesnížíme k žádnému bulvárnímu trendu, který dnes světem vládne. 

Pěkné čtení, poučení  a radost Vám přeje redakce TILIE

foto Jiří a Josef Náhlík, 2010

Ve světle petrolejky napadají mě myšlenky...někdy chytré, někdy hovadiny... noc, černé nebe posázené diamanty hvězd, zelenopláštíci přilétají na svit lampy na Malé Stříteži... na zahradě, která splynula s okolní přírodou, ticho, večer je večerem, noc je nocí, kuna šelestí ve složeném dříví, komáři žerou, hovada spí, ale ne v pohádkách o hovadu. Jsme tu velmi rádi, v koutu české země, Jůlie  Pavla, mé dcery, žena Kateřina, když dorazí kluci Náhlíci... mí synovci Pepa, Jirka a Honza a neteř Sáška... pijeme broskvovou vodku s medvídky (místní specialita) a hrajeme karetní hru Střelené kachny a Bláznivou zoo... to je letní pohoda v srdci Železných hor... v chatě na verandě, v mém malém ateliérku voní terpentýn a voní obrázky a v tom tichu... tichu?...  v keřích stridulují kobylky... řvou kobylky... a z mokrých luk pokřikuje chřástal polní a zpíví cvrčilka a houká puštík... zde se báječně rozjímá... tady tvoří psanci, kteří utekli před hlomozem velkoměsta a plně se realizují.a rozvíjejí..

NULLA DIES SINE LINEA!

N. D. S. L.

Ateliér na Lipce, srpen 2012. Vůně terpentýnu, pláten a barev. České olejové barvy Koh-i-noor a Umton, staré Štolo. Lipka. Smrky Nad nima obloha se barví do směsky barev. Malý ateliér, kde se rodí velké věci. Víte, lidi, není umění mít radost ze zlatých nuget, ale mít radost z toho, jak fantasie, vědění a dobrá nálada vyčaruje v srdcích upřímný smích, radost ze života a dává náboj do dalších prací... a do života... (V popředí stará krabička s pastely Koh-i-noor). S děvčátky jsme tam rádi chodili a zde Anetka nasávala tu vůni umění... vůně terpentýnu  a olejů  a barev... zde je ta "studnice moudrosti... "

Umělecká, výtvarná skupina ze  Železných hor TILIA - PSANCI ŽELEZNÝCH HOR vznikla na půdě Malé Stříteže, v malé osadě...pod pralesem Polom..

 Redakční rada časopisu TILIA:    

                                                     *  Mgr. Václav ŽEMLA  (malíř, spisovatel, hudebník /piano, varhany/, filosof)

                                                     *  Pavel ŠVEC  (přírodovědec, malíř, spisovatel, básník) 

                                                     *  Lukáš NĚMEČEK  (malíř) 

                                                      * Michal NĚMEČEK  (fotograf)

                                                     *  ing. Josef NÁHLÍK jun. (fotograf, dokumentarista, pc poradce)

                                                     * ing. Jiří NÁHLÍK   (fotograf, dokumentarista, pc poradce)

        TILIA - Psanci Železných hor, výtvarná a literární umělecká skupina, má tyto členy:

                ZAKLÁDAJÍCÍ ČLENOVÉ  T I L I E

                               Mgr. Václav ŽEMLA

                                    Ing. Jiří JADRNÝ 

                                    VsDr.*  Pavel ŠVEC       *titul znamená doktor věčného studování :) 

                               Dorost (do 15 let)

                                                Pavla ŠVECOVÁ

                                                Jůlie ŠVECOVÁ

                                               Aneta LOUŽECKÁ  (přijata v létě 2012)

                                              ČLENOVÉ

                                               Bc. Kateřina ŠVECOVÁ (ilustrátorka)

                                               ing. Marie ŽEMLOVÁ  (kurátorka, jednatelka)

                                               Lukáš NĚMEČEK (malíř)

                                               Michal NĚMEČEK (fotograf)

                                               ing. Václav MEDEK  ( recitátor, art director)

VZPOMÍNKA

Pan Václav Žemla, můj učitel, můj vzor a nesmírně vzácný člověk, odešel do malířského, filosofického a hudebního nebe ve svých nedožitých 82 letech dne 16. května 2013. Byl  a navždy bude mou bezednou studnicí moudrosti, výtvarného umění a navždy bude spojen s krásnou krajinou Železných hor. Obce Lipka a Horní Bradlo, hlinecký kraj ztratil čistého a moudrého člověka.  Mistře, říkával jsem mu často... a často mi byl rádcem, kritikem, učitelem v malbě... a hnací sílou. Jestli mě slyší, tam Nahoře, byl by se zlobil za  ty komplimenty, které mu právem patří. Tak skromný  a krásný člověk to byl. Navždy si uchovám v srdci  a v duši, jako tam navždy mám Františku a Rudolfa Havlovi. Tito tři vzácní lidé jsou mými celoživotními profesory mého autodidaktického života.

Pavel Švec, autodidakt a obdivovatel moudrosti a umění. 23. května 2013

Staré jabloně

Pavel Švec, IV. 2013

                                                                                                Václavu Žemlovi

Staré jabloně

      Podívej se na ně, pane malíři

Staré domy, staří lidé

      Úcta k nim, úcta dnes chybí

Svět je jiný, tone v moři

Povrchnosti  a všednosti.

      Staré jabloně, pane malíři

Stojí, leží, hnijí, kvetou

V jednom starém sadě

Pár čar perem  a stromy

      Pane malíři

Rozkvétají pod sluncem

      I pod domy

      A oživují bílý papír

Zkroucené, zlámané, provrtané

      Hmyzími těly

Zvedají své větve do nebes

Jako by říci chtěly

      Ještě dnes, ještě dnes

Ó , vy staré jabloně

Kochám se vaší krásou,

      I když stáří

Kroutí vaše kmeny a vaše větve

      Do krásy...

Máte mou úctu

Vy staré jabloně

Máte mou úctu, pane malíři,

     ... i vy, pane malíři

 

            ... i vy...

***

Někde v dálce

Josef Hora

Někde v dálce už von bezy.                      

Někde v dálce už 

s kloboukem v ruce po zelené mezi

jde zamyšlený muž. 

Člun po vodě se houpe, vítr vane

a vše je slib,

jenž z modrých větví tichým světlem kane

do vůně lip.

*

A je to jenom obraz tvého těla,

vzdálený chodec ten,

do jehož vlasů mlha napršela

*

ti jarem, jehož není.

Tím jarem, jehož není

jímž už dnes se cítíš přemožen.

 

SPOLEK  PŘÁTEL *  T I L I E *

Spolek přátel Tilie ( SPT) jsou lidé, kteří podporují uměleckou skupinu T I L I A, mají stejný či obdobný náhled a cítění kolem sebe, milují přírodu, výtvarné umění, vlast,  Železné hory a Žďárské vrchy... Nejste ničím zavázáni, členství je dobrovolné, nic se neplatí, kdykoli  a s čímkoli můžete do TILIE přispět (článek, postřeh, obrázek) na téma příroda, umění, malířství a mělo by se to týkat kraji Železných hor a Žďárských vrchů... Práce můžete poslat na můj mejl - svec.pavel.aves@seznam.cz , a po schválení vyvěsím na strix.websnadno.cz. Jste vítáni! :))  

Bc. Tereza LAIFROVÁ (studentka) * Iveta LOUŽECKÁ (žena v domácnosti) * David BUKÁČEK  (malíř na volné noze) * ing. Eva KRÁSOVÁ (studentka, průvodkyně v zoo Praha) * Martin KOLÁŘ (student chovatel cizokrajných zvířat)

 

OBSAH

Úvoz * Staré věci * "Kohinor" * Zápis do tradiční Knihy návštěv na Lipce, A. L. * Andílek * Volákův kopec * Grafika a skici Pevla Švece * Malíř krajiny * Domov - zamyšlení nad krajinou * Obrazy, Pavel Švec, 2012 * Žijí mezi námi -  Mgr. Václav Žemla ( napsal PhDr. Pavel  Studnička) * Ztracený svět Vysočiny - říkadla, hry, veršovánky z Vysočiny * RATOLEST - dětský koutek TILIE

"Kostelík", hrobka Rüklů, Horní Bradlo, foto Pavel Švec, 2012. Vysekala se stráň od náletových dřevin a hle, koberce květin, teplá stráň.. koberce  mateřídoušky, třezalky, pupav bezlodyžných. Meteřídoušku a třezalku jsme sbírali do košíku, voněla a včelky kolem ní létaly... a byla to zábava, děti se něco naučily...Má maličkost, Pavlínka a Anetka, seděli jsme tam  a dlouho si povídali o všem možném a zazněly i verše Fikarovy, které jsem jim četl. "Víš, že je v těch básničkách pravda? ", často děla Anetka.... Je vidět, že to děvče čte, má, přehled a vnímá... a myslím si, že si to udrží do dospělosti... Moc bych si o přál... víc takových dětí  a svět by byl mnohem krásnější... Také jsme jedli pupavu. Znáte to? To se oloupe ta pichlavá část, odřízne se květ při zemi a to lůžko chutná jako čerstvoučká mladá kedlubna.. Mňam... Každý rok si to dávám...  Dříve to lidé jedli... tak proč ne dnes? Musí se to však znát...

Úvoz

Pavel Švec, 26.8. 2012

Úvozová cesta. Úvoz. Úvozová cesta je hluboce zaříznutá do okolního terénu...Děti to slovo neznají. Vytratilo se ze slovníkumladých lidí, vytratila se úvozová cesta z krajiny. Je to nádherný krajinný prvek a přesto je to lidský výtvor. A většinou vznikl tak, že cesta byla vytlačená těžkými  volskými povozy, eroze se také činila a cesta se pak stala nesjízdnou. A tak lidé vyjezdili cestu novou, vedle. Ale příroda si s tou starou poradila. Lidé jí sice dále využívali, ale jen pro pěší. Stromy jí lemují, dávají ovoce, mateřídoušky voní a kartouzky ,slzičky panny Marie... a bukvice, šalvěje a mnoho dalších rostlin. Břízky, bělavé břízky dávají cestě pohlazení a tisíce včel opylují mateřídoušky. Jedna taková cesta vede z Horního Bradla na Krásné... na zemi jsou balvany, kameny a skalky... mravenci a mateřídoušky. Vzal jsem na ní ratolesti a ukázal jsem jim úvozovou, vysočinskou, pravou úvozovou cestu... Děti, dívejte se a kochejte se. A nasejte do sebe tu krásu vůkol! A stáli jsme tam, přičichávali k mateřídouškám a chrpám a těly jsme nechávali prostupovat klid. Ticho. A krásu. Pavlínko, Anetko, Jůlinko...tohle je Vysočina. Tohle je kus krásné české země! Ex animo toto píši... Ze srdce...

  

Úvozová cesta na Krásné a bohatství květů. Téměř každý den na Vysočině trhám čerstvé luční květiny a dávám je do malovaných džbánků a váziček. Miluji rustikální dekorace, vůni květin a jejich pestrost. Krásná jsou jitra, po páté hodině si vyjít na úvozovou cestu, sednout si do vlhké trávy a čekat na rozednění, na sluneční lázeň paprsků, čekat, až se probudí hmyz  a počne bzučit... A mateřídoušky se rozvoní, když se do nich opře ranní slunce - to vám je rána přes nos, ale úchvatná. Foto Pavel Švec, srpen 2012

Staré věci- budík

Pavel Švec, 26.8. 2012

Jak to zpívá pan Svěrák o starých a nových věcech? Pro nové neopouštějme staré... Ne vše staré je horší... ba naopak je kolikrát pevné, kvalitní  a je toho kus... Něco na tom je. V bývalé masně v Horním Bradle je úžasná postarší dáma s velkým zrakovým postižením. Bydlí na Lipce, ale miluje lidi  a život a tak má sezónní krámeček dole ve vsi. Nabízí sortiment z chráněných dílen  a veteš. Slovo veteš má dnes dosti hanlivý nádech. Ale tady tomu tak není. Lidé ze starých chalup nosí staré věci a ty se za malý obolus prodávají. Ne dávají, ale prodávají. To, co si koupíte i za malý peníz, toho si i více přeci jen vážíte. Znám to z pražské  zoo... když se zdarma  dávali plánky zoologické zahrady, již v poledne se jich mnoho desítek válelo na zemi. Lidé si toho nevážili. Nyní se prodávají za pětikačku a málokdo je vyhodí na zem či do koše. Ta úžasná paní, veselá  a tuze milá ve svém krámečku má nádherné  věci. Pevnou skříňku za stovku, nádherný masivní stůl se šuplíky a dvěma židlemi za čtyři stovky. Staré dřevěné krabičky různých velikostí – mám jich několik... oživil jsem je, dal jim nový život, mám v nich malířské  a kreslířské věci a připomínají mi Železné hory, Bradlo  a tu dámu. A knihy, po dvacetikorunce, některé výpravné  a tlusté  za padesát, sedmdesát korun... ty by v Praze stály hodně přes sto korun... Staré stolní lampy, nádherné  a pevné...již dvě jsme zakoupili... krásné  a kvalitní Co máme u nás doma na Mělníku nové, šmejdy z Číny, a nebyly tak laciné, ty se téměř bojím zapojit do zásuvky... objímky volné, vypínače, no darmo mluvit. Ale hlavně jsem v tomto krámku objevil budík... nádherný, stařičký, natahovací, švýcarský... a tiká krásně nahlas. To jsem si vždy přál... Ticho v pokoji, jen lampy svit na knihu či malování a do toho tiká  nádherně budík... tik-tak-tik-tak...Sbírám staré natahovací budíky... nemám rád ty elektronické co dělají jen cik-cik-cik. Ale budík musí tikat, tak starodávně, těžce, musím vědět, že v útrobách žije...pohybují se kolečka a rafije opisují ciferník... u mě v tichu pokoje a svitu lampy. Tik-tak-ti-tak. Paní je úžasná... nakupovali jsme tam rádi, svítíme lampičkami, čteme knížky a mám báječné dřevěné krabičky na malování.A ratolesti dostali dárky.. a já také... Lidé jsou tam lidštější, milejší a mají k sobě blíž...

 

Malá Střítež (Horní Bradlo), chatička Jadrných, srpen 2012, foto Pavel Švec Jo, a letos má čerstvě natřenou střechu!!! :))

Je to nádherná stavba, v krajině nenápadná a tak to má být. Objekty jsou nedílnou součástí  naší krajiny a tak by měly ctít okolní krajinu A tato stavba splňuje to, že je opravdu nenápadná a líbivá. Je utopená v lesní zahrádce, obklopená loukami  a zčástí lesem. Chata nenarušuje krajinný ráz..., je jakoby součást krajiny. Je to stejné jako u vesnických chalup... mám někdy dojem, že naopak některá obydlí dokonce zkrášlují krajinu kolem nás. To se ovšem nedá kolikrát říci o architektuře v okolí velikých měst a obzvláště v okolí Prahy... Pražáci vůbec trpí nevkusem ve většině případech. Srovnejme si vísky v Železných horách  a Žďárských vrších a pět kilometrů za Prahou a uvidíte ten rozdíl... Proto rád jezdím sem, do malých hor, píši o nich, maluji je, jsem tu Muž v klobouku nebo dr Emil Holub, jak mě přezdívají lidé z TILIE. Příroda, louky, chalupy a pastviny, polní a úvozové cesty, dvorky, domácí hovádka, seníky... Rád se toulám krajem, kde chaloupky zapadají do krajiny. Neumím si představit českou krajinu bez chalup. Řekněte mi, který malíř nebo básník píše či maluje dálnice, supermarkety, sklady čínského šmejdu a zabetonované zahrady místo květin, slepic a staré lípy, pod kterou je lavička pro klábosení místo televizních seriálů... Lípa u stodoly či chalupy. Není to snad krásnější než nešvar poslední doby - tůje a betonový dvůr... Lidé, trošku mysleme, kde co stavíme, upravujeme, kácíme staré stromy jen proto, že jsou veliké  a staré. Jako se nectí příliš stáří lidí, nectíme ani staré stromy u stavení. A pak obdivujeme vesničky, kam jezdíme na dovolenou a říkáme, tady je to nádherné! Přemýšlejme nad tím, co děláme a kde co stavíme a budujeme. Anglický trávník na Vysočinu nepatří stejně jako vysočinská chalupa na pražský Žižkov... Za posledních dvacet let se krajina hodně proměnila, řekl  bych šíleně rychle. A všechno je rychlé. Je zajímavé, že tady na Vysočině ten čas je znatelně pomalejší... je to tím, snad, že se lidé nikam nepachtí? evím... jsem staromilec, vím, že se doba nezmění, ale my lidé bychom mohli, alespoň  trošku. Uberme ze svého tempa a zkusme žít, naučme se dívat kolem sebe a kochat se... To je nejlepší lék na únavu, stres a špatnou náladu... 

Malá Střítež (Horní Bradlo), chatička Jadrných, foto Pavel Švec, srpen 2012

~♦ T I L I A ~

Návrh znaku umělecké skupiny TILIA, Lipka, srpen 2012, autoři Mgr. Václav Žemla a Pavel Švec, 2012

 

Koh-i -noor, má velmi oblíbená značka výtvarných potřeb

Staré obaly a staré tvrdé a měkké pastely Koh-i -noor, viz níže.  Výtvarné potřeby jsou cenově dostupné a mají vysokou kvalitu  a jsou české! Pavel Švec prosí, kdo má na fotografiích  staré obaly "kohinoru", o jejich zaslání na svec.pavel.aves@seznam.cz. Děkuji moc.

Víte co mě opravdu v dnešní době vadí? To, že se nemůžete o nějakém výrobku bavit, psát o něm či doporučovat. Díváte se na Receptář nejen na neděli a doporučují tam různé přípravky, pomůcky, posloucháte rady v rozhlase a moderátor či host nemůže říci značku výrobku a tak kolem toho chodí jako nenasytný politik kolem úplatku (či kolem krabice od bot, kde je místo bot snad víno a ejhle sedm milionků). A tak bych asi měl psát pastelky, pastely, rudky, tužky, barvy a mnoho jiných báječných malířských potřeb od toho dobrého českého výrobce co má jméno po velikém diamantu... nebo tužky s diamantem ve jméně... a hle, již to není reklama. A prý se nesmí výrobky dopručovat slovy kupte si, to a to, mají to tam  a tam... No, kde to, proboha, jsme? Tak když něco ukazuji, hovořím o tom, tak to již dořeknu! Nemáme učit děti pravdumluvnosti a že mají dokončit myšlenku či se vyjadřovat přesně? Tak - toto není reklama na "kohinor", ale jen si píši (a Vám jen tak říkám), že výtvarné potřeby s diamantem ve jméně používám já a najděte si je kde chcete. Ale v masně je nemají :))   

          

  

          

Staré pastely v ateliéru na Lipce, srpen 2012, foto Pavel Švec

   

Prvorepublikové prašné křídy * tvrdé pastely * sépie a rudky (v tuhách), v majetku P. Š., FOTO Pavel Švec

Anetka Loužecká (12), zápis do Knihy návštěv, ... zápis sklidil mnoho úspěchů,  Lipka, Železné hory, 2013

 

Časté jsou u mne studie krajiny, drobných krajinných útvarů, studie rostlin a studie stromů. Stromy mám velmi rád, jsou to jakési monumentální rostlinné stavby matky přírody. Skici vám umožní i snadnější výběr tématu, který chcete namalovat. Dle nich rozvážíme další postup prací, rozvržení stínů i jak bude obraz přibližně vypadat. Studie má více detailů než namalovaný obraz. Příroda nás zahrnuje tisíci detaily, ale malíř je musí umět potlačit, ale zároveň vyjádřit podstatu svého díla. Schéma obrazu a jho detailů by se dala vyjádřit asi takto: Příroda-oko malíře-skica-malířovo dílo....     

                Malíř krajiny

Pavel Švec, 25.8. 2012

Putování krajinou. Jitřní vstávání. Pět ráno a kohouti již ladí hrdla... Slunce se prodírá ranní mlhou a den vstává z plenek. Budík tiká a turecká káva voní v plecháčku se slunečnicemi. Cosi mě to táhne ven. Ven. Ven. Takový neklid v duši, ale ten zdravý neklid. V klidu si dát černý mok, obléci  se do terénního a klobouk... klobouk.. Co kdyby někdo viděl Muže v klobouku bez klobouku... Chlad... mlha... a mé kroky míří ven... v chatě to ještě spí... a pak se vrátím z procházky a vzbudím je. Ratolesti spinkají. Polibky na tvářičky... Julka odkopaná, škrtí Lojzíka (plyšová žirafka) drží pod krkem,  usmívá se a kope kolem sebe ze spánku... Pája tiše zařezává, napůl odkopaná, Pigy (plyšové prasátko spí u nohou).. a Anetka zachumlaná tak, že vykukuje jen zlato jejích vlásků... a Ámosek (opičák) je někde v dlaních...Tak sladce spinkají, andílkové. Jak jsou hodné, když spinkají... Vyrážím se jen tak projít, tak osm, deset kilometrů... Po silničce na Velkou Střítež. Na mlejnku, kde byl kdysi rybník, se pase srna s kolouchem. Jsou přikryti závojem mlhy a vychutnávají si brzkou paši. Obzorkou se na ně dívám, snídám maliny a ostružiny, jsou mokré od krůpějí mlhy a chutnají báječně. Slunce se prodírá ven, trhá mlhu v cáry a kotouč životadárného kotouče na obloze příjemně hřeje. Vpíjím do sebe ty nádherné scenérie a ukládám je do depozitu duše, abych měl vzpomínky, které si vyvolám v zimním období, až se budu myšlenkami toulat po kraji železnohorském. Stoupám na Velkou Střítež. Les voní a hejno hýlů nesměle pohvizduje v olšině... jsou to takové větší péřové jeřabiny...Les se otevřel a louky u Stříteže, kravky se na nich pasou  a z horkých tlam stoupá pára.. Dělám si nějaké rychlé skici... Tužka, kaligrafické pero, skicák..., nosím s sebou i malou krabičku akvarelových barev... Bože, to je nádhera, každou minutou je pohled jiný. Imprese... A zachyťte to.. to příroda má nepřebernou paletu barev...těch zelení, okrů a žlutí... a obloha..., která je... už vlastně byla, hezčí? Nic není definitivní, vše je v běhu...však záleží, jak se rychle běží... Běh přírody je povlovný, to jen člověk zrychlil svůj život... Zvláště ten městský. Daleko za Prahou najednou zjistíte, že se žije mnohem pomaleji... Zastavil jsem se. A dívám se do kraje, pár črtů do skicáku a jednou z toho snad bude obraz. Třeba v zimě ho namaluji, oživím myšlenky a budu mít opět radost. Krajina dává radost. Volná krajina, širá krajina, tichá krajina, lidupustá, jen osamělý sekáč trávy kosou hraje o stvoly trav. Jitřní píseň. Vlaštovky létají nízko nad chalupami, mladé posedávají na střechách a dívají se na své rodiče jak závodí... Pozor! Ostříž! Z Malé Stříteže si létají pro svačinu na Velkou Střítež. Hejno vlaštovek se rozletělo a ostříž, blesk v ptačím světě, jen o vlásek minul snídani... Ale bylo to úžasné divadlo... Jen nevím, jaký mám z toho mít pocit. Ostříž hladový, ale vlaštovky zachráněné, ostříží mláďata mají prázdná bříška, ale vlaštovčí neztratila matky a otce... Ale to je příroda a takto se uvažovat nemá. Je to věčný koloběh přírody a člověk nemá právo soudit. Před mými zraky je horizont Spálavy, kopce 630 m.n.m. a pod ním těsně nad loukou letí samice jestřába... To mám dnes štěstí! Nebo mám ve vínku se umět dívat kolem sebe a vidím, co je jiným skryto? Mlhy již téměř jsou vypity od slunce, do skicáku načrtnu pár skic a lesem projdu k Modletínu. Krásná to víska.., a která v Železných horách krásná není... Dominantou je tu krásný kostel, který byl kdysi vystavěn za pomocí dvou  velbloudů... a to není tak obvyklé... Břízy na silničkou se sklánějí a hladí můj klobouk. Korálky jeřabin dokreslují kolorit Vysočiny... jen se člověče zastav, rozhlédni se a kochej se! Zastav chvíli vnitřní čas. Vpij do srdce seriál krás a odnes si z přírody, do které stále patříme, i když už nás nežerou medvědi... Lipka. Horní Bradlo. Procházka končí, vrátka vrznou a v chatě klid... Žena vaří kávu a já jdu budit ratolesti. Vstávat! Budíček! Již jsem doma z výletu  a vy ještě spíte, ostuda! Tak šup z postelí! Snídaně.. voní rozpečené rohlíky a housky a melta... Je půl deváté a jsem spokojen... vždyť rána a večery jsou nejkrásnějšími úseky dne...

Úvozová cesta z Horního Bradla na Krásné, foto Pavel Švec,červenec 2012

Domov – zamyšlení nad krajinou

Pavel Švec, 25. 8. 2012

Co je domov? Kde je domů? Tam u nás? Naše vlast. Která její část? Jako malý chlapec jsem jezdil k babičce a dědečkovi na Radlík u Jílového u Prahy. Jako by to bylo včera, pamatuji si jak jsme tam jezdili náklaďáčkem ZUKem, nebo starou zelenou Dacií anebo ještě lépe RTOčkem stařičkým kulatým autobusem s vlečňákem. To byl zážitek.. a samozřejmě jsem musil do vlečňáku.. Děda měl na zahrádce tří veliká kola pivoněk, spoustu rybízů, jahod, ale hlavně broskví  a meruněk... Ve starém sadu ve stráni bylo spousta třešní, višní a pan Kudláček měl včely ve vyřazeném autobusu a lesy plné hub. S dědečkem jsem na ně často chodíval a babička nám uvařila vynikající smaženici  nebo houby na smetaně. A potok tam dole v lese tekl, a v něm pár přežívajících raků... Voněly lesy u Libře, u Psár, u Jílového... Jezdilo sem pár chatařů, silničky byly úzké  a aut málo a jezdili pomaleji...

Pak naši postavili chatu na Hradišťku pod Medníkem. To mi bylo kolem deseti let. Seznámil jsem se s Františkou  a Rudolfem Havlovými... Změnili mi podstatně život. Na Hradišťku byl též starý sad, do kterého jsem se uchyloval. Zhruba uprostřed byly složené rozpadající se pražce, na která jsem rád sedával  a četl si tam, protože tu byl klid. Ve starých třešních hnízdil krutihlav a žluna, v šípkových keřích ťuhýci... Na kole jsem projezdil velkou část Benešovska... Neveklov, Netvořice, Konopiště... i část Prahy – západ Štěchovice, Slapy, Bojanov, Nový Knín...Měl jsem rád tu zvlněnou krajinu, byla pestrá, mosaikovitá, všude voněly kravíny a prasečáky, na polích byly stohy slámy a u každého JZD hromady hnoje a tam bylo ptáků! A vrabců! Tenkrát lidé se neptali, proč je málo vrabců... Lidé na výletech nás zvali na limonády a vody, když došly zásoby v cyklolahvích. Tisíce kilometrů jsem tam nachodil  a najezdil. A dnes, když už většinou jen projíždím, náhle se vzpomínky vracejí... ano tady jsem píchl duši, tady spadl, tady se líbal s dívkou, tady byla polní cesta a dnes je tu silnice, tady byly pěkné domy a jsou tu haciendy... a nyní se tu plánuje ošklivá dálnice z Prahy- přes Jílové, Krňany, dolu na jih, do Českých Budějovic aby tu mohly jezdit ošklivá  a smradlavé kamiony...Nebude se moci volně procházet krajinou. Kašlu na to, půjdu i přes dálnici... mám rád volnost a nebudu chodit kilometry podél adálnice a hledat podchod. A co zajíci  a srnky? Budou umírat pod koly vozů a nikomu to nebude vadit. Člověk je totiž děsný sobec, pohodlný sobec. Ano, také řídím, ale dálnice nemám rád a jak mohu, nejezdím po nich. Kašlu na ně!

Jsem rodilý Pražan, to sice ano, ale byl jsem vždy jiný „Pražák“. Jak je patrné, mé dětství je spojené s vesnicí. Otec se vrátil z práce v pátek kol druhé, třetí a ve čtyři jsme byli na chatě. Zahrada u  Havlů, kolo, lesy, sad, dalekohled, ptáci... To samé bylo mé brzké dětství.. s dědečkem – v pátek šup na Radlík. Praha. Ano Praha je krásné město... no byla... Historické centrum je krásné do dnešních dnů, ale též prošlo proměnou, která jde od deseti k nule... Přebarvené domy, bourají se historické domy a stavějí se megalomanská nákupní centra (pozor dnes shopingy), již nejsou kina či biografy, ale různé cinemy, multiplexy... Fuj! Za taková slova...  a to je toho více... Vždy jsem z Prahy utíkal, když jsem měl volno.. jen na dejvický byt jsem byl vázaný srdcem  a duší. Žila tam babička s dědečkem, narodila se tam má maminka, já jsem se tam narodil... v roce 1974... v roce 1983 jsem byt opustil, abych se tam v roce 1994 za dramatických událostí vrátil. Pak se tu narodily mé dvě dcery, Pavla (2002) a Jůlie (2005)... Pak vše pozvolna zničila po penězích  nenažraná majitelka domu, která požadovala (i po důchodcích) nehorázný nájem patnáct tisíc korun. Hanba takovým lidem! Jsou to zloději! Stromovka v mém dětství byla divočejší... dnes je hodně uhlazená, plná lidí, psů a jejich exkrementů. Víte, že jsme tenkrát denně s maminkou chodili, byla vzácnost potkat na ulici či v parku psa? A táta, tuším, že to byl rok 1980, koupil nového Wartburga W 353 s SPZ ACD 66 01, dodnes si jí pamatuji!, mohli jsme si na ulici vybírat místo k parkování... Jako kluk jsem v Dejvicích proběhal všechny dvory a parčíky... I Dejvice byly krásné a vzpomínky na ně mám. Byl toto domov? Co je domov? Tam kde se člověk narodí nebo, kde je mu dobře? Nebo kam se rád vrací? Obdivuji lidi, zvláště na vesnicích, kde žijí celý život, nebo se stěhují jen v rámci okresu či kraje... je spjat s krajem,  miluje svůj kraj, svou vísku, často čteme. Ale nemusí tomu tak být... Někdo má třeba špatné dětství a po odstěhování získá svůj nový domov... Ale v dnešní době je jiný problém. Evropská unie. Ta rozbíjí naše domovy. Ničí jednotlivé národy. Nutí nás cestovat za prací i tisíce kilometrů, promíchává národy, mísí je dohromady a vzniká etnický guláš, na slovo vlast dává nálepku – nacionalismus. Evropská unie rozbíjí národní tradice a ničí úctu k půdě, bere lidem práci v krajích, kde jí bylo dostatek. A práce by tam i  byla, kdyby do naší vlasti neproudily statisíce lidí z východu, kteří dělají za třetinové mzdy a naši lidé nezavadí o práci a nebo se jim nevyplatí to vůbec dělat. A náš stát neplní funkci státu. Podporuje ty zločince z nadnárodních společností... Jen se podívejme, koho máme volit? Komu z jde o republiku, o vlast, o domov...? Domov... kde má každý svůj domov?

Jsem šťastný na Mělníku. Je to malé, devatenáctitisícové městečko, z bytu to mám na kole pět  minut, pěšky deset minut do přírody, do vesniček a i střed města žije pomalejším životem. Ale dvě třetiny Mělníka musí jezdit za prací do Prahy... a ještě před 25 lety tu práce bylo dost... Kočárky  a kola se vozí z Číny, lodě se „prodali“, cukrovar zničila EU...

Posledních deset, dvanáct let jezdím do Železných hor. A cítím se tam také doma. Tu krajinu rád maluji, píši o ní, mám tam pana Žemlu, krásnou přírodu, ostříže, černé čápi, prales Polom, nádherné vesničky, časté výstavy obrazů, většina mých klobouků je z Nasavrk... Zde sbírám síly, motivaci, klid, nápady, spokojenost...Snad nikde není tolik amatérských malířů jako zde, tady má téměř každá vesnice svého malíře... Železné hory a Žďárské vrchy to je pohádková krajina, kde je vyvážený poměr mezi přírodou  a civilizací, příroda a kultura, příroda a malování..... Málokdo tato místa zná (i Hlinsko v Čechách je méně známé městečko), takže je tu málo lidí, nejsou tu dálnice, velká města, jen Pardubice jsou čtyřicet kilometrů... Kultura je levná...i 53. ročník Výtvarného Hlinecka, kde byl Antonín Slavíček, byla výstava za 50 kč a děti za dvacku... Kolik bychom dali v Praze? To se ani neptejte...

Již nemám Prahu rád. Změnila se. Mnoho zla přichází z Prahy. Mnoho nešvarů, mnoho nekalostí, mnoho kýče. Okolí Prahy je zničeno nenávratně, mnoho půdy zmizelo pod nánosy betonu a asfaltu laciného a kýčovitého bydlení, silnic a dálnic, obchvatů a obchvatů obchvatu... Přes pavučiny dálnic a silničních spojek se nedá chodit pěšky, nedá se téměř ani jezdit, musíte se řítit stokilometrovou rychlostí, aby jste se někam vůbec dostali... Okrajové části Prahy, co bývaly ještě vesnicemi, jsou sevřeny kleštěmi metropole, domy u silnic praskají pod  tíhou kamionů, jsou špinavé a občas mají lidé náklaďák v kuchyni či v ložnici... Stromy vykácené podél silnic, aby šílenci mohli jezdit bezpečněji, poslední rezervace mizí do dálnicemi. S dědečkem jsem jezdil přes pražskou Krč na Jesenici... pamatuji jí jako větší ves se samoobsluhou... před rokem jsem tam byl a nepoznal jsem to tam. A bylo mi smutno. A Zlatníky. A Psáry. A Radlík. Ohyzdné silnice bez stromů a hnusné satelity. Smutno mi je. Prý se to nedá zastavit. Ptám se, proč? Čechů je stále okolo deseti milionů a jejich počty spíše klesají...

Člověk stárne a tím se mu myšlenky a zkušenosti mění a má jiné názory a svět vidí jinak. To je vývoj jedince. Někdo se vyvíjí více, jiný méně. To záleží i na tom, jak se jedinec sebevzdělává po celý svůj život. Když mi bylo třináct a kácel se les, tak jsem byl z toho špatný a chtěl jsem to zastavit. Chudáci zvířata! A dnes i v mých milovaných Železných horách vítám řízené kácení lesa, protože v tom vidím ekologii lesa, jak v něm  probíhá sukcese, přibývají druhy... a krášlí se tím les. To samé je s architekturou. Ano, opravujme staré rozpadlé chalupy, ale dělejme to s citem. Padesát, osmdesát, sto let zpět, to by se lidé divili jak se vesnice změnili...

Domov... každý má svůj domov, každý ctí jiné hodnoty, ale jedno by mělo být společné. Úcta k vlasti, k půdě a k hodnotám... netahejme Ameriku do našich koutů, netahejme Prahu do železnohorských, šumavských či beskydských vsí... Zabetonovaný dvorek, vykácení starých stromů a počmárané fasády snad umějí jen Pražáci... Jsem člověk, které má rád přírodu, krajinu, pěknou architekturu, která podtrhuje krásu české krajiny. Chalupa, kostel, komíny, i silničky, statky s hnojem... to vše do krajiny patří, nelze se zakonzervovat, ale musí to jít s citem. I na tomto mém webu ve Vzkazech (od 9.8.2012) se zabývám Zbudovskými blaty na jihu Čech... přírodní rezervace plná vzácných živočichů  a rostlin je v ohrožení nesmyslnou silnicí. I to dělají lidé, kterých chybí úcta k půdě a ke krajině a domovu.

Domov... každý ho máme v srdci a je jedno kde ho máte. Hlavně se v něm musíme cítit dobře, musíme se do něho rádi vracet, měli bychom vědět o svém okolí, o historii i současnosti... Domov musí žít. Já mám domov tam, kde to mám rád, koho mám rád já a kdo tam má rád mě. Pak teprve může být člověk šťasten, protože je obklopen vším tím, co mu dělá dobře... 

 

1) Pavel ŠVEC A Václav ŽEMLA, 2) Anetka LOUŽECKÁ, 3) Pavla ŠVECOVÁ, 4) Julie ŠVECOVÁ ... Nejstarší žijící zakladatelé TILIE + dorost     foto Pavel Švec (obr. 2 -4), Anetka Loužecká (obr.1), srpen 2012

 

 

Jitřní pohoda na silničce na Velkou Střítež

Po páté hodině ranní slunce proráží mlhy. Ticho.Chlad a teplo se zvolna prodírá. Kravky bučí a mladé poštolky pokřikují nad "kolchozem" (stále se tak tady říká bývalému JZD, dnes jen ZD). Na louce se pásla srna s kolouchem...Ticho. Jeřabiny červené zabalená v chladné košilce rosy... smutné zajíkání hýlů v olšině...Mouchy a včely spí v květech,v chlupatých kabátcích mají stříbro mlhy. Zraky vypíjejí mlhu, mysl se zabývá jak bych namíchal barvy... tak jak příroda, nikoli. Nechávám prostupovat krajinu celým tělem a přemýšlím, jak naučit lidi, aby si vážili krajiny kolem sebe. Vykácíme-li les, brzižko zaroste, zoráme-li louku na malé políčko, obohatí krajinu a též brzy zaroste, nestaráte-li se. Když  postavíte na půdě, která nás živila, hnusné dálnice, obrovské sklady čínského šmejdu a supermarkety, kterých už je nadpočet, tak kdo nás bude živit a na co se budeme dívat. Ještě jsem neviděl člověka kochajícího se pohledem na dálnici či velkosklad...Technokratům, my přírodomilci, připadáme jako blázni...Tak proč jsou supermarkety plné rostlin a lidé mají psy, ptáky a kočky?. Nebo si staví domy na vesnici? No, na vesnci - ti ji pak zničí...pomalu, ale jistě. Mám kamaráda v zoo, statkáře (jen ne, proboha, farmáře!!!) a lidé si stěžují, že kol jejich vil jezdí traktorem  a stříká na pole hnůj... prý to smrdí! Tak mají bydlet ve městě! Proč jsou vesničky krásné? Jsou tam pěkné chalupy, domky, zahrady, políčka, louky a lesy, slepice, husy, kravky, ovce, kozy , i ten traktor u zápraží či stodoly plné sena a slámy...Typický kolorit vesničky... české vesničky...

Borovice na Mlejnku

Soltiérní borovice u silničky na Velkou Střítež. Krásný je kmen borovice, když do něho prostupují paprsky slunce, je hnědý, okrový až oranžový. Borovice sou nádherné stromy, když rostou soliterně... 

Buchty. Pravé buchty ze srdce Železných hor, ze staré pece, pěkně mastné, voňavé  a sladké a s upřímnou láskou pečené. Buchty z Malé Stříteže, starý rod Lankašů... Buchty voněly krajinou nad cestou, nad loukou i nad zahradou.. byly nošeny do mých mlsných útrob na cestě, i k nám k chatě, byli jsme zváni i do dvě staletí staré chalupy s pecí...

Večer přichází na Železné hory... den končí... opravdu končí?

Andílek

(Anetce Loužecké), 15. 8. 2012

Když jsem v roce 2010 založil v ZOO PRAHA  přírodovědné kroužky, od začátku do nich chodilo jedno děvčátko. Andílek. Každý kdo jí vidí, řekne to samé. Je to světlovláska, mimořádně upovídaná a velmi chytrá, o přírodě toho tuze zná a hodně čte. Jmenuje se Aneta, ale nikdo jí tak neříká, zkrátka Anetka. Dnes je je jí 12 let. Historie se opakuje, říká se, a je to pravda. Já měl v životě také své učitele, Františku Havlovou  a Rudolfa Havla, oba byli literární vědci, lingvisté a překladatelé, a ti mě mnoho naučili a  není dne, kdy si na ně nevzpomenu. Dali mně hodně, naučili mě poznávat svět okolo sebe.Svět vědění.  Přírodou jsem byl postižený od plenek, ale co se týká literatury, umění, poesie..., to mi dali oni. I dnes mám svého učitele, a to je mi téměř čtyřicet, pana Žemlu, Václava Žemlu z Lipky, ze Železných hor... A s tím vším, co mně život dal, tito lidé naučili, jsem šel dělat biologické kroužky. A na nich jsem objevil Anetku Loužeckou. (nebo ona mě?) Má hodnou maminku, má pěkné zázemí doma, ale nemá tátu... tedy má...ale ... (není mi souzeno se o něm vyjadřovat, raději...). S Anetkou jsme se sblížili a já se cítil a cítím jako mí učitelé z Hradišťka pod Medníkem, vzácní lidé to byli, manželé Havlovi... Ti neměli děti, ale uměli dát lásku  a pochopení pro ty, kteří chtěli něco vědět a uměli se v životě nenudit a neustále se vzdělávat. A já totéž dávám podvědomě a i vědomě Anetce. Cítím se něco jako její táta, adoptivní dcerka, jak jí s hrdostí říkám... A nestydím se za to. Naopak jsem na ní hrdý  pyšný. Proč? Protože má radost z vědění... ráda se učí (školu bych raději nezmiňoval :)) )Ona si to zaslouží, abych byl na ní hrdý...... Zaslouží si mít také někoho, někoho s mužským vzorem, když se vlastní otec nezajímá o tak úžasnou dceru. A já Anetku mám jako svojí dcerku... A slíbil jsem jí slíbil veškerou pomoc do té doby, do kdy jen  bude chtít... Až mi jednou řekne, že mě nepotřebuje, stáhnu se z jejího života..., pochopím to, ale nebude mi to jedno... Ale ještě než mi to řekne (nebo také ne), budu se snažit jí dát ještě mnoho a mnohé. A věřím tomu, že si do života něco odnese a vzpomene si na mě...A to bude pro mě ta největší odměna, protože každý živůtek dítěte, který je naplněn v mládí, obohatí ten život dospělého věku, který je mnohem těžší. Mám dvě dcerky , miluji je, Pavlínku  a Jůlinku... vlastně tři!!!, mám ještě Anetku... :)) :))

Anetku jsme v roce 2012 vzali na prázdniny tam k nám, do Železných hor, na Malou Střítež, a zažili jsme velmi pěkné chvíle, na které nikdy nezapomenu. Bylo to přelom července a srpna, šestnáct dní, neuvěřitelně báječných plných dní. Anetka je jako lesní houba, která do sebe nasává veškeré zážitky a prožitky. Anetka je veselý živel, který dává radost a sílu. Byli jsme asi na sedmi výstavách s obrazy, mimochodem 53. ročník Výtvarného Hlinecka byl věnován Antonínu Slavíčkovi, významnému českému krajináři. Anetka byla poprvé na nějakých výstavách a byla na ní vidět opravdová radost a zájem o malířství  a výtvarné umění... nasávala ty zážitky z olejových barev a temper a akvarelu jako houba déšť. ( A malovat a kreslit umí také velmi pěkně... teda, když se snaží :)) ). Muž v klobouku často chodil, vlastně pořád chodil, se třemi ratolestmi, Pavlínkou, Jůlinkou a Anetkou v patách a vykládal  a vyprávěl a učil je se kochat a vnímat tu krásu vůkol, tu nádhernou naší vlast. Časté byly i návštěvy ateliéru na Lipce, kde pan Žemla tvoří svá díla... a Anetce tam zářila očka jako svatojánským broučkům zadečky... Jen si přečtěte výše ten zápis do Knihy návštěv!!!  A toto psalo dvanáctileté dítě?, pozastavili se lingvisté, kteří byli na Lipce pár dní po nás. Příští rok jedeme opět!!! Že ano, Pájo, Julko, Anetko!!! Již se velmi těším a nebojte, ratolesti, opět si to pěkně užijeme a zažijeme plno krásných dní!!!

 

Pohled z Kameniček

Volákův kopec

Pavel Švec, srpen 2012

Je to zajímavé místo a zajímavý kopec. Nachází se hned za Kameničkami, za "Malířskými" Kameničkami, jak se jim někdy říká. asi o 20 km dále jsou totiž ještě jedny Kameničky, u Trhové Kamenice. Aby se Železné hory nehádaly se Žďárskými vrchy, tak májí kažý jedny. "Malířské" jsou proto, že zde působil náš nejznámější malíř - krajinář, Antonín Slavíček. V čem je tak zajímavý tento kopec? Není snad krajináře, aby zde neudělal plátno či akvarel. ale proč tomu tak je? Byli jsme na výstavě Novotného v  Kameničkách a měl tam dva kopce a tak jsem se zeptal, proč je to tak oblíbený námět. Chvilku se zamyslil a pak odpověděl. Víte co? Běžte se tam podívat a uvidíte sám. Asi za pět dní jsme se tam šli podívat. Úchvatné místo. Už jsem na to asi přišel... Volnost, klid, krásná distribuce stromů, ticho a Vysočina všude okolo...

Klidně bych na Volákově kopci byl celý den a rozjímal  a kochal se a skicoval. Klid. Ticho, moře trávy a jeřabiny a břízy... vše je pokřivené  a zakrslé. Chudý kraj, ale nádherný. Mraky plují oblohou  a čas je odnášen na perutích do říše Historie. Často vzpomínám na Volákův kopec... je to opravdu zajímavé místo...

 

U nás v Kameničkách, z  tohoto místa Antonín Slavíček namaloval svůj nejslavnější obraz

Anetka pod starým bukem u Libkova, v ruce má pozvánku na Nasavrckou paletu, manželé Baborákovi, Nasavrky 2012, foto Pavel Švec

Pavel Švec u starého buku u Libkova. Ten strom mě fascinuje a byl jsem jím ohromen. Nevím proč, ale asi to bude tou monumentálností a že tam stál jako solitér, jako osamělý poustevník v říši stromů.  Foto Aneta Loužecká, srpen 2012

Starý buk u Libkova, srpen 2012. V červenci 2012 měl strom ještě mohutnou větev na pravé straně. Je to strom, který mě nesmírně zaujal..Vrátil jsem se  k němu dvakrát, naskicoval jsem si ho, namaloval pastelem a přivedl k němu svá tři děvčátka, Jůlinku, Pavlínku  a Anetku, aby se na něj podívala. Zblízka. Dotkněte se ho, dím jim, nebojte se. Pozdravte ho. Strom roste na rozhraní louky a pole, společnost mu dělá bezinka a vratiče...Dle stáří se domnívám, že v mládí rostl ještě v lese, který tu s určitostí byl. Louky jsou nádherné. Pole též. A ves Libkov. Česká krajina. Holky, dotkněte se ho, dá vám sílu... cítíte z něho tu životadárnou sílu? Jedna živá větev, strom dýchá těžce, ale je obklopen životem. Vežme si starých stromů... , poklekněte před nimi a dejte jim poctu. Je jako starý člověk, který  má v sobě moudrost, k němuž lidé chodí pro radost, poučení a moudrost. Važme si starých bytostí i věcí, dnes je vše pomíjivé a moudrost ustupuje mamonářství... a člověk se stává nesnesitelným 

 19. srpna 2012  Pavel Švec s Mistrem, panem Žemlou, dali definitivní podobu znaku naší výtvarně-literární skupiny T I L I A.

Je to zjednodušený tvar staleté lípy na Lipce, která je v kruhu. Kmen je hnědý, koruna zelená, pozadí modré a budou v něm 4 písmena - N.D.S.L.- Nulla dies sine linea, což z latiny zní ani jeden den bez čárky.   Ten, kdo maluje (a vůbec, dělá-li člověk něco v životě pořádně a chce se neustále učit, každý den něco dělé pro pěstování svého ducha).Větší okrajový kruh je žlutý, ve kterém je napsáno TILIA nahoře a dole PSANCI ŽELEZNÝCH HOR. TILIA - symbol vlastenectví a ctění naší vlasti. PSANCI ŽELEZNÝCH HOR - počest Jiřímu Jadrnému, který dal skupině první slovo, základní slovo, psanci... Stejný znak TILIE bude mít SPOLEK PŘÁTEL TILIE, to se jen vymění nápis PSANCI... 

SPOLEK PŘÁTEL TILIE -  to bude společenství lidí ( též vymyšleno a založeno  na Lipce 19. srpna 2012), kteří mají rádi Železné hory, výtvarné umění, malování, přírodu, vlast,  poesii, filosofiii, krásnou literaturu... VSTUPTE, jste srdečně vítáni!!! Můžete psát do Vzkazů na tento web...

 

Ratolesti na výstavě Výtvarné Hlinecko 53. ročník, Antonín Slavíček, červenec 2012

OBRAZY, Pavel ŠVEC, 2012

 

Tak zatím na shledanou, jdu malovat... Malování je jako být přítomen v přírodě... A příroda?... To je má učitelka a něžná náruč, kde se cítím dobře a v bezpečí... S úctou,  Váš Muž v klobouku v Železných horách

                                                                                                                                          Foto Aneta Loužecká, 2012

 

VÁCLAV ŽEMLA 

 

V Tilii poprvé uveřejňuje svou povídku výjimečný člověk, jeden ze zakladatelů Psanců Železných hor pan Václav Žemla. Báječný muž, vypravěč, hudebník, malíř, filosof, spisovatel, historik, ale hlavně skromný člověk, který to v životě neměl vůbec lehké a přesto zůstal čestným a ctnostným člověkem. Doufám, že se s jeho texty budeme v Tilii potkávat častěji... P.Š.

PARŤÁK

Václav Žemla

Bylo to na samém začátku padesátých let. Komunisté byli tehdy ještě plní elánu a budovatelského nadšení a řádili jak pominutí.

Byli jsme po maturitě, léto se zvolna chýlilo ku konci a blížily se přijímací zkoušky na vysoké školy. Ve škole nám již před maturitou řekli, abychom se na filosofickou fakultu nehlásili, protože máme všichni tak špatný politický profil, že se tam těžko dostaneme. Protože tehdy byl celkem nedostatek lékařů, přihlásil jsem se spolu s jinými spolužáky na medicínu, ačkoliv jsem věděl, že s mým kádrovým profilem mě ani tam nevezmou.

Podmínkou ovšem bylo absolvovat měsíční manuelní brigádu v povrchových dolech u Mostu, kterou lékařská fakulta sama organizovala. Za odměnu jsme měli dostat zdarma sedm metráků uhlí.

Přijali jsme to celkem s recesí i jistou zvědavostí, protože jsme si nedovedli vůbec představit, jak to v takových dolech vypadá. Ve stanovený termín jsme vyrazili s celou skupinou, v níž byla i řada našich spolužáků, autobusem do Mostu, kde si nás odvezli do lágru, který byl přímo na okraji největšího dolu Ležáky ve Střimicích. Byl jsem rád, že se mnou byl ve skupině můj spolužák a velký kamarád Jirka Králík. Oba jsme byli totiž totální manuelní antitalenti. Jirka snad viděl lopatu z blízka po prvé v životě. Já už jsem měl za sebou brigádu na stavbě, a tak jsem měl i trochu zkušeností. Říkali jsme si, že ve dvou se nám to lépe potáhne, jen aby nás od sebe neodtrhli. To se naštěstí nestalo a tak jsme prožili celou brigádu společně - za zajímavých okolností.

Hned první večer jsme se šli podívat k dolu, bylo to pár metrů od našeho lágru. Byl to úžasný pohled shora na obrovský důl. Sedli jsme si k okraji a hleděli fascinováni na stovky světýlek na všech stranách. Pod námi projížděly vláčky tažené malými lokomotivkami a všude bylo plno příznačného uhelného kouře, zkrátka nezapomenutelný dojem. Tam jsme po večerech často sedávali a rozjímali někdy i dlouho do noci. Jednou se nám dokonce stalo, že když jsme tam tak seděli, zazněla odkudsi od lágru hudba Šeherezády od Rimského-Korsakova a dokreslovala nám překrásně tu noční atmosféru. Zůstalo nám záhadou, kde se tady v tom prostředí vzala. Zněla tak krásně, jasně i docela silně a nikdo ji nevypnul, jak se obvykle v takových případech stává. Zbyl nám z ní provždy nezapomenutelný dojem.

Druhý den ráno si nás rozdělili na dvě skupiny. My jsme se s Jirkou dostali do skupiny, která dojížděla autobusem na důl Svoboda do Braňan nedaleko Bíliny. Byli jsme po prvé velice zvědaví, co nás tam očekává za práci. Iluze jsme si nedělali, ale bylo to ještě mnohem horší, než jsme čekali. Dovedli nás k velikému rypadlu, které neustále ukrajovalo a nabíralo uhelnou zeminu, otáčelo se a zeminu vysypávalo do vagónů tažených malou lokomotivkou. A jak tak postupně ubíralo vysoký břeh a pozvolna se stále pohybovalo ve směru podél a zároveň k ustupujícímu břehu, bylo nutno neustále postrkovat koleje, aby vagóny byly v dosahu rypadla. Dostali jsme všichni, bylo nás asi dvacet, železné pajcry, ty jsme na povel strčili pod kolejnici a na dané znamení jsme postrčili celý kus koleje blíž k rypadlu. Byla to

strašná rasovina, slunce pražilo, pot z nás tekl a stále do nekonečna bylo slyšet pokřik našeho parťáka, který nám udával tempo.

Občas jsem pohlédl na svého souseda Jirku, jak se drží pajcru, jak s ním zápolí, ale ono se to mezi ostatními ztratilo. Nejvíc nám lezl na nervy náš parťák, o kterém nám kterýsi horník řekl, že je to bývalý fašista, který dnes dělá významného komunistického funkcionáře. Oni nás někteří z těch horníků i litovali. Ale to nebyl ten parťák, o kterém chci dál vypravovat.

Zkrátka, byla to hrozná dřina a mně z toho bylo nanic, ale nebyl jsem sám, o Jirkovi ani nemluvě. Nikdo nebyl nadšen, neměli jsme žádný budovatelský elán. Komunistů mezi námi nebylo, snad jen jedna starší holka z vyššího ročníku, která nad námi měla dohled. Oni tam k tomu pajcrování měli specielní pokřik, který jsem už zapomněl a který nás přímo dráždil k vzteku.

A tak to šlo několik dní, všichni jsme byli spálení od slunce, pracovali jsme bez košil, a nikde žádné naděje na nějakou změnu jsme neviděli.

Až pak najednou, asi tak po týdnu rasování, se nad námi nebe slitovalo. Toho dne se z čista jasna mezi námi ráno objevil jakýsi mužík, který nám oznámil, že ho posílá mistr ze strojních dílen a že potřebuje čtyři schopné mladé lidi. Měli jsme to štěstí, že jsme s Jirkou stáli nejblíž, a tak jsme byli první, kdo se přihlásil, ještě než ostatní stačili zareagovat. S námi ještě dva studenti, kteří měli za sebou již dva roky lékařského studia. A tak jsme tedy byli čtyři „schopní mladí lidé“ a kráčeli jsme plni vzrušení za oním poslem směrem ke strojním dílnám. Trochu nám kalilo radost pomyšlení, že nic neumíme a jestliže nás postaví k nějakému soustruhu, že to bude tragedie a poženou nás zase zpátky na galeje k těm pajcrům.

Obhlíželi jsme si s Jirkou také nedůvěřivě ty naše dva spolupracovníky, jací to jsou asi pracanti, ale zdálo se nám, že to snad nijak přehánět nebudou, aby třeba nějak netrhali normy a my abychom proti nim nevypadali jako úplní chudáčci. Jeden byl dlouhán s knírkem pod nosem, říkali mu Artur a připomínal důstojníka anglické koloniální armády. Druhý se jmenoval Plichta, byl menší, zavalitější a stále se usmíval. Jak jsme pak později poznali, oba byli absolutní pracovní antitalenti jako my, takže se k nám znamenitě hodili.

Strojní dílny byly řady přízemních dřevěných hal, táhnoucích se kamsi do daleka. Když jsme k nim přišli, zůstali jsme stát před jednou z nich a náš posel šel hledat mistra. „Počkejte tady, já jsem hned zpátky,“ pravil posel. Čekali jsme asi hodinu, jak v takových případech bývá zvykem, načuhovali jsme do haly, abychom si udělali alespoň trochu představu, co nás asi čeká, ale pohled, který se nám naskýtal, nás nikterak nepotěšil. Všude stály nekonečné řady strojů, které jsme nedokázali ani pojmenovat, natož na nich něco vyrobit. Mezi nimi pobíhali pracovníci a my jsme se neustále dohadovali, k čemu by nás tam asi mohli strčit. Vždyť nikdo z nás nic neuměl.

Konečně asi po hodině čekání přišel hlavní mistr. Jmenoval se Oberbauer a zdál se být neobyčejně inteligentní. Byl střední postavy, středního věku, měl placatou čepici, pokuřoval lulku a byl k nám velmi příjemný. Všechna tíseň s nás spadla.

„Hoši, dovedu vám parťáka a budete s ním stěhovat kotle. Počkejte tady,“ pronesl konečně po chvíli přemýšlení.

Jako balzám zněla nám ta jeho slova. A tak jsme opět čekali a uvažovali, o jaké kotle by se mohlo jednat, ale nic jsme nevymyslili. Stáli jsme tam pro změnu několik hodin, až konečně se opět objevil mistr s jakýmsi chlapíkem, zřejmě naším budoucím parťákem. A zde začíná jádro mého vyprávění.

„“Hoši,“ spustil mistr, „tady vám přivádím vašeho parťáka, který vás povede. Támhle na kopci se postavila nová kotelna. Pod kopcem jsou kotle a vašim úkolem bude dostat ty kotle na kopec, pokud možno do té kotelny. A trochu sebou mrskněte, dost to spěchá.“

V duchu jsem si pomyslil: „Tak to jste si na to, pane mistře, vybral ty pravé.“ To jsme ale ještě stále z blízka neviděli, co nás čeká.

Pak dal mistr ještě několik instrukcí našemu parťákovi a ten si nás odváděl, ale kamsi poněkud jiným směrem, než ukazoval mistr. Ale klidně jsme ho následovali, jen stále s poněkud nejasnými pocity stran naší blízké budoucnosti. Že bychom nějaký kotel dostali na kopec, a zvláště v tomhle perzonálním složení, o tom se nám ani nesnilo.

Náš nový parťák vyhlížel docela dobromyslně. Hned nám byl sympatický. Určitě měl již šedesátku za sebou. Tak nějak jsme si představovali typického horníka. Spíše vyšší, děsně hubené postavy, na hlavě černý baret, v obličeji celý začouzený a na sobě měl černý pracovní oblek. Zkrátka vypadal tak, jako ti horníci ve filmových týdenících, které v té době byly plné pracovního úsilí. Jmenoval se Venca Karhánek a zvolna si nás odváděl do své malé kotelničky, kterou obhospodařoval kousek od našeho budoucího pracoviště, abychom si tam s ním popovídali o ledasčem, co by nás zajímalo.

„Tak hoši, když máme dělat pořádnou práci, je třeba, abychom se na to nejdřív také pořádně najedli,“ byla jeho první slova, kterými nás uvítal na svém pracovišti.

Posedali jsme si ve staré kotelně kolem parťáka, kde bylo nějaké místo, vytáhli své svačiny a strávili příjemnou hodinku povídáním o všem možném. Když se nás i náš parťák dost povyptával na naše rodinné poměry, prohlásil, že nastal čas, abychom se šli podívat na naše budoucí pracoviště, abychom poznali, co nás čeká. „Jenom podívat, začnem až zejtra.“

Nová kotelna byla velká budova, která stála na kopci vysokém asi dvacet metrů. Pod kopcem se válely kotle různých velikostí a ještě všelijaké obrovské kovové nádoby. Všechno to čekalo na nás, na naše pracovní síly, elán a vytrvalost. Zvláště nás zaujal ten největší kotel, který byl asi deset metrů dlouhý, ale věřili jsme, že máme zajisté schopného parťáka, který nás převede i přes tuto největší překážku.

Po prohlídce pracoviště jsme se vrátili opět zpátky do Vencovy malé kotelničky, kde jsme strávili zbytek směny za příjemného vyprávění. Byli jsme spokojeni a občas jsme vzpomenuli na naše kamarády, jak se asi tuží u těch pajcrů za libého řvaní jejich parťáka. Zdálo se nám, že jsme zvítězili, ale že bychom ty kotle dostali jen tak nahoru, tomu jsme moc nevěřili.

Druhý den ráno jsme nastoupili do práce, přesněji řečeno do Vencovy kotelničky, kde už jsme měli každý své místo, které jsme si s pomocí různých pytlů zpohodlnili, a za veselého vyprávění jsme se dočkali svačiny.

Po svačině náš parťák povstal a slavnostně prohlásil: „Tak hoši, půjdem na to.“ Zvolna jsme kráčeli k válejícím se kotlům. „Nejdřív se půjdeme podívat nahoru ke kotelně, abyste viděli, jak to tam vypadá.“

Stoupali jsme do dosti prudkého kopce po jakýchsi zmolinách, až jsme se konečně vydrápali ke kotelně. Hluboko pod námi odpočívaly kotle a z místa byl docela pěkný rozhled po okolí. Dnes by celou tu práci obstaraly jeřáby za chviličku, ale tenkrát nic takového ještě nebylo a všechno spočívalo jen na nás, na našich silách a schopnostech, ale rozhodující slovo měl náš parťák. Nejdříve jsme si prohlédli kotelnu. Byla veliká, připadala nám jako nějaká menší továrna. Všechno v ní bylo ještě ve stavu, jak ji zedníci opustili. Všude se válely kusy dřev, ztvrdlé malty, betonu a cihel. Kousek od kotelny začínal svah, hlavní objekt naší činnosti.

„Nejdřív si musíme postavit dráhu, po které ty kotle budem tahat rumpálem, který nechám přivézt. Ten bude stát tady, jak teď stojíme my,“ vysvětloval Venca. „Už jsem nechal přivézt trámy, ty položíme na zem vod těch kotlů až k rumpálu.“ Zdálo se nám to všecko dost logické.

Začali jsme. K našemu úžasu jsme byli opět ozbrojeni pajcry, prý protože je budem potřebovat. Přiblížilo se poledne a s ním i vydatný oběd v místní kantýně. Po obědě následovalo opětné posezení ve Vencově kotelně a směna byla u konce.

Venca se s námi rozloučil slovy: „Moc jsme toho dnes neudělali (my jsme vlastně neudělali vůbec nic), ale my to doženeme, zejtra ráno se do toho dáme.“ Bylo na něm vidět, že jeho jistoty pozvolna ubývá a že zřejmě začíná pociťovat nejistotu z představy, co by se dělo, kdyby se tak na nás přišel podívat mistr, jak nám ta práce jde od ruky.

Nám ale také nebylo nejlíp. Měli jsme pajcry a stačilo, aby nás odvedli kamsi o kus dál zpátky na galeje a mohli jsme zase pajcrovat koleje a poslouchat řvaní toho fašistickokomunistického kápa. Proto jsme následujícího rána projevili eminentní zájem o práci a podařilo se nám přesvědčit našeho předáka, že je třeba se už do toho opravdu dát. Pročež hned po svačině jsme vyšli na pracoviště s pevným úmyslem vykonat něco pro naši lidově demokratickou vlast a hlavně uhájit tak naše zlepšené postavení v rámci brigády a zabránit tak našemu eventuálnímu odeslání zpět na galeje.

Toho dne jsme se tedy vrhli do práce. Položili jsme trámy od kotlů až ke kotelně. Byly to vlastně jakési dřevěné koleje. Terén byl nerovný, museli jsme je různě podkládat, ale nakonec to vypadalo na pohled docela slušně. Aby kotle pěkně klouzaly, pobili jsme trámy páskovým plechem a ten jsme ještě polili olejem, neboli namazali, aby ta naše „dráha“ byla co nejdokonalejší.

I Venca byl nadmíru spokojen, moc se mu to líbilo, a tak jsme se začali motat kolem těch kotlů, když tu se náhle zjistilo, že nám stále chybí rumpál, bez kterého byla celá akce nemožná. Venca ho zapomněl sehnat, a proto odešel kamsi „do nenávratna“ ho shánět, a protože se již nevrátil, směna zvolna doplynula i včetně obědu v kantýně ke svému konci, takže k dalším událostem toho dne již nedošlo.

Následujícího dne jsme přistoupili, jako obvykle po svačině, k naší práci, když mezitím nám přivezli na náklaďáku rumpál, který složili dolů ke kotlům a nám nezbylo, než těžký rumpál dostat vlastními silami na kopec ke kotelně na začátek naší dráhy. To nám zabralo celé dopoledne, byli jsme zedření, ale docela spokojeni, jen Venca měl strach z mistra, aby se nedověděl, že nechal složit rumpál pod kopcem místo u kotelny. Byla to hrozná dřina dostat jej na kopec. Teď jsme pochopili, nač máme ty pajcry, i když nám chvílemi byly houby platné. Když se nám rumpál konečně podařilo po hrozné námaze dostat na kopec ke kotelně, došlo nám, že kdybychom jej tam byli dostávali po té zhotovené dráze, bylo by to šlo daleko snadněji. Ale rumpál byl nahoře a po obědě jsme odpočívali jako obvykle v parťákově kotelničce, protože jsme se již nemohli hýbat. Naše síly byly tentokrát u konce.

Když jsme příštího dne přišli opět na naše pracoviště a zálibně prohlíželi zhotovenou dráhu – naši pýchu a ovoce naší dosavadní činnosti, objevil se Venca, který z čista jasna nečekaně prohlásil: „Je to všecko špatně, musíme to zbourat a postavit znova.“

Vyvalili jsme oči a čekali nějaké vysvětlení, ale toho se nám nedostalo. Prostě jsme to museli zbourat a nám nezbylo, než se dát do práce a celou dráhu rozložit na kusy a pak zase ji postavit znovu. Dohadovali jsme se mezi sebou, co se mu na tom mohlo zdát tak špatného, ale na nic jsme nemohli přijít. Tak krásná dráha to byla…

Když jsme dráhu pracně rozebrali, zbyla z ní jen spousta trámů a plechů roztroušených po celém kopci. Pak jsme se dali do práce a pod velením našeho parťáka stavěli dráhu novou. Konečně jsme ji dokončili a polili opět olejem. Byla naprosto stejná jako ta první. Venca byl nadmíru spokojen a mohli jsme konečně přikročit k hlavní naší práci, to jest k vytahování kotlů.

Přivázali jsme tedy první kotel na lano, vybrali jsme si ten nejlehčí, a vydali se na kopec k rumpálu. Vepředu před námi šel Venca a my za ním ve dvojstupu s pajcry na ramenou jako vojáci s puškami. Když jsme byli asi v půli kopce, Venca náhle zvolal: „K zemi!“ A sám se jako první vrhnul na zem. My hned za ním jsme zalehli s pajcry jakoby připravenými k palbě. Po krátké chvilce náš parťák opět zvolal: „Konec poplachu, vztyk, pochodem pochod!“ Vstali jsme všichni a pokračovali v cestě na kopec. To se nám docela líbilo. Když jsme došli k rumpálu, Venca hned jako první vzal za kliku a pokusil se navíjet lano, ale naprosto beznadějně. Zatínal zuby, nadával, potil se, byl by málem urval kliku, ale vše bylo marné. Pokoušeli jsme se mu pomoci, i Jirka byl už celý zpocený, ale všechno naše úsilí vyznělo naprázdno. Kotel se ani nehnul.

„Hoši, to chce elektriku, bez elektriky s tím nehnem,“ prohlásil parťák. „A musíme ten kotel dopajcrovat až k té dráze, po zemi nám to nepojede.“ A tak jsme šli zase pod kopec a pajcrovali kotel k dráze. Byla to úmorná práce, a to jsme si pro začátek vybrali ten nejmenší. Když jsme ten kotel dopajcrovali až k dráze, šli jsme znovu k rumpálu, abychom učinili opět další beznadějný pokus. Prostě to nešlo a nešlo. Ani se to nehnulo. „Já říkám, to chce elektriku, tímhle rumpálem s tím nepohnem,“ poznamenal opět Venca a vydal se shánět elektrický rumpál.

To již ubíhaly dny jeden za druhým a my jsme byli stále na začátku. Konečně přivezli elektrický rumpál, který nám pomohli osadit na kopec ke kotelně. Všechno jsme napojili a plni naděje jsme čekali, co se teď bude dít. Pro jistotu jsme se v rozhodujícím okamžiku schovali za roh kotelny, jen náš parťák zůstal osamocen u rumpálu a statečně zapnul proud. V tom okamžiku se ozvala velká rána, hrozivé zapraštění a rumpál, který byl málo zakotvený, letěl po dráze dolů ke kotli. Venca stačil ještě včas uskočit a naštěstí se mu nic nestalo.

„Hoši, je to dobrý, teď už to půjde. Je to potřeba jenom trochu víc zakotvit“, vysvětloval Venca. Znovu jsme dostávali rumpál na kopec, tentokrát jiný, mnohem těžší. Strašně jsme se opět nadřeli, ale nakonec se i to podařilo.

„My musíme nad tím rumpálem postavit věž, aby se to táhlo trochu shora, pak už to půjde samo,“ dodal Venca. S velkou nedůvěrou jsme tedy začali stavět věž. Ze dřeva, cosi jako jsou tím označené v polích triangulační body, něco jako byla babylonská věž, jenže v menším provedení. Věděli jsme, že tohle bude náš definitivní konec, ale poslechli jsme rozkazu a poslušně zatloukali dlouhé hřebíky, kam nám náš parťák poručil. Nakonec jsme věž zavětrovali, zpevnili, ani geometři by se za náš výrobek nemuseli stydět. Do vrcholu jsme umístili velkou kladku. Provaz jsme vedli od kotle přes kladku na věži dolů k rumpálu, který jsme se snažili podle svého nejčistšího svědomí co nejlépe zakotvit. Bylo to přímo archimedovské monstrum. Věděli jsme všichni čtyři, že toto monstrum náš další pokus nepřežije, jen Venca byl plný optimismu.

„Hoši, to je ono, to jsme potřebovali, to nám chybělo, teď už to půjde jak po másle…,“ prohlašoval a radostně se shlížel v naší stavbě. Pak přišlo k onomu rozhodujícímu okamžiku. Schovali jsme se opět za roh kotelny, o kterém jsme byli přesvědčeni, že by mohl následující katastrofu přežít. Nastalo hrozné ticho před bouří, chvíle jako z hororu. Nebylo nám dobře, měli jsme strach o Vencu, ale ten s úsměvem opět statečně kráčel k rumpálu. A pak s největším klidem zapnul proud.

To, co se potom odehrálo, předčilo všechna naše očekávání. Ozvala se hrozná rána, rumpál se utrhl od země, vyletěl na věž a ta se i s ním se strašlivým praskotem zřítila s kopce směrem ke kotlům. Zeď kotelny vydržela, ale hleděli jsme s hrůzou na tu spoušť a na Vencu, který tu stál celý bledý s bolestným pohledem ve tváři.

Nestalo se mu naštěstí opět nic, ale vtom se již ozvaly odkudsi zdola hlasy, které na nás řvaly: „Co to tam vyvádíte? Pojďte hned dolů!“. Pod kopcem stál mistr s několika lidmi, kteří vážně pokyvovali hlavami a zjevně reptali. Celou dobu se tu neukázal, až teprve ve chvíli, kdy jsme ho nejméně mohli potřebovat, zvláště náš parťák Venca. Ten jen smutným hlasem poznamenal: „Hoši, to je náš konec.“

A byl. Kráčeli jsme sklesle dolů s kopce, Venca s námi. Byli jsme jako pohřební průvod, bez pajcrů, někde jsme je odhodili, a naše mysli ovládaly myšlenky, co teď s námi bude dál. Věděli jsme, že my to žádným postihem neodneseme, nanejvýš nás dají zpátky na galeje, ale bylo nám líto našeho parťáka, kterého jsme měli docela rádi.

„Karhánku, člověče, co to tu vyvádíte?! Já jsem vám důvěřoval a vy už čtrnáct dní tady taháte ty kotle do kotelny a ještě ani jeden jste tam nevytáhli. A ještě k tomu jste nám sebe i ty kluky málem pozabíjel. Vždyť víte, jak to spěchá…,“ zuřil mistr za přizvukování ostatních členů jeho odborné skupiny.

Venca stál před ním se sklopenou hlavou a nic neříkal. Bylo nám ho moc líto. „Sbohem, hoši, byli jste prima kluci…,“ byla jeho poslední slova, kterými se s námi rozloučil, a odcházel smutně směrem ke své kotelničce.

Už nikdy jsme se s Vencou nesetkali. Dozvěděli jsme se jen, že byl kdysi v psychiatrické léčebně. Ale tak jednoznačné, jak by se zdálo, to zdaleka nebylo. Jednou před ním někdo z nás zapískal začátek z Malé noční hudby a Venca trochu jako jen tak bokem poznamenal: „To je Mozart, co?“ Zůstali jsme celí ztuhlí, byla to záhada, která pro nás zůstala provždy nerozluštěná.

Zbýval nám ještě týden brigádnické práce. S taháním kotlů byl ale nadobro konec. Měli jsme strach, ba přímo hrůzu z toho, aby nás zase neposlali zpátky k bagru postrkovat koleje, ale mistr byl k nám milosrdný. Prosili jsme ho s Jirkou, aby si nás nechal až do konce brigády a vyhověl nám. Poslal nás vozit v kolečku škváru ke vchodu do závodu na nově vybudované parkoviště pro jízdní kola. Na nic jiného jsme se nehodili. Byla to práce lehká, snadná, jen ta nuda při ní byla hrozná. Tak jsme se tedy nudili celý týden, nikdo si nás nevšímal a nikdo po nás nic nechtěl. Ani jsme se nedozvěděli, kde skončili Artur s Plichtou, jaký byl jejich další osud. Takový byl tedy konec naší brigády.

Po návratu domů si nás všichni vážili pro naši práci v dolech jako nějakých zkušených horníků. Za odměnu jsme dostali každý sedm metráků hnědého uhlí. Byli jsme v té době s matkou vystěhovaní komunisty z vlastního bytu a bydleli jsme v jednom statku, který měl obrovský dvůr. Stále jsem čekal, až nám to uhlí přivezou, a představoval jsem si těch sedm metráků jako obrovskou hromadu, ale když to uhlí na ten velký dvůr konečně přivezli, byla ho jen tak maličká hromádka, že na tom dvoře nebyla skoro vidět.

Jirka se na školu dostal, ale já ne. Nijak mě to nepřekvapilo, čekal jsem to, ačkoliv jsem zkoušky udělal úspěšně. Za nějaký čas jsem obdržel vyrozumění: „Jste nepřijat, protože politicky naprosto nevyhovujete.“ Mám je dodnes. Již šedesát let uvažuji, že si to dám za sklo a pověsím v pokoji, ale zatím se tak nestalo. Tak snad třeba zítra tak učiním…

OBRAZY, Václav Žemla

Kunětická hora v zimě, olej, Václav Žemla, 2012

Žijí mezi námi – Mgr. Václav Žemla 

image5.02.2012 Dne 24. 9. 2011 se dožívá 80 let Mgr. Václav Žemla, stavební technik, středoškolský učitel, regionální hudební historik, publicista. Narodil se sice v Břeclavi jako jediný syn v rodině učitele mlynářské školy ing. Jana Žemly (1900–72) a Aloisie Žemlové (1904–2008), ale bytostně a osudově je spjat s Pardubicemi, kam se jeho rodiče společně s mlynářsko-pekařskou školou (nyní SPŠP ) přestěhovali z rodné Moravy v roce 1939. Jeho poválečný osud byl silně poznamenán rozporuplným politickým a společenským vývojem a tragickým životním osudem jeho otce, lidoveckého politika a představitele Orla. Čtenáři si o této záležitosti mohli a mohou vytvořit částečnou představu z několika článků, otištěných také ve Zprávách KPP, věnovaných událostem na Pardubicku v letech 1948–52. 1/ 

Václav Žemla vystudoval v letech 1942–50 pardubické gymnázium (tř. prof. Jaroslav Faktor). Prošel půlroční vyšetřovací vazbou a poté pověstnou vojenskou službou u PTP v letech 1952–54. Poté pracoval jako dělník v provozu Východočeských chemických závodů, kde přežil v roce 1957 výbuch s těžkým úrazem. Po půlročním léčení našel uplatnění v podniku Potravinoprojekt, kde mu bylo umožněno vystudovat externě stavební průmyslovou školu v Hradci Králové a kde až do roku 1972 pracoval jako technický úředník – projektant. Politické uvolnění v 60. letech mu dovolilo v letech 1968–76 dálkově vystudovat hudební vědu a latinu na FF UK a získat kvalifikaci k výuce na středních školách. Od roku 1972 až do výslužby učil na Gymnáziu Přelouč a Gymnáziu J. Ressela Chrudim a na několika jiných středních školách Pardubicka. Vedle své učitelské působnosti rozvinul badatelskou činnost v regionální hudební historii Chrudimska a publikoval řadu příspěvků v různých periodikách (Chrudimské vlastivědné listy, Chrudimský vlastivědný sborník, Hudební rozhledy), např. o A. Hniličkovi, J. Plavcovi, M. Musilové, Jaroslavu Doubravovi, K. Pippichovi, K. Bendlovi a mnoha jiných. Účastnil se muzikologických konferencí (Chrudim 2009). Byl a je aktivním členem Společnosti pro rozvoj Pardubicka a Klubu přátel Pardubicka. Ve ZKPP publikoval několik dokumentárních a svědeckých příspěvků o pardubických firmách, např. o firmě Vadas a F. Kváč. 
Ačkoliv byl až do 70. let pod kontrolou StB, snášel všechny obtíže a nesnáze a houževnatě je překonával v duchu svého křesťanského přesvědčení, konání a skautské výchovy. Našel šťastnou a přirozenou oporu ve své rodině, příkladně pečoval s manželkou ing. Marií Žemlovou o svoji maminku, která se navzdory pohnutému životnímu osudu dožila požehnaného věku a patřila k nejstarším občankám Pardubic.
Velmi významnou oblastí jeho aktivity byl skauting. Pod skautským jménem Sim byl určitý čas střediskovým vedoucím, je čestným členem Svojsíkova oddílu a má zažité a osvojené principy skautského jednání. Projevuje stále mnohostranné zájmy, hraje na několik hudebních nástrojů, amatérsky maluje. Přejeme jubilantovi pevné zdraví a také dostatek času a potřebného soustředění k sestavení zamýšleného a důkladněji pojatého vzpomínkového svědectví o jeho otci (bude to jistě vítané dokumentární obohacení sešitové edice KPP AB- Zet Pardubicka k 40. výročí úmrtí Jana Žemly v roce 2012). Tož Sime, ad multos annos!
(Za všechny přátele, žáky, spolubojovníky z PTP a spolupracovníky ze všech oblastí jeho mnohostranných zájmů.) 

Poznámky:
1/Jiří Kotyk: Pardubické nezákonné procesy 1948–1952, edice KPP a Společnosti pro rozvoj Pardubicka, sešit 6, 1998, s. 13-31.
2/Martin Pulec: Příspěvek k pozadí pardubických procesů (Securitas imperii 12, ÚDV 2005).
3/J. Kotyk: Pardubické souvislosti procesu s dr. M. Horákovou r. 1950 (ZKPP roč. 44, č. 11-12, 2009). 

Autor: PhDr. Pavel Studnička 
Vyšlo ve Zprávách KPP číslo: 9-10/2011

Pohled z chatičky k Náhlíkům... Jednou namaluji dle toho obraz... již se na něj chystám tak pět let... Některá témata potřebují čas. Nevím, proč tomu tak je, ale je to tak. Toto je pohled, který se jen tak neokouká... a také nevím proč tomu tak je... opravdu nevím...

Staré stromy v zahradách, mrtvé  a přeci plné života... jitro v Železných horách... mlhy a vycházející slunce... Ticho, jen jemné pípnutí sýkor a pokřik kvíčal... Ostříž pročísl zahradu nad Náhlíkovými a já tam stál, tiše a oněmělý a s úsměvem v duši. Ta rána na Malé Stříteži, ach ta pitorekní rána plná očekávání krásného dne. Rosa v trávě chladí chodidla a kotouč slunce se dere přes mlhu na louky a lesy a zahrady... Starý strom, tichý svědek, který umí vyprávět... jen mu umět naslouchat...  

ZTRACENÝ SVĚT VYSOČINY - ZAPOMENUTÉ PÍSNĚ, ŘÍKADLA, POHÁDKY A HRY

Co dnes za zvuky známe z vesniček, z luk a polí a lesů? Halasení traktorů, ječení cirkulárky, vyhrávání rádií, magnetofonů, pazvuky pc her z mobilů či počítačů, v nejhorším případě soustavné mnotonní hnusné hučení exponovaných silnic a dálnic. České písně, říkadla, písničky z úst dětí při hrách již téměř neslyšíme... oni totiž si děti venku téměř nehrají, natož aby si si zazpívaly, dávaly si hádanky či si jen vyrávěly, aby to mělo hlavu a patu... V tomto oddíle si připomeneme lidovou slovesnost kraje vysočinského...a okolí...

Volám na svatého Matěje: kudy můj hlásek obejde,

tady mráz škodit nebude, obilí, ovoce všude dost bude.              Z Hlinecka

Sádku, sádku, sádku, oblíkej se do zeleného  kabátku,

zejtra bude mráz, bude tě to zábst, dej si nohy na rendlíček, bude tě to hřát               Z Hlinecka

Můj Pepíček oře v zeleným úhoře

koníčky se točej na hedvábnej šňůře.

Točejí, točejí jako mlejnský kolo 

                                          a to sám Pánbůh ví, budu-li já jeho.                       Z Chrudimska

 

V slavickým dvoře voráček voře

má kobylenku vo jednej noze, hej župy župy

vo jednej noze, hej župy župy, žup!

Je tupohubá, vopratěj škubá,

a von přece voře, jen mu to lupá.

Hý, kobylenko, vo jednej noze, hý, kobylenko, hý!

Krajadlo nemá, radlice tupá

a von přece voře, jen mu to lupá. 

Hop kolbylenko, vo jednej noze, hop, kobylenko, hop!

Tu líchu zvoře snad do Řehoře, nedáš-li mu, bože, zmrznou do ouhoře!

Hop, kobylenko, vo jednej noze, hop, kobylenko, hop!        Z Chrudimska

 

Strnad:  Sej sedláče, sej, sej, když nemáš, vypuč, vypuč !      Z Vysočiny

 

Divoký holub:  Milý brrachu ,puč mi hrrachu, až namlátím, zas ti vrrátím!    Z Chrudimska

• *** •

Po vlasti

Karel Václav Rais

Zemí českou s hory jasné výše

často zírám ránem omladlý,

jak tu leží čarokrásna, tiše

jako věnec širý, nezvadlý.

Luh se leskne při slunečné zoři,

modrých kopců v dálí strmí řad,

bílé domky sedí na podhoří.

Tmavé střechy omšených chat,

které k sobě na vísku se pojí,

v zeleni se letní ukryly:

v temném dáli městské věže stojí.

Pozdraven buď, kraji rozmilý,

pozdravena budiž nastokráte,

vlasti moje, země nejdražší, 

pohled jeden na tvé luhy svaté

mladou duši krásou unáší:

srdce v prsou jarým bije tepem

při pohledu na pestrotu krás

v luhu našem čistém, velkolepém.

Slza velká zticha plyne z řas

radostí, že tyto luhy skvoucí

domovem jsou drahým právě nám,

srdce mé že láskou může tlouci

k čaruplným českým krajinám!

Proč se závist ňader cizích diví,

že nám láskou velkou plane zor?

Kdož by neměl v lásce tyto nivy

domky dědin v lůnech českých hor,

města ladná, jejichž věnem krása,

hradů starých trosky na výši?

*

České srdce vždycky uslyší,

že mu slovem přetajemným hlásá

každý kámen ověnčený mechem:

"Pro tuto matku českou, překrásnou

děti její každým žily vzdechem!"

Duše věrné nad tím užasnou,

co vždy pro ni vytrpěly rády,

pro ni že šly třeba do hrobu!

Předk starých, český vnuku mladý,

nejhezčí tu ducha ozdobu,

l á s k u  k  v l a s t i, zachováš si jistě,

poslechne-li zkoumavý tvůj duch,

co ti šeptá na každičkém místě

krví předků pokropený luh,

každá víska, věže, šumné řeky,

hřbitov prostý, hradů slavných rum

chlumy tiché , lesů temný šum...

Jimi veroucně dávné mluví věky!

Tak mně nyní řekněte, kdo dnes takovou báseň o naší vlasti napíše? O republice... Res publica...A kdo vůbec nyní píše takovou poesii? Ano, poesie se píše stále, ale jaká... ale novodobá poesie se číst nedá... anebo jí nerozumím, či jsem staromilec a mám raději Hory, Seiferty, Sovy, Heyduky, Dyky, Vrchlický...

► RATOLEST 

DĚTSKÝ KOUTEK  T I L I E

Zde budou uváděny literární  a  malířské příspěvky ratolestí TILIE do 15 let. Tak se na vás, mladí pisálci  a malíři a kreslíři, těším, pište a malujte!!!

Ratolesti jsou všechny děti, které jsou členy umělecké skupiny TILIA od narození do patnácti let. Jejich texty, výtvarné projevy a činnosti 

Pavel Švec v textech Ratolestí nic nemění, texty neupravuje, jen je vybírá  a schvaluje. 

Jůlie a  Pavla Švecovi, Horní Bradlo a  Klokočov, 2012. Jůlinku asi něco napadlo

V dutině klokočovské lípy, neustálým nošením  zmučený Ámosek spinká a Anetka spokojená, protože lezla jako opice po nejstarším stromě v Čechách. Nemá se to, to víme, ale mohu vám odpřísáhnout, že nespadla ni větévka, ni lístek ani žádné dítě. Jeden lístek jsme řízeně utrhli, aby si ho Anetka dala vylisovat do knihy na památku. Já mám též list z klokočovské lípy již deset let, je založen v mé knize o památných stromech a kdykoli tu knihu otevřu, ten lístek na mě vypadne a pak se myšlenkami toulám krajem Chrudimky... Jak málo stačí, že?   FOTO a texty k obrázkům  P. Š., srpen 2012

Ratolesti v ateliéru na Lipce, srpen 2012. A bylo nám tam dobře, v tom světě olejových barev, pláten a terpentýnu. Děvčátka tam moc ráda chodila.. takové silné genius loci mělo to místo na Lipce...

***

Plyšoví kamarádi Ratolestí

Pigy  na cestách. U buku z Libkova. Již se k buku krok sun krok  blížim, dí znavené růžové prasátko. Ale nožky mě tedy bolejí, to, kurňa jo....Co ten Pavel na tom starým stromě má? No buk.. jo buk.. bukvice... mňam mňam, to si zase naperu bříško. Jen doufám, že budou zralé. No nevím, to stromisko má jen jednu zdravou větev a že by zrovna na ní bylo mnoho bukviček? Ale co, když už na rypáček spadnu, mám tu mojí Páju ata mě snad zvedne a odnese. Snad si všimne utahaného  a uchozeného Pigíska... FOTO a text Pavel Švec, srpen 2012

Ámosek.    Z toho modřínu je ale výhled. A mám tu klid... od mé Anetky, od toho věčného tahání mám srst celou ušmudlanou... Je tu nádherně, jsem na místě, kde opičák Karel IV.... nebo to nebyl opičák, ale prezident? A to je blbost, to ještě nebyla republika...No, tak to byl asi lidský král, a byl to král..., přeci nejsem hloupý orangutánek A ten král se svou družinou spočinul na tomto místě, u Modletína, aby si nabral zázračné léčivé vody na všelijajaká zranění z bojů, která měl a potíral si jí své neduhy. Prý to pomohlo. Je to sice pověst a lidé toho napověstují... nebo i napovídají, ale prý se něco i vyplní. No nevím... v Indoésii jim to jde ale lépe...FOTO a text Pavel Švec, srpen, 2012

Lojzík. Víte co, kamarádi moji zlatí, já jdu spinkat. Ten železnohorský vzduch mě nějak zmohl... Jůlinko, tak už pojď....Kde zase jsi? Čekáme na tatínka, co? Já také čekám na pohádku o hovadu. to je vám pěkné.. Pájo, Anetko... Jůůůůůůůůůůlinko... no konečně již jdeš. Hajnout, mlčet a poslouchat. Pavle, a ty už vyprávěj... já čekám.. Jsem tvůj miláček...Chci se k tobě tulit... Mám tě moc rád....O čem bude pohádka? No, to nikdo přesně neví a také nikdo neví jak skončí. Pohádky o hovadu jsou prazvláštní... Jsem tvůj miláček...Ale máme je rádi, i my plyšáci... Chci se k tobě tulit... Už ležíme, všichni, tedy já Lojzík. Ámosek i Pigi, Jůlinka, Pája a Anetka a také náš tatínek...bez něho bychom asi neusnuli... a bez hovada.. teda bez pohádky o něm...nebo s ním..Já ž chci tu pohádku... Mám tě moc rád.... a neškrť mě Jůlinko...FOTO a text Pavel Švec, srpen 2012

≈ *** ≈

Z deníku Páji (* 23.4. 2002)

Kostelík v Hlinsku, suchý pastel, A4, Pavla Švecová, 2012

 

Na planetě mimozemšťanů
 
Pavla Švecová, 4. února 2013
 
Jednou jsme se Áňa,Julča a já rozhodly,že se vypravíme do vesmíru.. Vyskytl se malý problém,jak se tam dostat? Zkoušely jsme všechna slova týkající se vesmíru a v tom nás pohltila zelená mlha. Ocitly jsme se na velké ploše poseté květy. Nebyly to obyčejné květy, měly obličeje a šklebily se na nás. Pak jsme uviděly divné človíčky. Byli celí zelení,místo uší měli anténky a volali na nás "Olé,Olé. Poté kolem nás udělali kruh a tancovali. Pak jsme zjistily,že mají rádi děti. Naučily jsme se novou hru Mimozemšťane nezlob se. Hraje se podobně jako člověče,ale nehraje se figurkama,ale tělem. Strávily jsme tam celé odpoledne,ale pak jsme usoudily, že je nejvyšší čas vrátit se na zem. Před odchodem nám každé dali jednu z těch legračních kytek. Poděkovaly jsme a cestou zpátky jsem si řekly,že si ten výlet někdy zopakujem.

~ ***  ~

Z deníku Jůlinky (*22.5.2005)

 

~ *** ~

Z deníku Anetky (*16.1.2000)

Aneta Loužecká, je nadaná mladá spisovatelka, která píše s mimořádnou lehkostí. Její drobné prózy, básně, první pokusy básní v próze (viz Návštěvní kniha Mistra Žemly), nebo první pokusy o román, který má rozepsaný, vykazují literární vyzrálost autorky. Její písemný projev je jistě ovlivněn bohatou četbou knih různých žánrů. Určitě se v budoucnu setkáme s jejími půvabnými díly mnohem častěji a budou ještě lepší.   

To jsme tak na Vysočině byli na houbách. Jenže v sobotu odpoledne toho moc nenajde ani ten nejzkušenější houbař.Tu před lesem parkuje jedno auto, tu druhé auto, až z toho jde opičákovi hlava kolem,.Protože mně už hlava kolem začala jít schoval jsem se radši do košíku. Vejdeme do lesa a houby nikde hledáme, ale najdeme jen pár suchohřibů a víc nic.Jůlinka ,Pája  a Anetka  vesele skáčou a poskakují po lese a také hledají.,No dalo by se říci že já také zbírám houby rád.Jenže musí růst a ještě radši mám houby rovnou na talíři . No ale lidi si holt musejí vymyslet něco jako běhání po lese a hledání hub.To my to takhle na Sumatře neděláme.Ale myslím , že houbaření přitahuje hlavně ženské pohlaví protože Pavel je na tom jako já(radši má houby na talíři.).A jak tak všichni chodí a hledají jen já si sedím v košíku objevíme naprostou drzost. Auto stojící přímo v lese! No to by bylo aby milý pan řidič nebyl potrestán. Pomysleli si - Pája, Anetka, Pavel a Kačka a hned při první příležitosti vidím Anetku ,Páju i Pavla jak se kradou k autu. Ani chvilenku neváhají a už vypouštějí ventilky. Dvě kola vypustí ... když tu jde někdo okolo. Rychle prchají i s ventilky. No můžu vám řici že bych pro tentokrát byl raději v košíku u Jůlinky, které byl tento plán stejně nesympatický jako mně. No a tak jsme dál pokračovali i s ventilky . No nakonec houbaření bylo vcelku úspěšné a něco jsem dokonce našel i já. Loučí se s vámi váš ÁMOSEK.

Pozn. redakce, P, Š. auta nemají v lese co dělat, nemají zajíždět až tam, kde je zákaz vjezdu, zvláště ti, kdož jsou v produktivním věku. Léčba šokem, to funguje...

Ámosek o malířství

Aneta Loužecká, 2.9. 2012

To jsem tak dneska s Anetkou ležel v posteli a přemítal jak ty prázdniny rychle utekly.Náhle jsem si vzpomněl opět na Vysočinu.Na ty vysoké stromy, hodné lidi a všechno okolo.Vzpomněl jsem si také na výstavy. Na krásné obrazy pana Novotného při které jsme měli tu čest pana Novotného osobně poznat a zjistili jsme že zas tak milý není :D.Na krásnou výstavu ve Rváčově jsem si vzpomněl také.Ve Rváčově je taky jeden blázen, který oběšuje za krčky panenky.Brrrr.Ještě tedˇ z toho mám husí kůži.Co kdyby totiž oběsil mě chudáčka malého? Ale zpátky k výstavám. Viděl jsem i zajímavou modernu, nejvíce mně však uchvátila výstava Antonína Slavíčka. Ta vám byla! Nejvíc se mi asi líbil obraz Duha.Ten vám byl krásný!Dozvěděl jsem se například to,že Antonín Slavíček byl výborný impresionista. Impresionismus je , když se na obrazech nemalují detaily, ale jen jakési barevné fleky. Navštívili jsme i dům Antonína Slavíčka v Kameničkách, kde maloval svůj obraz U nás v Kameničkách.Poté co se Anetka , Jůlinka a Pája osvěžili vodou z hadice která byla u domu, jsme pokračovali dál na Vojtěchův(Volákův) kopec .Ten jak jsem zjistil malovalo hoodně malířů a natáčel se tam film Lotrando a Zubejda. Výlet to byl krásný a výstavy byli úplně úžasné. No tak to jsem se vrátil ve svých vzpomínkách do krásné doby co?Brr zato zítra mě čeká poněkud nehezká doba.To abyste rozuměli, do školy sice chodí Anetka, (která je na tom mimochodem s těšením do školy stejně jako já) ale mě tahá s sebou .Tak tedy ani já neuniknu rannímu vstávání a dlouhému vysedávání ve škole.ACH JO! Zatím ahoj Váš Ámosek

Ámoskovy první dojmy z Vysočiny

Aneta Loužecká, 31. 8. 2012 

V létě 2012 jsem byl na Vysočině. Ne na salámu,jak by si někdo mohl myslet nýbrž v kraji Vysočina. Chaloupka byla velmi útulná,ale mě samozřejmě jako zkušeného orangutana zajímali převážně stromy na zahradě. A že jich tam nebylo málo. 20 metrové jedle mě zaujali nejvíce. Jenže přesto že jsem orangutan a to prosím čistokrevný, nebyl jsem schopen na takto vysokou jedli vylézt ač jsem se snažil jak nejvíce jsem mohl. Usoudil jsem že to bude tím že jsem bohužel nevyrůstal v rodné Indonésii ,ale tady v Čechách kde nemám přísun stromů tak velký.Na zahradě byla i houpačka, o kterou jsem projevil také velký zájem dokud jsem sebou takříkajíc nešvihl.Každý večer jsme chodili na nějaké sovy.To by se mi i líbilo, kdyby když milá sova zahoukala na odpověď těm bláznům kteří se jí snažili vyhoukat a mezi nimiž byla i moje Anetka, nezahoukala tak strašidelně že jsem se bál aby mě nesežrala .Anetce, Páje a Jůlince to však zdaleka nešlo a tak když zahoukali většinou se jen poprskali beze zvuku.Mě osobně se asi nejvíce líbilo když jsme šli na výlet na Klokočovskou lípu. Panečku tam jsem si zalezl! Je to sice památná lípa , ale pro mě jako dělaná.To jsem pořád lezl nahoru a dolů.Anetka se chtěla po mě opičit když však vylezla musím podotknout 2krát níž nežli já nemohla dolů. No je vidět že lidé jsou nám orangutanům pouze příbuzní.Jeden večer jsme měli bojovku . Já se samozřejmě nebál byl jsem však přiškrcen když mě Anča držela za krk div že mne neuškrtila.Za dobu pobytu jsem byl však umazán pudinkem a tak jsem v tom leknutí změnil letní srst za zimní.Velmi jsme se skamarádili já ,Lojzík a Pigi. Nebylo však jednoduché sladit se dohromady. Já jediný uměl lézt na stromy a schovávat v trávě jako Pigi se neumím.Lojzík je na schovku v trávě vysoký zato ale prdí po vojtěšce.Nakonec jsme přišli na vlastnost kterou máme všichni a to sice upovídanost.Z krásné dovolené jsem si však přinesl otřes. Šli jsme se podívat do nějaké tvrzi Anetka tam však zakopla a sebrala jen bandasku s ostružinami z kterých díky pádu nic nezbylo jak se později zjistilo. Mě tam však zapomněla . Zima tam byla špína a prach se na místě taky vyskytovali poměrně hojně. Nebýt chytrého muže v klobouku byl bych tam snad ještě na Vánoce. To on si vzpomněl když mě Anetka začala hledat že bych mohl být právě v tvrzi a tak jsem se s Anetkou zase šťastně shledal. Tímto končím zápis v prázdninovém deníčku a ahoj příště váš ÁMOSEK.

Ámosek na Václavské pouti v Modletíně

Aneta Loužecká, 8. 10. 2012

I to jsem tak byl opět na Vysočině . Na svatého Václava. A ty chytřejší už napadne že byla poutˇ . Ne nějaké kolotoče, dráhy horské a domy strašidelné,ale krásná vesnická.Pane tam to bylo! Jídla a pití co hrdlo ráčí(to bylo něco pro mě . Jako správný orangutan mam taky pořádnou chutˇ k jídlu!) Na vyzkoušení zde také bylo spousta věcí jako namalovat si vlastní zvoneček nebo třeba dělání látkových pytlíků na sušené jídlo(Já osobně dával přednost těm pytlíkům protože do nich by se opravdu nějaká ta surovina mohla dostat).Pak jsme ale objevili střelnici. Pája s Anetkou vystříleli nepočítaně krásně pletených kočiček a červíků.Brrr mě až zamrazilo s jakou přesností mířili , když však mé oči viděli jak z některých kočiček po přímé trefě leze vata bylo to dost i na mě a raději jsem se šel podívat kde je Jůlinka.Ani ta mě ovšem nepotěšila protože střílela také.Jenže z luku.Zamrazilo mě však ještě víc protože Julča střílela také s docela velkou přesností, nikoliv však do terče , ale odnesli to všechny stromy v okolí střelnice.Tak a dost! Řekl jsem si a šel se raději dívat na vesnické divadlo. Panečku to bylo. Za chvíli mě však Anetka vyzvedla a utíkala se mnou a děvčaty na chůdy.To se mi panečku líbilo! Já na chůdách osobně nechodil,ale Anetka si mě dala za mikinu takže by se dalo říci že umím chodit i na chůdách. Za  chvíli začala dražba chleba. Panečku ten byl! Až se mi zbíhali sliny.Sliny se však sbíhali asi i ostatním kupcům a tak byl chléb vydražen za 1700 korun.Mnˇam  !P o veselce a tancování se šlo domů. To byla ale poutˇ !  Prozatím se s vámi loučí váš ÁMOSEK

Mandelík hajní, voskový pastel, A4, Aneta Loužecká, 2012

 

≈ * Jaro *

Aneta Loužecká, 19. září 2012

První bílá  čepička a zelená nožička,

V parku vyrostla, družkami obrostla.

Tahle malá panenka jmenuje se sněženka.

Kamarádky bledule rostou stejně plynule.

Je to jasné znamení, vše  poroste zelení.

Snad zima již skončila, moc dlouho tu hýřila.

Překrásné jaro se zimou  pralo

Vyhrálo jaro, nad zemí se vlády jalo.

Stromy krásně vykvetly, již i ptáci přilétli.

Brzy i srny nasytí se trávy, drny.

Růžová, modrá, červená, krajina je barevná.

Co se však náhle jaru stalo? Převážně květů uvadalo.

Přichází slunce, nyní svítí velmi prudce.

Jak tak zemi ohřívá , není již tak zářivá.

Léto přišlo k nám , dětem radosti dá.

Přírodě dá také štěstí jaro, ale bylo lepší.

Vlčí máky vykvétají...  jenže brzy odkvétají.

Slunka  také ubývá, to už léto dožívá.

Ze stromů padá listí, první září školu jistí.

Různou barvou listí podzim každý zjistí.

Vlaštovky, ,jiřičky s námi se loučí ,do velkých hejn všechny se sloučí.

Kam letíte ptáčkové? Zmizeli i broučkové.

"My letíme za teplem", odpovídají mi šeptem.

A broučkové zmizeli? Ti umrzli, příteli.

S těmi slovy odlétají a nějak moc spěchají.

Příroda je velmi smutná, nastává nám doba krutá.

Vítr, led, mráz a sníh,  nezaslechnete již smích.

Mráz, sníh a hlad, ze smrti má všechno strach.

A tu náhle čepička, je tu první kytička!

Stejně jako minule, rozkvetly i bledule.

Led už tady také není a ptáčkové přiletěli.

Náhle jeden zazpíval, že celý rok uběhl nám.

pozn. redakce, Pavel Švec si dovolil pár zásahů do interpunkcí ve verších. Interpunkce jsou velice důležité, aby daly básni plný smysl myšlenky. Ale  zde je vidět ještě dětská interpretace, která se snoubí s literární vyzrálostí.  Za rok , dva, tři, to budou verše plné  a zvučné. 1. září opravil na první září, a nějakou tu gramatiku poupravil :)). Báseň  je to velmi povedená,. Je vidět, že autorka zná dobře fenologii v přírodě, čtenářům ukazuje průřez rokem, jak to v české krajině chodí. Prvná tři verše popisující příchod sněženek je velice pěkný. Verše brzy i srny nasytí se drny, vyhrálo  jaro ,nad zemí se vlády jalo (např. zde interpunkce nebyla a verš postrádal smysl, porovnejte vyhrájo jaro  nad zemí se vlády jalo), mráz, sníh, a hlad, ze smrti má všechno strach, také vemi pěkný verš. V básni jsou i slabší místa, např. snad zima již skončila/moc dlouho tu hýřila... Slovo "hýřit" zde působí rušivě,zima spíše vládla, panovala, apod.  Ale jinak báseň je to nádherná...

Ratolesti v Kameničkách. Někde tady si nosil Antonín Slavíček malířský stojan, plátno a barvy, hledal motiv a výsek krajiny pro svůj obraz U nás v Kameničkách 

 

Pohádky z písku, žhavého slunce a o jednom ušatém ježkovi

Aneta Loužecká (8. 10. 2012)

1. pohádka

Cesta

Byla jedna nora...

Ne normální a ledajaká prázdná. Nejenže byla v Egyptě,ale když by jste se pořádně podívali,našli by jste pořádné nánosy sena. Právě v tu dobu se uvnitř nory svíjela jakási pichlavá koule a pod ní bylo několik menších kuliček.Ta největší koule náhle otevřela oči.Tu samou věc po ní zopakovali všechny tři malé kuličky.Velká koule byla totiž samice ježka ušatého která nedávno porodila tři zdravá ježčata.Největší Aladin, holčička Kleopatra a maličký Antony tedy Toník byli pýchou jejich maminky Malawi.Malawi si stoupla, protáhla se a podívala na svá mládata.Nedávno se jí narodila , nejsou to ani 3 týdny . A přece dnes poprvé otevřela oči. Malawi se při pohledu na tři malé uzlíčky musela usmát.Toník se začal batolit a usmívat na maminku,vše po něm zopakovali sourozenci…

,,Dup ,dup a dupy, dup už jdu,, Ozývalo se v Egyptě na menší poušti.,,Já povídám: Dup,dup a dupy,dup už jdu!,,Ozvalo se znovu.,,Hi hi Toníku špuntíku jak nás chceš najít když jsme se neschovali?Hi hi!,, ,,Jo Kleo má pravdu! Nemůžeš nás najít když  nejsme schovaní chi chi!,, Toník se zamračil. Právě dnes na jeho, Kleopatřiny a Aladinovi 1. narozeniny si z něj právě sourozenci dělají legraci.Proč zrovna on musí být ten nejmenší? I Kleopatra je větší a to je holka! Právě proto je Toník často terčem posměchů.Jeho sourozenci ho sice většinou chrání , ale občas si nějaký ten posměšek neušetří.Toník se dnes však rozhodl pro hru na ježčí schovávanou s čím Kleopatra ani Aladin nesouhlasili a dělali Tondovi naschvály.A tak dnes již po několikáté Toník znovu zopakoval pikací básničku:Dup,dup a dupy,dup už jdu!,, Kleopatře a Aladinovi se přece do hry začalo chtít a k tomu jim bylou bylo Toníka líto,proto se konečně schovali.Aladin se schoval za keřík který byl poblíž.Kleopatra však nějakou chvíli váhala a poté vlezla za velbloudí karavanu.Toník se s rodostí dal do hledání.První skrýš která ho napadla byl právě keřík, tak tedy byl Aladin ihned nalezen.Kleopatru však ježci najít nemohli.Uplynula už delší doba a ani Aliho ani Toníka skrýš sestřičky nenapadla, až na velbloudí karavanu.K té se však vydali i přes přísný zákaz maminky.Karavana patřila šejkovi Abdobovi Málimu III..Byl to bohužel lovec zvířat a překupník . Odchytával( spíše jeho skupina věrných služebníků odchytávala.) africká převážně egyptská zvířata , posílal je do Evropy a na oplátku dostával vzácná evropská zvířata.Zvířátka v Evropě šla do soukromých nevyhovujících zoologických zahrad a parků.,,Ali kde kleo může být?Doufám že máma nezjistí že jsme byli za karavanou.,, Špitl Toník, zatímco se proplétal mezi spícími velbloudy. ,,Doufám, že Kleo bude tady,no a taky, že se to máma nedoví.,,Odpověděl bráška. Najednou však Aladin pocítil prudkou bolest a usnul.Toníkovi se to samé stalo také.Kleopatru nejít ježčí kluci nemohli,ta byla postřelena uspávací střelou již dávno……Když Toník otevřel oči ležel v jakési bedně,kde byla tma a stále něco hučelo.Toníček se postavil a rovzpomínal se na události před usnutím.,,Ali! Ali? Kleo!,, Zakřičel Toník.,,Toníku?!,, Ozvaly se najednou hlasy obou sourozenců. ,,Kde jste?,, ,, V bednách vedle tebe a myslím že jsme v letadle.,, odpověděla Kleo.Toníkovi zamrazilo.V letadle? V tom příšerném létajícím stroji?Dal se do breku a spolu s ním fňukali i Kleopatra s Aladinem.Náhle pocítili náraz a někdo vzal bedny postupně do ruky. Byli to dopravci,kteří bedny s ježčaty a jinými zvířaty měli nákladním odvozem odvézt na konečné místo zoo v Německu. Nyní se nacházeli v České republice.Auto se s kodrcáním rozjelo a s ježčátky to házelo ze strany na stranu.,,Kam nás to ve – ve- vezou k-kluci?,, Zeptala se Kleo. ,, Já ne- ne- ne-nevím !,, Odpověděl Toník.,,Mám hlad!,, zakřičel Aladin.Auto najednou najelo na kámen.Jedna bedna s korby spadla na zem.Toník se oklepal a vstal.Nyní už neslyšel drnčení kol auta.A bohužel ani hlasy brášky a sestřičky.,,Kleo!Kleo!Ali!Ali!ALADINE! KLEOPATRO!Kde jste?,, Křičel Toník stále dokola marně.rozplakal se a později usnul.Když se probudil byl v noře podobné té doma.Vůně však byli jiné.Vykoukl z nory a viděl divné stromy.Nevěděl , kde je Kleopatra ani Aladin s maminkou, ale věděl, že určitě není v Africe!...

 

         ÚSVIT Z DIVOČINY

             Anetka Loužecká, 12. LEDNA 2013

Jak bylo v práci?Zeptala se Lisa svého manžela Erika. Jako vždy. Mno a kdy bude večeře? Otázal se Erik. Crrrr…zazvonil náhle mobilní telefon v Erikově kapse kalhot. Erik Bluebird, prosím. A ahoj Jimi, cože?! To ne, to ne! Já…ale ne. Vážně? Dobře, tak já se pozeptám Lis. Čau a dám ti vědět. Ukončil zmatený hovor Erik. Liso? Volal Jimi a…. Jo to jsem slyšela a trochu se bojím co chtěl. Skočila mu do řeči Lis. Víš říkal, že je za to hodně peněz. Začal rozpačitě Erik. Ale za co? Netrpělivě štěkla Lisa. On…on, chce, abychom jeli do Afriky a odstěhovali se tam. Zakoktal Erik. No to je úžasný, samozřejmě že pojedeme! Zaradovala se Lis. He? Podivil se Erik, ale věděl, že s Lis už nic nehne. A kdy odjíždíme? Radovala se Lis dál. Musím ještě zavolat Jimimu, řekl Erik a začal vytáčet číslo. Ahoj,..jo…bereme to, ale…cože?? Zítra?? Ale…dobře, ahoj. Sbal si! Zítra, odjíždíme už zítra, křikl ještě Erik na Lisu. Sbalení trvalo rychle, ale za to, když nastala chvíle, kdy měli jet na letiště, náhle se vše zpomalilo, a Erikovi a ani Lis se náhle nechtělo opustit vše tak dobře známé i s tím, kde bydleli. Miláčku bude to zvláštní…viď? Zeptala se Lis a chytla Erika za ruku. Víš, no, kdybys tu raději chtěla zůstat, nic bych nenamítal, zkusil to ještě Erik. A co tam budeme mít vůbec za práci? Zeptala se Lis. No budeme zkoumat život Afričanů, odpověděl Erik. Pojď, už by jsme měli jít, řekla Lisa a spolu s Erikem se vydali vstříc novému životu.

Víš Lis, říkal jsem ti už, že mám panickou hrůzu z letadel? Řekl nervózně Erik než prošli celní kontrolou. Ne, ale ty to zvládneš viď? Zeptala se trochu pochybovačně Lis, a spolu s Erikem se vydala projít celní kontrolu. Položila všechna zavazadla na pás a chystala se projít kontrolou, když náhle celníci chytli Erika. Celní kontrola, prosím musíme vás zkontrolovat. Řekl jeden z celníků. Počkat, počkat a proč zrovna mého manžela? A na víc nám za chvíli odlétá letedlo, začala muže obhajovat temperamentní Lisa. Erik jen zaúpěl. Dobrá, vidím, že nepřenášíte žádnou zbraň a nic nebezpečného, tak tedy běžte, ustoupil celník a pustil Erika. Erik a Lisa rychle vyrazili chytit letadlo a doufali, že ještě neodletělo. Uf, ještě, že jsme stihli nastoupit, ulevila si Lisa. Hmm stihli, už stoupáme, zděsil se Erik. Letadlo stoupalo a čím výše bylo, tím hůře bylo Erikovi. Kde jsou pytlíky, ale rychle!! Řekl nebo spíš zařval zelený Erik. Konečně pytlík našel, vzal ho do ruky a zjistil, že nemá dno. Bože, zaúpěl. Dám vám tašku, počkejte, jen z ní vyndám věci, řekla paní sedící před Lis a Erikem, která raději obětovala tašku, než aby jí její budoucí obsah skončil za krkem. Erik tašku rychle přijal a naplnil jí až skoro do poloviny. Kontrola pasů, ozvala se letuška a všichni začali vytahovat své pasy a peněženky, aby si případně mohli koupit nějaký nápoj. Výjimkou nebyla ani paní, která Erikovi nabídla tašku. Pas našla, ale když se snažila najít peněženku zděsila se. Taška, kterou dala Erikovi obsahovala peněženku se všemi úsporami na dovolenou, kterou chtěla právě strávit. Touha po vlastních penězích byla větší než zhnusení při představě, že by se měla hrabat v obsahu tašky, který do ní vyklopil Erik. A tak Lisu a Erika o tašku požádala. Zajímalo by mě, proč tu tašku chtěla zpátky, špitla Lisa. Hmm…no třeba k ní měla nějaký citový vztah, řekl žertem jednu z možností Erik. Myslím, že teď po tom co jsi jí naplnil se vztah přerušil, vyprskla smíchy Lisa. Trvalo nějakou dobu než letadlo začalo opět klesat. Pěkně mi zalehlo v uších, skoro zakřičela Lisa. Cože? Já Tě neslyším, mám hrozně zalehlé uši, zařval na celé letadlo Erik. Ach jo, řekla si spíše pro sebe Lisa, když se po nich lidé přestali otáčet. Brzy letadlo přistálo na letišti v Keni. Ty Eriku, nakousla větu Lisa. No, jen mě napadlo, řekl ti vůbec Jimi kam, že to máme jet? Zeptala se manžela Lisa. Jo, jo, řekl Erik a začal lovit v kapsách, až vytáhl malý zmuchlaný papírek. Místo dostavení ostrovy Odzala. Liso rychle vytáhni mapu, přečetl vzkaz na papíru a zároveň Erik dával příkazy manželce. Teď začala svůj batoh prohrabávat Lisa. Teď jsme tady, ukázala prstem na místo na mapě Lisa. A potřebovali by jsme se dostat sem, do Odzali. Podle toho tvého papírku na jednu mýtinu ostrova…ale to je přes celou řeku! Jak se tam dostaneme? Zděsila se Lisa.  No tak to fakt nevím, přiznal se Erik. Najednou si, ale oba všimli černošského muže, který se k nim řítil a neustále vykřikoval. Jambo, jambo. Lisa se rychle chytila Erika, ale ten na tom byl s odvahou podobně. Rychle, udělej něco! Žadonila Lisa. Erika napadlo pouze vytáhnout slovník Svahilštiny a podívat se co to ten podivín vykřikuje. Jambo znamená dobrý den, něco nám určitě chce. Přeložil Erik a rázem se začal bát méně. To už k nim, ale muž  doběhl. Jambo! Jina langu ni Tomoka. Jina lako ni? Iza, Rik? Začal říkat muž. Moment přeložím to, řekl Erik a začal pátrat ve slovníku. Dobrý den!Jmenuji se Tomoka. Jak se jmenuješ? Isa a Rik, tohle nepřeložím. Počkej, on zná naše jména, vykřikla Lisa. Isa a Rik, je Lisa a Erik, vyvalila oči Lisa. Muž si všiml, že mu moc nerozumí, a tak jednoduše řekl, Jimi. Už to mám, poslal ho pro nás Jimi, zaradoval se Erik. No skvělé, řekni mu alespoň dobrý den, to je Jambo, ujala se slovníku Lisa. Jo a ještě dodej jmenuji se Erik a moje manželka je Lisa. Jina langu ni mke wangu jin langu ni Lisa. Přeložila Lisa a Erik vše poslušně odříkal. Tomoko se na ně usmál. Hujambo, řekl a pokynul jim rukou ať jdou za ním. Teď řekl těší mě, přeložila Lisa a pomalu se spolu s Erikem šinula za Tomokem.

Brzy došli k malé říčce. Na hladině byla přivázána ke stromu jakási věc, která připomínala polovinu stromu a byla vydlabaná do jakéhosi tvaru, který trochu připomínal kanoi. Meli. Promluvil Tomoko a rozhodil rukama, jakoby něco uváděl. Říká loď, tohle, že je loď?! Zděsila se Lisa. Keti! Vyzval je Tomoko.Lisa stále držela slovník a nyní jím znovu listovala, pak ho zaklapla a podívala se na Erika. On říká posaďte se! No myslím že nám nic jiného nezbyde. Povzdechl si Erik a pomalu začal nastupovat do lodˇky. Lisa chvilku váhala , ale po chvíli si sedla do lodě také. Tayari sasa. Řekl Tomoko.Lisa se opět chopila slovníku a zjistila že Tayari sasa znamená jsem připraven.než stačila dát pokyn lodˇ vyplula. Brzy spatřily nádhernou přírodu a čím dál byli tím více byla oblast zalesněná .Náhle ale Tomoko zpozorněl a zastavil.Taratibu! Mamba! Zařval Tomoko. Erik a Lisa zkoprněli.Lisa rychla začala listovat slovníkem. V tu chvíli však něco narazilo ze spodu do lodi Lisa stihla přeložit Taratibu,(slovo znamenalo pozor)ale poté jí slovník díky narážce něčeho do lodi vypadl rovnou do vody.Neee! zaúpěla Lis a chtěla se pro slovník natáhnout,ale v tu chvíli se přímo před ní vynořil obrovský krokodýl. Mamba !Mamba! vyřvával Tomoko. Lisa zaječela. Tomoko hbitě a bez optání začal brát všechna zavazadla a házet je po krokodýlovi.Zvíře se na chvíli potopilo a Tomoko rychle využil situace a začal pádlovat ke břehu. Přivázal lodˇku  ke břehu a pomohl vystupit Lise a Erikovi na břeh.Ocitli se na jakémsi velikém ostrově v džungli.Lisa se dala do breku,ale Tomoko je pobídl rukou na znamení atˇ jdou za ním. Erik chytil Lisu za ruku otřel jí slzy a řekl: Můžeš být ráda že žijeme a alespoň víme že krokodýl se řekne mamba.Lisa se usmála a oba se vydali za Tomokem který jim zatím mačetou prosekal cestu.Prales byl divoký,ale nádherný.Nádherné orchideje byly všude a liány se větvili ze stromů.V pozdní odpoledne dorazili na nádhernou mýtinu uprostřed pralesa.Byla obrovská a tekla jí nádherná říčka . O kus dál mohli Erik a Lisa vidět několik malých chýší. Odzala! Řekl Tomoko  rozhodil rukama a začal se usmívat.Je to nádhera! Řekl ohromený Erik.Tomoko se rozesmál ještě víc Erikovi sice nerozuměl,ale viděl úžas který zračil v jeho tváři.Rychle se rozběhl směrem k vesničce a Erik i Lisa běželi za ním.Ve vesničce která byla velice malá viděli ženu ve velice prostých hadrech jak sedí a plete z proutí jakýsi košík. Všude kolem pobíhali nahé děti.Jeden malý chlapec doběhl až k Lise a podal jí kokosový ořech . Jambo. Řekl chlapec a usmál se na Lisu . Jina langu ni Jiráku.Pokračoval klouček.Jambo je jediné slovo které si pamatuju znamená dobrý dena myslím že říká že se jmenuje Jiráku.Řekl Erik.V tu chvíli k nim ale přišla ta žena kterou viděli plést košík.Jambo! Jina langu ni Rataka.Žena – Rataka pokynula rukou a Lisa a Erik šli za ní zastavili se až u malé poněkud ošklivé chýše. No o snad ne! Doufám že nebudeme bydlet tady! Zděsila se Lisa. Bohužel je žena uvedla dovnitř něco zamumlala a odešla . Jo vypadá to že tady  budeme bydlet.Co je horší že nemáme slovník.Povzdechl si Erik.Paráda! Zařval nejednou a začal sundávat batoh který jako jediné zavazadlo přežil akci s krokodýlem.Co je? Zeptala se Lis zvědavě.Mám tu ještě jeden slovní pro případ nouze! Zaradoval se Erik . No to je báječné ! Alespoň něco když už musíme bydlet tady.Povzdechla si Lis. Chýše byla přitlučena ze dřeva a střecha byla z listů. Místo dveří tu byli nasekané kusy lián.Najednou se ozvalo jakési bušení.co to je? Podivil se Erik a vyšel z chýše.Lisa šla za ním. Venku  byl jakýsi muž a bušil o sebe dvěma dutými větvemi. Celá vesnice se kolem něj sesedla do kolečka .Muž vzal kokosový ořech , který byl rozkrojený a začal do něho přelévat něco co bylo v jakémsi džberu. Myslím že to je jídlo!. Namítla Lisa a oba si šli sednout do kruhu Muž i jim každému z nich nandal jednu polovinu ořechu čehosi. Lisa ochutnala první a Erik hned po ní. Hmm… je to vážně výborné!! Zamlaskal Erik. Oba brzy svoji misku dojedli.Chci si ještě přidat!Řekl Erik začal listovat ve slovníku.Ongeza kidogo. Požádal o trochu víc Erik. Muž jen přikývl a na chvíli odběhl.Mně nejvíc chutnalo takové to kulaté. Zajímalo by mě co to bylo. Říkala Lisa Erikovi.Muž se brzy vrátil a nesl mrtvou opici a larvy jakéhosi brouka.Za ním šla poslušně kráva.Ach bože! Polekala se Lisa ,ale ještě víc ji šokovalo co muž udělal. Muž vzal kbelík a dal ho pod krávu. Krávě dal jiný džber ve kterém byla voda a dal jí napít . Kráva chvíli bučela, ale chvíli poté co se napila se vymočila přímo do kbelíku který byl pod ní. Muž ho vzal a do ruky si dal larvy brouka.Začal je mačkat. Z larev teklo něco bílého a teklo to přímo do kbelíku.Muž vše promíchala vzal mrtvou opici usekl jí hlavu a oči dal do kbelíku. Rozdělal ohenˇ a kbelík dal na něj,ohřál a potom vše nalil do kokosů a s úsměvem podal Erikovi. Ježiši Kriste! Zaúpěla Lisa a omdlela.Liso .Liso. Tak Liso! Úpěl jakoby hlas z velké dálky.Alespoň tak to slyšela Lisa. Brzy otevřela oči a spatřila Erika. Erik se na Lisu usmál.Jsem rád že jsi se konečně probrala. Zaradoval se Erik.Lisa se posadila.Byla u nich v chýši a ležela na mnohých prknech stlučených na sebe která měla představovat postel, na prknech bylo ještě naházené listí.Bylo strašné . Zaúpěla Lisa. Jo to máš pravdu, ale musíme si zvyknout.Navíc nám to chutnalo tak nevím co řešit.Zasmál se Erik. Lisa se postavila a po chvíli rozhlížení jí došla zásadní věc. A kde je záchod?Zeptala se vyděšeně Lisa.Ještě před tím než jsi se uráčila probrat, jsem se  ptal a prý vyjímečně pro nás vykopou jámy.Naparoval se Erik. Zdejší lidé jsou velmi příjemní.Řekla Lisa a v tu chvíli  k nim  do  pokoje vtrhl malý Kiriku . Jambo! Umzima? Vykřikoval .Jambo! Řekla Lis a pohladila chlapce. Ptá se jestli jsi v pořádku . Je moc milý.Řekl Erik. A myslím že on, Tomoko a Rataka budou naši přátelé. Dodal.Sakra jak se řekne ANO? Už to mám! Naam. Řekla Lisa.Kiriku se usmál a odběhl.Já se stačil zeptat kolik mu je ! Jsou mu 4 roky. Pyšnil se          Erik.Už se nemůžu dočkat až budu mít vlastního miláčka! Řekla tehdy Lisa…………..Čas plyne stejně jako voda a i tak Lise , Erikovi a obyvatelům vesnice. Uplynulo mnoho dnů, týdnů, měsíců a nějaký ten rok. Lisa a Erik zažili mnohá dobrodružství i nesnáze než si zvykly. Malý Kiriku, sirotek kterého vychovávala tetička Rataka si je oblíbil víc a víc a když mu bylo 5 let narodila se mu malá budoucí kamarádka… …Ach Eriku je nádherná a naše! Houpala svou dceru v proutěném košíku Lisa.A jakse bude menovat? Zeptal se Kiriku který se s radostí učil Český Jazyk.Když já se menuju Kiriku tak on se musí menovat aky Kirikua!Popletl trochu chlapec výslovnost. Kiriku vymyslel jsi sice krásné jméno, ale ona se bude jmenovat Zoey . Řekla v návalech smíchu z chlapce Lisa na oplátku svahilsky.To je nádherné jméno! A můžu se o ní starat a hrát si s ní?Ptal se hned Kiriku již také svahilsky.Až vyroste tak určitě! Budeš totiž skvělý opatrovník! Zasmál se Erik. Oslavovala celá vesnice a Kiriku si vzal Erikova slova do hlavy… Zoey! Zoey! Pojdˇ  no ,no to je ono! Skvělý Zo! Vykřikoval svahilsky 6 chlapec na batole , které bylo ustrojno do jakýchsi šatiček v zelené barvě a růžovým kvítkem na hlavě. Tak dělej Zo! Křičel dál Kiriku. Kiriku! Kiriku! Kiriku!!! Zoey!!! Kde zase jste? Křičela Lisa a hledala děti. No tak . Nekřič na ně tak holt přijdeme pozdě no! Zasmál se Erik který byl stejně tak ustrojený jako Lisa , Zoey a Kiriku.Na 1. narozeniny Zoey snad můžeme přijít včas ne? Čeká tam celá vesnice. Odsekla Lisa . V tu chvíli však přiběhl Kiriku a v náručí držel malou Zoey.Tak tady jste! Řekla svahilsky Lisa a vzala si Zoey do náručí a Kirika za ruku. Myslím Eriku, že udělat tu oslavu v posvátném chrámě vedle pralesa byl skvělý nápad. Řekla Lisa za chůze To už však docházeli do překrásného chrámu vyzdobeného různými orchidejemi. Z něj vycházely zvuky bubnů a výkřiky. Karibu Zoey!  Karibu Zoey! KARIBUUU ZOEY! (V překladu vstup Zoey!) Všichni, už jsou tady všichni. Usmála se Lisa a vstoupila do chrámu spolu s dětmi a Erikem.Šaman a zároveň vůdce vesnice si převzal malou Zoey do ruky a udělal jí červeným barvícím roztokem ne tvářích 2 pruhy.Zoey jen koukala a smála se na lid, který stále něco vykřikoval.Erik se usmál a pozvedl sklenici vína pro děti zde byl džus Erik byl pro tyto věci v týdnu ve městě. Všichni se začali veselit a na malý okamžik spustili Zoey z očí.Kolem chrámu začal poletovat nádherný motýl.Nevěděl že právě on znamenat zlom několika životů.Motýla náhle spatřila malá zvědavá očka batolete.Zoey se začala batolit za motýlem.Zvíře začalo poletovat směrem k pralesu .Zoey se pomalu posunovala za ním.Za chvíli se dokolébala do pralesa.Byla zde větší tma a ty strašidelné zvuky… Touha po motýlovi byla však silnější a tak se dítě začalo těžce prodírat keří a přelézat kořeny. Vůbec si však nevšimla že už je hodně daleko a dál si vesele chňapala malými ručkami po motýlovi a vesele se smála. Po dobré hodině sledování se malá Zoey dostala k řece.Motýl řeku přeletěl a zmizel. Zoey se naklonila a spatřila plout po vodě obrovský rozpůlený strom.Náhle však ztratila půdu pod nohami a spadla na nenávratně pryč plovoucí kmen. Teprve nyní dostala strych, hlad a dala se do breku.Pokud však před tím měla šanci že ji někdo z vesnice najde, tedˇ ji ztratila a řítila se pryč po řece… … Veselý na oslavě pokračovalo.A tedˇ bychom měli rozkrojit Zoeyn dort! Řekla Lis Česky protože domorodci ji už sem tam něco rozuměli . V tu chvíli se přiřítil Kiriku a popleteně Česky zakřičel: Zoey! Kde je Zoey? Tady nebýt není! Křičel udýchaně a nedbal na chyby. Nyní začal zmatek . Všichni začali zmateně pobíhat a děvče hledat. Po chvíli ale museli konstatovat to nejhorší: Zoey v chrámu nebyla.

Příroda v Železných horách  a Žďárských vrších

Redakční rada: Pavel Švec (zatím sám :)) )

Webová stránka byla vytvořena pomocí on-line webgenerátoru WebSnadno.cz

TOPlist